Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 11
NejhoršíNejlepší 

Původní název: The Marriage Stone
Autorka: Josephine Darcy
Překlad: Pyriel
Beta-reader:  Georgia, Mandragora a Jezinka

Párování:  Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating:  slash, 18+

Remus opustil své místo u Harryho lůžka krátce potom, co Ron dorazil, aby tak nechal oběma přátelům nějaký čas o samotě. Harry mlčky poslouchal, když mu Ron povídal o dramatické noci, kterou on a Hermiona strávili v nebelvírské věži. Pověst o útoku se roznesla po škole jako požár. Tucet studentů vidělo Severuse Snapea, když nesl Harryho zakrvácené tělo ke Třem košťatům. Popisy šípů, které trčely z Harryho těla, byly detailní a děsivé. Polovina nebelvírských propadla panice, protože uvěřila, že je Harry mrtvý, a Ron s Hermionou strávili téměř hodinu jejich ujišťováním, že to není pravda.

„Chtěli to všechno slyšet stále znovu,“ přiznal Ron Harrymu. „Netušil jsem, jak vyčerpávající to je.“ Zrzek vypadal uzarděle a poněkud nezdravě. „Chtěli vědět, jak moc tam bylo krve, jestli jsi křičel, jestli…“ zarazil se a zakroutil hlavou.

„To je dobrý, Rone,“ řekl Harry tiše.

Ron na něj ustaraně pohlédl. „Harry, dělal jsem to někdy? Otravoval jsem tě někdy takhle?“

Harry se odmlčel na příliš dlouho, jak hledal vhodnou lež. Ron, který ho znal až moc dobře, si povzdechl. „Merline! Omlouvám se, Harry! Neměl jsem ani tušení.“

„Nedělej si s tím starosti,“ uklidňoval ho Harry. „Věř tomu nebo ne, zvykneš si na to.“

Ron jenom potřásl hlavou. „Možná,“ odpověděl. „Každopádně jsme si povídali dlouho do noci. Hodně lidí je vyděšených, že to znamená, že se Ty-víš-kdo chystá zase zaútočit. A měl bys slyšet, co říkají o Snapeovi.“

Harry překvapeně vzhlédl. „O Snapeovi?“ Dokonce i jemu samotnému zněl jeho hlas obranně.

Ron si to evidentně myslel také, ale jen se na něj pobaveně podíval a pak popuzeně protočil oči. „Nic špatného,“ uklidnil ho. „Je to snad úplně poprvé, kdy je Snape nebelvírskými oslavovaný jako hrdina. On a Brumbál byli jako nějaká zatracená kavalérie, že jo?“

„Zachránili naše životy,“ souhlasil Harry. Byl by první, který by to uznal. „Musím to Snapeovi říct. Bude se smát jako blázen.“

„Snape se směje?“ zeptal se Ron nedůvěřivě.

„Občas,“ přiznal Harry. „Obvykle, když udělám něco hloupého.“

„Umím si to představit,“ znovu Ron vyvalil oči. „Stejně mu to neříkej. Už tak je dost nesnesitelný. Otloukal by nám to o hlavu po zbytek našich životů - a určitě by si našel nějaký způsob, jak taky odebrat body Nebelvíru.“

„Asi ano,“ souhlasil Harry. Snape prostě miloval, když mohl odebírat body Nebelvíru!

„Tak jako tak, hodně lidí chtělo vědět, jestli…“ váhavě se odmlčel a nejistě se zadíval na Harryho. Harry jen pokývl, aby ho povzbudil, ať už chce říct cokoliv. „Jestli jsi někoho zabil,“ dokončil Ron. „A jaké kletby jsi použil. Ale Hermiona a já jsme si mysleli, že do toho nikomu nic není, a taky jsme jim to tak řekli.“

„Díky, Rone,“ řekl Harry vděčně. Věděl, že od jeho spolužáků byly takové otázky nevyhnutelné. Ale bylo hezké vědět, že přinejmenším Ron a Hermiona to pochopili.

„Jsi v pořádku, Harry?“ zeptal se tiše Ron a Harry věděl, na co se doopravdy ptá.

„Ne,“ připustil Harry. „Ale zvládnu to. Je fajn vědět, že se na vás dva můžu spolehnout.“

Ron divoce pokyvoval hlavou, jak potlačoval nějaké emoce. Natáhl se, aby Harryho poklepal po rameni, ale pak si to rozmyslel, jak si asi připomněl šíp, který jím včera proletěl. Místo toho stiskl Harryho ruku, gesto neznámé, ale vítané. Harry se nikdy před nikým neprojevoval. Na jedné ruce mohl spočítat, kolikrát ho někdo objal - snad jen Hermiona, Molly Weasleyová a Sirius se toho někdy odvážili.

A Snape.

Harry se zamračil. Snape ho včera zvedl a nesl ho v náručí. To se počítá, hádal. Bylo to dost důvěrné. Překvapilo ho, že to z nějakého důvodu počítat chtěl.

Hermiona je o chvilku později přerušila, když vstoupila do místnosti a nesla podnos s jídlem pro Harryho. „Madame Pomfreyová ti tohle posílá, Harry,“ vysvětlila, když se blížila k posteli. Ron pomohl Harrymu posadit se a za zády mu vyrovnal polštáře, aby se opřel. Hermiona položila podnos Harrymu do klína.

„Co Snape chtěl?“ vyptával se Ron Hermiony, když se usadila na židli naproti němu.

Harry po něm střelil tázavým pohledem, zatímco si na talíři nabíral sousto vajíček.

„Snape nás zastavil na chodbě cestou sem,“ vysvětlil Ron. „Řek, že chce mluvit s Mionou.“

Oba se na Hermionu tázavě zadívali. Ta se zamračila. „Chtěl se něco dozvědět o kouzle Králův hlas,“ objasnila. „A taky o našich zvláštních studijních sezeních.“

Harry při jejích slovech ztuhl, zahořela v něm stará nedůvěra. „Chce nás zastavit?“ Počítal s tím, že tahle soukromá studia obrany budou pokračovat. Bůh ví, že ani letos se od profesora Dubloise nenaučí nic užitečného. Kdyby nebylo Hermiony a jejich samostudia, pochyboval, že by teď byl ještě naživu.

„Ne,“ rychle pronesla Hermiona, než mohl Ron spustit tirádu odsuzující Snapea předtím, než si vyslechne výsledek jejich rozhovoru. „Ne, nechce nás zastavit. Ve skutečnosti naznačil, že to schvaluje. Vlastně, určitým způsobem… nás pochválil.“

„Cože?“ Ron a Harry na ni šokovaně civěli.

Hermiona jenom pokrčila rameny. „Bylo to opravdu dost zvláštní,“ připustila. „Vlastně se zdálo, že je ohromený. Námi třemi.“

Harry si postupně zvykal na zmírnění válečného stavu mezi ním a mistrem lektvarů, tak byl jejími slovy šokován jen mírně. Ale Ron na ni jenom zíral jako ryba na suchu, ústa se mu otvírala a zavírala, jak nedokázal najít vhodná slova.

„Myslím to vážně,“ trvala na svém Hermiona.

„Snape?“ ptal se pro jistotu Ron a jeho slova podbarvovala nedůvěra.

Hermiona přikývla.

„Dal…“ Ron zakroutil hlavou, „dal Nebelvíru nějaké body?“

„Tedy, ne,“ připustila Hermiona. „Ale tohle vlastně nebylo o tom, že jsme z Nebelvíru. Bylo to o tom, že jsme přátelé, my tři.“

Přátelé. Harry, Ron a Hermiona. A z nějakého důvodu Snape chápal, že na tom záleží. Hodně záleží. To pomyšlení zalilo Harryho neobvyklým pocitem vřelosti.

„Tedy, k čertu,“ rozesmál se Ron. „Kdy zamrzlo peklo a proč mi to nikdo neoznámil?“

To všechny tři uzemnilo a na chvíli zapomněli na Smrtijedy a válku a umírání a byli prostě jenom teenageři.

Nakonec, na naléhání madame Pomfreyové, Ron s Hermionou odešli a dali tak Harrymu možnost zase odpočívat. Prospal zbytek dne, jak bylo jeho tělo vyčerpané z těžké zkoušky, jíž bylo vystaveno.

Večer se probudil a cítil, jak se k jeho boku tiskne něco teplého, a na jeden kratičký zmatený okamžik si myslel, že je to Snape. Ale Snape se ho nikdy nedotkl, ani jednou po všechny ty týdny, co spali vedle sebe. Zvědavě otevřel oči a uvědomil si, že to je Tichošlápek, který vedle něj tichounce chrápe. Chlupatý pes natažený pohodlně na přikrývce jeho postele. Na židli vedle postele zase seděl a s pobaveným úsměvem na tváři se na oba díval Remus Lupin.

„Jak dlouho je tady?“ zeptal se Harry šeptem a pokynul ke spícímu psovi.

„Řekl bych, že hodiny,“ přemítal Remus. „Zmeškal oběd.“

Harry se s úsměvem natáhl a poškrábal Tichošlápkovu střapatou hlavu. Pes sebou zaškubal, ale nevzbudil se. „Vždycky jsem chtěl psa,“ připustil téměř toužebně.

Remus se tomu mírně zasmál. „No, obvykle způsobují víc problémů než užitku. Obzvlášť tenhle tady.“

Harry se ušklíbl. „I tak by bylo hezké mít někoho, kdo by mohl pokousat Dudleyho.“

Removy oči změkly, a ačkoliv si toho Harry nevšiml, Tichošlápek pod jeho prsty nepřirozeně znehybněl. „Dudley je tvůj bratranec, že ano?“ vyptával se Remus. „Chápu to tak, že není příliš milý?“

„Naprostý blbec,“ prohlásil Harry.

„Chceš si o tom promluvit?“ zeptal se Remus laskavě. Harry na něj překvapeně vzhlédl, když až opožděně pochopil, jakým směrem jejich rozhovor zamířil. Tohle v úmyslu neměl; vlastně o tom neuvažoval. Ale samozřejmě, že Brumbál pověděl Siriovi o tom, co se dozvěděli o Dursleyových. A jistěže to ví také Remus.

Bleskl po vlkodlakovi rychlým úsměvem: „Jsem v pořádku, Reme,“ ujistil ho. Pocítil, jak se kožešina pod jeho rukou pohnula a překvapeně vyjekl, když zjistil, že se Tichošlápek stal zase Siriem. Jeho kmotr se rychle posadil, vrhl na něj široký úsměv a zároveň mu pocuchal vlasy, vraceje tak jeho bezděčné laskání. A pak, jen aby ho pozlobil, přesunul se na židli vedle Rema, natáhl se a rozcuchal vlasy také jemu.

Remus se shovívavě usmál, ale odstrčil Siriovu ruku pryč. Sirius se ušklíbl, ale poprvé si Harry všiml v očích svého kmotra něčeho hlubšího. Když se díval na Rema, hořelo v nich něco vřelejšího a jasnějšího. Uvědomil si, že potlačuje zahihňání, zatímco jeho tváří se šířil ruměnec, když pochopil, co ten pohled znamená. Ron se takhle dívá na Hermionu, když si myslí, že ho nikdo jiný nevidí. Pomyšlení, že by mohl Sirius být méně osamělý, zahřálo Harryho až do hloubi duše.

Sirius obrátil svou pozornost zpět na něj a pohled v jeho očích byl nahrazen jinou září, složenou ze zájmu, lásky a starostlivosti. „Určitě o tom nechceš mluvit, Harry?“ dožadoval se Sirius, čímž zopakoval Removu otázku.

Harry si povzdechl, když si uvědomil, že Sirius zaslechl jeho komentář o Dudleym. „Nevím, co bych měl říct,“ přiznal. Nikdy nebyl dobrý, když došlo na povídání o osobních věcech, zvláště ne o citech. Zřídkakdy se někomu otevřel. Kupodivu z něj Snape dostal víc, než kdokoliv jiný.

„Možná bys mi mohl vysvětlit, proč jsi nikdy nic neřekl,“ navrhl Sirius. V jeho hlase nebylo žádné obvinění a v očích zůstávalo jenom porozumění a maličký náznak naděje, že by se Harry mohl nechat obměkčit. Harry si nebyl vůbec jistý, jak takový pohled odmítnout. Poslední věc, kterou chtěl udělat, bylo ublížit Siriovi, ale ani nechtěl, aby se cítil provinile kvůli něčemu, nad čím neměl kontrolu.

„Myslím…“ Harry si povzdechl, jak hledal vhodné vyjádření. „Myslím, že než jsem přišel do Bradavic, nevěděl jsem, že na tom, jak se mnou jednali, bylo něco špatného. Prostě to tak bylo vždycky. Neměl jsem nic, s čím bych to mohl porovnat.“

Viděl při tom v obou párech očí náznak šoku; viděl, jak se jim na rty hrnou protesty, i to, jak je rychle potlačili stejně jako jakýkoliv prvotní impuls, který pocítili. Harry si dokázal představit, co to bylo; domníval se, že z jejich perspektivy to všechno vypadalo jinak. Oni oba si dokázali pamatovat ten rok, který prožil se svými rodiči, než vstoupil do života Dursleyových. Ale jediná věc, kterou si mohl pamatovat z té doby on, byla jejich smrt, a to jen díky mozkomorům.

„Nevzpomínám si na ně,“ řekl mírně, lítostivě a oba muži jen přikývli v porozumění, že ví, koho přesně myslí a proč z jeho úhlu pohledu dávají ta slova smysl. Domníval se, že toto přiznání oba pravděpodobně ranilo víc než jeho.

„A poté, co jsi přišel do Bradavic, Harry?“ pobídl Sirius, nutíc tak Harryho pokračovat.

„První rok pro mě bylo všechno příliš nové,“ přiznal. „Teprve až když jsem byl v Doupěti a viděl, jaká je Ronova rodina, tak jsem zjistil, že je něco špatně. Pak jsem nevěděl, co udělat nebo komu to říct. Krátce jsem o tom přemýšlel, ale zdálo se mi, že každý, kdo s tím mohl cokoliv udělat, o tom už věděl. Myslel jsem si, že Brumbál a McGonagallová o tom vědí. A potom, když jsem byl označen jako Zmijozelův dědic, se mi tohle zdálo příliš malicherné, než abych se o to staral. Se všemi těmi lidmi, kteří se mě pokoušeli zabít, to pořád víc vypadalo hloupě. Brumbál prohlásil, že musím zůstat u Dursleyových, protože to bylo jediné místo, kde jsem v bezpečí. A protože jsem si myslel, že je to lepší než být mrtvý, tak jsem kolem toho nechtěl dělat povyk. Koneckonců netrvalo by to navěky.“

Během své malé řeči odvrátil pohled a v tichu, které následovalo, se váhavě podíval zpět na oba muže. Oba na něj zamyšleně hleděli, jako by se pokoušeli pochopit jeho slova nebo se zkoušeli srovnat si je s tím, co o něm věděli. Proběhla jím obava, příliš mnoho let, kdy jeho city neznamenaly nic ho přiměly se obávat, co by mu mohli říct. „To nevadí…“ začal povídat, připravený všechno pustit z hlavy. Připravený chránit se proti čemukoliv, co by mohlo přijít.

