Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 2
NejhoršíNejlepší 

Autoři:  Zuzka a Kája
Beta-readers:  Severka S. Rougueová
Páry:  Několik
Varování:  Jako obvykle. Všichni zúčastnění jsou plnoletí.
Shrnutí:  Bylo třeba něco dokončit a posledně se to moc nepodařilo.

 


Omlouváme se, že to tak dlouho trvalo, nějak jsme nebyli schopni se shodnout na dalším pokračování. Teď to snad bude lepší, ale Kája (je to přece jen chlap) pořád tvrdí, že je to moje vina, že to pořád vidím moc pesimisticky. (A ne snad? - pozn. Káji). Tak nevím. Každopádně doufáme, že se vám bude pokračování líbit. Zase jsou všichni dospělí a nedospělkyně, co se tam objevuje, s nikým nic mít nebude.



„Pottere!“
To jméno zadunělo temnotou Harryho úkrytu, kde se skrýval před popularitou a přáteli, až Harry překvapením nadskočil. „Se...Snape!“ vykřikl, ale zmlkl dřív, než mohl pokračovat. Ano. Byl to Snape. Ale byl nějaký divný. A nebyl sám. V jeho náruči se choulila jakási malá dívka.
Harryho nenapadlo, že by se měl nějak chránit, či se pokusit o nějakou reakci, když se tu teď Snape tak z čista jasna objevil. A to navzdory událostem posledních týdnů a názorům ostatních. Něco v Harrym se bránilo připustit, že by za těmi útoky mohl být Snape. Ne. Na to ho příliš dobře znal. I když, je možné dobře znát Snapea? Natož příliš dobře?
„Mohl jsem tě zabít, Pottere!“ nezklamal.
Harry jen zavrtěl hlavou.
„Zas ta tvá pitomá důvěra...“ vrčel.
Ano. Tohle byl starý dobrý Snape. Harry se přistihl při značně přihlouplém úsměvu. Snape se vrátil a všechny problémy se tím vyřeší. A... Ano. Problémy byly. Nejen s tím, že si někdo, a celkem úspěšně, začal hrát na Pána Zla. Problémy byly i v soukromém životě. Život s vlkodlakem byl... jistě zajímavý, ale...
„Tohle je Irin. Její matka zemřela. Pokus se o ni postarat,“ řekl. Ne, přikázal. Přistrčil vyděšenou dívku, ještě dítě, k němu, otočil se a...
„Ne! Počkejte!“ vykřikl Harry a rozeběhl se k němu. Než mu v tom Snape mohl zabránit, Harry ho sevřel v objetí.
„Ocenil bych, kdybyste mě nechal alespoň nadýchnout,“ snažil se ho od sebe odstrčit. Úspěšně, neboť Harry sám usoudil, že se zachoval poněkud nevhodně. Pustil ho, ale odstoupil jen na krok.
„Všichni říkají...“
„A vy jako obvykle nemáte vlastní názor.“
Harry prudce zavrtěl hlavou. „Já vím, že... cítím,“ zarazil se pod ironickým pohledem svého bývalého profesora lektvarů, bývalého... „Vím, že to nejste vy. Nestrávil jste se mnou posledních dvacet let proto, abyste začal blbnout.“
„Po dvaceti letech s vámi, Pottere, by začala blbnout i Grangerová,“ kontroval, ale Harry měl pocit, že svého bývalého milence zasáhl na citlivém místě.
„Dokážu si vás představit jako zlého kouzelníka, ale určitě byste to nedělal takhle. Tomu prostě nevěřím. Pokud ano, pak jsem byl s někým úplně jiným.“
Pokrčil rameny, už ne tak razantně. „Lidé se mění, Pottere. Nikdy nevíte, co se s kým stane.“
„Harry... říkal jste mi Harry,“ téměř proti své vůli připomněl Harry.
„Jak jsem říkal, je třeba se postarat o Irin,“ řekl vyrovnaně Snape. „U mě by nebyla v bezpečí,“ znovu se měl k odchodu.
„Severe, prosím...“ znovu se ho dotkl, tentokrát, z opatrnosti, na rameni. „Oba víme, že vás potřebuji stejně jako dřív. Ne-li víc...“ dodal, ale to vážně dodat nechtěl.
Snape se ušklíbl. „Vlkodlak zklamal, a tak se chcete vrátit ke Smrtijedovi?“
Harry se už už chtěl ozvat, ale nakonec to neudělal. Ano. Vlkodlak svým způsobem zklamal. Nebylo to tím, že by snad Harryho neměl rád, nebo Harry neměl rád jeho. Ale vlkodlačí láska je trochu jiná. Smrtijed je člověk, ale vlkodlak... Harry z toho byl strašně nešťastný, ale to nebylo přesně to, co teď chtěl řešit.
Severus věděl, že ho Harry potřebuje. Ne kvůli kouzlení. Harry byl v současné době nejmocnějším kouzelníkem, jakého kdy poznal. Jeho schopnosti sahaly daleko za Severovy. Jen jednu věc neuměl. Neuměl zabíjet. Nebyl zabiják, nebyl ani voják. Nedokázal používat své schopnosti tak, jak bylo v současné době nutné. A byl příliš dobrácký. Potřeboval někoho, kdo by ho chránil, kdo by ho podržel. Idiotský vlkodlak a zablešený čokl evidentně selhali. Ale...
„Pak je tu ještě Malfoy,“ nadhodil tedy. Spíš pro sebe, než pro Pottera.
Harry zmučeně zavřel oči. Ano. Malfoy. „Zachránil mi život,“ řekl nakonec prostě. „Musím ho chránit.“
„I proti mně?“
„Nechci proti vám bojovat, Severe,“ snažil se vysvětlit. Musel to vysvětlit a cítil, že propadá zoufalství. „Nejde o něj, jde o mě. Přece jste mě nechránil proto, že vám můj otec zachránil život. Dělal jste to proto... Jak byste se cítil, kdybyste to neudělal?“ pokračoval.
Věděl, že má pravdu i v tomto. Ale nenávist, kterou k Malfoyovi cítil, ho téměř zaslepovala. Rozhodl se to alespoň zvážit. Časem. „Irin je čarodějka. Její děd byl zřejmě Smrtijed. Neví o tom. Možná by ji měla vychovávat Grangerová,“ ucítil lehké zachvění v srdeční krajině. Ta mudlovská šmejdka si ho omotala kolem krku.
„Hermiona odešla,“ přerušil Harry jeho úvahy a se zájmem se podíval na dívku, která se krčila u stěny jeskyně asi tři metry od nich. „Nevím proč, ani kam, zřejmě šla s ostatními do Francie.“
Pokýval zamyšleně hlavou. Vlastně ho to celkem překvapilo, považoval Grangerovou za vůdce odboje, počítal s tím, že se stane vůdcem všech, kteří Voldemortovu vládu přežili. No, i on se občas může zmýlit.
„Ještě někdo sdílí váš názor, nebo jste hlas volající na poušti?“
Chvíli trvalo, než mu to došlo. Ani Potter nemůže překročit svůj stín. Zamyslel se. Pak pokrčil rameny. „Myslím, že Malfoy trochu pochybuje. Ale ostatní jsou přesvědčeni, že jste to vy.“
„Dobrá, začínáme nanovo,“ shrnul situaci. „Co se divíte, Pottere? Příroda má hrůzu z prázdna. Zničil jste jedno zlo, je jen otázkou času, kdy se objeví druhé.“
„Já vím,“ řekl a znělo to strašně smutně. „Ale občas bych si přál, kdyby to tak nebylo. A nebýt vás...“ zmlkl, poslušen nesouhlasného pohledu staršího muže. Pak se pochlapil. „Nezměníte to tím, že se na mě takhle díváte. Vím, že nebýt vás, nic bych nedokázal. A nikdy na to nezapomenu.“
Severus chvíli zvažoval řečené. Pak se ušklíbl. „Rád bych se přesvědčil, že nezapomenete ještě něco,“ řekl a pomalu přistoupil k Harrymu. Když se ho dotkl, Harry zatajil dech. Pak se podíval směrem k dívce. Proč ho nepřekvapilo, že spala tvrdým spánkem?

„Harry, tady jsi!“ běžel k němu Remus. Harry si uvědomil, že to je ten poslední, koho právě chtěl potkat. „Měl jsem o tebe strach, nevěděl jsem... Čím to voníš?“
Prozíravým nápadem Severa Snapea.
„To je voňavka, někdy bys to také mohl vyzkoušet,“ odsekl Harry. Uvědomoval si, že je podrážděný, ale nedařilo se mu to potlačit. A Remův překvapený pohled postupně se měnící ve smutný, ho tentokrát nedojal. „Tohle je Irin. Musíme se o ni postarat.“ To už tak trochu říkal i Ginny, která se objevila hned, jak ho zaslechla.
„Kde jsi byl?“ pustila se do něj i ona. Neměl sílu se bránit, a tak jen mlčel. „Byl tu další útok, měli jsme strach. Co je?“ zeptala se, když si všimla zvláštního výrazu v Harryho tváři, který jí, bůhví proč, najednou připadal skoro jako úsměv.
„Vůbec nic. Pokračuj. Kde se to stalo?“
„Nedaleko Glasgow, v jedné malé vesnici,“ vysvětlovala. „Pojď, Lucius ti k tomu řekne víc,“ vedla ho do obytné části, kterou s Luciem poslední dva roky sdílela.
„Jak se daří?“ zeptal se, aby řeč nestála, a pohledem sjel na její vypouklé břicho, které už nebylo možné pod oblečením skrývat. Ve skutečnosti ho to pořád překvapovalo. Malfoy. Ten Malfoy. Ginny. Ta Ginny. A teď nejenže jsou spolu, ale dokonce čekají dítě. Něco naprosto nepředstavitelného.
„Dobře,“ rozzářila se pyšným úsměvem nastávající matky. „Jak že jí říkají?“ otočila se na dívku, která poslušně šlapala v jejich stopách.
„Irin. Je to čarodějka, ale ještě o tom neví. Mohla by ses jí ujmout?“
„Samozřejmě, máme místa dost. Lucius se tak moc těší na dítě, že jedno navíc mu určitě nebude vadit,“ dodala tak, že Harry měl pocit, že i kdyby snad Luciovi cokoli vadilo, je to naprosto bezpředmětné.
To už zahlédl Lucia, který mu vyšel naproti. Převzal Harryho od Ginny a vedl ho k mapě Anglie pověšené na zdi vedle knihovny. Co naplat, aristokrat se nezapře, uvědomil si v tu chvíli Harry, když bezděčně srovnával Luciovo obydlí s obydlími ostatních. Nešlo o peníze, Malfoy, jakkoli byl bohatší než všichni ostatní dohromady, z nějakého důvodu přestal s okázalostí sobě donedávna vlastní každému své bohatství předhazovat. To jeho bylo zařízeno obdobně, jako těch ostatních, ale s úplně jiným přístupem.
„Tak tedy starý dobrý Severus je mimo hru,“ pronesl právě Lucius a Harryho tím přivedl zpátky na zem.
„Prosím?“ zeptal se, zda-li se nepřeslechl.
„Říkám, že Severus to nebyl,“ zopakoval Lucius s pobaveným úsměvem. „Pokud se nemýlím, má dokonalé alibi,“ dodal.
Harry věděl naprosto přesně, že je rudý jak rak.
„Co to tu řešíte?“ ozval se ode dveří Remus, v patách mu kráčel Sirius a ostatní členové Řádu. „Snad neděláš Harrymu nějaké nemravné návrhy?“ pokračoval žárlivě. I když se snažil podat to jako vtip.
Lucius nedal najevo, že zahlédl Harryho prosebný pohled, nicméně odpověděl ve stejném duchu. „Uhádl jsi to. Takového mladíka přece nemohu nechat bez povšimnutí.“
A Harry zrudl ještě víc.
Při poradě, která následovala, ještě vystřídal hodně barev. Nejčastěji odstíny bílé.

„Já bych s tím odsuzováním tolik nespěchala, pane Blacku.“
„Při vší úctě, Minervo, je to Snape. A vždycky byl,“ téměř odsekl Sirius. „Nechápu, proč se ho pořád zastáváte. „Kdo jiný by tohle mohl dělat? Jistě, znám váš argument, že naučil Harryho všechno, co umí. Jenže ono mu nic jiného nezbývalo. Držel je tam Godrick Nebelvír, musel ho učit. Ale teď, když je venku, chová se, jako dřív. Stejně jsem mu nikdy nevěřil. A Harry... Harry?“ Všichni se rozhlédli. Opravdu, Harry během Siriova emotivního výkladu prostě odešel.
„Vždycky jsem si myslel, že vaše rodina mě už ničím nemůže překvapit,“ ozval se Malfoy povýšeně. Jako skutečný Malfoy, jakým ještě donedávna byl. „Ale vy mě neustále přesvědčujete o opaku, Blacku. Chtěl jsem pohovořit o vaší sociální nedostatečnosti, ale zřejmě byste mi neporozuměl. Tak tedy jasně řečeno, jste hlupák, Blacku.“
„Dědo...“ ozval se Tiberius.
„Ty mlč,“ odbyl ho příkře. „Vám je zřejmě lhostejné, že Harry ke Snapeovi pořád cosi cítí. Ale mohl byste brát ohledy na jeho city a nenechat se unášet vlastními emocemi, když o Snapeovi mluvíte,“ pokračoval Malfoy.
„Nemůže k němu cítit nic než zášť,“ vrčel Black.
Malfoy lehce zkřivil koutek úst. „Lidé jsou různí. Když si mohl Tiberius oblíbit vás, mohl si Harry oblíbit Snapea.“
„Tak pozor!“ vážně se naštval Sirius. „Mluvíme tady o hajzlovi, který si hraje na Temného Pána.“
Malfoy se rozesmál. Jeho smích se zařezával do duší všech přítomných, tak byl ostrý. „To je váš omyl, Blacku. My nemluvíme o někom, kdo si hraje na Temného Pána. Severus by si nikdy na nikoho nehrál, tím méně na někoho, jako byl Tom Raddle. Severus nemá jeho chyby a má přednosti, které on neměl. Kdyby se on rozhodl stát se pánem všeho zla, už bychom si tady nepovídali. Ale něco vám řeknu. Vy znáte Snapea, kterého jste nenáviděl a šikanoval, pak jste se ho začal bát. Já znám jiného. Takového, co nesnášel zabíjení a musel-li skutečně zabít, udělal to rychle a v rámci možností bezbolestně. Neúčastnil se orgií Smrtijedů a zkracoval utrpení obětem. Odvážil se vzdorovat a ve svém vzdoru vydržel. Jistě, máte právo myslet si, že za tím, co se teď děje, stojí skutečně Severus. Ale volte pečlivěji slova, když o tom mluvíte v přítomnosti Harryho. “
„Tak se z něj nepodělej, stejně byla chyba, že jsi zůstal naživu!“ nenávistně vykřikl Sirius. A pak vykřikl znovu, když mu na tváři přistála dlaň rozzuřené Ginny. „Nech toho,“ okřikl ji a prudce odstrčil. Ginny zavrávorala a po několika neúspěšných pokusech udržet rovnováhu upadla. Místností proletěl zelenomodrý záblesk. Odhodil Siria k protější zdi, po níž se zcela nedůstojně sesunul k zemi.
„Jak se opovažuješ dotýkat se mé ženy?“ zahřměl Malfoy tak, že přítomným naskákala husí kůže po těle.
Minerva sledovala dění, ale nezasahovala. Předpokládala, že Malfoy zaútočí a byla ráda, že se jí potvrdily její domněnky. Ano, Malfoy zaútočil, ale kletba, kterou použil, byla téměř neškodná,dostačující k tomu, aby Siria trochu usměrnila.
Nebo naopak naštvala na nejvyšší možnou míru, napadlo ji, když zahlédla hůlku v Siriově ruce.
„Expelliarmus!“ Sirius prostě dnes neměl svůj den a znovu se sunul po zdi na podlahu. „Tuhle chybu už neopakuj, Blacku,“ dodal ještě Malfoy a přistoupil k Ginny, kterou už postavili na nohy.
Lucius měl trochu strach, jak ho jeho žena přijme. Jistě, zaútočil na Siria naprosto bezděčně ve chvíli, kdy ji viděl padat k zemi. Nedokázal se ovládnout. Naštěstí mu neublížil. Ale když teď Ginny zjistí, že...
Zářivý pohled, kterým ho uvítala, ho zbavil všech starostí, aby vzápětí propadl naprostému zoufalství a zděšení. To když se Ginny se zaúpěním chytila za břicho a zkroutila se v bolestech.

Přecházel pracovnou a snažil se ignorovat křik, který k němu doléhal z ložnice. Nikdy v životě neměl takový strach. A to navzdory tomu, že Malfoyové strach nemají... nikdy. Když odcházel z místnosti, kde se původně konala porada, pochopili ostatní, že ten Malfoy, který s nimi od konce Voldemorta žil, se ztratil. Teď tu byl ten samý Malfoy, co dřív. A mnozí měli strach. A pokud nebudou bohové Ginny nakloněni, pak je ten strach oprávněný. Dobře si uvědomoval, že jen Ginny ho dělí od jeho starého života. Když zemře, zemře i jeho srdce. Sám cítil nebývale silně vyzařující magii, která z něj tryskala pokaždé, když přidušeně zamumlal mantru „zabiju ho“. Prudce otevřel dveře, na které kdosi vytrvale bušil. „Ty!“ vykřikl nenávistně, když uviděl Blacka.
„Zadrž!“ zvedl Black prázdné ruce dřív, než ho proklel nejhorší kletbou z těch, na které si během posledních tří hodin vzpomněl. „Přivedl jsem léčitelku z Goldsborow.“
Malfoy se zarazil. Léčitelka z Goldsborow, to byla legenda. Ale ani Voldemort ji nedokázal najít. Jak se to mohlo podařit Blackovi? Říkalo se o ní leccos. Říkalo se, že kdysi bývala milenkou Gerdhardta Gaunta. Získala jeho srdce, poté jím pohrdla a odešla. Od té doby se čas od času objeví a pak zase zmizí. Nikdo neví, odkud přichází, kam odchází a co vede její kroky. Stará věštba říká, že ji přitahují mocní kouzelníci, kteří pak s její pomocí dokáží velké věci. Své vyvolené chrání, pečuje o ně, říká se, že od nich odhání smrt. Proto ji chtěl Voldemort najít, ale marně.
Zatím, co tak stál a zíral, zpoza Blackových zad vyšla nádherná mladá dívka; pouze její oči vypovídaly o zkušenostech a moudrosti, které nasbírala za svůj neskutečně dlouhý život. Aniž by si Malfoye nějak zvlášť všímala, prošla kolem něj a zamířila do ložnice, kde se Ginny snažila porodit své dítě. Jeho dítě. Jejich dítě.
Sirius viděl, že Malfoy je mimo. Nelíbilo se mu, že Malfoye vidí v takovém stavu. Odmítal si připustit, že by mohl Malfoy něco cítit. Potichu odešel, zavřel za sebou dveře. Nezdálo se, že by si toho Malfoy všiml.

„Máš syna, Lucie,“ ozvalo se nad ním za strašně dlouhou dobu.
Vyskočil a udělal k ní pár kroků. „Co má žena?“ zeptal se lehce znepokojeně. Bylo to přiměřené událostem.
Na její překvapivě mladistvé tváři se objevil mírný úsměv. „Spí. Musí odpočívat.“ Sklonila se k uzlíčku, který držela v náručí. „Ještě se uvidíme, maličký,“ zašeptala a jemně pohladila vrásčitou hlavičku s několika vlásky.
„Počkej...“ řekl Malfoy, když mu předala dítě. Opatrně ho tiskl k hrudi, měl najednou strach, že maličkému ublíží. Tohle nikdy nezažil. Přesto ale nezapomněl na své vychování. „Mohu pro tebe něco udělat?“
Chvíli vypadala překvapeně. Ale brzy se tvářila zase normálně. „Pokus se ho dobře vychovat,“ řekla a prošla zavřenými dveřmi.
Dneska už se nedivil ničemu. Zamířil do ložnice. Ginny spala, v rohu seděla zdejší léčitelka a pro sebe si tiše vrtěla hlavou.
„Jak se bude jmenovat?“ zaslechl o pár minut později.
Obdařil svou ženu zářivým pohledem. Nemusel se rozmýšlet. „Artuš,“ řekl tiše a opatrně stíral slzy, které Ginny vyhrkly z očí.

 

Poštolka II. - část druhá

Poštolka II. - část čtvrtá

 

 

Vyhledávání

Štítky

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat