Labyrintem slov...

Původní název: The Marriage Stone
Autorka: Josephine Darcy
Překlad: Pyriel
Beta-reader:  Georgia, Mandragora a Jezinka

Párování:  Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating:  slash, 18+

Harry dělal, co mohl, aby ignoroval pohledy ostatních studentů, když hledal prázdné kupé ve spěšném vlaku do Bradavic. Byl zvyklý, že na něj lidé civěli a za jeho zády si šeptali, ale letos se to zdálo být horší než obvykle. Dokonce i nebelvírští studenti ztichli, když ho uviděli; usmáli se na něj, když je míjel, a pak si o něm začali šuškat v okamžiku, kdy byl, jak se domnívali, z doslechu.

Když našel prázdné kupé, ukryl se v něm a přemýšlel o ironii, jak mohl přejít z jednoho extrému do druhého jenom tím, že nasedl do vlaku. Dursleyovi předstírali, že neexistuje; kouzelnický svět se ho nemohl nabažit.

Mohl jenom doufat, že by tento rok mohl být bez zvláštních příhod. Pak by ho možná nechali v klidu, až by lidé pozapomněli na události minulého roku. Nebylo to tak, že by se chtěl stát cílem Voldemorta a jeho Smrtijedů - on se o to koneckonců neprosil. Jen se prostě zdálo, že to tak funguje. A loňský rok - jeho pátý - se ukázal být mnohem rušnějším než ty čtyři předcházející dohromady.

Ano, zvládl obvyklé skotačení patnáctiletých - skvěle hrál famfrpál, učil se nové předměty, složil i propadl v testech, dostal školní tresty, získal i ztratil body pro Nebelvír, hádal se i sbližoval se svými nejlepšími přáteli. Ale mezi chaosem svých obvyklých školních dní zvládl také zastavit Smrtijedy a jejich Temného pána. Ne jednou, ale během tohoto roku třikrát. Poslední konfrontace, v létě těsně před koncem školního roku, byla onou příslovečnou kulkou, které se celý kouzelnický svět v poslední chvíli vyhnul.

Voldemortovi, jehož síla a hrůznost ohromně narostla, se podařilo dostat do rukou legendární artefakt - Odinovo oko. Krystal, jenž mohl zničit nebo si podrobit každého čaroděje, který by se odvážil postavit jeho majiteli. Přirozeně, že s ním napadl Bradavice, odhodlaný zničit jak Harryho Pottera, tak Albuse Brumbála. Zabil první vlnu bystrozorů, kteří se postavili jemu a jeho stoupencům. Padli v něčem, co se sotva dalo nazvat bojem, protože se nijak nemohli rovnat navrátivšímu se Temnému pánovi a jeho nové zbrani. Upřímně, nikdo se mu nemohl vyrovnat, dokonce ani Brumbál; nikdo nebyl dost silný na to, aby vzdoroval Voldemortovi. Ti nejsilnější v kouzelnickém světě se shromáždili při obraně starobylého hradu a dětí, které byly uvnitř uvězněné. Stáli bez naděje a dokonce i ti nejoptimističtější z nich si konečně uvědomili, že vkládat všechnu svou naději ve schopnosti jediného chlapce bylo směšné.

Ovšem Harry Potter se chopil příležitosti a všem dokázal, že se mýlili. Připusťme, že postrádal sílu nebo moc, aby vzdoroval Voldemortovi; ale to ho nezastavilo před tím, aby si oblékl neviditelný plášť, posadil se na Kulový blesk a čelil Temnému pánovi, jako by bojoval ve famfrpálovém utkání. Žádná magie, žádná kouzla, žádné hůlky tasené k souboji - Harry Potter se prostě vřítil do středu armády Smrtijedů na svém koštěti a ukradl Odinovo oko přímo Voldemortovi z ruky.

Prudký výron energie, který se při této krádeži uvolnil, zabil Smrtijedy, kteří stáli nejblíž Voldemortovi, Temného pána zbavil všech jeho rezervních sil a Harrymu Potterovi zajistil tři týdny v nemocničním křídle. Voldemort uprchl, oslabený, ale ne mrtvý. Smrtijedi se rozptýlili, vrátili se zpět do úkrytů a Harryho Pottera vděčný svět poplácal po zádech a poslal na léto do domu v Zobí ulici. Letní měsíce strávil zamčený v malém pokojíku v domě svého strýce, kde trpěl nočními můrami, zatímco jeho tvář neustále zdobila titulní stránku Denního věštce.

Teď jel zpět do Bradavic a snášel šepot a upřené pohledy, jak nejlépe mohl. Nakonec ho vyhledali Ron s Hermionou a dělali mu společnost. Jeho přátelé vyprávěli o svých prázdninách, bavili ho historkami o zábavách, které prožili (věděli, že při svém pobytu u Dursleových takové štěstí neměl) a vůbec dělali, co mohli, aby jeho mysl odvrátili od cirkusu, kterým byl jeho život.

Když už se vlak blížil k Bradavicím, narazila Hermiona v hovoru na neobvyklou politickou situaci, která se vytvořila přes léto - že Harry, hrdina kouzelnického světa, se stal jednou z nejžhavějších komodit v zuřivé předvolební kampani o úřad ministra kouzel. Kornelius Popletal usiluje o znovuzvolení, ale má nejméně patnáct oponentů, kteří stojí proti němu. Získání přízně Harryho Pottera by zajistilo zvolení kterémukoliv kouzelníkovi nebo čarodějce. Ale protože Harry žádného z dalších kandidátů neznal a podporovat Kornelia Popletala neměl zájem, pustil Hermionino upozornění z mysli jako nedůležité. Těžko mohl Harry vědět, že touha po znovuzvolení se právě chystá opět převrátit jeho svět vzhůru nohama.