Oba muži ho překvapili, když se zároveň natáhli, popadli jeho ruku a pevně ji podrželi ve společném sevření. „Harry, to vadí,“ řekl mu Sirius. „A není to hloupé. A chceme, abys kolem toho dělal povyk.“

„Harry,“ přidal se Remus. „Nemůžeme změnit, co se stalo. Nemůžeme se vrátit a udělat to správně. Udělali bychom to, kdybychom mohli. Ale jestli si o tom potřebuješ promluvit nebo jestli prostě… potřebuješ nás, jsme tady pro tebe.“

Jeho slova byla měkká a konejšivá a pohled v Siriových očích způsobil, že se mu v krku vytvořil žmolek a cítil se lépe, i když to bolelo. „Děkuji vám,“ zašeptal potichu, náhle se pod jejich pozorností cítil ostýchavý a neschopný najít jiná slova než tato.

Zdálo se, že oba muži porozuměli a usmáli se na něj, znovu mačkaje jeho ruku, než ji uvolnili.

„A Harry,“ dodal Sirius. „Pokud se ti zase někdo pokusí ublížit, řekni mi to. Slibuju, že ho pokoušu, ať je to kdokoliv.“

Harry zkroutil ústa do smutného úsměvu, protože tušil, co tím tentokrát Sirius mínil, ačkoliv se přinejmenším pokusil být zdvořilý. „Já vím, že ho nemáš rád, ale Snape je ke mně docela příjemný.“

Remus přijal jeho sdělení jako fakt, protože měl výhodu v tom, že spolu předtím mluvili. Sirius nicméně jenom skousl ret a trucovitě našpulil ústa. „Dobrá, tak by to tak raději mělo zůstat. Nebo jinak…“ nechal hrozbu viset ve vzduchu.

Harry v sobě pocítil uličnictví a protože chtěl odlehčit náladu, ušklíbl se zlomyslně na svého kmotra: „Víš, Tichošlápku, Náměsíčník mi prozradil, že nejsi až tak blázen do manželství.“

Remus obrátil oči v sloup, což, jak Harry předpokládal, byly pobavené rozpaky.

Sirius na druhou stranu vypadal opravdu překvapeně. „To řekl?“ podíval se překvapeně na Rema. „Myslím, že jsem o tom nikdy moc nepřemýšlel, když jsem byl mladší. 'Usadit se' zní docela pěkně.“

Teď to byl na oplátku Remus, kdo vypadal překvapeně. Nedůvěřivě na svého přítele zíral. „Ty? Usadit se?“ Z tónu jeho hlasu bylo zřejmé, že mu tahle představa připadá směšná. „Tvoje představa 'usadit se' byla, když jsi chodil s jednou osobou víc než týden.“ Remus se spiklenecky obrátil na Harryho. „Tvůj otec říkával, že si Sirius myslí, že chodit s někým je jako hrát famfrpál. Jakmile jsi chytil zlatonku, hra skončila a byl čas pro nový zápas.“

Harry vydal šokované uchechtnutí, jakoby nemohl uvěřit, že právě slyšel Rema Lupina pronést sexuální dvojsmysl přímo před ním.

„Náměsíčníku!“ vykřikl Sirius nevěřícně.“Nevyprávěj Harrymu takovéhle věci! Je příliš mladý na…“

Harry ho přerušil záchvatem smíchu. „Nejsem příliš mladý, Čmuchale,“ šklebil se. „A věř mi, slyšel jsem téměř všechny žerty o chytání zlatonky a leštění koštěte, které existujou.“

„Leštění koštěte!“ vyprskl Sirius a jeho tvář zrudla. „Kromě toho to rozhodně není pravda. Nebyl jsem tak špatný. A jen proto, že jsem tenkrát míval hodně schůzek, tak to dnes nemusí nic znamenat. Byl jsem mladý. Lidé se mění.“ Pohlédl poněkud podivně na Rema a Harry vycítil mezi oběma muži náhlé napětí. „Teď takový nejsem,“ dodal Sirius a sledoval Remův výraz.

Ale vlkodlak jen nevěřícně odfrkl. „Uvěřím, až to uvidím,“ prohlásil se zamítavým smíchem, ale Harry měl dojem, že není až tak nezaujatý, jak předstírá.

„Náměsíčníku,“ začal Sirius, ale byl přerušen, když Remus nečekaně vstal.

„Mohl bych ti jít sehnat něco k jídlu, Harry,“ navrhl Remus. „Zmeškal jsi oběd. Musíš mít hlad.“

Nečekal na odpověď, ale raději zamířil ze dveří, jak šel vyhledat slíbené jídlo. Sirius sledoval jeho odchod se zvláštním výrazem na tváři.

„Co myslíš, co to všechno mělo znamenat?“ zeptal se ho nakonec jeho kmotr a vypadal opravdu popletený.

Harry se pokusil odpovědět. „Je to pravděpodobně kvůli tomu, že představa chození s mnoha lidmi je mu naprosto cizí.“

Sirius o tom chvíli uvažoval, pak zdráhavě přikývl na souhlas. „Myslím, že je trochu stydlivý. Když se nad tím zamyslím, nevzpomínám si, že by měl někdy rande, když jsme chodili do školy.“

Harryho oči se rozšířily a zajímal se, proč to Siria tak překvapuje. „Jasně že ne,“ zasmál se, „Remus je vlkodlak.“

„Na tom není nic špatného, být vlkodlak,“ prohlásil Sirius obranně. „Hodně lidí by se mohlo považovat za šťastné, kdyby s nimi Remus chodil.“

„Samozřejmě, že na tom není nic špatného, že je vlkodlak!“ souhlasil Harry a uvažoval, jestli Sirius nepřehlíží to hlavní. „Ale to není ten důvod, ne? Vlkodlaci mají jen jediný pokus.“

Sirius se zmateně zamračil. „Jeden pokus na co?“

„Na randění. Na lásku.“

„O čem to mluvíš?“

Harry na kmotra nedůvěřivě hleděl. Opravdu to nevěděl? Harry tomu nemohl uvěřit. „Vlkodlaci se párují na celý život. Hermiona by ti to uměla nejspíš vysvětlit líp než já; nikdy jsem neporozuměl teorii, na které to stojí. Má to co dělat s vůní, zvířecími instinkty a magickou rezonancí. Takže dostanou jedinou možnost a pak už je to na nich. Jsou spojení nebo ženatí nebo jakkoliv bys to chtěl nazvat.“

Sirius vypadal naprosto omráčeně, oněmělý Harryho odhalením. Složil se na židli s výrazem hlubokého úžasu na obličeji.

„Jak jsi mohl strávit všechen ten čas s vlkodlakem a nevědět to?“ zeptal se ho Harry zvědavě.

Sirius jen zakroutil hlavou. „Nikdy jsme o tomhle nemluvili. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel,“ přiznal ostýchavě. „Prostě mě to nikdy nenapadlo. Jak to, že toho tolik víš o vlkodlacích?“

„Snape nás nechal ve třeťáku napsat esej. Hermiona byla velice důkladná.“ Studoval Siriovu tvář a zaznamenal zamyšlený záblesk v jeho očích. „Měl by sis ji nejspíš přečíst, jestliže se chystáš zamilovat se do vlkodlaka.“

To rychle přivedlo Siriovu pozornost zpátky k němu a muž na Harryho šokovaně zamžoural. „Zamilovat se…“ prskl, ale protesty mu na rtech odumřely, když se na něj Harry jenom usmál. „Jak to víš?“ zeptal se.

Harry pokrčil rameny. „Máš to vepsáno ve tváři, kdykoliv se na něj podíváš.“

„Vadí ti to?“

„Harry jen potřásl hlavou. „Ne,“ uklidňoval ho. „Líbí se mi myšlenka, že máte jeden druhého.“

„Tedy, já tak úplně Rema nemám,“ připustil Sirius trochu sklíčeně. „Pokoušel jsem se toto téma nadhodit, naznačit to, ale on mě vždycky odstřelí dřív, než můžu začít. Nezdá se, že by měl zájem.“

Harry o tom dumal a pak si připomněl něco, co Remus dříve řekl o Čmuchalovi, že ho má, ale neví, co si s ním má počít. „Ne, já si nemyslím, že by měl zájem,“ souhlasil Harry. „Ne, pokud se nepřesvědčí, že to myslíš opravdu vážně.“

A navzdory tématu nedokázal Sirius odolat žertíku: „Já jsem vždycky VÁŽNÝ.“

Harry na muže vykulil oči.

„Myslíš si, že v tom to je?“ zeptal se ho Sirius a najednou vypadal nadějeplně, jeho oči se při té myšlence rozsvítily. „Myslíš si, že bych u něj mohl mít šanci?“

„Nehodlá tě opustit,“ řekl mu Harry a věřil tomu celým svým srdcem. „Ať se stane cokoliv, myslím, že tě neopustí. A pokud vůbec někdo na celém světě má šanci, pak jsi to ty.“

„Takže všechno, co musím udělat, je přesvědčit ho, že mu stojím za to riziko,“ usoudil Sirius, jeho ústa se zkřivila v šelmovském úšklebku. „To dokážu.“

„Ne že bych něco věděl o lásce,“ varoval ho Harry, „ale nemusí to být tak jednoduché, jak to vypadá. Hodně štěstí.“ Pozoroval dost dlouho Rona a Hermionu, jak kolem sebe krouží, aby věděl, že pokud jde o lásku, nic není tak snadné, jak se to zdá. Nepočítal, že by tohle byl problém, se kterým si bude muset někdy dělat starosti - po tom všem nemá moc nadějí na to, aby se vůbec zamiloval. Pokud vůbec bude žít dost dlouho, aby se o takové věci staral.

„Výzva!“ smál se Sirius. „Jsem dobrý, když mám čelit výzvám!“

Harry se na svého kmotra usmál. Nechystal se mu nic říct, ale měl pocit, že především to, že k tomu přistupuje jako ke hře, je důvodem, proč Rema nemá. Ale domníval se, že by to Sirius mohl zjistit sám. Nakonec.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Poznámka autorky:
Ano, vím, tohle je další klišé! Vlkodlaci se párují na celý život. Ale já tak miluju klišé - a tohle je v SB/RL příbězích prakticky povinné. Kromě toho, přinese to Siriovi nekonečné množství problémů.

A ano, Harry je, pokud jde o jeho vztah se Snapem, opravdu bezradný. Snape přinejmenším zjistil, že se o Harryho zajímá, ačkoliv je hluboko ponořen v Řece popření. Harry tu řeku ještě ani nezaznamenal.

Jsem ráda, že si to všichni tak užíváte. A miluju vaše maily a ohlasy! Znovu díky!

Vzájemné obviňování - 12. kapitola

Návrat k normálu - 14. kapitola

Komentáře   

0 # vlčí smečkasisi 2020-02-07 12:38
Je standardním klišé, že Remus je jako vlkodlak alfa samec - vůdce smečky, jenže zatímco Harry je mládětem jeho smečky, Severus je odvržencem jiné smečky, a v tuto chvíli mívá Remus problém Severuse přijmout. Snad jen proto, že Harry Severuse přijme, přijme ho i alfa samec a pak i zbytek smečky. Tak pak je vše v pořádku. Merlin žel, tady je to Sirius, kdo má problém. Je dost očividné, jak Azkaban zatemnil Siriusi mozek. První věc, kterou měl udělat, by měla být, že si najde společníka pro život. Ne hledat dobrodružství, ne vydávat život všanc, ale chytit někoho za ruku a už ji nepustit. Nechci opakovat slova Salazara a jeho had z obrazu u dveří,ale přála bych jim dlouhý a šťastný společný život.
Děkuji za překlad. :-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

Vyhledávání

Štítky

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat