Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 3
NejhoršíNejlepší 

Fandom:  Harry Potter
Autor:  Quill Lumos
Originál:  For Services Rendered   

Překladatel:  Alcea
Beta:  Georgia
Páry:  Harry Potter/Severus Snape

Varování:  18+, slash, násilí, vulgární výrazy, sexuální scény, nedobrovolný sex (znásilnění), alternativní vesmír.

 

Farid nakonec na oslavě strávil jen pár hodin. Byla to zábava. Tančil s Hermionou, plavovlasou dívkou jménem Lenka a Levandulí Brownovou, kterou neměl opravdu rád, poněvadž ho chtěla pořád líbat. Mluvil se spoustou lidí, jež nikdy pořádně nepoznal a slyšel, jak se čas od času probíraly jeho letecké dovednosti. Ochutnal punč, který vyrobili Seamus s Deanem. ‚Velmi ovocný, ale má pěkný říz. Vhodný jen pro starší osmnácti let,‘ jak to řekl Seamus. Ir to odpoledne neměl svou obvyklou jiskru, protože se Draco neukázal, a po několika sklenkách svého tekutého výtvoru propadl sebelítosti a byl na mol. Přiopilý Ron dělal, co mohl, aby utěšil svého kamaráda: „Nemohl sis myslet, že opravdu přijde,“ říkal Ron, zatímco Farid vylézal otvorem v portrétu. „Dneska jsme Zmijozelu naplácali přes zadek. A to nebudou slavit, ne?“

Farid si říkal, jak moc je Seamus opilý, protože ani nepoukázal na zřejmé, že Draco by tu měl opravdu být, i když hlavním důvodem této oslavy bylo, že všichni oslavovali vítězství Nebelvíru. Samotný fakt, že na oslavě bylo k dispozici plno pití zdarma, a k tomu ve školní den, znamenal, že Blaise, Pansy, Vincent, Greg a Dafné, společně s řadou zmijozelských šesťáků a sedmáků, přemohli jakoukoli nechuť oslavovat. Draco je teď stejně skoro jedním z nich a Farid si myslel, že by se Draco těšil z jeho vítězství, protože Farida podněcoval k rozvíjení jeho schopností, skoro stejně jako Ron a Sirius Black.

V posledních týdnech, od Faridova střetnutí s Voldemortem, byl Draco více přijímán svými hadími spolužáky a pozvolna začal znovu získávat svou někdejší popularitu. Tentokrát však díky sobě a ne díky vlivu svého otce. Draco a Seamus však byli poslední dobou prakticky nerozluční a Draco zřejmě trávil mnohem více času v Nebelvíru než Seamus ve Zmijozelu.

Farida zajímalo, co se asi stalo, že blonďatý chlapec nepřišel. Když šel chodbou vedoucí od vstupu do nebelvírské věže, pojednou si vzpomněl na plánek v kapse. Zastavil se u místa u okna a vytáhl ho. Svou nejlepší angličtinou zopakoval slova, jež ho Sirius Black naučil a bedlivě si prohlížel plánek, aby našel Dracovo jméno.

Farid byl pyšný, že se v posledních týdnech tolik zlepšil ve čtení. Každodenní cvičení v psaní a hláskování s Hermionou a večerní hodiny s pánem vedlo k tomu, že uměl bez větších potíží přečíst mnoho jmen v plánku, zvláště když byla tak jasně vytištěná. Přesto nadále zápolil s každým rukopisem a Hermiona mu musela přeříkávat vše, co jeho pán napsal na tabuli, protože Farid byl úplně ztracen, když došlo na pánovu škrábanici. Farid tušil, že není sám, co zápolí se čtením pánových slov. Mnoho studentů z mladších ročníků mělo ještě tytéž potíže, což, s ohledem na věci, které pán psal do jejich esejí, bylo nejspíše jen dobře. Ne že by tohle Farid někdy řekl pánovi, to by bylo příliš neuctivé.

Draco, pokud Farid viděl, nikde nebyl. V mapce si prohlížel zobrazení knihovny, zmijozelských ložnic a Velkou síň. Všude se na plánku pohybovaly postavy. Pán byl ve svém kabinetu, Albus Šedovous ve své pracovně a Minerva McGonagallová si povídala se Sibylou Trelawneyovou na chodbě před učebnou přeměňování. Farid měl radost, že dokázal přečíst jméno učitelky jasnovidectví, protože pro něj bylo dlouhé a těžké na vyslovení. Pozastavil se při představě, jak nešťastná musela být profesorka McGonagallová, když ji zastavila Trelawneyová, jelikož všichni věděli, jak moc učitelka přeměňování nemá ráda svoji kolegyni.

Přesto se zdálo, že po Dracovi není nikde ani stopy, dokud Faridovy oči nezabrousily k famfrpálovým šatnám. Uprostřed zmijozelských sprch byla tečka. Vůbec se nepohybovala a byla označena jménem ‚Draco Malfoy‘.

Farid ani nepomyslel, že by někoho zavolal a prostě se přemístil. Ještě nikdy nebyl ve zmijozelských sprchách, proto místo toho zamířil do nebelvírských šaten a pak spěchal pěšky do vedlejších dveří.

Dveře byly zamčené, ven nevycházelo žádné světlo a ani žádný zvuk. Zamčené dveře a nedostatek světla však nebyly pro Farida žádnou překážkou. Jednoduše vzal za kliku a zašeptal: „Lumos.“ Všechny pochodně se rázem rozžaly. Farid přešel ze šatny do zadní části, kde byly sprchy. Draco ležel zhroucený na dlážděné podlaze. Byl skoro nahý, oblečený jen v trenýrkách a tenkém oteplovacím nátělníku, který všichni nosili při létání. Nátělník měl vyhrnutý a odkrýval tak břicho plné modřin a šrámů. Ústa měl opuchlá, oko pěkně oteklé a ve vlasech krev.

Farid si dřepl k němu a lehce položil ruku na jeho rameno. Draco sebou prudce cukl a pak zasténal.

„Drraco, už budeš v pořádku. To je Farid. Vemu tě k madame Pomfrreyové. V pořádku, když se tě dotýkám, áno?“

Draco se na něj podíval opuchlýma očima. Sprchy se už dávno nevytápěly a chlapec byl prochladlý a třásl se. Jednou napjatě přikývl, jakoby měl silné bolesti. Farid si svlékl hábit a ovinul ho kolem zkřehlého chlapce, a pak mu pomalu pomohl vstát.

Farid se neptal, co se stalo. Podle něj to bylo dost jasné. Komusi se nelíbila porážka Zmijozelu a pak si svou frustraci vybil na Dracovi. Byla to docela námaha dostat Draca do vzpřímené polohy. Byl podstatně vyšší než Farid a ten nakonec musel podpírat Dracovo vytáhlejší tělo tak, že ho nechal, aby se přes něj zavěsil. Dracovy nohy silně vrávoraly a třesení se podstatně zvýšilo. Farid se obával, že se Draco dostává do šoku. Farid moc dobře věděl, co se může stát po takovém krutém bití, neboť měl z minulosti mnoho zkušeností. Jakmile ho Draco pevně sevřel kolem pasu, přemístil je na ošetřovnu, poněvadž doufal, že madame Pomfreyová bude poblíž, aby mu pomohla.



Už byl na ošetřovně skoro dvě hodiny a Farid si dost zoufal. Chtěl jít za pánem. Musel jít. Cítil pánovu zlost, jak proudí poutem. Farid slíbil, že se nezpozdí a jen doufal, že pán pochopí, proč zůstal s Dracem, dokud nepřijde Seamus. Farid nemohl od něj odejít. Draco tvrdě usnul, zatímco svíral Faridovu ruku, a Farid byl v životě příliš často takto bitý a cítil se bezmocný, slabý a měl bolesti. A nikdy, dokud se neobjevil pán, se nikdo nestaral natolik, aby ho utěšil. Pro Farida tohle byla vždy ta nejhorší chvíle, bolest z osamění poté, co byl vstrčen do klece a ponechán, aby se vyléčil. Nemohl by Draca opustit.

Byli zde Albus Šedovous a profesorka McGonagallová, ale pán ne. Pán se podle všeho zabýval záležitostmi ve zmijozelských ložnicích a nemohl být teď s nimi. Ředitelka Nebelvíru musela dříve odejít na pár minut, aby došla aspoň pro Seamuse. Ona a Albus Šedovous se vyptávali Draca na to, co se stalo, a samozřejmě trvalo nějakou dobu zmírnit bolest z jeho modřin a zlomených kostí. Farid držel blonďatého chlapce, zatímco plakal, když se Albus Šedovous pokoušel vyzvědět, co se stalo.

Draca napadlo několik chlapců oblečených v havraspárských hábitech a s havraspárskými šálami, které měli omotané kolem hlav, aby si zakryli tváře. Jistěže nebylo nejmenších pochyb, že tito dotyční chlapci byli ze Zmijozelu, ne z Havraspáru, ale když neexistoval žádný důkaz, nebylo toho moc, co mohl Albus Šedovous dělat.

Konečně Seamus dorazil, těsně následovaný Ronem a Blaisem. Následovala diskuze o tom, kdo by měl zůstat, ale Draco probuzen rozruchem, trval na tom, že chce, aby všichni zůstali a Pomfreyová projednou ustoupila. Nakonec Farid cítil, že může klidně odejít za svým pánem, proto Dracovu ruku naposledy stiskl a vydal se do sklepení.

Snažil se v hradu nepřemisťovat, mohl-li se tomu vyhnout. Albus Šedovous trval na tom, že je pro všechny obvykle nemožné přemisťovat se v Bradavicích kvůli ochranám. Farid se mohl přemisťovat, ale ohromně to odčerpávalo jeho magii a potom byl vždy unavený. Dnes se přemístil dvakrát, jednou s pasažérem, a věděl, že už nezvládne třetí pokus, aniž by se rozštěpil. Pokud se chtěl dostat k pánovi, jak nejrychleji mohl, musel jít tentokrát pěšky.

Albus Šedovous řekl, že ve Zmijozelu nastala situace, kterou musel pán vyřešit, což je důvod, proč se ještě nepřišel podívat na Draca, proto to bylo místo, kam Farid nejdříve zamířil.

Farid cítil, že pánova zlost roste a musel potlačovat úponky strachu, které se mu ovíjely kolem žaludku. Pán na něj nebyl nikdy naštvaný. Vždycky byl trpělivý, i když se Farid děsil, že nebude. V životě však zažil mnoho trestání, mnoho bolesti, a těch pár krátkých měsíců, kdy patří slušnému a starostlivému muži, nemohlo vymazat všechny ty roky, které už uplynuly. Proto se s jistým znepokojením vydal do zmijozelské společenské místnosti.

Samozřejmě, že znal heslo, protože patřil řediteli Zmijozelu a pán vždy chtěl, aby Farid mohl jít za ním, kdyby byl se svými studenty. A když ho zašeptal a díval se, jak se podobizna Salazara odklápí, dolehl k němu pánův křik a tentokrát se musel obrnit, aby vešel dál. Napadlo ho, jestli by nebylo lepší počkat v pánových komnatách. Alespoň tam by měl pán soukromí k čemukoli, co chtěl udělat, ale už tak se dost zdržel a nechtěl pána rozčílit ještě víc, než byl.

Pán se právě snažil uklidnit ohromnou roztržku, když Farid vstoupil. Řada třeťáků a čtvrťáků se dostala do hromadné potyčky a dopadla tak, že se navzájem začarovali. Několik z nich bylo samý puchýř nebo jim vyrostla chapadla či měli nejrůznější části těla na špatných místech. Pán každého prohlížel a rozděloval je na ty, kdo potřebovali jít na ošetřovnu a na ty, jež by sám dal do pořádku. Přesto to nevypadalo, že by učinil nějaký větší pokrok, protože roztržka stále zuřila dál.

Farid si pomyslel, že to je celkem náhoda, že potyčka vypukla zrovna dnes, když Draco potřeboval pána. Pomyslel si, že pán vypátrá toho, kdo zbil Draca. Albus Šedovous a profesorka McGonagallová jednoduše neznali zmijozelské natolik dobře, aby našli viníka, poněvadž Farid byl přesvědčený, že žádný Havraspár nenesl vinu za Dracova zranění.

Jakmile vešel do společenské místnosti, křik ustal a několik zainteresovaných dětí na něj stočilo pohledy. Pán se na něj také podíval.

„Á, konečně!“ ušklíbl se. „To je ‚Hvězda Nebelvíru‘! Jak milé, že jste nás pouhé smrtelníky poctil svou zářnou přítomností.“ Několik Zmijozelů se zachichotalo a Farid ucukl při tomto útoku. V očích mu vytryskly slzy.

