| Zobrazeno: 2080
/ 2
Autoři: Zuzka a Kája
Beta-readers: Severka S. Rougueová
Páry: Několik
Varování: Jako obvykle. Všichni zúčastnění jsou plnoletí.
Shrnutí: Bylo třeba něco dokončit a posledně se to moc nepodařilo.
„Mazlíčku…“ Voldemort syčel, až všem kolem naskakovala husí kůže. Což nebylo nic neobvyklého, Voldemort dokázal vyděsit své okolí, ať už volil jakoukoli intonaci. Děsivé na tom bylo, že i Severus musel připustit, že začíná být poněkud nesvůj. A to navzdory dvaceti letům ve službách Albuse Brumbála a jeho citrónových bonbonů.
„Můj pane,“ řekl pokorně, s hlavou skloněnou. Ale tak nějak věděl, že tohle dnes nebude fungovat. Voldemorta cosi naštvalo a Severus tu teď bude za hromosvod…
… nebo za obětního beránka, napadlo ho, když se svíjel v křečích na chladné, kamenné podlaze a všechno to trvalo nezvykle dlouho. Pak zahlédl Voldemortův úšklebek. „Ava…“
„Ne!“
Chvíli trvalo, než si uvědomil, že to byl jen sen. Jeden z jeho zlých snů. A ještě o vteřinu déle, než přestal škrtit útlé zápěstí.
„Promiň,“ řekl, když popadl dech.
Nenápadně si otřela slzy, které jí vyhrkly bolestí z očí. „To je v pořádku. Chtěla jsem tě probudit. Křičel jsi ze spaní a vypadalo to, že máš noční můru…“
„Děkuji,“ řekl ještě za chvíli. „Můžeš hýbat s rukou?“
Pokusila se o úsměv a pohnout rukou. „Jde to.“
„Ukaž,“ řekl, ale neznělo to tak přísně, jak by mohlo. Opatrně osahal její zápěstní kůstky, jednu po druhé, aby se přesvědčil, že jí neublížil. Zvedl se a zamířil do své pracovny. Vrátil se velmi brzy.
Sledovala ho, mlčky a poslušna jeho pokynu nastavila své zhmožděné zápěstí. Neptala se, odkud má ten divný obklad, který zapůsobil téměř okamžitě. Nechtěla to vědět. Sice jí občas napadlo, odkud ten muž přišel, jak dlouho se zdrží a kdo vlastně je, ale teď se ptát rozhodně nechtěla.
„Nechci ti to říkat, abych tě nedostal do problémů…“ stále ho udivovalo, jaké otevřenosti je s touto ženou schopen.
Usmála se, ovázanou ruku si položila na klín, zabalila ji do přikrývky, jako by ji chtěla chránit před vlivem okolního prostředí. „Já ti nerozumím. Ale chápu, že se mi nechceš svěřovat…“
Povzdechl si. Zabalil se do své přikrývky. Nad ránem už bylo chladno. „Kdybych ti řekl, že jsem zrádce a masový vrah, zřejmě bys to chtěla nějak řešit,“ plácl první, co ho napadlo. V duchu se vyděsil. Tohle vůbec nebyl on. To tahle žena na něj má tak podivný vliv.
Chvíli mlčela. Už doufal, že to prostě přejde jako další z jeho špatných vtipů.
„Zabil jsi někdy někoho jen tak, pro legraci?“ zeptala se tiše, ale důrazně.
Teď bylo na něm, aby se odmlčel. Za strašně dlouhou chvíli, jako by proti své vlastní vůli, odpověděl záporně.
„Pak jaký je rozdíl mezi tebou a vojákem?“
Prudce zvedl hlavu a zadíval se do jejích velkých očí. Tak tohle ho skutečně ani ve snu nenapadlo.
„Můj manžel byl vojákem. Když mi vyprávěl o těch, které zabil, pokaždé se vzrušil. Požadoval sex a když jsem odmítla, bil mě tak dlouho, až jsem se přestala bránit,“ vyprávěla strnulým hlasem. „Když se dotkl Irin, udala jsem ho,“ pokračovala. „Nějak jsem tolerovala, jak se choval ke mně, ale nikdo nesmí ublížit mé dceři. „A vidíš, jak to dopadlo. Než by ho zavřeli na doživotí, dali ho do blázince. Neuplyne hodina, abych se neděsila okamžiku, kdy se vrátí. Když tu nebudeš, zabije mě.“ Teď zmlkli oba. Cítil potřebu obejmout ji, přitisknout ji k sobě a dát jí jistotu, kterou potřebovala. Kterou nikdy neměla. Mohl to udělat? Hodlal se zamyslet nad tímto problémem, ale něco rozhodlo za něj. Prostě to udělal.
„Nemám právo to po tobě žádat,“ pokračovala, skryta na jeho hrudi, „ale když jsem s tebou, cítím se v bezpečí. Nemusel jsi mi pomáhat na Churchil´s street minulý rok. Mohl jsi prostě jít dál. Ale ty jsi mi pomohl. Předpokládala jsem, že za to budeš něco chtít. Místo toho tu žiješ se mnou a ještě ses mě nedotkl. Přispíváš na bydlení, stravu. Křivého slova jsem od tebe neslyšela. Tak mi vysvětli, co přesně bych měla chtít řešit?“
Zvedla hlavu a dívala se na jeho rty, jako by z nich chtěla odezírat.
„Už mlč,“ řekl tiše a přes její rameno sledoval svou ruku, jak namotává pramen jejích vlasů a zase jej pouští. Pak se podíval na ni a přitahován podivným kouzlem jejích rtů se k nim pomalu přitiskl.
Vyběhl z pracovny a obývák, který ho dělil od pokoje, přeběhl několika málo kroky. V kuchyni ho čekala zajímavá podívaná. Jane stála u kuchyňské linky a vyděšeně sledovala Irin, která dloubala prstíkem do hořící zeleniny. Skokem byl u dítěte, odstrčil talíř a dítě vzal do náručí.
„To…“ zakoktala se Jane.
„V pořádku, Irin se nic nestalo,“ uklidňoval ji, když zběžně dítě prohlédl. To bylo evidentně zaujato jeho dlouhými vlasy.
„Řekla jsem, že nepůjde od stolu, dokud ta zelenina bude na talíři. Najednou talíř hořel…“ pokračovala vyděšeně Jane.
„Uklidni se,“ přikázal. Málokdy použil takový tón a Jane okamžitě zmlkla. „Dám ji spát, pak si promluvíme.“
„Nemyslím, že by šla teď spát…“ pochybovala.
„Nech to na mě,“ mluvil zase měkce, jako ostatně v posledních dvou letech neustále.
Poslušně přikývla. Teprve po chvíli jí došlo, že nepřipravila svému partnerovi žádné jídlo a pustila se do vaření.
Netrvalo to dlouho, byl zpět. „Už spí,“ informoval ji o něčem nepředstavitelném. „Vyprávěl jsem jí pohádku,“ dodal na vysvětlenou, když spatřil její překvapený pohled.
„Uvařila jsem ti večeři,“ řekla plaše. Najednou nevěděla, co si o něm myslet. Jako by to ani nebyl on.
„Děkuji,“ odpověděl s úsměvem. Pustil se do večeře. Jistě, byla chutná, jako vždy. Jane byla vynikající kuchařka. Ani domácí skřítci v Bradavicích nevařili tak dobře.
Když pak seděli v obýváku, říkal si, že takhle nějak vypadá opravdové štěstí. A na kratičký okamžik se mu mihla hlavou myšlenka, že štěstí není pro něj.
„Nevšimla sis někdy dřív nějakých… podivných… věcí v souvislosti s Irin?“ zeptal se, když se Jane stulila na jeho klíně. Její prsty bloudily po jeho hrudníku, ale ona sama byla tak trochu nepřítomna.
„Ne. Snad jen…“ pomalu otočila oči k němu. Pokývnutím hlavy ji povzbudil k pokračování. „Ale nic. To je nesmysl.“
„Povídej…“
„Jen… když jdeme k doktorovi… pokaždé začne pršet. I v létě. Ale to je hloupost.“
Neodpověděl. Zamyšleně přejížděl rukou po jejích zádech a bezděčně vdechoval její vůni. „Kdo je jejím otcem?“
Zamračila se. „Můj bývalý manžel, přece…“
„Promiň, tak jsem to nemyslel,“ uklidňoval ji honem. „Zajímá mě… máš jeho fotku? Jak se vlastně jmenoval?“
„Tim. Fotka je támhle ve stole.“
Došel pro ni a pečlivě si prohlížel tuctovou tvář. Z fotky, jak ostatně předpokládal, nic nevyčetl.
„Já vím, že není dokonalý. A než se dotkl Irin, řekla bych, že je lepší mít takového otce, než žádného. Jako já…“
„Prosím?“
„Irin ví, kdo je jejím otcem. I když vzpomínky na něj nebudou asi nejlepší. Ale já to nevím…“
„Ty nevíš…“ Přišel až k ní a zase se posadil.
Pokrčila rameny. „Nevím. Maminku přepadli.“
„Kdo?“
Jeho sevření ji bolelo, ale neudělala nic, aby se vymanila. Věděla, že jí nechce ublížit. „Nevím. Ani ona to nevěděla. Pamatuji si, že když jsem byla malá, říkala jsem, že mým tátou je černokněžník…“
„Cože?“
„Ten z té pohádky. Ten zlý čaroděj, jak chodí v té masce…“
Skláněl se nad Jane a poprvé po strašně dlouhé době měl pocit, že vidí rozmazaně a že to nezpůsobil cruciatus. Irin se vyděšeně choulila v jeho náručí a vlastně mu dost překážela. Ale nevnímal to. Zakrvácená ruka, která svírala cíp jeho košile… pohled plný lásky a naděje.
„Kdo ti to udělal,“ zachraptěl, jako by on sám byl tím umírajícím.
Pokus o úsměv. „Černokněžník…“
Tentokrát v něm vzpomínka na nepříjemnou bolest předloktí nevyvolala obavy. Byla to zuřivá nenávist.