- - -

Harry seděl u nebelvírského stolu mezi Ronem a Nevillem, když Brumbál pronášel svou každoroční uvítací řeč. Připomněl, aby se studenti vyhýbali Temnému lesu a že zbytková magie z Bitvy (Seamus poukázal na to, že ještě nedostala jméno - ačkoliv on by byl pro Boj o Bradavice) stále ještě setrvává kolem famfrpálového hřiště a dokud nebude úplně odstraněna, musí si všichni studenti dávat pozor při používání hůlky v této oblasti. Čištění dostali za úkol sedmé ročníky jako součást praktických cvičení na Zneužívání divoké magie.

„Nezáviďte jim to,“ radil Dean svým spolužákům-šesťákům. „Myslím, že tam stále ještě budou nacházet zbytky Smrtijedů.“

Harry cítil, jak po Deanových slovech zbledl, a nebyl schopen přidat se ke smíchu, který ta slova vyvolala v ostatních chlapcích. On chtěl jenom zachránit ty, co byli uvnitř hradu - když kradl Voldemortovi Odinovo oko, neměl v úmyslu nést zodpovědnost za tolik úmrtí.

„Deane!“ Hermionin hlas zarazil smích a ona vztekle zírala na ostatní. „Myslela jsem, že jsme se dohodli, že o jistých věcech nebudeme mluvit.“

Soudě podle provinilých pohledů, které všichni vrhli na Harryho, si uměl dost přesně představit, které ty jisté věci jsou. Uvažoval, kdy si Hermiona našla čas promluvit si o tom s ostatními, přestože jí za její námahu byl vděčný. V loňském roce čelil Voldemortovi třikrát, zatímco jeho přátelé a spolužáci byli všichni bezpečně zamknutí v nebelvírské věži. Pro ně ty příběhy byly vzdálené a fascinující - pro Harryho to byly živoucí noční můry, které musel noc co noc znovu prožívat. Léto bylo příšernější než obvykle. Protože nebyl schopen své sny kontrolovat, probouzel většinu nocí svou rodinu výkřiky hrůzy. A přestože ho strýc Vernon nikdy opravdu nebil, kromě pohlavků nebo příležitostného plácnutí po hlavě, býval potrestán - zůstával bez jídla, dostával domácí práci navíc, trávil většinu času zamknutý jako vězeň, skrytý před 'normálními' lidmi.

„Promiň, Harry,“ omluvil se Dean.

„V pořádku,“ ujistil je všechny Harry, protože chtěl vypadat tak obyčejně, jak jen to bylo možné. „I když musím přemýšlet nad tím, co to bude znamenat pro začátek famfrpálové sezóny v tomhle roce.“

„Zásah!“ souhlasně zaklel Seamus. „To je pravda! Předpokládáš, že to znamená, že poblíž hřiště nemůžeme používat ani košťata?“

„Brumbál o košťatech nic neříkal,“ podotkl Ron. „Jen řekl, ať si dáme pozor na používání hůlek.“

„Možná to znamená, že letos nebudou moct zmijozelští podvádět?“ navrhl Neville.

Všichni vrhli zlověstné pohledy napříč místností ke zmijozelskému stolu. Malfoy byl jako obvykle obklopen dvorem svých kompliců. Lucius Malfoy zase jednou vyvázl nepotrestaný za své smrtijedské aktivity. To, že nebyl při závěrečné bitvě přítomen, zřejmě dostatečně dokázalo jeho nevinu pro ty nahoře, kteří opět ignorovali Harryho svědectví, že Malfoy je jedním z Voldemortových nejvěrnějších služebníků.

Jak pan Goyle, tak pan Crabbe byli nalezeni na bojišti mrtví. Nicméně jejich manželky byly prohlášeny za nevinné. Proto byli oba jejich synové pevně usazeni na svých obvyklých místech vedle Malfoye, přehlíženi ministerstvem, které mělo více než dost záležitostí, s kterými zápolilo. Jestli to, že byli jejich otcové oddaní Temnému pánovi, nějak ohrozilo jejich postavení ve Zmijozelu, nedokázal Harry ani zbytek nebelvírských odhadnout. A jak bude Harry vycházet se spolužáky, kteří jsou přesvědčeni, že je zodpovědný za smrt jejich otců, to netušil.

„Předpokládám, že budou ještě nesnesitelnější než dřív,“ zavrčel Dean. „Dokonce i když je polovina jejich rodičů podezřelá z toho, že jsou černí mágové, pořád se chovají, jako by jim patřil svět.“

„Jenom to dokazuje, co se dá za peníze a rodinné jméno koupit,“ souhlasil Seamus.

„To nevysvětluje Snapea,“ zabručel Ron a Harry na něj vrhl varovný zamračený pohled. Věděli, že Snape je Brumbálovým vyzvědačem, a loni Ron, Hermiona i on souhlasili, že o něm budou mluvit tak málo, jak se dá, z obavy, že by řekli něco, co nemají.

„Nedejte se oklamat jeho postavením,“ tiše jim všem šeptem vysvětlil Seamus. „Snapeova rodina je jednou z nejstarších a nejmocnějších v kouzelnickém světě - a slyšel jsem, že jsou pěkně zazobaní.“

„Snape má rodinu?“ šokovaně na něj civěl Ron.

„Tedy, moc o tom nevím,“ připustil Seamus. „Slyšel jsem, že má sestru a pár bratrů, i když o nich moc nevím. Ale můj strýček pracuje pro finanční odbor ministerstva a zmínil se o fondu, který vytvořil některý ze starších členů rodiny, a zmínil se i o Snape Manor.“

„To neznamená, že patří Snapeovi,“ poznamenala Hermiona. „Jestliže má sourozence, je právě tak pravděpodobné, že nějaká část dědictví přešla na ně.“

„Přesto má dost, aby tady nemusel být,“ vrčel Dean. „Ten bastard nepotřebuje pracovat, ale dělá nám tu ze života peklo jen proto, že ho těší trápit studenty.“

„Aspoň k tobě necítí takovou nenávist jako ke mně,“ povzdech si Neville. „Jsem tak vděčný, že už s ním nemusím mít žádné hodiny lektvarů.“ Neville, jak se dalo čekat, dopadl v NKÚ v lektvarech velice špatně, a proto nebyl zapsán na lektvary pro pokročilé.

„Nemůžu uvěřit tomu, že Harry a já jsme se dostali do lektvarů pro pokročilé,“ reptal Ron. „Nevěřím, že opravdu chceme pokračovat ve vyučování se Snapem.“

„Víš, že bez jeho hodin se nemůžete stát bystrozory,“ připomněla mu Hermiona.

„Jsem si jistý, že kdyby naše NKÚ hodnotil on, neměli bychom je nikdo,“ povzdechl si Harry. „Určitě udělá všechno pro to, abychom litovali, že jsme tento rok postoupili.“

„Nedělej si starosti, Harry,“ ujišťovala ho Hermiona. „Budeme všichni pracovat společně a budeme skvělí. Projdeme lektvary, i kdyby nás to mělo zabít!“

„Právě toho se obáváme,“ pronesli jednohlasně Ron, Dean, Seamus i Harry. Všichni vyprskli smíchy, ale za okamžik už na lektvary nemysleli, protože na jejich stoly dorazila hostina. Vyhladovělý Harry se začal cpát, když před sebou měl po celém dlouhém létě pořádné jídlo.

Právě vstali, aby zamířili zpátky do věže, když profesorka McGonagallová požádala Harryho, Rona a Hermionu, aby ji doprovodili. Zaraženě popřáli dobrou noc svým spolužákům a následovali ředitelku své koleje ven z Velké síně. Přitom uvažovali, co snad mohli v těch několika hodinách, které strávili na školních pozemcích, vyvést, že tak brzy přitáhli pozornost učitelského sboru.

Zavedla je do soukromého pokoje poblíž sborovny, kde ke svému překvapení našli Artura a Molly Weasleyovi, kteří tu na ně čekali. Zatímco Ron se šel pozdravit se svými rodiči, všiml si Harry, že se k nim připojili Brumbál, Snape a Hoochová. K jeho překvapení tu byl také Percy Weasley. Bývalý bradavický primus se na Harryho slabě usmál, pošeptal něco svému otci a pak znovu vyběhl z místnosti. Harry a Hermiona si vyměnili zmatené pohledy a oba pokrčili rameny.

„Ach, Harry,“ pozdravil ho Brumbál. „Pojď dál, můj chlapče. Pojď dál. Zdá se, že tu máme pěkný problém, obávám se.“

Harry cítil, jak se mu v hrudi rozbušilo srdce. Když Brumbál mluvil o problému, obvykle to znamenalo, že se děje něco ošklivého. „Je to…“ jeho hlas se zlomil a zastyděl se, když viděl, jak na něj Snape zírá. „Je to Voldemort?“

Použití jména Temného pána vyvolalo obvyklou reakci. Všichni kromě Brumbála a Snapea sebou při tom zvuku trhli.

Brumbál se zamračil, což Harryho nijak neuklidnilo. „Tedy, ne přímo,“ oznámil Harrymu. „Ačkoliv na téhle situaci jistý podíl má. Doslechli jsme se, že byl viděn, jak zase shromažďuje svoje síly. Zdá se, že se ze své malé pohromy minulého léta zotavil.“

Harry pocítil, jak jeho kolena podklesla, a byl vděčný, když se za ním objevila židle, do které se bez uvažování posadil. „Řekl jste, že ne přímo, pane?“ zeptal se nejistě. Voldemort shromažďuje síly, ale to nebyl ten problém, nad kterým se nyní Brumbál chmuřil. To nevypadá moc dobře. Mohl to říct už jen podle ustaraných výrazů na tvářích pana a paní Weasleyových.

„Obávám se, že náš současný problém má co dělat s ministrem Popletalem,“ vysvětlil Brumbál.

Harry krátce pohlédl na ostatní v pokoji. Na tvářích dospělých viděl většinou výraz znechucení. „Stalo se něco ministru Popletalovi?“

„Kéž by,“ zamumlala si pro sebe Molly Weasleyová. Artur souhlasně přikývl.

„Ne, Harry,“ povzdech Brumbál, odmlčel se a pohladil si dlouhou stříbrnou bradku. „Předpokládám, že jsi přes léto četl noviny?“

„Ne, pane,“ přiznal Harry. „Můj strýček odebírá Timesy, ale vzal by na mě pásek, kdybych se jich jen dotkl.“

Kupodivu tato poznámka vyvolala stejnou reakci, jako vyvolávalo Voldemortovo jméno, a byla následována nepochopitelnou výměnou pohledů mezi dospělými.

„Vlastně jsem měl na mysli kouzelnické noviny, můj chlapče,“ řekl mírně Brumbál. „Ale to nevadí. Jde o to, Harry, že Kornelius Popletal uvažuje o znovuzvolení a má mnohem větší konkurenci, než kdy dřív vůbec měl. Všichni kandidáti se dožadují podpory kouzelnického světa. A jak se zdá, ty jsi nejjistější vstupenka do úřadu.“

„Nerozumím, pane,“ Harry se zamračil a přál si, aby věnoval ve vlaku větší pozornost Hermioninu vysvětlování. Jak by mohl mít něco společného s volbami?

„Je to soutěž v popularitě, Harry,“ vysvětlovala Hermiona. „Kterýkoliv kandidát, kterému se podaří získat od tebe schválení, je předurčen k vítězství, protože veřejné mínění podporuje všechno, co má co dělat s tebou.“

Překvapený Harry zmateně zamrkal. „Ale já ani neznám žádného z těch kandidátů. Nepodporuju žádného z nich. Dokonce jsem s žádným nemluvil. Jak můžu být do těch voleb zapletený?“

„Na tom nezáleží, Harry,“ vysvětlil Brumbál. „To je víc záležitost tištěných zpráv - a ty přece znáš zálibu Denního věštce ve vymýšlení příběhů. Je to docela ohromující, kolik z těch kandidátů přiznalo, že s tebou mívá soukromé rozhovory o bojových taktikách a obranných kouzlech. Ale to je nejmenší z našich starostí. Ministr Popletal se rozhodl za této situace jít ještě o krok dál a dostat tě na svou stranu jednou provždy.“

„Co tím myslíte?“

Brumbál se zamračil a pohledem přejel na Artura Weasleyho. Ten povzdechl a posadil se vedle Harryho. „Percy zachytil na ministerstvu memorandum. To on mě varoval před tím, co se chystá. Zdá se, že se ministr Popletal rozhodl prohlásit tvého strýce za nevhodného poručníka a adoptovat tě sám.“

Harry v šoku vyskočil na nohy: „Adoptovat mě!“ Strávil celé dětství jako nechtěný a teď ho najednou chtěl ten zatracený ministr adoptovat!

„Ano, Harry,“ pokyvoval Artur. „A naneštěstí, když uvážíme, kým je, má v cestě jen velice málo zákonných překážek. Zřejmě už dokončil všechno papírování. My sami jsme to zjistili právě teď. Percy řekl, že za předpokladu, že může prokázat svá tvrzení proti tvému strýci, bude adopce legální dnes večer nebo zítra ráno.“

„Ale to je směšné!“ protestoval Harry a jeho slova následoval Ronův a Hermionin výkřik jako ozvěna.

„Harry,“ přerušil ho Brumbál. „Je to směšné, jenom pokud jsou tvrzení proti tvému strýci nepodložená.“

„Co tím myslíte?“ zeptal se Harry ostražitě.

„Co se pokouší zjistit, je to, jestli má ministr Popletal nějaké legální oprávnění prohlásit tvého strýce za nevhodného poručníka,“ laskavě mu vysvětlovala Molly. „My všichni víme, že na tebe Dursleyovi nejsou milí, ale udělali někdy něco, co by se dalo považovat za týrání podle zákona?“

Harry zbledl. „Jako co?“

„Tedy, před chvílí jsi řekl něco o strýčkovi, beroucím na tebe pásek,“ poukázala Molly. „Opravdu by ho použil?“

Harry se zamračil, najednou nebyl ochotný říci něco víc. Necítil ke svému strýci žádnou loajalitu, ale nechtěl povědět nic, co by mohlo způsobit, že by ho ministr Popletal adoptoval.

„Och, pro lásku Merlinovu, Pottere,“ zavrčel Snape. „Prostě odpovězte na otázku, ať ví, na co se mají připravit. Budete ministrem přinucen vzít si veritasérum, jestli tohle půjde k soudu.“

Harry otřeseně civěl na Snapea.

„Severusi!“ Molly Weasleyová zlobně hleděla na mistra lektvarů. „Nerozrušuj toho chlapce. Teď tedy, Harry, drahoušku, musíš nám říct, co můžeš. Došlo k nějakému týrání?“

Harry se vrtěl na židli, nenáviděl pozornost, kterou mu věnovali, zejména Ron a Hermiona. „Nejsem si jistý, co tím myslíte?“ vykrucoval se.

„Pottere!“ zavrčel znovu Snape. „Nehrajte hloupého. Týral vás váš strýc? Bil vás, nechal vás hladovět, zamykal vás, ranil vaše city nebo vám zabavil vašeho zatraceného medvídka?“

Všichni dospělí v pokoji teď rozzlobeně hleděli na Snapea a Harry pod jeho temným pohledem zbledl. Ale když od nikoho nezazněla další slova, uvědomil si Harry, že, navzdory způsobu vyjádření, očekávají všichni, že na Snapeovy otázky odpoví. „Ano,“ připustil tichounce.

Zdálo se, že jeho slova Snapea překvapila, protože šokovaně zamrkal a o krok ustoupil, jako by takovou odpověď nečekal.

Brumbál, který najednou vypadal na svoje léta, se posadil do jednoho ze zbývajících křesel. „Nechtěl bys to rozvést, Harry?“ zeptal se laskavě. Harry na něj překvapeně mžoural, zmatený jeho zřejmým zármutkem.

„Omlouvám se, pane,“ pronesl. „To všechno už víte.“

Brumbálovy obvykle jiskřivé oči byly smutné. „Co tím myslíš, Harry?“

„No, můj dopis z Bradavic je jedna z těch věcí, pane,“ vysvětloval. „Poslali jste mi ho na adresu: Harry Potter, Přístěnek pod schody.“

Harry viděl Brumbála čelit Smrtijedům bez mrknutí oka, ale tohle způsobilo, že starý muž skutečně zbledl. „Chceš mi tím říct, že tě drželi v přístěnku?“

Harry přikývl. „Deset let,“ přiznal. „Přestěhovali mě teprve poté, co přišel ten dopis, protože si uvědomili, že to musíte vědět.“

„Harry, bradavické dopisy jsou rozesílány magicky,“ informovala ho profesorka McGonagallová. „Nikdo z nás nikdy ani nezahlédl adresu, která na něm byla napsaná.“

„A ten zbytek, Harry?“ požádala ho tiše Molly Weasleyová. Harry se zděsil, když spatřil, že jsou její oči podezřele lesklé.

„Dobrá, nikdy jsem ve skutečnosti neměl medvídka,“ připustil a podíval se ostře na Snapea, který vypadal překvapivě zkrotle. „Můj strýc mě občas udeřil,“ pokračoval, „ale ne tak často. Obvykle, když mě chtěl potrestat, tak mě prostě zamknul a nedal mi najíst. Počítám, že to už víte - proto jste mi přece posílali všechno to jídlo k narozeninám.“

Mollyiny oči se jen stávaly čím dál lesklejší a v Harrym rostlo vážné podezření, že by se mohla rozplakat. „Když Ron říkal, že hladovíš, tak jsem předpokládala, že máš prostě hlad stejně jako všichni dospívající kluci - ne víc než šest nebo sedm porcí denně.“

„Šest nebo sedm porcí denně?“ Harryho oči se rozšířily. To rozhodně vysvětluje, proč byli Ron a jeho bratři tak vysocí.

„Jak dlouho tě nechal hladovět, Harry?“ zeptala se profesorka McGonagallová.

Harry pokrčil rameny. „No, obvykle jenom dva nebo tři dny. Občas, když se opravdu rozzlobil, čtyři nebo pět dní v kuse. Ne tak dlouho, abych opravdu onemocněl nebo něco takového.“ Ke svému zděšení si uvědomil, že jeho slova neměla ten uklidňující účinek, jaký doufal, že budou mít. „Nesnažil se mě zabít nebo tak!“ ujistil je rychle. Ne jako Voldemort, v duchu dodal. Vedle toho, čím musel projít kvůli Voldemortovi, byl jeho strýc maličkost.

„Harry, omlouvám se,“ tiše pronesl Brumbál. „Nevěděli jsme to. Kdybychom to věděli, kdybych to já věděl, nikdy bych tě tam nenechal.“

Harry se zamračil. „Ale vy jste mě tam poslal, abyste mě ochránil, pane,“ připomněl řediteli. „Před Voldemortem. Protože tam mě nemohl dostat.“ Poslední věc, kterou chtěl, bylo, aby se Brumbál cítil špatně kvůli nedostatkům jeho strýce. Rozuměl té nutnosti a překvapilo ho, že, jak se zdá, na to všichni zapomněli.

„Ano, Harry,“ Brumbál přikývl v souhlasu. „Ale vždycky existuje alternativa. Našel bych nějaké jiné řešení.“

Harry, nejistý, jak na to odpovědět, zůstal jednoduše zticha. Cítil se trapně pod vší tou pozorností.

„Dobrá, takže tak to tedy je,“ povzdechl si Artur. „Popletalův požadavek je legální.“

„Zdá se, že ano,“ souhlasil Brumbál.

„Ale nemůžeme nechat Popletala, aby Harryho adoptoval,“ protestoval Ron.

„Ne, to nemůžeme,“ přikývl Brumbál.

„Omlouvám se,“ vložila se Hermiona, obočí svraštělé soustředěním. „Opravdu nevidím, v čem je problém. Myslím tím, připusťme, že by to pro Harryho bylo děsné, kdyby ho Popletal adoptoval. Ale byl by to opravdu tak velký rozdíl? Popletal se stejně chystá říct novinám, co chce - nezáleží na Harryho ochotě, pokud jde o podporu, ať už s adopcí nebo bez ní. A není to tak, že by se Harry chystal žít s ministrem Popletalem. Harry je většinu roku ve škole a ministr je v letních měsících příliš zaměstnaný, než aby měl na Harryho vůbec čas.“

„Obávám se, že to není pravda, Hermiono,“ objasnil Brumbál. „Podívej, to je ten problém. Popletal se rozhodl vzít Harryho ze školy.“

Hermioniny oči se zděšeně rozevřely. „Ale to nemůže! Jak by to vůbec vysvětlil novinám? Vzít Chlapce, který přežil ze školy předtím, než složí svoje OVCE.“

„Domácí učitelé,“ odpověděl Artur. „Má v úmyslu nechat školit Harryho svými osobními zaměstnanci. Takhle může dostat Harryho zpod vlivu ředitele Brumbála, což je něco, co by moc rád udělal.“

Brumbálovo dřívější oznámení najednou dávalo Harrymu mnohem větší smysl. Zbledl a jeho třesavka se nečekaně vrátila. „A když mě vezme z Bradavic, znamená to, že nebude nic, co by mě chránilo před Voldemortem.“

Brumbál jednoduše přikývl v mlčenlivém souhlasu.

„Ale určitě ani Popletal by nebyl tak hloupý!“ protestoval Ron, pak se pod pohledy ostatních v pokoji začervenal. „OK,“ připustil, „hádám, že by byl.“

„Jedním z důvodů, proč jsme v minulém roce přišli o tolik bystrozorů, je, že Popletal odmítal uznat Voldemortův návrat, dokud už nebylo téměř pozdě. Když konečně neměl na vybranou, udělal z něj Brumbál hlupáka v očích veřejnosti,“ objasnil Artur Weasley.

„Bude riskovat můj život, aby podpořil svou další politickou kariéru?“ zeptal se Harry.

„Obávám se, že ano,“ souhlasil Artur.

„A není nic, co bych mohl udělat, abych ho zastavil?“

„To je to, co potřebujeme zjistit,“ vysvětlil Artur.

„Ale co Sirius?“ protestoval Harry. „Moji rodiče ho ustanovili mým zákonným opatrovníkem. Určitě by měl jeho nárok přednost před Popletalovým?“

Artur zakroutil hlavou. „Popletal jeho nárok zruší. V tuto chvíli je Sirius Black odsouzený vrah a jako takový není vhodný jako tvůj kmotr.“

„Tati!“ vykřikl Ron s širokým úsměvem. „Proč Harryho neadoptujeme my?“

Artur i Molly se nad tím usmáli. „Už jsme na to mysleli, Rone,“ přiznala Molly. Smutně se na Harryho usmála. „Věř mi, Harry, že bychom si tě rádi vzali. Ale neexistuje žádný způsob, jak bychom mohli vymanévrovat ministra. On už si vyřídil veškeré úřední listiny. Trvalo by to přinejmenším tři měsíce, než bychom vyřídili takovou žádost. Kdybychom o tom věděli dřív, mohli jsme něco udělat. Ale jak to vypadá, Popletalův nárok bude legální za pár hodin, pokud už není.“

„Takže není nic, co můžeme udělat?“ zeptal se Harry. „Nemůžeme tu adopci zarazit.“ Pohlédl na Brumbála, který se zdál být ponořený v myšlenkách, jako kdyby se pokoušel vymyslet nějaký plán. „Bude ze mě snadný cíl, jestliže se dostanu do Popletalových rukou. Když mě nedostane Voldemort osobně, udělá to Popletalův osobní přítel Lucius Malfoy. Nemám na vybranou. Musím utéct.“

„Budete snadný cíl, když utečete,“ informoval ho Snape. „Zanecháte za sebou magické značky, které by dokázalo sledovat malé dítě. Voldemort vás najde během jednoho dne.“

Harry se hněvivě zadíval na mistra lektvarů. „Tak co se předpokládá, že udělám? Nemůžu utéct, nemůžu bojovat! Co bych měl udělat?“

„Tohle je směšné!“ vybuchla znechuceně Hermiona. „Myslím tím to, že Harry sotva potřebuje dalšího poručníka! To není fér. Je dost starý na to, aby se oženil, ale není dost starý na to, aby žil podle svého!“

Několik hlav se při tom zvedlo, ostré pohledy upřené na Hermionu v úžasu. „Co?“ překvapeně se zeptala a ustoupila o krok při tom zkoumání.

„Hermiono Grangerová, ty jsi úžasná!“ vykřikl Brumbál.

Zamračila se. „Co jsem řekla?“

„Sňatek!“ zvolal Brumbál. „Máš naprostou pravdu, Harry je dost starý na to, aby se oženil.“

„A když se ožení, je automaticky před zákonem považován za dospělého a dál už nepotřebuje poručníka. Popletalova adopce bude neplatná,“ souhlasně pokývl Artur. „Je to brilantní řešení.“

„Cože?“ protestoval Harry. Určitě nenavrhují, co si myslí, že navrhují.

„Sňatek, chlapče!“ vysvětlil Brumbál a do jeho modrých očí se vrátily šťastné jiskry. „Prostě tě musíme oženit předtím, než sem dorazí Popletal s dokumenty o adopci. Pak už nebude nic, co by mohl udělat.“

Harryho oči se v šoku rozšířily. „Sňatek! Ale mně je teprve šestnáct!“

„Zákonný věk pro manželství v kouzelnickém světě je patnáct let, Harry“ ujasnil Artur. „Bývalo to třináct, ale změnili požadavky na věk již v roce 1504.“

1504? Ohromený Harry zakroutil zamítavě hlavou. Proč ho tyhle věci neučili ve škole! „Ale… ale… sňatek? Koho bych si asi tak měl vzít?“

Ron a Hermiona na něj strnule zírali v obavách. Harry téměř přehlédl vyděšený pohled, který Ron vrhl na Hermionu, i to, jak jeho tvář zrudla a pak zbledla, jako by si uvědomil tu nejzřejmější partnerku pro svého přítele. Stačilo to, aby to na okamžik Harryho rozptýlilo - poznání, že jeho přítel opravdu připustil, přinejmenším sám sobě, své city k úžasné slečně Grangerové. Také si všiml, že si Ron kouše spodní ret, aby nic neřekl, a v podivném logickém přemetu pochopil, že by nikdy nic neřekl, kdyby si myslel, že je to pro Harryho to nejlepší.

„Dobrá, musíme raději rychle někoho najít,“ rozhodl Brumbál a ihned pohlédl na Hermionu. Harry se na něj nahněvaně zadíval a v duchu si přál, aby se díval někam jinam. Raději by si vzal paní Norrisovou, než by tohle udělal svým nejlepším přátelům.

„Máš nějakou přítelkyni, drahoušku?“ zeptala se Molly, která si nevšimla paniky, které na krátko propadl její syn. S nadějí se usmála na Hermionu.

„Ne!“ trval na svém Harry. „Nemám.“

„Aha, a co takhle…“ začala Molly a stále hleděla na Hermionu.

„Ne!“ zarazil ji Harry dřív, než mohla pronést další slova nahlas. „Bez urážky, Hermiono,“ rychle dodal Harry. „Ale to by bylo, jako bych se měl oženit se svou sestrou!“

„Neurazila jsem se,“ ujistila ho Hermiona, která na něj pohlédla s úlevou. Ron pořád ještě nic neřekl, ale Harry v jeho očích zahlédl ulehčení. Rychle bylo následováno pohledem zahanbení a Harry se zamračil. Tohle ho ničilo! Uvažoval, jestli by raději nemohl proklít Popletala jednou z Kleteb, které se nepromíjejí?

„Kámen manželství!“ vykřikl najednou Brumbál. Všichni se obrátili a civěli na něj.

„Pořád ještě máš ten starý krám?“ zeptala se překvapeně madame Hoochová.

„Je v mé kanceláři,“ prozradil jí Brumbál. „Mohla bys mi ho přinést?“

Přikývla a s omluvou opustila místnost.

„Jsi si jistý, že bys to měl použít, Albusi?“ zeptala se McGonagallová ustaraně. „V minulosti to způsobilo nekonečné potíže.“

„Jenom když zmíněné osoby byly už oddané. Ale Harry ještě ženatý není.“

„Kámen manželství,“ dumala Hermiona. „Slyšela jsem o tom. Četla jsem o něm.“

Jistěže jsi četla, pomyslel si Harry. „Co je to?“

„Je to velice starobylý předmět, Harry,“ objasnil mu Brumbál. „Ukáže ti dokonalého partnera pro manželský svazek.“

„Dokonalého partnera?“ opakoval Harry opatrně. „To nezní špatně. V čem je háček?“ Tím nejtěžším způsobem se poučil, že je tu vždycky nějaký háček.

„To záleží na tom, kdo se do něj podívá, Harry,“ řekla mu Hermiona. „Nejslavnější partner, kterého kdy zřejmě Kámen manželství ukázal, byl pro královnu Guinevere. Pohlédla do něj a uviděla svého dokonalého partnera - naneštěstí byla v té době provdaná za krále Artuše a kámen jí odhalil, že jejím dokonalým partnerem je ve skutečnosti sir Lancelot. A my všichni dobře víme, jak ten příběh dopadl.“

„Jak by tohle mohlo pomoci Harrymu?“ zamračil se Ron. „Myslím tím to, že se musí oženit nejpozději do zítřejšího rána. Co když Harrymu ukáže někoho, koho nezná? Myslím tím, co když jeho dokonalá partnerka bude žít na druhém konci světa. Nebo jeho dokonalou partnerkou může být někdo, kdo ho nemá rád. Nebo někdo, kdo je pro něj právě teď příliš mladý. Nebo už je vdaná. Je tu přece důvod, proč už ten kámen nikdo nepoužívá.“

„Dobře, pak budeme muset uvažovat o někom jiném,“ prohlásil Brumbál. „Budeme muset najít někoho jiného, pokud takový případ nastane. Ale měli bychom se přinejmenším pokusit najít Harrymu dobrého partnera. Zaslouží si každou naději na štěstí, kterou mu můžeme dát.“

„Štěstí?“ namítl Harry, jehož žaludek se při pouhé té myšlence zkroutil. „No tak. Děláme to proto, abych zůstal na živu. O nic jiného nejde. To nejlepší, v co můžeme doufat, je, že na tomto hradu najdeme někoho, kdo bude ochotný podílet se na téhle komedii, která mě má udržet na živu.“

Nemohl si pomoci, ale v takové chvíli mu tak nějak přišlo na mysl jméno Cho Changové. Zamiloval se do ní ve čtvrťáku a jak Ron, tak Hermiona to věděli. Potíž byla v tom, že smrt Cedrica Diggoryho do srdce této malé romance vrazila dýku. Pokaždé, když se na ni pak podíval, přemohla ho vina. Přestože měl pořád ještě Cho rád, měl pocit, že by pro něj bylo snazší vzít si Pansy Parkinsonovou, nežli se oženit s Cho.

O chvíli později se vrátila madame Hoochová a v jedné ruce nesla velkou modrou křišťálovou kouli. Všichni na ni s očekáváním pohlédli. „Takže?“ zeptal se jí Brumbál.

„Ach, znamená to, že chcete po mně…“ Pokrčila rameny a podívala se do krystalu. „Harry Potter!“ pronesla jasně a zřetelně do kamene. Všichni na ni zírali s nadějí, ale, pokud mohl Harry vidět, nic se nestalo. Modrý krystal prostě dál vypadal jako obyčejný modrý kámen. Madame Hoochová nicméně najednou zbledla, zakryla krystal druhou rukou a šokovaně zalapala po dechu. Všichni na ni civěli. „Nemyslím si, že to funguje,“ zvolala. „Myslím, že je to rozbité.“

„Oh, má ty dobroto!“ vykřikla McGonagallová. „Dej to sem!“ Natáhla ruku pro kámen. Hoochová jí ho bez námitek předala.

„Harry Potter!“ ohlásila profesorka McGonagallová do kamene. A znovu neviděl Harry, že by se něco stalo. Všichni ostatní to sledovali s nelíčenou zvědavostí. Stejně jako Hoochová předtím, McGonagallová zbledla a pak zrudla. Obrátila se k Brumbálovi a nabídla kámen jemu. „Možná by bylo nejlepší, kdybys to zkusil ty, Albusi.“

„Koho jste viděla?“ zeptali se Ron a Harry současně.

McGonagallová jen potřásla hlavou. „Nechte ředitele, ať to zkusí on.“

Brumbál se zvědavým zamračením převzal krystal, podržel ho v jedné vrásčité ruce a jasně mu řekl: „Harry Potter!“ Na rozdíl od Hoochové a McGonagallové se usmál a v jeho očích zazářil ten nejrozpustilejší záblesk. Harry pocítil, jak znervózněl. Někdy bylo Brumbálovo jiskření horší nežli zamračené pohledy. „Ach, opravdu vynikající volba!“ zvolal ředitel potěšeně. Obrátil se ke Snapeovi. „Severusi…“

„K sakru!“ sykl Snape. „Vy tři jste dostatečně schopní podívat se do toho zatraceného krystalu a říct nám, koho vidíte. Nepotřebujete mě, abych se taky podíval!“

Brumbál, stále s úsměvem, na něj mrknul. „Ovšemže ne, Severusi. Nemyslel jsem tím, aby ses podíval. TY JSI partner, kterého nám ukázal.“

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Poznámka autorky:

Tahle povídka začala jako jednoduchá představa - vnucený, dohodnutý sňatek mezi Harrym a Snapem. Chtěla jsem prozkoumat představu pomalu se vyvíjejícího vztahu, který není ukončen prostě tím, že 16-letý chlapec se vrhne do sexuálního vztahu s dospělým mužem. A chtěla jsem si pohrát s představou viktoriánského stylu kouzelnického světa - koneckonců jestliže je společnost v kouzelnickém světě mnoho let (nebo dokonce století) pozadu za mudlovským světem, pak by pravděpodobně dohodnuté sňatky byly normální. Tak jako byly dříve považovány za běžné v našem světě - a stále ještě jsou v mnoha částech současného světa praktikovány.

Ale jak se často stává, příběh si rychle začal žít svým vlastním životem a změnil se v něco jiného - něco daleko epičtějšího, než jsem si kdy představovala.

Začala jsem psát tento příběh dávno před tím, než vyšel pátý díl. Předpokládala jsem, že to bude krátká povídka a dokončím ji, než HP5 vyjde - určitě měla být dokončena, než vyjde HP6. A teď stojíme před příchodem HP7 a já ještě stále neskončila - hádám, že bude lepší dopsat část z ní dřív, než Rowlingová zabije všechny hlavní postavy a mě to zdeprimuje tak, že už nebudu dál chtít psát.

Uvažovala jsem, že se v příběhu přizpůsobím HP5, ale pravdu řečeno, nemám pátý díl ráda. A protože je pro jednu linii zápletky důležitou postavou Sirius Black, budou pro tento příběh kánonem knihy HP1 až HP4. Konečně, některé postavy z HP5 nebo HP6 mohu uvést (možná Kingsleyho nebo Tonksovou) a mimochodem se zmínit o Řádu, ale většinou budu všechno po knize HP4 ignorovat.

Tři nejpatrnější rozdíly (kromě děje jako takového) jsou v tom, že Sirius je naživu, Snapeova rodinná historie je výrazně odlišná a Voldemort pracuje o dost tvrději na titulu Temného pána. V tomto příběhu se posléze dozvíte, že je Voldemort mnohem nebezpečnější, než se kdy jevil v pátém a šestém dílu (rozhodně nestráví celý rok tím, že by se pokoušel vyslechnout nějaké hloupé proroctví, které přimělo všechny prohlásit „Pche!“, když se konečně na konci knihy dozvěděli ono 'velké překvapení'). Opravdu si myslím, že pro získání titulu Temný pán potřebujete rozsévat hrůzu a ničení v poněkud větším měřítku. Můj Temný pán použije tak velké měřítko, jak to jde - Harry bude mít práci stvořenou přímo pro něj. V důsledku toho se v 'pomalu se rozvíjejícím vztahu' mezi Harrym a Snapem vyskytnou různé zádrhele a obraty, které jsem nepředvídala. Doufám, že si to užijete.

 Tímto prstenem - 2. kapitola