Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 4
NejhoršíNejlepší 

Fandom:  Harry Potter
Autor:  Quill Lumos
Originál:  For Services Rendered   

Překladatel:  Alcea
Beta:  Georgia
Páry:  Harry Potter/Severus Snape

Varování:  18+, slash, násilí, vulgární výrazy, sexuální scény, nedobrovolný sex (znásilnění), alternativní vesmír.

 

Seděli v trávě a pozorovali ostatní, jak krouží na obloze na školních košťatech. Ron řekl, že pokud zvládnete letět na školním koštěti, zvládnete letět na čemkoli.

Draco raději zamířil do knihovny s Nevillem; poněvadž Neville nikdy nelétal a Draco by těžko trénoval s Nebelvírskými; i když s nimi nyní dělal skoro všechno ostatní.

Farid si říkal, že by Hermiona šla asi raději do knihovny, ale místo toho zůstala, aby si s ním promluvila. Farid byl ve vzduchu déle než hodinu, a pak přistál, aby si ostatní mohli vyzkoušet jeho Kulový blesk. Teď však tým nacvičoval manévry a tak si dal Farid na chvíli přestávku.

„Jsi šťastný?“ zeptala se Farida.

Faridovo srdce pokleslo. Líbila se mu ta dívka s vlnitými vlasy a plachým úsměvem, opravdu. Spřátelila se s ním a bránila ho a díky ní získal spoustu dalších přátel. Učila ho číst a psát jeho vlastní jméno a myslel si, že si ji nejspíše zamiloval. Ale dělala si starosti! A nikdo jiný, než pán, nezahrnoval Farida pozorností, proto si nebyl úplně jistý, jak reagovat, tak váhavě zkusil:

„Áno?“

„Ale jsi opravdu šťastný? Zachází… zachází s tebou profesor Snape dobře, Faride?“

„Ehm… Áno?“

„Ale jak to můžeš vědět? Měl jsi tak strašný život, můžeš si myslet, že to, co jsme poznali jako hrůznou krutost, je v pořádku a ty by sis nestěžoval, je to tak, Faride? Protože jsi tak loajální.“

S poslední větou ho úplně zmátla. Farid nyní velmi dobře držel krok s konverzací, ale Hermiona občas nadhodila opravdu zvláštní poznámky a vážně nevěděl, jak na to odpovědět, proto jen řekl:

„Promiň?“

Hermiona si odfrkla.

„Faride,“ řekla a vzala jeho ruku do své. „Včera jsme všichni dostali velký šok. Rozumíš?“ A když kývl: „Nejhorší bylo zjištění, že jsi otrok.

V tomto světě neexistují otroci, Faride, protože otroctví je špatné.“ Podívala se na něj, jestli pořád sleduje, co říká, a když viděla, že bedlivě poslouchá, pokračovala: „Profesor Snape může být trochu…“ skousla si ret, rozhodovala se, co říct dál, než si nakonec vybrala, „nevrlý.“

Farid se rozesmál.

Hermiona teď sama vypadala nevrle, ale on ji objal a omluvně se na ni usmál. Nikdo, jak vidno, nepochopí, jak vnímá svého pána. Ale tuto dívku měl opravdu rád, proto si řekl, že se jí to pokusí vysvětlit.

„Je nevrrlý. Často se zlobí a já nevím prroč. Ale taky je milý a snaží se strrašně móc mě učinit šťastným.“

Hermiona otevřela ústa, aby promluvila, ale Farid ji pozvedlou rukou zadržel.

„Prrosím, Hermiono, nech mě mluvit. Vím, có říkáš o otrrocích. Ále já jsem otrrok, existuje kouzlo, silné kouzlo, kterré mě svazuje.“ Shlédl na své ruce, volně položené v klíně a krátce se zamyslel, než pokračoval: „Kouzlo nemůže být zlomeno, myslím. Pán to chce zkusit, chce mě volného, ale to možná nepůjde?

Já volnější s tímto pánem, než jiným. Nikdy jsem nemohl jít ven, nebo sedét na židli nebo si vybrrat oblečení, nebo nósit oblečení. Pán mi dovolil létat, koupil mi koště, dovolil mi mít přátele a sedét s vámi na slunci v trávě. To je prro mě hódně svobody, mijuju ho, vélmi móc a áno, já šťastný.“

Teď na ni vzhlédl a uviděl, že jsou její oči zalité slzami. Vytáhl bavlněný kapesník, který mu pán vždy zastrčil do kapsy. Natáhl se k dívce, mile se usmíval a jemně jí přetřel oči.

„Neplakej, Hermiono, já šťastný.“

„Ale to, co se ti přihodilo, Faride, se nemělo stát, měl bys být opatrovaný a milovaný, ne… ne,“ krátce se odmlčela, zjevně naštvaná. „On má s tebou sex!“

Farid se zase málem rozesmál, ale byla tak naštvaná, že spolkl svůj smích.

„Vím, Hermiono, přeji si, aby věci takové nebyly? Ale jsou a já jsem takto músel žít.“ Pak s širokým úsměvem na tváři řekl: „Pán je hódně, hódně dobrrý v sexu!“

Hermiona se zajíkla, a pak jasně zrudla a řekla:

„Tedy, on je určitě mnohem méně nevrlý ve vyučování od té doby, co jsi tady.“

Pak se oba rozesmáli. Nakonec se Hermiona přisunula blíž k němu a šeptla:

„Svádíš ho někdy?“

Farid se zatvářil trochu zmateně: „Có je svést?“

„Víš,“ řekla Hermiona a navedla ho pohledem, „když on nemá chuť… ehm… víš.“

Farid se usmál, pomyslel si, že tyto anglické děti jsou velmi milé. Znal moc málo jejich svět a naštěstí, uvažoval, ony měly malou představu o jeho. Skutečně věděl, jak svést muže! Vídal Hermionu, jak toužební hledí na Rona a párkrát je viděl, jak se líbají, a zajímalo ho, jestli se dostali ještě dál, ale asi ne.

„Áno, já velmi dobrrý ve svádění, chcéš svést Rona?“

Hermiona opět jasně zrudla, ale přikývla, trochu ostýchavě.

„Povím ti to, ale músíš mi néco říct.“ Žádostivě se na něj dívala.

„Ano, a co?“ zeptala se.

„Má jeho vlasy takovou barvu všude?“

Hermioně povisla čelist a zrudla, bylo-li to možné, ještě víc. Pak si všimla Faridových jiskřivých očí - škádlil ji - a začala se smát.



Severus se však nesmál.

S Blackem se hádali posledních pětačtyřicet minut. Potíž byla, že se nenáviděli. Vždy se nenáviděli a vždy budou. Lupin seděl s hlavou složenou v dlaních a i Albus vypadal zasmušile a nešťastně.

Severus s nimi chtěl mluvit o Faridovi, říct jim o poutu otroctví. Nehodlal jim prozradit vše, rozhodně ne, ale myslel si, že by Lupin mohl být přinejmenším chápavý. Věděl, že Farid vypadá ještě mladě, což z něj v očích mnoha lidí nejspíše činilo prznitele nevinného dítěte. Neuniklo mu, jak se na něj Lupin podíval, když viděl Farida v hedvábném pyžamu. A doopravdy, co si myslí, co on a chlapec prováděli?

Chtěl si s nimi promluvit, ale věci nabíraly takový směr, že by si pravděpodobně „zahrál na Rona“ a Blacka praštil, a pak je všechny vyhodil ven, aniž se něco vyřešilo. Nakonec to byl Lupin, jenž tentokrát zastavil hádku, když vstal a na oba křikl:

„Přestaňte, oba dva. To už stačilo!“

Severus si pomyslel, že šok ze zdánlivě přívětivého vlkodlaka, jenž na ně zakřičel, byl nakonec tím, který zastavil Blackovu tirádu. Byl za to rád, poněvadž, naprosto upřímně, měl už dost zvěromágových urážek a hulvátských poznámek. S plynoucím časem měl Severus čím dál více starosti, co se stane s ním a Faridem.

Miluje toho chlapce, vážně ho miluje.

Nějakou dobu trvalo, než mu došla skutečnost celého otroctví. Zprvu se nezdálo reálné, bylo skoro jako hra, hezká, báječná hra a zažil spoustu zábavy. Oba se bavili, pomyslel si.

Pak udělal vše pro to, aby se pokusil Farida socializovat, nebo alespoň s tím začal, chtěl ho naučit být mužem, jímž měl vždy být. Nevychovával ho v pokorné stvoření, jež se Jusuf snažil vytvořit; poněvadž chlapec měl velký vnitřní žár, živost a velkou emocionální sílu. Chtěl poznat více této síly.

Pouto však svým vlivem tyto pocity potlačovalo. Jedna jeho část toužila si chlapce podrobit, vlastnit ho, a mít ho na kolenou u svých nohou. To ho děsilo! A všechny ty rozporuplné emoce? Rozpolcovaly ho.

A nyní tu je to nové Faridovo odhalení. Je k němu svázán navěky. Jak se s tím pro všechno na světě vyrovná?

Docela ho vyděsilo, když řekl pravdu. Co se stalo Faridovi bylo navíc kruté; bylo to hrůzné, strašlivé, obscénní. Jak to k čertu má Severus zlepšit? Jak by k čertu mohl aspoň pomoci Faridovi pochopit svobodu, když už nic jiného? Nemyslel si, že to zvládne sám a potřeboval pomoc. Ale Severus nikdy nebyl moc dobrý v žádání o pomoc, že ano?

Black zase promluvil, což Severuse vytáhlo z jeho myšlenek a zaposlouchal se.

„…át ho mně nebo Remusovi, pokud ho nemůžeš osvobodit. My bysme ho stěží zneužívali na sex!“

„Ty netušíš, jaké to je,“ promluvil Severus monotónně. Nezajímalo ho, co Black ještě říkal; celá tato situace zacházela do malicherných urážek a argumentů. Kvůli Faridovi se na starou nenávist muselo zapomenout. Možná proto, že mluvil tak tiše, Black přestal řečnit a konečně poslouchal, a na další krátkou chvíli, kromě zvuku Severusova hlasu, když rozváděl svůj příběh a občasných zděšených zajíknutí jeho posluchačů, bylo v místnosti úplné ticho.

„Jusuf, vůdčí upír, nás vzal do stájí, aby mi ukázal, kde cvičili otroky. Bylo to chladné temné sklepení, prosáklé beznadějí. Týdny ho drželi v malé kleci, a nakonec, když ho dostatečně zlomili, vytáhli ho a cvičili. Cvičili ho, aby potěšil své vlastníky jakýmkoli způsobem, který si přáli a věřte mi, nechtějte vědět, co ten výcvik obnášel.

Farid se mi včera svěřil, že nikdy neseděl na židli nebo mu bylo dovoleno se sám najíst. To je pravda. Vše, co vám říkal, je pravda. Všechno. Jeho život byl řízený, každé rozhodnutí o něm učinil jeho pán. On skutečně věří, že se mnou má více svobody než s kýmkoli jiným v životě, a opravdu strašné na tom je, že má pravdu. Asi proto se ke mně připoutal tak, jak to udělal. Protože jsem mu ublížil méně než kdokoli jiný.

Pak, když jsem s ním dál jednal jako s lidskou bytostí, zamiloval se. Viděl jsem to v jeho očích, jen proto, že jsem ho vykoupal a ošetřil zranění, která jsem mu způsobil.“

„Jaká zranění, Severusi?“ Někdo. Lupin? Zeptal se okamžitě.

„Dali mi lektvar. Přiměli ho, aby mi ho dal. Byl to Lektvar touhy, který zapříčinil, že jsem ho znásilnil.“

Black na to hlasitě zalapal po dechu, ale nic neřekl. Někdo ho musel umlčet.

„Nikdy jsem si nemyslel, že bych mohl někoho znásilnit. Nikdy jsem si nemyslel, že to mám v sobě, abych tohle udělal jiné lidské bytosti. Ale nikdy nezapomenu na to ráno poté. Měl jsem záchvat šílenství a strašně jsem mu ublížil!“ Severusovi po tváři stékaly slzy; ztěžka se snažil neplakat. Albus mu do rukou vsunul sklenici vody, napil se, a pak pokračoval:

„Ležel tam v mé posteli. Vypadal tak křehce a já jsem ho znásilnil, ublížil jsem mu. Netrvalo dlouho, než jsem zjistil, že ho vlastním. Jusuf mi to sdělil. Znásilnění znamenalo uplatnění nároku. Je to jediný způsob, jak může být pouto předáno.“

Upřeně se podíval do Blackových očí a nespouštěl svůj pohled.

„Mohl bych ho dát tobě, Albusovi, nebo Lupinovi. Jenže pak byste ho museli znásilnit stejně jako já. Je to jediný způsob, jak přenést pouto. Abyste si na něj uplatnili nárok, násilím. Podle Jusufa, jinou než touto metou, nemůže být takové pouto zlomeno. Nikdy.

Nemyslím, že jsem tomu věřil, působilo to hrozně absurdně a krutě. Ale minulou noc mi Farid ukázal, že tam to pouto je. Existuje. Proto závisí na mně, abych se o něj postaral a chránil ho tak dlouho, dokud budu živ. Protože ho nemůžu nechat znovu projít takovou bolestí.“

Trojice ostatních mužů na něj hleděla, zasažena hrůzou. Severus uviděl něco, o čem si nikdy nepomyslel, že uvidí v jejich očích. Soucit.

„Ach Severusi…“ začal Albus, ale dál se nedostal, poněvadž okamžik nato se rozletěly dveře do komnat. Byly začarovány, aby umožnily vstup jen jemu a Faridovi bez povolení, proto skutečnost, že Hermiona prošla, přiměla Severuse vyskočit v obavě na nohy. Přímo za ní šel Ron a v náručí držel Farida.

Severus byl u něj dřív, než se kdokoli jiný byť pohnul.

„Co se děje, Weasleyi? Říkal jste, že se o něj postaráte!“

„Já… my… ano… ale…“

Farid promluvil, načež se Severus podíval dolů na něj v Ronově náruči. Jeho jizva byla otevřená a krvácela. Krev byla v jeho vlasech a stékala v potůčcích po lících.

„On ví, páne. Volddemort ví!“

Nato Severusův svět vybuchl ryzí, žhavou bolestí. Bolestí, jež pulsovala a proudila znamením na jeho paži. Nedokázal se zadržet a křičel utrpením.

 

Za poskytnuté služby - 22. kapitola

Za poskytnuté služby - 24. kapitola

 

Vyhledávání

Štítky

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat