Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 2
NejhoršíNejlepší 

Původní název: Erestor of Imladris
Autorka: Morgana
Web:
http://www.paranoid.nl/avalon/
Překlad: Pyriel
Beta-reader: Samy

Párování: Glorfindel/Erestor
Rating: slash, 18+
Varování: AU, smrt postav (Elladan, Arwen a Elrohir) Strach?
Shrnutí: Erestor a Glorfindel zůstali s dvojčaty, která učinila volbu patřit mezi smrtelníky, až do jejich smrti. Když stojí před jejich pohřební hranicí, udělá Erestor překvapivé doznání, které Glorfindela naprosto šokuje. Teď, když dvojčata zemřela, konečně Erestorovi nic nebrání přiznat pravdu a truchlit pro rodinu, kterou nikdy neměl. Teď přišel okamžik, aby Erestor udělal svou vlastní volbu.
Prohlášení: Všechny tyto postavy jsou Tolkienovy.

Poznámka autorky: Tento příběh je naprosto AU. Musela jsem dát Erestorovi odlišný původ, aby tahle povídka mohla fungovat. Také jsem vynechala Eldarionovy nejmenované sestry.

 
Glorfindel byl po návratu do svých pokojů příjemně překvapený. Očekával, že Erestor bude stále ještě schoulený pod přikrývkou, ale tmavovlasý elf své křeslo opustil a zapálil v krbu oheň. Přenesl tam také polštáře a kožešinovou přikrývku a udělal si pohodlí. Přesto byly jeho oči stále ještě zarudlé a jeho tělo se otřásalo emocemi.

Glorfindel položil karafu s vínem na podlahu, naplnil sklenky a jednu podal Erestorovi, než se sám posadil vedle druhého elfa. 'Ne, půlelfa,' v duchu sám sebe opravil. Bylo to nezvyklé uvažovat o Erestorovi jako o půlelfovi.

Erestor přijal víno a pomalu upíjel. Tekutina ho zahřála zevnitř a jeho třes se podstatně zmenšil. „Děkuji ti, tohle jsem potřeboval.“

Glorfindel usrkával své vlastní víno a dál Erestora pozoroval. „Kdo jsi?“ Nikdy dřív nepátral po Erestorově minulosti, ale teď si uvědomil, že je zvědavý.

Erestor se na Glorfindela posmutněle usmál. „Můj otec se jmenoval Beren a má matka byla Lúthien. Ta jména nejspíš znáš.“

„Jsou legendární!“ Glorfindel se posadil zpříma a pátravě se zadíval do Erestorových očích. „Ale nikdy jsem neslyšel, že by měli druhé dítě! Vím jen o Diorovi!“ Proč se nikdy dřív nezeptal na Erestorovy rodiče? Jenže tmavovlasý půlelf nikdy nevydal dobrovolně jedinou informaci.

„Dior byl můj starší bratr,“ připustil Erestor, který zíral do tančících plamenů, zatímco jeho mysl putovala do minulosti. „Narodil jsem se třicet pět let po Diorovi, v tomtéž roce, kdy můj otec zemřel.“ Erestorovy oči získaly vzdálený výraz. „Nikdy jsem svého otce nepoznal, Glorfindeli. Nikdy jsem nepoznal Berena.“

Glorfindel těžce polkl, jak ho přemohlo dojetí. „Je mi to líto.“

Erestor se přinutil pokračovat a nepodléhat emocím. „Má matka zemřela několik dní po mém narození. Starala se o mě Melian, moje babička, která mi řekla, že by mě matka určitě milovala, kdyby po smrti svého manžela nepřišla žalem o rozum. Vzala mě s sebou, abych žil v Tol Galenu s Diorem. Rozhodli se tajit mou totožnost přede všemi kromě nejbližších příbuzných. Fëanorovi synové už pátrali po Silmarilech a tak mě nechtěli vystavovat nebezpečí. Vyrůstal jsem v Lanthir Lamar a byl jsem tam docela šťastný. Strašně mi chyběli rodiče, ale místo toho jsem měl lásku mého bratra, jeho manželky a mojí babičky.“

Glorfindel ho nechtěl přerušovat, ale musel to vědět. „Viděl jsi někdy Silmaril?“

„Ano, viděl. Byl nádherný,“ odpověděl Erestor a smutně se usmál, „ale raději bych aspoň jednou viděl svoje rodiče.“

„Tak proto jsi půlelf. Nikdy jsem netušil - neměl jsem podezření…“ Glorfindel oběma dolil víno - a Valar vědí, že ho potřebovali, aby tento rozhovor zvládli. „Co se stalo pak?“

„Odjeli jsme do Doriathu a Tisíce jeskyní, kde na čas Dior obnovil Království. Ale pak se moje babička rozhodla odplout do Valinoru a Doriath přišel o její ochranu. Fëanorovi synové ho našli a napadli. Nakonec můj bratr zemřel, ale vzal s sebou Celegorma, Curufina a Caranthira.“ Erestorovy oči ztemněly vzpomínkami. „V ten osudný den jsme také ztratili Eluréda a Elurína… Bylo jim teprve šest let, když Fëanorovi synové zaútočili… Nikdy jsem je už neviděl.“ Erestor se posadil zpříma, odložil sklenku s vínem, přitáhl si kolena těsně k hrudi a pevně ovinul ruce kolem svých nohou. „Toho dne jsem přišel o celou svou rodinu.“

Glorfindel se natáhl a odhrnul Erestorovy havraní vlasy z bledé tváře tak, aby se mohl podívat do uslzených očí. „Je mi to líto… Nikdy jsem nevěděl…“

„Nikdy jsem ti to neřekl… Jediní, kteří znali pravdu, byli Elrond a Celebrían.“ Erestor zavřel oči a vychutnával si pocit Glorfindelových prstů, které ho hladily po vlasech. Bylo to jemné a uklidňující laskání. „Musím to dokončit, dokud mám ještě odvahu.“

„Tak pokračuj.“ Zároveň se Glorfindel posunoval blíž, dokud nebyl tak blízko, aby mohl Erestora sevřít v náručí a přitáhnout si neprotestujícího půlelfa k sobě.

„Tajně mě dopravili na ostrov Balar, kde jsem nějakou dobu zůstal. Přešla téměř dvě století a já viděl, jak Gil-galad shromažďuje bojovníky a připravuje se na nadcházející válku. Tehdy jsem se také setkal s Elrondem a Elrosem. Věděl jsem o tragickém osudu Elwing a také jsem se doslechl, že její synové přežili, ale nikdy jsem si nepomyslel, že bych se s nimi mohl doopravdy setkat. Nicméně Elros nezůstal dlouho, zato Elrond ano a vzniklo mezi námi přátelství. Zdálo se, že jsem konečně našel své místo v životě - bojoval jsem po boku Gil-galada a Elronda. Byl jsem svědkem toho, jak Sauron zničil Velekrále a po válce jsem následoval Elronda do Imladris.“

„Jsi mnohem starší, než jsem si myslel,“ připustil překvapený Glorfindel. Zabořil tvář do Erestorových vlasů a zeptal se: „Proč jsi se mi nikdy o žádné z těch událostí nezmínil?“

„A proč bych měl?“ Erestor si nemohl pomoci a pevně se ke Glorfindelovi přitiskl.

„A proč bych si tě měl ošklivit? Nic z toho, co jsi řekl, mi nedává důvod, abych se na tebe díval s odporem.“

„To proto, že znáš jen polovinu mého příběhu.“ Erestor se najednou pokusil osvobodit z Glorfindelova objetí, ale ten ho nechtěl nechat jít. „To byla ta snazší část k vyprávění.“

„Věř mi, nic, co mi řekneš, mě nepřinutí, abych tebou opovrhoval.“ Glorfindel uvolnil své objetí jenom natolik, aby mohl Erestorovi nalít víno a podat mu skleničku. „Vypij to, dodá ti to sílu a odvahu, které zřejmě potřebuješ.“

„Je to tak vidět?“ Erestor se znovu začal chvět a víno se téměř vylilo přes okraj sklenice. Rychle ji vyprázdnil a divil se, proč se vůbec rozhodl Glorfindelovi svěřit. „Neměl bych ti tohle vyprávět. Složil jsem přísahu, že to nikdy neudělám.“

„A kdo si vyžádal tu přísahu?“ Glorfindel odložil skleničku na zem dřív, než mohla vyklouznout z Erestorových nejistých prstů.

„Celebrían.“

Tohle byla odpověď, kterou Glorfindel v žádném případě nečekal. „Celebrían si na tobě vyžádala přísahu?“ Co vůbec mohla chtít uchovat v tajnosti? Erestor se od něj odtáhl pryč, čímž rozbil objetí, které Glorfindel tak pečlivě vytvořil.

„Jednou v noci za mnou přišla,“ začal Erestor vážným, zastřeným hlasem. „Byla zoufalá, protože nedokázala otěhotnět. Řekla mi, že to je jejich největší přání, mít děti, chlapce a dívku, ale přes veškerou jejich snahu zůstává neplodná.“

Glorfindelem projela předtucha. „Co po tobě chtěla?“

„Chtěla, abych se s ní miloval,“ zašeptal Erestor. „Jen jednou, aby zjistila, zda je to Elrond nebo ona, kdo není schopen zplodit dítě.“

Glorfindelovy oči se zúžily; začal mít podezření. „Co jsi jí odpověděl?“

„Musíš mě pochopit, Glorfindeli,“ řekl Erestor a zvedl prosebně oči, aby se střetly s Glorfindelovýma, „tonula v slzách a vrhla se přede mnou na kolena. Nebylo nic, co by Elrond i ona chtěli víc, než děti. Jak jsem ji mohl odmítnout?“

„Proč přišla za tebou?“

„Věděla, že jsem půlelf.“ Erestor zavřel oči a položil si hlavu na kolena. „Naše děti by také byly půlelfové a Elrond by se nikdy nedozvěděl, co jsme udělali.“

„Elrond se to nikdy nedozvěděl?“ Glorfindel rozhořčeně hleděl na elfa schouleného vedle něj.

„Zapřísahala mě, abych to udržel v tajnosti, protože nechtěla, aby se Elrond dozvěděl, že to byla jeho chyba, že nemohla otěhotnět. Chtěla tak šetřit jeho city. Elrond zoufale toužil po dětech - dědicích - a ona především nechtěla, aby zjistil, že je nezplodil. Zpočátku jsem ji prosil, aby mu to řekla, ale když se dvojčata narodila, uvědomil jsem si, že měla pravdu. Pokaždé, když jsem se podíval do Elrondových očí, viděl jsem jeho radost, dokonce blaženost, protože držel své děti.“

„Ale ony jeho nebyly,“ opravil Erestora Glorfindel bezbarvým hlasem.

„Samozřejmě, že máš pravdu,“ řekl Erestor, který se pod nesouhlasným Glorfindelovým pohledem schoulil do sebe. „Ale tehdy se to zdálo jako to nejlepší řešení. Celebrían a Elrond byli šťastní, dvojčata byla nesmírně milována a já měl možnost vidět své syny vyrůstat, ba ještě víc, pomáhal jsem je vychovat.“

Ale Glorfindelův pohled ztvrdl. „A co Arwen? Také jsi ji zplodil?“

Erestor mdle přikývl. „Celebrían věděla, že Elrond chtěl také dceru, a přišla za mnou znovu. Nechtěl jsem jí vyhovět, ale dlouho a silně plakala, tak jsem jí nakonec dal, co chtěla. Mezi námi nikdy nebyla láska, Glorfindeli. Cítil jsem se, jako že plním povinnost, nic víc, nic míň.“

„A to je důvod, proč nemůžeš odplout do Amánu?“ To byl jediný kousek skládanky, který nemohl zapadnout.

„Celebrían to Elrondovi nepochybně řekla. Teď už pravděpodobně ví, že jeho děti nebyly jeho, ale mé. A i kdyby mu to neřekla, jak bych se před ně mohl postavit a vyprávět jim, že jsou všichni tři mrtví? Selhal jsem. Zklamal jsem Celebrían, Elronda i mé děti. Nedokázal jsem je udržet naživu.“

Glorfindel si nebyl jistý, co si má o tom všem myslet. Chtěl se na Erestora zlobit, ale zároveň byla ztráta dvojčat příliš čerstvá a stále uvnitř bolela. Teď, když věděl, že je zplodil Erestor, rozuměl tomu, proč ho jejich odchod tak hluboce zasáhl. „Nikdy jsi jí neměl ustoupit. Utkal jsi tím síť lží a klamů.“

„Já vím,“ připustil Erestor slabým hlasem, „ale ve skutečnosti jsem byl já ten jediný, kdo trpěl. Viděl jsem své děti zemřít a nebylo nic, co bych mohl udělat, abych to změnil.“

„Znali Arwen a dvojčata pravdu?“ Tahle otázka a Erestorova odpověď byla pro Glorfindela velice důležitá.

„Ne, jak už jsem ti řekl dříve, přiměla mě slíbit, že to nikdy nikomu neřeknu. Bylo důležité pro ni - i pro mě - že pravda zůstala skrytá. Chtěli jsme, aby byl Elrond jejich otcem ve všech ohledech.“ Erestor se pomalu pohupoval tam a zpět a přál si, aby ho Glorfindel znovu vzal do svých silných paží, ale věděl také, že už na to dál nemá právo. Oklamal svého nejlepšího přítele.

Glorfindel se pomalu zvedl ze země a upíral na Erestora zamyšlený pohled. Prožil už tolik emocí, že mu dělalo potíže myslet logicky. Musel se uklidnit před tím, než to s Erestorem pořádně prodiskutuje. „Potřebuju být na chvíli sám.“

Erestor krátce přikývl a sledoval, jak Glorfindel odchází, a když se za ním zavřely dveře, vrátil se ke sledování plamenů. Ztratil snad právě jediného skutečného přítele, kterého kdy měl? A pokud ano, byla to Erestorova vina?

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

Několik hodin se Glorfindel toulal po Imladris a pokoušel se vyrovnat s Erestorovým doznáním. Nikdy za všechna ta staletí neměl ani stín podezření, že by bylo něco v nepořádku. Celebrían a Elrond byli milující rodiče a Erestor byl vychovatelem jejich dětí. Ani jedinkrát nepřekročil hranice, ani nezpůsobil prekérní situaci. Teprve teď si Glorfindel uvědomil, jak to pro Erestora muselo být těžké.

Erestor půlelf; další část příběhu, se kterou se pokoušel smířit. Vždycky na něj myslel jako na úplného elfa a těžko se vyrovnával s tím, že to byla lež. 'Ne, nejdřív se zaměř na děti!' Nemohl dovolit, aby jeho myšlenky přeskakovaly z jednoho předmětu na jiný.

Arwen si zvolila a byla odměněna dlouhým a plným životem. Dala Estelovi syna a po jistou dobu byli dokonale šťastní. Smrt byla cenou, kterou dobrovolně zaplatila za své štěstí, navzdory tomu, že věděla, jak krátké podle elfských měřítek bude.

'Erestor musel v Minas Tirith strašlivě trpět, když sledoval, jak pozvolna umírá. To byl důvod, proč tam odcestoval; aby jí byl v těch posledních hodinách oporou. Ale - počkejte - to znamená, že Eldarion je Erestorův vnuk! Ne Elrondův!' Cítil, jak se mu točí hlava, tak se rukou opřel o kmen prastarého dubu, aby udržel rovnováhu. 'To je bod, který bych měl zdůraznit, až bude Erestor tvrdit, že nemá pro co žít. Má přece vnuka!'

Ale dvojčata… Proč ta si vybrala smrtelnost? Zjistili pravdu a styděli se za to? Jenže Erestor ho ujistil, že se to dvojčata nikdy nedozvěděla. 'Musím se na to Erestora zeptat, až spolu budeme příště mluvit.' Volba dvojčat byla tragická záležitost. Neexistoval žádný zřejmý důvod pro to, aby si vybrali smrt. Jejich odchod byl tak zbytečný. Jejich krása měla být navždy uchována v Amánu. 'A byli to Erestorovi synové, nikoliv Elrondovi. Jaká byla šance, že Celebrían porodí dvojčata? Ani Elrond to nečekal.'

Sesunul se podél kmene stromu na zem, kde se usadil do sněhu, jehož chlad mu však nevadil, a prsty zabořil do první, čerstvě napadané vrstvy. 'Erestor ztratil své děti - všechny tři. A zatímco jsem měl spoustu práce s Elrondem, který byl volbou dvojčat otřesený, byl jsem příliš slepý, než abych si všiml, jak hluboko byl zasažen Erestor. Jenže - všichni jsme byli raněni.'

Mohl by Erestorovi odpustit, že ustoupil Celebrían? Oh, znal Galadrielinu dceru příliš dobře, takže věděl, že vždycky dostala, co chtěla - ale Erestor mohl říci ne! 'Jenže pak by musel žít s vědomím, že ona zůstane po zbytek života neplodná. A Erestor si přál, aby měli děti a byli šťastní. Pro smilování Valar, co bych udělal já, kdyby za mnou přišla v slzách a s úpěnlivou prosbou?'

Glorfindel úplně ztratil pojem o čase, jak tam tak seděl, chráněný větvemi starého stromu. Pozoroval sníh, jak se snáší k zemi, zatímco jeho mysl stále vířila.

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

Noc rychle minula a Arien už ohlašovala svůj slavný příchod, když se Glorfindel konečně pohnul. Nakonec dospěl k závěru, že si musí promluvit s Erestorem. Stále ještě měl otázky, na které chtěl znát odpověď. Když vstal z chladné země a setřásl poprašek sněhu ze své tuniky, zamířil zpátky do hlavní budovy, aby se mohl dál Erestora vyptávat.

Jedna jeho část pocítila vinu, že minulou noc, která pro něj musela být utrpením, Erestora opustil. Měl tam být a podpořit ho; koneckonců, Erestor právě ztratil své syny. 'A já jsem od něj utekl! Jsem ubohá náhražka přítele!'

Aby mohl vstoupit do hlavní budovy, musel projít nádvořím, čemuž by se raději vyhnul, protože by mu popel na hranici připomněl ztrátu, kterou utrpěli. Ale když tam dorazil, na chvíli téměř přestal dýchat, protože uviděl Erestora, který klečel před pozůstatky ohně a byl pokrytý silnou vrstvou sněhu. Zhluboka se nadechl a zamířil ke schoulené postavičce. Posadil se na paty vedle Erestora a začal z něj oprašovat sníh. 'Co když už svou volbu učinil a stal se smrtelným? Ach, dobří Valar, prosím, neposlouchejte ho! Je zdrcený žalem a neví, co dělá!'

Erestor se nehýbal a Glorfindel, který zkoumal jeho propadlý zrak, si uvědomil, že myšlenky jeho přítele nejsou tady s ním, ale v minulosti, pravděpodobně ve vzpomínkách na šťastnější časy. „Měl bys být uvnitř, Erestore, ne tady venku v chladu.“ Erestor stále neodpovídal, a tak se Glorfindel rozhodl jednat, lehce zvedl křehkého půlelfa do náruče a nesl ho do bezpečí domu.

Glorfindel sledoval Erestora s rostoucím znepokojením, když viděl jeho prázdné tmavé oči a nepřítomný výraz. Jeho hlava se klimbala a nakonec spočinula na Glorfindelově hrudi. Ten syknul, když zjistil, jak je Erestor studený. Zrychlil krok a odnesl ho zpátky do své ložnice, kde uložil nereagujícího půlelfa na postel. Nejdřív ho napadlo, že by ho měl pečlivě přikrýt teplými přikrývkami, ale sníh si našel cestu pod látku až na kůži. Jediné, co by mohlo Erestora pořádně zahřát, je horká koupel.

Glorfindel byl odhodlaný jednat rychle, proto vstoupil do koupelny a nechal do podlahy zapuštěný bazének naplnit horkou vodou. Pak se vrátil k Erestorovi, který se během jeho nepřítomnosti ani nepohnul, a rychle ho svlékl. Jakmile byl nahý, přenesl ho do koupelny a uložil do teplé vody. „Zatraceně!“ zaklel Glorfindel, když zjistil, že Erestor nemá dost sil, aby zůstal sedět vzpřímeně. Také shodil šaty, rychle se k němu připojil a ovinul kolem něj své paže. Pomocí šálku lil teplou vodu na Erestorovu hlavu, čímž se snažil odstranit rampouchy, které se vytvořily v havraních vlasech. Půlelf se v jeho náručí začal pomalu zase ohřívat. „Proč jsi to udělal? Proč jsi šel ven?“

Konečně se Erestor pohnul a čokoládově hnědým očím se podařilo zaměřit se na Glorfindela. „Chtěl jsem… být… blíž… u nich.“

„Jsou mrtví, Erestore. Nemůžeš udělat nic, abys je přivedl nazpět.“ Znělo to krutě, ale byla to pravda a on nemohl Erestorovi dovolit, aby uprchl do světa fantazie.

„Měl jsem… s nimi… promluvit…“ Erestor se náhle roztřásl.

Glorfindel si ho přitáhl ještě blíž a zesílil své objetí. „Co bys jim mohl říci, abys změnil jejich názor?“

„Nikdy… si neměli… vybrat smrtelnost…“ Erestor se vzdal, klesl na Glorfindela a dovolil mu, aby ho držel a podporoval při tomto, snad už posledním, přiznání.

„Proč si zvolili smrtelnost? Od začátku mě to zajímalo.“ Zjistila dvojčata identitu jejich skutečného otce?

„Obviňovali sami sebe… za zranění své matky…“ Erestor pevně sevřel Glorfindela a tiskl se k němu, jak potřeboval jeho podporu. „Oni přežili, víš… Jejich matka byla zlomená… tělesně i duševně… Nikdy si neodpustili, že jí přišli na pomoc příliš pozdě… Vina z přežití… Cítili, že ji zklamali…“

Glorfindel se prudce nadechl. „Nikdy nezjistili, že jsi je zplodil ty?“

„Ne.“ Erestor se opřel hlavou o Glorfindelovo rameno a zavřel oči. „Chtěl jsem jim to nakonec říct… Chtěl jsem je držet… Chtěl jsem je aspoň jednou nazvat svými syny… Chtěl jsem, aby mi řekli otče… Ale nikdy jsem jim to nepověděl.“

„To pro tebe muselo být těžké.“ Glorfindel pohladil tmavé vlasy a oddechl si, že pod špičkami svých prstů už zase cítil hřejivé teplo Erestorovy kůže.

„Pokoušel jsem se jim vysvětlit, že Celebríanina zranění nezavinili… ale nikdy mě neposlouchali. Uměli být tak tvrdohlaví.“

„Vždycky jsem si myslel, že to zdědili po Elrondovi,“ dumal Glorfindel nahlas, „ale ty jsi ještě tvrdohlavější než kdy byl Elrond.“

„To byla poklona?“ Erestor se proti Glorfindelově hrudi usmál. „To je hezké.“

„Ano, to je.“ Aniž by o svém dalším činu přemýšlel, políbil prostě Erestora do vlasů. Navzdory jeho bolestnému přiznání stále ještě k půlelfovi něco cítil. Ale teď čelil novému nebezpečí. „Prosím, nedělej ještě svou volbu.“

Ta slova přinutila Erestora otevřít oči. „Proč bych neměl?“

„Ještě je toho tolik, pro co máš žít,“ odpověděl Glorfindel, který si uvědomoval, že ho opravdu musí přesvědčit. „Například je tady tvůj vnuk. Eldarion tě pořád potřebuje.“

„Ne, nepotřebuje. Je obklopený nejlepšími rádci, jaké si jen může přát. O to jsem se před svým odchodem postaral.“

„A milují ho?“ Když Erestor zůstal zticha, Glorfindel věděl, že ho přiměl uvažovat - konečně! „A co já? Má láska nic neznamená?“

Erestor se hořce usmál. „Ach, Glorfindeli, došel jsem na konec svých dní! A teď za mnou přicházíš se svou láskou?“

„Lépe pozdě nežli nikdy,“ uchechtl se Glorfindel. „Ale vážně, nedělej ještě svou volbu. Jsi rozumný elf, Erestore. Promysli si to. Nenechávej se vést pouze svými city. Teď jsi ovládán zármutkem, což je pochopitelné, ale neodmítej mou lásku tak lehce.“

Erestor konečně zvedl pohled a vyhledal ten Glorfindelův. „Neměl jsi mi říkat, že mě miluješ. Bude to pro mě mnohem těžší, až tě uvidím odjíždět do Amánu.“

„Prozatím neodpluju,“ rozhodl se Glorfindel. „Zůstanu tady, dokud neuděláš svou volbu.“

„Už jsem si vybral smrtelnost, Glorfindeli. Měl bych být mrtvý, stejně jako mé děti.“

„Neříkej takové věci! Opravdu si myslíš, že by chtěli, abys byl mrtvý?“ Glorfindel se šokovaně díval na Erestora.

„Zklamal jsem je,“ opakoval Erestor. „Co jiného mě může ještě čekat kromě smrti?“

„Láska,“ zašeptal Glorfindel, který se rozhodl vsadit vše na jednu kartu, naklonil se blíž a zmocnil se Erestorových rtů.

Ten polibek Erestora překvapil, a tak neviděl jinou možnost, než se mu poddat. Polibek byl něžný, ale zároveň dychtivý. Glorfindel se jím pokusil podpořit své argumenty. „Už ne,“ zašeptal Erestor a rychle se od něj odtáhl. „Už mě takhle nepokoušej!“ Glorfindel se v posledním tisíciletí vyskytoval v mnoha jeho sexuálních fantaziích, ale protože nevěřil, že by měl vůbec nějakou šanci, nikdy nedovolil, aby se jeho city vůči zlatovlasému elfovi plně rozvinuly.

„Pokoušet tě?“ Glorfindelovy oči se zamyšleně zúžily. Znamenalo to, že Erestor nebyl až tak nezaujatý, jak předstíral? Cítil k němu jeho přítel nějakou přitažlivost? Pokud ano, stále ještě měl naději, že získá Erestorovo srdce! Neplýtval vzácným časem a vymohl si další polibek - prohloubil ho a prozkoumával svým jazykem vlahou jeskyni, dokud Erestor roztouženě nezasténal. 'Měl jsem pravdu! Také ke mně něco cítí!'

„Ne!“ Erestorovi se podařilo přerušit polibek i podruhé, protože až příliš dobře věděl, že reakce jeho těla na polibek by ho prozradila. Už začínal být vzrušený! Překvapil Glorfindela i sebe, protože se mu zdařilo vyklouznout z jeho objetí, a rychle opustil bazén. Popadl ručník, ovinul si ho kolem pasu a uprchl z koupelny.

Glorfindel ho nenásledoval. Naopak, líně se natáhl a užíval si teplou vodu, která ho obklopovala. Erestor mohl utéct, ale nemohl se ukrýt. Teď, když věděl, že Erestor jeho city opětuje, byl Glorfindel odhodlaný získat půlelfovo srdce.

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

„Sladká Elbereth, jak jen mi to může dělat?“ Erestor vběhl do Síně ohně, která už dávno svému jménu neodpovídala. Ohniště byla studená, záclony v rostoucí bouři povlávaly a hrozivý blesk rozčísl temnou oblohu ve dví. Stáhl jeden z těžkých závěsů dolů a zachytil ho dřív, než dopadl na podlahu. Konečně mohl odložit ručník a místo něj si kolem těla ovinul těžkou látku. Ta ho stáhla dolů a on se poslušně podrobil, klekl si na studenou podlahu a zíral na přibližující se bouři. Nesla v sobě možnost, že by se mohla hrozivě rozvinout; měl by jít Glorfindelovi pomoci zajistit Poslední domácký dům, ale nemohl se přinutit k pohybu.

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

Když nad Posledním domáckým domem poprvé udeřil hrom a zazářil blesk, Glorfindel hlasitě zaklel. Opustil bazén, během pár minut se oblékl a pak utíkal chodbou, aby se ujistil, že koně nejsou v nebezpečí. Potom zabezpečil všechny dveře a okenice a přitom sledoval temné a hrozivé mraky, které visely nad údolím. Kde byl Elrond se svým prstenem moci, když ho potřeboval? Ale Vilya po Sauronově porážce ztratila veškerou svou moc. 'A kde je Erestor? Zatraceně!' Modlil se, aby se Erestor zase nevydal ven z domu. Hledat ho v tomhle počasí by bylo nebezpečné.

Jeho pozornost přitáhl pohyb v opuštěné Síni ohně a on si oddychl úlevou, když objevil Erestora před oknem. Přinejmenším teď věděl, kde nepolapitelného půlelfa najde. Strávil ještě několik minut kontrolou stájí a právě chtěl zamířit do Síně ohně, když zaslechl fascinující zpěv a ztuhl uprostřed pohybu.

Byl to Erestor - syn Lúthien, která svým zpěvem kdysi rozehřála Námovo srdce. A teď Ardu poctil hlas stejně znepokojivě krásný.

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

V Síních čekání sebou Námo trhnul v poznání. Jednou už mu kdysi podobný hlas zpíval - zpíval o lásce a ztrátě. Jeho zvědavost se probudila, proto vstal z křesla a zahleděl se na Východ. Jeho mysl mířila dál, aby vyhledala majitele toho obdivuhodného hlasu.

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

Těžká látka závěsu se nehezky shrnula kolem Erestorových nohou. Jeho prsty už neměly dost síly, aby ji udržely, tak ji nechaly vyklouznout. Byl teď nahý a vyšel na balkón a do bouře. Blesky ozařovaly nebe nad ním a hrom hrozil, že přehluší jeho hlas, ale Erestor nezaváhal, vložil do písně veškerou svou ztrátu, žal, bolest a ztracenou lásku; ne snad, že by jí chtěl dosáhnout k Námovi, ale přesto tak učinil.

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

Glorfindelovi se podařilo zlomit kouzlo, které kolem něj Erestorův hlas utkal, a pohnul se, aby zamířil do Síně ohně. V půlelfově hlasu bylo tolik citu a bolesti, že mu vytryskly slzy a on nechtěl nic víc, než Erestora podpořit a přesvědčit ho, aby se s ním o svou bolest podělil.

Když vstupoval na balkón, ztuhl v obdivu a sklonil hlavu jako vyjádření kapitulace. Ví vůbec Erestor, co dělá? Mimoděk zadržel dech, když zjistil, že není jediný, kdo na Erestora zírá ve vytržení. Za ním stálo zjevení, které znal až příliš dobře - byl to Námo, Vala smrti.

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

Erestor se sám stal písní, jeho duše se smísila s hudbou, slovy i melodií. Ztratil se ve světě, který nikdy dřív nepoznal, ale který byl, jak mu jednou Melian naznačila, stejně tak jeho jako jeho matky. Dior Lúthienin nádherný hlas nezdědil, ale Melian tvrdila, že on ano. Až doteď neměl důvod, aby si její slova ověřoval, ale jeho nynější muka se dožadovala uvolnění a ta píseň vytryskla přímo z jeho duše.

Zpíval o Arwen a své lásce ke své dceři - lásce, kterou nikdy nemohl naplno vyjádřit. Zpíval o dvojčatech, Elrohirovi a Elladanovi, jejich kráse a moudrosti. Ale především zpíval o jejich utrpení, jejich osudné volbě a své touze znovu být se svými dětmi. Pak zpíval o Glorfindelovi. O lásce, kterou mu jeho přítel nabídl, ale on ji přijmout nemůže, protože si takové štěstí nezaslouží, neboť se jeho život chýlí ke konci.

Posléze se zhroutil na zem, kde zůstal klečet jako hromádka neštěstí. Jeho duch se vyčerpal, jeho vůle byla zlomena, jeho síla ho definitivně opustila a on tam seděl a čekal na smrt. Čekal na Náma, až přijme jeho volbu. Ale poslouchal ho Vala vůbec?

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

V úžasu sledoval Glorfindel jedinou slzu, která vyklouzla z Námova pravého oka. Erestorova píseň pohnula Valou smrti, stejně jako kdysi dávno Lúthienina. Okouzlující hlas přivedl Náma sem a Glorfindel se zajímal, co udělá Vala dál. Erestor hrozil, že provede svou volbu a vybere si smrtelnost. Byl Námo zde, aby volbu přijal a dovedl do konce? Ne, to nemůže dovolit!

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

Nicméně Námo Glorfindela ignoroval a pokročil k Erestorovi. Slza, kterou prolil, zářila na jeho tváři jako tekutý mithril. „Vstaň, Erestore,“ přikázal pevně. Syn Lúthien se před ním zvedl, rozechvělý do hloubi duše, a Námo se divil, co to v matce i synovi je, že ho tak hluboce dokázali zasáhnout. „Zavolal jsi mě sem. Proč?“

„Já Vás nevolal…“ Erestorovy oči se zděšeně rozšířily, když si konečně uvědomil, před kým stojí. „Můj pane, já…“ Ohromeně zíral na Valu, který nyní jemně setřel slzu z líce a nabídl mu ji. Erestor nebyl schopen pohybu, proto jen sklopil oči. „Je mi líto, že jsem Vás vyrušil.“

„Dítě Lúthien, neklop oči, když přede mnou stojíš.“ Námův pohled se nakrátko přesunul na Glorfindela, pak se vrátil k Erestorovi. „Nemusíš si volat ochránce. Nechci ti ublížit.“

„Ochránce?“ Erestor se ohlédl přes rameno a jeho třes se zmenšil, když zjistil, že tam je i Glorfindel. Ten k němu rychle přistoupil a objal ho paží kolem pasu, což mu Erestor dovolil. „Já jsem sem Glorfindela nevolal, můj pane.“

Námo v jeho hlase poznal upřímnost a přikývl. „Tak mi tedy řekni, proč jsi mě sem zavolal.“ Přestože Erestorovo přání slyšel v písni, chtěl, aby ho vyjádřil slovy.

Glorfindelovo držení nečekaně zesílilo a jemné prsty konejšivě hladily jeho záda - jeho nahá záda! Erestor se začervenal.

„Erestore? Co ode mě žádáš?“ Námo přistoupil o krok blíž k Erestorovi a ihned si všiml, že Glorfindelův postoj je stále více majetnický. Bojovník rozhodně byl v pohotovosti.

„Chci, abys vyslechl mou volbu,“ nakonec pronesl Erestor a jeho nohy se pod ním téměř podlomily. „Chci se stát smr--“

„Ne!“ Glorfindel rychle přikryl Erestorova ústa svou dlaní, aby nemohl pokračovat. „Neposlouchejte ho, můj pane!“

Erestor se na Glorfindela zlobně podíval a setřásl obtěžující ruku. „Co si myslíš, že děláš?“

„Můj pane,“ oslovil Glorfindel Valu smrti, „já ho miluju! Nechci ho ztratit! Smrt už si vzala tak mnoho! Nechci, aby Erestor rozšířil řady mrtvých!“

Erestorova úzkost se zvětšila, když viděl v Glorfindelových očích bolest. „Proč nechceš rozumět? Nemůžu si vybrat nesmrtelnost. Mé utrpení by nikdy neskončilo.“

Námo pozorně naslouchal a teď studoval slzu, kterou uronil. „Takže si chceš vybrat smrtelnost? Zaručenou smrt?“

Špička jednoho z Glorfindelových prstů se přesunula před Erestorův spodní ret a jeho oči prosily půlelfa, aby nedával před ním přednost smrti. „Mám toho tolik co nabídnout, Erestore.“

„Nemohu tvou nabídku přijmout,“ řekl smutně Erestor.

„Vysvětli mi, Erestore, proč jeho lásku nemůžeš přijmout,“ požádal Námo a zamyšleně na něj hleděl, zasažený tragickým osudem všech půlelfů.

„Zklamal jsem své děti, můj pane.“

„Jak?“ Námo přistoupil o další krok k Erestorovi. Glorfindel okamžitě zareagoval a přinutil Erestora ustoupit o krok, aby tak vzdálenost mezi jím a Valou zůstala zachována. Zlatovlasý elf mu zřetelně nedůvěřoval. „Jak jsi zklamal Arwen Undómiel?“

„Já…“ Erestor ztratil řeč. „Měl jsem… já…“ Nenacházel slova a to ho frustrovalo, proto zvedl pohled a hleděl na Valu.

„Ty jsi svou dceru nezklamal, synu Lúthien. Naopak, umožnil jsi jí prožít její život a milovat muže, kterého si vybrala. Prožila dlouhý a plodný život.“ Námo zachytil souhlasný Glorfindelův výraz, ale jeho vlastní rysy zůstaly neutrální, když znovu pohlédl na Erestora. „Jak jsi zklamal dvojčata?“

„Měl jsem jim zabránit, aby si vybrali smrtelnost! Nezasloužili si zemřít! Nenesli vinu za zranění jejich matky!“ Glorfindelovy paže kolem něj se napjaly, aby ho udržely na místě, a Erestor zvažoval, jestli má bojovat, aby se uvolnil, ale prostě už postrádal sílu udělat to. „Byla jim předurčena věčnost! Ne smrt!“

Cosi v Námových očích stříbřitě zaplálo, když se díval na Erestora. „A teď se nemůžeš dočkat, abys jejich chybu zopakoval? Tvrdíš, že si vybrali smrt kvůli pocitu viny - viny z přežití, jestli jsem tě správně pochopil. A co se chystáš udělat ty?“

Erestor se divoce roztřásl, jeho oči se nemožně rozšířily a on klesl na Glorfindela, který ho snadno zachytil. Glorfindel Erestora, který omdlel, zvedl a přitiskl si ho ke své hrudi. Jeho oči vyhledaly ty Námovy pro odpověď. „Vy jste…?“

Námo zakroutil hlavou. „Odmítl jsem v tuto chvíli přijmout jeho volbu. Dal jsem mu něco, o čem by měl přemýšlet. Zbytek je na tobě, Glorfindeli z Gondolinu. Bojoval jsi v mnoha bitvách a porazil mnoho nepřátel, ale teď musíš najít způsob, jak Erestora přesvědčit, aby se rozhodl žít. To by mohla být tvoje nejtěžší a nejobtížnější bitva.“

Vala se natáhl, uchopil Erestorovu pravici a do její dlaně vložil mithrilovou slzu. „Zpěv Lúthienina syna mnou pohnul a stvořil tohle. Slyšel jsem v jeho písni tichou prosbu, kterou zatím nevyslovil nahlas. Jestliže si zvolí nesmrtelnost a odpluje do Valinoru, odměním ho.“ Námo se obrátil k odchodu, ale ohlédl se ještě přes rameno, když ho Glorfindel požádal, aby zůstal o něco déle. „Copak je, Glorfindeli?“

„Ty děti… Erestorovy děti…“

„Ano, přebývají nyní v mých Síních,“ potvrdil Námo.

„Ale vybrali si smrtelnost!“ Jak mohly lidské duše vstoupit do Síní čekání?

„Možná, že se rozhodli pro život smrtelníků, ale část jejich fëy zůstala elfská. Jejich fëar vždycky najdou cestu do mých Síní.“

„A budete o ně pečovat?“

„Budu…“ slíbil Námo, jehož postava začala blednout. „Máš jen tuhle jedinou šanci, Glorfindeli, můj starý příteli. Ať pozná tvou lásku. Ať pochopí, že stále ještě má proč žít - a zůstat mezi prvorozenými.“

„To udělám,“ slíbil vážně Glorfindel. „Přiměju ho, aby to viděl.“ Jakmile Vala zmizel, Glorfindel se otočil a zamířil do svých pokojů, aby mohl pořádně dohlédnout na svůj drahocenný náklad.

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

Erestor ohromeně zíral na jedinou mithrilovou perlu, která spočívala v dlani jeho ruky. Jen před pár minutami znovu nabyl vědomí a stále se ještě cítil zmatený ze setkání s Námem. „Odmítl mě.“

Glorfindel, který se zabýval zaléváním horkého bylinkového čaje, teď odnesl šálek vřelého nápoje k posteli, kde se posadil vedle Erestora. Ten byl zabalený do přikrývky a měl vzdálený výraz, ale zdálo se, že se už vrací do přítomnosti. „Vypij to - pomalu.“

Erestor se pro šálek natáhl a objal ho prsty, ale nepřestával hledět na slzu Valy. „Proč mi to dal?“

Glorfindel zůstával zticha, protože si uvědomoval, že si Erestor potřebuje utřídit myšlenky. „Malý doušek, Erestore.“

Erestor poslechl, usrkl, a pak se rozkašlal, když horká tekutina sklouzla dolů jeho hrdlem. Věnoval Glorfindelovi vděčný pohled a potom znovu upil. „Tenhle je můj oblíbený.“

Glorfindel přikývl, dobře si vzpomínal, že si Erestor svůj oblíbený skořicový čaj přichucuje kapkou miruvoru. „Vypij trochu víc.“

Erestorův pohled se vrátil k slze. „Slyšel jsi, co řekl?“

„Slyšel jsem každé slovo, které pronesl,“ potvrdil Glorfindel, který nicméně netlačil Erestora do mluvení. Chtěl, aby se mu otevřel, až bude mít pocit, že je na to připravený.

„Myslíš si, že má pravdu?“ Erestor si položil slzu do klína, napil se čaje a pak vyhledal Glorfindelovy oči. „Že opakuji chybu svých synů?“

„Jakou chybu?“ Glorfindel byl odhodlaný přimět ho, aby ta slova řekl nahlas.

„Že já… že jednám z pocitu viny? Viny z přežití?“ Erestor sklopil pohled a civěl do šálku vířící tekutiny.

„Ano, myslím, že v tom měl pravdu,“ potvrdil Glorfindel a dobře si všiml, jak sebou Erestor cukl.

„Nikdy jsem o tom nepřemýšlel takhle.“ Erestor vyprázdnil šálek, odložil ho stranou a znovu zvedl mithrilovou slzu. Tentokrát ji podal Glorfindelovi. „Ponecháš to u sebe, aby to bylo v bezpečí?“

„Proč?“ Glorfindel mithrilovou slzu přijal a nechal ji vklouznout do jedné ze svých kapes.

„Nemám na sobě žádné šaty,“ řekl Erestor a v jeho hlase zazněl náznak váhavého škádlení. Na jeho tváři se objevil plachý úsměv a mírně se začervenal. „Pořád mě miluješ?“ Jeho nejistý pohled se odvrátil od Glorfindela; nebyl si jistý, jestli se odpověď nezměnila.

„Stále tě miluji, dokonce navzdory tvé neuvěřitelné zarputilosti.“ Aby svá slova dokázal, vtiskl na Erestorovy chvějící se rty jemný polibek. „Nemáš žádný důvod o mně pochybovat.“

Erestor zvedl pravou ruku a dotkl se svých rtů, které byly právě tak něžně políbeny. „Jsem vyděšený, Glorfindeli.“

Glorfindel soucitně přikývl. „Čeho se bojíš?“

„Toho, že udělám chybné rozhodnutí. Námo mě přiměl uvažovat.“ Erestor už si nebyl tak jistý, že by měl dát přednost smrti před Glorfindelem.

„Potom jsem tedy jeho věčným dlužníkem,“ zašeptal Glorfindel a přisunul se blíž. „Řekl mi, že tvé děti dlí v jeho Síních a že se o ně bude starat.“ Erestorovy oči se rozšířily a Glorfindel ho okamžitě uklidňoval. „Procházel jsem jeho Síněmi a můžu tě ujistit, že tam nepocítí žádnou bolest, jen mír v duši.“

„Ale jak je to možné?“

„Vysvětlil mi, že ačkoliv si zvolili smrtelnost, část jejich duší vždycky zůstala elfská.“ Glorfindel mazaně objal Erestora paží kolem pasu, aniž by si toho zmatený půlelf vůbec všiml, a přitáhl si ho blíž. V havraních vlasech stále ještě prodlévala vůně deště a hebká, alabastrová pleť pod jeho dotykem ožila. „Takže i když se rozhodneš pro smrtelnost, tvá duše odejde tam.“

Erestor se v Glorfindelově náruči roztřásl. „Pořád si myslím, že jsem své syny zklamal.“

Glorfindel zvedl obočí. „A Arwen?“

„Důvodem pro její volbu byla láska, ne vina jako u dvojčat. Možná, že bych se mohl s jejím rozhodnutím vyrovnat.“

„Ale dvojčat ne?“

„Měli žít, Glorfindeli. Nenesli žádnou vinu - žádné provinění.“ Erestor se poddal svým emocím, protože spoléhal na Glorfindela, že ho podrží. „Sledovat jejich stárnutí tolik bolelo! Vidět je šourat se chodbami, téměř slepé, mě rozervalo. Byl bych dal svůj vlastní život za to, aby mohli znovu získat nesmrtelnost. Byl jsem nucen sledovat, jak se jejich vlasy měnily v šedé a potom v bílé… Jejich kdysi zářivé oči zbělely a osleply stářím! Potřebovali naši pomoc, když chtěli přejít do vedlejší místnosti! Oni… Zlomili mé srdce!“ Hystericky vzlykal a kýval se proti Glorfindelovi.

Glorfindel dělal, co mohl, aby mu pomohl zvládnout tuto emocionální bouři, a pomalu Erestora houpal. Pohladil dlouhé, havraní vlasy a zašeptal: „A ty jsi tady byl pro ně. Podporoval jsi je a miloval. Respektoval jsi jejich volbu. Byl jsi ten nejlepší otec, jakého si mohli přát.“ Ale jeho slova - kterými chtěl Erestora utišit - měla opačný účinek a Erestor se ještě hořčeji rozplakal.

„Dobrý otec by jim zabránil vybrat si smrtelnost!“

„Ani Elrond nedokázal změnil jejich mínění,“ poznamenal Glorfindel. „A teď stojíš ty před stejným problémem. Já nemůžu změnit tvůj názor. Jestliže si vybereš smrtelnost, necháš mě tady stejně tak, jako dvojčata opustila nás.“ Zarudlé oči se zvedly a setkaly se s jeho pohledem. „Budu trpět tak, jako právě teď trpíš ty. Budu si klást tutéž otázku; proč jsem nemohl změnit tvé mínění? Proč jsem selhal? Ale já nemám možnost zvolit si smrt. Ponesu si tuto bolest s sebou do Amánu.“ Glorfindel se dramaticky odmlčel. „Tedy, pokud nevyblednu ze stesku po tobě, Erestore.“

„Ne! Nesmíš vyblednout!“ Erestor, chvějící se v Glorfindelově náruči, se přestal kolébat a objal ho svými pažemi. „Ty nesmíš vyblednout, slyšíš mě?“

„Je jediná osoba, která může zajistit, že se to nestane, a to jsi ty, Erestore.“

Erestor se dlouho upřeně na Glorfindela díval, pak ale jejich oční kontakt přerušil. „Cítím se ztracený.“

„Ztracený - to je dobré, pomůže ti to všechno si promyslet.“ Teď, když Erestor sám opětoval jeho objetí, cítil se Glorfindel povzbuzený. „Proč si na chvíli neodpočineš?“ V dálce stále ještě zuřila bouře, ale Poslední domácký dům byl pro teď v bezpečí.

„Zůstaneš se mnou?“ Erestor se unaveně hlavou opřel o Glorfindelovo rameno.

„Zůstanu s tebou navždy, pokud si to budeš přát,“ slíbil Glorfindel, uložil se na postel a stáhl Erestora s sebou. „Odpočiň si, má lásko. Spi.“

„Budeš střežit mé sny?“ Erestor si udělal pohodlí a přitiskl se co nejblíž ke Glorfindelovu tělu.

„Navěky, Erestore.“ Glorfindel vtiskl cudný polibek do havraních vlasů a pustil Erestora z náručí, aby se rychle odstrojil. Chtěl cítit Erestorovo tělo proti svému, když budou spát. Vklouzl mezi přikrývky a znovu si ho přitáhl bezpečně do své náruče, aby tak mohl chránit jeho sny, a potichoučku broukal ukolébavku.

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

„Už je to mnoho let, co jsi za mnou přišel s takovou žádostí,“ řekl Manwë a zkoumal Pána Domu mrtvých. „Víš také, že takové rozhodnutí nemohu udělat sám. Musím se poradit s Eruem.“

Námo uctivě sklonil hlavu. „Samozřejmě.“ Jeho žádost byla troufalá a navíc bezdůvodná, takže si nemyslel, že by mu vyhověli, ale musel to zkusit.

„Oznámím ti naše rozhodnutí, ke kterému dospějeme,“ prohlásil Manwë, čímž uzavřel jejich rozhovor.

Námo odešel a uvažoval, jaký asi bude výsledek konverzace mezi Manwëm a Eruem. Přinejmenším to aspoň zkusil.

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

 

 

Erestor z Roklinky - část první

Erestor z Roklinky - část třetí

 

Vyhledávání

Štítky

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat