| Zobrazeno: 10727
/ 15
Původní název: The Marriage Stone
Autorka: Josephine Darcy
Překlad: Pyriel
Beta-reader: Georgia, Mandragora a Jezinka
Párování: Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating: slash, 18+
Toho večera u večeře už Harry téměř rezignoval na pohledy, které na něj vrhali všichni jeho spolužáci. Koneckonců, tohle nebylo poprvé, kdy byl něčemu podobnému vystaven. A pravda byla, že na rozdíl od dřívějška, lidé ve skutečnosti váhali přiblížit se k němu a přímo mu klást otázky. Ale objevil se jeden úkaz, kterému nerozuměl - který pro něj byl opravdu novou zkušeností. Chichotání!
Všude ve Velké síni byly skupinky dívek, které ho sledovaly, šeptaly si spolu a pak se rozchichotaly. Začínalo ho to přivádět k šílenství. Když se začala hihňat skupinka mrzimorských přímo za ním, už to dál nedokázal snášet. Naklonil se přes stůl k Hermioně, aby upoutal její pozornost. „Kvůli čemu, ve jménu Merlina, je všechno tohle hihňání?“ zašeptal. „Co to do nich všech vjelo?“
Ron, Dean, Seamus i Neville se natáhli, aby zaslechli Hermioninu odpověď, zvlášť, když si všimli, že se Hermiona před odpovědí skutečně začervenala. „Ach, s tím si nedělej starosti, Harry,“ odpověděla dost neochotně. „Je to jen… změna perspektivy.“
„Změna perspektivy?“ opakoval Harry, který tomu vůbec nerozuměl. Podíval se na ostatní kluky, ale ti jenom pokrčili rameny, stejně zmatení.
Hermiona si povzdechla a natáhla se ke své tašce, odkud vytáhla svůj výtisk Denního věštce. Položila ho na stůl a ukázala na fotografii na titulní straně - byl to týž obrázek, který Harry viděl už ráno: on, Remus, Severus a Alrik vstupují do Velké síně.
„Co je s tím?“ naléhal, protože nechápal, proč by ten obrázek měl vyvolávat hihňání. Určitě to nebyla jeho nejšťavnatější fotka - Týdeník čarodějek minulý rok otiskl několik jeho fotografií bez košile. Nepochybně se někomu podařilo polapit několik snímků, zatímco se převlékal před famfrpálovým utkáním.
Hermioniny tváře zrudly. „Je to ta kůže, Harry.“
Všech pět hochů se na ni podívalo, jako by se zbláznila. Harry se znovu podíval na obrázek a pořád ještě nechápal.
„Proč nemůžu mít nějaké kamarádky?“ zareptala si Hermiona sama pro sebe. „Podívej, Harry, většina lidí si zvykla dívat se na tebe spíš… řekněme hrdinsky. A můžu dodat, že to, že jsi odložil brýle, bylo tvým zbožňujícím publikem přijato vážně moc kladně.“
„Hihňají se, protože už dál nenosím brýle?“ zeptal se nedůvěřivě Harry.
„Ne,“ potřásla Hermiona hlavou. „Vlastně je to míň o tobě a víc o profesorovi Snapeovi.“
„Snapeovi?“ vykřikli Ron a Neville zároveň. Seamus se začal dusit dýňovou šťávou, kterou právě polykal, a Dean ho horlivě mlátil do zad.
„Jo,“ Hermiona si trochu poposedla na místě. „Koukej, Harry, když sis vzal profesora Snapea, každý se na vás dva díval a myslel si, co pro všechno na světě na něm vidíš. No a teď si všichni myslí, že to odhalili - změnili úhel pohledu.“
Protože pořád viděla jenom prázdné výrazy, ukázala znovu na fotku. „No tak jo! Myslím tím, že ten Viking je jako - však víš, senzační! A všechny byly zblázněné do profesora Lupina. Ale Snape vždycky nosil ty černé povlávající učitelské hábity a tady je teď v kůži. A botách. S mečem.“ Její tváře se zbarvily hlubší červení a po tváři jí přeběhl dost dravý úsměv. „Chci tím říct, že netvrdím, že je snad hezký nebo tak… jenom říkám, že je… víš… sexy.“
„Ty si myslíš, že je Snape sexy?“ Ronovy modré oči byly naplněné nedůvěrou a nemalým kusem žárlivosti. Popadl noviny, aby se na ně zblízka podíval, Seamus a Dean mu nakukovali přes rameno. Neville jenom vypadal rozčileně.
Harry tam seděl omráčený, ústa v šoku otevřená. „Takže tvrdíš, že se všechny hihňají, protože si zvykly myslet, že jsem se s ním oženil kvůli jeho penězům, a teď si všechny myslí, že jsem si ho vzal kvůli jeho tělu?“
Hermiona o tom chvíli uvažovala a nakonec přikývla. „Jo,“ souhlasila dost samolibě. „Vypadá to, že mu manželský život svědčí. V poslední době vypadá docela hezky. Myslím, že je to těmi vlasy. Ale ta kůže, Harry! Kůže ho prostě katapultovala na špici.“ Ovívala se, jako by byla rozpálená.
Ron vypadal velice rozhozeně a dost znepokojeně. Upřeně si Hermionu prohlížel a, jak si Harry všiml, Hermiona se nijak nesnažila skrýt svoje ocenění obrázku, který si ostatní hoši stále ještě prohlíželi. „Mohu taky nosit kůži,“ zamumlal si Ron pod vousy, ale Hermiona ho raději ostentativně ignorovala.
Harry znovu pohlédl na fotografii a pokusil se na ni dívat nezaujatýma očima. Severus vypadal o hodně jinak než obvykle - nebezpečněji, pokud mohl věřit. A kůže mu opravdu zdůraznila postavu v jeho prospěch. On věděl už od té první noci, kdy se vzali, že ten učitelský hábit skrývá hubené, pevné svalnaté tělo. A způsob, jakým tyhle kožené kalhoty obepínají jeho stehna… Harry zjistil, že se při tom pomyšlení rozehřál.
Najednou ho napadla hrozivá myšlenka. „Ó, Merline,“ zasténal. „Jestliže se mně hihňají celý den, co předpokládáš, že dělaly ve Snapeových hodinách?“
Mohl jenom tušit, v jaké náladě muž je - obzvlášť po tom katastrofálním ránu a ovlivnění zdivočelým vlkodlakem. Byl skutečně vděčný za to, že dneska neměl lektvary. Ale naneštěstí, na rozdíl od zbytku studentské masy, musí čelit Severusovi dnes večer - musí vedle něj spát.
Bouchl hlavou o desku stolu. „Nenávidím svůj život.“
- - -
Po večeři se vrátil do jejich pokojů, ale vstupoval do nich poněkud neochotně. Ale ve chvíli, kdy vešel, věděl, že Severus není přítomen. S úlevou, že mohl setkání s ním ještě jednou odložit, se posadil před krb, aby si udělal domácí úkoly, ale bez Rona a Hermiony, kteří by mu dělali společnost, se jeho mysl začala toulat.
Myslel na Rema, stále ještě přivázaného k posteli na ošetřovně, a na Siria, který byl, doufejme, v bezpečí v Zimních zemích a nevěděl nic o událostech, které se zase chystaly zničit mu život. A myslel na Severuse a hádku, kterou měli dnes ráno. 'Chránil jsem tě vlastním životem, riskoval jsem kvůli tobě rok za rokem.' řekl mu Severus. Opravdu si myslel, že je Harry tak slepý, že neví o všech těch věcech, které pro něj udělal? Ten muž se s ním oženil, proboha, jenom aby ho ochránil před ministerstvem. A on nebyl z těch, kdo by na to zapomínal.
'Čtyři měsíce jsem tě zabezpečoval, poskytl ti domov, dal jsem ti, cokoliv jsi chtěl.' Zdálo se, že se mu Severusův hlas vysmívá. On sám se domníval, že skutečně Severusovi nedal nic na oplátku. Tak měl kouzelnický svět definovaná pravidla o penězích, slušnosti a chování. Zdálo se, že z jakéhosi důvodu měl Harry v tomto manželství předurčenu roli, která mu upírala možnost cokoliv oplatit. Dokonce ani nemohl zaplatit za své vlastní věci, aniž by porušil jakýsi starodávný smysl pro čest, který měl Severus zakořeněný.
Pokoušel se sekat dobrotu, zkoušel neplést se muži do cesty, jak to jen bylo možné. Rychlý pohled po místnosti mu odhalil jenom několik jeho věcí, které se vloudily do Severusova uspořádaného obývacího pokoje. Uvažoval o tom, že by si položil několik obrázků na stolek, ale nakonec usoudil, že fotografie Pobertů a jeho matky by pravděpodobně nebylo něco, co by Severus Snape ve svém domě uvítal. Kromě toho tu bylo málo důkazů o jeho vpádu do sklepení. Rozhodně držel většinu dne svoje koště v koutku místnosti za dveřmi, místo aby bylo úhledně zastrčené v jeho kufru. A Hedvika měla svoje vlastní bidýlko vedle krbu, přestože upřednostňovala sovinec, když byla v Bradavicích. Ale Harry si nemyslel, že by se až tak moc vměšoval do mužova života.
A uhýbal mu z cesty, jak jen to bylo možné - přinejmenším zpočátku. Trávil svoje večery v nebelvírské věži, udržoval svoje přátele mimo jejich byt. Ale po čase to vypadalo, že se Severus z jeho společnosti těší - nebo ji přinejmenším neměl nerad tak, jako na začátku. Harry s ním po večerech začal trávit víc a víc času. Ale možná se mýlil. Možná ho jenom toleroval, protože věřil, že to je jeho povinnost vůči svému manželovi? Možná, že Harry opravdu byl sobecký, rozmazlený spratek, jak Severus vždycky tvrdil, že je?
Přitáhl si nohy na pohovku a objal je pažemi, nevědomky se schoulil do kuličky, když cítil, jak ho zalila vlna deprese. Nemělo by mu na tom záležet, říkal si v duchu. Ale Sirius byl pryč a Remus bude brzy zamknutý kdesi daleko a on se najednou cítil osamělý. Neměl by se starat o to, jestli se na něj Severus zlobí nebo mu na něm vlastně nezáleží. Ještě před pár měsíci, než se tohle všechno stalo, se o to ani trochu nestaral. Muž se o něj ve skutečnosti nikdy nezajímal - všechny ty předchozí roky ho působivě nenáviděl. Opakovaně mu to říkal a Harry mu jeho laskavost vracel. Ale představa toho, že by Severusovi nyní řekl, že ho nenávidí, byla Harrymu jaksi odporná.
Bylo to opravdu teprve před dvěma dny, když vlezl do postele vedle něj v Zimních zemích a zeptal se ho, jestli se na něj zlobí - obávaje se, že by mohl být naštvaný, že se zase jednou dostal do problémů? A Severus se mu té noci zdál tak laskavý - dokonce i jeho škádlení bylo míněno dobromyslně a uklidnilo ho, místo aby ho rozrušilo. Nechtěl, aby se věci vrátili do stavu, jaký byl předtím.
Najednou se rozzářil oheň a vyrušil ho z jeho zamyšlení. V plamenech se objevila Brumbálova hlava a Harry se v očekávání posadil. „Tady jsi, můj chlapče,“ řekl laskavě. „Můžeš přinést na ošetřovnu svůj neviditelný plášť? Musíme se ihned postarat o jistou záležitost.“
„Hned tam budu,“ slíbil Harry a hnal se do ložnice, aby vytáhl svůj neviditelný plášť z kufru.
Když opouštěl pokoj, pohlédl na hodiny. Seděl na pohovce déle, než myslel. Byl už téměř zákaz vycházení. Zbytek studentů už bude bezpečně ve svých společenských místnostech a ložnicích.
Chodby byly tiché, když šplhal z podzemí a zmijozelského území a mířil na ošetřovnu. Profesorka McGonagallová na něj čekala u dveří. Rty měla pevně sevřené a ponuře se na něj usmívala, když se blížil. Lehce ho poklepala po rameni, když ho vybídla, aby pokračoval. Oba vstoupili do hlavního oddělení a zamířili do soukromého pokoje. Brumbál, madame Pomfreyová a Severus čekali u zavřených dveří a nikdo z nich nenaznačil, že by chtěl vstoupit.
„Vysvětlil jsem už dříve Removi situaci,“ informoval Brumbál Harryho. „Souhlasil, že si vezme lektvar, ale obávám se, že se o to musíš postarat ty.“
„Já?“ zeptal se překvapeně Harry.
„Když se k němu přiblíží někdo jiný, příliš se rozruší,“ vysvětloval Brumbál. „Řekl jsi, že s tebou dneska ráno mluvil, a seděl jsi u něj, když jsme vešli do místnosti. Zdál se docela klidný, když jsi byl s ním. Mám dojem, že vlk v něm tě považuje za rodinu, což je důvod, proč nereaguje násilně, když jsi poblíž.“
„Co mám udělat?“ zeptal se Harry nervózně a pohlédl na Severuse, který držel malou skleněnou lahvičku plnou temně nachové kapaliny. Muž z celé té situace nevypadal moc šťastný a poněkud rezignovaně mu předal lektvar.
„Je to docela jednoduché,“ informoval Harryho. „Ujisti se, že to všechno vypije. Nalij mu to přímo do úst - ale musíš být opatrný pro případ, že se tě pokusí kousnout.“
„Kousnout?“
„Není tu žádné riziko vlkodlačí infekce,“ ujistila ho madame Pomfreyová. „Je nakažlivý, jenom když je ve vlčí podobě. Ale bez ohledu na to je lidské kousnutí hodně protivná záležitost. Drž prsty pěkně z dosahu jeho zubů – nesnáším představu, že bych musela strávit večer tím, že bych ti zpátky přihojovala tvůj palec.“
„Budeme stát hned za dveřmi s hůlkami připravenými,“ uklidňoval ho Brumbál. „Nebudeš v žádném nebezpečí.“
Ale Harry si nedělal starosti o sebe. Upřímně, nemyslel si, že by mu Remus ublížil – hnusilo se mu pomyšlení na to, že se ho chystají uložit do magického spánku a zamknout v Tajemné komnatě na kdovíjak dlouho. Ale věděl, že je to pro něj ta nejbezpečnější možnost a, ať se mu to líbí nebo ne, musí to udělat.
Předal svůj neviditelný plášť McGonagallové a pak kývl na Brumbála. Starý kouzelník se na něj povzbudivě usmál a pak otevřel dveře pokoje. Harry vstoupil dovnitř.
Remus vypadal vyčerpaně - to bylo to první, čeho si Harry všiml, když se přiblížil k posteli. Jeho oči byly stále žluté a chladné, ale nyní byly naplněny znechuceným vztekem a zoufalstvím, které lámalo Harrymu srdce. Viděl zarudlá místa kolem zápěstí, která si způsobil, jak se snažil uvolnit, přestože kolem pout byly vycpávky, které tomu měly zabránit. Harrymu vadila představa, že Remus strávil celý den tím, že bojoval, aby se osvobodil - bojoval, aby se mohl vrátit k Siriovi. A nenáviděl pomyšlení na to, že by o tom musel povědět Siriovi - to by Siria zabilo.
„Harry,“ zašeptal Remus a jeho hlas byl ochraptělý, sotva slyšitelný. Harry si představil, že si ho vykřičel až k bolavosti. „Řekni mu, že se omlouvám,“ prosil. „Řekni mu, že je mi to líto, Harry.“
„To bude v pořádku, Reme,“ sliboval mu Harry. „Bude to v pořádku. Jen se prostě na chvíli prospíš. A až se probudíš, budeme mít lektvar, který tě vyléčí. A Sirius tu bude s tebou.“
Ale jakoukoliv měl muž ještě ráno naději, zdálo se, že je pryč a v jeho očích nebyl ani její náznak. „Řekni mu, že se omlouvám,“ znovu zašeptal.
Harry mu to slíbil a vytáhl zátku Doušku živé smrti. Na moment se Remus znovu pokusil osvobodit, divoce zápolil s pouty, která ho držela, a Harry zadržel dech, když čekal, až přestane. Nakonec se zhroutil vyčerpáním a Harry mu opatrně ukázal lahvičku. „Musíš to vypít, Reme,“ naléhal. „Prosím, jenom pij.“
A ať už mu rozuměl nebo byl jen zoufale žíznivý, muž otevřel ústa a dovolil Harrymu, aby mu do nich lektvar nalil. Trhaně polykal a tělem mu projel prudký otřes. Zklidnil se a jeho tělo ochablo. Vyčerpaně hleděl vzhůru na Harryho, oči měl stěží lidské.
Harry, neschopný se zarazit, se natáhl a dotkl se mužových vlasů, odhrnul medově zbarvené prameny z unavené tváře. Navzdory mladému věku bylo v jeho vlasech tolik šedivých pruhů. Remus si povzdechl a jeho oči se pomalu zavřely. Pomalu a dlouze vydechl, a pak se pohyb jeho hrudi zastavil.
Harrymu chvíli trvalo, než si uvědomil, že muž už dál nedýchá, a otřásla jím vlna děsu. „Reme!“ vykřikl zhrozeně. Ten lektvar ho měl uspat, ne zabít! Ale on nedýchal, vůbec se nehýbal!
„On nedýchá!“ v panice se obrátil, hledaje pomoc, a ucítil, jak ho kolem ramen objaly teplé ruce, přestože Brumbál a madame Pomfreyová teprve vstoupili do pokoje.
„To je v pořádku, Harry,“ ujišťoval ho tichý hlas. Severus byl tady, pevně ho podpíral, měkce mu šeptal do ucha a uklidňoval ho. „Doušek zmrazí všechno, vzpomínáš? Zastaví srdce i dýchání. Jenom spí, není mrtvý.“
Madame Pomfreyová mávla svou hůlkou nad Removým nehybným tělem a pak přikývla všem v místnosti. „Je v pořádku,“ oznámila a Harry málem klesl úlevou; cítil přitom, jak mu Severusovy ruce v útěše tisknou ramena.
Brumbál mávnutím hůlky uvolnil Rema z pout, která ho držela, a madame Pomfreyová se chvíli věnovala čerstvým odřeninám na jeho kůži, které si způsobil, když bojoval s okovy. A pak na něj Brumbál seslal Mobilicorpus a levitoval Rema vzduchem ke dveřím. Harry se zachvěl, když si vzpomněl, kdy naposledy použil tohle kouzlo - řídil řetěz mrtvol zpět do Bifrost Hall. To porovnání ho moc neutěšilo. Remus není mrtvý, připomněl si.
Jakmile byli v hlavní části ošetřovny, přehodila profesorka McGonagallová Harryho neviditelný plášť přes Removo tělo a skryla ho tak před očima každého, kdo by se ještě mohl potulovat chodbami hradu.
„Jsi připravený vzít nás dolů do Komnaty, můj chlapče?“ zeptal se Brumbál Harryho.
Harry přikývl, ačkoliv už si tím byl jistý mnohem méně než předtím. Sice věděl, že tohle je pro Rema to nejbezpečnější řešení, ale už se mu moc nelíbil nápad, že muž bude sám dole v Komnatě. Nedokázal si pomoci, ale vybavilo se mu, co bylo tenkrát ve druhém ročníku napsáno krví na zdi - „Její kosti zůstanou v Komnatě ležet navždy“.
Všichni se tiše pohybovali potemnělými chodbami Bradavic a obrazy na zdech byly všechny podezřele prázdné. Harry je zavedl do umývárny ve druhém patře a jakmile byli vevnitř, zasyčel příkaz umyvadlu, aby otevřelo vstup do Komnaty. Ani McGonagallová, ani Pomfreyová s nimi minule nebyly, když byli dole v Komnatě, a obě ženy šokovaně zalapaly po dechu, když se umyvadlo odsunulo a odhalilo vstup do země. Harry měl pocit, že zahlédl, jak Pomfreyová udělala ochranné znamení proti zlu, když zazněl příkaz v hadím jazyce.
Než aby riskovali klouzání dolů tunelem, Brumbál a McGonagallová je všechny odlevitovali do hlavní jeskyně. Pak za světla několika Lumos zamířili jeskyní ke dveřím pokrytým hady, které vedly do hlavní komnaty. Bylo to jenom před několika dny, kdy tu byli s Remem, Siriem, Ronem a Hermionou - ale zdálo se to dávno, jako v jiném životě. A tentokrát měl výlet mnohem temnější důvod. Harry byl moc vděčný za to, že ohromná mrtvola baziliška je pryč - laskavost od Severuse. Obří plaz byl uložen v jedné soukromé Severusově laboratoři, pro přípravu lektvarů.
Rozhodli se vzít Rema do malé soukromé knihovny, kde našli všechny ty knihy. Police byly nyní prázdné - Remus, Severus a Brumbál místo vybílili. Ale pokoj byl stále zabezpečený a ochranná kouzla pořád ještě účinně udržovala prach i rozklad v odstupu.
Jakmile tam byli, McGonagallová přeměnila jeden z Brumbálových citrónových bonbónů na velkou postel a jemně na ni Rema uložila, odstraňujíc neviditelný plášť. Madame Pomfreyová ho ještě jednou překontrolovala a ohlásila, že je v pořádku.
„Co se stane, až bude úplněk?“ zeptal se Harry. „Bude se v tomhle stavu pořád ještě transformovat?“
„Ne,“ sdělil mu Severus. „Nic nenaruší Živou smrt, dokud nedostane protijed.“
„Můžeme ho zajít zkontrolovat, až bude po úplňku, abychom se ujistili, že je všechno v pořádku,“ řekla madame Pomfreyová Harrymu. „Bude v pořádku. Není to první vlkodlak, který dostal Doušek živé smrti.“
„Můžeme mu tady nechat světlo?“ poprosil Harry Brumbála, protože se mu nelíbila představa, že ho tady zapečetí v temnotě.
„Samozřejmě, Harry,“ ujistil ho Brumbál a mávl hůlkou. Vedle postele se objevil stolek se svítilnou - zlatá koule uvnitř svítilny vydávala měkké teplé světlo. Brumbál také použil na místnost ohřívací kouzlo, čímž vyhnal zimní mrazení, které prosakovalo Harrymu až do kostí. „Bude v pořádku, Harry.“
Harry přikývl, popošel a chopil se jedné z Remových rukou. Pod jeho kůží necítil žádné hnutí a ten klid byl nepřirozený. „Vrátíme se, Reme,“ zašeptal něžně a jemně stiskl jeho ruku. Ale Remus nereagoval, zapomněl na svět kolem sebe.
Návrat do hradu byl tichý, všichni byli ponořeni v myšlenkách. Když Harry konečně zapečetil dveře do Komnaty, nemohl si pomoci, aby neuvažoval, jak dlouho to bude trvat, než se budou schopni vrátit, aby vlkodlaka zachránili. Doufejme, že až ten den přijde, budou mít lék na lykantropii a Sirius bude po jeho boku.
Když byli na chodbě, jejich cesty se rozdělily a Harry se Severusem se vydali mlčky po schodech dolů do sklepení. Jakmile byli v jejich bytě, Severus mávnutím hůlky zapálil oheň a pak na okamžik zašel do své laboratoře, aby tam vzal lektvar. Harry se ponořil do křesla před krbem a cítil se ztracený a mrzutý.
„Potřebuješ další dávku?“ zeptal se Severus, když se vrátil do pokoje. Zvedl malou lahvičku - Harry poznal bledě modrou barvu uklidňujícího lektvaru. Zavrtěl hlavou.
„Jsem v pořádku,“ ujistil muže a sledoval, jak ho místo toho vypil Severus. „Pořád ještě se zlobíš?“ hádal. Přes to všechno k němu byl předtím Severus milý, uklidňoval ho, když nad Remem zpanikařil. Dalo mu to určitou naději, že by se věci možná mohly vrátit do normálu.
Severus se při té otázce zamračil. „Nejsem rozzlobený,“ odpověděl. „Jen… vykolejený, řekl bych. Teď, když Lupin spí a je od nás daleko, doufám, že se všechno vrátí do normálu.“ Sklouzl do křesla naproti Harrymu. Harry, který zíral do tančících plamenů, cítil, že muž studuje jeho tvář. „Jsi v pořádku?“
Navzdory teplu ohně se Harry zachvěl. Ale přinutil se v odpověď přikývnout.
Severus dlouhou dobu nic neříkal, ale nespouštěl pohled z Harryho tváře. „Co jsi to dnes ráno myslel?“ nakonec se zeptal, jeho hlas byl hluboký a jemný. „Když jsi řekl, že jsme předtím neměli nic společného?“
Harry si rukama projel neuspořádané vlasy a pak si přitáhl nohy do křesla a zase se schoulil do kuličky pro teplo a útěchu. „Byl jsem pitomý,“ odvětil, ale na muže se nepodíval.
Cítil se uvnitř rozbolavělý a jeho emoce byly chaotické. Možná si přece jen měl vzít uklidňující lektvar. Nicméně se cítil povinen Severusovi odpovědět. „Já vím, že máš v hlavě představy o tom, jak by ses měl chovat ke mně - nebo ne ke mně speciálně, ale ke svému manželovi, ať už je to kdokoliv. Je to pravděpodobně napsáno někde v knize etikety. Máš tyhle představy o tom, co mi můžeš a co nemůžeš říkat. K sakru, ty ses mi tu první noc, co jsme se vzali, omluvil.“ Harry se při té vzpomínce mdle usmál. „Myslím, že jsem měl dojem, že ti vadí, že jsem to já. Měl jsi pravdu; jsem sobecký. Řekl jsem, co jsem řekl - že mezi námi nic nebylo - protože jsem si myslel, že bys měl vědět, že jsem myslel předtím, než se to všechno stalo, než jsme se vzali.“
Vzhlédl a zadíval se do Severusových temných očí a nevěděl, co si má myslet o výrazu na jeho tváři. Muž nic nedával najevo, udržoval všechny své pocity tak pečlivě pod kontrolou, že Harry nevěděl, jestli vůbec něco z toho, co řekl, dávalo smysl. Pravděpodobně ne, ale stejně pokračoval. „Mýlil jsem se,“ prohlásil Harry. „Protože ty jsi to nevěděl - protože na čem záleží tobě je jedna věc, a na čem záleží mně, je něco jiného, něco sobeckého. Ale chci, abys věděl, že já vím, co všechno jsi pro mě udělal - že jsi po celou tu dobu riskoval svůj život, všechny ty věci, které jsi mi dal, všechny ty oběti, které jsi udělal. Já si to uvědomuju.“
Harry cítil, že je důležité, aby to Severus pochopil, a uvědomil si, že tápe po slovech, aby vyjádřil, co má na mysli. „Sirius mě požádal, abych šel žít s ním,“ pověděl mu, připomínaje si tu úplně první noc ve třetím ročníku, kdy se poznal se Siriem. Severus se při té připomínce zavrtěl a Harry honem pokračoval, dřív, než mohl říct něco přezíravého o jeho kmotrovi, protože tohle koneckonců vůbec nebylo o Siriovi. „Chtěl mi dát domov, ale nikdy mu to nebylo dovoleno, nikdy se to nestalo. Může se to zdát jako ironie, že ty jsi jediná osoba, která mi kdy dala skutečný domov - a to pro mě znamená hrozně moc. A omlouvám se, jestli jsem tě rozzlobil.“
Severus se zhluboka nadechl a pak se v křesle předklonil, ruce mu spočívaly na stehnech, když upřeně hleděl na Harryho, jako by se pokoušel vyřešit, co přesně mu Harry řekl. Dlouho nic neříkal a jeho výraz byl stále nečitelný, ale zdálo se, jako by pátral po něčem v Harryho očích. V tu chvíli se Harry cítil tak citově vyčerpaný, že vůbec netušil, co si má dál myslet.
„Co to bylo?“ zeptal se tiše Severus. „Ta sobecká věc, o které jsi řekl, že ti na ní záleží?“
Harry si těžce povzdechl a uvnitř se cítil podivně prázdný. „Že záleží, že jsem to já. Že jsi to všechno dělal, protože jsem to já - ne tvoje povinnost nebo protože jsem Chlapec, který přežil nebo tvůj manžel, ale protože jsem to já, prostě já, jen Harry.“
Něco proběhlo Severusovi přes tvář, nějaká silná emoce, která se odrazila v mužových očích. „Harry,“ pronesl jemně a jeho hlas byl jako hřejivý samet. „Povinnost byla ta poslední věc, na kterou jsem myslel, když jsem pro tebe šel do Zimních zemí.“
Nebylo to přímo vyhlášení přátelství, ale bylo to něco - něco mnohem víc, než měl Harry předtím. Něco, čeho se mohl držet. Jiskra tepla, naděje a štěstí naplnila prázdno uvnitř Harryho a on se na muže pokusně usmál, nejistý, jak odpovědět. Když mu Severus úsměv vrátil, Harry se široce usmál a opřel se dozadu ve svém křesle, jeho pohled se vrátil zpět k ohni. Měl pocit, jako by z jeho ramen spadla obrovská tíha - dokonce i kdyby to bylo jenom dočasně. OK, možná nakonec nebyl sám. Možná nikdy nebyl.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Poznámka autorky: Děkuji vám všem za báječné komentáře! Jsem ráda, že tak mnoho z vás potěšil 'rozhovor', který měl Harry se všemi. Bylo to hezké, že jsem byla schopná napsat docela klidnou kapitolu po všech těch závažných událostech v minulých kapitolách. Někdy se prostě musíte nečinně posadit a podívat se, jaké jsou reakce zbytku světa. Harry potřeboval chvíli, aby se nadechl - a to je, kdy jsou Ron a Hermiona neocenitelní.
Mé řešení Dracovy záležitosti bude v příští kapitole.
Děkuji za kapitolu, za překlad.