Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 5
NejhoršíNejlepší 

Původní název: The Marriage Stone
Autorka: Josephine Darcy
Překlad: Pyriel
Beta-reader:  Georgia, Mandragora a Jezinka

Párování:  Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating:  slash, 18+

Před velikonočními prázdninami Severus oznámil, že dokončil antivlkodlačí lektvar pro Lupina. Harry tu novinku nadšeně uvítal, okamžitě poslal Siriovi dopis a poděkoval Severusovi překvapivým objetím, které vůbec nepomohlo zklidnit hormony, jež nedávno divoce kolovaly v jeho žilách.

Situace mezi ním a Harrym byla od jeho záchvatu žárlivosti a následného polibku dost trapná, a tak byl vděčný, že mu může nabídnout něco pozitivního, něco, co mu připomene, že být ženatý s mistrem lektvarů nemusí být až tak špatné. Chlapec sice nebyl vůči němu rezervovaný nebo vzteklý, ale po té noci byl nesvůj, neklidný a nervózní, jako by si najednou začal uvědomovat další dimenzi jejich vztahu, o které zatím ještě nevěděl, jak ji přijmout. Chránil se před jakýmkoliv náznakem flirtování, vyhýbal se jakémukoliv rozhovoru, který by se mohl stát důvěrnějším. Severus byl z celé té záležitosti právě tak nesvůj a byl vděčný za dočasný odklad.

Většina studentů Bradavice na začátku jarních prázdnin opustila, takže byla škola dost bezpečná pro Siriův návrat. Obě děti Weasleyů zůstaly, stejně tak Hermiona. Draco odmítl odjet navzdory několika dopisům od matky, které ho žádaly, aby přijel domů. Po jejich krátkých líbánkách se Charlie vrátil ke své práci v Rumunsku, na návštěvu přijížděl jenom o víkendech, kdy se Letaxem přenesl do soukromého pokoje, který byl Dracovi v Bradavicích přidělen. Jak McGonagallová poukázala, ženatým studentům není dovoleno bydlet ve společných ložnicích a pro Draca nebylo bezpečné, aby žil sám v Prasinkách. Severus shledával celou tu záležitost spíš zábavnou.

Sirius přijel s Brumbálem první prázdninové ráno a vstoupil do Severusova bytu jako Tichošlápek. Nicméně ve chvíli, kdy se za ním dveře zavřely, přeměnil se a Harry se k němu přes místnost rozeběhl a pevně ho na uvítanou objal. Severus vše jenom rozmrzele sledoval. Kdo by si pomyslel, že přijde doba, kdy pro něj bude běžné mít Siria Blacka ve svých soukromých komnatách?

Black vypadal unaveně, ale rozechvěle, jeho modré oči byly naplněné nedočkavým ohněm, který v dobách jejich dětství varoval, že plánuje nějaký nový žertík. Severus musel krotit dávnou nedůvěru, která ho při tom pohledu válcovala - bylo nepravděpodobné, že by byl Black schopen v tuto chvíli myslet na něco jiného než na svého vlkodlaka. Soudě podle třpytu v ředitelových očích měl Severus obavy, že Blackovo a Harryho vzrušení je nakažlivé.

Když Sirius zahlédl Severuse, vzpomněl si pro jednou na své způsoby a kývl mu. „Snape,“ pozdravil. „Lektvar je připravený?“ Dychtivost v jeho hlase téměř vyvolávala bolest. Proč musí Nebelvíři nosit své srdce na dlani?

Severus přikývl a krátce pohlédl na Harryho, který stál přitisknutý k Blackovi, jednu paži stále kolem něj, na tváři šťastný úsměv. Kéž by chlapec tak nedočkavě zdravil jeho, když večer vstoupí do dveří!

„Nicméně je řada věcí, které musíme nejprve probrat,“ varoval Blacka a pokynul mu, aby se posadil. Black, Harry i ředitel se připojili k Severusovi a usadili se do křesel před krbem.

„Jedním z požadavků při tomto procesu je, aby Lupin znal zvěromágskou transformaci,“ začal Severus. „Vím, že jsme neměli moc času na procvičování před tím, než zdivočel.“

Ale Sirius jeho starosti odmávl rychlým potřesením hlavy. „Remus už požadované kouzlo zná, i když ho předtím ještě nikdy neprováděl. James a já jsme zvládli tranformaci v pátém ročníku sami, ale Petr potřeboval víc studia než my a Remus mu pomáhal přeměnu dokončit. Pravděpodobně zná teorii a pozadí kouzla tak jako já - pokud ne lépe. Jediné, co postrádá, je praktická aplikace. Vlastně jsme tehdy spekulovali, že by se Remus mohl stát zvěromágem; pak by transformace do zvířete mohla přerušit jeho přeměnu na vlkodlaka a v podstatě ho vyléčit. Ale brzy jsme zjistili, že zvěromágské kouzlo na vlkodlaka nefunguje.“

Severus ulehčeně přikývl, že je jedna překážka překonána. „Jakmile si vezme lektvar, měl by být schopný provést kouzlo. Budeš mu muset dát lektvar a pak počkat patnáct minut - to by mělo dát lektvaru dost času na projevení účinku. Potom musí projít přeměnou do vlka a zpět do člověka, zas a znovu, tolikrát, kolikrát to bude možné v průběhu následující hodiny. Jeho tělo si musí zvyknout na udržování dvou magických jader - pravděpodobně ho to vyčerpá, ale nesmíš ho nechat se vzdát ani mu dovolit se rozptylovat. Aby to bylo bezpečné, měl by projít úplnou transformací přinejmenším dvacetkrát.“

Sirius jeho slovům pečlivě naslouchal, vypadal pozornější, než ho kdy Severus viděl. Chápavě pokyvoval hlavou. „A potom?“ zeptal se s nadějí. „Bude vyléčený. Je to tak?“

Severus pokrčil rameny. „Podle těch poznámek - ano. Ale nebudeme vědět nic jistě až do dalšího úplňku, který je za dva dny. Úplněk by na něj neměl mít žádný účinek. Jestliže se netransformuje, pak bych řekl, že jsme docela v bezpečí. Tak či tak bych chtěl udělat další testy. Pořád ještě bude vlkodlakem, chápejte. Jeho instinkty, jeho smysly, jeho chování se pravděpodobně nezmění. A pokud vím, stříbro pro něj bude stále smrtící. Jak jsem řekl, budu potřebovat provést další testy.“

„Rozumím,“ přikývl Sirius a zvedl se na nohy. „Můžeme už teď jít? Je snad nějaký důvod, abychom dál čekali?“

Severus si povzdechl a zavrtěl hlavou, když zaznamenal, že Harry vstal stejně tak dychtivě. Brumbál se na něj jen usmál a zakroutil hlavou - nad nebelvírským nutkáním do všeho se slepě vřítit neexistuje kontrola.

Sirius se znovu přeměnil v Tichošlápka, zatímco Severus sbíral nezbytné lektvary. Spolu s lékem na lykantropii nesl také protijed na Doušek živé smrti. Harry popadl košťata, která připravil do rohu místnosti. Tři muži a pes zamířili do koupelny Ufňukané Uršuly a do Komnaty, skryté pod ní.

Překonali vstup do podzemní komnaty, sledujíce nyní už známou cestu k Salazarově velké hale a skrytému pokoji za sochou zakladatele. Severus nebyl v malé místnosti od té noci, kdy v ní uložili Lupina, a vyvalil oči nad směšným stavem, ve kterém nyní byla. Black, jak to tak vypadalo, přeměnil toto místo do komické kopie nebelvírské společenské místnosti. Kdyby si Severus nebyl jistý, že pod vlivem Doušku živé smrti nemá nikdo sny, musel by uvažovat, jestli Lupin kvůli křiklavosti svého okolí netrpí nočními můrami.

Jakmile se dostali k cíli, Severus pohlédl ostentativně na Brumbála, který s porozuměním pokývl hlavou. Přistoupil k Lupinovu lůžku, kde už čekali Sirius a Harry, oba usazení po obou stranách spícího muže. Mávnutím hůlky Brumbál Lupina znovu připoutal těžkými železnými okovy kolem rukou i nohou. Sirus i Harry překvapeně vzhlédli.

„Vzpomeňte si,“ připomněl jim Brumbál. „Stále ještě bude zdivočelý, když se probudí.“

Chápavě přikývli, ale ani jeden z nich nevypadal při tom pomyšlení šťastně. Brumbál položil jemnou ruku na Harryho rameno. „Nyní, Harry, můj chlapče, ty a já odejdeme,“ oznámil.

„Cože?“ zeptal se ho poplašeně Harry. „Já nechci odejít. Chci být tady, až se Remus probudí!“

Ale Brumbál zavrtěl hlavou. „Ne, Harry,“ řekl pevně. „Kdyby nebyl Remus zdivočelý, nebyl by v tom problém. Ale tak, jak to je, bude dost těžké ho zvládnout - čím víc lidí v místnosti bude, tím obtížnější to bude pro něj. Ty a já odcházíme.“

„Ale…“ protestoval Harry, byl však přerušen svým kmotrem.

„To je v pořádku, Harry,“ ujišťoval ho. „Myslím, že rozumím. Jdi s ředitelem. Já se o Rema postarám.“

Z výrazu Harryho tváře bylo zřejmé, že si myslí, že mu něco uteklo - že je tu něco, o čem je přesvědčený, že mu ostatní neřekli. Ale svému kmotrovi věřil a nakonec si jen povzdechl a přikývl na potvrzení, že se podvoluje jejich požadavku. Severus počkal, až ho Brumbál odvede z komnaty, pak se obrátil k Blackovi s dalším vysvětlováním.

„Ty nevíš, jestli to bude fungovat, že jo?“ prohlásil Black tiše, než mohl promluvit.

Severus jen pokrčil rameny. „Podle všech těch testů, které jsem provedl, by to fungovat mělo,“ odpověděl. „Ale ne, rozhodně to nevím jistě.“

„Chápu to tak, že také odcházíš?“ hádal Sirius. „Postarám se o lektvary sám.“

„Ty jsi jediný s jistým stupněm ochrany, pokud se přemění,“ připomněl mu Severus. „Ve své psí podobě jsi před infekcí v bezpečí. Já nejsem. Ale to není jediná věc, kterou musíme vzít v úvahu. Kdyby nebyl zdivočelý, nebylo by to tak riskantní.“

„Co máš na mysli?“

Severus si jen povzdechl a zavrtěl hlavou. „Podívej, Blacku, já doufám, že ten lektvar bude fungovat - ale musíme přijmout možnost, že zjistíš, že jsi v tomto pokoji uvězněný s divokým vlkodlakem, který myslí pouze na jediné - vzít si tě jako svého druha. A pochybuji, že mu bude záležet na tom, jakou podobu budeš zrovna mít. Možná nebudeš schopen ho ovládat.“

„Remus mi neublíží,“ pronesl Sirius s absolutní jistotou.

Severus se na něj jen pronikavě zadíval: „Jsi blázen!“

„A ty jsi Zmijozel!“ štěkl na něj Sirius.

Severus zúžil oči, protože věděl, že to mínil jako urážku, ale nebyl schopen ji vidět. „A to znamená co?“

Sirius jen zavrtěl hlavou. „To znamená, že nejsi schopen pochopit, že někdy prostě musíš věřit a přijmout skutečnost, že láska může zvládnout všechno.“

„Láska!“ posmíval se Severus a divil se, že může být dospělý muž tak pošetilý, aby tomu věřil. „Láska nedokáže všechno, Blacku. Určitě nedokázala pro tvé přátele Jamese a Lily Potterovy.“

V Siriových modrých očích zablesklo něco tvrdého a bolestného, ale jenom zavrtěl hlavou v odmítnutí. „James a Lily zemřeli spolu. Jejich láska ochránila Harryho. A Harry na oplátku zas a znovu chrání nás všechny. Jsou horší věci než smrt, kterých se musíme bát.“

„Věci horší než smrt,“ ušklíbl se Severus. „Jednu z nich bys mohl právě zažít. Věř si svým malým šťastným fantaziím, pokud chceš. Já jsem svou část udělal.“ Zvedl dvě lahvičky tekutiny. „Tohle,“ oznámil a ukázal první lahvičku, „je protijed na Doušek živé smrti. Měl by se vzbudit téměř okamžitě.“ Zvedl druhou lahvičku. „Tohle je antivlkodlačí lektvar - dej mu ho, jakmile se probudí. Potom máš patnáct minut, abys ho umluvil z jeho zdivočelého šílenství, pokud můžeš. Jestliže to bude fungovat, musíš mu uvolnit pouta a okamžitě začít s transformacemi. Když budeš za hodinu pořád ještě naživu, pošli nám svého Patrona a my vás z této místnosti osvobodíme.“

Předal oba lektvary Blackovi, pak vytáhl z rukávu Removu hůlku a položil ji na noční stolek. Rychle přešel ke dveřím. „Kvůli Harrymu doufám, že máš pravdu v tom, že láska zvládne všechno,“ řekl mu na rozloučenou.

Black se tomu jenom mírně zasmál a v očích mu uštěpačně zablesklo. „Kvůli Harrymu?“ zeptal se. „Proč by ses o to měl starat kvůli Harrymu? Proč ne kvůli sobě - kvůli poctě za objevení léku na lykantropii?“

Severus při tom ztuhl a zamračil se. „Já… Harry by ne…“ odmlčel se, protože si nebyl příliš jistý, jak na tuto otázku odpovědět.

Black se na něj jen zlomyslně usmál, rozhodně to nebyl příjemný výraz. „Koukej, tohle je problém s vámi, co nevěříte v lásku, Snape,“ řekl mu. „Nepoznáte ji, i když vás kouše do zadku.“

„Starej se o svůj zadek!“ zavrčel na něj Severus, vyřítil se z pokoje a zabouchl za sebou dveře. Několik silných zamykacích kouzel použitých na dveře zajistilo, že se neotevřou, dokud se později nevrátí s Brumbálem.

Harry a Albus na něj čekali v jeskyni kousek od hady pokrytého vchodu do Komnaty. Jakmile prošel dveřmi, Brumbál je za ním zavřel a kývl Harrymu, aby je uzamkl. Syčivý příkaz v hadím jazyce přinutil uzavírací mechanismus v podobě hadů, aby se na dveřích opět uzavřel.

„Jediné, co teď můžeme dělat, je čekat,“ oznámil jim Severus.

Sirius ucítil ochranná kouzla, která Snape vložil po svém odchodu na dveře, a věděl, že teď je na to úplně sám. Ale jak už řekl předtím, někdy prostě musíte jenom věřit - a v tom byl Sirius Black nejlepší.

Sirius otevřel lahvičku s prvním lektvarem, pak použil vlastní prsty, aby pozorně rozdělil Removy chladné rty, a nalil mu lektvar přímo do úst. Musel použít hůlku, aby přiměl muže polknout, protože i jeho reflexy byly v živé smrti zamrzlé.

Se zatajeným dechem čekal, až lektvar začne účinkovat - nenáviděl, když se musel dívat na Rema v takovém stavu, tak tichého a nehybného. Ale za okamžik vycítil pod svýma rukama záchvěv života - jedna jeho ruka spočívala Removi na hrudi, druhá na jeho ledové líci. Removo srdce poskočilo, jak se probouzel z hlubokého spánku, do jeho prochladlého těla proudilo magicky teplo a do tváří se mu znovu vracela barva. Z úst mu unikl jemný povzdech, jak se plíce znovu naplnily vzduchem, a oči pod zavřenými víčky se začaly hýbat, když se jeho myšlenky po dlouhé dřímotě znovu probouzely.

„Do toho, Náměsíčníku,“ pobízel Sirius. „Vzbuď se, vrať se ke mně.“

O chvíli později se ty oči se zachvěním víček otevřely a on zjistil, že zírá do divokých, žlutých očí vlka.

Při tom pohledu přeběhl Siriovi po zádech mráz - rozumově samozřejmě věděl, že Remus zdivočel. Ale vidět to na vlastní oči bylo něco úplně jiného - tak nějak očekával, že na něj budou hledět vřelé jantarové oči jeho přítele. Žlutá vlčí barva zářila v Remových očích jenom v těch kratičkých chvílích, kdy se rozzuřil - a i pak jenom krátce. Byl naprosto nepřipravený, když se Remus zvedl a pokusil se ho popadnout - jenom pouta, která ho vázala k posteli, tomu zabránila. Siriovo srdce v hrudi proti jeho vůli polekaně poskočilo.

„To je v pořádku,“ řekl rychle a zatlačil na Removu hruď, aby ho udržel dole. Měl obavy, že kdyby příliš silně bojoval s železnými pouty, ublíží si. „Jsem tady, Náměsíčníku. Jsem tady.“ Odhrnul Removi vlasy z tváře.

Pod jeho dotykem se Remus zklidnil. „Sirie?“ zašeptal ochraptěle a do Siriova těla vystřelilo podivné vzrušení. Remus mohl stále ještě mluvit - stále ještě si udržel křehké spojení se svou myslí, které mu dovolilo komunikovat. Měl vědět, že Remus by nikdy doopravdy nedovolil své mysli, aby ho opustila - na to byl příliš silný.

„Ano, Náměsíčníku,“ odpověděl mu a něžně se na něj usmál. Vyndal zátku z druhé lahvičky. „Musíš tohle kvůli mně vypít. Prosím, Náměsíčníku, udělej to pro mě.“ Nebyl si jistý, jestli mu Remus rozumí, nedokázal přečíst výraz v těch žhnoucích očích, které na něj tak hladově zíraly. Ale Remus rozevřel rty a na jeho pobízení pil, přičemž jeho pohled neopouštěl Siriovu tvář.

Snape řekl, že to zabere přinejmenším patnáct minut, než začne lektvar účinkovat, tak Sirius použil hůlku a na noční stolek si nastavil časovač. Pohyb však Rema, jak se zdá, překvapil a zase začal bojovat se svými pouty, jakoby byl zoufalý, že se mu Sirius vzdaluje. Sirius se rychle vrátil zpět, lehl si vedle Rema a přitiskl se k němu celým svým tělem. Znovu hladil jeho vlasy a dovolil, aby jeho teplý dech ovíval jeho tvář. Ty žluté oči ho ani na okamžik neopouštěly.

„Rozumíš mi, Náměsíčníku?“ zeptal se Sirius něžně a udržoval svůj hlas nízký a vyrovnaný. Poslední věc, kterou chtěl, bylo vlka vyplašit.

„Sirie,“ znovu pronesl Remus, jako by nebyl schopný říct něco víc. Hluboko v těch žlutých očích se cosi zatřepetalo, možná nějaká jiskra vzpomínky, která dala Siriovi naději. Znovu se Remus vzepjal proti svým poutům, jeho pěsti se otevíraly a zavíraly, jako by ho zoufale chtěl uchopit.

„Nechystám se nikam odejít,“ sliboval mu Sirius. „Jsem tvůj. Nikdy bych tě neopustil, Náměsíčníku. Ty to víš. Miluji tě.“ Nebyl si jistý, nakolik mu Remus rozumí, ale zdálo se, že ho jeho slova uklidnila. Uvelebil se proti muži mnohem pohodlněji a začal na něj mluvit něžným tónem, vyprávěl mu o všem, co se stalo během měsíců, kdy byli odděleni, a zatímco mluvil, hladil jeho vlasy a tvář. Zdálo se, že napětí z Remova těla pomalu mizí a jak minuty plynuly, svaly se uvolňovaly.

Když žlutý žár v očích začal blednout a odhalil teplou jantarovou barvu, kterou tak miloval, ucítil Sirius, jak ho v očích pálí slzy a srdce se mu v hrudi svírá. „Reme,“ zašeptal a zabořil svou tvář do přítelova krku. Opustily ho tisíce obav a dělal vše, co mohl, aby se nerozplakal úlevou. Přes jeho odvážná slova Snapeovi se tolik bál, že nedokáže zachránit Rema ze šílenství, které ho ovládlo.

„Tichošlápku?“ měkký šepot dosáhl k jeho uším a on s nadějí vzhlédl. Hleděl na něj čistě jantarový pohled jeho přítele. „Jsi to opravdu ty?“

Široce se usmál. „Kdo jiný by se zamkl v pokoji s divokým vlkodlakem?“ zeptal se drze.

„Já…“ zdálo se, že Remus rozpaky nemá slov.

„Neopovažuj se omlouvat,“ oznámil mu Sirius rozhodně. „Pokud jde o vyznání lásky, zdivočení je přímo na špici seznamu působivých činů Pobertů. Vlastně jsem tak polichocený, že tě asi nikdy nenechám vyslechnout celý seznam.“

Removy líce zalila červeň, ale to nezahnalo zcela starosti z jeho očí. „Jsi… udělal jsi…“

„Nejsem ženatý,“ oznámil bez obalu Sirius, když odhadl, na co myslí. „A nechystám se vzít si nikoho jiného než tebe. Draco Malfoy je šťastně ženatý s Charliem Weasleyem a už se dál nezajímá ani o jednoho z nás. Pusť to z hlavy.“

„Charlieho?“ Remus vypadal naprosto zaražený, ale jeho oči svítily nadějí. „Já… ne…“

Sirius se na něj jenom usmál a zavrtěl hlavou - později bude spousta času na povídání. Mrknul na hodiny - jejich patnáct minut bylo téměř pryč. „Reme, mohu uvolnit tvoje pouta?“

Remus se podíval na okovy kolem svých zápěstí, v očích stále ještě silný zmatek. „Nevím,“ přiznal.

Sirius pochopil, co má na mysli - zdivočelé šílenství ustoupilo, ale nebyl si jistý, jak daleko. Pravděpodobně se pořád ještě cítil neovladatelný. „Musíš pozorně naslouchat, Náměsíčníku,“ naléhal, čímž upoutal plnou pozornost svého přítele. „Dal jsem ti antivlkodlačí lektvar. Za pár minut se musíš pokusit poprvé projít zvěromágskou transformací. Musíš se přeměnit do vlka a pak zpět na člověka. Potřebuješ to v příští hodině udělat tolikrát, jak to jen bude možné. Nesmíš myslet na nic jiného než na tohle. Musíš se na to soustředit. Já budu tady; nechystám se nikam odejít. Ale ty se musíš zaměřit na tohle. Rozumíš?“

Remus kývl hlavou, ale z výrazu jeho očí bylo zřejmé, že má starosti. Sirius se na něj usmál a pak ukázal hůlkou na pouta a zašeptal tichou modlitbu, když je uvolňoval.

Jakmile uvolnil okovy kolem Remových zápěstí, ucítil, jak se kolem jeho paží sevřely ruce a nepřirozená vlkodlačí síla mu nedávala žádnou šanci na únik. Sirius se přinutil zůstat naprosto v klidu a dovolil Removi, aby si ho přitáhl blíž. Zachvěl se, když Remus skryl svou tvář na jeho krku a vdechoval jeho vůni. Cítil teplý dotek rtů na svém krku, slabé zaškrábání zubů a uvažoval, jestli bude pokousán.

„Prosím, Reme,“ zašeptal. „Musíš se soustředit.“

Trvalo to dlouhou dobu a Sirius cítil, jak se Remus třese úsilím, ale nakonec ty neuvěřitelně silné paže své sevření uvolnily. Pomalu se odtáhl a viděl napětí na Remově tváři. „V pořádku?“ zeptal se.

Remus pomalu pokývl hlavou, ale jedna jeho ruka klouzala vzhůru po Siriově paži a dotkla se jeho tváře, pak vklouzla do jeho vlasů, jako by se nedokázal zarazit, aby se ho nedotýkal. Sirius se usmíval, bojoval s nutkáním, jež rostlo v jeho vlastním těle. Srdce se mu v hrudi dmulo, když si uvědomil, že tento krásný, trpící muž je jeho - ať už v dobrém či zlém byl Remus konečně jen jeho.

Natáhl se k nočnímu stolku a zvedl hůlku, kterou tam Snape nechal. Opatrně kolem ní uzavřel jednu Removu ruku. Remův dech se při tom pocitu zarazil, nepochybně cítil malé zachvění magie, jež doprovázelo kontakt s jeho hůlkou po tak dlouhé době. „Teď se soustřeď, Náměsíčníku,“ řekl mu Sirius a začal ho krok za krokem provázet zvěromágskou transformací - od vizualizace, přes nahromadění magie k uvolnění kouzla - slovně v tuto chvíli - a úmyslné přeměně těla. Bylo to už přes dvacet let od dne, kdy tím prošel poprvé, ale proces se pro něj stal instinktivním. Pokračoval v neustávajícím monologu, doprovázel Rema každým krokem procesu, povzbuzoval ho, udržoval jeho mysl zaměřenou na jejich úkol.

Trvalo jim téměř deset minut, než dokončili první přeměnu, ale nakonec se Removo tělo změnilo - bezbolestně - do překvapivě známého tvaru Náměsíčníka. Zřídka ho Sirius viděl lidskýma očima. Vlkodlačí lektvar sice způsobil, že bylo pro lidi bezpečné zůstat s ním, ale Sirius se vždycky přeměnil na Tichošlápka, aby mu dělal společnost. Když ho teď viděl stále ještě v lidské podobě, uvědomil si, jak hrůzostrašným stvořením Náměsíčník skutečně je. Tichošlápek byl obrovský - ale Náměsíčník ho převyšoval. Vlk byl hromada svalů, tesáků a drápů, čelisti měl dost silné na to, aby rozdrtil každou kost v jeho těle. Vlastně ne skutečný vlk - ale mýtický pekelný pes.

Sirius jemně přejel prsty přes tmavou hustou kožešinu, ale zůstal naprosto nehybný, zatímco Náměsíčník zase očichával jeho krk. Tohle byl nejzazší akt důvěry - jedno klopýtnutí, jediná chybička buď v lektvaru nebo v Remově soustředění a Náměsíčník ho mohl zabít nebo ho jediným kousnutím nakazit.

„Teď se přeměň zpátky,“ naléhal něžně a udržoval hlas vyrovnaný, aby zvíře nevylekal. Modlil se, aby byl Remus stále ještě uvnitř a porozuměl jeho slovům.

O chvíli později ucítil další vzedmutí magie a s bázní sledoval, jak se Náměsíčník začal pomalu transformovat zpět do Rema Lupina.

Viděl, že je Remus vyčerpaný, když přeměnu dokončil, ale výraz naprosté radosti v jeho tváři byl nepopsatelný. Sirius si nedokázal pomoci, prudce a krátce ho políbil, jeho vlastní úšklebek byl neovladatelný. „Věděl jsem, že to dokážeš,“ radostně pokřikoval. „Můj Náměsíčníku!“

Remus se jenom smál, protože nedokázal zážitek vyjádřit slovy.

„A teď to musíš udělat znovu,“ nutil ho Sirius. „Vím, že jsi unavený. Ale pokaždé, když to uděláš, bude to snazší.“ Pohlédl na hodiny. Dalších pět minut uplynulo. „Musíš to udělat tolikrát, kolikrát budeš moci, dokud ti neřeknu, abys přestal. Rozumíš?“

Remus přikývl, přijímaje jeho slova. Jeho ruka na hůlce se zase sevřela.

V průběhu následujících čtyřiceti minut se Remus zas a znova transformoval, pokračoval dál, i když už si myslel, že to nedokáže, prostě jenom proto, že ho nutil Sirius. Byl příliš vyčerpaný i na to, aby zvedl hůlku, když dokončil poslední přeměnu, a ležel na posteli naprosto utahaný, téměř vzlykající vyčerpáním, když mu Sirius konečně řekl, že je hotovo. Sirius vyčaroval vlhkou látku a jemně mu utíral tvář a něžně ho líbal, když ležel příliš slabý, aby se mohl pohnout. Vykouzlil sklenici vody, zvedl Removi hlavu a pomohl mu polykat tekutinu. Pak svou hůlku zvedl a vyslal Patrona - zářícího bílého vlka, kterého tak oddaně miloval - aby zavolal Harryho i ostatní.

Nemusel čekat dlouho. Harry byl první, který proběhl dveřmi, přestože si byl Sirius jistý, že se ho Snape pokoušel zadržet. Pohled na chlapcovu tvář byl k nezaplacení, když uviděl je dva společně - Rema ležícího vyčerpaně na posteli a Siria sedícího vedle něj. Byly to vřelé jantarové oči člověka, které se otevřely, aby ho uvítaly. „Reme!“ křičel Harry a řítil se k nim, aby s úlevou oba objal svými pažemi.

Remus byl příliš vyčerpaný, aby udělal něco víc, jen ho lehce poplácal po zádech a jeho rty roztáhl nesmělý úsměv. Sirius se na ně oba jen široce usmíval a pak vzhlédl dost samolibě na Snapea i Brumbála.

„Stále v jednom kuse, jak vidím,“ prohlásil namíchnutý mistr lektvarů, ale přese všechno, přes jejich bouřlivou minulost a napětí mezi nimi, vypadal ulehčeně.

„Děkuji ti,“ pronesl Sirius, čímž ho naprosto šokoval. Nepochybně nikdy nečekal, že taková slova uslyší z jeho rtů, ale Sirius byl příliš šťastný, aby se o to právě teď staral. „Tvůj lektvar fungoval.“

Snape, nejistý, jak odpovědět, jenom sklonil hlavu.

„Dobrá,“ řekl Brumbál šťastně. „Pojďme se postarat o to, abychom tě odtud dostali, Reme. Myslím, že jsi byl v této místnosti zamknutý už dost dlouho.“

„Jak dlouho?“ zeptal se Remus ochraptěle. Zatímco spal, neměl žádný pojem o čase.

„Jsou velikonoční prázdniny,“ řekl mu Harry. „Už jsou to měsíce. Chyběl jsi nám.“

Remus se tomu jenom usmíval, nevýslovně dojatý. Stále se ještě třesoucí vyčerpáním, dovolil Siriovi a Harrymu, aby mu pomohli na nohy, a všech pět opustilo Tajemnou komnatu, aby se připojili k živým.

Když se Remus vzbudil příště, zjistil, že leží na známé posteli v pokoji, který jim Brumbál přiděloval, když byli v Bradavicích. Někdo ho převlékl nebo přeměnil jeho šaty na pyžamo a, navzdory událostem posledních dní či měsíců, se cítil překvapivě občerstvený, jen trochu hladový.

Otevřel oči a hleděl přímo na usmívajícího se Siria Blacka, který seděl na okraji jeho postele a díval se na něj. Siriova vůně ho obklopovala, takže měl podezření, že jeho přítel neopustil jeho bok od doby, kdy se sem dostal. Ucítil, jak se vlk v něm pohnul, hladovějící po svém druhovi jako vždycky, ale pro jednou ho ten pocit nenaplnil obavou. Vlk se cítil spokojený, v míru, jako by už dál nebyl ve válce s jeho lidskou podstatou.

„Vítej zpátky, Náměsíčníku!“ řekl Sirius vesele, jeho široký úsměv soupeřil se slunečními paprsky, jež proudily vysokými úzkými okny ve vzdálenější zdi.

Remus se natáhl a chopil se přítelovy ruky, usmál se, když ji Sirius stiskl právě tak silně. Jeho myšlenky se konečně vyčistily - připomněl si něco z toho, co mu Sirius povídal, když si vybojovával cestu zpět z šílenství divokosti, jež ho ovládalo. Bohové, šílenství! Teď mu to připadalo jako noční můra - uvažoval, jestli někoho poranil, nebo jestli snad zničil nějakou část světa, který tak zoufale toužil chránit? Nejasně si připomněl nepřekonatelnou touhu zabít - Draca Malfoye, bylo to tak? Ublížil tomu chlapci?

Draco Malfoy se pokusil vzít mu jeho druha - zuřivé nároky vlka byly stále ještě v pozadí jeho mysli, ale Remus je odsunul. Lidská část vědomí věděla, že vina leží plně na Luciovi Malfoyovi, ne na jeho synovi. Bylo to tak podivné, umlčet vlka tak snadno - ačkoliv touhu sevřít Siria a nikdy ho už nenechat odejít nebylo tak snadné potlačit. Ale předpokládal, že tato touha nepatří pouze vlkovi. Ale proč je to tak snadné - opravdu Severusův lektvar fungoval?

„Sirie, já se omlouvám-“ začal, ale byl znovu přerušen.

„Neopovažuj se omlouvat!“ nařídil mu Sirius rázně. „Tohle už jsme probrali dřív. Nedlužíš nikomu žádnou omluvu. Nech to být, Náměsíčníku.“

Nechat to být? Remus nejistě zamrkal. Jenom tak - nechat to být - když dokonce ani neví, jaké důsledky mohlo jeho šílenství způsobit? A skutečně se musí tak moc omluvit - ne za to, že ztratil kontrolu, ale za to, že po všechny ty měsíce, kdy ho Sirius uháněl, ho odmítal. Neměl váhat - opravdu pochyboval, že ho Sirius miluje? Mohl být nestálý a přelétavý, ale nikdy nebyl lhář.

„Ale ty jsi…“ začal, nebyl si jistý, jak se zeptat.

„Naprosto tvůj,“ ujistil ho Sirius. „Nezávislý, svobodný, volný - tedy kromě té záležitosti hledaný-za-vraždu-kterou-nespáchal - a totálně zamilovaný do jistého bývalého vlkodlaka, který, jak se zdá, nedokáže pochopit, jaký jsem vážně ohromný úlovek.“

Remus si nedokázal pomoci, popadl Siria za košili, stáhl ho na sebe a polapil jeho ústa v divokém polibku. Měl s líbáním malé zkušenosti - tušil, že v této oblasti je dost nekvalifikovaný - ale tohle bylo víc o ochutnávání muže v jeho náruči a vlk věděl, jak to udělat víc než přiměřeně. Soudě podle Siriova zasténání Remus hádal, že si nestěžuje. Siriovi netrvalo dlouho, než nad polibkem převzal kontrolu, a než si to uvědomil, byl Remus ztracen v oparu pocitů a divil se, proč se předtím tak zdráhal.

Nakonec se musel Sirius vynořit, aby se nadechl, ale výraz na jeho tváři, když na něj zíral dolů, Remus nikdy nezapomene. Zářily vůbec někdy dříve tyhle modré oči jasněji? Bylo to, jako by z něj v tuto chvíli byly sejmuty všechny stíny Azkabanu a temnota války a nezůstalo nic, jenom nádherný, oslnivý mladík, kterého znal v mládí. Removo srdce kypělo emocemi.

„Miluji tě,“ řekl mu a přál si, aby takovou úžasnou věc přiznal před všemi těmi roky, když Siria Blacka spatřil poprvé při jejich rozřaďování ve Velké síni. Byla to pravda tenkrát stejně tak jako nyní.

„Ano, to děláš!“ souhlasil Sirius radostně, když se sklonil, aby ho zase políbil.

Tentokrát zasténal Remus, sklouzl svýma rukama kolem jeho těla a přitáhl si ho blíž. Zdálo se, že se nemůže dostat dostatečně blízko, že touží nasát do sebe horko z mužova hubeného těla. Když Sirius vklouzl jednou nohou mezi jeho, Remus při tom dotyku zalapal po dechu a vyklenul se proti tomu tlaku vzhůru. Vlk chtěl muže zhltnout, vzít si, co je jeho; muž uvnitř něj chtěl vidět, kam ho Sirius zavede. S lektvarem nebo bez něj, Remus stále ještě cítil nadlidskou sílu vlka, která proudila jeho žilami, a věděl, že by mohl převzít kontrolu nad jakýmkoliv fyzickým kontaktem mezi nimi. Velice opatrně hladil rukama Siriova záda a úmyslně udržoval své dotyky lehké a jemné. Později, slíbil vlkovi, člověk má přednost.

Siriovi netrvalo dlouho, aby zjistil, že tentokrát se Remus nehodlá zdráhat, neodmítá jeho pokusy o sblížení a jako každý správný Nebelvír se tohoto objevu rozhodl plně využít. Škubal a tahal za horní díl pyžama, který měl Remus na sobě, dokud knoflíky neodlétly a neodhalily tak jeho dotykům kůži.

Remus potlačil pocit studu, který ho ohrožoval; nenáviděl jizvy, které hyzdily jeho tělo. Ale jakékoliv obavy byly rychle utišeny něžnými doteky Siria Blacka. Jeho tělo hořelo, když Sirius svými prsty a pak rty přejížděl po dlouhé řadě jizev, a obdivoval jeho tělo, jako by to bylo umělecké dílo. Šeptaná vyznání lásky byla balzámem na jeho duši a dokonce i vlk se ponořil do opojné euforie, která zahltila jeho smysly.

Chtěl větší kontakt s kůží, proto rozdychtěně tahal za Siriův oděv, aby odkryl tělo, se kterým byl více než dobře obeznámený. Sirius nikdy nebyl plachý - jako teenager se převlékal přímo před ním bez jakéhokoliv náznaku rozpaků. To se nezměnilo ani v dospělosti a byla to jen Remova vlastní nesmělost, která mu bránila dělat něco víc, než jenom krást tu a tam letmé pohledy. Nyní se díval vrchovatě, dotýkal se pevné, hladké kůže a dlouhé linie svalů, které vždycky tak obdivoval. Navzdory skutečnosti, že díky vlkovi byl silnější než kdokoliv, koho znal, byl Sirius vždycky ten vyšší a svalnatější. Dokonce ani Azkaban ho o tuto krásu neokradl.

Nakonec se zbavili všeho oblečení a leželi společně, nedočkavě se navzájem prozkoumávajíce rukama i ústy. Remus neustále potlačoval svou vrozenou stydlivost a nerozhodnost, které se s každým novým dotykem vracely, ale Sirius vypadal odhodlaně a horlivě mu ukazoval věci, o kterých jenom četl a tehdy jim tak docela nevěřil.

Více než jednou lapal po dechu a křičel potěšením, přemožený jak fyzickými pocity, které ho spalovaly, tak emocemi, které pramenily v jeho srdci a duši. Když Sirius vstoupil do jeho těla, tlače se do něj tvrdě a hluboko, jak vlk tak člověk byli v naprostém souladu se svým přesvědčením, že neexistuje na světě nic dokonalejšího než tento žár, tato láska. Zavyl, když byl hotov, a zároveň slyšel křičet Siria svoje jméno. Můj druh, zavrčel Náměsíčník. Konečně, můj druh!

Později, nasycení a šťastní, leželi si oba navzájem v náručí, zatímco Sirius doplňoval Removi události, které se staly během jeho dlouhého spánku v Tajemné komnatě. Remus se červenal a zakrýval si tvář v rozpacích, když se dozvěděl o tom, jak divoký přenos ovlivnil lidi, kteří byli v pokoji. Mollyino těhotenství snad ještě víc než Charlieho náhlé usilování o Draca způsobilo, že poníženě zanaříkal.

„Ach, a Snape je zamilovaný do Harryho,“ řekl mu Sirius. „Jenom nevím, jestli to má něco společného s divokým přenosem. Přinejmenším by bylo lepší, kdyby s tím nic společného neměl. Budu ho muset zabít, jestli se Harryho dotkne.“

„Jak víš, že je do něj zamilovaný?“ zeptal se Remus překvapeně, ohromenější tímto kouskem novinek víc, než byl zprávou o Charliem a Dracovi. Ale koneckonců viděl, jak se Snape choval v Zimních zemích - předpokládal, že by ho to nemělo překvapovat.

Sirius jenom pokrčil rameny. „Prostě jenom něco, co předtím řekl. A jako typický Zmijozel je naprosto neschopný si s tím poradit. Myslím, že se Zmijozely musí být něco v nepořádku obecně - ve chvíli, kdy se jejich svrasklých srdcí dotkne něco kladného a jasného, jejich mozek se speče - asi jako upír na sluníčku. Nebo hlemýžď, když na něj nasypeš sůl.“

Remus ignoroval dost hrubý popis a zeptal se: „A co Harry? Je taky…“

„Prosím tě!“ protestoval Sirius. „Je to přece Snape, o kom mluvíme. Harry je možná mladý, ale není šílený. Má lepší vkus než tohle! A kromě toho si myslím, že jsem téměř přesvědčil Harryho, aby rozhodně vstoupil do kláštera. Ačkoliv hádám, že teď musíme být ke Snapeovi… víc… milí. Koneckonců tě vyléčil.“

Nad tím se Remus zamračil a vzpomněl si na něco zvláštního, co Sirius předtím řekl. Nazval ho bývalým vlkodlakem. „Ve skutečnosti nebudeme vědět, jestli lektvar fungoval, až do příštího úplňku,“ připomněl mu Remus. „Chci říct, že ta zvěromágská část funguje - ale pořád ještě je tu možnost, že při úplňku ztratím kontrolu a přeměním se.“

Ale Sirius se na něj jenom zašklebil, jako kdyby pronesl nejúžasnější vtípek na světě. „Náměsíčníku,“ řekl mu radostně. „Spal jsi dva dny. Úplněk byl minulou noc. Dokonce jsi se kvůli němu ani nevzbudil.“

Minulou noc? Remus na něj šokovaně civěl. Nastal úplněk a přešel a on si toho dokonce ani nevšiml? Žádná transformace - žádné bolestivé lámání kostí a šlach, žádný křik v agónii, když se jeho tělo kroutilo a svíjelo v mukách úplňkového šílenství.

Zrodila se v něm záplava emocí, zavzlykání, jež opustilo jeho rty, když ho v jediném okamžiku přemohla desetiletí zoufalství a beznaděje. Cítil, jak ho Sirius pevně sevřel v náručí, a zabořil tvář do jeho sladce vonící kůže, když plakal nad dlouhými roky utrpení, z kterého byl konečně osvobozen.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Poznámka autorky:
Nějakou dobu mi trvalo, než jsem vyřešila, jak se vypořádat s dynamikou tohoto zvláštního páru. Náměsíčník je očividně alfa samec, ale Remus není - vzdor své síle a sklonům usměrňovat jistá neposlušná štěňata, když se stanou příliš nezkrotná. Mohla jsem to stejně tak snadno napsat s Remem, který by byl spíše agresivním, dominantním milencem - ale jako muž doslova nemá žádné zkušenosti, zdálo se mi to pochybné. Nepochybuji, že ti dva (nebo tři, pokud počítáme i vlka) si tyto záležitosti spolu průběžně vyřeší.

Abych nezapomněla - pokoušela jsem se odpovědět na všechny svoje emaily, ale jsem pozadu. V současné době mi ve schránce dřepí 4000 zpráv a neumím si představit, jak se všemi prokoušu. Hodně lidí mě žádá o svolení k překladu tohoto příběhu a já velice ráda souhlasím za předpokladu, že překlad obsahuje všechny mé autorské informace a zřeknutí se. Doposud je překládán do maďarštiny, ruštiny, němčiny, španělštiny a holandštiny. Přidám URL na svůj web, jakmile bude překlad kompletní.

Pokud jde o obrázky - nemám zvláštní souhlas od žádného autora, abych zde uvedla link (nemluvě o tom, že ff se nechová moc dobře, když do těla příběhu vložíte URL), ale všimla jsem si dvou velice hezkých kousků na deviantart.com Dejte do vyhledávání „the marriage stone“ a najdete báječnou skicu Severuse, jak nese Harryho po útoku v Prasinkách od Germa. Pak hledejte „Julius Snape“ a najdete roztomilou anime-kresbu Julia, který zahnal Harryho do kouta růžového bludiště od migihayami. Jestliže kdokoliv ví o dalším obrázku, prosím napište pár řádek a dejte mi vědět.

Shledávám psaní tímto způsobem - odeslání kapitoly, jakmile ji dokončím - velice zvláštním z hlediska spisovatele. Není neobvyklé, že jsem uprostřed psaní scény, když si náhle uvědomím, že způsob, jak jsem to napsala, prostě nebude fungovat. Tak musím jít zpět a přeorganizovat celou záležitost - ale často to znamená vrátit zpět NĚKOLIK scén a změnit věci právě tak, jak je chci mít nastavené v nové scéně. Když jsem už 'vydala' scény, které potřebují změnu, je dost těžké cokoliv 'opravit'.

Mám napsaných dalších 15 tisíc slov po této kapitole - ale pokračuji v přepisování poslední scény v této sekvenci stále znovu, protože prostě nechce správně vyjít. Pokaždé, když ji přepíšu, musím se vrátit a změnit něco jiného. Tak to se mnou prosím vydržte, zatímco řeším problémy. Píšu tak rychle, jak dokážu.

A ano, dost brzy dostanete vysvětlení Harryho reakce na 'polibek'. Rozhodně to jen tak nepřeskočím.

Poznámka překladatelky:
Některé z obrázků jsem pro Vás vyhledaly:  Svatba, Harry v dubletu, Vlk před dveřmi,
Zraněný Harry, Zraněný Harry 2, Severus

 

 Zdvořilé zalíbení - 53. kapitola

Probuzení Náměsíčníka - 54. kapitola

Vyhledávání

Štítky