Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 6
NejhoršíNejlepší 

Fandom:  Harry Potter
Autor:  RaeWhit
Originál:  The Sensible Garden - nedostupný

Překladatel:  Alcea
Beta:  Georgia
Páry:  Harry Potter/Severus Snape
Vedlejší postavy:  Bill a Fleur Weasleyovi, Molly Weasleyová, originální postavy, další

 

 

 

Chvílemi se však vmísila do části této změněné osobnosti známá lehkomyslnost. Severuse zaujalo, že jej Harry pozval na příští sobotní večer na statek s tím, že chce, aby se na něco podíval. Ať se však z toho vyklube cokoli, nepochyboval, že to bude stát za to, vzhledem k rozpustilému třpytu v Harryho očích.

Severus postával v prostorném a vzdušném obývacím pokoji na statku, pochybovačným pohledem si prohlížel tu ohavnost, poté přikročil blíž, aby si aparát prohlédl. „Tys to tedy zvládl – našel jsi způsob, jak ji rozchodit?“ Sice poznal televizi, neměl však ponětí, co znamenalo to ostatní, při spatření černých šňůr, jež se vinuly od ní vzadu a připojovaly se k podezřele vyhlížející krabičce vedle ní.

Harry láskyplně poklepal tu druhou věc. „Neřeknu ti, kolik to stálo, ale co, mám peníze, tak proč ne?“ šibalsky se na Severuse usmál. „Kromě toho, bude fungovat jen na sledování disků a kazet, protože s tím nejde chytit signál.“ Severus se pořád tvářil rozpačitě. Harry si přehnaně povzdychl. „Je to Power Pack, externí zdroj energie. Vysoce odolná baterie s dlouhou životností. Způsob, jak dodat výkon k provozu na zhruba šedesát hodin, ale pak ji bude potřeba znovu dobít.“ Široce se usmíval a škádlivě ho postrkoval k pohovce. „No tak, zamiluješ si to. Mám jeden film, který jsem pro nás vybral.“

Severus se sesunul do polštářů a sledoval Harryho, jak si hraje s televizí. „Škoda, že to není ten o krabaři,“ zabrblal.

Harry na něj překvapeně stočil pohled, potlačoval chichtání. „No, není to učiněný zázrak? Řekl bych, že ses právě přiznal, že se ti líbí nějaký televizní pořad,“ popichoval. „A vlastně se to dá zařídit, tak se nemusíš pýřit. Mám svý zdroje, víš,“ nabídl záhadně, zatímco si přisedl k Severusovi na pohovku.

„Připraven?“ řekl skoro rozjařeně a namířil ovladačem.

„Zastavilo by tě, kdybych řekl ne?“ zabručel a Harry ho hravě dloubl do žeber.

***

Severuse to nadchlo, ale čím dál více ho rozčilovaly Harryho průběžné komentáře k filmu, ty nakonec umlčel tím, že mu frustrovaně přitiskl dlaň přes ústa. Při sledování nastala jedna krátká pauza, Severus seděl a netrpělivě bubnoval prsty o opěradlo, zatímco Harry se řídil podle pokynu „Přejít na disk dva“.

O několik hodin později při rolování závěrečných titulků nahoru se Severus sklonil a zašeptal do ucha hlavy na svém klíně: „Harry, už to skončilo.“ Posunul si nohy a natáhl je, jen co se Harry rozespale posadil a promnul si oči.

„Takže jsi taky usnul?“ řekl Harry se zívnutím, potom vstal a vypnul televizi.

Severus nevěřícně odfrkl: „To sotva a nemohu uvěřit, že ty ano.“ Přihlížel, jak jim Harry dolil skleničky na brandy a poté se k němu s úsměvem otočil.

„Co si tedy o tom myslíš?“ vyzvídal.

Severus se napil, podíval se na něj přes sklenku a prohlásil: „V této filmové verzi vidím jistý půvab – dozajista vyjadřuje smyslnost ducha té doby, nicméně,“ odmlčel se, palcem se dotýkal spodního rtu, „domnívám se, že charaktery přišly o hodně ze své hloubky v takovém vyprávění – Elizabethina inteligence, Janina citlivost, dokonce i vnitřní dilemata pana Darcyho. Film pouze škrtá o povrch toho, jak jsou tyto charaktery vykresleny v samotném románu. Škoda, ale předpokládám, že se takto filmuje.“

Harry na něj zazíral. „Ty jsi vážně četl ‚Pýchu a předsudek‘?“

Severus ho zpražil pohledem, jakmile se Harry posadil, v duchu pobavený. „Jak jsi říkal, který gay ne? Jistěže jsem ji četl,“ potvrdil.

Harry na něj pochybovačně hleděl. „Vždyť jsem ji nikdy neviděl ve tvých policích.“ Pozvolna se usmál. „Ledaže bys skrýval chudinku Jane někde stranou?“

„Já ji nemám. A abys věděl, četl jsem všechna díla Austenové. V době, kdy jsem pobýval v Bradavicích,“ svěřil se. Poté na Harryho nevěřící výraz ustoupil a dodal: „Albus je měl. To on mě ponoukal k jejich čtení. Domnívám se, že to bylo součástí vzdělání každého Smrtijedského špeha,“ prohodil sarkasticky. Harry se na to smál, a tak se zeptal: „Tedy, ten herec, on je podle tebe ucházející pan Darcy?“

Harry odložil sklenku vedle sebe na podlahu, poté si poposedl na divanu a ruku posunul vrchem za Severusovu hlavu. Naklonil se, jeho oči byly ty hřejivé, zelené tůňky, jež vždy způsobovaly, že Severusovo srdce tlouklo trošku nezvykle. „To jsem si myslíval, až do nedávna…“ A těsně předtím, než jej políbil, zadýchaně broukl, přímo u Severusovy tváře: „…kdy jsem potkal skutečného pana Darcyho.“

Oba byli naprosto bdělí, košile rozepnuté ve chvíli, kdy se Harry odtáhl a zeptal se: „Je už pozdě… můžeš zůstat?“

Severus si ani odpověď nepromýšlel: „Nemůžu jen tak odejít,“ zamručel a přitáhl si ho hrubě zpátky.

***

Později následujícího týdne trávili klidný večer před Severusovým krbem. Harry si četl, kdežto Severus si okusoval nehet, jak se soustředěně mračil a čas od času cosi naškrábal na pergamen vedle sebe.

„To nemůže být správně,“ brblal si pod nosem, zatímco přeškrtal větu. Popuzeně listoval ze stránky na stránku, vědomý si, že jej Harry pobaveně sleduje. „Tohle jsem už udělal,“ zlobil se poté, co prošel další řádek, a rozhořčeně si povzdychl, když jeden uvolněný list upadl na podlahu.

Harry se shýbl a zvedl jej, potom se ledabyle podíval při jeho podávání. „Máš nějaké problémy?“ zajímal se, nyní jasně zvědavý.

„To nic není. Jen drobný výživový problém,“ zamumlal Severus potom, co si přemístil příručku s orchidejemi na klín a znova se naklonil nad pergamen.

Harry na okamžik váhal, poté napřáhl ruku. „Smím?“ Severus překvapeně vzhlédl a tak Harry vyjasnil: „Kouknout se, na čem pracuješ?“

Severus stisknul rty a zdráhavě povolil. „Na vzorci dusičnanu pro rouby hybridů. To co mám, vůbec neúčinkuje,“ přiznal při podávání pergamenu.

Harry chvíli papír studoval, přitom si klepal prstem o spodní ret, obočí stahoval k sobě, dokud s plachým úsměvem nevzhlédl. „Toto nebude účinkovat,“ prohlásil, po Severusově rozhořčeném pohledu se zasmál. „Musíš udělat tady tohle.“

Ze Severusovy ruky si vzal brk a přeškrtl další větu, během toho se na Severuse podíval záměrně blahosklonně, potom vedle ní lehce načrtl vzorec, ani nepotřeboval nahlédnout do příručky s oslími oušky.

Severus se předklonil, aby viděl, co psal a než Harry skončil, zabrblal: „Ani tohle nemůže být správně. V příručce jasně stojí –“

„To je v pořádku, Severusi,“ stál si na svém Harry a podstrčil mu pergamen pod nos.

„Jenže to nedává smysl, vzhledem –“

Harry ho opět přerušil: „Možná to nedává smysl, ale účinkuje to. Věř mi, dělal jsem to mnohokrát. Kašli na tu zatracenou knihu,“ doporučil mu prozíravě. Trpělivě vyčkával, až si Severus ještě jednou pečlivě prohlédne jeho práci. „Přece jsi viděl mé orchideje, tak…“

„Hmmm, tohle je ono,“ vzdal se Severus. „Takže tys trochu snížil pH, zatímco jsi zároveň…“ jeho hlas se vytratil, jak ještě jednou nahlédnul do příručky, posléze vzhlédl na Harryho se slovy: „Dobrá, nemám co ztratit, a ty jsi koneckonců odborník.“

Harry ho slabě udeřil do paže a uštěpačně prohodil: „Trvalo ti to pěkně dlouho. Uvidíš – bude to účinkovat.“ Laskavě ho poplácal po rameni, opřel se a pokračoval ve svém čtení.

Severus se hned nevrátil ke svému problému, jen seděl a několik okamžiků přemýšlivě hleděl na Harryho, hluboce zadumán.

***

Pravděpodobně měl předpokládat, že jeho život nabere podivný směr, když promrhal celý večer s panem Darcym a dalšími. Avšak když Severus kráčel po Half Moon Lane v Londýně, uvědomil si, že cíl jeho dnešní cesty představoval ještě podivnější výstřelek, s nímž předchozí večer bezelstně přišel Harry.

„Zavolal jsem Chloe, když jsem byl dnes ve městě,“ oznámil mu Harry.

Severus vzhlédl od svého lektvaru, přitom však pokračoval v míchání proti směru hodinových ručiček. „A?“

Harry se opřel o dřez a díval se na něj, ruce zastrčeny hluboko v kapsách. „No, slíbil jsem, že jí zavolám, jakmile se usadím a dám jí vědět, jak se věci mají. Vede si tak dobře, jak se dalo čekat, ale o Dafné má strach, proto…“ Přikročil a nakoukl přes okraj do kotlíku, nato se zašklebením kvapně ustoupil. „Zítra odpoledne půjdu do Londýna – na hodinku ji vezmu do zoo a pak zajdeme do toho obchodu s knihami pro děti, co znám.“ Zaváhal, poté se skoro nesměle zeptal: „Nechtěl bys jít s námi?“

Severus na něj vrhnul hrozivý pohled, aniž ustal ve svém míchání. „Popřemýšlím, divoká zvířena a děti… á, kdepak.“ Viděl, jak Harry posmutněl, nato se s povzdechem slitoval. „Zoo, ne, knihkupectví, ano.“

Harry se rozzářil. „Prima.“

A tak je tady, kráčí po Half Moon Lane a hledá mezi vším zářivě modré knihkupectví s číslem pětadvacet a názvem Tales On Moon Lane. Je snad něco vzácnějšího, pomyslil si tu noc předtím, kdy mu Harry dával pokyny, jak se dostane k tomuto obchodu.

Podle všeho si nemusel dělat starosti, že by ho minul, když spatřil z dálky veselou ojedinělou výlohu. Vstoupil dovnitř, dveřní zvonek oznámil jeho příchod, okamžitě ho okouzlila voskovaná prkenná podlaha, police s knihami sestavené ve výši kolen a bezstarostně tu a tam posedávající děti, ztracené ve čtení nebo prohlížení obrázkových knížek.

Od pultu se na něj usmívala hezká, plavovlasá mladá žena. „Hledáte něco určitého?“ mile se ho zeptala.

Zavrtěl hlavou a ukázal na Harryho, jenž seděl v zadní části obchodu. „Nikoli, už jsem ho našel.“ Obešel dvě ležící děti nakloněné nad barevnou knihou mezi nimi, kličkoval mezi policemi a zářivým vystaveným zbožím a posléze klesnul do židle vedle Harryho. „Vypadáš vyčerpaně,“ oslovil shrbenou postavu.

„Hmm, díky Bohu za knihkupectví – cukrová vata ji asi trochu nabudila, ale teď už je zvládnutelná.“ Kývl k patru, kde Severus rozpoznal drobnou postavičku s culíkem, opřenou o polici, nohy překřížené s knížkou v klíně.

„Pro děti je to báječné místo,“ podotknul Severus.

Harry přikývl. „Jo, nedávno jsem to objevil, při nakupování vánočních dárků.“ Na Severusův nechápavý výraz vysvětlil: „Kvůli Winnie – kouzelnické děti nevěnují pozornost knihám, které dostávají.“

Chvíli seděli, spokojeně sledovali rodiče s dětmi, jak si prohlíží police, posléze se Harry kouknul na hodinky a oznámil: „No, Chloe tu bude každou chvíli kvůli jídlu – máš rád italské, že?“ Severus jen vydal nic neříkající zvuk a Harry lehce hlasitěji zavolal: „Dafné?“

Dívenka zvedla hlavu při svém jménu, poté co zpozorovala Harryho, vstala a zamířila ze schodů, knihu zastrčenou pod paží. Skoro u zadní části obchodu se zarazila, oči překvapením vytřeštěné, když viděla, že tam sedí Severus.

„Tys jí neřekl, že přijdu?“ zvážil její rozpaky.

„Hmm, ano, řekl,“ odvětil Harry.

Severus oplatil dívenčin vážný pohled a koutkem úst zašeptal Harrymu: „Vypadá to, že se mě bojí. Nevykládal jsi jí bláznivé historky, že jsem zlobr, že?“

Harry se zasmál. „To ti řekla Winnie?“ Narovnal se a pokynul k o několik metrů vzdálené dívce, stále stojící na místě. „Víš, mluvil jsem s Winnie, a hned, jak zaslechla slovo ‚zlobr‘, v cuku letu si to štrádovala na cestu.“ Znova se zasmál při vzpomínce. „Musela být trochu zklamaná, že nejsi.“

Prozatím Severus zapomněl na Dafné a obrátil se k němu. „Přemýšlel jsem o jejím příchodu. Byli jste tu půl léta a přitom jsem nezaznamenal jedinou známku po ní, a pak se tam jednoho dne objevila.“

„No, zamýšlel jsem, že přijdu sám, ale napadlo mě poslat předvoj, aby tě oťukala,“ přiznal, trochu rozpačitě.

Severus se povzbudivě usmál na Dafné a odpověděl: „Styď se, Harry, takto vystavit nebezpečí nevinné dítě.“ Poté mile promluvil k Dafné: „Ahoj, Dafné. Pamatuješ si mě? Přece jsme se spolu houpali na houpačce?“

Děvče dalo špičku nohy na pomyslné místo na podlaze, poté na něj najednou vzhlédlo, oči zářily rozhodností. Třemi krátkými skoky poskočila dopředu, prodrala se mezi jeho koleny, jak lezla nahoru, přitáhla jednu knihu vzhůru a rýpla s ní do jeho hrudi. „Čti,“ poručila svým šestiletým hláskem.

Severus si jí usadil na klín a otevřel knížku, Harry přitom tiše odfrkl: „Jasně, vidím, že je vyděšená.“ S pohledem na oba láskyplně dodal: „Zlobře.“

***

V restauraci měli docela chutné jídlo, jež pro ně čtyři Harry vybral, a nyní si dávali dezert, jakousi zmrzlou italskou směs, na jejíž název si nemohl Severus vzpomenout. Právě si vkládal vidličku do úst, tu pohledem zavadil o starší pár u nedalekého stolu, oba si šeptali, usmívali se, a přitom se dívali k nim. Posléze si uvědomil, jaký pěkný obrázek Harry s Chloe vytvářejí, s krásnou dívenkou bavící se mezi nimi. Usmál se přes sousto, pomyslil si, jak zdání může klamat. Kdyby jen tušili, že Harry je ve skutečnosti jeho

Severus se v sedu napřímil, ohromen, téměř mu zaskočil dezert. Kdy vůbec začal myslet na něco takového? Vždyť je to absurdní, přemítal v duchu a měl potíže zakrýt svou reakci při tomto znepokojivém uvědomění. Všiml si, že jej Harry ustaraně pozoruje, proto jen téměř neznatelně zakroutil hlavou, jeho srdce však vynechalo a žaludek sevřel.

Mechanicky dojedl svůj talířek, v myšlenkách stále zápolil s čímsi nečekaným: jaká to neslýchaná myšlenka, on myslí na Harry jako svého. On, samotářský starý mládenec, nezávislý muž středního věku, čaroděj značné moci, pán svého osudu, pán svých emocí, nyní podmaněný, poprvé v životě, zelenookým, okouzlujícím zázrakem, jenž seděl naproti němu, bezstarostně si nevědom svého stavu, že jej někdo vlastní.

Ale nebylo to jen pomíjivou vilnou přitažlivostí, věděl Severus, aniž by se nad tím musil zamyslit. Znamenalo to něco daleko víc, něco, co vibrovalo v jeho samotné duši, a má-li být upřímný, trvalo to již dlouhou dobu, dlouho před jejich setkáváním z léta.

Do přítomnosti jej nenadále vrátil hektický ruch, při předložení účtu, Severus si uvědomil, že ani nepomyslil na zaplacení svého jídla.

Harry se k němu s potutelným pohledem naklonil a zašeptal mu do ucha: „To je na mě, ale za to si to vyberu později.“ Severusovi se povedlo na to křečovitě pousmát, jeho mysl stále nejistá oním překvapujícím zábleskem sebepoznání.

„Harry, málem jsem zapomněla,“ Chloe sáhla pod stůl pro svou kabelku. „Stavila jsem se na studijním oddělení a tyhle jsem pro tebe vybrala.“ Mezi ně na stůl položila tři lesklé knihy, poté jednu otevřela a vysvětlila: „Tento má velmi uznávaný biologický program, a ty druhé také. Ověřila jsem si to u proděkanky, a podle ní je ještě čas, kdybys chtěl začít po prázdninách.“

Severus se udiveně díval, jak Harry zvedl jednu z nich, přitom vrhnul pohled k němu. „Díky. Podívám se na ně. Vážím si, že sis s tím dala práci – jak jsem říkal, ještě nevím jistě, co budu dělat.“ Poté, aby tuto věc zamluvil, obrátil se k Dafné a pozlobil ji: „Stačilo ti tiramisu, mladá dámo? Ještě další a uletí ti knoflíky.“ Zatahal za culík, čímž vyloudil z děvčete chichotání.

Jakmile se navečer rozloučili, neunikla Severusovi ona ironie: stejně jako před lety, kdy Harryho hrubě odehnal, když mladý muž projevoval nereálnou náklonnost, nyní sám stál před možností Harryho odchodu, a na samé hranici vlastního vědomí si zoufale přál, aby zůstal.

***

Severus potřetí zaklel poté, co naroubovaný stonek nedržel na místě. Pracoval na tom hodinu odpoledne a téměř bez žádného výsledku. Arditti to udělal tak, že to vypadalo jen zdánlivě jednoduše, pomyslil si, ve skutečnosti začínal mít však ještě větší uznání pro Harryho schopnosti, zejména s přihlédnutím, že musel mnohosetkrát vykonávat přesně tuto práci.

„Severusi?“ doneslo se k němu od skleníku.

„V tom zatroleném orchidáriu,“ zavolal se zaskřípěním zubů při pokusu udržet křehký stvol na místě. Ač si počínal prsty zručně, sjel ze stonku a znova zaklel. Vstal a promnul si záda, potom se opět sklonil a zaslechl tiché klapnutí dveří poté, co Harry vstoupil.

Sice nevzhlédl, ale uvědomoval si, že tam Harry postává a dívá se na něj, zatímco nešikovně pracoval, když se neobratně potýkal se slabou nitkou sloužící k připevnění roubu. Byla to pečlivá práce, ovíjení tenoučké niti kolem stvolu a stonku. Zrovna se chystal poprosit Harryho, aby mu ustoupil ze světla, když se tu objevily ruce a zlehka uchopily ty jeho.

„Smím?“ zeptal se Harry tiše.

Severus odložil roub, vstal a ukročil. „Zajisté. Já to jen kazím,“ postěžoval si.

Harrymu cukaly koutky, zatímco zaujal Severusovo místo. „No, naučil jsem se jeden takový malý trik.“ Severus sledoval, jak si vzal novou rostlinu a seřízl. „Vidíš, problém je v tom, jakým způsobem jsi uřízl ten stonek. Odřízl jsi celý řez, ale to, co doopravdy potřebuješ udělat, je ho zcela neuříznout. Na jeho konci ponechej výstupek, takto.“

Severus přihlížel, jak Harry uřízl na stonku čistý řez, ale v dolní části ponechal zoubek. „Tohle ale není v knize,“ oznámil čtverácky.

Harry se usmál. „Ne, to není. Já se poučil z práce.“ Zvedl stvol k naroubování a přiložil ke stonku, tentokrát držel na místě neodříznutou částí, jíž ponechal na dolním okraji. „Nitku,“ obrátil se na Severuse, ten mu podal navlhčenou nit.

Severus sledoval, jak Harry zručně ovinul křehký roub, čímž upevnil stvol dokonale ke stonku, přitom si všiml, že si Harry soustředěním skousl spodní ret, ruce měl klidné, pohyby jisté a zkušené. Poté, co skončil, nový hybrid položil stranou, vstal a s očima zářící potěšením se spokojeně usmál na Severuse. „Vidíš, nebylo to tak těžké,“ popíchl.

„Hmmm, poněvadž jsi věděl něco, co já ne,“ odvětil Severus úsečně při zkoumání Harryho práce.

Harry se váhavým hlasem zeptal: „Poslyš, mám nějaký čas. Nepotřeboval bys tu trochu pomoci? Zdá se, že máš ještě docela pár věcí na práci,“ nabídl téměř krapínek ledabyle.

„Máš-li čas,“ zašeptal Severus, „přít se nebudu.“ Pro oba udělal na stole místo a našel pro Harryho další řezací nástroj.

Po další hodinu pracovali bok po boku, při tom hovořili květomluvou. Ve chvíli, kdy končili, Severuse zasáhl náhlý nápad. „Když už jsi tady, nevadilo by ti podívat se na kompost, který jsem vyrobil. Je podle knihy,“ musel zdůraznit sarkasticky, „ale něco je špatně, vzhledem k nekonzistentnosti v listech.“

A tak se odpoledne krátilo tím, jak Severus přicházel s jedním problémem za druhým, otázkou za otázkou a fascinovaně sledoval, jak je všechny Harry lehce řeší znalostmi a umem. Ani jej ke konci nepřekvapilo, že Harry byl téměř tím starým Harrym, když se smál nad Severusovým chybami a mylnými výpočty, šikovně si poradil s každým dilema bez špetky arogance a projevoval jen klidnou sebedůvěru.

Poté, co skončili, Harry opatrně zasadil poslední z nových hybridů do samostatného květináče, téměř láskyplně kolem křehkých kořínků udusal zeminovou směs, právě společně vyrobenou. Při obrázku, jenž vytvářel, tvář umouněná hlínou, provlhlé vlasy zastrčené za uchem, způsob, jakým se pohyboval při sklízení, posléze vyčištění stolu, se Severus pozastavil, opřel se o hromadu bedýnek, založil paže.

„Nechápu tě,“ řekl tiše, jakmile se k němu Harry otočil a z rukou si stíral špínu.

Jejich oči se střetly, Harry se odvrátil a rozvázal si plátěnou zástěru. „Co tím myslíš?“ Jeho hlas zakrýval nejistotu.

„Jsi na to velice nadaný a očividně tě to baví. Pracovali jsme na tom přes tři hodiny, na něčem, co by mi trvalo celé dny,“ zdůraznil Severus. „Pak proč? Sice mi do toho, co chceš dělat, nic není, ale rád bych tomu porozuměl, Harry.“

„Potřebuji změnu,“ odvětil Harry, jen co přehodil zástěru přes bedýnky, u nichž Severus stál, potom na něj prosebně pohlédl. „A tohle je její součástí.“

Severus si přitáhl Harryho k sobě, přitom se nadechoval z něj linoucí se zemité vůně. „Nejspíše by to bylo na tebe dost,“ připomenul u jeho ucha. „Ale pamatuj, co ti řekla léčitelka – nejsi na to sám. Kdyby sis nechtěl o tom promluvit se mnou, pak alespoň s Whitneym.“

Harry broukl: „Vím,“ do jeho krku, a uvolnil se na něm. „Nemusíš mít strach. Už znovu nebudu jednat zbrkle,“ slíbil. Nejistě se podíval na Severuse. „Netušil jsem, že máš rád Whitneyho.“

„Je můj nový nejlepší přítel,“ posmutněle se usmál, s myšlenkou, že vzal v úvahu někoho, s kým má spojené Harryho nejlepší zájmy.

Krom toho, tvé zbrklé jednání mi starosti nedělá, pomyslil si Severus, nahlas však řekl: „Bylo-li tohle zbrklé, pak se třesu při pomyšlení, jaké by bylo promyšlené.“

Harry se se smíchem odtáhl a podíval se na něj, pak se kolem nich nenápadně rozhlédl. „Měli bychom tohle vzít do domu, nemyslíš? Květiny jsou tak nevinné,“ popíchl a táhl Severuse ke dveřím.

***

Nedělní večer strávili u Severuse, poněvadž televizní baterie se vybila kvůli jejich včerejšímu filmovému zážitku, kdy Severus trval na zhlédnutí celé, poutavé fantasy trilogie, tu jim ale Harry nezamýšlel pustit v jedinou noc. Severus byl však nezastavitelný, jakmile se začali dívat a nyní hltal knihy, podle nichž byly filmy natočeny. Harry si pročítal studijní katalogy od Chloe, a to, že si je s sebou vůbec přinesl, přivedlo Severusovi myšlenku, že Harry bude teď chtít s ním nakousnout obávané téma.

Harry stál u sekretáře, zatímco Severus naléval Meursault Chardonnay na jejich večerní popíjení, tu jeho pozornost upoutala kniha, co ležela bokem na polici.

„Vida, úplně jsem na ni zapomněl,“ pronesl a vytáhl ji. Neotevřel ji však, jen se zvědavě koukl na zadní obálku a pak ji vrátil na polici.

Severus mu podal jeho sklenku a knihu opět vytáhl. „Á, dobrodružství s jedlými květinami,“ prohlásil úmyslně dramaticky. „Vzpomínám si, že mi kdosi slíbil požitek z dušeného máku,“ zabědoval a knihu položil na sekretář. „Hodláš to tedy připravit nebo ne? Ačkoli, tehdy, jsem v takovém případě spatřoval spíše hrozbu než slib.“ Vyzývavě se podíval na Harryho.

Harry zase znechuceně opáčil: „Chryzantéma, ne mák. Bože, musels nás omámit do zapomnění. Dobře, že budu vařit já,“ dělal si legraci.

„Kdy mě tedy čeká toto utrpení? Chtěl bych to vědět, abych si předem mohl vzít žaludeční lektvar.“

„Už je moc pozdě,“ řekl Harry trochu ploše. „Uvařím něco jiného. Navíc, je po sezóně čerstvých květin a toho, co jsem potřeboval.“ Tvářil se zmateně poté, co vzhlédl a uviděl Severuse, jak se upřeně dívá na cosi na polici za ním, nato mírně sklonil hlavu, když se Severus pro to natáhnul.

Severus uchopil bílou pergamenovou obálku, prohlížel si její přední část, jakoby se rozhodoval. Krátce se s ní ovíval a pak ji podal Harrymu. „To je pro tebe.“ Na Harryho zamračení vysvětlil, zatímco si Harry stále četl nápis. „Nechala jej tu ten první týden, co jsi byl v nemocnici, ujistil jsem ji, že ti ho jednou předám, ale neslíbil jsem jí kdy.“ Podle rozmrzelého výrazu, jenž se mu vplížil do tváře, usoudil, že poznal odesílatelku.

„Ona přišla sem?“ ujišťoval se, zřejmě popuzený, zatímco rozříznul obálku.

„Ano, přišla. Velice rozčílená, že ji nevpustili do svatého Munga.“

Harry vyňal dopis, nerozložil ho však. „Nevím jistě, jestli si ho chci přečíst, ne po tom, jak se…“ zamračil se na Severuse. „Promiň, že se tu objevila… není to k tobě férové,“ hlesl a dopis zasunoval zpátky do obálky.

„Možná by sis to měl přečíst,“ řekl Severus tak tiše, že Harry na něj překvapeně vzhlédl.

„Proč?“ zeptal se nedůvěřivě. „Co provedla teď?“

S pokynutím k obývacímu pokoji Severus neutrálně odpověděl: „Nic, pokud vím, a to, že se držela dál, by ti mělo napovědět, co tam asi bude.“

Posadili se na opačných koncích divanu, čelem k sobě. Harry pořád vyhlížel trochu pochybovačně při otevírání dopisu, potom se ještě rychle koukl na Severuse a pustil se do čtení.

Očima rychle přešel po stránce dolů, poté zamumlal: „Tomu nevěřím,“ a četl dál, nakonec spustil ruce do klína a nevěřícně upřel pohled na Severuse.

„Ona se ti opravdu omluvila?“ hlesl, ostražitý pohled.

Severus si vzpomenul na scénu z onoho dne. „Ano, a ne jen za to, co se tady stalo.“ Významně se na Harryho podíval a ztišil hlas. „Řekla mi, že se konečně smířila s tím, co se událo ve válce, a že mi odpustila.“

Harry si odfrkl. „Odpustila ti? No, to je od ní hezký. Po těch všech letech, jak je to od ní velkorysé,“ ušklíbl se a zavrtěl hlavou.

„Pro ni to byl obrovský krok a nedá mi to nemyslet na to, jak těžké pro ni muselo být upustit od toho, co si léta… myslela a dospěla k tomuto bodu,“ podotkl zamyšleně, sledoval střet výrazů na Harryho tváři.

„Takže, to je všechno?“ ptal se ho Harry rozrušeně. „Všechno je teď jako v nejlepším pořádku? Jak můžeš vědět, že to tak zůstane, po těch všech letech?“

Severus klidně pokrčil rameny. „Nemůžu, ale i když je to těžko uvěřitelné, lidé se mohou změnit, pokud se k tomu odhodlají.“

„Hmm, to ukáže čas,“ zamumlal Harry s kroucením pramínku vlasů, což Severuse upozornilo, že je ponořený v myšlenkách. Nato se připravil v tušení toho, co přijde, když Harry konečně vzhlédl.

Jeho tvář klidná a rozhodná, patrně pečlivě vybíral slova. „V posledním měsíci jsem hodně přemýšlel, co musím udělat.“ Odmlčel se a zhluboka se nadechl. „Říkal jsem ti, že potřebuji změnu, a tím myslím, že se přestěhuji do Londýna a půjdu na univerzitu,“ poslední část dořekl ve spěchu.

Při pohledu na Severusův výraz ještě dodal, než bude přerušený: „Zrovna jsi to říkal – lidé se mohou změnit. A já musím. Ty s tím nemáš nic společného. Je to mnou, Severusi.“ Muselo to být Severusovým potemnělým výrazem, jenž ho přiměl přesednout si k němu a vzít Severusovy ruce do těch svých.

Severuse překvapily slzy v Harryho očích. „Co se děje?“ řekl ustaraně.

Harry se usmál a jen zavrtěl hlavou, odvrátil se, aby se uklidnil, a pak se podíval zpátky. „Kdybych se tě na něco zeptal, povíš mi pravdu?“ řekl potichu.

Severus mu rukou pozvedl bradu. „Víš, že ano.“

Harryho úsměv pohasl, poté se vážně zeptal: „Pamatuješ si, po soudu, ten náš rozhovor? Když jsi mi říkal, abych se do toho nepletl? Jak jsi nechtěl moji pomoc, protože by to možná uškodilo mé budoucnosti? Byl tohle ten jediný důvod?“ Seděl a upřeně se díval. Severus hned neodpověděl, a tak stiskl jeho ruce a mírně ho pobídl: „Severusi?“

Á, konečně čas na pravdu. Severus shlédl na své ruce, poté ucítil Harryho zesílené sevření rukou, opět vzhlédl a řekl: „Nikoli, ty víš, že to nebylo vše,“ zašeptal, v Harryho očích zahlédl záblesk jiskry uspokojení.

„Pak to řekni,“ vydechl Harry. „Musím to slyšet.“ Tvář přiblížil k té Severusově, ale přesto tak daleko, aby dokázal číst v Severusových očích, zatímco říkal ta slova.

„Byl tu jistý… vztah,“ Severus se odmlčel, věděl, že tímhle jediným slovem tomu neunikne, „…náklonnost i přitažlivost mezi námi dvěma, až jsem měl pocit, že to může být nezdravé, hlavně pro tebe.“ Na krátko zavřel oči, posléze je otevřel. „Byl jsi moc mladý, tak málo jsi žil a zasloužil sis odejít a prožít vše, co jsi propásl. Nemít na krku někoho jako jsem já a najít si svého pana Darcyho…“ ustal, poněvadž Harryho rty vyhledaly jeho, jež zastavily jeho doznání matoucí něžností a lačností.

Poté, co se odtáhli, Harryho oči se třpytily a spílal mu: „Měl jsi mi něco říct.“

Severus potřásl hlavou, přitom se prsty bezděčně probíral vlasy na Harryho spánku. „To je nejspíše pravda, ale tušil jsem, co řekneš.“

Harry chytil ruku u své tváře a svíral ji, stále se soustředěně díval na Severuse. „A co se teda tohle léto změnilo?“ zajímal se.

„Hmm, možná jsem si uvědomil, že jsi prožil všechny rozmary mládí…“

Harry se usmál. „Takže, jakmile jsem se přesytil, ty ses necítil moc provinile, víš, že jsme se my dva dali dohromady?“

Severus se na něj zahleděl. „Sice to nebylo záměrné, ale ano, v jistém smyslu, připouštím, že je to pravda.“ Nato ho zarazilo odhodlání, jež vzápětí problesklo v Harryho očích.

„Poslyš. Ty ses před všemi těmi lety rozhodnul, protože jsi chtěl pro mě to nejlepší, pravda?“ Na Severusovo strnulé přikývnutí se Harry naklonil a upřel na něj pohled. „Říkám tady také pravdu. Já potřebuji změnu a ty mi musíš teď věřit. Pokouším se udělat to, co je tady nejlepší pro tebe.“ Severus zamítavě vrtěl hlavou, Harry uchopil do dlaní jeho obličej a řekl to znova. „Prosím, nech mě udělat to, co musím. Sice nevím, jak to dopadne, ale vše, co můžu říct je, že bych ti nikdy neublížil. Prosím, Severusi?“

Pak, jak můžeš odejít? Nahlas však jen řekl, hlas zastřený sebeovládáním: „Nerozumím a zrovna tak nesouhlasím, ale dělej, co musíš.“

***

Harryho požadavek respektoval a neptal se, ale dráždilo ho to a ještě se musel chovat přiměřeně klidně, protože když se Harry rozloučil krátce po jedenácté, znepokojeně se na něj podíval po vášnivém polibku, co dostal u dveří.

Po Harryho odchodu proběhl krátký, trpký dialog, mezi hlasem rozumu a onou částí jeho bytosti, co toužila Harryho přirazit ke zdi a podrobně mu vysvětlit, jak se chystá zničit jeho život. Na druhou stranu, Harry je dospělý a, navzdory jeho nedávnému odcizení od skutečnosti, projevil obdivuhodný smysl pro odpovědnost, ne jen kvůli sobě, ale i kvůli druhým. Staral se o obchod, učil se živnost, pečoval o nemocného člověka a dítě a navíc byl sečtělý a docela slušně informovaný o lidech a životu obecně.

Nuž, je-li všechno tohle pravda, proč by do háje zeleného odvrhl vše, na čem pracoval? Proč by se chtěl otočit zády k něčemu, co miluje a věnoval se čemusi nejistému a neznámému? A proč… proč by se otočil zády k muži, jehož má zřejmě rád, a o němž ví, že ho má stejně tak rád?

S jistotou věděl, že toto rozhodnutí, aby vedlo k takové drastické změně, muselo pramenit v iracionálnu, vzhledem k tomu, co byl Harry tak ochoten obětovat… vše, co miloval a tak usilovně budoval. A navíc, říct tu nemožnost: že dělá to nejlepší pro Severuse.


Severuse ochromilo, co mu řekl. Harry uměl být hrozně tvrdohlavý, jakmile se už rozhodl. Severus věděl, že poslouchal, ale slova se nedostala za bariéry, jež si vystavěl v mysli jako ospravedlnění za své volby. Povzdychl si a nalil si další Dalmore s myšlenkou, že musí nalézt nějakou cestu.

Láhev položil na polici, tu si všiml Harryho knihy, stále tam ležela na kraji sekretáře. Pokrmy z jedlých květin, hmmm. Zvedl ji, zalistoval k obsahu knihy, a poté se vrátil k úvodu. Pustil se do čtení, zatímco pomalu kráčel k divanu, potom si sedl a úplně celou si ji přečetl.

Seděl s knihou v klíně, cítil nejmenší záchvěv naděje, nejnepatrnější šepot odpovědi. Harry možná nebyl s to slyšet, co mu Severus musel říct, ale dal se uvážit jiný jazyk, takový, v němž oba plynule hovořili, takový, jenž by Harry dozajista rozpoznal. Ovšemže, otázkou bylo, zda bude skutečně poslouchat, a především, zda ustoupí takovému odůvodnění? Severus jen věděl, že to musí zkusit. Bylo to však zatroleně těžké, brblal si, když ani netušil, co má Harry za problém.


Poznámka překladatelky:

Tales On Moon Lane – obr.

Květiny:

česky – latinsky – slovensky

mák – papaver – mak – obr.
chryzantéma – chysanthemum – chryzantémovka – obr.

 

 

Vnímavá zahrada - kapitola osmnáctá - Květiny / část první

Vnímavá zahrada - kapitola dvacátá - Květiny / část třetí

 

Komentáře   

0 # druhá čaSťLeylon 2014-11-11 22:49
Neviem, ako je to možné, ale autorke sa podarilo medzi riadky vpliesť jemnú no veľmi zjavnú nitku bolesti, ktorá bola zažitá na vlastnej koži, nie je vymyslená. Za to má môj veľký obdiv - vložiť niečo také do textu si vyžaduje odvahu a talent (presne v tomto poradí)-, rovnako ako prekladateľky, ktorým sa toto jemné vlákno podarilo nepretrhnúť. Celý postoj k smútku bolesti a strate je vyrovnaný, stoický, akási až zmierená exhauscia... a to je na tom tak desivo reálne. Postavy sa už nevzpierajú osudu - berú ho tak, ako je, pretože to inak nejde.

TOTO je pravý "ženský" román z hľadiska citov, nie tie zlátaniny, ktoré sa teraz na trhu (minimálne tom slovenskom) vyskytujú. Skutočne ďakujem, už dlho sa bo mne niečo nepohlo tak, ako po tomto
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
0 # AchLeylon 2014-11-11 22:48
Čítala som mnohé diela.
Chasing the sun - ani slza
Underwater light- to isté
Happy days in the hell - taktiež.
Takto by som mohla pokračovať ešte dlho a dlho. Až po túto kapitolovku. Dostala ma na kolená, obrazne i doslovne. Pretože toto dielo nehovorí o veľkých heroických bolestiach a ranách. O tom,ž e sa hlavný hrdina pár kapitôl vyplače niekomu na rameni a všetko bude dobré. Nie, je to o niečom úplne inom o SKUTOČNEJ bolesti, dlhotrvajúcej a ťažko miznúcej, ktorá sa zahryzne do kostí a mäsa a mení nás od základov pretože sa stane našou súčasťou. V tejto kapitolovke naviac smrť prichádzala tak prirodzene, nečakane a o to bolestnejšie - tak, ako je to aj v skutočnom živote, chvíľku je všetko v poriadku a zrazu BUM - to dobré je preč. A následky sa kopia a my sa s nimi musíme nejako vyrovnať pretože chceme žiť, tak strašne chceme žiť...
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
0 # Odp.: Vnímavá zahrada - kapitola devatenáctá - Květiny / část druhániki 2014-09-13 22:33
diki za kapitolu :-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
0 # Odp.: Vnímavá zahrada - kapitola devatenáctá - Květiny / část druháscully 2014-09-02 10:27
Moc děkuju za překlad :lol:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
0 # Odp.: Vnímavá zahrada - kapitola devatenáctá - Květiny / část druháMononoke 2014-09-01 15:06
Ľudia sa menia a bývalí spolubojovníci tiež.
Snažia sa zabudnúť a pomôcť si navzájom.
Aj za cenu straty vzájomnej blízkosti.
Hádam iba prechodnej straty.

Ďakujem za kapitolu.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

Vyhledávání

Štítky