Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 9
NejhoršíNejlepší 

Původní název: The Marriage Stone
Autorka: Josephine Darcy
Překlad: Pyriel
Beta-reader:  Georgia, Mandragora a Jezinka

Párování:  Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating:  slash, 18+

To bylo vše, co válečníci Zimních zemí potřebovali. Zbaveni obav z mozkomorů lučištníci stříleli šíp za šípem do masy grendlingů. Mistři psovodi navedli svoje košťata dolů, uvolnili postroje a nechali psy překonat krátkou vzdálenost k zemi. Psi, zuřivě štěkajíce, se vrhli do bitvy. O chvíli později se k nim připojili s ohromujícím válečným pokřikem Alrikovi bojovníci. Meče a sekery zvednuté k úderu se srazily s čelem grendlingů.

Padesát mužů přistálo u uzávěru, aby grendlingy rozptýlili a vyhnali je z něj.

„Připrav se!“ zavolal Severus na Harryho. Harry váhal jenom okamžik, než zamířil koště dolů, kde uviděl poblíž kamene stále zřetelnější průlom. Tucet mužů ho z oblohy následoval, meče a štíty zvednuté, aby zabránili grendlingům zaútočit na Harryho, jakmile vloží nohu na zmrzlou půdu. Trvalo mu jenom chvilku, než ze svého vedení uvolnil Dvanácteráka a zanechal ho s posledním příkazem - obíhat bitvu v kruhu, než svou pozornost obrátil na velkou kamennou zátku.

S nohama pevně zapřenýma zamířil Harry hůlku na obrovský kámen, jenom nejasně si byl vědom mužů, kteří bojovali všude kolem něj. „Wingardium leviosa!“ vykřikl a zdálo se, že ohromný kámen ožil - vyřezané křivky a runy na kameni náhle zahořely vnitřním ohněm. Kámen se poslušně vznesl do vzduchu, ale tentokrát Harry jeho enormní váhu cítil a při tom pocitu zavrávoral. Na rozdíl od ostatních kamenů, které kdy zvedal, se tento zdál jiný - jako by byl nějak spojený se zemí - a země nechtěla své držení uvolnit.

Ale Harry svou mysl soustředil, srdce mu bušilo, a přeposlal vše, co měl, do tohoto kamene, přikazujíc mu, aby se pohnul, a přitom prosil zemi, aby ho nechala jít. A stalo se nemožné - kámen se podřídil, tiše plul vzduchem k obrovské Studni zoufalství, která byla nyní obklopena mrakem mozkomorů, jež tímto přinutil sestoupit dovnitř.

S každým krokem po krví zbarvené zemi se nyní Harryho nohy zabořily do zamrzlé země, jako by byl najednou on sám těžší, než si kdo dokázal představit. Celé jeho tělo bylo napjaté pod vahou kamene, ale jeho ruka nezaváhala. Jeho magie nezakolísala, dokonce ani když ho postříkala krev mužů a grendlingů, kteří kolem něj bojovali.

Dvakrát na něj skočily temné tvary, ale byly právě včas odraženy velkými štíty, vztyčenými k jeho ochraně. Nohy se mu třásly, jak za sebou zanechával hluboké stopy, které si vyžádal každý obtížný krok ke Studni. V dáli viděl stříbřitého vlka a psa, jak běhají jako o závod v ohnivém kruhu kolem okraje Studny, a plameny fénixe, který žene poslední mozkomory dolů pod zem. Zdálo se, jako by samotný vzduch byl naplněn výkřiky zatracených, a každý krok přinášel hlouběji do Harryho duše mrazivý dotek beznaděje.

„Wyrmové!“ vykřikl kdosi. „Blíží se wyrmové!“ Vzdáleně mohl Harry slyšet jakýsi syčivý zvuk, který mu zněl nejasně povědomě.

„Pokračuj dál, Harry!“ jiný hlas zakřičel na něj - Sirius, pomyslel si. „Už tam téměř jsi!“

A Harry tlačil kupředu, působil na kámen před sebou, nutil své nohy pokračovat v pohybu navzdory obrovské váze, která ho nyní drtila a zatlačovala ho dolů. Jen nejasně si byl vědom toho, že se v bitvě něco změnilo, něco jiného znělo ve výkřicích a jekotu mužů, jako by na ně dopadla nějaká nová hrůza. Harry nemohl ani na okamžik odvrátit pohled od kamene, aby se podíval, jestli už pod zemí zmizel poslední mozkomor.

Dalších pět kroků, zavrávorání, pak řídil kámen vpřed, dokud se nevznášel nad Studnou zoufalství. Jeho ohnivé pečetě nyní pulzovaly s každým úderem jeho srdce. Jedno švihnutí hůlky a kámen poklesl, dopadl přes otvor a otřásl zemí všude kolem. Jak byl nyní spojený s kamenem i zemí, mohl Harry pod uzávěrem cítit obrovský tlak temnoty, jenž ho tlačil nahoru, a burácení syčivých hlasů, které každou sekundou rostlo. Věděl, že musí kámen zapečetit, než se temnota znovu uvolní, a cítil, jak samotná země na něco čeká, na nějaké jeho slovo nebo příkaz.

Nyní klečel, protože jeho nohy už nebyly schopné déle ho udržet. Harry zvedl ještě jednou svou hůlku, mysl soustředěnou na jedno ze starobylých pečetních kouzel, které si pamatoval z mnoha studijních sezení s Hermionou.

Terra Fas Sigillum Protego!“ zakřičel, z jeho hůlky vytryskl zářivý paprsek a udeřil do planoucích pečetí, které ho oslepily svou září. A nyní se mu zdálo, že sama země se natáhla a uchopila kamenný uzávěr, téměř zamilovaně se kolem něj obalila a pevně ho přitáhla do bláta. Zazněl jediný úder jako do bubnu, země se zatřásla a pak se rozlehlo ticho a klid. Harry, ohlušený zvukem, se zhroutil na obrovský kámen. Už dál necítil žádný tlak temnoty z útrob země. Kámen, Studna, ječící mozkomorové, byli konečně naprosto zticha.

Teprve pak, po mnoha namáhavých nadechnutích, si Harry začal uvědomovat zvuky bitvy, která se kolem něj stále ještě odehrávala. Uvědomil si, že syčivé výkřiky nezmlkly s mozkomory, proto zvedl hlavu, aby se rozhlédl kolem, a hrabal se na nohy. Severus, Sirius i Remus ho obklopili. Levicemi ovládali svoje zbraně, v pravé ruce měli hůlky, jak zaháněli několik rozptýlených grendlingů, kteří se stále ještě pokoušeli dostat přes zbytek válečníků.

Ale v bitvě zůstalo jen málo grendlingů - mnoho mužů, kteří nemohli opustit zemi, dokud nebude Harry zpět na svém koštěti, bojovalo s tucty ohromných černých hadů, kteří během bitvy sestoupili z hor. S očima rozevřenýma hrůzou Harryho nejprve napadlo, že jsou to baziliškové, ale nezdálo se, že by jejich upřené pohledy ochromovaly muže, kteří se je pokoušeli zahnat zpět ostrými meči. Hadi byli obrovští. Tyčili se nad nimi jako bezkřídlí draci a útočili rychlostí blesku, lapaje po všem, co se hnulo, ať to byl člověk nebo grendling.

Obklíčili armádu mužů dost podobně jako Patroni obkroužili mozkomory, tlačili je stále těsněji k sobě tak, aby se mohli krmit podle libosti. Lukostřelci, kteří stále ještě kroužili nahoře, měli jen málo úspěchů ve své snaze zranit je, protože šípy pro ohromná stvoření představovaly sotva víc než jen drobnou nepříjemnost. Pouze výbuchy ohně a blesků z hůlek Severuse, Rema a Siria dokázaly způsobit vůbec nějaké škody - zahnaly hady nakrátko zpět, než se z bolesti otřepali a znovu postoupili vpřed, jako by byli ovládáni nějakým šílenstvím, které nebylo uspokojeno.

„Zabít! Zničit! Rozdrtit přivolavače stínů!“ syčeli a každé zaklení je hnalo znovu vpřed. Jejich bijící ocasy otřásaly zemí, srážely vše, čeho se dotkly, že dokonce i grendlingové opustili v děsu bitvu.

Harry se vyhrabal na nohy, a protože už nevěděl, kde by mohlo být jeho koště, zamířil hůlkou na své hrdlo. „Sonorus!“ vykřikl a pak zaměřil svou pozornost na obrovské černé wyrmy.

„Stát!“ zvolal a slova z něj vyšla jako burácivý sykot hadího jazyka, děsivě zesílený jeho kouzlem. Vyšplhal na kamenný uzávěr. „Zastavte! Neútočte!“

Jeho slova měla elektrizující účinek jak na lidi, tak na wyrmy. Muži mu nemohli rozumět, ale otřásli se při zvuku hadího jazyka, a hadi se šokovaně stáhli. Jejich ohromná černá těla sklouzla zpět a vyklenula se vzhůru, hlavy otočené tak, aby si mohli prohlédnout mladíka, který stál osamoceně na špičce velikého kamene. Tucty obrovských rozeklaných jazyků šlehaly ven a ochutnávaly vzduch, zatímco černé oči se obrátily a zíraly na Harryho. Všude kolem něj ztuhli lidé, pozastavili svoje útoky, ačkoliv bylo slyšet jejich zoufalé lapání po dechu z vyčerpání.

„Co je tohle za trik, přivolavači stínů!“ jeden z velkých černých wyrmů zasyčel na Harryho, divoce mrskal ocasem, až se od něj valily ohromné valouny.

„To není trik!“ syčel Harry zpět a modlil se, aby se nezhroutil, než to dokončí. „Proč jste na nás zaútočili? Nevstoupili jsme na vaše území v horách.“

„Jsi jeden z těch, kdo přivedl stíny, které hltají naše duše!“ syčel na něj velký had a ostatní se vzdorně rozsyčeli. „Pamatujeme si, jak přivolavači stínů zvedli kameny, jež zničily naše hnízda. Nedovolíme ti do našeho světa přivést další stíny!“

Harry se zachvěl hrůzou - mozkomorové se živili lidskými dušemi, ale doteď netušil, že mohou pohltit i duše dalších stvoření. Vlastně ani nevěděl, že hadi vůbec vědí, co to duše je, nemluvě o tom, že o ni mohou přijít. Grendlingové však mozkomory určitě ovlivněni nebyli.

„To jsme nebyli my, kdo stíny přivedl!“ řekl jim Harry, slovo 'mozkomor' se přeložilo do hadího jazyka přímo na 'stín'. „My jsme z jiného hnízda. A nepřišli jsme, abychom zvedli víc kamenů, ale abychom zavřeli ten, který byl otevřený. Zahnali jsme stíny zpět do země. Uložili jsme kámen na místo, kam patří. Vaše duše jsou v bezpečí!“

Hadi rozrušeně syčeli, stáhli se zpět a kroužili kolem skupiny bojovníků; jazyky jim vystřelovaly ven, jak zas a znovu ochutnávaly vzduch.

„Rozhlédněte se kolem!“ vyzval je Harry. „Vidíte snad ještě jámu, ze které stíny přišly? Cítíte stíny ve svých duších? Jsou pryč. My nejsme vaši nepřátelé.“

Po těch slovech se hadi skutečně rozhlíželi dokola, jako kdyby prohledávali zem, jestli v ní není další zející Studna.

„Stíny jsou pryč?“ zeptal se jeden z nich váhavě, a pokud vůbec mohl had znít nadějně, pak byla naděje v tomto hlase.

„Stíny jsou pryč,“ potvrdil Harry.

„A hnízdo, které je probudilo?“ vyptával se další.

Protože věděl, že neexistuje výraz pro 'ministerstvo', a hádal, že muži, kteří Studnu zoufalství otevřeli, jsou už stejně dávno mrtví, Harry jen přikývl. „Tamto hnízdo je také pryč, už se nevrátí. Nedovolím to.“

A to, jak se zdá, bylo vše, co černí wyrmové potřebovali slyšet. Jako jeden se obrátili a plazili se pryč, míříc k úbočí hor. Krátce se zastavili, pohlédli zpět na lidi a pak, k úžasu všech, se jednotně uklonili, nakláněje své kosočtvercové hlavy hluboko směrem k Harrymu. A pak byli v cukuletu pryč, zmizeli mezi kameny hory a ztratili se z dohledu.

Jedním dechem vyrazili muži ohromné provolávání vítězství, výkřiky radosti a nevěřícnosti. Harry, vyčerpaný za meze svých možností, se znovu zhroutil na kolena a jen nejasně si byl vědom rukou, které se po něm natahovaly, a hlasů, které na něj křičely. Pokusil se vzhlédnout, takže na okamžik zahlédl Severusovu tvář, jež se nad ním skláněla, v tmavých očích starost. Zdálo se mu, že vidí, jak jeho ústa vytváří slova, ačkoliv je nedokázal slyšet. A pak Harry jen povzdechl a svalil se do strany, přemožen vyčerpáním.

- - -

Severus zachytil Harryho, když se zhroutil, Remus a Sirius se pohybovali vedle něj každý z jedné strany. „Musíme ho odsud dostat,“ řekl Severus oběma mužům do bouřlivého jásotu vítězství. Remus okamžitě použil svou hůlku, aby přivolal jejich košťata, a zahulákal na pokřikující muže, aby nasedli. Byl to Alrik, komu se nakonec podařilo přimět muže naslouchat - vybídl je, aby začali shromažďovat mrtvé a zvedli se do vzduchu dřív, než se vrátí grendlingové, když jsou teď wyrmové pryč.

Severus rychle nasedl na koště a vztáhl své paže, když k němu Black Harryho zvedl. Přitáhl plášť kolem jich obou, jednou rukou si Harryho pevně tiskl k hrudi, zatímco druhou rukou sevřel násadu svého koštěte. Pak se svižně zvedl do vzduchu, Black a Lupin stoupali spolu s ním. Zbytek mužů také nasedl na svá košťata a zvedal se ze zkrvavené země. Pod nimi leželo zkrvavené bitevní pole. Severus se neohlížel.

Cítil, jak se Harry v jeho náruči chvěje, a své sevření utáhl. Chlapec byl magicky vyčerpaný. Severus byl také zraněný - pohmožděný a poškrábaný - na předloktí měl hluboký škrábanec, který potřeboval co nejrychleji ošetřit. Remus a Sirius také neunikli nezranění - ačkoliv se zdálo, že vlkodlak se držel lépe než kdokoliv jiný. Sirius, jak mohl vidět, si přidržoval část svého smotaného pláště na boku - Severus předpokládal, že se pokouší zastavit krvácení z některé rány.

Pokud mohl říci, tak Harry prošel celou bitvou nezraněný - oni tři spolu s Alrikovými bojovníky se zas a znovu vrhali mezi Harryho a útočící grendlingy. Zachytávali rány, které byly určeny jemu, zatímco chlapec přenášel ten ohromný balvan nad zemí. A nebylo divu, že byl magicky vyčerpaný - Severus nevěřil svým vlastním očím, když viděl kámen stoupat ze země. Ale většina z toho šoku byla způsobena tím, že chlapec použil ‘Wingardium leviosa’.

Téměř odmítavě vykřikl, když uslyšel Harryho pronášet toto kouzlo, a proklínal se za to, že si předtím neprošel s chlapcem správné zaklínadlo. Lupin se také zděšeně otočil, když formuli zaslechl - a Severus věděl, že si to oba vyčítají. Z obavy, že by zničili chlapcovu jistotu, se ho tu minulou noc nezeptali.

A přece se stalo neuvěřitelné, nemožné - kámen se zvedl ze země navzdory tomu, že Wingardium leviosa má svůj váhový limit. Harry měl použít Leviosa maximus - kouzlo ze sedmého ročníku, které, jak si měl Severus uvědomit, chlapec ještě nemůže znát.

Ale ten opravdový šok přišel, když Harry zapečetil kámen na místě. Zamykací a pečetící kouzla se učila ve třetím ročníku - proto Severuse ani nenapadlo zeptat se Harryho, které má v úmyslu použít. Předpokládal, že on, Black a Lupin přidají svá vlastní kouzla k Harryho, když bude všechno řečeno a uděláno - čímž zabrání většině kouzelníků dokonce i jen doufat, že by mohli kámen znovu vyzvednout.

Ale zase jednou ho Harry překvapil, když použil kouzlo, které nikdy předtím neslyšel. A když si ho v hlavě prošel, přeložil si jeho slova a uvažoval o vlně magie, která je všechny zalila, když se kámen uzamkl na místě, Severus jenom zakroutil hlavou. Chlapec zcela doslovně jednoduše přikázal zemi, aby ona sama držela kámen na místě. Chlapec vydal příkaz a země se podřídila - ten kámen už nikdo nikdy nezvedne.

A když ho pak o chvíli později viděl stát na vrcholu toho kamene, bledého a štíhlého, v brnění jiskřícím v paprscích zimního slunce, jak čelí obrovským černým wyrmům, kteří se nad ním tyčili - Severus si na okamžik myslel, že se mu zastaví srdce. Jak tam mohl stát tak nebojácně a mluvit v tom nepřátelském jazyku, dokud hadi nejenže zastavili svůj útok, ale uctivě se mu uklonili, to Severus nevěděl. Nebelvíři - přinejmenším tento jeden v jeho náručí - pro něj byli zvláštní rasou.

Ucítil, jak se Harry v jeho objetí pohnul, a okamžitě své držení zpevnil a naklonil se vpřed, aby mu mohl šeptat přímo do ucha. „Zůstaň v klidu,“ řekl mu. „Jsi na koštěti. Když se budeš příliš hýbat, mohl bys spadnout.“

Chlapec se okamžitě zklidnil a Severus mohl cítit, jak se famfrpálem vytrénované svalstvo na stehnech napjalo kolem koštěte, jak se přizpůsoboval pozici.

„Jsi zraněný?“ zeptal se Harry, hlas ochraptělý z toho, jak křičel v hadím jazyce.

„Jsem v pořádku,“ ujistil ho Severus. A když viděl, že obrací hlavu, aby se rozhlédl po Removi a Siriovi, dodal: „Oni také. Jenom nedůležitá zranění.“

„Kolik mužů jsme ztratili?“ zeptal se pak a Severus si povzdechl. Přál si, aby si aspoň jednou nebral tento chlapec - tento muž - na svá ramena tolik zodpovědnosti.

„Nevím,“ odpověděl. „Tohle bude považováno za významné vítězství - a je to pravda. Přišli jsme o mnohem méně mužů, než bychom mohli, kdybys nezastavil ty wyrmy.“ A pak, protože si nedokázal pomoci, zapletl prsty do Harryho tmavých vlasů a držel jeho hlavu, zatímco mu stále šeptal přímo do ucha: „Provedl jsi to dobře, Harry. Pusť všechno ostatní z hlavy.“

Harry se pak otočil, pohlédl na něj a ty zelené oči se přisály k Severusovým, vzaly ho u srdce tak, jak to ještě nikdy dřív nepoznal, hledaly v něm něco, nějakou odpověď na nevyslovenou otázku. A pak, o chvilku později, se Severusovi dech zadrhl v krku, když Harry zvedl ruku, aby se dotkl jeho tváře, rozechvělé prsty lehce pohladily jeho kůži. Přestože byly ty prsty ledově studené, zanechaly na Severusově pleti hořící dráhu. A pak si Harry jenom povzdechl a uvelebil se znovu v jeho náruči, spokojeně ho nechal, aby ho držel, a let dokončili mlčky.

Čekající rodiny těch, kteří odešli bojovat, se vyrojily na cimbuří a na pole před Bifrost Hall, když se vraceli. Uprostřed zmatku přistávajícího vojska - ryku vítězství, pokřikovaných pozdravů, nářku zoufalství nad smrtí těch, kteří padli - přistál Severus se svým koštětem a pomohl z něj Harrymu. Okamžitě tu byli Remus a Sirius, oba se k němu vrhli a chlapec je objal, než byli všichni uvedeni zpět do pevnosti.

Severus našel tichý kout v celém tom chaosu a pustil se do kontroly zranění druhých dvou mužů. Rána na Blackově boku byla hluboká, ale neohrožovala život. Lupinovi trvalo jen okamžik, než Siria svlékl do pasu a začal ránu čistit, aby ji pak pomocí hůlky zavázal, jak nejlépe dovedl. Sice tu bylo dostatek lektvarů, které v síni rozdávali léčitelé, ale byli tam také jiní s mnohem horšími zraněními.

K Severusově překvapení ho Harry přinutil usednout na židli, pak si před něj klekl a zaměřil svou hůlku na jeho zraněnou paži. Několik čistících kouzel následovaných dezinfekčním, a pak začal chlapec ránu obvazovat. Nebyla hluboká, ale vyžádá se jeden či dva lektvary, až se vrátí domů.

Válečník za válečníkem kolem nich procházeli, volali blahopřání, popleskávali je po zádech, zdravili každého jménem. A Harrymu vzdávali poctu, pravou ruku zkříženou před tělem, pěst přitlačenou k hrudi, když mu děkovali za vítězství. Harry, podivně tichý, se na ně jenom usmíval, zelené oči vypadaly, jako by patřily někomu mnohem staršímu.

Nakonec je vyhledali Alrik a Asgeir, kteří oba utrpěli jen menší zranění. Alrik přinesl Životobudič, který všem čtyřem rozdal. Vděčně ho vypili a Severus viděl, že se do Harryho mdlých tváří konečně vrací trochu barvy.

„Nemůžeme vám dost poděkovat!“ usmíval se široce Asgeir. „Dnes večer bude veliká slavnost a tento příběh vstoupí do dějin jako jedna z našich největších bitev.“

„Nemůžeme zůstat, Asgeire,“ oznámil mu Severus. „Celou tu dobu se zpráva o Harryho zmizení šíří po ministerstvu. Musíme se rychle vrátit, než se Temný pán dozví, že je Harry zde.“

„Myslel jsem si to,“ přikývl Asgeir. „Alrik vás vezme domů. Jestliže vyrazíte nyní, můžete se k lodi dostat před příchodem noci.“ Unaveně se postavili na nohy, zatímco se Asgeir obrátil k zástupu mužů a žen ve velké hale. „Můj lide!“ zvolal a šum ustal, všechny oči se obrátily k nim.

„Dnes jsme dosáhli obrovského vítězství!“ Jeho slova se setkala s bouřlivou odezvou, muži bušili pěstmi a meči na své štíty, ženy tloukly do dlouhých dřevěných stolů, které plnily síň. „Jsme zavázáni těmto čtyřem mužům, kteří bojovali společně s námi!“ Řev zástupu byl ohlušující.

Pro Severuse to byl neznámý pocit, být tím, kdo přijímá takovou chválu, a zjistil, že se ohlíží na Lupina a Blacka. Lupin vypadal, že je mu to stejně nepříjemné jako jemu, ale Black se zeširoka usmíval a mával zástupu, bez rozpaků pod takovou pozorností. Harry na druhou stranu jenom tiše stál a sledoval lidi s podivným klidem, který popíral jeho věk.

Když nakonec hluk ustal, Asgeir se otočil k Harrymu a natáhl ruku k chlapci. Když Harry Asgeirovu ruku uchopil, k Severusovu překvapení ji muž pevně stiskl mezi svými dlaněmi a klesl před ním na koleno. Všichni muži a ženy v hale udělali totéž, ponechávajíce stát před sebou jenom Harryho a trojici mužů.

„Až přijde válka, Harry Pottere,“ pronesl Asgeir zřetelně, aby to slyšeli všichni, „zavolej nás. Zimní země budou bojovat pod tvým praporem. Tak to bude!“

„Tak to bude!“ opakovali muži i ženy v hale a magii obsaženou v jejich kouzelnické přísaze cítili všichni, vzedmula se zástupem jako obrovský dech. Ohromený Severus jenom zíral na Harryho a uvažoval, jestli chlapec chápe, že mu právě Zimní země složily přísahu věrnosti.

Ale zdálo se, že Harry něčemu z toho porozuměl, protože sklonil hlavu před Asgeirem jako poděkování. „Jsem poctěn vaší důvěrou,“ řekl mírně do ticha síně a všichni ho slyšeli. „Děkuji vám.“

Potom Asgeir vstal a zástup se znovu rozjásal, muži a ženy vystoupili vpřed, aby si s nimi ještě jednou potřásli rukama. Uprostřed davu si Severus vyměnil pohledy s Remem a Siriem a viděl v jejich očích tytéž obavy, které cítil ve svém srdci. Vypadalo to, že bez ohledu na to, co udělal, se celý svět spikl, aby vystrčil Harryho do srdce bouře. A nezdálo ze, že by to kdokoliv z nich dokázal zastavit.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Poznámka autorky:
Běda, dohonila jsem sama sebe a stále ještě mám rozepsanou následující scénu. Což znamená, že už dál nebude každou noc aktualizace. Pošlu každou část, jakmile ji dopíši, ale musíte mít se mnou trpělivost.

Těší mě všechny vaše návrhy a povzbuzení - doufám, že jste bitvu shledali uspokojující. Nedělejte si starosti, nakonec uvidíte, jaké budou mít všechny tyto události následky.

Příště se Harry vrátí do Bradavic a postaví se ministerstvu.

 Do trhliny - 35. kapitola

Druhá strana - 37. kapitola

Komentáře   

+2 # Odp.: Přenesení kamene - 36. kapitolasisi 2018-10-22 23:10
Harry by měl pochopit, že teplo ze Severusova těla může užívat každou noc, kdy budou spolu v 'Bradavicích. to je to, co ho posiluje. Má tam stabilně svého člověka.
Děkuji za překlad, ráda pročítám zdejší dobrodružství.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

Vyhledávání

Štítky

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat