Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 5
NejhoršíNejlepší 

Autorka:  Mandragora
Beta-readers:  Georgia a Pyriel
Páry:  SS/HP
Varování:  slash, 18+, romantika, sex za úplatu
Shrnutí:  Drsná společnost, drsné prostředí, drsné vztahy.


„Recitátor jsi mizerný, Severusi,“ nepochválil ho Lucius, když dopil kávu a dojedl moučník. „Doufám, že uvěznění nezanechalo stopy na tvém vztahu k sexu.“
Když vstal od stolu, poručil mu: „Následuj mě do ložnice!“
To je dost, snad už to nebude protahovat
, pomyslel si Severus.
Neprotahoval. Nechal Severuse, aby se sám připravil, a pak ho ojel. Ostatně nebylo to poprvé, co si to spolu rozdali, a ne vždycky byl Lucius ten, kdo byl nahoře. Severus dobře věděl, že když jemu připadla ta aktivnější role, tak Luciuse donutil svíjet se, prosit a křičet, zkrátka ho přivedl až za hranici jeho sebeovládání. Ale to, co se odehrálo teď, bylo stěží uspokojující.
„Luciusi, nepochybuji o tom, že každá tvá návštěva skončí pod tebou,“ přejížděl mu Severus prstem po páteři. „Přitom si uvědomuji, jak sis se mnou užíval pasivnější roli. Chápu, že před někým cizím to nikdy nepřiznáš, ale nechybí ti to? Co? Krásně kluzký prst do tebe vnikne, pomalu proniká hloub, až poškádlí tvoji prostatu... Pak se přidají další prsty, hmm... Nakonec bych tě vyplnil až na doraz, jedním mocným přírazem. Co?“ jenže než toto došeptal Luciusovi do ucha, tak už se jeho prsty zaobírali naznačenou činností. Lucius se nebránil, poddal se tomu a kdyby byl kočka, určitě by předl.

„Tak co, kurvo, užil sis dělání matrace?“ slintal dozorce při představě, jak mu Malfoy natrhnul prdel, když doprovázel Severuse zpět do cely.
Ten ho neuznal za hodna odpovědi.
„Na něco jsem se tě ptal, zmetku!“
„Ano, pane.“
„Ano - jsem kurva, a nebo ano - užil?“ dotíral dál dozorce.
„Domnívám se, že na tom vůbec nezáleží, důležité je, jestli si užil pan Malfoy,“ neskrýval svou ironii Severus, ale ten tupoun ji stejně nepostřehl.
„Potřebuji nejenom hojivou mast, ale i Kostirost,“ sdělil dozorci Severus.
„Tak moment! Na tom jsme se nedomluvili,“ hrdlil se dozorce, jako by to snad dával ze svého a ne ze zásob azkabanské ošetřovny.
„Že budu muset recitovat básně jsme se taky nedohodli,“ vedl si dál svou Severus.
„Básně?!“ To byla pro sotva gramotného dozorce stěží pochopitelná představa.
„Dobrá, máš to mít a koukej ho dát do pořádku. Za tři dny přijede sám pan ministr.“

„Harry, už jsem zpátky.“
„Severusi…“ šeptal vyčerpaně Harry, „myslel jsem, že…“
„Psst, už je to v pořádku, říkal jsem ti přece, že se vrátím. Byl jsem na ošetřovně pro léky,“ zalhal mu Severus.

***

Když se za Harrym zabouchly dveře od cely, Severus hned poznal, že něco není v pořádku. Tentokrát nebyl dobitý do bezvědomí, ale tvářil se tak nějak divně.
„Harry? Je ti něco? Co je s tebou?“ vyptával se ho nedůvěřivě Severus. To zřejmě neměl dělat. Otázky je dobré klást jen tehdy, pokud na ně doopravdy chceme znát odpověď.
„Severusi,“ klekl si Harry před osloveného kouzelníka na zem, „miluju tě, opravdově, celým svým srdcem. Nedovedu si představit, že bych někdy měl žít bez tebe. Chtěl bych s tebou strávit každou chvilku, která mi ještě zbývá. Vím, že to není mnoho, protože den, kdy se už nevrátím, se určitě blíží. Jednoho dne mě odvedou od tebe, milovaný, aby mě zlikvidovali a zahladili tak po sobě stopy.“ Když Harry domluvil, přikryl si rukama obličej, jako by se chtěl schovat.

Severus byl konsternován, toto nečekal. Teprve po chvíli úplného ticha, které rušilo jen škrábání drápků pobíhající krysy, se předklonil, chytil Harryho za ruce a odtáhl mu je z obličeje.
„Harry?“ zeptal se opatrně. Ten zamrkal, aby rozehnal slzy, deroucí se mu do očí, ale mlčel.
Severus mu dal prst pod bradu a donutil ho tak zvednout hlavu. Chvilku si upřeně hleděli do očí.
„Co s tebou udělali?“
„Donutili mě vypít Veritasérum,“ šeptal sotva slyšitelně Harry.
Severus sklouzl z kavalce, kleknul si před Harryho a pevně ho objal. „Pšššt, to bude dobré,“ konejšil ho, hladil po zádech, ale neřekl mu, že poslal Lupinovi zprávu. Nechtěl v něm vyvolávat liché naděje, neboť sám už ztrácel víru v to, že ten prokletý vlkodlak ho odtud dostane.
„Omlouvám se, že jsem se ptal, neměl jsem na to právo,“ šeptal mu.
„Ne…ne-mohl jsi vědět…“
„Už radši nic neříkej, prosím. Pojď si lehnout.“ Pomohl mu vstát a odvedl ho ke kavalci, tam ho opatrně, jako by byl z porcelánu, uložil. Přikryl ho rozervanou dekou. Malý okamžik váhal, pak si lehl k němu a objal ho.
„Proč nepláčeš? Pomohlo by ti to… Sakra!“ uvědomil si svoji chybu Severus, ale bylo již pozdě.
„Neumím to, já… nikdy jsem nesměl. Když jsem brečel, tak jsem byl potrestaný. Nedostal jsem najíst, strýc mě zmlátil a zavřel mě do přístěnku.“
„Promiň, to jsem neměl,“ omluvil se přidušeně Severus.

Když Harry konečně usnul, přesunul se Severus na svůj kavalec, ale Hypnos za ním stále nepřicházel. Neustále se mu do myšlenek vracelo, co řekl Harry. I když si rád sám sobě namlouval, že je válkou zatvrzelý cynik, tak Harryho přiznání bylo jak rozpálený cejch.
Nemohlo být nejmenší pochyby o tom, že je to pravda, ale byl vlastně na takovouto pravdu Severus připravený? Ještě mu nikdy nikdo neřekl, že ho miluje, ať už s Veritasérem nebo bez něj.
Ležel na kavalci, díval se nahoru, tam kde byl klenutý strop cely, který v té tmě nebyl vidět a zaplavovala ho jedna vlna pocitů za druhou, tak jako rozbouřené moře rozprostírající se kolem Azkabanu zaplavovalo skalnaté pobřeží ostrova. Měl pocit, že se v těch vlnách topí, srdce mu bušilo čím dál prudčeji a pomalu se nemohl úzkostí ani nadechnout. Jaká ironie, bez bázně se vrhal do kouzelnických bitev a teď se bál. Bál se vlastních pocitů, ale bylo pozdě, jiskra už přeskočila a zažehla plamen. Plamen, který nebylo možno uhasit, a Severus se ho bál, bál se, že ho spálí, spálí na troud a nezbude z něj už nic.
Nakonec se Hypnos slitoval a seslal na něj spánek, ale v patách mu nekráčel jeho syn Morfeus, ale Morfeův bratr Fobétór, který rozhodně nepřináší klidné sny.

Severus se probral do kalného rána a spatřil Harryho sedět na kavalci, objímajíc se rukama v útěšném gestu. Vypadalo to, že bezhlesně pláče.
„Dobré ráno,“ pozdravil ho.
Nic.
„Harry?“
„Omlouvám se…, pane profesore, já… nikdy… bych vám to neřekl,“ mluvil sotva slyšitelně Harry.
„Včera ses mi vyznal z nehynoucí lásky a dneska jsem pan profesor?“
„Já… já…“ začal zmatkovat Harry.
Severus se zvedl a šel se posadit vedle rozrušeného mladíka.
„Harry, podívej se na mě,“ vyzval ho. „Včera jsi mi nabídl dar, něco tak úžasného…, tak čistého, tak…, že se to ani slovy nedá popsat,“ soukal ze sebe Severus, i jemu bylo těžko.
Proto, když mu došla slova, zvedl ruku a setřel mu prstem slzu z tváře. Pak jeho ruka klesla a již obě uchopily do svých dlaní ty Harryho. Zadíval se na ně a jakoby mluvil k nim: „Budu tady pro tebe, dokud tu budeš. Ještě je naděje, že tě tví přátelé najdou a pokud ne, přísahám, že tě pomstím. Jestli je něco,“ zvedl hlavu a podíval se Harrymu do očí, „co doopravdy umím, tak je to pomsta.“

***

Zvláštní bylo, že si Harryho k výslechu tentokrát odvedl dozorce a ne bystrozoři, nicméně ho tím mohli pověřit. Ale vrátil ho do cely brzy, příliš brzy na to, aby se jednalo o výslech, který Harry absolvoval už nesčetněkrát. Nebylo vidět, že by byl zraněn, to ne, ale šel tak nějak toporně a bylo na něm něco... Severus k němu vztáhl ruku a chtěl se ho dotknout, ale Harry sebou prudce trhnul a vyhnul se tak dotyku. Pak se stulil do klubíčka na svůj kavalec, čelem ke zdi a objal sám sebe rukama, jako už tolikrát.
Severus čekal, jestli něco řekne, ale když bylo ticho příliš dlouhé, odvážil se ho porušit. „Harry, co se stalo?“
Nic, žádná odpověď nepřicházela.
„Harry?“ pokusil se znovu navázat rozhovor Severus.
„Nechci o tom mluvit,“ pronesl tichounce Harry.
„Ale...“
„Ne!“
„No tak...“ snažil se dál Severus.
„Dobře..., když to musíš vědět, byl jsem na ošetřovně!“ odsekl mu Harry.
„Kde?“ zeptal se hloupě Severus, opravdu dneska neměl svůj den. Ale pak mu to došlo. „Merline!“ vysoukal ze sebe, „to ne..., to ti přece nemohli udělat!“
„Jak vidíš, tak mohli!“
Severus si sedl k Harrymu a chtěl mu položit ruku na rameno, ale ten sebou škubnul, „Nesahej na mě!“ vykřikl hlasem plným paniky. Tak Severus složil ruce do klína, ale zůstal sedět tam, kde byl, a s hrůzou hleděl na Harryho ostříhané vlasy a čistý vězeňský mundůr.
„Jdi pryč, nech mě, chci být sám.“
„Ha...“ nestačil doříct Severus.
„Víš, co říkal Malfoy? Že chtěl tebe, ale že já jsem dostatečná náhrada a...“ selhal Harrymu hlas. Severus si s hrůzou uvědomil, že na tom zčásti nese vinu i on. Kdyby tehdy Luciuse nechal být, ale ne, on si musel dokázat... co vlastně? Že ještě může? Nebo si chtěl nechat otevřený přístup k tomu zmetkovi? Každopádně teď to, co mělo původně Harrymu pomoci, mu ublížilo. Sakra a ještě jednou sakra!
„Prosím, poslouchej mě,“ naklonil se Severus nad Harryho.
„Nechci!“
„Ale ano, vyslechneš mě!“ přitvrdil starší kouzelník a pokračoval, „to, co jsem udělal já, bylo, že jsem pro tebe sehnal léky, a jinak to bohužel nešlo!“ vyštěkl.
„Nicméně jsem si neuvědomil, vůbec mě nenapadlo, že by to mohlo mít takovýto následek,“ dodal už tišeji, „ale i kdyby mě to napadlo, tak léky pro tebe měly přednost!“
„Ty ses pro...“
„Neříkej to!“ štěkl Severus.
„...a to všechno kvůli mně,“ dodal pomalu Harry. „Ale já za to nestojím, aby ses... aby...“ nebyl schopen doříct.
Pomalu a opatrně pohladil Severus Harryho po vlasech: „To nech laskavě na mně, za co mi stojíš.“
Pak pokračoval, jak nejšetrněji uměl: „Mám tady ještě tu hojivou mast, kdyby jsi mi dovolil tě ošetřit...“ nechal hlas vyznít do ztracena a opatrně vyčkával.
Harry pomalu a váhavě přikývl.
„Bude to dobré, uvidíš,“ povzbuzoval ho Severus. Nechtěl se od Harryho hnout a tak radši použil na mast Accio. „Otoč se na břicho... prosím. Teď ti sundám kalhoty,“ pokračoval jemně, ale Harry zuřivě zavrtěl hlavou.
„No tak, vždyť jsem tě ošetřoval tolikrát a viděl jsem tě bez kalhot taky.“
„Ale ne po tom, co... co... se mnou dělal Malfoy,“ šeptal vystrašeně Harry.
„Naskákaly ti hnisavé vředy na místech, kde se tě Jeho oslizlost dotkla?“ zeptal se s úplně vážnou tváří Severus.
Ležící mladík se prudce nadechl a chtěl to začít vehementně popírat, ale v tom mu došlo, že si Severus dělá legraci. Harryho ten žertík částečně uklidnil.
„Myslím, že ano, měl by ses přesvědčit sám, Severusi,“ odpověděl mu.
„Výborně,“ pochválil ho Severus, „ty vředy jsou opravdu odporně zelenofialové, potom s nimi něco uděláme, ale teď tě začnu opatrně natírat tou hojivou mastí,“ neustále na Harryho mluvil, aby odvedl jeho pozornost. „Možná, že by pomohlo, kdybych tě na každý ten vřed políbil. Co ty na to?“
„Och... cože?“
„Ano, tady, tady, tady...“ ukazováčkem levé ruky se Severus dotýkal Harryho na různých místech jeho odhaleného těla, a zároveň prstem pravé ruky postupně pronikal do Harryho.
„Co to děláš? Ne... nechci.“
„Abych tě líbal?“
„Ne, to druhé,“ protestoval Harry.
„Pšššt, to právě udělat musím, byl jsi poraněn a já ti to musím ošetřit. Budu opatrný,“ domlouval mu Severus a opravdu prstem v Harrym kroužil pomalu a jemně.

Jenže i přes to, že si zakázal myslet na momentálně prováděnou činnost jinak než na ošetřování zranění, Severus cítil, jak se ho zmocňuje vzrušení. Vcelku nenápadně, aniž by si to zpočátku sám uvědomil, se pohyby jeho ruky změnily z pouhého roztírání masti na smyslnější a erotičtější. Levou rukou hladil Harryho záda, a i když už byla hojivá mast důkladně rozetřená všude, kde měla, nechával prst tam, kde byl, a šetrně se Harrymu věnoval.
„Och... tomu ty... říkáš léčení?“
„Mám přestat?“
„Ne... nepřestávej... prosím,“ začal se Harry pohybovat proti Severusově prstu.
Severus cítil pnutí ve svých slabinách a ovládnout se ho stálo velkou dávku sebezapření, ale byl si dobře vědom toho, že dneska není vhodná situace na to, aby se s Harrym vyspal. Přitom ho tak moc chtěl! Harry vzdychal, úplně polapen v Severusově moci, a byl by se mu plně odevzdal. Ale nešlo to, rozhodně ne dnes.
Jenže jak pomalu zabírala mastička, tak se Harryho aktivita snižovala, až se jeho pohyb zastavil úplně.
„Ehm... Severusi, víš... no... já už tě vůbec necítím,“ vysvětlil Harry důvod, proč přestal spolupracovat.
„Je zcela evidentní, že hojivá mast není dobrý lubrikant,“ odtušil Severus, „protože obsahuje složky, které snižují citlivost tkáně,“ ušklíbl se.
„Lubrikant? To má být co?“
„Pottere,“ zavrčel Severus, „jsem si jistý, že jste obdržel NKÚ z lektvarů, tak jak to, že neznáte základní pojmy?“
Harrymu škubalo v koutcích, ale odpověděl vážným hlasem, do kterého se snažil vložit pokorný tón: „Pane profesore, omlouvám se, ale zřejmě se tato látka probírala, když jsem chyběl.“
„Ano, vzpomínám si na vaše časté absence způsobené zachraňováním světa,“ pronesl temně Severus a sehnul se, aby Harryho políbil na odhalené pozadí.
„Otoč se!“ vyzval tichounce Severus Harryho, když si lehal vedle něj na kavalec. Harry se přetočil na bok a zadíval se Severusovi do očí. Našel v nich, co hledal - starost, bolest a možná, že i lásku. Víc ani nedoufal. Pomalu, pomalinku se přibližoval, až se jejich rty setkaly. Jejich první polibek. Dali do něj veškerou touhu, touhu po blízkosti, a zároveň vášeň, hlubokou, prudkou a spalující. Severus hladil rukou Harryho všude, kam dosáhl, pak ho pomaličku, aniž by přerušil polibek, položil na záda a dál ho hladil na břiše i na stehnech, až nakonec jeho ruka skončila Harrymu v klíně. Bylo to vzrušující, elektrizující a naprosto úžasné.
V tom se Severus od Harryho prudce odtáhl, ale než ten stačil zaprotestovat, stalo se něco, co nečekal. Jeho penis doposud laskaný něžnou rukou, byl polapen Severusovými ústy.
„Do hajzlu!“ ujelo Harrymu vzápětí, když jím projela křeč a prudce vyvrcholil do těch úžasných úst, ještě dřív než si Severus stačil strčit ruku do svých kalhot, aby pomohl sám sobě. Severusovo vzrušení bylo však tak intenzivní, že pokračoval, s hlavou položenou v Harryho klíně si kousek stáhnul kalhoty a dvěma rychlými pohyby se udělal.

Ráno bylo stejně kalné a studené jako jiná rána, ale přesto bylo jiné. Zastihlo je spící v objetí na jednom kavalci. Harry ležel stulený do klubíčka a Severus ho objímal, jako by ho chtěl chránit před celým světem.

Během dopoledne si pro Harryho, jako už mnohokrát, přišli bystrozorové, aby ho odvedli k výslechu, ale tentokrát to bylo takové malinko jiné, téměř neodhalitelně, ale bylo. Chovali se skoro stejně jako pokaždé, ale bylo z nich cítit napětí.
Harry šel jako vždy, hrdý a rozhodnutý neukázat jim slabost, ale něco na bystrozorech ho zarazilo a on se kousek od otevřených dveří otočil k Severusovi, podíval se mu do očí a tiše pronesl: „Severusi, prosím, nezapomeň!“ smutně se na něj usmál a nechal se v klidu odvést. Kráčel mezi nimi, záda měl rovná a hlavu vztyčenou.
Severusovi se na okamžik zastavilo srdce. Náhle nabyl strašlivou jistotu, že právě Harryho viděl naposledy, že už se nikdy nevrátí. Harry to poznal a loučil se s ním. Když se Severus vymrštil a skočil ke dveřím, už byly zabouchnuté. Bušil do nich, proklínal, ale marně.
Nakonec se svezl podél nich na zem, tam zůstal sedět na vlhké zemi, hlavu položenou na kolenou, zaplněný až po okraj zoufalstvím. Plakal by, kdyby to uměl.

Zoufalství se přetavilo v čirou nenávist a z té nenávisti vykrystalizovala jako diamant čistá, jasná a tvrdá touha po pomstě.

Dny Severusovy opětovně nabyté samoty plynuly jednotvárně jeden za druhým, občas narušené návštěvami u Luciuse Malfoye, kterého syn ještě nedostal z Azkabanu ven. I přesto, že Lucius byl přesvědčen, že to musí být velmi brzo. Severus nehnul ani brvou, ale věděl, byl přesvědčen o tom, že on bude venku dřív než ten blonďatý bastard. Neboť není na světě ničivější síly, která pohání lidské činy, než pomsta, a k té měl Severus Snape opravdu dobrý důvod. Ta ho poháněla v jeho snažení, udávala mu směr a povzbuzovala ho, když byl vyčerpán. Už byl blízko, velmi blízko, aby dokončil svou přeměnu. Byla to otázka spíš dnů než měsíců a pak ho čeká volnost, svoboda a pomsta.

Když se rozlétly dveře od cely, byl Severus přesvědčen, že si ho zase vyžádal ten aristokratický zmetek, aby mu dělal společnost. Byl tím znechucen, znamenalo to další vyrušení ze soustředění na přeměnu. Na druhou stranu se u Luciuse najedl a načerpal z něj trochu energie. To první mu Malfoy poskytl dobrovolně a o tom druhém neměl ani tušení. Severus byl velmi opatrný, aby se neprozradil, ale považoval to v podstatě za obchod. Ty si vezmeš mě a já si vezmu něco z tebe. Oboje nebylo úplně dobrovolné, že?

Když ale spatřil ve dveřích dva bystrozory, tušil, že nastaly trable. Možná se nejedná o správný výraz, dost pravděpodobně je to velký eufemismus. Věděl, že jediný důvod jejich návštěvy může být pouze potřeba zbavit se nežádoucího svědka posledních dnů Harryho Pottera. Počítal s tím a byl překvapen, že přišli až nyní, ale i tak doufal, že než se rozhoupou k tomu ho zlikvidovat, bude pryč, což bohužel nestihl. Jeho sen o pomstě se mu začal rozplývat před očima. Byl proti nim bezmocný, byli dva a, na rozdíl od Severuse, měli hůlky, což bylo podstatnější. Jestli něco z hloubi duše nenáviděl, tak to byla bezmoc. Před očima měl Harryho hrdě vztyčenou hlavu, když odcházel naposledy, a věděl, že i on jim nedá zadostiučinění v tom, že by se doprošoval.

„Severus Snape osobně..., jsme tu dobře,“ začal první, větší bystrozor, v ruce hůlku v pohotovostní poloze, jako by si byl dobře vědom nebezpečnosti člověka, kterého má před sebou. Ten druhý, malý a plešatý, ji měl v ruce taky.
„Výborně, máš talent,“ pochválil plešatec svého společníka a mávnutím hůlky zavřel a zcela jistě i uzamkl dveře. Nezapomněl se u toho ušklíbnout.

Chvíli se ostražitě pozorovali. Snape zvažoval svoje šance na přeměnu a rychlý únik. Zatím se mu kompletní proměna na havrana povedla dvakrát a to jen na dvě, tři minuty. Kdyby se proměnil a vystartoval proti nim, měl by šanci, že si reflexivně zakryjí oči a on bude mít víc času vyletět okénkem ven. Problém byl, že ještě nikdy neletěl. Dobře, nastal čas činů. Teď a nebo nikdy. Pomalu se nadechl a aniž by třeba jen mrknul, se změnil v havrana, který okamžitě vystartoval proti většímu bystrozorovi, ten ucouvl a zvedl ruku v obranném gestu před oči. Přitom narazil do svého kolegy a postrčil ho také dozadu, až se skácel na prázdný kavalec.
Otočka a únik k okénku.
„Co děláš!“ ozval se povalený bystrozor. „Pozor!“ všiml si prchajícího. Pro Severuse příliš brzo, nemohl proletět, musel se protáhnout a to ho zdrželo. Vzápětí byl znehybněn a dopraven zpět, odkud před malým okamžikem vyletěl.
Proměnil se v člověka a zůstal ležet na boku, lapajíc po dechu.
„Ale, ale, muž mnoha talentů..., to jsme o tobě netušili, že jsi zvěromág, Severusi,“ posměšně poznamenal jeden z té dvojice.
„Registraci samozřejmě máš v pořádku, co?“ přisadil si druhý.
„Haha, opravdu inteligentní humor,“ ušklíbl se Snape a přešel, že ho ten šmejd oslovil jménem.
„Tak jsme se pobavili a teď k věci. Posaď se tak, jak tu běžně sedáváš, a žádné další vylomeniny,“ poručil mu plešoun.
„Myslím, že bude lepší si ho pojistit,“ pronesl ostražitě jeho kolega, a když se Severus pomalu posadil na kraj kavalce, mávnutím hůlky ho znehybnil.

Tím se definitivně stala Severusova mizivá šance minulostí. Byl si její mizivosti vědom už předtím, ale alespoň se pokusil ji využít. To se přece taky počítá, nebo ne?

Očekával rychlý zelený záblesk, ale byl překvapen chováním svých katů. Ti stáli před ním tiše, hůlky v pohotovostní poloze, a vyčkávali. Severus nemohl mluvit, jinak už by jim řekl, co si o nich myslí. Nemohl se ve skutečnosti ani ušklíbnout, vždycky si myslel, že umře se svým úšklebkem na rtech, a ani to mu ten zkurvený život nedopřál.

Náhle ten menší drcnul loktem do kolegy, aby ho upozornil na něco, co zahlédl. Ten přikývl a posunkem ho vyzval, aby jednal. Zablesklo se a v prostoru se vznášela znehybnělá prašivá krysa. Merline! Oni sem přišli lovit krysy? Severus byl víc než překvapen.

Pak už to šlo v rychlém sledu. Krysa přistála na kavalci vedle Severuse. Záblesk. Hlodavec a vězeň si vyměnili místa. Větší bystrozor se sehnul, popadl znehybnělou krysu a vstrčil si ji do kapsy pláště, ošklivě se usmál a na odchodu s uspokojením pronesl: „Tak to bychom měli.“

***

Finite incantatem!“ zaznělo místností kouzlo. Na místě, kde předtím levitoval odporný hlodavec, se zhmotnil muž.
„Do hajzlu! Co to mělo znamenat?“ zaklel Severus Snape, když se zvedal ze zaprášené podlahy.
„Opravdu upřímné poděkování, Severusi, za to, že jsme tě vytáhli z Azkabanu,“ neodpustil si ten plešatý prťavec.
„Co po mně chcete?“ zeptal se s přimhouřenýma očima Severus obou bystrozorů. Velmi pečlivě si při tom prohlížel pokoj, v němž se nalézali a hledal šanci k útěku, ale jeho únosci byli v pohotovosti.
„Jak vidím, Azkaban ti neubral nic na tvé inteligenci,“ ušklíbl se větší z bystrozorů. „Správně předpokládáš, že od tebe něco chceme.“
„Jistě,“ kontroval Severus, „jinak byste mě oddělali už tam.“
Ti dva na sebe rychle pohlédli, ale nekomentovali Severusovo poslední prohlášení.

„Pro začátek začni tím, že použiješ koupelnu. Docela smrdíš, i když bych předpokládal, že po té době, co jsi tam strávil, to bude horší.“
„Nemusíš spěchat, máš…,“ dodal menší z mužů a podíval se na hodinky, „asi půl hodiny, než úplně přestane působit Mnoholičný lektvar.“
„Než začneš vymýšlet, jak utéct, měl by sis nás nejdřív vyslechnout, Severusi,“ poradil mu ten větší muž, který rozhodně nebyl bystrozor, ale někdo, kdo se za něj vydával pomocí Mnoholičného lektvaru. „Okno v koupelně není, abys nám mohl uletět,“ usmál se ještě ironicky.
Severus přikývl, vyslechne je a přitom může plánovat útěk.


„Lupin a Pastorek,“ ušklíbl se Severus, když vyšel z koupelny umytý, oholený a převlečený do čistého oblečení, které tam našel připravené. „Co vás vedlo k tomu, že jste se obtěžovali mě unést z Azkabanu?“
„Dáš si s námi večeři?“ zcela ignoroval Severusovu otázku Remus Lupin.
Severus přelétl pohledem stůl prostřený pro tři osoby a přikývl. Začínalo se mu to líbit, ze zkušenosti věděl, že nic pěkného nemá dlouhého trvání, tak proč nevyužít příležitosti. Kdo ví, kdy se mu zase poštěstí se najíst.
„Tak prosím,“ vybídl ho gestem Kingsley Pastorek.

„Takže pánové, poslouchám,“ vybídl je Severus, když se usadil ke stolu a nabral si jídlo.
„Jde o Harryho,“ začal Remus.
Severus sevřel příborový nůž tak pevně, až mu zbělely klouby, protože by mu jinak vypadl z ruky. Nechtěl a nemohl dát najevo svoji slabost, jen prudce vzhlédl od talíře, a kdyby pohled mohl zabíjet, byl by Lupin už mrtvý. „Lupine, ty kreténe, kde jsi...“ začal tónem tak ledovým, že všem přítomným málem omrzly uši.
„Prosím tě, uklidni se!“ skočil mu do řeči Remus a hned pokračoval, aby předešel případnému výbuchu vzteku bývalého bradavického profesora. „Dřív jsme se pro něho nedostali. Máš ty vůbec představu, jak komplikované to bylo? Zjistit, kde přesně je, kdo k němu má přístup, sehnat Mnoholičný lektvar a všechno správně načasovat, protože jsme měli jen jeden pokus?“
Nůž, jenž vypadl Severusovi z ruky, s cinkotem dopadl na talíř. „Ty... vy... Merline! ... Já myslel..., že... je... je mrtvý...“ dostal ze sebe s největšími obtížemi.
„Kdyby jsi nám neposlal zprávu, tak by to tak dopadlo,“ přikývl hlavou Kingsley.
„Kde je? Chci s ním mluvit!“ pronesl rozhodně Severus.
„To je právě problém,“ ošil se Remus. Zvedl ruku, aby umlčel Severuse, který se nadechoval k určitě rázné odpovědi. „Nech mě domluvit!“ vyštěkl Lupin naprosto neobvykle.
„Proto jsme tě vytáhli z lochu. Kdyby záleželo na mně a na ostatních z Řádu, nechal bych tě tam shnít zaživa,“ tepal Severuse dál Lupin.
Severus přikývl, že si je toho vědom. Tak tolik tedy k jejich dobrotě a odměně za záchranu života Harryho Pottera, ale na to jim kašlal. Hlavní bylo, že je Harry naživu a v bezpečí. I když, co to naznačil ten křivák Lupin? Problém? „Jaký problém?“ zeptal se ledově Severus. „Co je s ním?“
„Když jsme dostali Harryho z Azkabanu, byl ve velmi špatném stavu...“
„Vím, v jakém byl stavu...“ přerušil ho Severus.
„Podařilo se nám ho z toho jakž takž dostat,“ pokračoval Remus a nevšímal si vyrušení. „Před týdnem ale dostal vysokou horečku a po dvou dnech upadl do bezvědomí.“
„Cože?“ postavil se prudce Severus.
„Sedni si! Ještě jsem neskončil,“ mávl unaveně rukou Lupin. „Jde o to, že ti Artur nabízí dohodu. Když vyléčíš Harryho, tak budeš mít možnost vycestovat ze země. Dostaneš hůlku a kontakt v zemi, kterou si vybereš. Pokud se ti to nepodaří a nebo se ti do toho nebude chtít, není pro nás problém tě vrátit zpět do Azkabanu, kam patříš.“
Severus přimhouřil oči a pečlivě sledoval Lupina. „Artur? Artur Weasly? Co mi má co nabízet dohody?“ zeptal se útočně.
„On je teď ministr,“ doplnil informaci Pastorek.
„Nechcete mi doufám tvrdit, že za Harryho uvězněním stojí Artur?“
„Ne, to rozhodně nestojí. Když jsi poslal zprávu, že je Harry v Azkabanu, spustila se lavina událostí,“ začal vysvětlovat Remus. „Nejprve byl svolán Řád. Naplánovali jsme a provedli osvobození Harryho. Pak se McGonagallová spojila s několika členy Starostolce a nechala je promluvit si s Harrym. Jenže Brousek a spol. se nechtěli nechat jen tak odstavit, a tak jsme museli jednat rychle. Původně jsme mysleli, že Harry udělá několik rozhovorů do novin a ukáže se na veřejnosti, zkrátka se postaví do čela odporu proti Brouskovi a jeho klice. Ale on na tom nebyl dobře, a proto jsme ho různě zastupovali pomocí Mnoholičného lektvaru. Až se nám podařilo přesvědčit veřejnost a hlavně Starostolec o nutné změně ministra. Zároveň se celá ta kauza začala vyšetřovat a momentálně je Brousek, a s ním dalších šest lidí z ministerstva, zatčený a čeká na soud. Ten se koná v pondělí a jako korunní svědek má svědčit Harry. Jenže před Starostolec musí osobně, ten neošálíme lektvarem, a proto potřebujeme tebe, abys ho vyléčil.“
Severus pečlivě poslouchal Lupinův výklad, to, co říkal, dávalo smysl, až na ten konec. „Proč není u Svatého Munga?“ položil logickou otázku.
„Protože je oficiálně zdráv a každý den se ukazuje na veřejnosti,“ odpověděl za Lupina Pastorek.
„Vy necitelní bastardi, politikaření je pro vás důležitější než Harryho život!“ vyskočil Severus a vypadal, že se samým rozčílením na ně vrhne holýma rukama.
Pastorek dost důrazně pokynul rozzuřenému Severusovi hůlkou, aby se posadil zpět. „Nemáš pocit, Remusi, že si bere Harryho zdravotní stav nějak osobně?“ pronesl ironicky.
„Měl by se snažit, jde o jeho svobodu,“ ušklíbl se Lupin.
„Kolik dní zbývá do toho pondělka?“ zeptal se Severus, aby měl představu, kolik má času.
„Dneska je čtvrtek večer,“ odpověděl suše Pastorek.
„Dobrá, zkusím to,“ přikývl Severus. „Chci ho vidět, hned teď,“ dodal.
„Nic jiného jsme ani nečekali,“ odfrkl si Pastorek a formuloval naprosto otevřenou výhružku: „Co chci já, je, abys věděl, že si tě pohlídáme. Žádné levárny, jasné, Severusi?“

 Havran - část první

Havran - část třetí

Vyhledávání

Štítky