Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 3
NejhoršíNejlepší 

Autorka: Samayel
Překlad: Severka S. Rogueová
Beta-reader: Jezinka

Párování:  Harry Potter/Draco Malfoy
Rating:  slash, 18+

Ve dnech, které následovaly, byl Draco jako na trní. Vystrašený a přesto vzrušený. Harry, který nevěděl, že Snape přislíbil pomoc, si Dracovo napětí vyložil jako příznak nejistoty… a měl pravdu. I když Draco věděl s jistotou jen to, že Snape přijde, skutečným zdrojem jeho obav bylo kruté vědomí, že v Harrym pobývá Voldemort. Vše, co mohl Draco udělat, bylo potlačit chvění, když k němu Harry vlezl do postele. Harry ale stejně poznal, že něco není v pořádku. Dracovi rvalo srdce na cáry vědomí, že Harry, skutečný Harry, jeho Harry, mu zoufale chtěl pomoci… utěšit ho, ale když se k Harrymu snažil přiblížit, nedokázal potlačit slabý a občas i silnější odpor, který to tajemství přinášelo.

Začal nový pracovní týden, který mu přinesl rozptýlení, jež tolik potřeboval. Draco se ponořil do práce duší i tělem a dvojčata naprosto omráčil svým výkonem a organizačními schopnostmi. Dvojčata byla překvapivě empatická a cítila Dracovu touhu soustředit se po nějakou dobu na práci. Dokonce ho vypeskovala, že pracuje příliš a vynechává obědy. Nebylo to proto, že by neměl hlad, ale dočasná svoboda, která přicházela se soustředěním se na něco jednoduchého a snadno dosažitelného, byla sladkou úlevou a Dracovi se nechtělo přerušovat práci a čelit starostem, co číhaly v jeho duši. Když byl doma, tak si těch starostí vytrpěl více než dost během večeře, večer v obýváku, nebo když se snažil usnout vedle Harryho.

Draca už i napadlo, že by Harry nemusel nezbytně spát vedle něj, ale představa, že by spal sám byla stejně nepříjemná… a to se nezmiňujeme o tom, jak strašně by tento požadavek Harryho zranil. Poslední věc, kterou zrovna teď potřeboval, tak blízko Snapeovu příchodu, bylo, aby se odcizili s Harrym, kterému potřeboval být za každou cenu nablízku, a to nejen proto, že Harry byl potenciálním nebezpečím pro sebe samého, ale i pro ostatní.

Potřeboval Harryho, protože… no… potřeboval Harryho. Na Harryho trpělivosti s Dracovými, zdánlivě nevysvětlitelnými, náladami nebylo vůbec nic znepokojujícího. Harry byl rozumný, pozorný, vzdálený mu jen akorát tak, aby měl Draco pro sebe dost prostoru a nikdy nejednal zahořkle, ani se Dracovi úplně nevzdaloval. Bylo to trochu šílené, nechat sebou jednat s přístupem naprosto milým a být přitom úplně paralyzovaný strachem a odporem, když se mu snažil ukázat, že to oceňuje.

Jedinou světlou stránkou… jestliže se taková věc dala světlou stránkou vůbec nazvat, bylo, že Draco byl obvykle příliš strnulý představou, že leží tak blízko Voldemortovu hostiteli, aby byl schopen mít o Harrym jakékoliv romantické myšlenky. To, že se už neprobouzel ulepený nebo těsně omotaný okolo Harryho, bylo malou úlevou… nebo tak nějak. Když byl Draco sám… ve sprše… nebo když byl Harry pryč, v jeho představách mu tato blízkost spíše scházela, i když její výsledky byly občas trapné. Letmá políbení, která si v ty dny vyměňovali, byly nervózní, cudné drobné polibky, ke kterým se Draco přinutil jen s největším sebezapřením. Harry byl Dracovým zdráháním očividně znepokojen, ale s tím se nedalo nic dělat… zatím. Draco se už rozhodl, že jakmile mu Snape dá do pořádku hlavu, hned jak se zotaví, omluví se Harrymu co nejlépe… tím nejpříjemnějším způsobem, na jaký v tu chvíli přijde.

Byla to opojná představa, a ta dokázala Draca, když byl něčím zaměstnaný, co chvíli úplně vyrušit, zaměstnávala jeho mysl a rozohňovala jeho fantazii. Jaké to bude, žít beze strachu? Žil vyděšený už tak dlouho, že se mu úplně odcizila představa života, který by nebyl ovládaný strachem. I když byl šťastný nebo rozveselený v dobré společnosti, strach byl slabou a stálou ozvěnou v jeho srdci i mysli. Jak by se jeho život utvářel bez této známé přítomnosti? Bude skutečně schopný dotýkat se a doteky přijímat? Nechat se obejmout Molly, když bude důvod k velké radosti, nebo si nechat při oslavách poklepat na rameno? Bude pro něj možné schoulit se Harrymu do náruče a nechat se jím objímat tak dlouho, jak se mu bude chtít? Už jen toto stálo za všechnu bolest hlavy, před kterou ho Severus Snape varoval.

Nejhorší částí toho všeho bylo, že i přesto, že s Harrym nikdy neměl sex, matně cítil na pozadí myšlenek, když chtěl masturbovat, stud, jednoduše proto, že se toho Harry neúčastnil… jen v Dracových představách, samozřejmě. Po celé dny balancoval na pokraji zkoumání sexu s Harrym, jen aby viděl, jak jsou jeho touhy zmařeny strašnou vzpomínkou na to, co se nacházelo v Harryho auře. Harrymu se na prsou hřál had ve formě Voldemortova nehynoucího stínu, a ať se Draco snažil jak chtěl, když se nacházel v blízkosti Harryho, nedokázal tuto znalost ze svého vědomí vypudit. Bylo to naprosto roztrpčující a Draco byl skoro každý den silně rozrušený, kousal se do jazyka, aby nevyslovil krutá slova, když jeho nálada pomalu vadla.

Dopis od Snapea situaci naprosto zvrátil. Harry ho dostal, když byl Draco v práci, a hned letaxoval do kanceláře, aby se s ním o dobrou zprávu podělil. Harry vešel do Dracovy malé pracovny s úsměvem, který vyjadřoval všechno, bez okolků podal Dracovi dopis a tiše čekal, až si ho Draco přečte. Odpověď nebyla pro Draca překvapením, ale nekonečné čekání, nutné kvůli udržení tajemství, bylo definitivně u konce a on mohl konečně vidět, jak se přibližuje částečný konec jeho utrpení.

Pane Pottere,

Dnes večer se krbem dostavím do Doupěte Weasleyových, přesně v šest hodin večer. Vyžaduji pokoj a jídlo maximálně na tři dny.

Buďte ujištěn, že nemám zapotřebí podlézat Vám, abych získal Vaši přízeň. Toto dělám jen kvůli Dracovi, nikoli z jiných důvodů. Vaše omluva jako taková je dostačující.

Severus Snape

Draco vydechl úlevou a usmál se na Harryho zpět, opojným, téměř dětským způsobem. Nebylo snadné srovnat image zabijáka s člověkem, který tu nyní vzrušením skoro poskakoval.

„Tak co? Co na to říkáš? Souhlasí… dnes večer tu bude. Pravděpodobně to udělá zítra. Tohle by mohla být tvoje poslední noc s kouzly proti nočním můrám… napořád! Není to skvělé?”

Harryho nadšení bylo nakažlivé a Draco odsunul dopis a než odpověděl, několikrát se zhluboka nadechl.

„Je… opravdu. Jen je to… je to jako sen, Harry. Myslím, že prostě jen nejsem zvyklý, aby se mi sny uskutečňovaly. Nechci být nadšený, dokud k tomu nebudu mít dobrý důvod, a pokud se od teď do zítřka stane něco, co by to zhatilo, nechci se z toho zbláznit. Opravdu už nechci být v tomhle stavu, ale mám pocit, že kdybych si dovolil být plný naděje, a pak by se něco pokazilo, tak bych se zbláznil. Dává to nějaký smysl?”

Harry přikývl, najednou střízlivý a vážný. „Omlouvám se, lásko. Jen jsem tě chtěl vidět usmívat se. I kdyby jen na pár minut. Já… nebyl jsi veselý od chvíle, kdy tohle všechno začalo… ode dne, kdy jsem napsal ten dopis, a…”

Harry zrůžověl a mrzutě pohlédl bokem. Draco věděl, že se z toho vyvine něco nepříjemného, ale nebylo cesty ven, aniž by nezranil Harryho city. Prostě se bude muset nechat unášet proudem.

„…a já… mám pocit, jako bych udělal něco, co tě rozzlobilo. Kdybych věděl, o co jde, přísahám, že bych to dal do pořádku. Budu se víc snažit… udělám všechno co budeš chtít… jen se přede mnou neuzavírej.”

Draco se uvnitř schoulil. Bylo to tak zatraceně těžké, pořád čekat, zachovávat tajemství a hrát tyhle hry. Bylo to jako být znovu ve Zmijozelu… ale horší. Toto je opravdový život… a v sázce jsou četné životy. Šlo o tolik. Jediné, co mohl dělat, bylo udržet se, aby všechno nevyklopil a neprosil Harryho o odpuštění. Na jeho napjatém a zbědovaném obličeji to bylo znatelně patrné, a Harry už vypadal nešťastný z toho, že promluvil. Něco muselo být řečeno.

„To je… to není tebou, Harry. Nechtěl jsem, aby sis to myslel. Nevím, co bych ti měl říct. Já… někdy nemohu mluvit o věcech, na které myslím… abych se z toho nezhroutil. Tak raději mlčím. Můžeš to pochopit? Myslím, že to bude lepší… brzy. Možná… možná jsem se dobře nevyjádřil, ale Snape by to nikdy nemohl neudělat, kdybys ty nepřišel na způsob, jak mi pomoci. Já jsem jen… do prdele! … Já jsem zatraceně vystrašený, jo. Všechno se mění a já nevím, co můžu, hergot, očekávat a… a…”

Draco začínal blábolit a koktat a Harry se do toho hned vložil a v gestu usmíření zvedl ruce dlaněmi vzhůru.

„To je v pořádku! Nedělej si s tím starosti. Rozumím... teď. Snape tu dnes večer bude a dá tě do pořádku, a než tu bude víkend, budeš moci spát celou noc bez probuzení. Jedna věc po druhé, že?”

Draco několikrát polkl, aby se vzpamatoval, pak se omluvil a s nervózním polibkem na tvář poslal Harryho domů se slibem, že se v Doupěti uvidí později. Byly chvíle, kdy měl chuť se jen Přemístit pryč a odcestovat někam, kde ho nikdo nezná, a tohle byla jedna z nich, ale už zašel příliš daleko, aby teď vycouval. Dracova úřednická práce ho lákala, vábivý zpěv sirény, který mu nabízel mír a klid a on se nutil pokračovat, dokud den nebude za ním.

---------------------------------------------------

Harry seděl v obýváku Doupěte a zíral do prázdného krbu. Draco bude brzy doma a chvíli po něm se dostaví i Snape. Tohle nebyla příležitost k oslavám. Snape měl své vrtochy, a když šlo o Dracovo zdraví, i Harry to dokázal předvídat... ale nelíbilo se mu to... ani Snape se mu nelíbil. Ani trochu.

Severus Snape Harryho Pottera vždycky nenáviděl a ty city byly vzájemné. Od Harryho prvního ročníku v Bradavicích používal Snape svou autoritu a vliv, aby ho ponížil, zmátl, očernil, a jinak ještě více zkomplikoval Harryho už tak dost složitý život. V krátkosti, ten muž mu byl černě oděným trnem v oku a on neočekával, že by se to v blízké době nějak změnilo.

Harry věděl o některých ze zdrojů Snapeovy stálé zloby. Jeho otec, James, ponižoval Severuse dost často, když byli ještě studenti, a očividně zosobňoval vše, co Snape nikdy být nemohl… jako být populární, hezký a úspěšný. Sám nezískával uznání a úspěchy v čemkoliv jiném než byla kouzla černé magie a příprava lektvarů. Snape si tu zášť nesl v srdci více než celé desetiletí a byla to myslánka při jeho kursu Nitrobrany, která Harrymu napověděla důvody Snapeovy přetrvávající nenávisti všeho, co se týkalo Potterů. Kdyby se byl vytáhl hned svůj první den v Bradavicích a zabil Voldemorta rovnou na školním schodišti, Snape by stále ještě dokázal na něm najít nějakou chybu, a už jen vzpomínka na toho arogantního bastarda, jak se na něj shora šklebí, postačovala k tomu, že se mu frustrací svíraly pěsti.

‘BOŽE! Nemůžu uvěřit, že jsem s tím souhlasil. Kdyby to bylo kvůli čemukoliv jinému než kvůli Dracovi… přísahám… podal bych tomu naštvanému mizerovi jeho vlastní zuby.’

Harry povzdechl a sesunul se do křesla ve kterém seděl, proklínal své štěstí a postavil se ke skutečnosti čelem.

‘Ale je to pro Draca. Nedá se s tím udělat nic jiného. Nemohu to vystát, vidět ho v takovém stavu. A je to ještě horší tím, že vím, že už je tak blízko zlepšení a jak ho pozoruju, vypadá ještě zbědovaněji než kdy předtím. Mám z toho chuť zvracet. Pokaždé když ho vidím jak ucukne, vím, že myslí na moje doteky.

Já… stýská se mi po tom, jak byly věci dříve. Byl tak šťastný, když dostal svou hůlku… a byl v pořádku až do doby před pár dny. Od chvíle, kdy jsem odeslal ten podělaný dopis, je z něj chodící troska. Myslel jsem, že mi prominul to, co se stalo s Fentonem. Možná jsem zašel příliš daleko? Měl bych mu prostě říct sbohem… nebo bych se měl aspoň snažit o něj bojovat? Do prdele! Já prostě nevím. Nic nevím. V těchhle věcech jsem nešikovný … a ještě před několika týdny jsem ani nebyl teplouš. Jak, k sakru, můžu o těchto věcech něco vědět?

Podívej se na sebe. Zachránil jsem svět před Temným pánem a teď trávím celý den se sevřeným žaludkem, protože někdo, koho jsem osm let nenáviděl, nejedná, jako by mě opravdu miloval. Tohle je úplný nesmysl. Vzpamatuj se, Pottere. Jestliže jen mrkneš v době kdy tu Snape bude, uslyšíš o tom ještě hodně dlouho.’

Harry si odhrnul vlasy a snažil se zůstat klidný, ale do místnosti vešla Molly s šálkem čaje pro sebe i Harryho, usadila se do křesla vedle něj a vypadala, že začne hovořit.

Harry jí poděkoval za čaj a v duchu jí poděkoval i za to, že v tu chvíli odvedla jeho myšlenky od Draca a Snapea.

„Bůh vám žehnej. Já jsem trochu čaje opravdu potřeboval. Stejně jsem poslední dobou nějak přepracovaný. Měl bych si jít na chvíli zaběhat. Musím jen dostat některé věci z hlavy.”

Molly se mile usmála, upíjela ze šálku a měřila si Harryho vážným pohledem.

„Ach, Harry. Nejsem slepá, drahoušku. Celý týden mezi tebou a Dracem něco viselo, a takhle jsi vypadal každý den. Možná, že nemohu pomoci, ale přála bych si, abys mi důvěřoval natolik, aby sis o tom se mnou promluvil. Ať už se mezi vámi děje cokoliv, určitě je možné dát to do pořádku… a i já mohu vidět, jak moc tě má rád, i teď. Co tě trápí, Harry?”

Harry povzdechl a bezvládně se zhroutil zpět do měkkého křesla, nejasně vyvedený z míry tím, jak moc se mu chtělo to všechno ze sebe vysypat. Už ho unavovalo, být stále silný, být nezávislý, všechno zvládat sám, a Molly byla jedním z toho mála lidí, kterým Harry věřil, že mu neublíží. Nakonec se zlomil a váhavě ze sebe soukal slova.

„Bojím se, Molly. Snape… Snape mu pomůže… a on by pak mohl prostě odejít. Myslím, že je pořád ještě zarmoucený kvůli tomu, co jsem udělal… po té oslavě. Od té doby, co jsem napsal Snapeovi dopis, je odtažitý… a já to nenávidím. Nevím, co to, k sakru, dělám a mám pocit, že se mi všechno rozpadá pod rukama. Nikdy jsem… nic takového… necítil… k nikomu! Co budu dělat kdyby odešel? Co když mi nikdy neodpustí kvůli… kvůli Fentonovi?”

Harry cítil že se začal chvět a jeho slova mu nyní zněla chraplavě, zatímco se ušklíbnutím snažil potlačit chuť rozplakat se. Molly mu rozvážně naslouchala, klidná a chápající přítomnost po jeho boku.

„Nechci… nechci ho ztratit! Já myslím… myslím si, že se mě bojí. Nebo se bojí, že nebudu jednat, jak bych měl. Já… nevím, kdo jsem… už ne. Mám pocit… jako bych byl dva lidé a nikdy si nejsem jistý, co příště udělám. Někdy to všechno dává smysl, a… pak… pak se to změní… a já něco dělám a nejsem schopný sám přestat! Nevím… nevím, jak bych to mohl udělat, aby mi zase věřil… a dal bych cokoliv… cokoliv, abych ho viděl šťastného, ale myslím, že jsem… že jsem to všechno zkazil! Vím, že nemám žádné právo to žádat, ale… pomůžete mi? Prosím, Molly?”

Molly se postavila a položila svůj šálek. Jediným krokem vpřed sevřela Harryho v náruči, jemně mu masírovala záda, když se z jeho strnulého těla začaly drát chraplavé vzlyky.

„Správně, drahoušku. Jen to nech dostat ven. Máš toho na sobě strašně moc, Harry. Vždycky jsi měl a pořád ještě máš. Nemusíš všechny ty věci držet uvnitř… tady ne.

Vím, že to, co je mezi tebou a Dracem, je pro tebe nové… stejně jako pro něj. Je očividné, že se mu líbíš jenom ty, Harry. Toho se neobávej, ale zkus se na chvíli vžít do jeho pocitů, Harry. Můžeš mu vyčítat, že má strach z toho, co cítí… co si myslí? Jsem si jistá, že teď ještě nechce odejít. Je v pořádku akorát dost na to, aby chodil ven a já jsem si skoro jistá, že jediné, co ho tu drží, jsi ty… a já jsem tomu ráda. Jestli bude chtít zůstat, může tu s námi být tak dlouho, jak bude chtít, a já myslím, že bude.

Draco je úžasný chlapec. Svým způsobem stejně dobrý jako ty a jsem si jistá, že ví, jak se cítíš. Jakmile bude v pořádku a profesor Snape se postará o to, co je potřeba, nepochybuji o tom, že bude mít větší chuť s tebou mluvit. Posledních pár týdnů to měl těžké, najít si po tom všem vlastní cestu, ale je to tak rozhodný chlapík. Ještě si svoje místo musí vydobýt a já jsem si jistá, že ať už se rozhodne, že se svým životem podnikne cokoliv, bude v něm místo i pro tebe.

Všechno, co mohu říct určitě je… ovládej svou náladu, drahoušku. Nedá se mu vyčítat, že ho násilí děsí… a je v tom poučení, které jsi už teď musel pochopit. Dlužíš mu to, ovládat se. Zapomeň na minulost, Harry. Když si budeš hýčkat staré nenávisti, nic dobrého z toho nevzejde… musíš je nechat za sebou a začít znovu. Ten chlapec nemá zapotřebí pobývat v blízkosti jakékoliv brutality… když už, potřebuje být obklopený právě tím opačným. Potřebuje věřit, že život může být jiný než to, co zatím viděl. Chceš, aby to viděl, že?”

Harry z Mollyiny blízkosti čerpal útěchu. Nebyl takhle zlomený od svých školních dní… od doby, kdy byl zabit Sirius. A i tehdy, dlouho potom, byl tichý a smutný, ale nikdy netruchlil veřejně. Potom, co všichni okolo něj zemřeli, už se dávno naučil sebeovládání a také normálně fungovat, když by se ostatní nechali přemoci nářkem. Na chvíli se cítil o hodně mladší a nestyděl se za své strachy a obavy. Clapec-který-přežil byl fikcí pro tisk a Harry Potter, který nebyl nikdo jiný, než hluboce ustaraný mladý muž, byl dokonale skutečný.

„Chci… chci, Molly. Je mi to tak líto! Bože, je mi to tak líto! Znamená pro mě tolik… všechno… a musí to vědět. Nechtěl jsem… ztratit kontrolu. Jen… když mu ublížili … a já jsem věděl, kdo mu ublížil… bylo to, jako bych tam vůbec nebyl… prostě jsem se vypnul. A další věc, o které jsem věděl bylo, že jsem… byl jsem tam… u Svatého Munga… a zíral jsem na Fentona… a chtěl jsem mu ublížit… chtěl jsem zabít… tak moc, že jsem tu chuť mohl skoro cítit. A udělal jsem to. Nechal jsem mu v hlavě prasknout cévu a pak jsem odešel jako by nic. On nepoužíval žádná kouzla, nebyl ozbrojený, jen tam ležel… a já jsem ho zabil. Vy… vy jste mě kryla… stejně jako Ron… a Artur… a Draco… a já jsem se choval, jako by to byla samozřejmost. Je mi to líto, Molly. Prosím, řekněte mi, že jste mi odpustila. Prosím?”

Harry ze sebe dávil slova, tvář ukrytou na Mollyině rameni, a měl pocit, jako by se v něm protrhla hráz.

„To je v pořádku, Harry. O nás si starost nedělej, nikdy. Když jsme přišli o naši Ginny, byl jsi tu pro nás... a když Ron přišel o Hermionu, staral ses o něj, jako by to byl tvůj vlastní bratr. Harry, miláčku, přála bych si pro tebe všechno to, co si přeji pro svoje vlastní děti. Chtěla bych, abys byl šťastný a vím, že na cestě, kterou sis zvolil, se toho nedočkám. Samozřejmě, že je ti odpuštěno, drahý. Máme tě příliš rádi na to, abychom tě nechali odejít, ale tohle si musíš vybojovat. Ne pro nás... pro sebe. Pro Draca. Neslibuj, nezkoušej… prostě to udělej. Vím, že to v sobě máš. Bojuj ze všech sil, o kterých vím, že v sobě máš dost, drahoušku.”

Molly se odtáhla, pohladila Harryho po tváři, setřela zbloudilou hořkou slzu. Mladý muž, který se tak lehce včlenil do jejich životů, trpěl a ona nemohla udělat nic víc, než mu nabídnout všechnu útěchu co dokázala.

„Děkuji vám. Já… nechtěl jsem… takhle… dobrá. Měl bych jít nahoru a osprchovat se. Já… uh… potřebuju se umýt než tu budou.”

„Samozřejmě, drahoušku. Běž. Večeře bude připravena hned, jak budou Draco s Arturem doma. Měla bych ji mít hotovou dřív, než tu bude Snape. Děkuji ti za pomoc s přípravou pokoje. Odvedl jsi moc dobrou práci. A teď běž a postarej se o sebe, drahoušku. Budeme dnes mít pěkný večer.”

„Oh… dobrá.”

Harry zamířil po schodech nahoru, stále ještě nedokázal uvěřit tomu, že ze sebe ty věci dostal. Sprcha mu pomohla, smyla poslední stopy jeho zhroucení a on zjistil, že je klidnější, než si myslel, že dokáže, když se měl Snape tak brzy dostavit. Molly měla pravdu. Draco potřeboval věřit v někoho, kdo by se neukázal jako krutý, neděsil by svou mocí, ani když nebyla použita proti němu. Harry chtěl být tím mužem… ať k tomu bylo potřeba cokoliv.

----------------------------------------------------

Neúnavný duch, který v něm prodléval, nebyl slepý ani necitlivý. Jeho úlisná přítomnost nebyla nikde a byla všude, ale její vliv byl omezený její otupělostí a slabostí bez těla. Sám sebe znal velmi dobře, a také dobře znal pocity vzteku a nespokojenosti, nenávisti a žár zloby. Neznal, a ani neměl rád, pocity zalíbení, vášně a tu prokletou věc… pošetilost tolika lidí… lásku. Tvor, který se skrýval v Harryho duši měl v sobě málo, mimo surovou moc… kterou Harry řídil a ovládal, ale on sám mohl vyvíjet nátlak svým způsobem… jemné posuny v oblasti emocí, spuštění reakcí v říši snů, bojoval by ze všech sil, dokud by o svého hostitele nepřišel. Byla to otázka života a smrti… a smrt jej nijak nelákala.

-------------------------------------------------

Severus Snape stál před svým krbem, materiály připravené po ruce. Nastal čas odchodu a s trochou štěstí by mohl nalézt práci v Anglii, až splní svůj úkol, za předpokladu, že jistý puberťák se zjizveným čelem tu práci nezmrví a nepřivede svět do zkázy. Tolik snahy, tolik obětí a kvůli čemu? Byl vyhnán z domova jen aby se vrátil, když Potterova arogance z toho chlapce udělala příbytek pro Temného pána, který měl již být vyřízený?

‘Jednou. Jednou budu mít klid a mír, který si tolik zasloužím… a už nebudu muset trpět tyhle nesmysly. Žádné rozptylování, žádné znepokojování, a hlavně, žádní nanicovatí zmetci, kňučící nad svými traumaty… ale ne dnes. Dnes… dnes jdu do… Doupěte… a postarám se, aby tohle drama skončilo, až budu hotový.’

Severus se smířil s malérem do kterého zcela jistě směřoval a s letaxovým práškem v ruce vstoupil do krbu. Na jazyku se mu převaloval odpor, když vyslovil ona osudná slova, která jej v záblesku zelených plamenů smetla pryč.

„Weasleyovic Doupě.”

A byl pryč a Stuttgartský byt, který byl jeho domovem ve vyhnanství, zůstal tichý a prázdný. Severus Snape se vracel domů a, ať už se mělo stát cokoliv, byl odhodlán tam zůstat.

51. kapitola - Možnosti

53. kapitola - Nech mě, abych ti vyprávěl příběh...

Vyhledávání

Štítky