Labyrintem slov...

Původní název: The Marriage Stone
Autorka: Josephine Darcy
Překlad: Pyriel
Beta-reader:  Georgia, Mandragora a Jezinka

Párování:  Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating:  slash, 18+

Severusovi se podařilo probudit se a obléknout dřív, než vstali ostatní, protože nechtěl odpovídat na žádné nepříhodné otázky, jako proč je celý omotaný kolem Harryho. Jakmile byl oblečený, pověsil konvici s vodou nad oheň a těmito zvuky ostatní probudil, takže se začali připravovat na den. Bylo ještě brzy, tenkou štěrbinou okna neprosvítalo žádné světlo a zimní obloha se ještě několik hodin nerozjasní. Ale Severus nepochyboval, že ostatní obyvatelé hradu už vstali a připravují se na boj.

Připravil čaj pro všechny, zatímco ostatní se oblékali, a když si Harry přišel pro svůj šálek, všiml si vzdáleného pohledu v jeho očích.

„Jsi v pořádku, Harry?“ zeptal se a uvažoval, na co chlapec myslí. Jeho otázka upoutala Lupinovu i Blackovu pozornost, i když nic neřekli.

Harry se zamračil, ale přikývl. „Jsem OK,“ ujistil všechny. „Jen jsem měl divný sen.“

Severus si připomněl noční můru a nedokázal zastřít strach, který se ozval v jeho hlase. Harry byl znám svými 'sny' o Voldemortovi. Kdyby Temný pán zachytil náznak toho, co se bude dneska dít, pak by Severus v žádném případě nedovolil Harrymu jít do té bitvy. Bylo by to příliš nebezpečné.

„O dnešním boji?“ naléhal na mladíka. „O Voldemortovi?“

„Ne,“ Harry rychle zakroutil hlavou a jeho hlas zněl jistě. „Nebyla to vize, jen prostě sen. A nemělo to nic společného s dneškem - nebyli tam žádní mozkomorové ani grendlingové. Bylo to jen divné. Znáš to, jak se ti v hlavě usadí nějaké představy a ty se jich nemůžeš zbavit?“ Pokrčil rameny, jako by to odbyl, ale Severus nebyl tak ochotný se tématu vzdát.

„O čem to bylo?“

Harryho oči na sebe znovu vzaly ten vzdálený výraz, jak se opět ponořil do svých představ. „Byl jsem v nekropoli,“ vysvětloval.

Znepokojený Severus si zřetelně vybavil příběh o tom, jak byl Voldemort vzkříšen během závěrečného úkolu turnaje tří kouzelnických škol. „Na hřbitově?“

Ale Harry znovu zakroutil hlavou. „Ne, v nekropoli - městě plném mrtvých, a byla tam na zemi obrovská zářící pavučina. Ale to ve skutečnosti nebyla ta nejpodivnější část - byli to ti ptáci.“

„Ptáci?“ Severus pohledem přelétl na Lupina, který vypadal Harryho bizarní vzpomínkou stejně zmatený. Nebylo to jako dřívější vize, které mu vylíčil. Ty v sobě měly alespoň známé tvary a podoby a dávaly nějaký logický smysl. Tohle znělo víc jako náhodné obrazy.

Harry přikývl. „Dva,“ upřesnil. „Myslím, že havrani. Každý seděl na jednom mém rameni. Něco mi šeptali, i když si nedokážu vybavit, co říkali.“

Severus cítil, jak mu při chlapcových slovech mizí krev z obličeje, a nedůvěřoval svému hlasu, aby promluvil. Podle pohledu, který na něj Lupin vrhl, mohl říci, že on také ony cizí obrazy pochopil.

„Jsi si jistý, že to byli havrani, Harry?“ ujišťoval se Lupin, a pokud si Harry všiml napětí ve vlkodlakově hlasu, nijak to nekomentoval.

„Docela jistý,“ přikývl Harry. „I když to, myslím, mohly být i vrány - dost těžko bych je rozeznal.“ Najednou se zasmál a pohlédl na Siria, který mlčky sledoval diskuzi. Black očividně odkaz na havrany nepochopil, ale rozuměl, že se mezi Remem a Severusem něco děje. „Představ si, když se mi zdá o havraspárských symbolech,“ ušklíbl se na svého kmotra. „Chci říct, lev a had, to bych chápal.“

„Příště se ti bude zdát o jezevcích,“ souhlasil Sirius s úsměvem. „A pak, obávám se, ti za to budeme muset odebrat tvůj nebelvírský odznak.“ Oba dva se tomu zasmáli, pak Sirius dost jízlivě pohlédl na všechny. „Měli bychom jít. Budou na nás čekat v přízemí.“

S přitakáním všichni shromáždili svou výbavu a zamířili dolů, Sirius a Harry šli vpředu, což dalo Removi a Severusovi chvilku na rozmluvu. „Dva havrani,“ sykl Remus na Severuse a vypadal stejně tak rozrušeně, jak se cítil Severus. „To jsou Odinovi důvěrníci, dva havrani, Myšlení a Paměť. Albus tvrdil, že Odinovo oko bylo zničeno.“

„To bylo,“ trval na tom Severus, který si moc dobře uvědomoval, co ti dva havrani reprezentují. Říká se, že bůh Odin měl dva havrany jménem Myšlení a Paměť, kteří mu sedávali na ramenou a do uší mu šeptali tajemství světa. „Bojiště bylo prohledáno; nebyla po něm ani památka. A Harry byl pak tři týdny na ošetřovně - někdo by si toho všiml, kdyby ho ještě měl.“

„Ale přece jen, dotkl se ho,“ řekl mu Remus. „A my nemáme tušení, jakou to mělo moc nebo co to s ním mohlo udělat.“

„Strávil poslední dva dny obklopený Vikingy,“ potřásl Severus hlavou. „Je daleko pravděpodobnější, že si jeho podvědomí vytváří obrazy ze starých příběhů, které vyslechl.“

„Ten, o kom mluvíme, je Harry,“ připomněl mu Remus. „Ta nejpravděpodobnější odpověď není nikdy ta správná.“

Harry seděl na jedné z dlouhých lavic v síni vedle Siria, zatímco kolem něj vládl chaos. Bojovníci ze Zimních zemí se připravovali na boj, vyzbrojovali se meči a sekerami, připínali si brnění a štíty. Všichni také měli košťata - divná košťata, ne taková, jaká znal. Byly to velké těžké tyče s dlouhými svazky rákosí a slámy na konci. Měl pocit, že budou poněkud pomalá a špatně manévrovatelná.

Severus před chvilkou zmizel, měl v úmyslu promluvit si s Alrikem a před tím ještě dal Siriovi a Removi pokyny, aby zůstali u Harryho. Oba muži se na mistra lektvarů jen zlobně zadívali za to, že jim přikazuje udělat něco, co už stejně zamýšleli.

Remus, který stál vedle lavice, si všiml, že si Harry zvědavě prohlíží košťata. „Tohle jsou vojenská košťata, ne na famfrpál,“ vysvětlil mu vlkodlak. „Nejsou určená pro rychlost. Jejich úkolem je přeprava, nic víc.“ Ukázal síní na skupinu mladých mužů, kteří měli všichni přes záda přehozené luky. Na rozdíl od ostatních mužů ve skupině byli menší a méně svalnatí - vlastně v jejich řadách zahlédl Harry několik žen. Každý z nich nesl koště, které mělo daleko uhlazenější vzhled, skoro jako famfrpálová košťata, která používal.

„Tamti jsou určeni pro letecké útoky. Jejich košťata jsou mnohem pohyblivější,“ pokračoval Remus.

„Proč Alrik nepoužil košťata, když mě sem vezl?“ zeptal se Harry, který se divil, jaký mělo smysl riskovat životy na zemi, když očividně každý měl koště.

„Nemůžeš letět přes Severní moře,“ informoval ho Remus. „Větry jsou příliš silné. A Alrik mi řekl, že tohle je poprvé po desetiletích, kdy se někdo cítí dost jistě na to, aby použil koště mimo hranice pevnosti. Mozkomorové umí létat. Spoléhají na nás, že od nich mozkomory udržíme.“

Harry se otřásl při vzpomínce, kterou jeho slova vyvolala - kdyby nebylo Brumbálovy magie, zahynul by ve třetím ročníku, když spadl ze svého koštěte během útoku mozkomorů při famfrpálovém utkání. Za těchto okolností pravděpodobně dokázal pochopit, proč se báli používat košťata.

Pozornost všech upoutal štěkot psů a všichni se otočili k otevřeným dveřím síně. Vstoupilo několik vyzbrojených válečníků obklopených obrovskými psy - zvenku z nádvoří slyšeli vzrušeně štěkat další. Psi, velké bestie chované pro boj s grendlingy, měli silné svaly a byli pokryti srstí s tmavými pruhy, čímž Harrymu trochu připomněli Tichošlápka.

„Váleční psi,“ vykřikl Sirius a zněl ohromeně. „Slyšel jsem o nich, ale tohle je poprvé, kdy je vidím.“

„Váleční psi?“ Harry si opravdu přál, aby o svém světě věděl víc.

„Jsou chováni pro boj,“ vysvětloval Sirius. „Tichošlápek je ve skutečnosti podobné rasy. Někteří tvrdí, že jsou příčinou pověstí o Smrtonošovi. Smečka jich dokáže spolehlivě strhnout draka.“ Ukázal na jednoho válečníka, který kolem těžkých psích těl uvazoval postroj. „Jsou cvičeni, aby mohli být v postroji převáženi na koštěti a shozeni doprostřed bojů.“

Pár psů se zatoulalo příliš blízko k jejich stolu, zuby vyceněné na každého, ke komu se přiblížili. Ale Remus na ně jen pohlédl a oni ucouvli, jako kdyby v muži vycítili vlka. Sirius, jak si Harry všiml, se usilovně pokoušel nesmát.

Harry zjistil, že se jeho mysl zatoulala, nejprve k podivnému snu, pak k událostem ze včerejška, a nakonec k obavám z toho, co přijde. Jeho myšlenky chaoticky přeskakovaly, dokud se překvapivě nezaměřily na něco, co způsobilo, že ho zalilo zmatené horko. Minulou noc se několikrát probudil - jednou zjistil, že je pevně sevřen v Severusově náruči. Kromě několika objetí nikdy ve svém životě nebyl tak fyzicky blízko jinému člověku. Ale Severus ho držel dost pevně a Harry cítil horko jeho těla podél celých zad. Mužova tvář byla zabořena do jeho krku, teplý dech vyvolával jemné chvění na jeho kůži. A když se muž ve spánku posunul, ucítil Harry, jak se jeho rty dotýkají kůže těsně pod jeho uchem. Byl si také vědom neklamné tvrdosti, která se k němu tiskne, což způsobovalo, že byl zároveň nervózní i podivně vzrušený.

Ve spánku sklouzla Severusova ruka přes jeho břicho a pak lehce pohladila Harryho bok, dotek byl pevný a horký a Harry v bezdechém tichu čekal, kdy se objeví panika. Ale nebylo to nic takového, jako když se ho pokoušel dotknout Julius - za prvé Severusova ruka se usadila na jeho boku, než aby bloudila po jiných místech. A za druhé… Harry se při té vzpomínce červenal. Bylo to… dobré. Ne že by to vůbec někdy připustil nahlas, samozřejmě! Ale kromě toho, že se v Severusově náruči cítil bezpečně, pocítil také Harry uvnitř neklid, který mu připomněl jeho krátkou zamilovanost do Cho Changové, a on si nebyl jistý, co si s takovými emocemi má počít.

O chvíli později se vrátil Severus a nesl malý balík, který položil na stůl. „Dárek od Pána Zimních zemí,“ oznámil jim, zatímco rozbaloval kožený obal a vytáhl zářivý kovový chránič. Chopil se pravé Harryho paže a začal mu chránič připevňovat kolem předloktí. Sirius vytáhl další chránič a začal ho přivazovat k Harryho levému předloktí.

Překvapený Harry, jehož každou ruku držel jeden muž, mohl jen sledovat, jak mu připevňují brnění. „Některá z nejlepších brnění na světě pocházejí ze Zimních zemí,“ vysvětloval mu Severus. „Tento kov je lehký jako pírko a odrazí většinu čepelí a šípů. Také odvrátí mnoho menších kleteb.“ Střelil pohledem po Siriovi a pak Harrymu pokynul, aby se postavil.

Harry vyměnil bundu, kterou nosil, za těžký plášť, který mu přivezl Severus, ale nyní ho Severus přiměl plášť úplně odložit. Pod ním měl jenom bavlněnou košili s dlouhým rukávem, a proto se v ranním mrazivém vzduchu roztřásl. Zatímco mu Severus pomáhal natáhnout si vycpanou spodní tuniku, poklekl Sirius před Harrym a začal mu připevňovat velké holenní chrániče na nohy, zapínaje pásky kolem bot.

Severus zvedl Harryho ruce a přes hlavu mu nechal sklouznout kabátec z šupinatého brnění, které při dopadu na jeho ramena vydalo melodický zvuk, jak drobné kousky kovu ševelily jeden o druhý. Ačkoliv byl těžce obrněný, byl Harry překvapený, že téměř nic necítí; brnění bylo opravdu lehoučké jako pírko. Kabátec byl také připevněn k jeho tělu a kolem pasu opásán koženým opaskem, který byl navržen, aby nesl pochvu meče, přestože tu žádná nebyla.

Zmatený Harry si nemohl pomoci, ale uvažoval, že oba muži, Severus i Sirius, spolu docela dobře spolupracují - obložili ho celým brněním v rekordně krátkém čase. Na závěr mu znovu položil Severus na ramena plášť, upevnil ho na místě a pak ukročil zpátky, aby se na něj kriticky zadíval. Harry pod pohledy celé trojice zčervenal.

„Vypadáš jako mladé princátko,“ ušklíbl se Sirius a poklepal ho silně po rameni. Harry cítil, jak jeho tváře ještě více zahořely, a proti své vůli vyhledal Severusův pohled pro potvrzení takového drzého označení.

Jedno tmavé obočí se pobaveně zvedlo. „Opravdu nesmírně půvabné,“ prohlásil Severus s kamenným výrazem, z jeho hlasu kapal sarkazmus. Ale přesto viděl Harry v jeho očích uznání a nedokázal zabránit tomu, aby si nevzpomněl na teplo, které se k němu minulou noc tisklo.

„Úkolem brnění je udržet kůži neporušenou, nikoliv uspokojit tvou marnivost,“ informoval ho Severus. „Až tam dorazíme, zůstaneš po celou dobu vedle nás tří. Budeme muset přistát, abys mohl pohnout tím kamenem - nemůžeš zvednout něco tak těžkého, aniž bys pevně stál na zemi. Až budeme na zemi, budeme zranitelní vůči grendlingům. Naším úkolem je nejprve se vypořádat s mozkomory, grendlingové jsou na druhém místě. Bude nás obklopovat skupina bojovníků, která od nás bude grendlingy držet dál. Tvoje práce je přesunout kámen tak rychle, jak to půjde, zpátky nad Studnu. Pokud budeme moci, přinutíme mozkomory vrátit se zpět do studny, ale ta nejdůležitější věc je Studnu uzavřít. Na nás nech všechno ostatní. Rozumíš?“

Harry přikývl a slyšel i to, co Severus neřekl - že je za žádných okolností nesmí opustit a riskovat svůj život.

Pak krátce mluvili o různých bojových taktikách a způsobech využití jejich Patronů společně, aby naháněli mozkomory. Ale příliš brzy zazněl roh a shromáždění válečníci začali opouštět síň. Alrik se přiblížil ke čtveřici, nesl každému koště a rychle je rozdal. Souhlasně přikývl na brnění, které měl Harry, a pak vysvětlil, kde budou ve vojenském útvaru.

Bylo chladné, větrné ráno. Obloha se začínala právě rozjasňovat, když vycházeli ven, ženy a děti shromážděné na nádvoří vedle bojovníků, aby jim popřály štěstí. Netrvalo dlouho, Harry se ocitl na těžkopádném koštěti a stoupal do vzduchu spolu s ostatními. Sirius se přesunul k jeho levici, Severus na pravou stranu. Remus zaujal polohu před nimi. Alrik, Asgeir a velká skupina bojovníků se rozestoupila za nimi. Ve vzduchu byli všichni v bezpečí před útokem grendlingů - jedinou hrozbou byli mozkomorové. Až přistanou u Studny, muži se přeskupí a obklopí čtveřici, aby odráželi grendlingy, zatímco oni budou řídit svoje Patrony. Harry věděl, že navzdory všemu mnoho mužů zemře - mohl se jenom modlit, aby byl schopný provést úkol, který mu přidělili.

Jednotka na košťatech se pohnula. Letěla napříč Zimními zeměmi a přesunovala se hlouběji přes sněhem zapadané lesy, kde, jak Alrik tvrdil, žijí grendlingové. Před nimi se vynořilo pohoří zahalené oslnivě bílým sněhem, ačkoliv kolem vrcholů se začala shromažďovat mlha, hrozící zavalit údolí. Ale právě teď byl vzduch křišťálově jasný, nahoře zářilo slabé zimní slunce.

Měli před sebou asi hodinový let a Harry na sebe zakouzlil několik ohřívacích kouzel, aby si ochránil ruce před umrznutím, když svíraly násadu koštěte. Tato košťata byla stěží tak pohodlná jako famfrpálová, která v sobě měla prvotřídní tlumicí kouzla, ale Harry předpokládal, že bolavý zadek je v tuto chvíli jeho nejmenší problém.

Většinu cesty letěli bez problémů, ačkoliv daleko pod sebou v lese mezi stromy viděli tmavé přízraky klusající spolu s jejich pohybujícími se stíny. Grendlingové si byli vědomi jejich letu a stopovali je lesem; nepochybně si všimli, že lidé směřují na jejich domovské území.

Až příliš brzy je zasáhl ledový dotek zoufalství, který je všechny zmrazil navzdory ohřívacím kouzlům, když je vzduchem začaly pronásledovat temné stíny. Mozkomorové je obklopili, mnozí se vynořili nad nimi, připraveni na vzdušný útok. Remus i Sirius se rozletěli do stran, oba se přesouvali k okraji formace, zatímco Severus a Harry zaujali postavení poblíž čela. Nepoužijí Patronovo zaklínadlo, dokud to nebude absolutně nutné - doufali, že by mohli na jednom místě shromáždit tolik mozkomorů, kolik jen bude možné, a pak je přinutí stáhnout se zpět do Studny zoufalství. Nemohou riskovat, že by je odehnali příliš brzy.

Přesto to byl hrůzný zážitek, letět s nimi tak blízko a vědět, že v kterémkoliv okamžiku mohou zaútočit a přemoci jednotku svými temnými pocity. Jak to vypadalo, drželi se opodál, jako by si nebyli jistí, co si o tak velkém seskupení lidí myslet. Mozkomorové měli pouze průměrnou inteligenci a bylo nepravděpodobné, že by odhalili příliš brzy, co mají v plánu.

Jak se přibližovali k úpatí hor, na zemi se ukazovala skaliska a rozptýlené stromy a pak se z čela vojska ozval výkřik, který signalizoval, že Studna je v dohledu. Z vysokých skal padal ohromný vodopád do rozlehlého jezera, které bylo obklopené vysokými borovicemi. Obrovské balvany, porostlé mechy a lišejníky, sestoupily z hor a vyznačovaly břeh jezera. A mezi rozsedlinou a jeskyní vytvořenou skalami se zjevily tmavé, chlupaté postavy grendlingů, stovky z nich se vyrojily ven, aby se setkaly se smečkou, jež se vracela z lesů, aby čelili lidem přibližujícím se vzduchem.

A hluboko uprostřed tohoto ohromného údolí, za břehem jezera, byl obrovský kus země, který vypadal naprosto černý a mrtvý; všechny rostliny, které na březích jezera bujely, v této oblasti uschly a vymřely. V srdci toho prostoru byla veliká díra, možná patnáct stop v průměru, která vedla dolů, do tmy černější než uhel. Dokonce i grendlingové se vyhýbali černé a mrtvé zemi a hrůzostrašné jámě, jež vedla do středu země.

Muži obkroužili velkou díru, držíce se na hranicích kruhu, který byl přirozeně vymezen chladem, jenž odtud vycházel a neměl nic společného se zimním obdobím. Harry to cítil hluboko v duši, kde na něj čekaly výkřiky mrtvých a umírajících.

„Mozkomorové přicházejí!“ vykřikl někdo - což byl pokyn pro Harryho, aby se stočil od Severuse, který doposud letěl po jeho boku. Remus a Sirius, kteří udržovali okrajové postavení, nyní vystřelili pryč od skupiny v opačných směrech, zatímco Harry a Severus se obrátili vzhůru do cesty mozkomorům, kteří se blížili shora.

Harry čekal, dokud neviděl černé obrysy mozkomorů, jak se na něj řítí dolů a dokud nehrozilo, že ho pohltí jejich děsivá temnota, pak zvedl svou hůlku v pravé ruce a vykřikl: „Expecto Patronum!“

Dvanácterák vytryskl ze špičky hůlky, oslňující a oslepující, vyrazil přímo vpřed podle dráhy Harryho letu a prořízl se skrz zeď temnoty, která se na něj snášela. Harry vystřelil nahoru, skrz mračno mozkomorů, přesunul se na jejich špici, jak se stáčeli do stran a dolů, aby unikli bílému světlu patronového jelena.

Nedaleko dělal totéž Severusův Patron, nádherný ohnivý fénix - řídil mozkomory na obě strany a dolů. A na konci seskupení mužů se zjevily další dva tvary Patronů - obrovský pes jako stříbrný Smrtonoš, jenž vyskočil z hůlky Rema Lupina, a k Harryho potěšení obludný stříbrný vlkodlak, který pocházel z hůlky Siria Blacka. Tito dva Patronové se střetli s mozkomory, které Severus a Harry hnali dolů, a odřízli je, čímž je nasměrovali do středu kroužící masy mužů. Muži se rozprchli - pohybovali se pryč od vířící temnoty, jak čtyři Patroni kroužili po vnějším obvodu mraku, sháněli stíny mozkomorů a štvali je dolů do otevřené Studny zoufalství.

Zatímco Harry řídil Dvanácteráka v jeho tanci, kterým shromažďoval mozkomory dole u Studny, prohledával zemi a hledal uzávěr. Při svém pátém průletu ho konečně zahlédl - obrovitý kulatý kámen o průměru dvacet stop, s velkými vyřezanými spirálovými spojnicemi a runami. Kámen obklopovali vrčící grendlingové, kteří hladově zírali vzhůru na kroužící lidi, rudé oči blyštící se v bledém ranním světle.

Harry pohledem vyhledal Severuse, který se vznášel vysoko nad uzávěrem - nečekal, že si bude muset cestu ke kameni probojovat skrz grendlingy. Ale grendlingové nyní vyšplhali na vrchol kamene, jako by věděli, že tohle je to, co vábí lidi blíž.

Severus, jenž viděl Harryho dilema, se hnal k jeho boku na těžkém koštěti, přičemž celou tu dobu udržoval svého fénixe kroužícího nahoře, aby směroval mozkomory dolů.

„Alriku!“ zvolal Severus. „Vezmi své muže a zaútočte právě teď!“

 Před spaním - 34. kapitola

Přenesení kamene - 36. kapitola