Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 4
NejhoršíNejlepší 

Autorka: Samayel
Překlad: Severka S. Rogueová
Beta-reader: Jezinka
Párování: Harry Potter/Draco Malfoy
Rating: slash, 18+

 

Bylo už téměř poledne, když se Molly konečně vzdala a poslala Draca nahoru se dvěma velice silnými lektvary proti kocovině pro Harryho a Rona. Bylo to proti jejímu nejupřímnějšímu přesvědčení, odměnit hloupost snadnou úlevou, ale chtěla, aby byli vzhůru a to ještě tento týden. Draco stoupal do schodů a balancoval na ruce s podnosem se dvěma dávkami lektvaru a dvěma šálky horkého čaje.

Dveře do Harryho pokoje nebyly úplně zavřené a když je postrčil nohou, s hlasitým zaskřípáním se otevřely dokořán. Scéna před jeho očima byla docela předvídatelná. Harry a Ron ještě měli na sobě oblečení z předešlého dne a ve vzduchu visel zápach zvratků a whisky. Harry zpola visel na posteli, brýle našišato, ústa otevřená a po bradě mu stékal pramínek slin, který zanechal na prostěradle vlhkou skvrnu. Ron byl schoulený na koberci vedle postele a chrápal jako drak v zimním spánku. Celkově to byl dost odporný pohled.

Dracovi tácek v rukou trochu zarachotil, když ho pokládal na stolek a doufal, že Harryho nepřekvapí, když promluví. Nebylo nutné riskovat zranění překvapením válečného veterána, po tom všem. Byla to zbytečná obava, jelikož oba kluci zůstali v naprostém bezvědomí. Bylo nutno použít účinnějších prostředků. Draco opatrně zatahal Harryho za rukáv.

„Harry... Harry. Už je skoro poledne. Je čas vstát. Vstávej, Harry. Je tu čaj... a dole máte snídani. Ještě je teplá. Tak už vstávej!“

Jedno zelené, červeně lemované oko se otevřelo a se zmateným výrazem se strnule upřelo na Draca. Harry se zašklebil a znovu oko zavřel. Když konečně promluvil, zaznělo to jako hlas ze záhrobí.

„Sem mrtvej. Mrtvoly nepotřebujou... nepotřebujou snídat. Jen... jen mě pohřbi.“

Draco k němu natáhl ruku s lektvarem na kocovinu a trpělivě čekal, až se Harry znovu podívá.

„Molly připravila lektvar, aby se vám ulevilo. Lék proti kocovině... jeden hlt a pohřeb potřebovat nebudeš. Jediné, co musíš udělat je, probrat se a zkusit to. Prosím?“

Harry si brblal pod nos a Draco odzátkoval lektvar a nabídl mu ho, přičemž se musel přemáhat, aby se nerozchechtal nad Harryho vrabčím hnízdem, které bylo nepochybně k popukání. Tím, že si nechal narůst dlouhé vlasy, Harry snížil jejich sklon vymykat se mu z kontroly, ale v tu chvíli vypadaly, že by se v nich mohla uhnízdit celá soví rodina. Harry do sebe lektvar nalil s úšklebkem odporu a ve vteřině se natahoval po čaji, aby z jazyka tu příšernou pachuť spláchl.

„BOŽE! To je k sakru hnusné. Skoro jsem měl raději to utrpení tu než tu věc. Proč všechno, co ti má pomoci, chutná jako prdel třaskavého skvorejše?“

„To nevím... ale rád bych věděl, jak víš, jakou má prdel třaskavého skvorejše chuť. Fuj! Můžeš probudit Rona? Jsem si zcela jistý, že kdybych byl to první, co se svou kocovinou uvidí, zas se dostane do problémů s Molly... a já mám svůj nos rád takový, jaký je. Je to dobrý plán?“

Draco sděloval své komentáře žoviálním, příjemným tónem, bez náznaku své bývalé zlomyslnosti a Harry se usmál a trochu uchechtl, překvapený představou, že by Draco mohl být zábavný. Nebyla to situace, na kterou by byl připravený, ale docela se mu to líbilo.

„Jo. Myslím, že to tak bude jistější. Řekni Molly, že jsme za chviličku dole. Vyřiď jí, že se omlouvám, že jsme to včera v noci oba přehnali, ale Ron fakt potřeboval přátelskou společnost. Hej! Počkej chvilku... jak jsi v noci spal?“

Draco ostýchavě uhnul pohledem. Nechtěl, aby se Harry cítil provinile, že ho minulou noc nechal samotného.

„Já... hmm... nespal jsem... tak. Necítil jsem se na to... a ...“

„Pro Merlina! Omlouvám se ti, Draco. Býval bych na tebe dohlédl, na tvoje noční můry... opravdu. Zapomněl jsem, s tím jak Ron potřeboval, abych si ho vyslechl, a tak. K sakru. Dnes v noci, ano? Sednu si k tobě dnes v noci. Potřebuješ trochu opravdového spánku.“

Ta pozornost k jeho potřebám způsobila, že se Draco cítil příšerně trapně. Naštěstí, nebo spíš naneštěstí, záleží, jak se na to díváte, Harry to téma z Dracovy mysli naprosto odstranil tím, že si začal převlékat košili a pohled na jeho nahou hruď zcela vyprázdnil Dracův mozek. Draco se odvrátil a doufal, že mu nezrůžověly tváře ve chvíli, kdy ho Harry mohl vidět a spěšně vyrazil ke dveřím.

„To nic není. Fakt. Nedělej si s tím starosti. Jsem v pohodě. Fakt úplně v pohodě. Uvidíme se... dole. Správně. Jo. Ahoj.“

Draco byl pryč a dole v několika vteřinách. Harry si natáhl čisté tričko a dumal, jestli byl Draco nedostatkem spánku roztržitější mnohem víc, než očekávali.

’Je to malej citlivka. Rád bych věděl, co… OH! Do prdele! Když naposledy viděl svlékajícího se chlapa, tak byl pravděpodobně, k sakru, znásilněnej! Ježíši, Pottere! Proč před ním znovu nevytáhneš nůž? Jak jsem na to zatraceně mohl zapomenout? Nejdřív nemůže spát protože jsem se včera v noci ožral, pak ho vyděsím, když mi přinese lektvar na kocovinu a čaj… já jsem naprostej mizera!’

Naštvaný na sebe k nepříčetnosti, Harry hodil Ronovi na hlavu špinavou fusekli. Ron naposledy zachrápal a zhluboka se nadýchl vzduchu posilněného vůní Harryho nohou, po několikakilometrovém běhu. Chrápání skončilo záchvatem kašle. Ron se převrátil a ponožku vyprskl.

„Oooooh-fujtajbl, kámo. Co-zač to bylo? Má podělaná hlava tak šíleně bolí. Nemusíš mi taky likvidovat plíce!“

„Je poledne, kámo. Tvá máma má pro nás přichystané jídlo... a připravila nám lektvar proti koco-„

„DEJ HO SEM! Auuu... moje hlava. Nesmím hulákat, jo... dej sem ten podělanej lektvar. Dělej.“

Harry mu podal lahvičku a Ron z ní sál, jako by to byl nejsladší lektvar známý lidstvu. Pak si odříhnul a svalil se zpět na koberec, zatímco lektvar zabíral.

„Zasranej svět. To je lepší. Mnohem lepší. Poledne, jo? No tak ať. Dem si něco zakousnout.“

„Draco přinesl taky čaj. Je na tácku. Dostane ti z pusy tu pachuť po lektvaru ještě před snídaní.“

„To přinesl Malfoy? A ty jsi to vypil? A ověřil sis to nejdřív kouzlem nebo jen prostě rád žiješ nebezpečně?“
Ron pohlížel na zbývající šálek s nezastíranou nedůvěrou. Harry potřásl hlavou.

„Přenes se přes to. Není zloduch, Rone. Ani si nejsem jistý, zda vůbec kdy byl. Ne, že by se kdysi dávno nesnažil, ale podívej se pravdě do očí, nikdy nedokázal být víc než podlý. A teď je to Draco... ne Malfoy. Už své příjmení nechce ani slyšet. Nenávidí je. Udělej mi laskavost a říkej mu jen Draco, jo?“

„Když chceš, kámo. Radši bych mu ale říkal ’Fretko’. Ale jen když mě mamka neuslyší.“

Ron vypil čaj, opatrně ho usrkával, než se odhodlal pořádně se napít, pak se ale rozhodl, že je to bezpečné a s chutí do sebe obrátil zbytek. Odebrali se do kuchyně a tam se pustili do snídaně, kterou tam pro ně měla Molly odloženou. Pořádné jídlo pomohlo Harrymu přenést se myšlenkami přes přetrvávající pocit viny, že vylekal Draka, ale rozhodl se, že dnes v noci mu to vynahradí.

Molly, která zrovna připravovala oběd pro sebe a Draca, k nim přičichla s nesouhlasným výrazem, ale nepustila se ani do jednoho z nich kvůli jejich chování předešlé noci. Harry byl připravený na nejhorší, ale domýšlel se, že Molly věděla, proč se s Ronem opili. O některé věci se člověk prostě podělit musí a Ron nedokázal o Hermioně mluvit, pokud nebyl plný whisky. Harry nikdy předtím nebyl opilý… namáznutý možná… ale nikdy opilý. Příliš se mu to nelíbilo, ale on také nedokázal hovořit o jistých vzpomínkách bez rozostření vědomí, jaké poskytuje alkohol. Nevzpomínal si na všechno, ale pamatoval si, že oba dva plakali nad Hermionou a Ginny. Nebylo to pěkné, ale svým způsobem to bylo nutné. Molly byla velmi prozíravá, co se srdečních záležitostí týče, zvlášť když se to týkalo jejích dětí a tohle nebyla výjimka. Už skutečnost, že nekřičela byla znamením zdráhavého souhlasu.

Draco do místnosti nervózně nakoukl, sedl si ke stolu a čekal na oběd, očima nervózně těkal z Harryho a Rona a zpět, nejistý, co by měl říci. Napětí zlomil Harry.

„Dík, že jsi nám to všechno přinesl nahoru. Už teď je pozdě a jelikož Charlie s Dulou přijdou na večeři, měl jsem být vzhůru už před několika hodinami.“
Ron se znatelně napřímil.

„Eh! Charlie a Dula se tu mají objevit? Fajn. Už jsem je pěkných pár měsíců neviděl. Ne od doby, co začala famfrpálová sezóna. Rád bych věděl, co dělají. Posledně jsem slyšel, že dostali na chov samici Šmolkového trnohřbeta. Doufám, že tentokrát se zadařilo. Je jednou z posledních tří plodných samic svého druhu na světě.

Draco se konečně odvážil promluvit.

„To zní zajímavě. Takže oni jen nekrotí draky, ale také se starají o zachování hájených druhů?“

Ron chvíli váhal. Jeho instinkty se v něm rvaly, když si uvědomil ten naprosto absurdní fakt, že u snídaně konverzuje s Dracem Malfoyem.

„Hm... jo. Tak nějak, Charlie byl vloni jmenovaný správcem celé rezervace. Strašně prestižní postavení. Nejmladší správce v současnosti. Na to místo měl být pravděpodobně jmenován Dula, ale jeho rodina je v té oblasti velice mocná, tak místo něj vzali Charlieho. Nechtěli nic, co mohlo vypadat jako protěžování mocné rodiny. Ve skutečnosti nic spravedlivého. Charlie má kvalifikaci a všechno a je nejlepší, co se týče řešení krizových situací a interakce s draky, ale Dula je mnohem mazanější při jednáních s lidmi a s vládou. Ti dva spolu jsou skutečně výborný tým.“

Harry se vložil do hovoru, když Ron projevil k Dracovi náznak zdvořilosti, cítil se mnohem klidnější.

„Člověk by neřekl, že politika bude mít takový význam, když se jedná o chov draků, ale je to úplně stejné, jako všude jinde. I tak, věnují se rezervaci tělem i duší a je skutečně vzácné pobýt s nimi více než pár hodin. Nemají moc volného času. Ani o svátcích nemohou obvykle zůstat více než den nebo dva. Taky je to smůla, protože je s nimi fakt zábava.“

Draco se zajímal o ty části konverzace, kde se probírali draci, ale omílání Charlieho a Duly mu už začínalo lézt na nervy. Sympatičtí nebo ne, v tu chvíli téma kohokoliv nebo čehokoliv teplého mu příjemné nebylo.

„Tak a co je nového u Kanonýrů?“

Ron vypadal zmateně, což jim připomnělo jejich školní dny, ale nenechal se změnou tématu vyvést z míry.

„Fajn. Docela dobře, rozhodně. Nebýt toho úzkoprsého rozhodčího, byl bych zítra hrál. Ukážu se tam, to jasně, ale na hřiště se nedostanu. Vytáhli ze zálohy Wilsona, aby hrál za mě. Má dobrou ruku, moc dobrou, ve skutečnosti, ale když se hra moc protahuje, ztratí dech... nikdy si neudrží dost sil. Viděl jsi poslední dobou nějaký zápas, Mal-, chci řící Draco?“

„Ne. Byl jsem... byl jsem nějakou dobu mimo provoz. Je to fajn, že to můžu takhle dohánět. Kdo je v současné době v čele ligy?“

„Falmouthší sokoli, ti samolibí hlupáci, ale minulý týden přišli o chytače. Jakési zpackané kouzlo, doma. Pobude si u Svatého Munga ještě nejmíň jeden týden. Příštích pár her je může vyřadit, jestli nedokážou udržet stejnou úroveň hry, jakou prokázali na začátku sezóny. Jestli prohrajou a Kanonýři zítra vyhrajou, za pár dalších zápasů bychom se mohli dostat do vedení. Drž nám palce.”

„Dřív jsem býval fanoušek Sokolů... ve škole, ale jelikož jsi jediný člověk, kterého znám, kdo se dostal do profesionálního mužstva, předpokládám, že bych mohl fandit Kanonýrům. Byly přijímací testy skutečně tak těžké, jak se říká?“

Draco si uvědomil skutečnost, že ho konverzace opravdu zajímala. Nemyslel na famfrpál, vyjma letmých útržků ve snech, od doby, kdy se ukryl ve Snapeově utajeném domě. Ron se při tom, jak pokračoval v povídání čím dál tím víc rozohňoval. A mezi větami do sebe cpal snídani.

„Ksakru ukrutné! Nechali nás vznášet celé hodiny, na všech pozicích, neustálé přeřazování. A pak, když už byl každý úplně na dně, nás nechali hrát regulérní zápas proti jejich současnému mužstvu. Jen já a Banford jsme se k nim dostali... z více než dvaceti kandidátů. Tréninky jsou také čisté peklo, ale mě se to líbí. Vytrvalost je moje silná stránka. Už teď mám výhodu, že mám mocný úder, ale ještě musím trénovat, abych si udržel špičkovou mušku. Pár hráčů, které bych ti mohl z placu vyjmenovat jsou v lepší formě, ale nedokážou hrát dvouhodinový zápas a udržet svůj výkon na špičce... a v tu chvíli jsem pánem hřiště já!“

„Dřív jsem o famfrpálu sníval. Schází mi. Míváš někdy volňásky? Už jsem hru neviděl... naživo... celá léta.“

Ron si najednou uvědomil, že, i přes to, že se dobře bavil, tak byl jen chlup od toho, aby dal volňásky někomu, koho sedm let nenáviděl a to hned z několika dobrých důvodů. Na chvíli se odmlčel a pak váhavě odpověděl.

„Jo. Občas.

Strohý tón Ronova hlasu konverzaci přerušil, ale Draco si nestěžoval. Spíš byl překvapený, že to doposud tak pěkně šlo. Molly naservírovala Dracovi i sobě oběd a nezávazně si povídali, většinou o posledních drbech kouzelnického světa, které se netýkaly Harryho, dokud se Draco neomluvil a šel si dát sprchu. Hlavně se ale chtěl vzdálit z Ronovy společnosti, a také chtěl vypadat přijatelně večerní sešlost, protože dobře nespal a navíc tu byla znovunalezená radost, sprchovat se bez židle. Že se mohl pořádně osprchovat mu dodávalo pocit, že už není žádný ubožácký invalida a to už samo o sobě mu zlepšilo náladu.

Draco si s sebou vzal čisté oblečení, takové, co mu sedělo nejlíp a vypadal v něm skoro dobře. Spustil sprchu, aby se voda ohřála než se svlékne.

V zrcadle před sebou ho krutě dráždil jeho vlastní obraz. Když byl ve škole, vždycky se mu líbilo, jak vypadá. Nyní, když se podíval do zrcadla, tak sebou trhnul. Aspoň jeho žebra už nebyla tak vystouplá, že se dala snadno spočítat, teď, když začal trochu přibírat. Jen za poslední týden nabral okolo pěti kil. V duchu poděkoval Molly, že je tak svatá, protože její jídla byla právě teď základem jeho uzdravení. Jizvy byly deprimující, ale aspoň jedna jeho ruka začala vypadat lépe. Ráno mu ji Molly namazala mastí, protože Harry k tomu byl očividně nezpůsobilý. Barva jeho pleti byla mnohem lepší než dřív, ale zůstane zatím bledá, dokud se příští rok nedostane pořádně na slunce. Potom zas možná začne trochu vypadat jako člověk, kterého kdysi v zrcadle obdivoval.

Sprcha místnost naplnila párou a Draco přestal mudrovat, vstoupil do proudu horké vody a jen si užíval svěží vůně svého mýdla. Bylo to příjemné, jen se sám mýt nebo dokonce být znovu vůbec čistý. Věnoval se hygieně svých intimních partií, když jeho genitálie na tu pozornost zareagovaly tím, že se nevhodně zvětšily.

‘Do prdele! Zas tohleto. Nemůžu čekat navěky. Buďto s tím musím něco udělat, nebo se smířit s poskvrněnými prostěradly a trenkami. Můžu se o to postarat rovnou, ať to mám za sebou.’

Draco opatrně zatahal za špičku penisu, žalostně odvyklý a bez skutečného nadšení pro věc. Jeho tělo stejně zareagovalo, jelikož ve skutečnosti nepocítilo rozkoš už velice dlouhou dobu. Snažil se udržet své myšlenky neutrální, jen se soustředit na kdysi tak důvěrně známý pocit vyvolaný vlastní rukou, ale nijak dobře to nefungovalo. Jeho mysl zabloudila do minulosti, kdy se několikrát líbal s Pansy Parkinsonovou, což mu téměř překazilo náladu. Tehdy si to dost užíval, a také se mu tou dobou zdálo, že to prostě byla 'ta správná věc', ale při pohledu zpět to pozbylo na zajímavosti.

Ať se Draco snažil jak chtěl, nedokázal se vzrušit natolik, aby se přivedl k orgasmu. Jeho ruka a zápěstí už tou snahou začínaly bolet, a už ho to všechno začínalo štvát. Zaprvé, on tohle sám nestál a bývalo by bylo pěkné, kdyby s ním jeho, jak se zdálo, strádající tělo aspoň spolupracovalo.

Na chvíli přestal a potřásal rukou a zápěstím, aby ulevil křeči, co v nich měl, pak se předklonil a opřel se hlavou o stěnu sprchy.

’Ty dobře víš, co máš dělat.’

Bylo by to utěšující, říci, že jeho vnitřní hlas mu nepatřil, nebo že ten nápad přišel odněkud jinud, ale Draco velice dobře věděl, co by ho vzrušilo. Bylo to jen otázkou toho, aby sám sobě dovolil na to myslet. Zatím ale jeho nekontrolovatelný úd nedočkavě poskakoval ve sprše, a čekal na ruku, až se vrátí ke svému dílu. Draco se jednou rukou opřel o stěnu, aby získal oporu, zavřel oči, povzdechl a pak znovu sevřel prsty kolem svého penisu.

Harryho ruka, mozolnatá a hřejivá, svírala jeho. Harry jemně vtíral krém do jeho kůže. Harry dělal sklapovačky ve svém pokoji, nad obočím se mu perlil pot, snědá kůže se leskla, zatímco nádherně vyrýsované svaly se napínaly a pohybovaly pod kůží. Harryho košile klouzala po břiše pevném jako kámen, přes ramena, nádherně široká, ale vůbec ne neforemná. Harry se usmíval. Usmíval se na Draca, uvolněný a šťastný, a ten úsměv, když byl Harry bez brýlí, byl krásný, podivně vážný i když upřímně otevřený. Dumal, jaký pocit asi vyvolávají Harryho rty.

Dracovy genitálie pulsovaly a explodovaly, celé jeho tělo se otřáslo v rytmu jeho bušícího srdce. Horké sperma mu stékalo po prstech, rozstříklo se po kachličkách a odtékalo pryč, jak sprcha dál chrlila vodu na jeho ramena a záda a konečně na dno vany. Draco se kousl do rtu tak silně, že krvácel a jeho vize se divoce roztočila. Kdyby neměl ruku opřenou o stěnu, aby se podepřel, určitě by byl upadl. Těžce oddychuje se opřel o stěnu, potom sklouzl dolů a seděl ve vaně, zatímco na něj stále dopadal proud horké vody. Tam pak Draco tiše plakal a utíral si obličej, aby voda spláchla jeho slzy, smíšené s červenými kapičkami z jeho prokousnutého rtu.

’Sem podělanej buzerant. Není divu, že se mi stávají takové věci. A já jsem nejenom buzerant. Jsem horší. Jsem nadrženej na Harryho Pottera. Měl bych Molly požádat o pár kousků oblečení a zkusit znovu své štěstí v Příčné ulici. Nebo by mi možná mohl pomoci Pastorek, i když nemám žádnou pořádnou informaci… kdybych se choval mile a spolupracoval s nimi. Prostě nemůžu…zůstat tady… takhle… s ním. Jsem nemocnej. Do hajzlu, jsem nemocnej… a teplej. Otec by se pozvracel, kdyby mě teď viděl. A kdyby moje máma mohla mluvit, tak by do pekel proklela den, kdy jsem se narodil. Jsem hovno! Nic jiného než bezcenné hovno!’

Draco plakal, dokud nevyplakal všechny slzy, a dokud voda znatelně nevychladla. Třesoucí se, zastavil sprchu, sebral ručník a rychle se osušil a přitom se vyhýbal pohledu na sebe do zrcadla. Oblékl se a učesal otočený k němu zády, nechtěl si pohlédnout do očí, moc dobře věděl, že kdyby to udělal, tak by se neudržel. Společnost nebo ne, rozhodl se, že by večer mohl stejně zůstat nahoře, zavřít se do pokoje s pár knihami, dokud ho nepřemůže spánek. Nechtěl, ani nepotřeboval, žádné další připomínky svého ’stavu’ a společnost, která se měla večer dostavit, byl přesně ten případ.

Draco proklouzl chodbou do svého pokoje, sáhl po knize a usadil se. Zdálo se, že večer bude dlouhý, při čekání na ostatní až se uloží, než se sám odváží spát, ale bylo to lepší než čelit tomu, co na něj čekalo dole. Draco se několikrát zhluboka nadechl, aby se uklidnil, pak otevřel knížku a začal si číst.

 22. kapitola - Soumrak a svítání

24. kapitola - Muž v černém

Vyhledávání

Štítky

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat