| Zobrazeno: 2130
/ 4
Autorka: Samayel
Překlad: Severka S. Rogueová
Beta-reader: Jezinka
Párování: Harry Potter/Draco Malfoy
Rating: slash, 18+
Dula a Charlie se objevili chvíli poté, co se Artur vrátil z práce. Ron staršího bratra divoce objímal a Dulu objal jen o malinko jemněji. Artur a Molly byli na řadě hned potom a nakonec se s Charliem a jeho partnerem objal Harry. Poté co Molly nalila do pohárů mošt, zamířila do kuchyně, aby připravila jídlo k podávání a přemítala, jestli Draco po tom všem přece jen sejde dolů. Byla se za ním podívat dříve, a Harry pak také, ale Draco si stěžoval, že se necítí moc dobře a je trochu vylekaný z tak velké sešlosti, tak to vzdali a nechali ho být.
Artur se pustil do zdlouhavého popisu očarovaného automobilu, mudlovského bankovního úředníka a několika tisíc liber v pokutách za špatné parkování. Zdálo se, že dotyčné auto bylo očarováno tak, aby se samo přemístilo na nejbližší místo se zakázaným parkováním chvíli potom, co ho jeho majitel opustil. Celý tým Odklínačů měl celý den plné ruce práce, než všechno napravili a museli použít kouzlo zapomnění na četné mudlovské policisty, než byly věci zas uvedeny na pravou míru. Bylo u toho hodně smíchu, ale celkově byla atmosféra poklidná a plná pohody.
Dula se vyptával na Dracovo zdraví, zdvořilý až příliš, a byl zklamaný, když se dozvěděl, že se Draco rozhodl zůstat v posteli. Harry pokrčil rameny, dal tak najevo, že byl Dracovými změnami nálad sám zmaten.
„To je škoda. Já jsem tak doufal, že se s vaším hostem seznámím.“
Dula se taktně vyhýbal zmínce o konverzaci, kterou s nimi Harry nedávno měl a jednoduše se držel obecných témat. Ron vyzval bratra k partii kouzelnických šachů a byl plně zaměstnán jeho porážkou. Artur, Harry a Dula popíjeli mošt a kamarádsky si povídali a Molly měla večeři připravenou než bys řekl švec. Dula se zdvořile omluvil a zamířil do koupelny, zatímco ostatní namířili rovnou do jídelny. Na chodbě v patře vycházelo světlo pouze zpod jediných dveří, a Dula lehce zaklepal.
„Je otevřeno, vstupte.“
Draco vzhlédl od knihy a s ústy dokořán zíral na muže, který právě vstoupil do místnosti. Dula byl oblečený v černém, ale na rozdíl od Harryho nenápadného, bojového šatu, byl jeho oděv elegantní a mimořádné kvality. Rozpuštěné vlasy mu visely víc než stopu a půl pod kyčle, rovné a jemné jak černé hedvábí. Měl aristokratické vystupování, i když uvolněné, přirozené umění rozených šlechticů a vzhledem k jeho lehce snědé pokožce a jiskřivým hnědým očím vypadal a nesl se jako negativ mladého Lucia Malfoye. Kde byl Lucius plavý, byl on tmavý. Měl odzbrojující, lehce pobavený úsměv a jeho zjev byl impozantní, i když byl jen asi o palec vyšší než Harry. Hovořil se znatelným přízvukem, ale jeho angličtina byla lepší, než pouze plynná. Draco nemohl než poslouchat a zírat na cizince, který právě ovládl jeho malý pokoj.
„Vy musíte být Draco Malfoy. Přicestovali jsme zdaleka, a já s Charliem máme jen málo času, než se budeme muset vrátit do práce. Bylo by to tragické, přijít o příležitost setkání s hostem, o kterém Harry tak pěkně mluvil.“
Draco v šoku zíral, když si gentleman v černém sedl na židli vedle postele a podával mu ruku k pozdravu.
„Já jsem Dula a jsem rád, že se s vámi setkávám. Je zvykem potřást si rukou, když se s někým setkáváme poprvé, nemám pravdu?“
Draco se vrátil zpět do reality, zavřel knihu a natáhl ruku, i když s určitou nejistotou, ale připomněl si, že kdokoliv, kdo by měl zlé úmysly, by se nenacházel v domě chráněném Harrym.
„Prosím... teď jen Draco. Rád... vás... poznávám. Vy jste Charlieho... hm... přítel, ano?“
Draco klopýtal přes slova a rozpaky téměř zrudl, když Dula povstal, uchopil ho za ruku, dvakrát mu s ní potřásl, a pak se s elegancí znovu pohodlně usadil na židli.
“Ano, to jsem. Stejně jako i něco jiného, i když to je, jak se říká, irelevantní. Mollyiny večeře jsou vzácnou lahůdkou a musím říci, že by byla škoda přijít byť jen o jedinou. Jste si jist, že si nepřejete se k nám přidat? Zdá se, že si o vás dělají starost, ale vypadáte dobře. Vypadají, že vás mají velice rádi. Měl byste vědět, že vás budou postrádat.”
Draco seděl, ohromený Dulovými sděleními. Nebyl zde dříve, jak mohl s takovou jistotou tvrdit takové věci? Vše, co si Draco přál bylo, aby ho nechali na pokoji… ale… co to Dula předtím řekl, o Harrym.
„Harry? Co o mně řekl? Kdy jste s ním mluvil?“
Vypadlo to z něj jako výzva smíšená se zlobou, kterou cítil, protože byl vyrušený, ale v jeho srdci to byla téměř prosba. Dula byl v rozpacích a vřele se usmál.
„Minulý týden se u nás stavil na večeři. Nejsme o nic dál než nejbližší krb. Myslím, že to bylo nedlouho potom, co jste sem přišel. Udělal jste na něj dojem. Bylo to pro něj velice matoucí jelikož, co jsem se dozvěděl, nebyli jste ve škole zrovna nejlepší kamarádi, ale povšiml si, že jste velice statečný a silnější než si myslel, že jste. Harry zabil Temného Pána na výši jeho moci... dvakrát. Pokud by mě muž jako Harry nazval statečným a silným... no, bral bych to jako skutečně velkou poklonu.“
Draco polkl. Bylo to, jako by někdo před ním rozprostřel nádhernou iluzi a on si zoufale přál aby ho hypnotizovala, ale už mu nezbylo naprosto žádné místo pro iluze, a vše, co by se mohlo podobat slepé víře nebo naději, už z něj bylo dávno vytlučeno a vyšukáno.
„On to neřekl... takové věci. Lžete. Co vlastně doopravdy chcete? Proč jste sem vůbec přišel?“
„Draco. Tím, že vám budu lhát nemám co získat... nevlastníte nic, po čem bych toužil. Všechno, co vám tu předkládám jsou pouze mé myšlenky a v případě Harryho slov, mé vzpomínky. Chápu, že byste mohl mít potíže s důvěrou, ale je nevhodné, bezdůvodně nazvat muže lhářem. Urazil jsem vás? Chtěl jsem se s vámi jen setkat a dotázat se, zda povečeříte s námi. Vše je naprosto ve vašich rukou.“
Dulova argumentace byla perfektní a Draco se vzdával, zatímco jeho pudy bojovaly s jeho racionálním uvažováním. Nechtěl být nucený k přemýšlení a zrovna byl zoufale unavený, ale byl vychovaný jako šlechtic, i když rozmazlený, a jeho vychování mu napovídalo, že nyní by se jako šlechtic měl chovat.
Draco pozvedl bradu. „Omlouvám se. Tohle nebylo vhodné. Neměl jsem to vyslovit. Nechtěl jste mě urazit. Jste velmi laskavý. Dulo, řekli mi, že pocházíte z evropské kouzelnické šlechtické rodiny. Mohu se zeptat na vaše příjmení?“
„Zeptat se můžete, ale já už ho dávno nepoužívám. Nejste jediný kouzelník, jemuž jeho příjmení už dávno není užitečné. Můj dědeček sloužil Temnému pánovi, patřil k jeho poradcům, ale když Albus Brumbál Temného Pána porazil, dědeček byl odsouzený do Azkabanu a nakonec i k Polibku. Můj otec se dlouhá léta dřel, aby rodinné jméno očistil, ale i přes bohatství a dobré styky, pohana přetrvává. Můj otec a já spolu v mnoha věcech nesouhlasíme, a uzavřeli jsme určité příměří, ale já jsem opustil všechno... abych mohl být tím, kým nyní jsem. Nepotřebuji bohatství, protože kdo miluje, je nezměrně bohatý. Nepotřebuji ani vliv, ani moc, protože mám moc nad sebou a o tu mě nikdo nepřipraví. Nepotřebuji útočiště nebo jméno, neboť to nemá jinou hodnotu než tu, co mu připíší lidé. Jsem prostě... Dula, a v některých ohledech je to více než dostačující.“
Draco poslouchal, okouzlený, i přes své počáteční obavy. Dulova rodina byla ve službách Temného Pána… a Draco naprosto přesně chápal, jaké to byly pocity. To téma mělo pro Dracovu současnou situaci značnou důležitost a on se cítil uklidněný, dokud nemyslel na Dulovy ’preference’.
Draco si vyhrnul rukáv. Vybledlé Znamení bylo na jeho světlé pleti stále ještě dobře vidět. Draco na něj chvíli zíral, než promluvil.
„Přál bych si, abych to mohl také opustit. Jména se můžete vzdát, tohle... budu to mít, dokud budu naživu. Já své minulosti tak snadno neuteču. Lidé vždy nejprve uvidí tohle, než budou schopní vidět mě a nemyslím si, že by záleželo na tom, co dělám, prostě tohle změnit nemohu.“
„Draco. Lidi vždycky uvidí to, co vidět chtějí, Znamení nebo ne. Ti, kdo se podívají pořádně, jako Molly nebo Harry, uvidí, kdo skutečně jste a kdo nejste. Netvrdím, že je to snadné. V Praze jsou mi stále ještě zavřeny mnohé dveře, dvě generace po zneuctění mé rodiny, a to i bez ohledu na to, že můj milenec je muž.“
Draco sebou při tom komentáři škubl a Dula se na něj zvědavě podíval, pak promluvil a jeho klidný a vážný tón spolehlivě upoutal Dracovu pozornost.
„Takové věci jsou vám nepříjemné. Omlouvám se. Měl jsem to vědět. Harry jen řekl, že vám někdo ublížil, ale neprozradil žádné důvěrnosti, jen své vlastní. Neuvědomil jsem si, že by se vás tohle téma mohlo dotknout. Myslím, že se vám asi nebude líbit to, co vám teď řeknu, ale je to něco, co vám potřebuji říci a doufám, že budete poslouchat bez předsudků.“
Draco v obavách setrvával v mlčení, jen nervózně přikývl a říkal si, co mu to může Dula chtít říci tak důležitého.
„Draco, nevím, co vidíte, když se podíváte na lidi jako jsme já a Charlie, ale tuším, že jste viděl věci, které se našim životům podobají jen velice povrchně. Doufám, že se podíváte hlouběji, než jen pod povrch a uvidíte, že lidé, co mají rádi jeden druhého, ať už je jejich pohlaví jakékoliv, nejsou pro nikoho žádnou hrozbou. Těch, co jsou motivováni pouze chtíčem nebo nenávistí... je velice mnoho, a nemůžete posuzovat většinu podle činů několika málo zlotřilců. Ti, kdo pohlíží na vaše Znamení a nespravedlivě vás odsuzují svým přesvědčením, že jen tím už ví, kdo jste, jsou arogantní hlupáci a přišli o šanci spatřit člověka, kterým jste ve skutečnosti, nebo přítele, kterým byste mohl být. Je to jejich ztráta. Nepřipravujte se o příležitosti přátelství nebo štěstí, jako to udělali oni. Kdokoliv, kdo na Harryho udělal takový dojem, by měl být nad malichernost povznesený a ne se sám chovat tímto způsobem.“
Draco odvrátil hlavu k oknu a doufal, že ruměnec, který se mu začal rozlévat po tváři, ho zcela neprozradí. Dula potichu čekal, připravený odejít.
„Děkuji vám. Já... eh... mám teď o čem přemýšlet. Budu... uvidím, jestli se na to budu cítit, abych sešel dolů na večeři později. Nevím. Jsem rád, že jsem vás poznal, Dulo.“
Dula se elegantně poklonil. „Nápodobně, Draco. Pokud vás dnes večer již neuvidím, nezapomeňte, že Charlie a já nejsme o nic dál, než ten nejbližší krb. Dobrou noc, Draco.“
A byl pryč, a Draco zůstal sám, seděl na židli se zpola přečtenou knihou, o které si ani nedokázal vzpomenout, zda ho vůbec zajímala. Dula byl… no, svým způsobem ohromující. Bylo to trochu jako pobývat v blízkosti sopky a Dracovi se z toho zážitku ještě točila hlava. Nicméně mu i trochu záviděl. Dula měl vystupování, jakého se Draco snažil dosáhnout ve škole, ale kde Draco působil dojmem rozmazleného fracka, Dula vypadal jako nablýskaný princ… a přátelský, k tomu všemu.
‘Byl milý. Kde se to naučil, jednat tak klidně a moudře? Vsadím se, že pokud takhle vystupuje doma, tak se z toho může Charlie zbláznit. Harry… jestli Harry ty věci o mně řekl, musí mě mít aspoň trochu rád. Dost na to, aby mě neprohodil nejbližším oknem, pokud bych se neovládl a nevhodně se na něj podíval. Doufám, že sem dnes večer přijde. Slíbil, že to udělá. Nechci být sám.’
Vůně večeře se otevřenými dveřmi nesla do Dracova pokoje a jeho žaludek okamžitě zakručel. Navzdory tomu, že byl už více než týden dobře živený, Dracova chuť k jídlu byla stále obrovská. Draco se rozhodl. Večeře tak strašná nebude, dokonce ani ve společnosti ne a on nechtěl usnout a rušit je od večeře svými nočními můrami, že ne? Je nějaký lepší způsob jak neusnout, než že se k nim na chvíli přidá?
-----------------------------------------------------
Artur se díval na lidi shromážděné u stolu. Molly po jeho levici, Charlie a Dula vedle ní, Ron po jeho pravici a hned vedle něj Harry. Byla to škoda, že se Draco necítil dobře. Když chlapci byli doma na návštěvě, Molly se vždy překonala a on si málem vysloužil uřknutí, když se před večeří pokusil uloupit v kuchyni pár soust. I tak byl rád, že zas vidí Charlieho a Rona a Dula byl vždy příjemným společníkem. Jídlo bylo skvělé a, uprostřed pracovního týdne, Artur nemohl být šťastnější. Koutkem oka zahlédl záblesk blond vlasů a rychle zvedl hlavu, oči všech ostatních ho následovaly.
„Ach! Draco! Už jsem se bál, že tě dnes večer u stolu neuvidíme. Posaď se... posaď se. Ještě je tu plno jídla a nic není špatné. Naše Molly se dnes zase překonala. Vedle Harryho je volné místo. Ať už si vybereš cokoliv, nezapomeň ochutnat šunku. Riskoval jsem prsty abych mohl ochutnat plátek už dřív, ale stálo to za to, a teď je ještě lepší! Dej si.“
Draco se potichu posadil, nedokázal ovládnout ruměnec, který mu poléval tváře, a když vzhlédl, Dula se usmíval. Harry se najednou naklonil a šeptal Dracovi.
„Omlouvám se za minulou noc... opravdu. Jsem rád, že jsi přišel. Pojď, posluž si, kámo... všechno je výborné.“
Draco souhlasně přikývl, sám sobě nevěřil, že by dokázal cokoliv říci, aniž by byl dojatý jako naprostý slaboch. Harry mu řekl ‘kámo’. Srdce mu v hrudi divoce bušilo, zatímco si na talíř nabíral od každého jídla, ale když pohlédl směrem k Dulovi, spatřil, jak se na něj Charlieho milenec usmívá a, stále stejně diskrétně, mu souhlasně pokývl hlavou aniž by to kdokoliv jiný zpozoroval. Draco pohlédl zpět na svůj talíř a začal si vychutnávat večeři jako všichni ostatní. Cítil se o něco méně nepatřičně, než si představoval a netrvalo dlouho, než zapředl rozhovor s ostatními.
Ron se po zítřejším zápase chystal zpět na trénování a Charlie vykládal své matce o vzácném druhu draka, u něhož zjistili, že došlo k oplodnění a tak potřebuje zvláštní péči. Dula zvolna vyprávěl veselé historky o Charlieho smělých činech při zacházení s draky, které Charlie přešel mávnutím ruky, zatímco se jeho rodiče i bratr smáli.
Večeře uběhla snadněji, než si Draco představoval a sám se divil, proč si s tím vůbec dělal takové starosti. Charlie Weasley byl dost sympatický, ale malá gesta mezi ním a Dulou Dracovi vůbec neunikla. Krátké, ale vřelé pohledy přes místnost, nebo způsob, jakým se špičky jejich prstů vzájemně lehce dotýkaly, to všechno Draco okamžitě zaznamenal. Bylo to bolestivě snadné pozorovat, jak se tito dva lidé navzájem milovali, jak lpěli jeden na druhém a oba žili jen proto, aby učinili toho druhého šťastným. Pokud měl jejich vztah i nějakou temnou stránku, byla velmi dobře ukryta. Draco věděl, že je to špatné, ale když tyto věci viděl, zmocňovala se ho žárlivost. Věci, které neměl a pravděpodobně nikdy mít nebude. Bolelo to, takové věci vidět a vědět, že i kdyby se odvážil v něco takového doufat, už jen ta myšlenka byla pro něj nyní zničena. Bylo snadnější se k tomu otočit zády a přinutit se nic nevidět, ale to vědomí, že jsou takové věci možné, nemohlo být vymazáno, a to v něm zanechalo pocit prázdnoty, když počáteční žárlivost vybledla.
Po večeři se přemístili do obýváku, Charlie se pohodlně usadil na pohovce a jednou rukou objal Dulu kolem ramen, zatímco ten měl svou ruku na Charlieho stehně. Draco se rozhodl, že pomůže Molly v kuchyni, než aby musel pozorovat další znepokojující připomínky své potřeby znovu si promyslet několik svých dlouhodobých domněnek a ošklivých strachů, a Molly jeho společnost uvítala.
Draco posbíral příbory, talíře a další nádobí a přenesl je na skříňku vedle dřezu, aby je Molly mohla začít umývat. Pak si Draco stoupl vedle ní a otíral kousky, které Molly právě umyla.
„Jsem tak ráda, že jste nakonec přišel dolů, drahoušku. Prostě se mi to nezdálo správné, my jsme tu pohromadě a vy nahoře. Doufám, že jste se dobře bavil...“
Molly se zajíkla, když Dracovi, oslabenému nedostatkem spánku, vyklouzl nůž, který utíral, a ošklivě mu rozřízl dlaň. Po ruce mu stékala krev na zápěstí a manžetu, zatímco on na tu spoušť zíral naprosto šokovaný, příliš omráčený, aby v tu chvíli cítil bolest.
Molly spěchala ke stolu, kde měla hůlku a naléhala na Draca, aby se nehýbal. Ve chvíli, kdy se otočila, s hůlkou v ruce, se jí zamlžily oči, její tvář zrudla a hned zas zbledla.
„Ach... ach, drahoušku. Dr-Draco. Pomoz mi... pomoz...!“
Molly se před ním zhroutila na podlahu, nemotorně se rozplácla a Draco pocítil, jak se mu srdce v hrudi zastavilo. O vteřinu později už volal o pomoc a tápal po hůlce, kterou upustila. Znal několik diagnostických kouzel, jelikož je během předcházejícího týdne tolikrát slyšel, a modlil se, aby to nebylo nic vážného.
Ron se do místnosti dostal první, jen aby nalezl Draca jak stojí nad jeho svalenou matkou, v jedné ruce drží její hůlku, z druhé mu kape krev a pokrývá podlahu červenými kapičkami. Draco se snažil promluvit, ale výraz na Ronově tváři ho paralyzoval hrůzou a poslední věc, kterou si uvědomil, byl zuřivý zrzavý obr, jež do něj plnou rychlostí narazil. Tentokrát se mu před očima nezatmělo ihned, ale po přívalu ran, po kterých žebra v jeho hrudi praskala, ho krutá bolest připravila o schopnost promluvit a i dýchání se rychle stalo nemožným. Uvědomoval si na mimovolnou žaludeční nevolnost a lapání po dechu a viděl krvavou pěnu, kterou vykašlal, vyplivnutou na kuchyňské podlaze. Jeho poslední vědomá myšlenka, když se mu zavíraly oči, byla rychlá a tichá modlitba za Molly a zoufalá naděje, že jestli zemře, Harry se dozví, že jí chtěl jen pomoci.