Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 3
NejhoršíNejlepší 

Fandom:  Harry Potter
Autor:  Quill Lumos
Originál:  For Services Rendered   

Překladatel:  Alcea
Beta:  Georgia
Páry:  Harry Potter/Severus Snape

Varování:  18+, slash, násilí, vulgární výrazy, sexuální scény, nedobrovolný sex (znásilnění), alternativní vesmír.

 

Později, když se Severus probudil, pomyslel si, že je už nejspíše ráno. Přinejmenším do pokoje pronikalo mdlé šedavé světlo. Farida měl stále přivinutého u sebe. Zjevně snil, poněvadž se mu rychle pohybovaly oči pod víčky a občas si pro sebe mumlal a mračil se. Severus pomalu vstal z postele a zamířil do koupelny.

Rychle dokončil svou očistu, ale rozhodl se na chvíli ponechat Farida samotného. Snad ho naléhavá potřeba jít na záchod probudí. A pokud ne, Severus na něj potom může vždy použít kouzlo, kdyby musel.

Pro změnu na druhé straně dveří čekal Remus Lupin. Zvedl ruku, aby pozdravil Severuse, jen co vstoupil do ještě více přecpaného obývacího pokoje. Jak se zdálo, v noci musely dorazit další stovky dárků, včetně čehosi, co vypadalo jako velká klec s kluběnkami, což Severus úmyslně ignoroval.

„Jak ti je, Severusi?“ zeptal se Lupin, v jehož rysech se zračily obavy.

„Už mi bylo lépe,“ odpověděl Severus, „ale nejsem to já, o koho se strachuji. Máš nějaké tušení, co podali Faridovi?“

„Draco s Hermionou zkoumali vzorek lektvaru, který nalezli. Nott a jeho přátelé nebyli moc opatrní. Zanechali po sobě spousty důkazů. Zřejmě ho nadopovali nějakým druhem paměťového lektvaru. Tak si to myslí Hermiona a podle Draca byl zpackaný.“

Severus zavřel oči. „Pokud ho vařil Nott, pak byl skoro určitě zpackaný. Ten kluk byl v lektvarech vždy nemožný. Na ty přísady se musím podívat sám, Remusi, protože paměťový lektvar by ho neměl takto složit, ne na tak dlouho.“

„Snad později,“ řekl Remus, „protože se potřebujete nasnídat, a je tu docela hodně lidí, kteří jsou nedočkaví vás vidět.“ Severus tomu nemohl věřit. Určitě je tu nejspíše hodně lidí, kteří jsou celí nedočkaví vidět Farida, ale Severus se hluboce styděl sám za sebe i za své jednání, a zrovna teď se necítil na to podívat se někomu do tváře.

„Domnívám se, že potřebují ujištění,“ pokračoval Remus. „Celkem dost dětí se obává, že pouto mohlo být ovlivněno tím, co se stalo Faridovi. Myslí si, že teď patří Nottovi, ale ujistil jsem je, že to tak není.“

Severus pocítil slabost. Na tuhle možnost nepomyslel, a když mu to náhle došlo, musel se v tu chvíli posadit. „P-proč,“ zajíkl se, „proč to tak není?“

Remus položil ruku na jeho rameno. „Neměj strach, Severusi,“ řekl laskavě. „To pouto je silné. Svěřil ses mi, že Farid musel léta, ehm, pobavit hodně mužů. Kdyby existovalo nějaké riziko přenosu pouta, pak by to nemohl dělat.

V podstatě pokaždé, když Farid musel s někým být, bylo to znásilnění, protože Farid zajisté neměl na výběr. Aby však pouto bylo přeneseno, musel by ho jeho pán darovat, jak to provedl Jusuf s tebou, nebo by otrok musel být vzat násilím, a to by znamenalo, že ten, kdo by to učinil, by musel být silnějším kouzelníkem než původní pán, aby to pouto vůbec přemohl.

Nemyslím si, že někdo z nás je dost silný na to, aby ti vzal Farida, Severusi, vyjma Albuse a hmm…“ To jméno nevyslovil, i tak však Severus věděl, koho myslel: Albuse a Voldemorta. Raději by sám zabil Farida, než aby ho někdy vlastnil Voldemort. Pokud je Jusuf zlý, pak Temný pán je hotová noční můra.

„To prokleté pouto nás ničí, Remusi,“ řekl tiše. „Včera jsem byl zaslepený zlostí a žárlivostí, ačkoli to není žádná omluva. Hodně jsem pil! Vždycky jsem si sliboval, že nikdy nebudu pít, ne potom… ne když byl takový můj otec. Jak se mu mohu podívat do očí, až se probudí? Myslí si, že jsem ho daroval, a to je dost špatné, a nadto, když byl zjevně zraněný, uhodil jsem ho a odbyl ho. Jak jsem to mohl provést? Vždyť jsem o něj málem přišel, Remusi!“

Severus měl zase blízko k slzám, Remus se však už na něj nedíval. Místo toho jeho oči ulpěly na drobné postavě stojící ve dveřích.

Když předchozí den Severus koupal Farida, také jej oblékl. Hoch měl na sobě jednu ze Severusových nočních košil, tu stejnou, kterou měl, když byl nemocný. Byla na něj moc velká a visela na jeho malém těle, neboť obnažovala jedno rameno a téměř se dotýkala podlahy. Vyhlížel male, křehce a velmi mladě.

„Páne?“ řekl Farid.

Chlapcovy oči byly doširoka otevřené, když ho upoutala přítomnost všech těch zvláštních věcí, jež je obklopovaly. Věcí, jež patrně od minulé noci zdvojnásobily svůj počet.

„To je v pořádku, Faride,“ řekl Severus. „Pojď sem, nic v pokoji ti neublíží.“ Farid učinil tak, jak mu bylo řečeno, ale jen co došel k Severusovi, udělal něco, co už dlouho ne; začal si klekat.

„Ne, miláčku,“ řekl Severus, když ho uchopil dřív, než si klekl na podlahu, „posaď se vedle mne, neklekej si, ty si nemusíš klekat.“ Velké zelené oči se podívaly na Severuse, skoro ho rozplakaly; tak nejistý a ztracený výraz se v nich zračil.

Jakmile se chlapec usadil, Severus ho natočil tak, aby mu mohl hledět do tváře. „Je mi to moc líto, můj milý,“ hlas se mu lámal emocemi. „Moc se omlouvám za to, co jsem ti udělal. Odpustíš mi někdy?“ v pohledu, jejž mu hoch věnoval, nebylo nic z hřejivého smíchu, který v něm normálně byl, nic z lásky. Jenom se díval zmateně, zmateně a trochu ztraceně.

Tehdy k němu promluvil Remus. Severus cítil, že nemůže mluvit.

„Faride,“ ptal se laskavě, „víš, kdo jsem?“

Farid se nato tvářil ještě zmateněji. „Áno pane, ste Remús Lupin, přítel mého pána.“ Remus teď vypadal překvapeně. Zda to bylo proto, že nevěděl, co říct dál, nebo proto, že ho Farid označil za jeho přítele a ne svého, Severus netušil.

Přesto Lupin mluvil dál: „Faride, myslíme si, že ti byl podán paměťový lektvar. Pamatuješ si, co se stalo předtím, než jsi šel spát?“

Farid svěsil hlavu, velká slza mu skanula do klína, a smutně přikývl.

„Áno,“ šeptl. Koukl se na Severuse přes své dlouhé černé řasy, a Severus řekl: „Pověz mu to, Faride.“

Hoch začal poslušně mluvit smutným, trochu monotónním hlasem: „Byl sem špatný otrrok a pán byl velmi rrozzlobený, tak mě dal Nottovi, aby trrestal. Křičel, že sem špatný a Nott a ostatní kluci mi dali lektvarr a pak si nepamatuju, ale pán se stále zlobí, a on říká, že sem děvka a courra a tak to dělat s těmi kluky, a řekli mi, abych se svlékl, a pak nevím.“

Severus se cítil zdeptaně. Jakoby mu někdo vyrval ještě bijící srdce z hrudi a dupal po něm. Tak zlá byla ta bolest. Myslel si, že umře.

„Faride,“ mluvil tiše a zoufale. „Poslouchej, má lásko, prosím, poslouchej. Ty nejsi špatný. Nejsi vůbec špatný. Byl jsem naprosto mimo, opilý. Ale já jsem tě nedal pryč. Slíbil jsem ti to. Neudělal bych to, nikdy bych to neudělal. Rozumíš?“

Hoch přikývl, ale nic neřekl.

„Faride,“ ptal se Remus, „stále si myslíš, že jsi byl dán pryč?“

Tentokrát, když hoch vzhlédl, v jeho očích se objevil skutečný strach, a tentokrát zavrtěl hlavou. „Ne!“ řekl. „Ne. Pán má prravdu, cokoli pán říká! Pán ví nejlíp.“

Severus ovinul paže kolem Farida a přál si, aby se přitulil tak, jak to dělával. Chlapec se nebránil, ale ani neroztál v Severusově objetí. Jen seděl, povolný a neodporující.

„Co ti řekli ti kluci, že jsou má přání?“ zeptal se Severus klidně. Znovu Farid vzhlédl s ohromnýma očima.

„Čétli mi váš dópis, páne. Byl to rrukopis a já neumím číst rrukopis a pak,“ Farid polkl, zjevně překonával emoce, jež hrozily, že ho pohltí, „pak póužili slovo, kterré mě přimělo se vzrrušit, oni říkali, že ste jim ho řekl.“

Severus to tušil, podle vyprávění, jež si vyslechl včera. Hoch byl obelhán; zneužili jeho slabosti, a Severusovy slabosti, proti Faridovi. Čekali na správnou příležitost a chopili se jí, když se naskytla.

Severus si pomyslel, že na tohle ještě není vhodný čas, a že by se měl hoch teď vykoupat, nasnídat a odpočívat. Dopustil se na Faridovi strašlivých věcí, on to věděl. Ale neudělal to. Nedal ho pryč a nemohl snést, že si myslí, že by ho odvrhl, že by ho někdy daroval. To nedovolí, ani na jediný okamžik.

Hocha držel pevně u sebe, hladil ho po vlasech a na zádech mu bezděčně kreslil kruhy.

„Nezlobím se na tebe, Faride. Tys neudělal nic špatného. Ale ti kluci ti lhali. Nevím, jak to, že Nott znal tvé slovo, ale já jsem jim ho neřekl. To bych nikdy neudělal. Nepochybně to bylo mé písmo, ale nestálo v něm, že bys měl jít s nimi. Nikdy bych se o tebe s nikým nedělil. Ne jako Jusuf.

Rozumíš? Ne jako Jusuf?“

Farid se tvářil naprosto zmateně, přesto opakoval po Severusovi:

„Ne jako Jusuf.“

„Miluji tě, můj milý,“ pokračoval Severus. „Miluji tě z celého srdce. Je mi moc líto té včerejší noci, moc líto, že jsem ti ublížil, rozumíš? Prosím, odpusť mi, Faride. Prosím, odpustíš mi?“

Farida si přitiskl k hrudi a kolébal s ním dopředu a dozadu, zatímco šeptal: „Je mi to líto, moc líto,“ stále dokola. Nakonec Farid položil ruku na Severusovu paži: „To v pořádku, páne,“ řekl. „To búde v pořádku.“

A při těchto jemných slovech se Severus neudržel a vážně se rozvzlykal. Farid ovinul ruku kolem Severusových zad a začal ho hladit, třebaže poněkud neúspěšně.

„To v pořádku, páne. To v pořádku.“



Farid zase spal. Severus se konečně uklidnil, a uvědomil si, že ho Farid opět utěšoval, ačkoli to mělo být naopak. Hoch se probudil, zmatený a malátný z lektvaru a pak se Severus znovu dal do pláče, čímž přiměl Farida, aby ho utěšoval.

Zatímco se Remus tvářil ustaraně a rozpačitě.

Nakonec vlkodlak řekl Severusovi, aby se ovládal a poslal Farida umýt se a převléknout. Remus objednal snídani, posadil se vedle nich a ukázal na některé dárky a hračky, jež jim byly během posledních dvou dnů poslány. Farid seděl na židli mezi nimi. Jedl, když mu to bylo řečeno. Díval se na vše, když byl o to požádán. A dokonce se jednou či dvakrát usmál, pokud si myslel, že musel.

Severusovi to skoro připadalo, jako by Farid byl duchem nepřítomný a hrál roli poslušného otroka, jak to dříve mnohokrát dělal.

Kdysi, když byl Severus malý chlapec, byl na návštěvě u přítelkyně své matky. Byla mudla a žila v domě, kde bylo okno se zesíleným sklem. To silné vzorované sklo bylo vyztužené pletivem. A jednou kdosi vykopl fotbalový míč a okno roztříštil, ale to pletivo ho drželo pohromadě, ačkoli bylo popraskané a rozbité. Severus se obával, že Farid je jako to okno. Zlomený do mnoha střípků, jež nějak držely pohromadě. Jeho oči byly příliš zářivé, úsměv prchavý a jeho ruce se třásly, když se snažil sám najíst.

Později, když ho přišli navštívit ostatní studenti, byl srdečný a zdvořilý jako vždy, jen trochu zamlklý, ale teprve když přišel k Dracovi a dotkl se jeho pohmožděné tváře, všiml si, že Draco byl také zbitý.

„Chudáku Drraco,“ řekl. „Pořád tě tó bolí?“

Severus si s trhnutím uvědomil, že Farid na oslavě nezůstal dlouho. Zdržel se, aby pomohl kamarádovi. Zachránil ho potom, co byl zbitý a zůstal s ním, i když riskoval Severusův hněv, aby nebyl sám. Za tento čin laskavosti a soucitu zaplatil skutečně vysokou cenu.

Farid lehce poplácal Dracovo rameno, ale neobjal ho jako ještě před několika málo dny. Stále kontroloval Severuse, aby viděl, co jeho pán dělá a jak reaguje. Nebylo to v pořádku, byl hodně nepřístupný a nezúčastněný. Jakoby Farid byl herec, jenž hrál sám sebe v příběhu svého života.

Potom vzal Severus s sebou do lektvarové laboratoře Farida a Lupina, aby analyzoval vzorek, který dostal. Farid, jemuž se zase ospalostí klížily oči, se stočil na otlučené staré pohovce a usnul. Severus pokračoval dál v práci a ukazoval Remusovi své nálezy; už se cítil mnohem klidnější, když zkoumal přísady, jež byly Faridovi podány, než když ho hoch utěšoval, nebo když se potýkal se svými citovými výlevy.

„Podívej, použil moc rohu z lidožravého dvojrožce,“ pronesl Severus, „a smíchal ho s kostivalem a vrbovou kůrou, což působí jako uspávadlo. Nemyslím, že paměťový lektvar byl moc účinný. Řekl bych, že vyprchá v průběhu několika dnů. Farid bude mít noční můry a záblesky vzpomínek,“ bolestně poznamenal, protože kdyby lektvar účinkoval, Farid by si nepamatoval Severusova slova, nebo jeho neurvalé chování. A to nejdůležitější, nepamatoval by si, co se s ním dělo v době, kdy ti násilničtí blbci zneužívali jeho tělo pro své vlastní potěšení.

Laboratoř byla tichá; Remus vyhledával přísady lektvaru v knize o uspávacích látkách, na roštu vesele plápolal oheň a gramofon tiše hrál Brahmse, když v tom se Farid posadil zpříma na pohovce. Jeho oči byly vytřeštěné a upřené, jako by neviděl, co bylo opravdu před ním, to klidné prostředí v laboratoři. Místo toho, nevidoucí své okolí, upíral však zrak na jakousi děsivou scénu. Jeho dech byl plytký a rychlý. Jeho ruce napřažené, když se pokoušel cosi odrazit. Remus přispěchal a lehce položil ruku na Faridovo rameno. Hoch sebou prudce trhl a rozkřičel se.

A tentokrát ho Severus držel, když Farid křičel, prosil a pořád ho opakovaně bil pěstmi. Zatímco křehké skleněné lahvičky a nástroje vybuchovaly, vše kolem něj se tříštilo a knihy vylétaly z polic. Dokud se konečně neprobral natolik tím, že byl chovaný jako malé dítě, a plakal, když ho Severus opět hladil po vlasech a souhlasil s ním, že to nebylo spravedlivé, že si nezasloužil, co se mu stalo, teď ani předtím. Farid je dobrý člověk, vždy byl dobrý člověk a zaslouží si být milovaný a opečovávaný, ne bitý a zneužívaný. Tohle si nikdy nezasloužil, ale ani to nikdy neřekl. Přijímal vše, co mu život přinášel a nikdy se neptal proč já?

Ale tentokrát to však udělal. Tentokrát vykřikoval svůj žal a bolest k nebesům a k Severusovi. Severus jej svíral, miloval ho a sliboval, že ho vůbec nikdy neopustí. A tentokrát mu Farid věřil, opravdu mu věřil a snad, možná, se právě, jen maličko, začal uzdravovat.

Tentokrát, když ho Severus držel, rozplýval se v objetí svého pána, tak jak to vždy dělával. Přitulil se blíž a v pěsti pevně svíral Severusův hábit, a tentokrát vypadal trošku jako své obvyklé já. A Severus se odvážil doufat, že nakonec bude pro něj a pro Farida vše dobré. Snad, možná brzy.

 

Za poskytnuté služby - 34. kapitola

Za poskytnuté služby - 36. kapitola

 

Vyhledávání

Štítky