„Zase pláčeme?“ pronesl pán. „Chudáčku otroku. Docela snadno natahuješ moldánky, co? Dobře mi hraješ na city, že? Hraješ manipulativní hru?“ Farid si připadal, jakoby ho pán před těmito všemi dětmi svlékal do naha. Cítil, že je pán ublížený, a jeho pocity z odmítnutí. Farid chtěl jít k němu, vysvětlit, proč se zpozdil. Že neodvrhnul pána, že nedal přednost Siriovi Blackovi. Ale jak by mohl něco takového říct, a vypustit do světa pánova tajemství před jeho studenty? Nebylo možné, že by teď Farid promluvil, aby utěšil svého pána, a tak mlčel a doufal, že později řekne pánovi, co se stalo a utěší ho. Proto svěsil hlavu a snažil se nevnímat výsměšné poznámky, které se na něj sesypaly. Pán vyjmenovával jeho nedostatky, neschopnosti, a vysmíval se Faridovým slabostem před těmito dětmi a Farid tam jen stál a vše snášel, dokud pán neměl patrně pocit, že už řekl dost a poslal ho pryč, aby očekával svůj trest.

A Farid běžel. Opustil společenskou místnost tak rychle, jak mohl, aby se dostal pryč od všech těch zírajících očí. Potřeboval se schovat, být sám. Pán řekl, že to byla zkouška, že ho musel naučit každou věc, aby se taková koule u nohy jako Farid osvědčila, a to bolelo. Tolik to bolelo. Nikdy pokárání nepocítil tak osobně, a aby tolik ublížilo. Konečně se Farid ocitl ve druhém poschodí u sochy Běly Bláhové na chodbě před učebnou studia mudlů. Za postavou byl ve stěně výklenek, Farid se zmenšil jak mohl a vlezl do mezery mezi podstavcem sochy a stěnou. V minulosti tu byl několikrát, když se zdálo, že na něj všechno padalo a v tomto tmavém místě našel útěchu. Ale dnes tu na Farida žádná útěcha nečekala.

Pán se ještě nikdy na něj tolik nezlobil. Farid se vždy snažil být hodný, poněvadž nechtěl být poslán pryč. Věděl, že vše co kdy chtěl, bylo, být milován. Skutečně si myslel, že ho pán miluje. Ale to, co dnes řekl, před všemi těmi dětmi. Copak ho už pán má nakonec dost? Nakonec ho měl každý dost, že ano? Každý ho opustil nebo ho dal pryč. Farida zajímalo, co je na něm špatného, že se k němu lidé dříve či později obrátí zády. Také by ho jeho rodiče nenáviděli, kdyby žili?

Když se na něj pán večer podíval, v jeho očích a řeči těla se odráželo vůči němu jen pohrdání. Farid se cítil prázdný, rozřezaný a rozsekaný na kousky.

Seděl ve svém úkrytu tak dlouho, jak mohl, aby se zkusil dát dohromady. Musel najít pána a přijmout svůj trest, ať už bude jakýkoli. Poněvadž, pokud ho pán také zavrhl, pokud ho odehnal, Farid věděl, že bude opravdu nenávratně zlomený.

Dlaněmi si otřel oči a pomalounku se vydal do pánových komnat. Měl pocit, že má nohy z olova a žaludek na vodě. Po celou dobu poutem cítil pánův chladný a neustálý hněv.

„Ahoj, malá couro, čekali jsme na tebe.“ Farid se zastavil, vzhlédl a spatřil Notta a několik jeho přátel, kteří na něj čekali a blokovali chodbu před ním.

Zase byl před zmijozelskou společenskou místností. Podobizna byla doširoka otevřená, a tak si všiml, že se děti uvnitř na něj dívají.

Farid opět sklouzl očima na podlahu. Cítil se příliš slabý na to, aby se teď utkal s těmito kluky, příliš zraněný. Věděl, že to jsou pravděpodobně ti, kdo zbili Draca a nepřál si být vůbec v jejich blízkosti.

„Prrosím, nechte mě prrojít,“ prosil. „Músím jít za mým pánem.“

„Tak to si nemyslím,“ protáhl ten jménem Nott. „Chápej, je čas potrestat malé děvky a čas nás pobavit. Tvůj pán byl docela potěšený, když jsme dali do pořádku dřívější průšvih našich spolužáků. Ty, otroku, jsi naše odměna.“ Farida to vyděsilo. Začal před Nottem a ostatními couvat a němě vrtěl hlavou. Nebyl s to promluvit, poněvadž oněměl hrůzou. Znal pánův hněv, stále cítil jeho hněv. Ale pán by si jistě nevybral takový trest, určitě ne takový? Farid si pomyslel, že by raději podstoupil pořádný výprask, než dal těmto klukům s chtivými pohledy a nenechavýma rukama.

Nott však vytáhnul pergamen, v němž Farid okamžitě poznal pánův rukopis. „Jen se sám podívej, jestli mi nevěříš. No jasně, chudáček otrok neumí moc dobře číst, co? Tak tedy pozorně poslouchej, já ti to přečtu:

„Faride, jsem s tebou velice nespokojený. Poslední dobou jsi zlobivý a neposlušný. Je čas ti připomenout, kde je tvé místo. Jsi můj, a můžu si s tebou dělat, co chci, a na dnešní noc tě daruji Theodorovi a jeho přátelům, pro jejich pobavení. Potěš je a já zvážím, zda ti v dohledné době odpustím. Neuposlechneš-li znovu, daruji jim tě na celý týden.“

Farid netušil, co si počít. Nemohl uvěřit, že by ho pán daroval, ale zazněla skutečně slova, která pán dříve užíval, ‚zlobivý a neposlušný.‘

I když dál couval, Nottovi přátelé ho popadli a pevně ho drželi za nadloktí. „Ještě něco, couro,“ pronesl Nott. „Tvůj pán napsal jedno slovo na dolní kraj pergamenu. Podle něj nám pomůže ještě víc si to užít.“ Naklonil se a do Faridova ucha šeptl jen jediné slovo. Bylo to slovo, které pán nikdy neužil na Faridovi, ale bylo to slovo, které nedokázal ignorovat. Faridův penis se okamžitě začal nalévat krví a nemohl s tím nic dělat, aby to zastavil.

Chlapci kolem něj se rozesmáli.

„Hele ho, děvku. Je to taková malá děvka.“

„On se fakt kurva vzrušil.“

„Myslíš, že nám to všem udělá?“

Cosi uvnitř Farida se roztříštilo a náhle věděl, že pergamen musí být pravý. To slovo bylo tajná část jeho výcviku. Toto a jiná slova, jimiž byl vycvičen, byla předána pánovi, když pán převzal jeho vlastnictví. Nebylo možné, aby tito kluci mohli zjistit výrazy používané upíry k cvičení otroků. Pán jim to musel prozradit.

Farid si přál zemřít. Něco se v něm lámalo a cítil, že mu z duše zůstaly střípky, jako kousky rozbitého zrcadla. Jenže musel udělat to, co mu bylo nakázáno. Pouto mu neumožňuje neuposlechnout příkaz. Severus Snape je jeho pán a za celou dobu ho s nikým jiným nesdílel, proto to Farida ukolébalo. Myslel si, že by se pán o něj s nikým nedělil, ale zřejmě se spletl.

Uvolnil se jeden střípek duše.

Tento pán byl jako všichni ostatní v jeho životě. Nemiloval ho tak, jak si Farid myslel. Pohlížel na něj jen jako na věc, majetek. Farid zapomněl, že je, čím je v těchto posledních pár týdnech, neboť věřil pánovi, když mu řekl, že má na výběr, protože poprvé ve svém životě cítil, že ho má někdo rád.

Další střípek se odlomil.

Jako ve snu následoval chlapce otvorem v podobizně a do chlapecké ložnice sedmáků. Poslušně vypil lektvar, který mu dali, když mu to přikázali. Byl docela vděčný za zastřené myšlení, které na něj dolehlo, jakmile polkl nápoj. Svlékl si šaty, jak mu řekli, pak si klekl a otevřel ústa, zatímco chlapci okolo něj se smáli, hulákali a hihňali se.

Faridova duše se rozlámala na další kousky a pomyslel si, že nakonec nezůstalo nic, co by ho zachránilo z nejhlubšího zoufalství.

 

Za poskytnuté služby - 31. kapitola

Za poskytnuté služby - 33. kapitola

 

Vyhledávání

Štítky