Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 7
NejhoršíNejlepší 

Fandom:  Harry Potter
Autor:  RaeWhit
Originál:  The Sensible Garden - nedostupný

Překladatel:  Alcea
Beta:  Georgia
Páry:  Harry Potter/Severus Snape
Vedlejší postavy:  Bill a Fleur Weasleyovi, Molly Weasleyová, originální postavy, další

 

 

Severus si uvědomil, že kdyby nebylo alkoholu, vůbec by nespal. Aby tak řekl, podařilo se mu spát jen několik hodin nepokojného opileckého spánku, ne zcela bdělý a ani ne spící, neboť si byl vědomý plynoucího času s každým úderem odbíjejícím další celou hodinu.

Nakonec se vzdal a vstal spolu s vycházejícím sluncem. Přemáhal se, aby se nechytal rukama za hlavu, zatímco klopýtal do své laboratoře kvůli štědré dávce lektvaru proti kocovině.

Přiměl se do sebe hodit malou snídani, i když si nebyl moc jistý, že zůstane tam, kam ji poslal. Potom se usadil ke svému stolu, přemítal, jak zaplní nekonečné hodiny, než nadejde čas dostavit se ke svatému Mungovi. Přemýšlel, jestli je Harry vzhůru, jestli mu museli podat uspávací lektvar, jenž vždy odmítal. Snad měli větší přesvědčovací schopnosti než on.

Sevřel se mu žaludek při pomyšlení na Harryho: sám, bezesporu se sužuje kvůli svému včerejšímu chování, a nepochybně se obává jeho reakce. To by také měl, řekl si podrážděně. Jeho zloba se však vypařila v okamžiku bolestného uvědomění, jakmile mu došlo, že má daleko k zlosti, a již dávno přešel k přesně tomu, co mu Harry říkal, aby nedělal: starosti. Je naprosto možné, že Harry na něj vůbec nemyslí, pokud je tak zlomený. Severus sebou trhl při slově… zlomený.

Po obhlídce zazimovaných zahrad a rychlé kontrole teploty skleníku toho Severus nakonec zanechal a rozhodl se udělat to, co měl v úmyslu od včerejšího večera. Po zabezpečení domu a okolí vkročil na cestu, automaticky zalétl pohledem ke hřebeni a přemístil se do Cheshiru. S touto silnou touhou se potýkal celý včerejší den, musel myslit na to, že se jí měl poddat, možná by v tuhle chvíli četl svůj Věštec a Harry by byl ještě bezpečně zachumlaný v posteli.

Jen co Severus vstoupil do zahrady, zůstal stát jako zkamenělý, jedním plynulým pohybem hlavy obsáhl celkový rozsah devastace. Oba skleníky byly úplně zničené, ačkoli bylo vidět, že ten vpravo od domu musel být tím, kde Harry skončil, poněvadž některá okna v horní části zůstala netknuta.

Pod nohama mu hrozivě praskalo sklo, jak šel k té druhé konstrukci, potom se jen krátce zastavil na zápraží a nahlédnul dovnitř. Malá budova se mírně vychylovala doleva, připomínala nedotčenou kostru zvířete dočista obranou nějakým hladovým predátorem. Avšak ta škoda uvnitř vzala Severusovi dech a musil na chvilku zavřít oči, než vkročil do průrvy, kde býval vchod.

Úhledné záhony květin a rostlin vypadaly jako by něco vybuchlo mezi nimi; hliněné květináče převržené a roztříštěné; černá hlína zamazala částečně netknuté základové kameny; květy všech barev a tvarů poházené po celém interiéru, toho mála, co z něj zbylo; na tom všem ležela lesknoucí se vrstva roztříštěných okenních tabulek, zasypaná spadlým listím, co sem zanesl podzimní vítr.

Pro každého, kdo má rád květiny, by to byl srdceryvný pohled, pro Severuse to však platilo dvojnásob, poněvadž znal dobrotivé srdce člověka, jenž se dopustil takového zločinu proti přírodě. Vždyť tohle byl svět, jenž Harry miloval a opatroval, svět, jenž zušlechťoval a opečovával, svět, jenž pak, záměrně a metodicky, podle toho jak vypadal, nenapravitelně zničil.

Poměrně dlouho zůstal stát, neskutečně šokovaný: tohle bylo nesrovnatelně horší, než si představoval. Nejděsivější ze všeho bylo, pomyslil si Severus potom, co odkopl nějaké pozůstatky, že tohle vlastně zrcadlilo Harryho vnitřní chaos.

Severus si posteskl, když se obrátil a zahleděl se mezi pokroucené, olověné rámy k místu, kde stál druhý skleník. Na rozdíl od tohoto, tamten sotva ještě stál. Pocítil prchavý a iracionální popud jej nadobro dostat z jeho chatrnosti, potom se smutně odvrátil. Přitom pohledem zavadil o Harryho malý vyhřívaný skleník v postranní zahradě. Překvapením se zhluboka nadechl, poněvadž ta budova tam stála netknuta, jako jediný osamělý přeživší nesmyslného běsnění.

Zůstal před ním stát a užasle se naň díval. Nato si bezděčně svlékl plášť a vykasal si rukávy. Dveře se neslyšně otevřely na dobře promazaných závěsech, vkročil dovnitř a zavřely se za ním. Slunce, vysoko na nebi, dopadalo na stovky tabulek, jež rozptylovaly spektra barev po živých barvách uvnitř. Hlubokým nádechem vdechoval aromatickou směsici exotických vůní linoucích se z tropických druhů, co okázale stály ve svých květináčích. Toto je Harry, pomyslil si, malý, třpytivý drahokam, který přežil bouři okolo, jeho obsah nedocenitelný a hodný záchrany. Nevycházel z údivu, bylo-li jeho zachování úmyslné či náhodné. Tu ho však naplnilo odhodlání, že to, co zde žilo, co přežilo, co jeho sousedé ne, o to by mělo být starostlivě pečováno a pipláno, jako o samotného Harryho, a on udělá vše, co je v jeho moci, aby obojí učinil.

Přes dopoledne horečně pracoval, balil květináče do beden, obezřetně vsazoval choulostivé sazeničky hybridů do květináčků, nashromáždil specifickou zeminu a rostlinnou výživu, většinu křehkých květin obalil zvlhčeným mušelínem. Skoro pozdě ho napadlo přejít k tomu částečně zničenému skleníku a vybrat tabulky, jež nebyly prasklé či rozbité.

Nakonec musil podniknout skoro tucet cest, aby přepravil svůj křehký náklad; vybavení snadno zmenšil, květiny však, svým způsobem s magií, jak Harry naznačil, nebyly tak lehké přesunout na takovou velkou vzdálenost. Přesto se mu podařilo s většinou svých nepoddajných cestujících přežít strasti přemístění.

Později Severus chvatně snědl oběd, a vrátil se do svého skleníku. Po načrtnutí návrhu se pustil do práce a k večeru měl svůj vlastní provizorní tropický skleník, propojený malými dveřmi k boku jeho velké konstrukce. Sestavil ho z ušetřených tabulek, jež zachránil a těch, co už měl v zásobě. Ani zdaleka nebyl tak velký nebo dobře zkonstruovaný jako ten Harryho, architektonicky byl však solidní a botanicky správný. A přece jen, co si květina uvědomuje, pokud je živena a napájena, teplou, bohatou zeminou, v níž noří své kořínky, a vzduchem obtěžkaným vlhkostí, jež vtahuje svými póry?

Jako poslední úkol si zadal přemístit hybridy z jejich květináčků do větších nádob. Při práci ho naplnil obdiv pro to, co Harry dělal… na co by on sám ve skutečnosti neměl nikdy trpělivost. Některé z nich rozpoznal: různé odstíny epidender, džunglovou krásu miltonie, sytou modrou vand. Nacházely se tu však i jiné, o nichž mu bylo známo, že jsou Harryho vlastními výtvory, a čekal den, kdy Harry sám vysvětlí, jak stvořil takové tropické zázraky. Odhodlaně si říkal, že k tomu dojde dříve, než tyto květiny a rostliny budou potřebovat specializovanou péči, s níž by si nevěděl rady a jen by odhadoval.

Nakonec vyšel ven a prohlížel si vlastnoruční práci. Posléze mu v mysli vykrystalizovalo, co tušil, když poprvé viděl Harryho vyhřívaný skleník: zachovalá a ozdravená křehkost květin uvnitř se proplétala s jejich tvůrcem. A tím, že pečuje o jedno, ať už je to Harry či jeho orchideje, Severus bude pečovat rovněž i o to druhé.

***

V den už tak plný nepříjemných překvapení se Severus setkal s jedním neočekávaným poté, co se večer v určený čas dostavil k svatému Mungovi. Ukázalo se, že ‚zproštěný viny s újmou‘ znamenalo, že potřeboval ‚doprovod‘ během pohybu kdekoliv v jeho prostorách. Vyvolávalo v něm zlost, že je sledován růžolícím kouzelníkem, co vypadal na páťáka, zatímco mířili výtahy nahoru, procházeli chodbami a dveřmi. Nakonec došli na neoznačenou recepci, ale s kompetentně vyhlížejícím kouzelníkem, jenž vstal, jakmile se přiblížili a řekl: „Pan Snape? Jste očekáván.“ Nato zamítavě kývl na doprovod a vedl Severuse malou dvoranou, kde posedávali lidé, někteří si četli, jiní tiše rozmlouvali, chodbou ke dveřím na konci.

Muž jednou zaklepal, otevřel je a ohlásil: „Je zde.“ Ukročil a s úsměvem pokynul Severusovi, aby vstoupil.

Byla to malá, vkusně zařízená kancelář, jedna stěna obložená knihami, druhá rostlinami, jež na krátko upoutaly jeho zájem. Za osobou sedící za stolem se nacházelo falešné okno, jež přiměřeně zobrazovalo západ slunce podzimního večera. Studoval ženu, jakmile se usadil na vyhrazenou židli, sledoval, jak ze zásuvky vytahuje složky. Byla znepokojivě mladá, říkal si při jejím prohlížení - nejspíše necelých čtyřicet, nakrátko ostříhaná, šedohnědé vlasy, které rámovaly spíše obyčejnou, nezajímavou tvář… to si myslel, než vzhlédla a spatřil její oči… sytě oříškové, zářily inteligencí a vřelostí, a snad se v nich zračila dobrá nálada, usoudil. Vstala, všiml si, že má na sobě velmi neobvykle ležérní oděv, mudlovské džíny, vkusně mačkané, a lehký zelený svetřík s logem Caerphillských katapultů na kapse.

Přes stůl natáhla ruku a pozdravila ho: „Lynn Boothová, léčitelka, a vy jste Severus Snape, jinak byste neprošel přes Dennise,“ široce se na něj usmála. Pokynula mu k židli u jedné strany stolu, překvapila Severuse tím, že přitáhla svou a otočila tak, že oba seděli čelem k sobě, jen půl metru od sebe. „Nevadí, pokud si budeme tykat? Ráda bych, aby tohle probíhalo co nejvíce neformálně.“

Severuse to sice udivilo, ale přijal: „V pořádku, nevadí,“ podotknul neutrálně, přitom sklouzl pohledem na zarámované pergameny na stěně za ní, a poznamenal: „Mudlovská univerzita?“

Usmála se. „Jistě, kromě mého léčitelského vyškolení zde. Pokud jde o porozumění lidské psychice, zjistila jsem, že mudlové jsou světelné roky před námi. Nepůsobí ti to starosti?“ zajímala se.

Vyhýbavě pokrčil rameny. „V této oblasti nemám žádné zkušenosti, pak ne.“ Odmlčel se a pak se zeptal na to, co měl předně na mysli. „Jak mu je?“

Opřela se v židli a překřížila nohy. „Je zcela při smyslech. Setkala jsem se s ním včera večer, a jen krátce opět ráno. Odpoledne jsme spolu strávili několik hodin.“ Z vrchu hromádky zvedla jednu složku. „Harry o tobě hodně mluvil.“

„Netušil jsem, že je toho tolik co říct,“ řekl Severus.

Otevřela složku, a aniž vzhlédla, řekla: „Zná tě natolik dobře, aby věděl, že se už nezlobíš.“ Pohlédla na něj, otázka v očích.

„To měl pravdu,“ jen přitakal.

Olízla si špičku prstu a začala listovat papíry. „Ale nevěděl, jestli přijdeš, ačkoli v to doufal.“

Severus se nerozmýšlel. „To mě tedy nezná tak dobře, jak si myslí.“

Našla, co hledala, vyňala list, složku zavřela a ten papír položila na ni. „Pochopila jsem z hovorů s ním a z vašich složek na ministerstvu, že tvá účast bude neocenitelná a potřebná.“ Vyčkávala na jeho reakci.

„My pořád máme složky na ministerstvu?“ podivil se.

Kývla. „Jistě, oba. Povětšinou historické materiály z válečných let. Jsem si velmi dobře vědoma stresových faktorů v jeho životě, všech,“ zdůraznila. „Ale od tebe potřebuji, Severusi, abys začal mluvit o těch nejčerstvějších - o děvčeti Weasleyových a Grahamovi Chalovi.“

Pojednou se Severus cítil nesvůj. „Nevím, zda je to vhodné. Jsou to osobní záležitosti, o nichž mi asi nepřísluší hovořit.“

Podala mu list papíru, jejž vylovila. „To je podepsané prohlášení. Harry ti dává svolení, abys jeho jménem mluvil bez zábran.“ Severus si je krátce prohlédl, a podal ho zpátky.

„Léto bylo pro něj náročné,“ začal.

Hned odpověděla: „I pro tebe to bylo těžké období.“

Severus se cítil nepříjemně. „To bylo ničím v porovnání s Harrym,“ zamumlal.

„Ano. Říkal, že to uděláš - zlehčoval svou vlastní bolest,“ opáčila, bedlivě ho sledovala.

„Jsem zde kvůli Harrymu,“ popuzeně namítl, „ne kvůli sobě.“

Chlácholivě se usmála. „Ovšemže jsi. Ale věřím, Severusi, že to, co pomáhá jednomu z vás, pomůže i druhému - součást šetrného léčení,“ uvedla, přitom zakládala list zpět do složky. „Začněme tedy s tvým popisem léta, především něčeho důležitého v Harryho odpovědích nebo truchlení, které se ti zdálo nezvyklé nebo zvláštní.“

Příští půlhodinu strávili systematickým postupováním po týdnech od Winniiny smrti, Severus obezřetně vypouštěl osobnější setkání jejich soukromého vztahu a zakončil včerejším ránem a Harryho vzkazem.

Severus upíral pohled na své ruce v klíně. Ztratil pojem o čase, pak mu ticho proniklo do myšlenek, a tak vzhlédl. Léčitelka ho přemýšlivě sledovala, trpělivě čekala, měl jasný pocit, že tuší, nač, ač se rozhodl to dobrovolně neodhalit.

Avšak poté, co konečně promluvila, si Severus oddechl při zjištění, že volila jiný přístup. „Harryho problém není až tak ojedinělý, Severusi. Nese si břímě viny, která se nikdy neřešila.“ V jejích zlatých očích se zablýsklo. „Upřímně, nechápu proč. K mnoha těm věcem došlo, když byl ještě ve škole, měl dostat nějaký druh poradenské pomoci, buď od ředitele, nebo své ředitelky koleje.“ Potřásla hlavou, zamračení na tváři. „Z jejich strany se jednalo o zanedbání, ačkoliv měli určitě své důvody. A jestli tomu dobře rozumím, ty a on jste spolu tehdy zrovna nejlíp nevycházeli?“ Severus chmurně zavrtěl hlavou, a tak pokračovala. „Tedy to, co se stalo ve válce, a pak v létě, se jednoduše navršilo na tuto hromadu. Říká se tomu pocit viny, jak bezpochyby víš, není to vůbec neobvyklé, pokud zvážíme, čím si prošel. A ty, jak ses s těmi věcmi vypořádal?“

„Podařilo se mi to,“ zamručel. „Na druhou stranu jsem byl vždycky pragmatičtější než Harry.“

„Rozumím. Tím líp pro tebe. Kvůli Harrymu, pomůže mu to projít si zpátky tyto vzpomínky, naučí ho, jak rozpoznat klamnou vinu a reagovat na ni. Všechno není tak složité, Severusi. Je ale zatracená škoda, že to řeším až v tomto stadiu.“ Zklamaně potřásla hlavou. „Podle Davida Whitneyho ti říkal, že ke mně přišel před mnoha lety kvůli Harrymu. Tolik by ho to netížilo, kdybych se o něj tehdy postarala.“ Vztáhla dlaně. „Ale teď jsme tady, proto se budeme, co nejvíce snažit, i když…“ odmlčela se, zamyšleně se dívala na Severuse. „Je ještě něco, na co jsem přece jen dosud nepřišla, ale uvidíme, jak se to vyvine.“

Už to nedokázal vydržet. „Smím jít dnes za ním?“

Oči se jí rozsvítily, potřásla však hlavou. „Ne, bohužel spí.“

Severus se vyjevil. „Spí? A v tuto hodinu?“ podivil se, oči rozšířené.

„Pomocí nepřekonatelného uspávacího lektvaru.“ Široce se usmála.

„To vám tedy jde líp, než mně,“ povzdychl si.

Tvářila se zamyšleně. „Ne, nezbytně. Byl v šoku, Severusi, a to ho malinko vystrašilo, proto je trochu poddajnější. Skutečně se chce uzdravit. On si nezoufá nad životem. Ba naopak, myslím, že poslední dobou, navzdory těm ztrátám z léta, se setkal s něčím, díky čemuž chce moc žít. Ale z nějakého důvodu má strach,“ tiše podotkla, pozorně si ho prohlížela.

Och, odsunuté, ne však zapomenuté
, pomyslil si, jak se na ni uvážlivě díval, přitom si zoufale přál vědět, co už jí Harry pověděl. „Velice jsme se sblížili,“ připustil opatrně, nejistotu v hlasu.

Tiše odfrkla: „Zdrženlivé vyjádření, řekla bych.“ Nato se zazubila a Severus poznal, že všechno ví.

„No, dobrá, jsme milenci,“ konečně přiznal, cítil horkost ve tvářích. „Nechtěl jsem prozradit něco, co vám neřekl, ale jak jsem vyrozuměl, už to udělal,“ uzavřel nepřesvědčivě.

Stále s úsměvem napřáhla ruku. „Ahoj, Severusi, jsem Lynn.“

Oplatil svým pokřiveným úsměvem, zatímco si s ní znovu potřásl rukou, tentokrát upřímně. „Rád tě poznávám, Lynn.“

Jako kdyby mezi nimi padla zeď. „Mám Harryho moc ráda. A má skvělé šance se vším se vypořádat, hlavně díky někomu, komu na něm záleží. Něco bude těžké - s vinou bude nejsnazší se vyrovnat.“ Opřela se v židli a okusovala konec brku při zamyšlení, potom na něj vzhlédla. „Skoro, jako by měl strach žít, strach být šťastný. Nemáš tušení, čím to je, odkud to pochází,“ ptala se naléhavě.

Severus se na okamžik zamyslil, a smutně potřásl hlavou. „Kdepak, a musím se přiznat, že mě překvapil ten strach. V minulosti ho dost ovládal, a obdivuhodně, dodal bych. Neumím si představit,“ jeho slova se vytratila, jak si lámal hlavu nad odpovědí.

Vstala, čímž naznačila konec rozhovoru. „Dobře, já se poperu s tím, co především vím. Doufám, že to ostatní se vyřeší samo.“ Měla znepokojení v očích při pohledu do těch Severusových. „Nemůžu ho tu držet dlouho - možná do konce příštího týdne.“

„Tak brzy?“ řekl Severus pochybovačně.

Kývla. „Držet Harryho tady je spíš jako snažit se pěstovat luční květinu ve skleníku. Zvadne ve stísněném prostředí. Navíc si myslím, že dosáhne lepšího pokroku s jinými věcmi,“ odmlčela se, a znovu se usmála, „a tebou, když ho zabavíš. Bude mít kam jít? Nechci, aby se vrátil do Cheshiru,“ upozornila.

Severus se pousmál nad její metaforou. Znenadání poprvé za několik týdnů byl optimistický. „Určitě ne zpátky do Cheshiru,“ souhlasil. „Může zůstat se mnou nebo na statku Weasleyových - je to jen podél cesty.“ I když netušil, kde Harry bude chtít zůstat, v každém případě tím, že bude blízko, byla utěšující myšlenka.

Vedla ho ke dveřím a zeptala se: „Můžeš přijít znovu příští pondělí ve stejnou dobu? Ráda bych měla sezení s vámi oběma spolu. Kdyby se něco změnilo, pošlu ti sovu, v pořádku?“

Severus zadrmolil souhlas, pak se těsně u dveří zastavil, poněvadž si na něco vzpomněl. Z  kapsy vyňal to, co si přinesl. Podal jí to s prosbou: „Postaráš se, aby to dostal?“

Opatrně si převzala uchovanou pomněnku, usmála se, když si prohlédla bezchybně tvarovaný kvítek a vzhlédla. „Dám mu ji sama, Severusi. Chceš mu k ní nechat nějaký vzkaz?“

Severus se ani nerozmýšlel. „Ne,“ řekl vážně a díval se na ni, „ona coby vzkaz stačí.“

***

V následujícím týdnu se Severus vrhl do práce, kdy pokračoval v konzervování posledních čerstvých zahradních surovin, potom se pustil do namáhavé a časově náročné práce uvaření základních receptur, jež bude potřebovat pro své zimní obchody. Ve středu odpoledne zašel do Foyles v Londýně a opatřil si specializovanou knihu o péči a pěstování orchidejí, poté trávil večery ponořený do její četby a psaním podrobných poznámek. Exotické květy v novém vyhřívaném skleníku v jeho péči prospívaly a Severus si umanul je udržet zdravé a spokojené, dokud se nenavrátí jejich oprávněný majitel.

V sobotu zrovna skončil ve vyhřívaném skleníku a seděl uprostřed uličky na zemi, kde držel odporující a svíjející se Chouette, zatímco se pokoušel dostat bodláky z její srsti. Tu jej překvapil hlas volající od cesty.

„Severusi?“ Při tom zvuku strnul. „Severusi!“ opět volala.

Uvažoval, že prostě zůstane sedět na místě a nechá ji pokračovat v cestě, usoudil však, že by to bylo dětinské, proto vstal a propustil šťastnou kočku, potom si cestou k brance ometal slámu z kalhot.

Postávala na cestě, dál od plotu kvůli stále přetrvávajícím ochranám. Severus je chtěl prozatím ponechat.

„Molly,“ pozdravil, „to je překvapení,“ prohodil jízlivě, náhle naštvaný na ženu, kvůli jejímuž chování z posledně, kdy tu byla, zatvrzele dotčená kvůli Harrymu, jenž tak zoufale potřeboval podporu od lidí kolem sebe, a tahle žena, navzdory svému značnému smutku je příliš krátkozraká a malého srdce, aby viděla přes vlastní.

Patrně postřehla tón jeho hlasu, a jevila se hned krotce. „Severusi, zase jsem hledala Harryho -“

Severus ji utnul: „Tentokrát tu není.“

Zkusila jít o krok blíž, narazila však na ochrany, na to rozšířila oči. „Vím, že není. Bill včera zašel k jeho advokátovi, a když mu řekl, že Harry se staral o statek, no…“ ustala, jasně nervózní. „Ty víš, kde je! Zrovna jsem tam byla za ním, a léčitelka mi oznámila, že mám jít za tebou, že Harry přenechal tobě, aby sis promluvil s každým, kdo se přijde zeptat. Prosím, Severusi, jsem bez sebe strachy! Je v pořádku? Co se stalo?“ Měla na krajíčku, se Severusem to však nehnulo.

„Fyzicky je v pořádku, jen vyčerpaný. Jinak ho propustí příští týden. Vyřídím mu, že ses ozvala,“ stručně odvětil a odvracel se od branky, zastavil ho však zvuk jejího pláče, uvědomění, že kdyby se s ní hned nevypořádal, jistě by to brzy udělal Harry. S povzdechem se otočil, odjistil branku, tu otevřel a pustil ji dál.

Tentokrát přijala jeho mrazivou nabídku čaje, a poté oba s nepohodlím seděli naproti sobě u stolu v kuchyni.

„Severusi,“ začala tiše, „pro mě je jako syn. A když můj Ronald odešel, je ještě víc. Mám za to, že i na chvíli zaujal jeho místo. Přenechal to tobě, tak prosím, prosím řekni mi, co se mu stalo?“ Sice už neplakala, ale Severus viděl blížící se náznak nového přívalu, její světle modré oči se leskly slzami, jak jej prosila.

„Posledně, když jsi tu byla, Molly, vypadalo to, že jsi mnohem zaujatější tím, cos potřebovala ty, než jeho dobrem. Tudíž ti nemám co jiného říct, než už jsem ti řekl. Je stresovaný událostmi z léta, jak je ti jistě dobře známo. Dopřává si tolik potřebný odpočinek, a to je vše u čeho cítím, že mám svolení prozradit,“ domluvil ploše ale pevně.

Při jeho řeči kroutila ubrouskem, potom se na něj vyjeveně dívala, když si uvědomila, že tohle bylo vše, co hodlal říci. „Ale, Severusi, on bude potřebovat někoho, kdo se o něj postará, místo, kam půjde, až ho propustí, tak…“ zastavila se, skousla si spodní ret, a váhavě dodala: „Vyřídil bys mu jen, že je vítán v Doupěti?“

Severus se předklonil a ledově se na ni zahleděl. „Pamatuješ si, co ti povídal, Molly? O něm a mně?“

Očima opět těkala ze strany na stranu. „Jistěže ano, nejsem takový zabedněnec. Jen jsem si myslela, že bude potřebovat někoho, kdo na něj dohlédne, někoho, kdo ho má rád…“ zachytila Severusův pohled a nespustila z něj oči. „Jenom chci, aby byl šťastný.“

Severus zúžil oči a řekl klidně ale ostře: „Jsi si tím jistá? Dokázala bys to ještě vyslovit, kdybych tou částí, díky níž je šťastný, byl ?“

Shlédla na své ruce, ve tváři rázem zčervenalá, když však vzhlédla, modré oči měla jasné při pokládání ubrousku vedle svého šálku. „Odpustila jsem ti, Severusi,“ hlesla slabě. „Nikdy jsem si nemyslela, že zažiji den, kdy ti to řeknu, ale je to pravda.“

Severuse to na okamžik urazilo, pak vystřízlivěl při vzpomínce na tvář Artura Weasleyho v poslední den války, těsně předtím, než s Harrym vyrazili. Muž mu pevně potřásl rukou, pak ho vtáhl do krátkého, silného objetí, a popřál mu hodně štěstí.

„Odpustilas mi,“ odevzdaně šeptl, nyní ne jen kvůli Harrymu, nýbrž kvůli památce na muže, jenž se nakonec rozhodnul mu uvěřit vzhledem k pochybnostem.

Přikývla, nedalo jí to, znovu si vzala ubrousek a kroutila s ním. Severus si bezděčně říkal, jestli to je součást jejího utěšujícího rituálu, potom si uvědomil, že mluví: „Tu noc přišel Bill, byla tam dvojčata, a řekla bych, že jsem to… přehnala, a řekla jim o tom, kdy jsem tu byla posledně.“ Měla tu slušnost, že svěsila hlavu. „Všichni pronášeli své názory, víš, a pak George velice vážně promluvil,“ odmlčela se a plaše se na něj usmála. „George je málokdy vážný, jak víš, proto když je takový, zpozorním.“

Severuse to proti své vůli zaujalo, když pokračovala. „Říkal, že jste s Harrym věděli, že to, co chcete udělat, vás nejspíše oba zabije, a že pokud jsem se rozhodla za něco vinit tebe, pak bych také měla vinit Harryho. Harry o tom mluvil s Fredem a s ním v létě,“ dodala tiše. „Je to tedy pravda, že jste oba věděli, že možná zemřete?“ Na Severusovo němé kývnutí položila další otázku: „A že nakonec ti dal Artur své požehnání?“

Severus se neubránil nepatrně se na ni pousmát. „Ano, svým způsobem dal.“

Rovně se posadila a s přikývnutím dořekla: „Pakliže dal, proč bych nemohla já? On byl vždycky z nás dvou ten chytřejší. Prostě jsem potřebovala někoho vinit, Severusi. Někoho, koho bych přiměla trpět, i kdyby to nemělo smysl. Temný pán byl mimo můj dosah, jinak bych ho bývala sama zabila, ale ty… tys tu ještě byl…“ ke konci zašeptala. „Spletla jsem se. V tobě, a hlavně kvůli tomu, do jaké pozice jsem Harryho uvrhla. O… omlouvám se, Severusi. Máš veškeré důvody tomu nedůvěřovat, ale chci na tom zapracovat. Zvyky neodumírají přes noc, ale snažím se, opravdu.“ Po tvářích jí stékaly nové slzy, a poněvadž ten ubrousek byl zoufale nepoužitelný, Severus jí podal přes stůl svůj.

„To je začátek, Molly, a je-li někdo, kdo chápe, že staré zvyky odumírají těžko, jsem to já,“ váhal, považoval za zvláštní, že to bude ona, jíž to řekne. „Já mám Harryho velmi hluboce rád, proto jsem musel překonat některé své staré zvyky,“ přiznal.

„Dobrá tedy,“ řekla živě při vstávání. „Alespoň se takto shodneme.“ Z kapsy vytáhla dopis. „Dáš mu ho za mě? Snažila jsem se to odčinit tím nejlepším způsobem, jaký znám.“

Severus si převzal obálku s Harryho jménem napsaným na přední straně, a upřímně jí řekl: „Můžeš mi věřit, že to předám, až usoudím, že pro to uzraje čas?“

Usmála se na něj, a váhavě odvětila: „Budu ti věřit, Severusi.“

***

Severus si zastrčil do kapsy zvláštní měnu, přemítal v duchu, že nemá zdání, jestli byl podveden či ne. Procházel tuto ulici v mudlovském Londýně čtvrt hodiny, hledal podnik, jenž mu doporučil Whitney. S balíčkem pod paží našel klidnou, opuštěnou uličku, nato naplněn úlevou a pocitem úspěchu se přemístil.

Víkend trávil prací, čas si rozdělil mezi rostliny a od nynějška denním harmonogramem vaření. Avšak od sobotního večera byl neklidný a cítil se izolovaný od ostatních lidí jako celku. Zdálo se mu to podivné - vždyť tohle bylo po léta jeho rutina, a nikdy dříve mu samota nevadila. Součástí této starosti o někoho, koho má rád, domníval se, tohoto nepatrného náznaku, jenž tu vždy byl… že někdo chyběl. Ačkoli si nebyl jist, zda se mu to líbilo, ale na to bylo moc pozdě. V hlavě slyšel Harryho hlas: Když začneš, vážně bys někdy přestal?

V pondělí se snažil držet se své obvyklé rutiny, několikrát byl však tak nepozorný, že při zastřihávání minul jednu rostlinu a, později toho dne, pro něj skoro neslýchané, jeden krok u lektvaru. Musil se smát sám sobě při oblékání po večeři - s léčitelkou se cítil dost uvolněně, ale tady, nervózně kvůli setkání s Chlapcem, který přežil. Jeho úsměv však zmizel, jakmile se prohlížel v zrcadle. Kdepak, on již není jen Chlapec, který přežil, a tohle, jak Severus věděl, byla jeho potíž.

Nyní na něj čekala na recepci, aby ušetřila Severuse trapného martyria s doprovodem. Během procházení veřejných míst se na Harryho nevyptával, už dávno se Severus poučil, že stěny a i okna mají uši na nepředvídatelných místech.

Došli na oddělení a téměř do její kanceláře, tu Severus pocítil na okamžik iracionální ochromení. Zastavil ji rukou. „Ještě moment. Měl bych něco říct… nebo ne? Jak bych se měl…?“ Ustal při úsměvu, jenž se šířil její tváří.

Klepala mu na rameno a vedla ho chodbou, zatímco mu povídala: „Severusi, je to ten stejný Harry jako vždy. Netřeba žádného zvláštního chování.“

Pak se ocitli najednou v její kanceláři, Severus se zastavil mezi dveřmi právě ve chvíli, kdy Harry vzhlédl a spatřil ho, plachý úsměv v koutcích jeho úst. „Severusi,“ vydechl.

Severus nedokázal odtrhnout pohled, proto promarnil svůj první pokus o zavření dveří za sebou. „Harry,“ jen zpočátku zvládl, cítil zvláštní směsici tepla a úlevy, jak se jím rozlévá. „Vypadáš dobře,“ řekl jednoduše, a poté dodal, spíše pro sebe: „Vidím, že tě nacpávají uspávacími lektvary.“

Harry se zasmál, Severus byl rád, že má nějakou činnost v podobě usednutí na židli, aby skryl tuto matoucí reakci, jíž prožíval. „Jo, no, ale ne na dlouho. Pustí mě v pátek.“

Seděli kolem malého, oválného stolu, určeného pro sezení. Léčitelka povídala, jen co jim podala čaj, Severus využil tento čas k bližšímu studování Harryho… Harryho, jenž z něj ještě nespustil oči. Jistě vypadal lépe, než ho naposledy viděl: tmavé kruhy pod očima zmizely, a Severus by odpřisáhl, že byl v obličeji maličko plnější, líce ne tak propadlé. Byl to však jen týden, a stále vyhlížel křehce a slabě, jak tam seděl, ačkoli jeho oči znovu nabyly více svého obvyklého lesku.

Krátce rozmlouvali, kdy Severus zodpovídal Harrymu otázky na vaření a léčitelka se připojila některými svými osobními historkami. Severus ji sledoval koutkem oka, posléze ho zarazilo uvědomění, že je to součást sezení, kvůli němuž tady jsou, aby viděla, jak na sebe s Harrym vzájemně působí. Přes stůl se usmál na Harryho, když mluvila, a najednou došlo k tomu známému spojení, jež vždy měli, ale nyní právě nově objevené, kdy ani nepotřebovali slov, aby si porozuměli.

Chyběl jsi mi.

Stejně jako mně.

Chci jít domů.

Také půjdeš.

„Severusi?“ Trhnul sebou, jak její hlas pronikl do jeho myšlenek. „Právě jsem říkala, že začneme tím, že Harry ti bude vyprávět, co jsme dělali minulý týden.“

Poprvé se Harry odvrátil. Chvilku vypadal zamyšleně, před sebou na stole ruce sepjaté, poté znovu pohlédl na Severuse se slovy: „Je to tak trochu nepříjemné, protože to je něco, o čem vím, že mám v hlavě, ale jak mi Lynn říkala, to ne vždy problém vyřeší, víš, vědět, že něco je pravda. Musíš tomu věřit v srdci, a řekl bych, že ve skutečnosti nevěřím,“ přiznal.

Lynn se ujala vedení. „S Harrym jsme hodně hovořili o lidech v jeho životě, o něž přišel - mnozí z nich velmi významných postav. V minulém týdnu si odnesl velmi cenné ponaučení: jak poznat rozdíl mezi skutečnou vinou a klamnou vinou. A i když se objeví skutečná vina, je zdravý způsob, jak se k ní postavit a překonat.“ Odmlčela se, nejprve se podívala na Harryho a pak opět na Severuse.

„Část změny návyku, proč si myslí o těch věcech, že budou opakovat pravdu, až ti staří démoni vystrčí růžky. Právě tady sehraješ svou roli, Severusi. Harry ti teď řekne pravdu, pravdu, kterou mu nejspíše občas připomeneš, možná víc než jednou. Vlastně je to úplně normální. Jsou to lži, které si stále dokola říkal po celý život a ty neumřou bez boje.“ Povzbudivě kývla na Harryho. „Začni tedy od začátku.“

Harry se opřel v židli, zhluboka se nadechl, a vzhlédl, očima zaměřenýma na ty Severusovy. „Moji rodiče mne milovali, a když se můj život ocitl v nebezpečí, udělali to, co by udělal každý rodič. Není má vina, že zemřeli - bylo jejich právo mě chránit, ale za jejich smrt je zodpovědný jen jeden člověk, a ten je už také mrtvý,“ dořekl, oči klidné, hlas vyrovnaný.

Severus kývl potom, co mu to pověděl, neusmíval se. „Chtěli, abys žil, Harry.“

„Vím,“ přitakal Harry. Letmo se zahleděl na léčitelku a znovu spustil: „Cedrik je další. Tu noc si zvolil sám - chtěl vyhrát stejně tolik jako já, proto se dostal do nebezpečí, ne já. Není má vina, že zemřel. Ten jediný zodpovědný za jeho smrt je už mrtvý,“ řekl, Severus si všiml podobnosti slov.

„U Siriuse to bylo trochu těžší,“ přiznal poté, co se opět podíval na Severuse. „Protože jsem dělal něco, co jsem neměl. Ale nakonec, on se rozhodnul sám, stejně jako já. Znal rizika vyjití ven, jak to udělal a zvolil si. Není má vina, že zemřel. Ten jediný zodpovědný za jeho smrt je už také mrtvý.“ Severus si ho bedlivě prohlížel, a ač slova byla podobná, nebylo nic naučené na způsobu, jak o nich Harry hovořil.

Harry se opět zhluboka nadechl a tiše hlesl: „Tohle je ten nejsnazší, Severusi, protože jediná vina, jakou jsem kdy cítil, souvisela s tím, jak špatně jsem se projevil. Ředitel, mimo těch, co jsem v životě znal, měl v rukou svůj osud. Dobrovolně si zvolil zemřít. Nejsem zodpovědný za jeho smrt, a ani ty. Ten jediný zodpovědný za jeho smrt je už mrtvý,“ pronesl pevně, upíral na Severuse pohled plný emocí.

Severus viditelně polkl, nedostávalo se mu slov, proto jen svěsil hlavu vděčný za uznání.

Harry se postavil a protahoval. Severus ho sledoval, poprvé za několik měsíců si všiml, že v jeho štíhlém těle chybí napětí. Harry se sehnul a ze záložky džínů vytáhl kus pergamenu. Na stole ho rozložil, krátce se na něj zadíval a narovnal se, neposadil se však.

„Všechno to jsou lidé, co zemřeli po seslání naší smrtící kletby. Někteří pro mě znamenali víc než jiní, to je pravda. Ale nejdůležitější je, že jsme udělali něco, co jsme museli. Bylo nám to předurčeno, Severusi,“ odmlčel se, pak s plachým úsměvem dodal, „samotnou Sybilou Trelawneyovou.“ Zase ustal a zakoulel očima, Severus i léčitelka se tomu zasmáli. „Každopádně, bylo jasné, co chceme udělat - mezi námi dvěma se kvůli tomu nikdy neobjevila žádná pochybnost.“ Léčitelka si slyšitelně odkašlala, Harry se na ni usmál a opravil se. „Dobře, námi třemi. Je škoda, že jich tolik zemřelo, ale občas bojovat za to správné, znamená, že si to vyžádá oběti. Myslíval jsem si, že bych byl raději jedním z nich, ale už ne. Oba jsme sehráli svou roli, Severusi. Není naše vina, že přitom zemřeli. Ten jediný zodpovědný za jejich smrt je už také mrtvý. A této smrti jsem nikdy nelitoval.“

Zase se posadil a propletl si ruce před sebou. Severus viděl první známky napětí. „Winnie.“ Smutně potřásl hlavou. „Tohle bylo nejtěžší ze všech, protože mi to prostě nedává žádný zatracený smysl. Ale v týdnu jsem mluvil s Lynn a vzpomněl jsem si, cos mi připomenul tu noc, co zemřela. Dělal jsem všechno, co jsem mohl, abych ji ochránil, a jen Bůh ví, jak moc jsem ji miloval. Byla dítě, a přese všechno, co jsme dělali, zkusila něco nečekaného, a dětinského, a teď je mrtvá. Nesu díl odpovědnosti, spolu s každým dospělým, který někdy dohlížel na tu holčičku, ale měl jsem na srdci její dobro, neudělal jsem nic špatného, ale i tak zemřela. A ať jsem mohl sehrát nějakou roli, věci, co jsem mohl udělat jinak, odpustil jsem si. Nevysvětlitelná, zbytečná tragédie, ale už jsem ji nechal jít,“ zdůraznil poslední větu, Severus vyčetl z jeho hlasu pravdu.

„Jak mi to jde?“ Harry vrhl pohled na léčitelku.

Natáhla se a promnula mu předloktí. „Ohromně. Ještě zbývá jeden a máš hotovo.“

Harry si dolil šálek, napil se a znovu se soustředil na posledního ze svého seznamu. Tentokrát však si Severus povšimnul, že hledí při mluvení na své ruce. „Graham je poslední - vážně bych neměl vůbec cítit vinu. On měl mudlovskou nemoc, což nemá nic společného s mou… našimi…“ vrhl pohled na Severuse. „S našimi odloučenými cestami. Jeho nemoc ho zabila, ne já. Nikdo není zodpovědný za jeho smrt - vůbec nikdo - co se mu stalo, byla asi prostě součást života,“ dořekl tiše, a poprvé za dlouhou litanii o úmrtích si byl Severus jistý, že Harry ještě tady nedomluvil, že je ještě něco jiného, ačkoli si nedovedl představit co, co ještě nezprostilo v tomto případě Harryho svědomí.

Letmo pohlédl na Lynn, překvapilo ho, že ho pozoruje ona a ne Harry. Rychle se znepokojeně odvrátil. Zajímalo ho se zábleskem strachu, co jí Harry vykládal o Grahamově smrti. Dozajista by jí Harry neřekl pravdu, ale mátlo ho, proč by se Harry stále cítil zodpovědný, vzhledem k tomu, že svou účast na tom nezvládl a vzdal to.

Léčitelka chvíli mlčela, sledovala Harryho, jak sedí bez hnutí a kouká se do nikam. Podívala se na Severuse, zaznamenala jeho zmatený výraz, a tak na něj skoro neznatelně zakroutila hlavou. „Výborně, Harry. Není snadné vše oživit na požádání. A jistě to Severus chápe.“ Pohlédla na své hodinky a významně se zahleděla na Severuse. „Na někoho se musím podívat, vlastně mám zpoždění - zvládnete to tady vy dva, jestli na chvíli odejdu?“

Severus s Harrym se na sebe podívali a Harry řekl: „Jasně, bez problémů.“

Po tichém zavření dveří se jejich oči střetly. Severus je hledal jen zlomek sekundy, pak se rychle rozhodnul. Byl na nohou a kolem stolu právě ve chvíli, kdy se Harry postavil. Všude horečná spleť paží a rukou, jakmile se setkali, oba vydávali slabé, chabě kontrolovatelné zvuky uspokojení, jak ústy putovali po tváři toho druhého, ochutnávali rty a jazyky, hrdla a uši, zatímco jejich ruce bloumali tak daleko, jak jim to vzpřímená poloha dovolovala.

Nakonec se zastavili, nehybní proti sobě, čely přitisknutí u sebe, zatímco se jejich dýchání vracelo do normálu. Nemluvili, poněvadž nebylo třeba slov. Severus vjel rukama do Harryho vlasů a přidržel si jeho tvář na poslední dlouhý, procítěný polibek, prozkoumával mu ústa jazykem, obkresloval rty, pak mírně naklonil Harryho hlavu dopředu a vtiskl mu pusu na čelo.

Odstoupili od sebe zrovna, když se vrátila Lynn a krátce zaťukala na dveře, než vstoupila. Změřila si je oba pohledem, jak tam tak stáli, nato ji zajiskřilo v očích a rozesmála se. „Znamenitě,“ jen musila říct.

Ještě chvíli si povídali, potom Lynn zahnala Harryho spát. „Už je skoro půl deváté a já tě chci ráno svěžího a čilého. Ještě máme spousty práce, pokud tě mám propustit v pátek,“ napomenula ho, když protestoval.

Severus si vzpomenul na svůj balíček a posunul ho po stole. „Něco pro tebe, ať máš čím zabavit myšlenky,“ zamumlal, pojednou nejistý, jak to bude přijato.

Harry předstíral pochybnost, jak ho posunul blíže k němu, potom nadzvedl jen okraj sáčku a nakoukl dovnitř. Oči se mu rozsvítily při spatření toho, co se nacházelo uvnitř. Znenadání vypadal rozrušeně poprvé za večer, když se jeho oči náhle zalily slzami. Všiml si však Severusovi reakce, zvedl ruku a zavrtěl hlavou. „Ne, ne, Severusi, ne… já… to jen… vím, co jsi musel udělat, abys to získal.“ Vytáhl balení origami papírů, aby se Lynn podívala. „To je dlouhý příběh,“ dělal si legraci a rukou si otřel oči.

Severuse potěšilo, že jeho instinkty byly správné. „No, ale ten nepovím,“ pověděl mu se spokojeným úsměvem.

***

Lynn naklonila hlavu při otázce na něj. „Všiml sis, Severusi, když mluvil o Grahamovi?“

Byla bystrá, to jí musel nechat. „Ano, vypadal… něčím zaražený.“

„A nemáš tušení čím?“

Na chvilku se zamyslil. Mělo to něco společného s Grahamem, ale co, toť otázka. Udělali, co si Graham přál, ne, copak mu neposkytli důstojný a pokojný odchod z tohoto života ať za tím bylo cokoliv?

A nato mu to došlo - řekl Harrymu, že to bylo pokojné, ale Harry u toho vůbec nebyl. Musel ho vzít za slovo, ale možná to nestačilo. Se zavřením očí hlavu sklonil na hruď a přemýšlel, jak jednoduše by tohle všechno napravilo, jenže to bude záviset na Lynniny spolupráci, proto…

„Napadá mě něco, čím by to mohlo být,“ vážně jí řekl a opatrně dodal, „věřím, že možná budu moci vyřešit, co zbývá, ale vemte mě za slovo, když říkám, že to musí být pouze mezi Harrym a mnou, ani ty to nemůžeš vědět. Svěříš mi ho? Je mnoho, nač se ptát, vzhledem ke všemu, čeho jsi dosáhla.“ Nehybně seděl, sledoval, jak se jí v hlavě přetáčí kolečka, posléze cosi spatřil v jejích očích, což mu dalo víru, že snad částečně odhadla, co chystá.

Upřeně se na něj dívala, tvář lehce šokovaná, potom kývla. „Pak ale musíš přijít znovu, ve středu. I když se mu o tom nezmíním, nechci ho rozrušovat tím, co ještě musíme mezi chvílemi řešit.“

Vstal a potřásl s její nabídnutou rukou. „Tedy ve středu. Jen on a já v téhle místnosti,“ zaváhal a dodal: „A budu potřebovat myslánku.“

***

Bylo toho málo, co Severus mohl dělat, aby se připravil na středu. Přece jen, všechno bylo tady, skryto v jeho hlavě. Kdepak, jediné neznámé tu bude Harryho reakce na to, co uvidí, a Severus doufal, že to bude úleva, sice opožděná, ale konečně daná.

Seděl v malé kanceláři, myslánka umístěná na stole před ním a čekal, mezitímco šla léčitelka pro Harryho do jeho pokoje. Řekla mu, že poslední dva dny byly přínosné, strávené mluvením s Harrym, co chce dělat, až bude propuštěný, jak se vyrovná s vinou, když je jisté, že se bude opakovat. Severus měl pravdu - jeho chuť k jídlu se zlepšila a síla z uspávacího lektvaru mu byla snížena. Všechno bylo pro něj připravené, aby byl předán do jeho péče na konci týdne.

Otočil se po zvuku otevíraných dveří, sledoval Lynn vstupovat jako první s Harrym v závěsu. Vstal a zaznamenal Harryho úžas při jeho spatření, potěšený, když se jeho výraz rychle změnil z překvapení na téměř nelíčenou radost.

„Severusi! Nevěděl jsem…“ odmlčel se s pohledem na Lynn. „Ty jsi věděla, že tu bude?“ Po jejím přikývnutí a pokynutí k židli vedle Severuse byl ve tváři udivený, ale následoval pokyn a při usednutí lehce stiskl Severusovo rameno.

„Harry, se Severusem máme pocit, že bys měl něco vidět. Neřekl mi co, a poprosil, aby to zůstalo jen mezi vámi dvěma. Přiklonila jsem se mu v tom důvěřovat, a tak nemáš nějaké námitky vůči tomu, co chce udělat?“ zeptala se už u dveří, se spoustou složek zastrčených u pasu.

„Ne, vůbec ne,“ pomalu odpověděl Harry a otočil se s otázkou v očích na Severuse.

„Skvěle,“ řekla po otevření dveří a zastavila s přímým dotazem na Severuse. „Kolik času budeš potřebovat?“

Severus promnul bradu a řekl: „Hodina by měla stačit.“

Cítil Harryho ruce kolem krku, jak se přitáhl blíž ve chvíli, kdy se dveře s tlumeným zaklapnutím zavřely. Severus se v židli trochu posunul, než se však celý otočil, Harry ho uchopil za bradu a pořádně ho políbil. Okamžik jakoby viseli, vznášeli se v prostoru, jenž dělil jejich židle, spojení jen důvěrným stiskem rtů a neustálým zkoumání jazyků.

Harry se bez dechu první odvrátil. „Bože, chyběl jsi mi…“

Severus se narovnal a otřel se ústy o jeho rukáv. „Hmm, dům je bez tebe jiný,“ šeptl s pohledem na Harryho tvář, líce rozpálené, zelené oči rozzářené touhou.

Tím si vysloužil tichý smích. „Cha, pak jsem ti taky chyběl.“

Severus se na to jen usmál, a ukázal na myslánku. „Měli bychom se na to podívat.“ Než se stačil Harry zeptat, doplnil: „Někdy jsem ti to chtěl ukázat, ale poté, co jsem si tě v pondělí vyslechl, domnívám se, že je čas.“ Odstrčil svou židli a pokynul Harrymu, aby učinil totéž. „Vzpomínáš si, když ses ptal, jaký byl Graham ten den?“ Na Harryho přikývnutí řekl: „Tehdy jsem byl k tobě zcela upřímný a otevřený, ale podle způsobu, jakým jsi mluvil o jeho smrti, jsem usoudil, že tohle možná jednou provždy zodpoví tvé otázky.“

Harry dost dlouho váhal, až si Severus uvědomil, co musel dodat. „Ne ten… konec, samozřejmě. Není pro tebe nutné, abys -“

„Ne, ne, Severusi, já…“ zastavil ho, ruka na Severusově rameni. „Počkej.“ Nejistě se na něj hleděl, patrně bojoval s dalšími slovy. „To není to, co si myslíš, opravdu, to je jen…“ skousl si spodní ret. „Věřil jsem tomu, co jsi mi řekl. To, co mě trápí, není to, jaký Graham byl, i když mě to zajímá. To je jen…“ Zčervenal při své neschopnosti se jasně vyjádřit, potom najednou vyhrkl: „Je to tím, co jsem tě přiměl udělat.“ Odvrátil pohled, a tiše dodal: „Musel jsi zabít muže, protože jsem se sesypal. Tohle mě trápí,“ dořekl tiše, Severus vytřeštil oči při jeho slovech.

„Harry, já jsem se s tím vyrovnal, i tys by měl,“ řekl mu laskavě.

Oči ho znovu vyhledaly, a Harry se klidně zeptal: „Dobře, ale jestli se na to podíváme, pak na to, co potřebuji vidět, pokud mi ukážeš všechno. Hlavně tu část,“ trval rozhodně na svém.

Severus se na něj krátce nejistě díval, při spatření odhodlání v jeho tváři povolil vážným kývnutím. „Jak si přeješ.“

Se zavřením očí se Severus dotkl špičkou hůlky spánku a vytáhl stříbřitý pramínek, poté kmitnul zápěstím nad myslánkou. Oba ve stoje bok po boku sledovali, jak se snáší dolů, potom co zprůzračnil okraje široké mísy, Severus rozvířil kouřovou hladinu.

„Připraven?“ optal se, když si paži propletl s Harryho.

„Jo, jdeme.“ Nato se společně naklonili a pak je polapil volný pád vzpomínky.

Graham přetočil hlavu na polštáři, aby se podíval na Severuse. „No, ví to.“

Severus sklonil hlavu. „Ano, ví. Ale docela mne překvapilo, že nevzdoroval trochu víc,“ připustil.

Muž se tiše zasmál. „Možná to takhle nebude pro vás tak nepříjemné. Že tušil… a odešel. Jenže viděl jste ho… nevedl si moc dobře.“

„To ne, máte pravdu,“ přisvědčil Severus s kývnutím.

„Takže, máme půl hodinky…“

„Přibližně. Naneštěstí, poněvadž došlo ke změně plánů, budete muset snést ještě další lektvar.“ Graham se tvářil zmateně, Severus tak z kapsy kalhot vytáhl malou lahvičku. „Je to koncentrovaná třemdava. Musíte si ji vzít, aby zakryla stopy po oměji ve vašem systému. Podle Harryho jsou vaše mudlovské úřady poměrně zkušené při hledání takovýchto věcí, a tak…“ Lahvičku odzátkoval a zeptal se: „Dokážete to udržet?“

Graham se pro ni natáhl. „Jasně. Říkal jsem ždibínek bílou lež, víte, abych ho odsud dostal.“ Lahvičku vypil, stejně jako tu první, a hodil ji zpět Severusovi. „Máme ještě čas, že? Rád bych s vámi mluvil o pár věcech… na které jsem se chtěl zeptat. Takže, kolik času…?“

Severus se v židli předklonil, lokty si opřel o kolena a bradu o ruce. „To, k čemu se chystáme, bude trvat pár sekund. Takže, na mluvení máme zhruba pětadvacet minut, pokud chcete.“ Odmlčel se, jak si něco promýšlel. „Vážně věříte, že půjde pro zázvorové pivo?“ zvědavě se zeptal.

Graham se usmál, jakmile potřásl hlavou. „Ne, nejspíše je v jednom skleníku. Ale znám Harryho. Bude se dívat na hodinky.“

Severus se odtáhl a uchopil područky židle, poté ji trošku zvedl a přitáhnul blíž k posteli. „Takže, co byste chtěl vědět?“

Graham naklonil hlavu. „Jak to provedete, to s tou kletbou? Chci říct, vlastně ani ne jak, ale co musíte udělat, abyste dokázal… někoho zabít? Na co musíte myslet?“ Severus váhal a Graham tedy chvatně dodal: „Víte, nechci, abyste kvůli tomu přišel o spánek, protože mi tu skutečně prokazujete velkou laskavost.“

Severus si ho vážně prohlížel a řekl: „Už jsem měl bezesnou noc, Grahame, a možná bude další. Nehledě na to, jak se s tím vyrovnám - jak jste řekl, jen jsem se toho zúčastnil na váš požadavek.“ Odmlčel se, poté citlivě dodal: „Pokud jde o to, jak se člověk připravuje, pochopte, že u většiny případů bývá malá promyšlenost, na rozdíl od těchto okolností, kdy jsem měl ten přepych se připravit.“

„Pak, jak to provedete,“ vyzvídal Graham.

Severusovy rty se stáhly do pochmurné linky. „Seděl jsem a zvažoval alternativu, trochu jako, co jsme právě viděli u Harryho. Přivolal jsem všechny vzpomínky na jeho trpkou minulost, na jeho trýzeň, vinu, s níž se potýká, a vše jsem smísil se svou silnou touhou jej chránit před přidáním něčeho dalšího, ušetřit ho nové viny, ne nové emoce kvůli mně, rozumíte, vzhledem k naší minulosti. Všechno tohle jsem zhutnil do jádra hluboko v mém nitru, a na toto, Grahame, se budu soustředit, až sešlu smrtící kletbu. Mnozí, soustředění čerpají ze strachu nebo hněvu, i nenávisti, ale v tomto případě… to bude něco mnohem paradoxnějšího, téměř kladného, podivně… ochranitelského.“ Nehybně seděl a sledoval, jak o tom Graham přemýšlí.

„To dává smysl,“ jen řekl, jeho hlas podbarvený úctou. „Je dobře, že jsem se vás zeptal, teď vím, co za tím je a tak. A já bych udělal cokoliv, abych Harryho uchránil trápení.“

Chvilku dleli v tichosti, potom Graham, jenž měl zavřené oči, je najednou otevřel. „Bože, nenechte mě takhle usnout! Kolik je?“ řekl neklidně.

Severus kouknul na jeho hodinky. „Zbývá dvacet minut.“

Graham si úlevně povzdychl. „Dobře, a další,“ nervózně se zasmál. „Vy a Harry…“

Severus se na něj ostražitě podíval. „Harry a já… co?“ předstíral nevědomost.

„Ale no tak, Severusi, já umřu, a zasloužím si nějaké odpovědi. Jsem přece gay, pamatujete, a já mám Harryho dost dobře přečteného. Poznám, že se něco děje. Tak…“ Severus mu věnoval jen nevyzpytatelný úsměv, a tak tiše zaklel a řekl: „Vy dva spolu šukáte, co?“

Severus se v šoku napřímil, a, při Grahamově rozjařeném výrazu, muže zpražil pohledem. „Jen jednou… zatím.“

Graham se zasmál a padnul zpátky do polštářů. „No, díky Bohu za to - teď můžu umřít šťastný.“ Zubil se nad zmatkem v Severusově tváři. „To je pro mě důležité - nemůžu pro něj moc udělat, takže to hodně znamená vědět, že někoho má.“

Severus opatrně řekl: „My se teprve znovu seznamujeme; jsou to roky, co jsme -“

Přerušilo ho mužovo odfrknutí. „Znovu seznamujete, co? Necháváte každého vás šukat v ‚znovuseznamovací‘ fázi?“

„Pro vaši informaci, to já šukal,“ podotkl suše, pak se usmál, když se muž rozchechtal.

„To je mi ale novinka - Harry byl výjimečně dole.“ Rozšířil oči při pohledu na Severusův výraz. „Ohó, kéž bych se tu mohl ještě motat, abych viděl, jak se to vyvine.“

Severus ho pozoroval, jen lehce rozrušený, šťastný za ty poslední okamžiky radosti, pak však Grahamovy oči najednou vypadaly znaveně a vážně.

„To ještě nebude všechno. Musíte se o něj postarat. Slibte mi to,“ naléhal tiše s upřeným pohledem na Severuse.

Severus potřásl hlavou. „Něco takového nemohu slíbit. On je muž, jak jste poukázal, který se sám rozhodne, stejně jako já.“

„Ale vám na něm záleží, pravda?“

Severus se na okamžik zamyslil, potom přiznal jasné: „Ano, záleží, ale co se týče, jak to dopadne…“

„On vás miluje, Severusi, tím jsem si jistý,“ prohlásil Graham laskavě, jeho modré oči se leskly. „A to nejsem džin s křišťálovou koulí… cha! Chápete? Džin s křišťálovou koulí… zapomeňte na to, ale říkám, že ho snad milujete, jen o tom prostě nevíte. Vykazujete všechny známky,“ dořekl, jeho hlas zesláblý úsilím.

Severus na něj vykolejeně zíral, když však k odpovědi otevřel ústa, rozmyslel si, co chtěl říct. Prohlížel si muže, jenž ležel zasmušilý na polštářích, potom ve tváři zjemněl, zatímco povídal: „Já jsem nikdy nikoho nemiloval, krom mé matky, a i to bylo složité. Nejsem si moc jist, zda jsem vůbec něčeho takového schopen.“

Graham vyhledal jeho tvář a vědoucně se usmál. „Ale já si myslím, že ano, zodpovídá to tu druhou část, zda jste schopen, nehledě na to, co říkáte. Jsem spokojený,“ domluvil a opět zavřel oči. Severus znovu kouknul na hodinky, a překvapilo ho, když Graham řekl: „Slibte mi… že se o něj postaráte, Severusi.“

Tentokrát neváhal: „Slibuji.“

Graham se usmál poté, co otevřel oči. „Dobře, láska přichází se starostlivostí, není-li už tam, ale myslím, že je…“ Patrně se opětovně zaměřil na přítomný okamžik. „Kolik je?“

Severus se nemusel dívat. Vstal a odsunul židli stranou, pak se sklonil a Grahama jemně políbil na rty. „Je čas. Ničeho nelitujete?“

Graham se rozechvěle nadechl a usmál se na něj. „Ne, vůbec ničeho. Jsem připravený.“

Severus se postavil k nohám postele. Chvíli se na sebe přemýšlivě dívali, potom Severus dal tichý a rozhodný pokyn: „Zavřete oči, Grahame.“

Když viděl, že muž poslechl, na krátko zavřel své vlastní oči, aby uklidnil bušení srdce. Opět je otevřel a soustředil se na postavu před sebou. Pozvedl hůlku, a jedním lehkým švihnutím ji napřáhl dopředu.

Avada kedavra,“ zamumlal. Objevil se okamžitý jasně zelený záblesk, jenž vymizel stejně tak náhle, poté Severus sklonil hůlku k boku, prohlížel si křehké a pokojné tělo před sebou. Jen nehybnost jeho hrudi nesla svědectví o tom, co se právě stalo.

Severus si zastrčil hůlku do kapsy s jen slabým třasem v ruce. Přešel k boku postele, upravil přikrývku, načechral polštáře pod hlavou, a skončil tím, že přirozeně umístil Grahamovy ruce na jeho pas. Narovnal se a hleděl dolů, uvažoval nad schránkou toho, co měla jen před pár okamžiky čisté a laskavé vědomí.

„Slibuji,“ šeptl, potom se otočil a vydal se k lavici u okna.

Harry mu seděl na klíně, čelem dopředu, nohama rozkročený na něm v židli. Tiše vzlykal, ale ne hořce, hlavou na jeho rameni, jediným dalším zvukem Severusova šeptaná slova útěchy. Poté, co se nakonec uklidnil, Severus učinil poznámku.

„Matky mají tu největší výsadu ve stvoření, Harry. Jsou u toho, když duše přichází na tento svět, ale v tomto případě, jsem byl tím, kdo měl výsadu… byl jsem u toho, když ta dobrosrdečná duše z něj odešla, a necítím žádnou lítost, a ani ty bys neměl,“ poznamenal, odtáhl se a odstrčil si jeho hlavu z ramene, aby se mu mohl dívat do tváře. „Teď už jsi přesvědčený? Poněvadž ani jeden z nás netrpěl, pak ani ty bys neměl, dobře?“

Harry měl zarudlé oči, ale konečně, klidné a upokojené. „Dobře.“

 

 

 

Poznámka překladatelky:

Květiny:

epidendrum – obr.
miltonia – obr.
vanda – obr.

 

 

Vnímavá zahrada - kapitola šestnáctá - Harry / část třetí

Vnímavá zahrada - kapitola osmnáctá - Květiny / část první

 

Komentáře   

0 # Odp.: Vnímavá zahrada - kapitola sedmnáctá - Harry / část čtvrtáAlcea 2014-06-16 20:13
Moc vám všem děkuji za vaše milé komentáře :-) , a jsem moc ráda, že má povídka tak nadšené čtenářky, o to víc mě mrzí, že musíte vždycky tak dlouho čekat na další pokračování, zvlášť v této době, kdy se povídka blíží k závěru. :sad:

Snad do konce týdne by tu mohla být přidána nová kapitola. :lol: :roll:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
0 # Odp.: Vnímavá zahrada - kapitola sedmnáctá - Harry / část čtvrtáPatoložka 2014-06-09 22:52
Fňuk... Někdy minulý týden jsem objevila tu minulou kapitolu a jsem moc ráda, že se tu teď objevila další, protože ta minulá skončila v opravdu pro mě děsivém momentu. Ale jsem ráda, že se s tím poprali poměrně dobře. Moc se mi líbilo, jak Harry vyjmenovával ty mrtvé, vlastně jsem nikdy na sezení nebyla a nemám psychologické vzdělání ani nic takového, takže je to pro mě celkem nové. Uff. Pevně doufám, že už se Harry sypat nebude. Jsem ráda, že svého Severuse má. A děkuji moc za další kapitolu!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
0 # :-)Marta 2014-06-07 15:29
Vyhlížela jsem skoro každý den, jestli zde bude pokračování :-) Moc a moc děkuji za to, že jsem se dočkala. Tenhle příběh mne naprosto dostal. Díky, že překládáš dál. Moc se těším na další :-) Jdu opět vyhlížet :-*
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
0 # Odp.: Vnímavá zahrada - kapitola sedmnáctá - Harry / část čtvrtámiriam 2014-06-06 21:46
Alcea, děkuji za skvělý překlad úžasné povídky!!! Těším se na další dílky. :-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

Vyhledávání

Štítky