Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 4
NejhoršíNejlepší 

Fandom:  Harry Potter
Autor:  Quill Lumos
Originál:  For Services Rendered   

Překladatel:  Alcea
Beta:  Georgia
Páry:  Harry Potter/Severus Snape

Varování:  18+, slash, násilí, vulgární výrazy, sexuální scény, nedobrovolný sex (znásilnění), alternativní vesmír.

 

Farid stále bloudil; ani vlastně netušil, jak dlouho byl na tomto místě, cítil se ztracený. Krajina byla zvláštní - temná, plná podivných, zkreslených obrazů, vyvěrajících z průrvy, jež pomalu tento svět zkreslovaly ještě více. Díval se na průrvu, kterou našel uprostřed tohoto podivného, tajemného světa; opakovaně se k ní vracel. Byla temná, zlověstná, nad jeho chápání. Farid se otřásl; přál si, aby tu byl pán s ním, zoufale ho chtěl obejmout.

Průrva ho děsila; byla hluboká, záhadná a zkreslovala obrazy, jež čím dál více v přívalech vyvrhovala. Občas Farid zahlédl jednoho ze svých přátel, ale vždy se zdáli být v dálce, zacházeli za roh nebo mizeli z dohledu.

A co hůř, tu a tam viděl nebo slyšel Jusufa nebo Vernona, myslel si, že ho hledají, a tak se schovával.

Jednou nebo dvakrát viděl pána, vždycky však hovořil s někým jiným, jeho pozornost se zaměřovala jinam, když chtěl Farid jít za ním. Většinou, když se Farid přiblížil, on se otočil a odcházel, pak se v dálce objevil strýc Vernon nebo Jusuf, a Farid musel utéct.

Konečně po týdnech hledání si pomyslel, že našel místo, kde by mohl být v bezpečí; stál před místností - vypadala jako dětský pokoj. Uvnitř byl malý chlapeček, hrál si s hračkami, které vytahoval z koše, třepal s nimi nebo chrastil či žvýkal. Farid se usmál; působilo to tu tak chráněně, vlídně. Pár okamžiků pozoroval hrající si dítě, a potom… tím dítětem byl on, to dítě je on sám! A v tu chvíli Farid věděl, kde je.

Ve své hlavě, uvězněný ve své mysli; tohle byly jeho vzpomínky. Průrva byla místo, kam se uhodil do hlavy, když spadl. Umíral; pomalu ho to zabíjelo, ničilo mu mysl a zahalovalo ho temnotou.

Zde ho Jusuf nemohl zranit, ani ublížit, poněvadž byl jen vzpomínkou. Byl v minulosti, jejich spojení neexistovalo. Vernon Dursley byl také pouhým přeludem; také již nemohl zranit Farida.

Ale co pouto? Farid po něm neviděl jedinou známku; hledal ho na tomto místě týdny a zřejmě bylo pryč. Copak byl pán také pryč? Už zemřel?

Farid ho viděl padat, uvnitř sebe cítil díru, jež musela zůstat po zrušení pouta, už si vzpomněl. Ale jestli bylo pryč, opravdu zničené, pak i pán musí být pryč. Farid si nemyslel, že by si s tím poradil. Jak by mohl dál žít ve světě bez pána, i kdyby to pouto umožnilo?

Podíval se na sebe, přesto ne na sebe. Ta kolena nebyla jeho; byly to buclaté nožičky batolete. Prohlížel si pokoj, v němž seděl; byl zářivý a veselý. Živý vlys zdobil stěnu, kouzelná zvířata se honila ve stálém kruhu, namalovaná jasnými barvami: červenými, modrými a zlatými. Tento pokoj si nepamatoval. Copak je zpět u strýce? Byl to snad Dudleyho pokoj?

Poté však uslyšel ženský hlas. Krásný, melodický; mohl by ho poslouchat věčně. Otočil hlavu a spatřil tu, která promluvila. Viděl zářivé smaragdové oči, tolik podobné jeho, a jasné měděné vlasy.

„Harry.“ Žena se usmívala, usmívala se na něj, její tvář byla láskyplná a užaslá. Znal ji, jistěže ano. Ona je Lily Potterová a on její syn.

Náhle věděl: kdysi, před pánem, před špatnými věcmi, co se mu přihodily, před Dursleyovými, před Jusufem, byl chlapeček jménem Harry Potter, jehož rodiče ho tuze milovali.

„Pojď, můj človíčku,“ pobízela jeho matka jemně, „pojď k mamince. Zvládneš to, dokážeš chodit.“

Stála ve dveřích, paže měla rozpřažené, za ní Farid viděl zářivé zvoucí světlo, plné domova, lásky, útěchy, světla, jež ho volalo.

Vyškrábal se na nohy - nebylo to snadné, dost se kymácel, ale podařilo se mu to. Vytáhl se a před sebe doširoka roztáhl ruce, když hledal rovnováhu.

„Pojď, broučku,“ povzbuzovala ho matka, „ty to zvládneš, můj šikulko.“

Farid se zasmál, jeho matka na něj byla pyšná. Ačkoli to neznělo jako jeho smích, spíš jako nějaké broukání.

Matčiny paže byly však stále otevřené a vypadaly tolik bezpečné a lákavé, že to Farida přimělo udělat krok vpřed na nejistých nohách.

Jeho matka se také zasmála.

Volala na někoho těsně za dveřmi: „Jamesi, Jamesi, pojď se podívat! Chodí, zvládl to - náš Harry jde zpátky k nám.“

Poté se k jeho matce připojil usměvavý muž se širokým úsměvem a jiskřivýma oříškovýma očima. „Výborně, můj Harry,“ pronesl. „Chytrý kluk! No, synku, pojď, pojď k tatínkovi!“

Znenadání Farid už nebyl dítko; byl sám sebou, dospělý. Osamocená slza mu skanula z koutku oka; slza smutku za ty, které opouští, slza lítosti. Snad to je správné rozhodnutí. Doufal v to. Možná nastal čas jít dál.

Jeho rodičům zřejmě nezáleželo na tom, že se změnil - stáli tam, se stále doširoka napřaženýma rukama. Usmívali se na něj, vítali ho. Světlo za nimi, hřejivé a zvoucí, ho volalo, stále ho volalo, kupředu do jiného světa. Už nemusí zůstat tady na tomto děsivém místě, může jít dopředu na místo, kde znovu nepozná bolest, osamělost, jež musel v životě trpět. Může jít na místo, kde bude šťastný, a možná na něj na druhé straně světla čeká pán.

Proto Farid učinil další krok a další - bylo to snazší s každým malým krokem. Vyrovnal se v ramenou a směřoval dál k nim, kráčel ke světlu, konečně šel domů.



Severus seděl u Farida, jako každý jiný den, alespoň na nějakou dobu - ostatně se už vrátil k vyučování. I Albus tu byl, Ron, Hermiona, Draco a Neville. Stalo se to už pro ně trochu tradicí: navštěvovali Farida před večeří a mluvili k němu, vyprávěli mu, jaký měli den, a co chystali na později. A potom, po večeři, se Severus k němu vracel sám nebo s Tárikem, jemuž chyběl jeho veselý a živý páníček, a sedával u Farida tak dlouho, dokud nebyl čas jít spát. Třeba něco málo známkoval, nebo četl knihu, ale prostě dělal společnost svému milenci, poněvadž věděl, jak se Faridovi nelíbilo být sám. Dlužil mu toho tolik, svému chlapci, všichni mu dlužili. Už je to však pět týdnů a Farid se ještě neprobudil.

Poppy se dál přela, že Farid umírá, že bytost, jakou byl Farid, už není, přesto ho však Severus nenechá odejít. Vyžadoval, aby Poppy hocha krmila magicky, aby byl sledován jeho stav, udržován v čistotě a suchu.

Jednou či dvakrát se pokusil vstoupit do Faridovy mysli. Našel pouze zmatek a temnotu, avšak odmítal věřit, že to znamenalo, že je Farid ztracen. Severus věřil, že někde na druhé straně temnoty, byl Farid uvězněný. Když však na něj pořád mluví, říkají mu, že ho milují, že jim chybí, jednou, nějakým způsobem, Farid nalezne cestu domů.

Rozmlouval s Albusem o studentech pokročilých lektvarů - brzy přijde čas jejich zkoušek, docela se obával o Antonyho Goldsteina, jenž se zasekl na mrtvém bodě. Právě se o tom zmiňoval řediteli, když v tu chvíli Hermiona zakřičela:

Farid, Farid! Pomozte mu, pomozte mu, přestal dýchat!“

Severus se otočil, aby se podíval na chlapce, jak se dalo čekat, jeho hruď se nehýbala. Farid přestal dýchat; jeho oči stále nevidoucně hleděly dopředu. Severus nehlasně vyřkl slovo ‚ne‘.

Pojednou však spatřil záblesk naděje; v koutku Faridova oka se objevila slza, pomalu mu stékala po tváři. Severus skočil k němu; do rukou uchopil Faridovy bledé líce a hluboko se zahleděl do jeho očí - kdesi hluboko, hluboko uvnitř viděl stopu po záblesku světla.

Strhl si plášť. „Vezměte ho, slečno Grangerová. Vstoupím do jeho mysli, on ještě není mrtvý!“

„To ne, můj chlapče,“ ozval se Albus. „To ti nemohu dovolit, on je pryč. Byl to úžasný hoch, nádherná osobnost, ale ztratili jsme ho, nechme ho v klidu zemřít.“

Severus málem frustrovaně zakřičel - na tohle neměl čas. Obrátil se zlostnýma očima na Albuse.

„Zpátky, starče!“ vykřikl. „Drž se dál ode mě a od něj. Do jeho života ses míchal už tak dost - ve Faridovi je něco živého, viděl jsem to! Já to najdu a přivedu zpět.“

„Ale Severusi,“ Brumbál vyhlížel šokovaně jeho výbuchem, „vstoupíš-li do jeho mysli a on zemře, přišli bychom i o tebe.“

„Tohle riziko jsem ochoten podstoupit,“ prohlásil už mírněji. „Můj život bez Farida nic neznamená, bez něj možná také zemřu. Rone,“ otočil se k zrzkovi, a pokynul hlavou k řediteli, „vytáhněte si hůlku - kdyby mi v tom chtěl nějak bránit, proklejte ho.“ Poté bez otálení vytáhl svou hůlku, zahleděl se hluboko do Faridových očí a vyřkl: „Legilimens.“

Nato Severus neustále padal, temnotou, prostorem. Ještě nikdy neměl odvahu tak daleko zajít. Netušil, co jej čeká, ale pro Farida, pro svou nejdražší lásku, to za to riziko stálo.

Nyní viděl obrazy - vzpomínky. Severus si připadal, že se octnul v nějaké malbě od Hieronyma Bosche - tak ohyzdné a hrůzné byly obrazy před ním. Měl za to, že věděl o všem, co se Faridovi stalo, ale když to viděl, když viděl chlapcovy strašlivé vzpomínky, něco se v Severusovi zlomilo, a uvědomil si, že jestli se odtud někdy dostane, už nebude takový jako dřív.

Potom náhle dosáhl země. Ležel na travnatém svahu u jezera v Bradavicích. Slunce svítilo a hřálo: byl ve vzpomínce. Dopadl na něj stín, silueta, a vzhlédl. Ať to byl kdokoli, stál před slunce a nemohl ho dobře vidět.

Uslyšel hlas: známý a zároveň docela pozměněný - chlapcův hlas, hluboký, přesto ne tak hluboký, jakým jednou bude.

„Dobrý den, pane,“ pronesl ten hlas. „Přemýšlel jsem, jestli pro mě přijdete.“

Severus se posadil.

„Faride?“ ptal se. „To jsi ty, Faride?“

„Jistěže jsem to já,“ přitakal hlas trochu mrzutě, pomyslel si Severus. Stín si sedl, Severus konečně viděl svého chlapce, svého krásného chlapce. Usmíval se, oči mu tančily, byl živ a zdráv.

„Ztratil jsem se,“ řekl Farid. „Hledal jsem cestu domů, ale ztratil jsem se. Čekal jsem na vás. Prosím, pane, vemte mě domů.“

Severus si uvědomoval, že se zubí od ucha k uchu - ‚jako blázen‘, řekla by jeho matka.

„Jsem moc rád, že tě vidím, má lásko, můj milovaný chlapče. Už jsem nevydržel čekat a šel jsem tě najít, ale ty nemáš svůj přízvuk, milý, nezníš jako ty,“ pochichtával se, když vtáhl hocha do silného objetí.

Farid se na okamžik odtáhl a vzhlédl na Severuse nádhernýma, zelenýma očima, v nichž se zračila zmatenost.

„Samozřejmě, že nemám přízvuk, pane!“ prohlásil. „Takto zním ve své hlavě!“

Severus se usmál a políbil ho na nose.

„Zníš překrásně,“ řekl, jak něžně dále políbil Faridův krk.

„Takže já mám přízvuk? Tedy, normálně?“ dotazoval se Farid, odtáhl se od polibků a hleděl na něj poněkud udiveně.

Severus se jen uchechtl, když kývl, a otřel tvář o tu Faridovu.

„Už nejsem tvůj pán, maličký,“ šeptl Severus. „Víš to?“

Teď zase kývl Farid: „Ano,“ přitakal posmutněle. „Myslel jsem si, že jste zemřel, že jste mě opustil. Většinu času jsem byl dost zmatený. Jen jsem bloudil, hledal jsem vás, nevěděl jsem, kde jsem - viděl jsem vás, jak jste tam ležel po bitvě a myslel jsem si, že jsem vás ztratil. Netušil jsem, kde jsem to byl, co se mi to stalo, ale potom jsem viděl Lily a Jamese.“

Smutně se zasmál: „Má maminka a tatínek. Chtěli, abych byl s nimi, šel do světla, a já to málem udělal, skoro jsem šel. Ale v poslední chvíli jsem se zastavil - nemohl jsem to udělat.“

Severus se na něj upřeně zahleděl. „Proč ne?“ ptal se jemně. „Proč ses vrátil?“

Farid zvedl hlavu, a setkal se se Severusovým neochvějným pohledem. „Nemohl jsem,“ odvětil. „Nemohl jsem prostě takto opustit své přátele - chtěl jsem žít.“ Opět sklopil oči. Poté tichounce, že Severus musel bedlivě poslouchat, zazněla jeho následující slova: „A vy jste tam nebyl - myslel jsem si, že kdybyste umřel, také byste na mě čekal. A tak jsem jim řekl, že ještě nejsem připravený umřít, že je toho mnoho, co chci nejprve udělat, a myslel jsem si, že jsem volný, že jste mě nějak osvobodil, a chtěl jsem vědět, jaké to je být volný, aspoň na chvíli.“

Faridovy oči se zalily slzami: „Řekli, že jsou na mě pyšní, že mě milují, a že jednou, až budu připravený, budou na mě čekat.“

Severus objal svého chlapce, Farid se opřel do jeho objetí. „Říkali mi Harry,“ pokračoval Farid, „ale řekl jsem jim, že ten chlapeček, kterým jsem byl, měl zemřít, když byl jen dítě. Řekl jsem jim, že můžu být pro svět Harry Potter, ale pro mé milované a přátelé jsem známý jako Farid.“

„A co ti na to řekli?“ ptal se Severus zvědavě.

„Že jsem jejich syn, ať je mé jméno jakékoli, a že mě oba milují, více než život.“

Severus na to nemohl nic říct, proto si jen hocha přitáhl blíž a chvíli jej držel. Seděli na travnatém kopci, na slunci, on a Farid.

„Viděl jsem tvé vzpomínky, Faride,“ šeptl. „Viděl jsem věci, které ti provedli - byli příšerní, hrozní! To jsem netušil.“

Farid přiložil prst na Severusovy rty. „Ššš, pane,“ pronesl. „Oni jsou minulostí - už mi nemůžou ublížit. Smířil jsem se s nimi, přijal je, vždy budou mou součástí, ale můj život neřídí, už ne. Teď mám vás, přišel jste pro mě, jak jsem doufal.“

Severus se usmál. „Půjdeš tedy domů?“ zeptal se váhavě.

„Ano, pane,“ odvětil mu Farid. „Chci jít domů. Jen je to tu mírumilovné, v mé hlavě, a nejsem si jistý cestou.“

„Ukážu ti ji, ano?“ řekl mu Severus. „A mimochodem, už není žádný pán. Mé jméno je Severus.“ Vzal Faridovu ruku do své a vedl svého milovaného zpátky do života, zpátky do budoucnosti naplněné nadějí a láskou.



Ve Faridově pokoji bylo pozdvižení! Všichni křičeli a poměrně bezúčelně pobíhali. Severus otevřel oči, uvědomil si, že stále svírá Faridovu ruku.

„Dost!“ zahřměl. „To už by stačilo!“ Okamžitě uposlechli, rozhostilo se ticho.

„Pane profesore Snape,“ promluvila Hermiona, možná za všechny, včetně Albuse, jenž si zjevně vzal Severusova slova k srdci a mlčel. „Mysleli jsme si, že jsme o vás přišli. Díky bohu, že jste v pořádku! Farid začal před pár okamžiky znovu dýchat, ale nemohli jsme vás probrat a…“ odmlčela se, když se zahleděla na lůžko. „Ach!“ vypravila ze sebe tiše.

Severus následoval její pohled.

Farid se probudil. Byl velmi bledý a patrně oslabený, ale vzhůru. Jeho oči šíleně jiskřily, v jiskření se měřil s Albusem.

„Ahoj, Severúsi,“ řekl s úsměvem na rtech. Jemně stiskl Severusovu ruku. „Dékuju, že si mě přivedl domů.“

 

Za poskytnuté služby - 43. kapitola

Za poskytnuté služby - 45. kapitola 

Komentáře   

0 # třikrát hurá!sisi 2014-04-10 19:43
zlatý Severus, kdyby jeho nebylo, tak by Harry zůstal u upírů, Bradavice by byly zničeny, kouzelnický lid porobený a z pohádek by se staly báje a z bájí pověsti. Ale statečné srdce zmijozela si vždy najde cestu. Sláva Zmijozelu! :eek:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

Vyhledávání

Štítky

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat