Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 11
NejhoršíNejlepší 

 

Původní název: The Marriage Stone
Autorka: Josephine Darcy
Překlad: Pyriel
Beta-reader:  Georgia, Mandragora a Jezinka

Párování:  Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating:  slash, 18+

 

Remus se vrátil s jejich večerním pokrmem a oba muži povečeřeli s Harrym, přitom potichu tlachali o škole a famfrpálu. Harry pobaveně sledoval, jak jeho kmotr mnohem otevřeněji flirtuje s Remem, očividně klidnější, když teď věděl, že to Harrymu nevadí. Remus to vše vydržel s přívětivým humorem, zdál se být zároveň rozmrzelý a pobavený, ale zpravidla nedotčený. Nicméně flirtování nevracel.

Nakonec je madame Pomfreyová vyhnala, když prohlásila, že Harry musí víc odpočívat. Lékouzelnice ještě naposledy prohlédla jeho zranění, ujistila ho, že se docela hezky hojí a že se ráno může vrátit do svého pokoje. Pak mu také popřála dobrou noc.

O chvíli později vklouzl do místnosti Snape a tiše se pohyboval napříč oddělením, černá róba kolem něj povlávala. „Už odešla?“ zeptal se a zvuk jeho hlasu z nějakého důvodu způsobil, že se Harry zachvěl.

Harry pohlédl ke dveřím, ve kterých právě madame Pomfreyová zmizela. „Myslím, že šla spát,“ informoval mistra lektvarů.

„Dobře,“ Snape se usadil na židli vedle Harryho. „Nepotřebuji další kázání. Vykopnout ven Blacka je jedna věc, ale nazvat idiotem mě… ta má nervy!“

Znělo to téměř, jako by Snape pronesl vtip, a Harry se na něj váhavě pousmál, nejistý, jak by měl odpovědět. „To jistě, pane,“ souhlasil neutrálně.

Snape zvedl jedno tmavé obočí, v očích uštěpačný záblesk, ale nechal ten komentář být. „Věřím, že už se cítíte lépe?“

„Ano, pane,“ řekl mu Harry. „Madame Pomfreyová prohlásila, že můžu zítra ráno odejít.“

„Výborně,“ pronesl Snape suše, ačkoliv Harry hádal, že by pravděpodobně dal přednost tomu, mít svůj prostor jenom pro sebe o několik dní déle. Nedokázal si představit, že by muž mohl být šťastný, že ho bude mít zpátky. „Nechtěl byste chybět na vyučování, že ne?“

„Ne, pane,“ souhlasil Harry, pak si na něco vzpomněl. „Ačkoliv… ještě jsem nedokončil svůj domácí úkol z lektvarů. Chtěl jsem ho udělat po návratu z Prasinek.“ Předpokládal, že tohle bude stát Nebelvír poměrně dost bodů. Snape nikdy neodpouštěl zpoždění domácího úkolu, ať už byla omluva jakákoliv.

„Možná jste měl nejprve dodělat domácí úkoly, než jste odešel do Prasinek,“ doporučil mu Snape a Harry dobře poznal ten záblesk v jeho očích. Už v duchu počítá, kolik bodů by mohl vzít, trojmo, pokud ho nedokončili ani Ron s Herminou.

„Ano, pane,“ Harry se na něj upřeně zadíval. Pokusil se celou svou pozornost zaměřit na ty brzo ztracené body, ale ucítil, jak mu do mysli místo toho vklouzlo něco jiného. Protože Snapeova slova zažehla v jeho vědomí jinou myšlenku. Neúmyslnou myšlenku. Jednu z těch, na které se zoufale pokoušel nemyslet.

Celou svou silou se pokoušel držet těch ztracených bodů, zkusil si vykreslit nástěnku v kabinetě McGonagallové, ale to vše prokluzovalo stranou - protože tady byla temnota, světlo svící vrhalo stíny na staré kamenné zdi a Snapeova slova jako vždy udeřila hlouběji a pravdivěji, než slova kohokoliv jiného. A další myšlenka, děsivá myšlenka uvnitř něj řvala, jak se pokoušela žít a pohltit ho. Přímá Ronova otázka mu tohle nezpůsobila, ani ustaraný Siriův pohled. Ale jedna Snapeova uštěpačná urážka strhla zeď, o které si ani nebyl vědom, že ji vztyčil.

Tlačil oční víčka, aby se zavřela, aby proti své vůli neviděl Snapeovo pobavení. Pak se od něj odvrátil, přetočil se na bok, aby Snape náhodou nezahlédl jeho bolest. Dech se mu zadrhnul v krku, jediný vzlyk, který mu unikl předtím, než ho mohl zarazit, ruce pod přikrývkou sevřené v pěsti.

Protože Snape měl samozřejmě pravdu, do háje s ním. Měl udělat něco tak jednoduchého jako dokončit svůj domácí úkol - pak by se to nestalo. V době, kdy by se dostal k obchodu se zbraněmi, by byli Smrtijedi pryč; nebyli by ho uviděli, nebyli by zaútočili. Jen krátké zpoždění bylo všechno, co by stačilo. Pak by ti vesničané nebyli zemřeli a Harry by nebyl zabil ty tři muže, jejichž tváře se nyní připojili k řadě mrtvých, jež mohl vidět ve své mysli. A ta myšlenka v něm vytvořila chladnou, tvrdou prázdnotu, která zraňovala, bolela a hořkla.

Ale on nebude plakat. Nebude plakat! Místo toho polykal vzduch, aby ty slzy zadržel, zadržel to všechno uvnitř sebe, zatlačit to zpět do toho prázdného prostoru. A jeho tělo bylo chladné a třáslo se a on cítil, že je na pokraji záchvatu paniky.

A pak, k jeho úžasu, byly na jeho ramenou teplé ruce, silné prsty se ovinuly kolem něj a on byl tažen zpět a nahoru, dokud se zády neopíral pevně o Snapeovu hruď, a muž na něj mluvil hlubokým, konejšivým hlasem, slovy, kterým hluboko ve své temnotě stejně nemohl rozumět.

Na svých rtech ucítil něco chladného, sklo. Uvědomil si, že k jeho ústům položil Snape ampulku lektvaru. A pak se mu Snapeovy prsty zapletly do vlasů, když jemně zaklonil jeho hlavu a přitlačil lahvičku důrazněji, nutíc ho spolknout obsah. Nezáleželo mu na tom, nevadilo mu to. V posledních několika týdnech si na to kupodivu zvykl - zvykl si věřit, že mu obsah neublíží.

Dokonce poznal tu chuť - Doušek bezesného spánku. Lektvar pronikal hluboko do jeho žil a on pocítil důvěrně známou otupělost, která ho pohlcovala, a on se do ní ponořil. Nezáleželo mu na tom, že to ve skutečnosti je Snapeovo objetí, do kterého se noří. Že leží ve Snapeově náručí. A naslouchal Snapeovu konejšivému hlasu, stále neschopný rozeznat slova nebo význam, který mohou mít. Dokonce se natočil tak, že mohl poslouchat klidný tlukot srdce pod svým uchem, a to bylo mnohem lepší než výkřiky, které se na něj tlačily. O tolik lepší než temnota.

- - -

Bylo směšné, jak rychle se Blackova slova vrátila, aby ho pronásledovala. 'Někdy tě ty vzpomínky vybudí a ani nevíš proč'. Severus mohl jenom hádat, že tohle byl ten případ, důvod, proč leží vedle Harryho Pottera s pažemi kolem něj a drží ho, zatímco on zrychleně dýchá, a čeká, až jeho lektvar začne účinkovat.

Neměl v úmyslu chlapce rozrušit. Přišel, aby mu přinesl Doušek bezesného spánku, protože měl obavu, že by zase mohl mít noční můry. Ale jeden neopatrný komentář o domácím úkolu, míněný žertem, chlapce rozhodil. Poznal to v tu chvíli, kdy se to stalo. Viděl ten zastíněný výraz bolesti, který přeběhl po jeho tváři. Jedna jeho část to očekávala. Chlapec ještě nezareagoval - na skutečnost, že byl zase téměř zabit, že lidé zemřeli, že byl opět nucen bránit vlastní život. Měl se složit v náruči svého kmotra nebo se otevřít svým přátelům.

Nemohl si pomoci, ale vzpomněl si na turnaj tří kouzelnických škol. Ani tehdy se ve skutečnosti nezlomil, celou svou silou potlačil pláč. Žádné slzy. Dokonce ani v náručí Molly Weasleyové. Nikdy žádné slzy.

Ale zase, tohle byl chlapec, který raději použil tišící kouzlo, než aby budil své spolubydlící svými nočními můrami.

Co Severuse překvapilo, bylo to, že se chlapec složil před ním. Jistě, ihned se to pokusil skrýt, odvrátit to, polykal své slzy - Severus uvažoval, jestli je vůbec kdy nechal stéct. Ale nebojoval s ním, když si ho přitáhl do náruče, nevzpíral se vypít lektvar, když mu ho přiložil ke rtům.

Jeho vlastní jednání ho také překvapilo. Nebyl milý člověk, neměl sklony k utěšování. Ale nebyl schopný udělat nic jiného, nebyl schopný sledovat Harryho bolest, aniž by se o to přinejmenším alespoň pokusil. Ve skutečnosti čekal, že bude odmítnut, odmrštěn. Ale nebyl.

A jeho slova - naprosté nesmysly o tom, jak to bude v pořádku a že Harry je v bezpečí a že je správné, když to Harry pustí z hlavy. Úplné žvásty, samozřejmě. Ale měl podezření, že chlapec byl příliš vzdálený, než aby se o to vůbec staral nebo aspoň rozuměl; pravděpodobně mu mohl slíbit Měsíc a nikdy by si nemusel dělat starosti s tím, aby to dodržel.

Cítil, jak se nakonec chlapec uklidnil, a čekal, že se od něj rozpačitě odtáhne. Lektvar nebo ne, pořád byl ten tolik nenáviděný mistr lektvarů. Ale Harry ho překvapil, když se v jeho pažích mírně otočil, hlavu si opřel o jeho hruď a jeho dýchání se zpomalilo. O chvíli později si uvědomil, že mladík usnul - v jeho náruči.

Harry Potter usnul v jeho náruči.

Tedy, k sakru, pomyslel si. Co by tak měl teď udělat?

- - -

Nejasně si vzpomínal na někoho, kdo se v noci pohyboval a posunoval ho. Na protest zamumlal, ale nechal to být a rychle znovu upadl do spánku.

Madame Pomfreyová ho vzbudila asi hodinu před snídaní a on se ospale posadil a cítil se odpočatý. Ještě naposledy zkontrolovala jeho rameno, vyjádřila se, že se uspokojivě zahojilo, a pak mu předala hromadu šatů a ukázala mu ke sprchám. Poznal v nich šaty, které mu koupil Snape. Musel mu je někdy během včerejška přinést.

Jeho tvář zrudla, když si připomněl události včerejší noci. Snapeovu noční návštěvu a svoje následné zhroucení. A potom chuť Doušku bezesného spánku. Rozhodl se, že o zbytku přemýšlet nebude. Pochyboval, že by se o tom vůbec někdy Snape zmínil. Nepochybně byl Harryho chováním zahanbený.

Ale byl k němu slušný. Harry mu to nezapomene. Ačkoliv měl tušení, že za to nakonec zaplatí - vlastně nejspíš během dnešní hodiny lektvarů.

Snídaně byla větší muka, než čekal. Když vstoupil a šel ke svému místu u nebelvírského stolu, zaměřily se na něj všechny oči ve Velké síni. Připomnělo mu to den po jeho svatbě se Snapem. Jenomže tentokrát prodiskutovávali bitvy, krev a smrt. Najednou mu došlo, že většina z nich viděla boj takhle zblízka poprvé. Dokonce i v průběhu velké bitvy v loňském roce byli všichni zamknutí v jejich společenských místnostech. Než jim bylo dovoleno vyjít ven, odstranilo už ministerstvo mrtvá těla z pole.

Ron a Hermiona na něj čekali a drželi mu místo. A Neville, Dean i Seamus ho rychle vítali zpět upřímnými otázkami na jeho zdraví. Byl taky připravený na palbu otázek od zbytku nebelvírských a odpálkoval je s obvyklou mnohoznačností.

Posléze se Hermioně a Ronovi podařilo vyměnit si s ním i několik slov soukromě a pověděli mu, že je Sirius a Remus požádali, ať Harrymu vyřídí, že dnes večer budou zpátky a mají v plánu se ještě chvíli potulovat nablízku. Ta představa Harryho potěšila. Opravdu neměl moc příležitostí strávit se svým kmotrem delší dobu. Kromě toho se chtěl dozvědět, co se děje mezi ním a Remem. Za několik nocí bude úplněk, proto věděl, že Remus bude mnohem víc nesvůj než obvykle, ale bylo moc zajímavé sledovat minulý večer Siriovo flirtování. Bylo to vůbec poprvé, kdy viděl takto jednat dva muže. Nepřipadalo mu to tak moc jiné, než jak se chovali Ron a Hermiona.

„Měl jsi ráno vidět Brumbála, Harry,“ řekl mu pak Ron a Hermiona se přidala jako ozvěna.

„Co se stalo?“ Harry přestal jíst a ustaraně pohlédl k hlavnímu stolu. Ale Brumbál vypadal šťastně jako vždycky; vesele na Harryho mrkl, než svou pozornost obrátil nazpět k borůvkovým vdolečkům. Harry zariskoval letmý pohled na Snapea, ale mistr lektvarů zlobně zíral do svého šálku kávy a nevzhlédl. Harry najednou nevysvětlitelně zjistil, že se červená.

„Dneska ráno se pokusila skupina reportérů vniknout do Bradavic,“ vysvětlovala Hermiona. „A byli s nimi přinejmenším tři ministerští kandidáti, kteří se dožadovali setkání s tebou.“ Natáhla se přes talíř k Deanovi a zabavila mu kopii Denního věštce, kterou četl. Hermiona Harrymu ukázala titulní stranu.

'Útok v Prasinkách! Chlapec, který přežil, bojuje se Smrtijedy!' Slova byla napsána jasně rudými literami přímo nad obrázkem zničené ulice v Prasinkách.

„Co udělal Brumbál?“ zeptal se Harry, zatímco rychle přelétával článek.

„Všechny je vyrazil,“ oznámil mu Ron s veselým úšklebkem. „Bylo to úžasné. Metal horší urážky než Snape, když má špatný den. Myslím, že jsem nikdy neviděl Ritu Holoubkovou zdrhat tak rychle.“

Harryho hlava se napřímila v obavách. „Rita Holoubková?“

Hermiona, která rychle vytušila skrytý problém, zakroutila hlavou. „Buď bez starosti, Harry. Brumbál kolem Bradavic nastavil alarm. V tu chvíli, kdy do tohoto prostoru vstoupí Rita, začnou všechny obrazy ječet - bez ohledu na její podobu. A už jsme varovali Tichošlápka, že se plíží kolem.“

Harry se trochu uvolnil, ale nelíbila se mu představa, že ta ženská je někde poblíž, když je tu na návštěvě jeho kmotr. Obrátil svou pozornost zpět k článku a zaznamenal, že je tu citováno několik lidí, o kterých v životě neslyšel, ale kteří s ním zřejmě vedli dlouhé zaujaté hovory. Trochu potěšeně si všiml, že Severus Snape obdržel od novin několik docela výrazných pochval. Když uváží, že jen před několika měsíci byl vždy uváděn jako 'pravděpodobný Smrtijed', kdykoliv bylo zmíněno jeho jméno, byla to výrazná změna. Teď byl veleben jako hrdina. Měl určité podezření, že to vysvětluje ten upřený pohled, který Snape stále ještě věnoval svému šálku kávy.

Pak Harryho něco napadlo, proto vzhlédl a poznamenal ke svým spolužákům: „Hej, Rone, Neville, kolik toho víte o šermování?“

„O šermu?“ Ron si při tom odfrkl. „To je zmijozelská záležitost, Harry. Můj táta nic z toho neschvaluje. Bill chtěl brát lekce, když byl ve škole, a děsně se s tátou kvůli tomu pohádali. Nic z toho nikdy nebylo.“

„Ale tvůj otec není proti zápasení,“ vyptával se Harry. „Pustil se do pěstního souboje s Luciem Malfoyem uprostřed Krucánků a kaňourů.“

Ron nad tím jen pokrčil rameny. „No, řekl by, že na příležitostné rvačce není nic špatného - ačkoliv mamka mu to za ten souboj spočítala. Ale šermířské souboje, to je něco úplně jiného. Je to krvavý sport a je často spojený s magiií krve, temnou magií.“

„A co ty?“ obrátil se Harry na Nevilla.

„Moje babička mě nutila brát hodiny,“ přiznal Neville. „Nejsem v tom vůbec dobrý. A v lukostřelbě jsem dokonce ještě horší. Ale ona si stejně myslela, že bych se měl aspoň naučit základy. Hodně dětí bere lekce, ale jenom temní čarodějové se zapojují do krvavých sportů.“

Temní čarodějové a, jak je vidět, Severus Snape. Nebyl si jistý, co si o tom má myslet. Podíval se přes rameno ke zmijozelskému stolu. „Předpokládáte, že někdo z té pakáže ví, jak se šermuje?“ zeptal se.

„To se vsaď,“ řekl mu Ron.

„Draco a Blaise určitě,“ souhlasil Neville. „Lucius Malfoy je proslulý šermíř. Jeden z nejlepších. Stejně jako…“ najednou se zarazil a jeho tvář zrudla.

Harry zkusil hádat, co se chystal říct: „ Stejně jako Severus Snape.“

Neville omluvně přikývl. „To je jeden z důvodů, proč jsem se ho vždycky tak bál, Harry,“ přiznal chlapec. „Vím, že teď je to tvůj manžel a vůbec. A řekl bych, že to znamená, že není Smrtijedem. Ale podle historek, které jsem slyšel, byl hodně zvyklý bojovat v soubojích, když byl mladší.“

Harry se náhle cítil vůči Snapeovi obranně, téměř ochranně, zvláště když uviděl v Ronových očích zazářit starou nedůvěru. „Tak to je fajn, že je na naší straně, že jo?“ řekl rychle. „My tři bychom byli mrtví, kdyby nebylo jeho a Brumbála.“

A to stačilo. Ron si jen povzdechl a souhlasně přikývl, pak přešli na jiné téma.

- - -

K Harryho překvapení mu za chybějící úkol Snape body neodebral. Když ostatní studenti odevzdávali své domácí úkoly, kráčel prostě Snape od lavice k lavici a sbíral svitky, zatímco jim přednášel o jejich novém úkolu. Zvedl Hermionin a Ronův, které byly napsané jen zčásti, krátce pohlédl na Harryho s nečitelným výrazem, a pak přešel k další lavici, aniž by na okamžik přerušil svou řeč. Bylo to provedeno tak hladce, že si toho nevšimli dokonce ani zmijozelští studenti.

Nicméně Hermiona a Ron ano a oba na Harryho překvapeně pohlédli. Ten na ně jen pokrčil rameny, vděčný za odklad. Během oběda si sedl s Hermionou a úkol dokončil, protože se domníval, že to Snapeovi dluží, aby ho odevzdal co nejdříve.

Všichni tři po večeři proklouzli do jedné z nepoužívaných věží poblíž ředitelny, aby se setkali se Siriem a Remem. Harry se pořád ještě obával Rity Holoubkové a vyptával se na ochranu, kterou Brumbál vztyčil, aby se ujistil, že se nedostane do Bradavic.

„Dokonce i když se nemůže dostat dovnitř,“ prohlásil Harry poté, co ho přesvědčili, že je to dostatečně bezpečné, „i tak se musíš držet z dohledu, Sirie. Je vcelku velká šance, že někteří zmijozelští studenti ví, že jsi zvěromág. Pochybuju, že by Pettigrew držel jazyk za zuby. Jsem si jistý, že Malfoy to ví určitě.“

„Už jsme to všechno vyřešili,“ prohlásil Sirius s úsměvem. „Remus na to má kouzlo.“ Přeměnil se do Tichošlápka, aby jim to Remus mohl předvést. Rychlé mávnutí vlkodlakovy hůlky a obrovitý hafan vypadal jako malý, chlupatý hafoň. Tichošlápek se zdál být nadšený svým novým rozeklaným ocasem, kterým divoce mával, čímž si od zbytku vysloužil hurónský smích.

„Je to samozřejmě jenom iluze,“ řekl jim Remus. „Ale je těžké ji prokouknout.“

„Dokonce i tak,“ varoval Harry. „Pes ve společnosti Rema Lupina bude podezřelý.“

Sirius se přeměnil zpátky na člověka. „Nedělej si o mě starosti, Harry,“ usmál se. „Jsem v unikání dobrý. A máme taky záložní podobu - Remus ze mě může udělat Křivonožku.“

Harry si povzdechl. „Jen mě štve, že vrahoun jako Lucius Malfoy si tu může volně obcházet a ty máš za zadkem polovinu ministerstva.“ Ale dovolil svému kmotrovi, aby ho dostal z jeho melancholické nálady svými příběhy, které brzy všechny rozesmály.

Bylo už skoro půl hodiny po večerce, když se Harry vydal zpátky do sklepení. Ztratili totiž pojem o čase, ale Remus si nakonec vzpomněl, že Harry nemá tu výhodu, aby se mohl vplížit do nebelvírské věže. Remus nabídl Harrymu, že ho doprovodí, aby se pokusil odvrátit trest, ale Harry byl proti. Byl sice teprve začátek školního roku, ale dříve či později bude zůstávat venku po večerce - vždycky se něco najde - a domníval se, že teď je právě tak vhodný čas jako kdykoliv jindy, aby zjistil, co s tím Snape hodlá udělat.

Snape seděl v hlavním pokoji a četl si u ohně. Nevzhlédl, když Harry vešel do místnosti.

Harry chvíli váhal u dveří, nejistý, jestli má přiznat, že se opozdil. Nakonec přešel pokoj ke svému stolu a popadl svitek s domácím úkolem, který dokončil v době oběda. Trochu opatrně přistoupil ke Snapeovi a posadil se na pohovku naproti němu.

„Dokončil jsem svůj domácí úkol,“ pronesl pokusně.

Po tomhle Snape vzhlédl s nečitelným výrazem. Chvíli zíral na svitek, než se konečně natáhl, vzal si ho od Harryho a položil ho na konferenční stolek. „Děkuji vám,“ jednoduše řekl. Vrátil se ke čtení své knihy.

Harry na něj dlouho hleděl a přemýšlel, jestli se takhle chová úmyslně. Nejspíš ano. Povzdechl si. „Je mi líto, že jsem se opozdil,“ řekl tiše.

„Máte štěstí, že vás nechytil Filch,“ poznamenal Snape, aniž by vzhlédl od své knihy. „V poslední době v těchto chodbách hlídkuje, protože se pokouší načapat párek zmijozelských studentů.“

Harry vyčkával. Ale nic víc nepřicházelo. Harry se zamračil. Chystá se s ním muž pohádat? Čekal několik dalších minut, než to nakonec vzdal. Zakroutil hlavou a zamířil do ložnice.

„Pořád ještě jste ochotný jít se mnou na rodinnou večeři?“ zeptal se Snape, než mohl odejít.

Harry se ve dveřích pozastavil. Byl tohle důvod, proč mu neodebral body? Chtěl od něj laskavost? „Slíbil jsem, že půjdu,“ připomněl mu Harry. Nehodlal zrušit svůj slib, i kdyby se Snape choval jako hlupák. Mimoto, byl na jeho rodinu zvědavý.

„Je to tuto sobotu,“ oznámil mu Snape. „Myslím, že je to vyhovující.“

„Mám ráno famfrpálový trénink, ale to je vše.“

„Použijeme přenášedlo,“ vysvětloval Snape. „Už jsem se o jedno postaral.“

„Poradíte mi, co si mám obléct?“ požádal Harry, který se najednou začal cítit nervózně při pomyšlení na přepychové šaty, které mu Snape koupil. Prozatím příležitostně využil několik oděvů, ale předpokládal, že na večeři se bude muset obléknout trochu lépe.

Snape přikývl, na rtech se mu usadil mírný posměšný úsměv. „Vyberu vám něco vhodného.“ Pohlédl na dveře ložnice a pokývl směrem k pokoji. „Nechal jsem vám na nočním stolku Doušek bezesného spánku.“

„Děkuji vám,“ Harry najednou zrozpačitěl, zmínka o lektvaru mu připomněla události minulé noci. „Dobrou noc,“ dodal tiše a pospíšil do ložnice.

Vysprchoval se a převlékl do nočního úboru, a když vlezl do postele, vzal z nočního stolku slíbený lektvar. Položil na stolek svou hůlku a brýle, vytáhl zátku a vypil Doušek. Pak si zalezl pod pokrývku a uložil se na noc; okamžitě se ve své vlastní posteli cítil uvolněně, bezpečně a pohodlněji, nežli v té na ošetřovně.

Jeho vlastní postel. Ta myšlenka ho pronásledovala dlouho. To není jeho vlastní postel. Je to Snapeova postel. On v ní jen spí. Ale přesto mu připadala pohodlnější než postel na ošetřovně.

Už odplouval pryč na vlnách Doušku bezesného spánku, když se k němu připojil Snape. Ale stále ještě si byl nejasně vědom muže, který vlezl do postele vedle něj, a ruky, která se natáhla a lehce mu odhrnula vlasy z čela. Pak se ztratil v pokojné bezstarostnosti, která ho unášela celou cestu až do svítání.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Poznámka autorky: Než se někdo zeptá - ne, Harry se nestane závislým na Doušku bezesného spánku. Nevím, jestli je to kánon nebo fánon, že lektvary jsou návykové (myslím si, že je to fánon), ale v tomto příběhu je neškodný - zvlášť, když Snape začal vařit modifikovanou verzi jen pro Harryho.

 

Pochopit vlkodlaky - 13. kapitola

Společenské způsoby - 15. kapitola

Komentáře   

0 # návrat domůsisi 2019-04-11 19:08
Podle situace v posledním odstavci se mi zdá, že Harry začal bydlení u Severuse ve sklepení považovat byť možná zatím jen podvědomě za svůj domov. Není to nebelvírská věž, není to přístěnek pod schody, ani luxusní bydlení u Siriuse, ale je to základ, bytelný, opravdový a plně zabezpečený příbytek, jistota. Vyvíjí se nám to pěkně, otázkou zůstává, jak dopadn návštěva u Snapeových a jakou barvu má Snape manor?Děkuji za překlad.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

Vyhledávání

Štítky

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat