| Zobrazeno: 5009
/ 8
Autorka: Mandragora
Beta-readers: Darkness deStination a Georgia
Páry: SS/HP
Varování: slash, 18+, romantika, sex za úplatu
Shrnutí: Drsná společnost, drsné prostředí, drsné vztahy.
Havrani přilétli na křídlech první zimní bouře,
stvoření noci a temnoty nabývají na síle.
Lidé doufají, že opět přijde jaro
a s ním i světlo rozjasní den.
Ale bude tomu tak i tentokrát?
Severus Snape meditoval v pozici lotosového květu na svém kavalci v temné a studené cele Azkabanské věznice. Nad pravdou a spravedlností už dávno nepřemýšlel. Pravda je příliš spletitá a bolí. Spravedlnost bývá slepá, a ti co jsou právě u moci, sami určují, co je pravda a co lež, co je spravedlnost a co zločin. Soustředil své síly na důležitější cíl. Věděl, jak odtud unikl ten zablešenec Black, a umínil si, že tu nezůstane ani o den déle, než je nezbytně nutné.
Musel postupovat pomalu a s rozmyslem, nemohl si dovolit ani jednu chybu. Ta by měla fatální následky. Bylo toho spousta, co se mohlo pokazit. Kdyby uspěchal přípravu na svoji transformaci a nezvládl by přeměnu, mohl by se tím vážně zranit. Pak tu byla možnost, že bude odhalen nějakým dozorcem, a to by byl konec. Naštěstí po válce, ve které Temný pán se Smrtijedy prohrál, byl silně redukován počet mozkomorů střežících kouzelnické vězení a byli nahrazeni kouzelníky, o kterých se nedalo říct, že vynikají bystrým rozumem a magickou silou.
Ztratil pojem o čase, který tu strávil, neměl vůbec žádnou představu, co se děje venku za zdmi Azkabanského vězení. Nebylo to pro něj podstatné. Meditace mu pomáhaly koncentrovat se a pracovat na úkolu, jenž si uložil, uchovávat si svoje magické síly a uniknout z dosahu těch pár zbývajících mozkomorů.
Velmi neochotně se nechal vytrhnout z hlubin soustředění blížícím se hlukem z chodby. V tuto noční dobu byl jakýkoliv pohyb v tomto patře poměrně vzácný, když nepočítal pravidelné obchůzky dozorců. Že se kroky několika lidí zastavily před celou, kde byl zamčený, ho překvapilo, ale vůbec neočekával to, co se stalo potom. Pevné, kované dveře se rozlétly a světlo několika hůlek ho oslepilo. Zamrkal a přes bolest v očích si stačil povšimnout, že byl někdo hrubě postrčen dovnitř, až upadl na zem. Vzápětí je opět zahalila tma, jak se dveře s bouchnutím zavřely. Tma připadala Severusovi větší než před tím, ale uvědomoval si, že je to díky neočekávanému oslnění. Čekal, ostatně nic jiného se momentálně nedalo dělat. Ne, dokud zase jeho oči nepřivyknou tmě.
Konečně po chvíli začal rozeznávat známé obrysy. Dotyčný stále ležel na zemi tak, jak tam byl vhozen, a nehýbal se. Severus pokrčil rameny a chystal se pokračovat v mentálním cvičení, ale bez pohybu ležící člověk ho znervózňoval a neumožňoval mu se plně soustředit. Neustále pohledem sklouzával ke dveřím, k postavě přikryté pláštěm.
„Vstaň a nelež na té zemi,“ doporučil po nějaké době Severus neznámému, ale odezva byla nulová.
Nakonec nevydržel jen přihlížet a vydal se blíž. Opatrně šťouchl nohou do ležícího spoluvězně, když nezareagoval, poklekl a otočil ho na záda. Zcela evidentně byl v bezvědomí, to poznal i přesto, že měl přes hlavu natažený černý pytel. Severus svoje předchozí vyčkávání nahradil horečnou snahou stáhnout té osobě z hlavy tu černou ohavnost dřív, než se zadusí. Nebylo to jednoduché, pytel byl pečlivě zavázán a on neměl u sebe nic ostrého, aby přeřezal řemínky, ale po delším snažení se mu je povedlo rozvázat.
To, co uviděl, když sundal pytel, jej na chvíli doslova ochromilo. Potter! Před ním na zemi, v bezvědomí, ležel Potter, hrdina, přemožitel Temného pána. Co se u Merlina muselo stát? To, že se Voldemort vrátil, Severus ihned zavrhl, protože nepochyboval, že první, co by po svém návratu ten bastard udělal, by bylo pomalé naporcování Severuse Snapea na malé kousíčky za zradu, jíž se na něm dopustil. Ani zdi Azkabanu by mu v tom nezabránily. Neubránil se úšklebku. Je už navěky pro všechny zrádcem. Pozoroval ležícího chlapce, i přes téměř úplnou tmu, co vládla v cele, si povšiml, že je vyspělejší, než když ho viděl naposledy. Uvažoval, kolik času od té doby muselo uplynout. Rok? Nebo dva? Nevěděl. On jediný, tehdy při procesu před Starostolcem, svědčil v Severusův prospěch. Bylo to neočekávané. Severus byl velmi překvapen, že zrovna Potter se postavil tomu rozzuřenému davu čelem a vypovídal o jeho nemalém podílu na poražení Voldemorta. Předpokládal totiž, že Potter nebude chtít něco takového udělat, vždyť tím snižoval své vlastní zásluhy, ale stalo se. Stejně Potterova snaha neměla na výsledek soudu vliv, protože o tom, že je zrádce a vinen, bylo rozhodnuto dávno předem, ještě před tou fraškou, co se odehrála před Starostolcem. Přesto, a nebo právě proto, se Severusův vztah k Potterovi změnil, sice jenom lehce, ale už to nemohla být ta čistá nenávist co předtím.
Severus vztáhl ruku a ukazováčkem lehce přejel přes chlapcovu jizvu, stále stejně tmavou jako kdysi, poté pokračoval prstem v cestě dolů po tváři, až se zastavil na bradě. Zaujalo ho, že je jeho tvář téměř hladká, musel se holit dneska ráno, nejpozději včera večer. Co se sakra stalo? Pak se ušklíbl a pomyslel si, že se to brzo dozví.
Ještě chvíli si rozmýšlel, jestli má na něj plýtvat magií a nebo jestli bude stačit ho profackovat, ale pak si řekl, že slabé enervate bude lepším řešením. To, že neměl svoji hůlku, mu nijak nevadilo, dovedl kouzlit i bez ní, ale snažil se silami šetřit, přece jenom pobyt v Azkabanu nebyla procházka růžovým sadem.
Jak si předsevzal, tak i udělal. Použil slabé kouzlo na vzkříšení omdlelého mladíka a netrpělivě vyčkával, až se definitivně probere.
Zanedlouho se dočkal, Potter vzdychl, víčka se mu zachvěla a posléze otevřel oči. Chvíli se marně pokoušel prohlédnout příšeří, jež vládlo v cele, poté pomalu zvedl ruku a chytil se za bolavou hlavu.
„Co se stalo?“ vymáčkl ze sebe stísněně.
„Tak to jsem se chtěl zeptat já vás, Pottere,“ zaskřípal dlouho nepoužívaný Severusův hlas.
„…profesore?“ Potter se pokusil zvednout na loktech a kousek se odsunout pryč, ale bylo vidět, že se přemáhá, aby neskučel bolestí. „Kde to jsme?“
„Kde bychom asi tak mohli být,“ odpověděl sarkasticky oslovený. „Každopádně vy byste ale neměl zůstávat na té studené a vlhké zemi. Nemám zájem na tom, být v jedné cele s nemocným.“
„V cele…?“ strnul Potter v půlce pohybu, jímž se pokoušel vytáhnout na kavalec. „To… znamená, že… že jsem… v… Azkabanu?“
„Vaše dedukce je udivující,“ ušklíbl se Snape, „malý temný prostor na pět kroků, zavšivené kavalce, mříže na okně umístěném pod stropem, masivní dveře, špinavý kbelík a džbán s vodou, zcela nepochybně hotel Hilton,“ dodal ironicky. „A… ano, málem bych zapomněl, ještě krysy… spousta krys.“
„Merline, co se stalo?“ zaúpěl Potter a v zoufalém gestu složil hlavu do dlaní.
„To bych taky rád věděl, za co Starostolec poslal hrdinu do Azkabanu.“
„Starostolec! …Starostolec? Žádný zločin jsem nespáchal.“
„To říkají všichni, že jsou nevinní.“
„Ale já žádný proces neměl! Nebo si na něj alespoň nevzpomínám,“ dodal nejistě Potter.
„Tak moment!“ předklonil se zaujatě Snape, který si mezitím sedl na svůj kavalec. „Chcete snad tvrdit…, že jste neměl slyšení před Starostolcem?“
„Nic takového si nepamatuji. Jedině…, že by mi vymazali paměť,“ vrtěl zamítavě hlavou Potter. „Poslední, co si vybavuji, je, že jsem šel na schůzku s reportérkou Týdeníku čarodějek, chtěla se mnou udělat rozhovor. Pak jsem se probral až tady.“
„Nesmysl! To není možné, všichni, co jsou zde, měli soud…, já taky, i když zmanipulovaný, ale byl.“
„A co Sirius? Ten žádný proces neměl!“
„To ale byla jiná doba a jiná situace,“ mávl odmítavě rukou Snape.
„Jo? Co vy asi tak víte o dnešní situaci,“ pohrdavě odsekl Potter.
Snape se zamyslel a pak souhlasně přikývl: „Hmm… jistě, jak bych mohl mít představu, když jsem zavřený tady, v této díře.“
„Ale já se snažil! Opravdu! Stejně to nebylo nic platné!“ vybuchl Potter, jako by měl potřebu se ospravedlnit. „Omlouvám se,“ dodal pak sklíčeně.
„Nikdy jsem nepochopil, proč jste to udělal. Co vás k tomu vedlo? Vždyť jste si tím musel zkazit pověst neohroženého hrdiny,“ nešetřil Pottera Snape.
„Musel jsem říct pravdu!“
„Pravdu? Koho ta zajímá?“ nehezky, ironicky se usmál Snape.
„Mám dojem, že nikoho,“ odpověděl poraženeckým tónem Potter.
„Pottere, jak dlouho jsem už tady?“
Oslovený mladík, se na svého bývalého profesora nechápavě zadíval, ale pak mu pomalu došel smysl otázky, polkl a poposedl si. „Teď je začátek listopadu,“ odpověděl.
Snape pokýval hlavou jakoby na souhlas, „To je tedy zhruba čtrnáct měsíců… hmm.“
„No nic,“ pokračoval dál, „měli bychom se soustředit spíš na váš problém. Nevšiml jste si něčeho podezřelého, nesledoval vás někdo?“
„Sledoval? Mě pořád někdo sledoval, kam jsem přišel, tak se na mě všichni dívali.“
„To vám muselo dělat dobře, že?“ neodpustil si Snape.
„Myslíte? To je opravdu super, když po vás neustále jdou lidi od novin. Nemůžete vůbec nic, aby se o tom nepsalo druhý den v novinách!“ rozhořčil se Potter. „Měl byste si to někdy zkusit!“
Snape vrhl na Pottera vražedný pohled, ale nic neřekl.
„Promiňte…, omlouvám se, to bylo nevhodné,“ omluvil se Potter. „Ale zpátky k vaší otázce,“ na chvíli se zamyslel. „Šel jsem na tu schůzku do hospody U slona a hradu. Měl jsem asi pět minut zpoždění… Právě jsem procházel tou boční uličkou, když mě zezadu trefilo kouzlo…, muselo to být zezadu, protože přede mnou nikdo nebyl…, i když teď si vybavuju, že tam vlastně někdo byl…“ v zamyšlení zaklonil hlavu a díval se na strop, ale neviděl ho, před očima měl uličku. „Ano, byl tam někdo, stál tam… a… měl uniformu bystrozora,“ udiveně pohlédl na Snapea.
Ten se tvářil zaujatě, ale moc překvapení v tom nebylo. „Bystrozoři… ovšem. Jak jste vycházel s ministrem? Je to pořád ten idiot Brousek?“
„Idiot je myslím vhodné označení,“ kývl hlavou Potter, „ale žádné přímé spory jsem s ním neměl. Pravda je, že jsem pravidelně odmítal jeho snahy o to, abych ho podpořil. Řekl bych, že poslední dobou se pod ním to jeho křeslo houpe. Je totiž spousta kouzelníků, kterým vadí jako ministr čím dál tím víc. Navíc se chová, jako kdyby mu patřil celý svět.“
„Máte dojem, že by si mohl myslet, že ho ohrožujete? Že chcete být ministrem?“
„Nemyslím si, ale u Brouska jeden nikdy neví,“ pokrčil rameny Potter.
*****
Několik prvních dní, kdy Snape přišel o svou samotu, se jen s obtížemi soustředil na svoje mentální cvičení. Pak ale, pevně rozhodnut nenechat se vyrušovat ničím a nikým, hlavně ne Potterem, se vrátil ke své denní rutině. Nebylo to jednoduché, nakonec však Potter pochopil, že ho při meditaci nemá vyrušovat. Snape ho dokonce začal meditačním technikám vyučovat. To poté, co ho asi třetí noc probudil Potterův křik, když se k jejich cele přiblížil mozkomor.
„Snad se nelitujete, Pottere,“ oslovil sarkasticky Snape svého společníka, když otevřel oči. Ten seděl na svém kavalci, nohy přitažené u těla a rukama objímal sám sebe.
„Ne, pane,“ odpověděl Potter, ale spustil ruce do klína, „to je takový můj zvyk, ještě z doby, kdy jsem žil u strýce.“
„To je velmi podivný zvyk,“ ušklíbl se Snape.
„Vždycky, když jsem se cítil opuštěný a bál jsem se, tak mi to pomáhalo, pane.“
„Opuštěný,“ odfrkl si starší kouzelník, „vždyť jste žil u své tety, tam jste se neměl čeho bát.“
„Kdykoliv jsem něco provedl, tak mě strýc zavřel do přístěnku. Byla tam tma a bylo mi smutno, stýskalo se mi po rodičích a nerozuměl jsem těm divným věcem, které se kolem děly. Teď už vím, že to byla moje spontánní magie, ale tehdy,“ pokrčil rameny Potter.
Snapeovi přeběhl mráz po zádech, ale stejně se zeptal. Musel se zeptat, i když dopředu tušil, že to, co uslyší, se mu líbit nebude. „Do… jakého… přístěnku?!“
„Pod schody,“ zamumlal Potter. Toto téma bylo pro něj velmi nepříjemné, neboť jitřilo jeho staré rány, na které chtěl raději zapomenout.
„Merline, kolik vám bylo let?“ Ledová ruka mu sevřela srdce, jistěže si pamatoval jejich hodiny nitroobrany, už z těch mu mělo být zřejmé, že Potterovo dětství u tety nebylo šťastné, ale tehdy si to nepřipouštěl, pořád ho srovnával s jeho zatraceným otcem. Kdy se stalo, že je přestal srovnávat? Za války? Při procesu? Nevěděl, a ani o tom nikdy neuvažoval, ta změna byla příliš pomalá a plíživá.
„Nevím,“ šeptal Potter se skloněnou hlavou, „od vždycky, co si pamatuju.“
Merline! Snape si představil malinké, vyděšené dítě zavřené za něco, čemu nerozumělo, do malé, temné komůrky. Ledový stisk zesílil svoje sevření, nemohl se zděšením skoro ani nadechnout. „Já… omlouvám se, že…“ začal, ale nebyl schopen pokračovat, slova se mu zadrhla v sevřeném hrdle. On sám neměl pěkné dětství, ale nikdo ho nikam za trest nezamykal.
„Ne, nemusíte se omlouvat, nemohl jste to vědět, nikomu jsem to nikdy neřekl,“ přerušil ho pomalu a potichu Potter.
Severus stejně nevěděl, jestli by se měl omluvit za to, že donutil mladíka k takové zpovědi nebo že ho celé roky považoval za rozmazleného spratka a nebo…, tak raději mlčel.
Dny plynuly jednotvárně. Harryho se pomalu zmocňovala zoufalost. Vůbec netušil, co se stalo, proč je zavřený v Azkabanu. Věřil sice, že ho přátelé hledají, ale postupně ho opouštěla víra, že budou úspěšní. Kdyby alespoň zjistil, kdo způsobil, že je v této hnusné díře. Nic. Tma, vlhko, krysy a nevědomost ho ničily.
Pak začaly výslechy. Když ho odváděli z cely poprvé, doufal, že ho přišli propustit. Jak hořce se mýlil. Dva, někdy tři bystrozorové s ním jednali jako s nejhorším šmejdem. Otázky, otázky, spousty otázek, na které neměl odpovědi. Surovost jeho věznitelů se neustále stupňovala. Alespoň už vytušil, a Snape jeho domněnky potvrdil, co je mu kladeno za vinu. Chce se stát příštím Temným pánem. Absurdnost celého tohoto obvinění mu vyrážela dech. Bylo by to k smíchu, kdyby to pro něj nebylo tak vážné. Stejně se nemohl smát, protože ho bolela potlučená žebra.
*****
Několik večerů Snape trpělivě vyčkával a vyhlížel, který dozorce má službu na chodbě. Odmítal Harrymu říct důvod svého jednání, i když se ho několikrát vyptával. Nakonec se dočkal.
„Sssst…“ zasyčel na něj z malého okénka ve dveřích.
„Co je? Co chceš, bastarde?“ přistoupil bachař ke dveřím.
„Potřebuji poslat zprávu,“ sotva slyšitelně zašeptal Snape.
„Cenu znáš?“ ztišil hlas i dozorce.
„Jistě…“ odpověděl Snape, i když mu hlas zakolísal.
„Výborně! Vydrž, slize, ještě dneska se vrátím.“
Trvalo to dlouho, možná několik hodin, ale opravdu se pak dozorce vrátil.
„Tak jsem tady, kriple,“ odemkl dveře bachař a vstoupil dovnitř.
Snape se ošil. „Já ale tady nejsem sám, ten…“ trhl hlavou někam za sebe, „by to mohl vyžvanit,“ dodal potichu.
Dozorce se podíval tím směrem, jak naznačil Snape. Ušklíbl se a pokrčil rameny. „To není žádný problém. „Mdloby na tebe!“ zcela nečekaně omráčil Pottera.
„Tak můžeme!“
„Nejdřív to chci napsat a poslat,“ promluvil Snape.
„Klidně,“ souhlasil dozorce a hodil mu k nohám kousek pergamenu a tužku. „Ale pospěš si, nemám na to celou noc!“ přikázal.
Snape přikývl a urychleně naškrábal na pergamen svou zprávu.
Bachař poté vytáhl zpod pláště malou sovičku. „Co zíráš? Ber co je, výr se pod plášť schová blbě!“
Když byla zpráva odeslána, dozorce přistoupil ke Snapeovi, ošklivě se usmál a jedovatě pronesl: „Tak, teď moje odměna, šmejde!“
Snape přikývl a spustil se na kolena před dozorce. Pomalu a váhavě zvedl ruce k opasku u jeho kalhot.
„Dělej! Nezdržuj to! Nejsi sám, kdo něco chce,“ poroučel bachař.
Tak mu Snape rozepnul a nechal spadnout kalhoty, pak stáhl i špinavé spodky, až se před ním vztyčil dozorcův krátký a křivý penis. Polkl, protože to prase bachařské neuvěřitelně smrdělo.
„Nezdržuj!“ přikázal stojící muž. Popadl Snapea za vlasy a hrubě si ho přitiskl do klína. Snape otevřel ústa a nechal si tam ten dozorcův penis vrazit.
Dusil se, bylo mu zvracení, ale držel a nechal si přirážet do pusy tak dlouho, dokud se muž neudělal.
„Výborně, profesore! Doufám, že zase budete něco potřebovat,“ pronesl zlým tónem dozorce, jen co popadl dech.
Poté, co se upravil a odemkl dveře, se ještě vrátil a kopl klečícího Snapea, který přemáhal nutkání zvracet, bolestivě do žeber. „To máš za to, hajzle, že si mě nechal propadnout z lektvarů!“
*****
„Jsem rád, že jsi přišla Hermiono,“ vítal Remus Lupin svoji bývalou žačku a spolubojovnici z Řádu. Přitom se obezřetně rozhlížel po parku v mudlovské části Londýna. „Přemístím nás ke mně domů, tady by nás mohl někdo vidět,“ pokračoval a odvláčel Hermionu pro jistotu za nejbližší křoví, i přesto, že nebyl nikdo v dohledu.
„Doufám, Remusi, že je to něco důležitého. Mám teď polední pauzu a potřebuji se dostat včas zpět do práce,“ pronesla Hermiona, ještě než se usadila na jednu ze dvou rozvrzaných židlí, které měl Lupin v chudě zařízené kuchyni.
Lupin, který naservíroval na stůl čaj s mlékem a sušenky, si také sedl a opřel se lokty o desku stolu. Pak se pátravě zahleděl na Hermionu a vážným tónem se zeptal: „Víš něco nového o Harrym?“
„Ne,“ oslovená dívka zavrtěla hlavou v záporném gestu, jako by chtěla ještě svoje slova potvrdit. „Vůbec nic nového nevím, Remusi, všechno, co jsem věděla, každou podrobnost, na kterou jsem si vzpomněla, jsme už probrali několikrát dokola. Dneska bohužel nemám čas, abychom to probírali znova, jenom ti můžu zopakovat, že tomu, co psali v novinách, nevěřím. Harry by nikdy neodcestoval do zahraničí, aniž by se s námi rozloučil. Taky je nemyslitelné, že by se nám neozval, určitě by poslal alespoň krátkou zprávu.“ Pak si povzdechla a usilovně se věnovala míchání čaje, který měla v hrnečku. „Co ty? Víš něco? Ozval se ti?“ zahrnula Remuse otázkami, ale v jejím hlase nezněla žádná naděje, jen tichá rezignace.
„Noo…“ protáhl Remus, „neozval se mi, ale včera jsem dostal podivnou zprávu,“ dodal vzápětí.
Hermiona prudce zvedla hlavu od čaje. „Zprávu říkáš? Co je v ní?“ vypálila rychle.
„Proto jsem tě pozval, rád bych, aby sis na ni udělala vlastní názor.“
„Dej mi ji!“
Remus sáhl po cukřence, omluvně se na Hermionu ušklíbl a vylovil z cukru kousek ušmudlaného pergamenu. „Někam jsem ho schovat musel a tohle bylo po ruce,“ dodal na její udivený pohled a podal jí ho.
Hermiona ho opatrně rozbalila a četla:
Vlku,
poslední, co ti zbylo z tvých věrných přátel je tam, co se tucet let skrýval černý pes.
Pak to četla ještě jednou a ještě znovu, zas a zas. Nakonec odtrhla od pergamenu oči a hlesla: „Remusi…“
Ten se samým napětím předklonil. „Co jsi z toho vyčetla?“ zeptal se stroze.
Hermiona se s napětím v očích rozhlédla, vytáhla hůlku a špitla „Ševelissimo!“
Pak se křivě usmála, pokrčila rameny a řekla: „Pro jistotu.“
Remus pochopil její opatření, protože spolu za války prožili mnohé, a věděl, že opatrnosti není nikdy dost.
„Tak chceš slyšet, jak tu zprávu čtu já,“ konstatovala zcela zbytečně Hermiona a pokračovala: „Napsal to někdo, kdo ví, že jsi vlkodlak. Sice se tím výběr zužuje, ale ne dostatečně, protože to o tobě ví dost lidí. Černý pes - tady si myslím, že je jasné, že se jedná o Siriuse Blacka. Z toho vyplývají dvě věci. Za prvé, ten co to psal, věděl, že Sirius byl zvěromág, a zadruhé, dvanáct let odkazuje na Azkaban. Celá zpráva je šikovně napsaná tak, aby tomu, kdo nezná souvislost, nic neřekla. Tím pádem si byl pisatel vědom nutnosti utajení a možnosti prozrazení. Ten pergamen je strašný.“ Otočila ho v ruce. „Pravděpodobně si ten, kdo to psal, nemohl moc vybírat, na co tu zprávu napíše,“ dodala.
„Pokračuj,“ vyzval ji Remus.
„Hlavní je, co bylo myšlené tím, ‘poslední co ti zbylo z přátel’ a tady si jsem téměř jistá, že se jedná o Harryho. Takže zpráva zní: Lupine, Harry je v Azkabanu!“ prohlásila Hermiona a zadívala se Remusovi pevně do očí.
Ten kývl hlavou: „Ano, taky jsem to tak interpretoval.“
„Remusi…“ chytla Hermiona osloveného kouzelníka za ruku, „i kdybychom se mýlili, tak tuto možnost musíme prověřit. Jestli je v Azkabanu, tak v tom jede Brousek. To znamená, že musíme postupovat v nejvyšším možném utajení, tak jako za války!“ dořekla a z hlasu ji zvonila ocel.
Vzala hůlku a lehkým švihnutím udělala z jednoho pergamenu tři. Originál nacpala zpátky do cukřenky, ale zajistila ji kouzlem. Jeden podala Remusovi a poslední si strčila do kapsy. „Kontaktuj Artura Weaslyho a Kingsleye Pastorka, já navštívím McGonagallovou. Ukaž jim tu zprávu a dohodněte další postup. Zrcátko máš?“ zeptala se.
Když Remus přikývl, pokračovala, „Dám ti s jeho pomocí zprávu, jak jsem dopadla v Bradavicích. Naštěstí mám volnost v určování svého pracovního programu a tak můžu ředitelku navštívit v rámci své práce. Udělám to ještě dnes.“
„Slečno Grangerová, obávám se, že na vás dnes nemám vůbec čas. Mohla byste mě navštívit jindy? Dejme tomu příští středu?“ projevila ředitelka Bradavické školy pramálo nadšení z Hermioniny návštěvy.
„Ne!“ razantně nesouhlasila Hermiona. „Potřebuji s vámi projednat záležitost nanejvýš urgentní. Mohly bychom to probrat někde o samotě?“
„Ale tady jsme v ředitelně. Kde jinde…?“ nestačila doříct otázku, protože ji Hermiona skočila do řeči.
„Myslela jsem v úplné samotě.“
Tím ředitelku zaujala. „Vy myslíte, aby nás neslyšely obrazy?“ usmála by se, ale něco v Hermionině výrazu jí v tom zabránilo. Zaváhala a pak pokynula směrem do dalších prostor za kanceláří.
Hermiona se zvědavě rozhlížela, tady v těchto místech ještě nikdy nebyla.
„Tak co máte tak důležitého?“ přerušila ji netrpělivě McGonagallová.
„Tady,“ podala jí Hermiona kousek pergamenu.
Ředitelka si vzkaz vzala a začetla se do něj, pak náhle zbledla a zapotácela se. Hermiona jen taktak že stačila přiskočit a podepřít ji. Pomohla profesorce dojít ke křeslu a usadit se.
„Merline…,“ zašeptala profesorka McGonagallová. „To písmo… to… to… psal Severus!“
„Snape?“ Hermiona si úplně zděšená zakryla rukou ústa.
„Ano, vím to zcela určitě, to písmo poznám, ale klidně ho můžeme porovnat s něčím, co napsal, když tu učil.“
„To asi nebude nutné,“ řekla Hermiona, když se trochu vzpamatovala. „Dává to smysl a potvrzuje to naši teorii, že ta zpráva je z Azkabanu.“
„To je ale… strašné,“ vydechla ředitelka.
„Paní profesorko, musíme něco udělat, a to co nejdřív!“ naléhala Hermiona.
„Je dobře, Hermiono, že jste přišla za mnou. Svolám ještě dnes na osmou večer Fénixův řád na Grimmauldovo náměstí. Ono je toho totiž víc. Nezmizel beze stopy jenom pan Potter, ale ještě několik dalších kouzelníků.“
*****
Harry na tom nebyl dobře. Popravdě to bylo den ze dne horší. Každým dalším výslechem se jeho stav zhoršoval. Severus Snape se o Harryho staral tak, jak mu to skromné podmínky dovolovaly, a doufal, že jeho zpráva dorazila v pořádku ke svému adresátovi a že chlapcovi přátelé Harryho najdou dřív než bude pozdě. Dávno již rezignoval na svou snahu o zvládnutí zvěromagie. Pokaždé, když se Harry vrátil do cely, bylo první Severusovou starostí dostat ho na jeho kavalec a zjistit rozsah zranění. Zdálo se, že je Harry za Snapeovu péči vděčný, sice se ze začátku bránil a odmítal ji, ale postupem doby, jak byl jeho stav horší a horší, se nechal bez námitek ošetřovat a léčit svá poranění od, v minulosti nenáviděného, profesora lektvarů.
„Kurva, ti hajzlové!“ zaklel Severus, když donesl bezvládného Harryho na kavalec. Tentokrát to bylo opravdu špatné. Harry měl několik tržných ran a ruka vypadala, že je zlomená.
„Harry, vydrž! Nevzdávej se! No tak, prosím! Seženu hojivou mast, na tohle už nestačím,“ mluvil na něj Severus, když mu otíral obličej od krve.
„Počkej tu na mě, vrátím se brzy,“ promlouval dál k Harrymu, jako kdyby Harry mohl někam odejít, když tu byl zamčený a navíc v bezvědomí.
U dveří Severus nečekal nijak dlouho, možná pět, možná deset minut. Bušit do nich se neodvažoval, protože by to dozorce mohlo naštvat a snížila by se tím šance na získání hojivé masti.
Když uslyšel přicházet dozorce, zavolal na něj a požádal ho o pomoc.
Ten se chvíli rozmýšlel, ale pak mu navrhl: „Je tu jistá možnost, vřede, že bychom se mohli domluvit. Ty něco chceš a pokud jsi ochotný proto udělat cokoliv…“ a významně se odmlčel.
Severus dlouho neváhal a souhlasil, hlavně aby rychle dostal, co Harry potřebuje.
„No výborně,“ pohrdlivě se zasmál bachař, „určitě si to užiješ. Teď pojď se mnou a žádné úskoky!“
S tím odemkl dveře a gestem ukázal Severusovi, kam má jít. Vedl ho několika chodbami a schodišti, až došli k prázdné místnosti. Tam mu poručil, aby ze sebe sundal ty špinavé hadry, co měl na sobě.
Severus netušil, co po něm bude chtít, ale byl smířený se vším a tak bez námitek to, co byl původně vězeňský mundúr, shodil. To, co vzápětí udělal dozorce, jej sice poněkud překvapilo, ale díky sebeovládání nic neřekl.
Vzal totiž hůlku a použil na Severuse sérii čistících kouzel, pak mu kouzlem zastřihl vlasy a taky ho oholil. Jenže ho oholil úplně všude, až mu na těle nezbyl ani chloupek.
Když si všiml překvapení v Severusově tváři, s potěšením mu to vysvětlil, „pan Malfoy si přeje, aby jeho návštěvy k němu chodily upravené.“
Takže navštívím Malfoye. Mám se nechat ošukat Luciusem. Mohl jsem dopadnout i hůř, třeba podržet téhle opici. Blesklo Severusovi hlavou a tentokrát si úšklebek neodpustil.
Když za Severusem zapadly dveře Luciusovy cely, zůstal v údivu stát. Před ním se rozprostíral úžasný apartmán. Byl to kouzelnický prostor.
Pomalu se vydal dál. Luciuse našel v jídelně, kde právě obědval. Slušná hostina, nechybělo ani víno. Jistě, někteří si žijí skvěle i v Azkabanu, pomyslel si vztekle, ale jeho vztek se navenek neukázal, natolik se uměl ovládat.
Když vstoupil do jídelny, Lucius si ubrouskem otřel ústa a s velkou dávkou samolibého uspokojení pronesl: „No vida, Severus Snape osobně. To musíš být dost zoufalý, Severusi, když se prodáváš. Dá se říct, že se ti ta zrada Temného pána vyplatila, že? Pěknou odměnu jsi dostal od těch spravedlivých a ctnostných kouzelníků. Navěky už budeš pro všechny zrádcem,“ ťal do živého, ale Severus se nedal vyprovokovat. Tvářil se naprosto vyrovnaně, ale v duchu sliboval pomstu.
„Předpokládám, že nemáš tak pěkně zařízenou celu jako já,“ ušklíbl se Lucius a pokračoval, „pro mé pohodlí není Dracovi líto rozhazovat galeony plnými hrstmi. Je pravda, že se mu ještě nepodařilo mě odsud dostat, ale určitě to už nebude dlouho trvat,“ chlubil se dál. „I když mám podezření, že mému synovi tento stav vyhovuje, protože si může dělat, co si usmyslí, a já nemám možnost to ovlivnit.“
„Jak sis ho vychoval, takového ho máš,“ neodpustil si Severus.
„Dost na toto téma,“ odmítavě mávl rukou Lucius. „Víš, co máš dělat?“
„Mám ti plnit tvoje přání.“ odpověděl lhostejně Severus.
„Výborně, než dojím oběd, mohl bys mi třeba zahrát na nějaký hudební nástroj, zazpívat nebo zatančit. Hmm… raději ne, to by nedopadlo dobře. Gejša z tebe nikdy nebude, Severusi,“ posmíval se mu blonďák.
„Spokojím se s tím, že mi budeš recitovat básně, támhle na stolku je kniha. Začni na straně 148!“
„Vodu,“ zašeptal Harry rozpraskanými rty, když procitnul z mdlob.
„…Severusi?“
Nic, jen tma a ticho. Harryho naplnilo zoufalství až po okraj. Je sám, všichni ho opustili, i Severus. Prudce si uvědomil, jak mu chybí ty uklidňující doteky, ta kotva, která ho ještě poutala k životu, k vůli to nevzdat.
Stočil se do klubíčka tak, jak mu to bolest dovolila. Plakal by, kdyby to uměl.