Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 6
NejhoršíNejlepší 

Fandom:  Harry Potter
Autor:  RaeWhit
Originál:  The Sensible Garden - nedostupný

Překladatel:  Alcea
Beta:  Georgia
Páry:  Harry Potter/Severus Snape
Vedlejší postavy:  Bill a Fleur Weasleyovi, Molly Weasleyová, originální postavy, další

 

Severuse nepřekvapilo, že byl odpoledne unavený. Ani po návratu nepomýšlel na práci, ani neměl chuť k jídlu, a tak se usadil na verandě se šálkem bílého čaje a kouskem ovoce, aby zklidnil žaludeční nevolnost.

Tohle nebylo jediné, co ho hlavně trápilo, ač zabití člověka by mělo být na prvním místě seznamu, kdyby nějaký měl. Kdepak, bylo to spíš zvýšenými emocemi nakupenými v průběhu dvou týdnů, avšak ne všechny byly špatné. Šok a smutek mírnilo očekávání a úleva, dokonce i lítost a odevzdanost se zvláštně mísila se spokojeností a potěšením.

Nicméně nebyl tak vyčerpaný, až tak ho použití smrtící kletby neovlivnilo. Bylo to jen tím, že se těmito myšlenkami a přemítáním už dnes zaobíral… v ranních hodinách, než odešel k Harrymu. Navzdory tomu, co se čeká od muže, jenž má v životopise uvedeno ‚Smrtijed‘, Severus zabil pouze třikrát před tímto ránem. Poprvé ho podnítil strach, podruhé pečlivě připravený plán, a potřetí nevyhnutelnost osudu, jenž ho zvolil. A protože bylo dost dobře možné, že Graham změní názor a dá mu pokyn, Severus těsně před svítáním seděl v příšeří, a duševně se připravoval, vyvolával obrazy a motivaci, ty pak zhutnil do malého soustředěného bodu, odkud by je přivolal, bude-li to nutné… což bylo.

Taktéž přemýšlel o Harrym a sobě a nových zvratech, které nabrala jejich velká věda. Ani ho to upřímně moc nepřekvapilo, jen trochu žasl nad rychlostí, s jakou přešli od květin k přátelství a k milkování. Od chvíle, kdy jej letos poprvé viděl, měl za to, že někde skončí. A teď, když tady… neměl ponětí, co přijde, a vzhledem k Harryho duševnímu rozpoložení, pochyboval, že to také ví.

Právě se skláněl nad zábradlím a loupal jablko, když se konečně Harry přemístil do zahrady, docela dlouho po západu slunce. Postavil se, jakmile na něj s mávnutím zavolal pozdrav, a díval se, jak v šeru opatrně prochází mezi záhony.

Severus si znepokojeně všiml, že Harry těžce kulhá, a musel se přemáhat, aby mu nešel pomoci po schodech nahoru. Když to zvládl sám, Harry klesl na verandu, opřel se o zábradlí a natočil se k Severusovi.

„To byl ale zmatek,“ spustil hlasem neobvykle o něco výš postaveným. „Děkuju, že jsi na mě počkal.“

„Hmmm, o vše je tedy postaráno?“ zajímal se Severus a podával mu na špičce nože měsíček jablka, na což Harry zavrtěl hlavou.

„Jo, aspoň o všecko, co jsem mohl.“ Pozvedl ruce k hlavě, přitiskl ke spánkům a pokračoval: „Neuvěříš, že nakonec nedojde k pitvě. Po příchodu koronera se hodně vyptávali na Grahama, prohlédli ho, a když se dozvěděli, že byl v úterý za ním doktor Turnquist, po telefonu to s ním probrali. Jak se zdá, pověděl jim, že ho to vůbec nepřekvapilo, že Graham byl v posledním stádiu ALS, a že se někteří lidé prostě vysílí dříve, než je ta nemoc zahubí. Byl jsem trochu v nepříjemné situaci, když mi to konečně řekli, víš, aby ten doktor s tím souhlasil a podepsal to. Bylo obtížné na to nereagovat. Takže celou tu dobu jsme mohli dělat, co jsme chtěli, a oni by nebyli o nic chytřejší, ale víš, s naším štěstím…“ dál chroptěl, sotva se nadechoval.

„Harry,“ marně se ho pokoušel Severus přerušit. Poslouchal, jak Harry dál mluví, podrobně vše popisuje, kolem prstů si nervózně natáčí pramínek vlasů, jeho intonace se zvýšila, mluvil tak rychle, že Severus musel bedlivě naslouchat.

„…komu zavolat dalšímu, ale vzpomněl jsem si na Chloe. Přirozeně jí to otřáslo, a hned přišla, ale moc těžce jsem ji přesvědčoval, aby s sebou nebrala Dafné. Myslel jsem si, že bude pro ni nejlepší, aby si ho pamatovala takového, jaký byl - Bože, vypadal příšerně, že?“ Nečekal na odpověď, ale přidal na ohromné rychlosti. „Zavolal jsem tedy funebráky, a pak nastalo velké rozhodnutí, kdy mají přijít, protože Chloe byla na cestě a nevěděl jsem, jestli by Rob - to je Grahamův bratr - chtěl také přijít. Nemyslel jsem si, že by přišel, protože se jaksi neznal ke Grahamovi, když, víš, jsme byli spolu a tehdy měla rodina poprvé tušení, že je gay, ale říkal jsem si, že bude nejlepší mu zavolat a…“

Severus odložil jablko, s rostoucí obavou poslouchal Harryho. Zamračil se, narovnal se a ukázal dovnitř domu. Bez zaváhání se Harry řídil jeho pokynem, a dál nesouvisle mluvil, když následoval Severuse do pracovny.

„‚…proč mám chodit teď? Vždyť jsem ho viděl v pondělí.‘ Jo, pěknej bezmozek, ale to mi nevadilo. Tak, když jsem čekal na Chloe, telefonoval jsem k svatému Michalovi - Graham tam moc nechodil, ale patřil k jejich věřícím, takže se bohoslužba bude konat v sobotu. Musím poděkovat Whitneymu, že ty věci urychlil. Pak došla Chloe, a během toho jsem se málem sesypal - víš, ona ho pořád miluje - pamatuješ, co jsem říkal, jak tys nikdy nepřestal? Chvíli u něj seděla, a já šel do patra pro jeho oblek - a kruci, myslíš, že jsem ji neměl nechat samotnou? Myslel jsem, že by asi chtěla…“ dál blábolil, líce měl zardělé, hlas mu chvílemi přeskakoval.

„Harry,“ řekl Severus pevně. „Přestaň.“ Opřel se o dřez a založil si paže, díval se, jak Harry přechází celou místnost a při mluvení divoce rozhazuje rukama.

„…květiny, ovšem. Aspoň něco můžu udělat, i když bůhví, co ještě mám. Pomohl bys?“ zeptal se, aniž se na Severuse sebenepatrněji podíval, a jel dál: „Chloe zařídí vlastní obřad, a bude pochován nedaleko kostela, ale potom musíme jít na smuteční slavnost ke mně - bude tam většina našich přátel, nebo blízkých. Bože, doufám, že mezi nimi a Grahamovou rodinou nedojde k roztržce. Chloe je v pohodě, jenže Rob je pablb - myslíš, že si s ním mám zkusit promluvit? Ne, to asi není dobrý nápad, ale snad…“

„Harry.“ Tentokrát mu Severus zastoupil cestu a pevně jej chytil za paži, nato se zarazil, když ji Harry skoro zuřivě setřásl, a dál přecházel, z jeho projevu se teď stalo žvatlání. Ani nemluvil jako on sám, povšiml si Severus, několik dalších minut poslouchal a učinil poslední pokus.

„Harry,“ vybuchnul, když se postavil Harrymu do cesty, Harry ho však po zlomku sekundy paniky v očích jen obešel.

„Takže, nevím, jak to udělat - není to otázka peněz, a můžu si někoho najít, kdo to pro mě udělá. I když to není dobré, je to má poslední oslava pro Grahama - pamatuji si tu poslední, kterou jsem měl na jeho narozeniny. Byl jsi tam? Podařilo se mi to, i když ještě nevěděl o mé magii, a musel jsem to všechno dělat jako mudlové…“ Jeho slova se stávala nezřetelná, jeho věty začínaly být nesmyslné.

Severus přešel k sekretáři a vyndal sklenici, poté rezignovaně zamířil ke dřezu, naplnil ji do poloviny vodou z kohoutku a obrátil se k Harrymu. Ještě se na něj chvilku díval, a pak ho šel zastavit.

„Pottere!“ vykřikl, jakmile se mu postavil přímo do cesty. Tentokrát Harry zmlkl uprostřed věty, chvilinku zmatený, když zvedl zrak na překážku v cestě.

Severus se chopil okamžiku a tu sklenici plnou vody chrstl Harrymu do obličeje. Bylo mu to oplaceno zajíknutím a rukama, jimiž se oháněl, aby ho odstrčil, zelenýma očima rozšířenýma šokem a pobouřením. Krátce bojovali, Harry ho neúčinně bil rukama, nesouvisle brblal, proto jej chytil za ramena, a vyvíjel mírný, neustálý tlak.

„Harry, Harry, uklidni se,“ tišil ho pološeptem, zatímco si ho přitáhl k sobě, přitiskl se tváří k Harryho mokré, a za jeho pasem zaklesl zápěstí, aby ho udržel na místě. „Ššš, Harry, už je dobře, už je dobře,“ pořád šeptal, dokud se strnulé tělo nezačalo uvolňovat. Potom posunul ruce vzhůru, poněvadž se Harry začal chvět, objímal ho a dlaněmi ho hladil po ramenou.

Na hrudi cítil Harryho divoce bušící srdce, proto dál tiše mluvil, dokud tlukot náhle nezměnil svůj rytmus, poté se pozvolna oddechování u jeho ucha zmírnilo, když se Harry o něj opřel.

Chvíli stáli v tichosti, poté Severus, aniž ho pustil, tiše poznamenal: „Harry, když jsi byl v Bradavicích, kam jsi chodil, když jsi potřeboval klid, když jsi potřeboval uniknout, být sám, někam, kde by tě nikdo nenašel, hmm?“

Užuž si myslel, že ho Harry neslyšel, když tu zastřeně šeptl: „Do Komnaty nejvyšší potřeby.“

„Aha. A co by tam bylo?“

Pomlka, teď však Harry zvedl ruce a položil je přes Severusova ramena. „Prázdný pokoj s krbem. Čalouněné židle, ledově vychlazená dýňová šťáva.“

„Hmm… zavři oči.“ Počkal a pak tiše pokynul: „Stejně jako u nitrobrany vyčisti svou mysl. Zhluboka dýchej.“ Když Harry poslechl, povzbuzoval ho: „To je ono. Pomaleji, pomaleji.“ Další pomlka. „Harry, představ si ten pokoj. To je ono.“ Cítil, jak se Harry ještě víc uvolnil. „Vidíš se sedět v židli?“ Na kývnutí na jeho tváři šeptal: „Dobře. Natáhni si nohy, vnímej teplo z krbu. Uvolni se. Zavři oči… nikdo neví, že jsi tady… nikdo tě nenajde. Jsi sám… nejsou žádné starosti.“

Harryho dýchání se úplně vrátilo do normálu, teple šimralo na Severusovu uchu. Dlouho takto stáli, Severus pomalu mnul svaly na Harryho zádech, pak mu jemně masíroval ramena. Úlevně na krátko zavřel oči, když Harry natočil tvář, lehce ho políbil na krk, odtáhl se a pohlédl na něj.

Zčervenalé líce měl nyní bledé, ale oči klidné a vyrovnané, když Harry broukl: „Díky, Severusi.“ Spustil ruce k bokům a čekal, zatímco Severus ustoupil o dva kroky dozadu k sekretáři. Harry sledoval nalévání Dalmoru, jenž mlčky přijal, když mu ho Severus podával.

„Pij,“ přikázal Severus, obavy mu zmizely z tváře, ne však z hlasu.

Harry nápoj vypil, po polknutí se otřásl. Beze slova si Severus vzal prázdnou sklenku a odložil ji, poté vzal Harryho za ruku a vedl ho neodporujícího obývacím pokojem do ložnice.

Lumos,“ zamumlal a obrátil se k Harrymu. „Musíš se vyspat. Celou noc jsi byl vzhůru a vzhledem k dnešku, není divu…“ nedomluvil, protože to Harry přijal a začal si stahovat tričko.

Sám zůstal oblečený, ale i tak si lehl zády na postel a kouzlem zhasil světlo, když se Harry posadil na kraj, aby si rozvázal boty. Poté, co postel poklesla, si Harryho přitáhl k sobě, rukou vklouznul pod jeho krk, hrudí se přitiskl k Harryho zádům, druhou ruku položil přes jeho bok.

Harry si ovinul Severusovu ruku kolem pasu a držel ji, přitom ji lehounce hladil konečky prstů. „Málem jsem se sem nedostal,“ tiše přiznal.

Severus se ve tmě zakabonil. „To si dovedu představit.“ Nechtěl Harryho pobízet k dalšímu mluvení, a tak už nic neříkal. Spíš cítil, než slyšel, že muž zívnul.

„Jo, skoro celý den jsem byl v jednom kole - asi adrenalin. Když pak bylo všechno vyřízeno, nemohl jsem se zastavit. Napsal jsem seznamy, hodně jsem se nachodil v zahradách, a pak jsem po západu slunce trochu zpanikařil.“

Teď Severus zaslechl jasné zívnutím, a tak podotkl: „Vypil jsi nezdravé množství čaje, že ano?“

„Jo, a i kávy. Hodně mě to nabudilo, ale pak, když se v domě stmívalo, uvědomil jsem si, že odtamtud musím odejít, a najednou jsem si vzpomněl, kde mám být. Všechno jsem nechal tak, jak bylo - Bože, je tam binec - a přemístil jsem se. Měl jsem štěstí, že jsem se nerozštěpil.“

Severus se usmál do Harryho krku. „Ve tvém věku a schopnostech, si to nemyslím. Pro tebe je přemisťování téměř instinktivní. To mi připomíná, že chápeš pozoruhodně rychle, jakmile překonáš obvyklé potíže.“

„Jsem rád, že jsem měl, kam jít,“ hlesl Harry, kompliment přešel. „Kdybych tam zůstal…“

„Já bych si pro tebe přišel,“ odvětil Severus. „Tys to ale zvládl docela dobře sám, tak už dost povídání. Teď spi,“ zamručel napomenutí.

„Severusi? Ještě něco. Přemýšlel jsem… celý den…“

Severus vyčkával, i když tušil, nač se Harry chce zeptat.

„Měl Graham… měl Graham strach? Víš… když jsem odešel?“ řekl trochu zvláštním hlasem.

„Ne,“ obratem ho ujišťoval Severus, vytušil, že váhání by si špatně vyložil. „Vůbec neměl, a ne, nenechal pro tebe žádný poslední vzkaz. Říkal, že jste si pověděli vše, co bylo potřeba.“ Harry se nepatrně uvolnil.

„Ach,“ vydechl, Severus poznal, že je zklamaný. I když je to poloviční pravda, Severus dodal: „Ještě zmínil, že kdybys trval na tom, že je to těžké, měl jsem ti říct, ‚Nebuď osel‘.“ Bylo toho ovšem víc, Severus si však uvědomoval, že na to teď nebyla správná chvíle.

Harry se slabě zasmál. „To je Grahamovi podobné. Tak tedy nebudu.“ Ustal s hlazením Severusovy ruky a jen ji svíral ve své. S prodlužujícím tichem Severus naznal, že pro dnešní noc již dohovořili.

Takto zůstali ležet, než Severus usoudil podle jeho dýchání, že Harry konečně usnul. Opatrně se odtáhl, a tiše kráčel potemnělým domem. Opatřený pitím vyšel na verandu, kde se s povzdechem usadil na nejhořejší schod.

Přirozeně čekal, že u Harryho dojde k nějaké reakci na zármutek - i když ne zrovna slzy. Muže viděl plakat pouze dvakrát. Naposledy před ním na cestě tu noc, kdy Winnie zemřela. Vzpomínal si, že též plakal, poněvadž sdílel zármutek. S Grahamem to však bylo jinak… milosrdná smrt… Severus pro něj neuronil slzu; ve skutečnosti zármutek, jenž nyní pociťoval, byl pro samotného Harryho.

Otřáslo jím však to, čeho byl právě svědkem, ne kvůli své intenzitě, jelikož se to bez pochyb dalo čekat, ale proto, že to již s Harrym jednou zažil… Sklenku dopil a položil ji k sloupku. Zavřel oči s vědomím, že je to stejné jako ta poslední nezapomenutelná noc… ona noc, kdy se Harryho zármutek projevil podobně… ale na rozdíl od teď, byla prolitá slzami…

***

Oba se potají vydali přes školní pozemky. I přes nevoli Artura Weasleyho, se zdálo, že se vše rozhodne na hradních pozemcích, přesněji, v Zapovězeném lese, hraničícím s nimi na východě.

K útokům začalo docházet krátce po západu slunce; Harry se Severusem postupovali podle malého plánu, stanoveného ráno Řádem. Plížili se podél kraje lesa, přitom se drželi ve stínech a těsně u sebe, jak kličkovali mezi stromy a keři. Obezřetně našlapovali, aby neodhalili svou polohu.

Nakonec se zastavili v houštině stromů lemující malou paseku ne moc hluboko v lese.

„Nelíbí se mi to,“ postěžoval si Severus a zadržel Harryho za paži, aby zůstali na místě. „Vede tu jen jedna cesta dovnitř a ven. Není to moc takticky výhodné.“

Harry ruku setřásl, pak s pohledem na dění na pasece prohodil: „No, o to jde, ne? Stejně na tom nezáleží to, co se chystáme udělat.“

Dívali se, na okamžik je fascinovala scenérie ústřední bitvy. Nevelké prostranství bylo plné bystrozorů a Smrtijedů, vzduch prosycený záblesky kleteb, pachem spáleného masa, a štiplavým kouřem vznášejícím se těsně nad zemí.

Alespoň, že měsíc pomáhal, pomyslil si Severus. Teď na počátku září měl podobu dorůstajícího půlměsíce, a ač na samém začátku se museli vidět, na konci jim bude nejlépe vyhovovat nízká viditelnost. Sledoval zuřící boj, na obou stranách zabíjené kouzelníky a čarodějky, uvědomoval si však, stejně jako Harry, že tyto okamžité ztráty a úspěchy jsou vpravdě bezvýznamné. I kdepak, o všem rozhodne trojice mužů určených - ne, řízených - osudem, aby přišli… nyní, tuto noc… v tento okamžik. Při pomyšlení, co se bude dít, ho náhle zamrazilo.

„Na co čekáme,“ pobízel ho šeptem Harry. „Jdeme na to, ne?“ Severus se obrátil k muži, stál tak blízko, že se dotýkali rameny.

Obdařil ho oceňujícím pohledem a kývl. „Dobrá. Pamatuj si. Drž se při zemi a počkej, než budu na místě. Myslíš, že alespoň jednou v životě…“ Jeho slova přerušil Harry, jak se mu znenadání vrhl kolem krku a krátce ho prudce objal. Když se odtáhl, Severus na něj zazíral.

„Ou, nic si z toho nevyvozuj,“ řekl Harry sarkasticky. „Jen pro štěstí, Severusi.“

„Báječné, kdybych tušil, že tohle je vše, co budeme potřebovat, možná bych si odpustil značnou námahu za poslední rok a půl,“ vyhnul se odpovědi, ale žertování nebylo míněno vážně. S kývnutím k zemi, se rozešel dál podél kruhu stromů. Ohlédl se, Harryho vůbec neviděl. Dobře, pomyslil si.

Pozvolna procházel lesem, soustředil se, aby zůstal neslyšen a neviděn. Občas se podíval na přibližné místo v okolí, kde věděl, že se Harry pomalu posouvá po břiše. Když se konečně dostal na místo, dal si chvilku, aby si dějiště upnul v mysli.

Aktérů nyní ubylo, přesto však probíhalo mnoho bojů, o čemž svědčily zvuky vykřikovaných kleteb a skučení z bitek po celé pasece. Jakmile ale Severus spatřil Temného pána, svou pozornost zaměřil pouze na něj. Uvědomil si, že by se měl přesunout jinam, proto popošel lesem dalších patnáct metrů. Nicméně po celou dobu z muže nespustil oči. Jako by Lord Voldemort byl středem vesmíru, a Severus s Harrym byli na orbitě kolem něj, jak se blížili ke svým místům. Ne na dlouho, slíbil si Severus, jeho odhodlání se utvrdilo.

Když konečně stanul vedle něj, Severus rázem vystoupil zpoza krytu stromů. Vrhl pohled k Harryho poloze, a přes zvuky noci zařval: „Teď, Harry!“ Svou pozornost rozdělil, když sledoval Harryho vstávat ze země jen o dvacet metrů dál, současně zaznamenal, jak Temný pán stáčí pohled za jeho hlasem. Kvůli temnotě noci mu Severus neviděl do tváře, ale obezřetně dával pozor na jakýkoliv pohyb jeho ruky. Počítali s tím, že jeho arogance mu nedovolí vše náhle ukončit. Nikoli, bude si chtít trochu pohrát, zdůvodnili si, zvláště když se zatím nebude moc cítit ani jedním z nich ohrožený… díky tomu, že si nejspíše myslí, že některý z jeho viteálů zůstal netknutý.

I tak však byla rychlost podstatná, věděl Severus. Tuto část cvičili nesčetněkrát, proto bez váhání přešel k poslední scéně, jak naplánovali a pořád dokola zkoušeli. Pozvedl svou hůlku a namířil ji vzhůru, s pohledem stále upřeným na Temného pána Severus vypálil jiskru, letěla k nebi, kde se okamžik vznášela, a poté vybuchla do deštníku červených paprsků. V tom okamžiku začal v duchu odpočítávat a modlit se, aby Harry dělal totéž. ‚Pět… čtyři… tři… dva… jedna…‘ Nahlas zamumlal, poněvadž nikdo vlastně nemusel ta slova slyšet kromě něj:
„Nos in unum iungite.“*

Chvilku necítil nic, a mezitím co čekal, znepokojeně si všiml, že se Temný pán obrátil a zahlédl Harryho. Pak to Severus cítil přicházet: zalehly mu uši a zvuky bitvy se notně utlumily, současně cítil hřejivé tepání vytvořeného spojení. Ovšemže, pomyslil si, to přesně potřebujeme; jen se musíme slyšet. Pak pocítil zvláštní a nenadálou víru, že teď můžou uskutečnit to, co hodlali provést.

‚Harry…‘ zavolal ve své mysli.

Odpověď byla okamžitá. ‚Severusi… to je tak… já tě slyším…‘

‚Já vím… nemáme čas, Harry… odpočítej to…‘

Nastala pauza, pak Severus uslyšel Harryho téměř snový hlas: ‚Pět… čtyři… tři… dva… jedna…‘

Severus opět zvedl ruku a vycítil, neviděl, že Harry koná totéž, v tu samou chvíli, kdy Temný pán zdvihá svou.

Ale to už svými skutečnými hlasy unisono vykřikli: „
Avada kedavra!

Sledoval, jak z jeho hůlky vychází paprsek zeleného světla, jeho dvojče letělo zleva z té Harryho v tomtéž okamžiku. Jen pár metrů před jejich cílem se obě světelné stopy setkaly a spojily do jediné; sloučený paprsek na chvilinku zaplanul, klenul se k nebi do letící šipky, pak se na obloze najednou zastavil a šílenou rychlostí se řítil přímo dolů, aby na zemi zasáhl svůj stojící cíl.

Výbuch oslnivé zeleně pohltil Temného pána, potom Severus už nic neviděl. Ozývalo se svištění vzduchu a hromové burácení, pak došlo k strašlivému úderu a nárazu tepla a větru, což Severuse nadneslo a odmrštilo dozadu. Cítil, že se jeho nohy nedotýkají země a pocit bezmocnosti, jen na okamžik si však pomyslil, ‚Je po všem‘, před krátkou bezprostřední bolestí, a pak ztratil vědomí, jak jej obestřela temnota.

***

Severus se pomalu vzpamatovával, prvně si uvědomil pulzující bolest v rameni, a pak že paseka byla teď podivně tichá, kromě kohosi, kdo opakovaně volal jeho jméno. Ležel, otupělý, poslouchal své jméno, měl znát toho, kdo volá, ale nedokázal ten hlas zařadit.

Přetočil se na bok, ostře zalapal po dechu kvůli bolesti, která mu vystřelila z ramene k prstům. Druhou rukou se opatrněji a pomaleji vzepřel do sedu, náhle se mu udělalo nevolno, když se napřímil. Chvilku trvalo, než se ustálila jeho rovnováha, potom se těžce postavil na kolena a pak konečně na nohy. Zavrávoral a zakymácel se, málem spadl, jak bolest a závrať znovu uhodila plnou silou, podařilo se mu však udržet na nohou. Pomalu se otáčel na místě, aby určil polohu hlasu, co ho stále volal.

„Severusi… Severusi… Severusi…“

Zvuk okamžitě lokalizoval, obrátil se a uviděl Harryho stát o dvacet metrů dál. „Harry!“ vykřikl.

Muž otočil hlavu a zahlédl ho. „Severusi!“ Odpověděl zvednutím ruky, nešel však k němu.

Hleděli na sebe přes krátkou vzdálenost, najednou si Severus uvědomil krveprolití kolem nich. Vlastně s Harrym byli jedinými, co stáli. Zemi mezi nimi a napříč pasekou pokrývala těla, žádné z nich se nehýbalo. Pomalu se rozhlížel, rty se mu zúžily do tenké linky, když se ukázal rozsah škod. Všiml si, že země kolem těla Temného pána stále kouřila, vydávalo odporný puch, šířící se nočním vzduchem.

„Severusi… Severusi…“ Trýzeň v hlase přiměla Severuse k jednání. Zdravou rukou si chytil zraněné rameno a pomalu se proplétal, když kráčel a klopýtal přes těla a končetiny, ležící v jeho cestě. Právě když se dostal k Harrymu, muž vykřikl bolestí, jak mu nohy vypověděly službu.

Severus opatrně klesl na zem před něj, zapřel se o kolena a dotkl se Harryho ramene. „Co je ti?“

Zelené oči byly čímsi šílené, rty se třásly, hlas se chvěl. „Něco mám s nohou,“ zašeptal Harry, přitom popadl Severuse za ruku a svíral ji. „Co se stalo? Severusi? Vidíš to…?“ Rozhlédl se kolem nich, Severus následoval jeho pohled. „Jsou mrtví. Všichni jsou mrtví.“ Sám si odpověděl.

„Podle všeho ano,“ šeptl a zkusil odhadnout počet ležících těl. Při prohlížení této hrůzné scény zjistil, že tvoří zvláštní strukturu - žádné nebylo uvnitř třicetimetrového kruhu kolem Temného pána, ale vlastně ležela rozptýlena do velké, nepravidelné elipsy kolem něj, většina na zádech, jejich nevidoucí oči zíraly k nebi. V duchu rychle kalkuloval a odhadl, že jich musí být nejméně třicet.

Harry byl čím dál více rozrušenější, když se pořád ptal: „Co se stalo? Co jsme udělali? Proboha, Severusi, co jsme udělali?“

Severuse upoutalo tělo poblíž, jedno z mála, co leželo na břiše, s rukami rozhozenými do stran, jednou nohou ošklivě zvrácenou, druhou nepřirozeně vybočenou. Ostře se nadechl, když zahlédl dlouhé, rusé vlasy, vlající ve větru. Harryho okamžitě přitáhl zvuk, proto se je Severus pokusil odvrátit se slovy: „Ne, Harry.“ Bylo však příliš pozdě; Harry viděl, odstrčil Severuse, a snažil se vstát.

„Ne, ne, ne!“ naříkal, a s  obtížemi vstával. Severus učinil polovičatý pokus jej zadržet, ale vzdal to, uvědomil si, že by to Harryho jen víc vyprovokovalo. Ve chvíli, kdy se mu povedlo postavit, Harry už tam byl, stál nad svým kamarádem. Severus pomalu dobelhal k němu, nyní začínal být znepokojený tím, že nebezpečí, které jim hrozí, se zvyšovalo s každým okamžikem, kdy se zdrželi.

Harry ovinul kolem sebe ruce, tiše plakal s pohledem na tělo před sebou. Severus čekal, pečlivě a metodicky prohlížel okolí. Přitom v duchu sestavoval seznam těch ležících osob, co poznal; Smrtijedi byli bez masek, tudíž je snadno pojmenoval; uviděl dva studenty, jež, jak si šokovaně uvědomil, museli být touto dobou sedmáci; zasmušil se, když si všiml štíhlého, polámaného těla Malfoyova dědice. Nuž, není to vůbec překvapivé, pomyslil si smutně. Několik členů Řádu, včetně Hestie Jonesové a Alice Spinnetové, leželo společně s jinými, jež Severus ani neznal. Poznal však červenovlasého muže, ležícího mezi nimi… na chvilku zavřel oči, jak emoce konečně dolehly na jeho smysly. Překvapil ho Harry, jenž se chytil jeho ruky, nyní naplno plakal.

„Co budeme dělat? Co se stalo, co jsme udělali, co jsme udělali?“ pořád opakoval Harry, každým okamžikem více hysterický, zároveň se snažil jít k dalšímu shluku těl, Severus ho však zadržel.

„Harry, poslouchej mě! Nemůžeme tu zůstat… nevíme, kdo jiný je v lese,“ snažil se to zdůvodnit, Harry však za něj pořád vytrvale tahal, neschopen jít sám, stále dokola opakoval otázky, jeho slova byla nyní nesrozumitelná, když neovladatelně vzlykal. Severus pocítil krátký záblesk lítosti, rychle ho potlačil. Tady jsou v nebezpečí. „Harry, hned s tím přestaň! Pottere, už dost! Musíme okamžitě jít!“

Harry ho zřejmě vůbec neposlouchal, teď se pokoušel vysmeknout ze Severusova sevření, rozhodnutý vyrazit sám. Když ztratil sílu v prstech, Severus ho pustil, nato popadl přední stranu jeho hábitu a hrubě s ním zatřásl, a než se Harry nadál, Severus mu uštědřil facku do tváře.

„Pottere! Hned s tím přestaň, nebo přísahám Bohu, že tě budu muset omráčit!“ zahřměl svým nejhrozivějším tónem. Když se Harry vzápětí uklidnil, Severus znovu uchopil jeho hábit a přitáhl si ho tak, aby byli tvářemi těsně u sebe. „Harry, nevím, co se stalo, ale teď tu nic nezmůžeme. Nejsme tu v bezpečí,“ zdůraznil. „Drž se mě, dobře? Dostanu nás odsud.“

Severus znovu zařval jeho jméno: „Harry!“ Tentokrát však muž zakroutil hlavou, zjevně nabyl některý ze svých smyslů a poslechl, ovinul ruce kolem Severusova krku tak odevzdaným gestem, že to Severusovi připadalo znepokojivější než jeho pláč. Ještě nikdy neviděl ve svém mladém společníkovi takovou slabost a zranitelnost. Ale vzhledem k těmto okolnostem…

Co se týká jeho samotného, Severus bude později přemýšlet, že dokázal být tak rozhodný bezprostředně potom právě proto, že byl v šoku, a ani nevstřebal, co viděli… co se stalo… co udělali…

***

Severus seděl natočený na pohovce v pracovně na Grimmauldově náměstí. Prohlížel si tvář mladého dřímajícího hrdiny, jehož nohy mu ležely na klíně. Teď měl tvář zdánlivě pokojnou, i plynule se zvedající a klesající hruď. Severus sebou cukl, když si upravoval pásku, co držela jeho zraněné rameno u trupu.

Přemístili se před hlavní štáb Řádu, potom je pustila dál zoufalá Hermiona Grangerová, jež zůstala v domě jako zadní hlídka. Ihned byl přivolán léčitel, na Severusovo naléhání prvně prohlédl Harryho. Ač neměl žádné vnější známky poranění, léčitele pohoršilo, když Harry zarytě odmítal přesunutí ke svatému Mungovi. Poté, co získal Harryho slib, že se tam, co nejdříve dostaví, léčitel přešel k Severusovi, rychle napravil vykloubené rameno, přiložil pásku a ovázal.

Harry uhýbal před uklidňujícím lektvarem, než se Severus naklonil, pevně mu sevřel bradu a přiměl Harryho se na něj podívat, zatímco zašeptal: „Hned to vypij, jinak ti to sám naliji do chřtánu.“ Nepustil ho, dokud Harry neochotně souhlasil.

Nyní čekali, zatímco se Grangerová zdržovala na blízku kdesi v pozadí. Ale patrně věděla, co Severus potřeboval, objevila se u něj s velkou sklenkou ohnivé whisky. Byl rád, že se dokázala nevyptávat, a že bylo na co.

Jak tu Severus seděl v tichu, přemítal nad tím, co se přihodilo. Ať udělali cokoli, bylo mu jasné, že ta nárazová vlna - jež ho odmrštila dozadu a asi rovněž zapříčinila Harryho zranění - byla pro všechny ostatní na pasece smrtelná. To, že oba přežili, mělo jistě co do činění s tím, že byli sesílateli, což jim poskytlo určitou míru ochrany. Vzhledem ke ztrátám na životech Severuse bezděčně napadlo, nebylo-li by lépe, kdyby byl mrtev.

Dolehl k němu zvuk lidí přicházejících letaxem v kuchyni, vzápětí Kingsley Pastorek stál ve dveřích, hněvivý výraz na tváři.

„Molly je tady,“ bylo vše, co řekl.

Tak to začíná, pomyslil si Severus…

***

Nakonec se objevili někteří, kdo pochopili, stejně jako Severus, že udělali to jediné, co mohli. Rituál byl jejich osud; skoro byla na něm vyryta jména: Harry Potter a Severus Snape vs. Lord Voldemort. Většina to však takto nechápala; mnozí měli pocit, že by alespoň Severus měl být s to přijít na jiný způsob, s přihlédnutím k jeho předpokládanému postavení v řadách Smrtijedů a tomu, že byl ‚kvalifikovanější kouzelník‘. Příliš tomu nerozuměli, ač byl učiněn pokus rozřešit, proč všichni na pasece zemřeli, kromě nich. Severus se domníval, že nárazová vlna nějak rozšířila smrtonosnou moc smrtící kletby, a tak, jak pověděl Harrymu, oni byli chráněni jen proto, že sami seslali kletbu. To, že jejich bytí byla spojena, je tehdy zachránilo. Nečekaná výhoda, mohlo by se zdát…

Nepatrná změna světla Severuse upozornila, že se slunce brzy objeví nad horizontem. Seděl nahrbený uprostřed schodu, a říkal si, že Harry je sice vítěz, ovšemže se Severusovou pomocí, trápí se však tolika obětmi. ‚Některým trest, a jiným milost kývá‘**, pomyslil si, v Harryho případě ale platí obojí.

Neotočil se, když uslyšel zavrzání síťových dveří. „Už jsi vzhůru?“

„Nejdéle spím čtyři hodiny v kuse,“ přiznal Harry. Severus se ohlédl, a posunoval se, aby udělal místo na nejhořejším schodu, tu mu však na ramenou spočinuly ruce, aby ho zadržely. „Počkej,“ řekl Harry prostě.

Byl slyšet šelestivý zvuk, jak si Harry za ním klekal, potom posadil a nohy vsunul kolem jeho boků v místě, kde seděl.

„Takto si zadřeš třísky do holého pozadí,“ suše prohlásil Severus, když se Harry přimkl k jeho zádům a ovinul ruce kolem hrudi. Byla to příjemná blízkost, na rozdíl od vzpomínky, jíž právě znovu prožíval, proto se Severus u něj lehce uvolnil.

„Já to risknu,“ pověděl Harry. „A co ty tu venku děláš? Býváš takhle brzy vzhůru?“ zeptal se tiše, zatímco posunoval ruce po Severusově hrudi.

„Rád se dívám na východ slunce,“ zamumlal, rozptýlený Harrym, jenž rozepínal knoflíky na jeho košili. Maličko se zaklonil, těšil ho pocit těla tisknoucího se k jeho. „Zřejmě ses vzchopil,“ podotkl, a zasupěl, když mu Harry odtáhl košili a rukama se začal pozvolna pohybovat po obnažené kůži.

„Je mi líp,“ vydechl Harry do vlasů u jeho ucha, položil bradu na Severusovo rameno, rukama ho dál prozkoumával, zatímco oba hleděli do zahrady.

„Dobré,“ zvládnul jen Severus, a pak zasténal: „Harry,“ když mu teď pomalinku dráždil a kroutil bradavky. Harry se trochu odtáhl s předloktími tak, že se jejich těla srovnala, a jakmile Severus ucítil nahou tvrdou délku tisknout se k jeho zádům, jeho vlastní penis reagoval trhnutím.

Potom, co se ruce přesunuly dolů, kde tápaly po knoflících na jeho poklopci, Severus chytil nohy po jeho bocích a prostě je držel. Harry se zaměřil na místo na straně jeho krku a sál, ne moc jemně a docela hlasitě. Severusovi to však přišlo ohromně erotické, a musel se trochu svíjet v objetí. Zasténal, když se jeho penis náhle dostal z kalhot a obemkla ho pevná ruka, mozolnatá z práce na zahradě.

Severus se nyní nemohl vůbec hýbat, ne, že by chtěl; Harry se zahákl kotníky přes jeho lýtka, jednou rukou ho držel pevně kolem pasu, druhou začínal laskat jeho penis pomalými, pravidelnými tahy, palcem kroužil a hladil hlavičku pokaždé, kdy se dostal k její špičce. Severus chvíli fascinovaně sledoval ruku a cítil, jak mu vír šířícího se ohně proniká bedry.

Severus neměl co dělat, neměl se čeho dotýkat, až na Harryho stehna, proto je svíral a nechal Harryho dělat si to po svém. Mrštil hlavou na stranu, když ho stisknul zuby, vůbec ne bolestivě, ale ani ne tak úplně laškovně.

Kolébali se, Severus se tisknul k ruce, jak po něm kmitala, a Harry tisknul svůj penis k Severusovým zádům. Oba vydávali nízké hrdelní zvuky, když se jejich vzrušení blížila vrcholu, Severusova hruď se vzdouvala, Harryho trhané těžké oddechování povzbuzovalo u jeho ucha.

Harry náhle přestal, pevně sevřel Severusův penis u kořene, když jej stisknul, ale než Severus stačil zakňourat prosbu nebo námitku, začal znovu, laskal ho rychleji a rychleji.

Už to stačilo - Severus měl dost, a vyvrcholil, vystříknul na hruď, na kolena, po Harryho ruce, která ho dál ždímala, zatímco Severus vykřikl a prohnul se dozadu na něj, čímž je postrčil po verandě zpátky o několik palců, Harryho pozadí šlo k čertu.

Harry ho dál držel silnými pažemi kolem pasu, zatímco Severus nechal ty své klesnout k bokům tak, že se zakýval jako hadrová panenka. Takto zůstali sedět, přilnutí jeden k druhému, když se Severus vzpamatovával, a slunce zrovna vystoupalo nad stromy na vrcholu hřebenu.

Seděli v tichosti a sledovali ho, Severus byl stále držen v nešikovném objetí. Nebyl to sice ten nejkrásnější východ slunce, jaký Severus v životě viděl, ale právě se stal jedním z nejvíce nezapomenutelných, odstíny barev nyní obohacoval příjemný dotek kůže a vůně sexu.

Harry pomalu uvolnil paže kolem něj a lehl si zády na dřevěnou verandu, dlouhé nohy ohnul tak, že měl chodidla na schodech. Severus se na něj ohlédl, a usmál se, jak se opatrně obrátil a otáčel se, až byl na kolenou, Harryho nohy stále po bocích.

Harry ho sledoval, oči rozzářené touhou, Severus se předklonil a olízl čáru na jeho břiše, pak zasténal, když rukama uchopil jeho varlata. Slyšitelně zavzdychal, když si sedl na jeho stehna, přitom se dotýkal jejich jemné pokožky, a současně hleděl s pobaveným výrazem v očích na Harryho stále neuspokojenou erekci.

„Více než ochotně se o tohle postarám,“ odmlčel se, když Harryho lehce stiskl, „ale na rozdíl od tebe, nesnáším třísky. Takže…“ Sklonil se a jednou důkladně a nepřerušovaně olíznul celou délku Harryho penisu. Vstal a napřáhl ruku, poté Harryho zvedl tak, že málem stáli na prstech nohou toho druhého.

Severus využil tohoto okamžiku, chytil Harryho za ramena, naklonil mu bradu a sál jeho spodní ret. Byl to plný polibek jazykem, přitahovali a tlačili se svými ústy, než Harry ukročil, vzal Severuse za ruku a s úsměvem ho pomalu vedl ke dveřím.

Padli na postel ve spleti rukou a nohou, jak Harry zbavoval Severuse zbytku oblečení. Slunce již zcela vyšlo, jeho svit se tříštil do svislých paprsků světla od částečně zatažených dřevěných okenic.

Severus obrátil Harryho na záda a přitiskl mu zápěstí k posteli, poté se obkročmo posadil na jeho nohy a začal klouzat po jeho těle, tu ho však Harry překvapil tím, že se stočil na bok, čímž vzal Severuse s sebou, a pak mírně zatáhl za jeho ramena, aby se dostal nahoru tak, že byli tvářemi k sobě.

„Ne,“ šeptl Harry u jeho rtů, hlas prosycený touhou, potom se odtáhl a upřeně se na něj zahleděl. Zvedl se na lokti a natáhl se k nočnímu stolku, kde popadl olej na mazání. Když se posadil na postel, palcem odklopil víčko, a Severuse šťouchl do ramene. „Přetoč se,“ pobídl ho.

Severus se na něj podíval lehce překvapeným pohledem, načež Harry reagoval svým neochvějným, tentokrát doprovázený nejen dloubnutím do jeho ramene, ale i jistým, pevným stiskem stehna. Severus se překulil na záda, s hlavou na stranu, a zíral na Harryho, ten mu pohled oplácel, šibalsky se usmíval s opětovným stisknutím a dloubnutím, jeho úmysl byl jasný. Severus tedy poslechl a pootočil se, potom si to patrně rozmyslel a pokusil se převalit zpátky navzdory neustálému tlaku.

„Severusi,“ chraptivě zašeptal, „prosím…“ Zajel rukou vzhůru mezi Severusova stehna, současně se dál pokoušel muže převalit druhou rukou.

Severus mu věnoval ještě jeden pátravý pohled, a s povzdechem vyhověl. „Když tak pěkně prosíš…“ Přetočil se na bok, a zasténal, když mu Harry přitiskl ramena k posteli, zezadu na něj nalehl, a penis třel o obliny jeho zadku. Harry se na něm vlnivě pohyboval, pak se Severus slabě zajíknul, když ucítil pronikající kluzký prst. „Jen na to jdi pomalu,“ procedil, „už je to dlouho, co…“ Zabořil obličej do polštáře, a otočil hlavu na stranu, aby se vydýchal, když Harry vsunul dovnitř další prst; prohnul se nahoru proti horkosti, a začal se tlačit nazpět, Harryho uvolňovací tempo bylo příliš pomalé… příliš pomalé. Dozajista to nebyla zrovna jeho obvyklá pozice, přemýšlel, ale musil si přiznat, že… Myšlenky se rozkutálely, jak Harry do něj poprvé a jistě vnikl… nedostávalo se mu slov, potěšení úplně zastínilo racionální myšlení.

Zatínal pěsti do pokrývek, aby se udržel na místě, když se Harry do něj ponořoval tak silně, že se Severusovy plíce snad vyprázdnily s každým přitisknutím jejich těl. Byl tak umně přitlačený, že se nemohl ani krapítek přidat do rytmu Harryho kyčlí narážejících o něj. Byl prakticky přibitý k posteli, intenzivně si uvědomoval své vlastní vzrušení dokonale uvězněné pod sebou, drážděné posouváním nahoru a dolů na čím dál více vlhké změti ložního prádla.

Harryho dech dnes podruhé sípal u jeho ucha, jak námahou vzdychal s každým učiněným přírazem, rukama pevně svíral Severusova ramena, nehty hluboce zarýval do měkké, klouzavé tkáně. Severus otočil hlavu a zabořil obličej do polštáře, ucítil, jak se Harry položil tím svým do ohbí jeho krku. Zapadali do sebe, obličejem na krku, rukama na ramenou, hrudí na zádech, varlaty na hýždích. Severus si vychutnával tento pocit, tento zvláštní, nezvyklý poddajný pocit, kdy je brán někým jiným, neschopen vést, bezmocně ovládán, a jak je tohle vše naprosto šíleně smyslné, být ojížděn na přikrývkách, jichž se nyní držel jako o život, když Harry do něj vrážel rychleji a tvrději.

Ruce pak sjely z ramen přes jeho hruď a nadzvedly Severuse z postele, přičemž Harry vydal jeden dlouhý, tlumený výkřik do jeho kůže na zádech, když zpomaloval a otřásal se rytmem svého vyvrcholení. Severus se pustil přikrývek a vzepřel se na lokty, poté využil tuto polohu a konečně se pohnul dozadu, jakmile ucítil teplou tekutinu, vycházející s Harryho posledními přírazy. Potom Severus najednou pocítil Harryho plnou váhu, když se uvolnil, načež padli tvářemi na postel. Zůstali ležet na sobě, než dal Severus vědět nepatrným pokrčením ramen, že ho Harry drtí. Harry se odsunul na stranu a lehl si na záda, pak otočil hlavu s pohledem na Severuse, jenž stále ležel na břiše vedle něj.

Harry už ospale zavíral oči, když pomalu pozvedl ruku a zastrčil Severusovy vlasy za ucho. „Asi se ještě trochu vyspím.“ Severus se díval, jak zavřel oči, poté počkal, dokud Harry neusnul, posunul se na kraj postele a vstal. Přikročil k oknu, odtlačil lamelovou okenici a vyhlédl na sluncem zalitou zahradu, v níž zpívaly hrdličky vítající úsvit.

Přešel k posteli a přes dřímající tělo přetáhnul přikrývku, poté se sklonil a šeptl u jeho ucha: „Sice tohle obvykle nedělám, ale bylo to překrásné.“ Lehoučce putoval prstem po Harryho líci, poté ho povznesl k ústům a slízl jeho slaný pot. Usmál se, rozhodl se zříci sprchy, a vklouzl zpět k němu do postele.




Poznámka autorky:

**Act Five, Scene Three, „Romeo and Juliet“ by William Shakespeare


Poznámka překladatelky:

*Nos in unum iungite - Spojte nás v jedno
**Převzato z českého překladu „Romeo a Julie“ od Dr. Jana Josefa Čejky z roku 1861

 

 

Vnímavá zahrada - kapitola desátá - Graham / část první

Vnímavá zahrada - kapitola dvanáctá - Graham / část třetí 

 

 

Komentáře   

0 # Odp.: Vnímavá zahrada - kapitola jedenáctá - Graham / část druháElza 2018-06-05 21:11
Hezký konec Temného pána. Copak asi dneska dělá Hermiona? Jsem ráda, že to přežila.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

Vyhledávání

Štítky