Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 3
NejhoršíNejlepší 

Autorka: Samayel
Překlad: Severka S. Rogueová
Beta-reader: Jezinka

Párování:  Harry Potter/Draco Malfoy
Rating:  slash, 18+

Draco se neprobudil, dokud nebyl téměř čas k večeři a úplně ho probralo až Mollyino klepání na dveře. Liknavě se probudil a posadil se, ošil se při pohledu na svůj zmačkaný zevnějšek, pak uchopil hůlku, vstal a zamumlal kouzlo. Jeho oblečení se v okamžiku pěkně urovnalo a přes rty mu přeběhl malý úsměv. Nepoužil to kouzlo co odešel ze školy. Jak to bylo skvělé, moci znovu dělat takové věci… a to s hůlkou, která z těžkých kouzel dělala snadná a ze snadných zázraky? Draco se dostal k večeři po rychlém použití několika dalších kouzel, která mu posloužila k tomu, aby se upravil. Jeho trudnomyslná nálada byla zmírněna stálou útěchou, že znovu může kouzly měnit své bezprostřední okolí. Bylo to opojné!

Co se Harryho týkalo, ten byl uvelebený ve svém pokoji, skloněný nad stolem si už po několik hodin dělal krátké poznámky z textů o nitrozpytu. Daný postup byl o něco složitější, než si představoval. Popravdě, bylo to ve skutečnosti o HODNĚ složitější, než si představoval, ale stejně daný postup nepřesahoval úroveň jeho schopností… byl jen časově mnohem náročnější, než očekával.

Vytvoří okolo Dracových vzpomínek něco jako štíty. Ne nepropustné celé stěny, ale spíše něco jako průsvitné závoje, které Dracovo vědomí ochrání před přímým kontaktem s věcmi, které ho stále ještě sužovaly. Pokud by Draco chtěl, mohl by se soustředit na kteroukoliv vzpomínku by chtěl, ale ty se budou zdát mlhavé a neurčité, jako by uplynula desetiletí, namísto týdnů nebo měsíců. Konečný efekt bude, že Draco bude moci fungovat, jako by uplynuly roky a ty ochrany budou po léta velmi pomalu řídnout, čímž umožní velmi dlouhý a postupný proces zotavování, který se bude zdát zcela přirozený. Po mnoho následujících let nebude trpět žádnými záblesky vzpomínek nebo nočními můrami, a až se mu vrátí, nebude to nic tak nekontrolovatelného jako to, co Draco právě prožíval.

Bylo to riskantní… ani ne tak pro Draca, ale pro toho, kdo štíty budoval. Nitrozpyt a nitrobrana nebylo umění pro někoho se slabou myslí a někteří lidé se nedokázali vyrovnat s tím, co viděli ve vzpomínkách ostatních. Pokud nebyl člověk zároveň opatrný i odhodlaný, mohl se v mysli druhého člověka ztratit. V textu bylo skutečně výslovně řečeno, že někdo, kdo měl k druhému silné citové pouto, by se neměl o akci pokoušet bez dohledu, ale Harry moc na výběr neměl. Desítky kouzelníků a čarodějek měli zkušenosti v základním nitrozpytu a nitrobraně, ale kouzelníci v celé Anglii, kteří by měli Harryho znalosti, by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Nejhorší, co by se Dracovi mohlo přihodit bylo, že štíty v jeho mysli by mohly selhat a všechny ty vzpomínky, co by se najednou vyřítily do popředí jeho mysli, by byly traumatizující. Traumatizující, ale ne smrtelné. Harryho úloha s sebou nesla mnohem více rizika, ale bylo to riziko, které byl zcela připraven přijmout. Nedokáže dokončit své přípravy dříve než další noc, ale byl pevně rozhodnutý, že si s Dracem promluví, než půjdou spát.

Popravdě řečeno, Harry se držel naděje, že kdyby dal najevo lítost, že nedodržel své slovo, a kdyby jako dar na a usmířenou nabídl způsob, jak poskytnout Dracovi klid duše a osvobození od nočních můr, pak by možná Draco neodmítl, aby se ho dotýkal.

Bylo to téměř ponižující a jen z toho, že si to přiznal sám sobě mu hořely tváře, ale z představy Draca, který nechtěl, aby ho v noci držel, se mu svíral žaludek. Působilo to jako náhlé vystřízlivění, uvědomit si, jak moc mu taková maličkost dělá dobře, ale byl to symbol něčeho mnohem většího. Bylo to opojné, stoupající do hlavy a podivně velmi životodárné. Bylo to všechno, o čem celá léta planě snil. Strávil jen několik nocí s Dracem, který se k němu tiskl, ale oba byli v maličkém ráji uprostřed pekla, a Harrymu se zcela jistě vůbec nelíbila představa jeho prázdné a studené postele. Riskoval by mnohem víc než tohle, aby Dracovi ukázal, jak moc mu na něm záleželo a snad bude moci získat zpět trochu z důvěry a blízkosti, které zrovna ztratil.

Molly hovořila s Dracem ve vedlejší místnosti, pak se přiblížila k Harryho dveřím, a když ho uviděla sedět s kalným zrakem nad štosem knih kvůli Dracovi, usmála se. Večeře byla připravena a Artur byl doma, tak si Harry založil stránku a sešel dolů. Draco s Arturem už byli u stolu a Harry skutečně nechtěl diskutovat o nadějné léčbě pro Draca u večeře… zdálo se mu, že je to něco, co by měli s Dracem probrat o samotě. Mohl by dokázat se během večeře udržet a nemluvit o tom, ale nebylo možné vydržet se široce neusmívat, kdykoliv na to pomyslel. Artur Harryho veselou náladu okomentoval a Harry jen pokrčil rameny a nechal Draca, aby se na něj zkoumavě zadíval. Ron už tu podivnou dynamiku mezi nimi vycítil. On s Molly byli jediní, kdo věděli, co Harry pro Draca plánoval.

Artur nic okolo sebe nevnímal a stočil hovor k historce o pouliční lampě, která byla očarovaná, aby tančila, a tak narušovala za bílého dne Liverpoolskou dopravu. Aby znovu zjednali pořádek a použili na všechny svědky kouzlo Zapomeň, bylo potřeba jejich kompletního oddělení a několika podpůrných skupin ministerského personálu. Jeho den byl značně vyčerpávající a ta trocha sil co mu zbyla, ho udržovala vzhůru po dobu večeře. Neměl zájem si připomínat vysoký počet lidí, kteří se ho dotazovali na Harryho a na poslední článek v Denním Věštci. To byl námět na osobní konverzaci… a zcela jistě ne na diskusi nad Mollyinou výtečnou pečení!

Rozhovor u stolu byl utlumený a povrchní, události předcházejícího dne odváděly pozornost a Draco si bolestivě uvědomoval snahu o zajištění ‘normálnosti’. Bylo to milé, a aspoň nad ním tak necukrovali jako předtím, ale stále to byla hořká připomínka, že včerejší události přinesly následky, a on byl středobodem toho všeho. Jeho chuť k jídlu se vytratila, a i když pomyšlení na pečínku bylo lákavé, Draco nedokázal vytěsnit z mysli přelétavé vzpomínky na předcházející noc. Všichni o tom věděli. Všichni, kdo seděli okolo stolu věděli, co se mu stalo a věděli, co kvůli tomu Ron a Harry udělali. Dracova naivita a Harryho temperament stály lidský život. Nebyl to život Smrtijeda… ale život famfrpálové celebrity. To bylo něco, co nezmizí. Veřejnost se pravdu možná nedozví, ale lidé, které Draco považoval za přátele, ano… a jeho žaludek se svíral, když si představil, co si o něm musí myslet.

Draco se brzy omluvil, zvedl se od stolu a tiše zamířil po schodech nahoru s nadějí, že ostatní pochopí jeho touhu po troše samoty. Ve svém pokoji vzal knihu ležící na stole a mechanicky listoval stránkami, zatímco se snažil soustředit na důležitější věci. Zítra pracoval, i když dvojčata by pochopila, kdyby se tam neukázal. Potřeboval také navázat kontakt s Dulou a hned další den byla jejich plánovaná návštěva Bradavic a Brumbála. Měl přemýšlet nad plány a zatím jediné co dokázal bylo nečinně sedět a balancovat na hranici otevřené sebenenávisti. Bylo to zoufalé.

Byl tak zaujat svými myšlenkami, že ani neslyšel Harryho kroky, a tak byl překvapený, když na něj z chodby dopadl Harryho stín. Když Draco vzhlédl a uviděl Harryho, jak se usmívá, uvolnil se. Harry vešel do pokoje a posadil se na pelest postele, přičemž mezi nimi ponechal uctivou vzdálenost. Draco nervózně mumlal, nevěděl, co by řekl. Něco normálního… cokoliv, co by uvolnilo to napětí, které mezi nimi nyní viselo.

„Omlouvám se, že jsem odešel brzy. Nedělej si starosti, ani nic takového. Já jen... chtěl jsem nějaký čas na přemýšlení. Jsem v pořádku... skutečně. Bylo toho jen trochu moc … být tam s vámi všemi. Víš?”

Harry zhluboka vydechl, aby trochu uvolnil napětí, které bylo stejné jako Dracovo.

„Rozumím. To je v pořádku, Draco. Jsem si jistý, že oni to taky chápou. Já… eh… mám něco, co ti potřebuji říct. Je to důležité, ale než se k tomu dostanu, chtěl bych ti nejdřív říct ještě pár dalších věcí. Dobrá?”

Dracovo obočí se starostlivě svraštilo. Harry zněl věcně a racionálně, a to bylo dobré znamení, ale jeho tón byl vážný a Draco si nemohl pomoci, aby neměl pocit, jako by, jakmile přikývne na souhlas, měla spadnout bomba a rozbít to ticho. Nepřítomně dloubal do cupaniny prošívané přikrývky a snažil se udržet zdání klidu. Harry se zhluboka nadechl a pustil se do proslovu, který zněl jako předem připravený, ale zároveň byl skutečně dobře míněný.

„Musím něco říci o… o minulé noci. Nemyslel jsem moc jasně, ale teď ty věci vidím o trochu líp. Draco... nedokážu vyjádřit slovy, jak moc lituji, že jsem porušil svoje slovo. Možná, že se neshodneme na tom, co jsem měl nebo neměl udělat, ale něco jsem slíbil a své slovo jsem nedodržel. Jediná věc, která je pro mě důležitá je, že jsem tě zklamal, a Molly taky. Není mi líto, že je Fenton mrtvý, a kdybych předstíral cokoliv jiného, lhal bych. Já sám jsem se nikdy neměl nechat zatáhnout do rozhovoru s Oliverem. Bylo to jako schůzka a on je dobrý kamarád, ale já jsem ti nevěnoval pozornost tak, jak jsem měl. Nic z toho by se nestalo, kdybych nejdřív myslel na tebe. Omluvy vůbec nestačí. Ty si zasloužíš mnohem více.

Jsem… Draco… jsem do tebe zamilovaný. Věděl jsem to již dříve než včera, dokonce dřív než minulý týden. Nejsem zvyklý o tom mluvit, protože… protože jsem ještě nikdy nebyl zamilovaný. Rozumíš? Nikdy jsem… nebyl… blízko… nikomu, až tobě. Je toho na tobě tolik, co je hodno být milováno, a já chci být tím člověkem, co ti to bude každý den dokazovat. Nedokážu snést, kdyby ti někdo ublížil a nedokážu si vzpomenout, kdy mě představa, že bych o někoho přišel, tak strašně vyděsila. Nenáviděl jsem, že ti nedokážu pomoci zotavit se natolik, jak bych si byl přál, ale konečně jsem našel způsob. Přišel jsem na způsob, jak ti pomoci se uzdravit… uvnitř.”

Draco už dávno vzhlédl od přikrývky a jeho oči byly doširoka rozevřené a zářily, když se Harry odmlčel. Jeho srdce se rozbušilo jako kostelní zvon a on si musel připomenout, že nesmí přestat dýchat. Harry ho miloval, i přes všechny jeho chyby a nedostatky, Harry ho miloval… a přišel na něco, co mu pomůže.

‘Och, Merline! On to udělal! Řekl to! Řekl, že mě miluje. Přišel na něco, co mi pomůže. Věděl jsem, že to dokáže! Do prdele se vším ostatním! Vůbec mě nezajímá… ostatní svět. Miluje mě… a dokázal to!’

Draco čekal, strnulý od hlavy k patě a snažil se potlačit nutkání rozplakat se úlevou. Týdny uklidňujících kouzel a lektvarů ke spaní. Týdny nočních můr a vzpomínek a denních představ tak odporných, že ho to nutilo se krčit. Týdny uhýbání před pouhou hrozbou, že se ho někdo dotkne, i když si přál doteky a objetí tak silně, že myslel, že se z nedostatku doteků rozkřičí. I kdyby to nebyl všelék, i kdyby to nebylo perfektní, bylo by to něco lepšího než tohle.

„Draco. Existuje způsob, jak vybudovat ochranu okolo tvých vzpomínek… těch, které ti to tak ztěžují. Tvoje vzpomínky ti zůstanou, ale bude to, jako by sis připomínal velice vzdálenou minulost. Už nebudeš mít žádné noční můry, žádné záblesky vzpomínek, žádné špatné reakce. Potrvá celá léta, než se ochrana opotřebuje a jestli to bude potřeba, je možné ji vybudovat znovu. Nepocítíš nic horšího, než bolest hlavy, a… a… jediné riziko, že by to nefungovalo je, kdybych to neprovedl dobře. Budeš v bezpečí, ať už se stane cokoliv. Mohu to pro tebe udělat. Už jsem tě zklamal dříve a neslíbím něco, co bych nedokázal splnit, ale aspoň tohleto pro tebe udělat můžu.”

Draco sám sobě nevěřil, že najde vhodná slova. Cítil, jak se nekontrolovaně chvěje, a kdyby se nedržel ze všech sil, zhroutil by se nespoutanou úlevou a radostí. Draco opravdu nechtěl ztratit kontrolu, dokud nemohl kompletně realizovat své sny a být při tom sevřen v náruči… v Harryho náruči. V tu chvíli bylo těžké si představit dělat v budoucnosti cokoliv jiného, než se po zbytek svých dní držet Harryho. Když se mu konečně podařilo ze sebe dostat několik slov, byla v jeho hlase patrná námaha, ale Harry mohl aspoň říci, že byl šťastný. Upřímný úsměv na Harryho obličeji mluvil za všechno. Draco dokázal uchopit Harryho za ruku a kdyby měl více síly, jeho zoufalé sevření by Harrymu drtilo prsty. Harry se jen usmíval ještě víc.
„H-Harry! Děkuju ti! Merlinovi dík! Jak? Co máme udělat? Jaké je to kouzlo? Kde jsi ho našel… och, koho to k sakru zajímá! Miluju tě! Děkuju ti, děkuju ti, děkuju ti!”

„Klid, miláčku. Mohu to udělat zítra večer, hned, jakmile se ujistím, že metodu správně zvládnu. Ve skutečnosti to není kouzlo… jde o disciplínu pokročilého nitrozpytu, spojeného s nitrobranou. Použiju za tebe nitrobranu na části tvých vzpomínek způsobem, který ti umožní, aby sis na ty věci vzpomněl jen když budeš chtít, ne kdykoliv samy vyplují na povrch. Po tomhle už nebudeš potřebovat ochranu proti nočním můrám nebo Uklidňující doušek. Zítra večer to může zabrat několik hodin, ale věř mi… udělám to, i víc, jestli to bude potřeba. Jen ti chci dát toto… toto…”

Harry se odmlčel a zajíknul se když spatřil výraz v Dracově tváři. Dracovy oči byly rozevřené mnohem víc než předtím a na obličeji měl výraz plný nevolnosti a plíživé hrůzy. Harry cítil, jak ho zalévá vlna paniky, odrážející hrůzu, která, jak viděl, se rychle zmocňovala Draca.

‘Je trochu vylekaný. To je všechno. To je v pořádku… můžeš ho uklidnit a jakmile nad tím podumá, bude v pořádku… musí být v pořádku.’

„Draco… je to…”

„Ne.”

To slovo z něj vyrazilo slabě a přiškrceně, více vzdech než slovo. Harry vypadal naprosto sklíčeně. Na obličeji se mu zračila nejistota, a hned pod ní náznak špatně utajeného výrazu ublížení.

„Ale… ale to by mohlo…”

„Ne.”

Říci to byla ta nejtěžší věc, kterou se kdy Draco pokusil vyslovit nahlas. Těžší, než říci Harrymu jak se cítil, a mnohem těžší než mluvit o mudlovském Londýně nebo o LeStrangeově mučení.

‘To… to není spravedlivé! Není to spravedlivé! Proč? Proč to musí být tohle? Chci spát… chci být schopný se dotýkat… chci zpět svůj posraný život! Kdyby… kdyby viděl, co mám v hlavě, nikdy by mi to neodpustil, a i kdyby odpustil, už nikdy se na mě nebude dívat stejnýma očima. Nikdy. Kdyby to byl kdokoliv jiný, nevadilo by to, ale ne Harry. On ne. Nemůže… nechci, aby viděl, co jsem udělal. On to dokázal. On to skutečně dokázal. Přišel na způsob… ale já to nemohu přijmout… ledaže by mi nevadilo, že o něj přitom přijdu.’

Harry vypadal zničeně. Draco musel něco říci. Musel spolykat slzy a říci něco, co by Harrymu dávalo smysl. I kdyby mu měl otevřít své srdce a říci věci, nad kterými se mu zvedal žaludek, když na ně jen pomyslel, bude to lepší, než nechat Harryho takhle… žasnoucího, proč Draco řekl ne.

„Nerozumím… myslel jsem…”

„Já… já vím. Harry, jsi ten nejlepší a nejslušnější člověk, kterého jsem kdy poznal, ale… ale tohle já udělat nemohu. Já… nechci tě v mé hlavě. Vím, že jsi řekl, že bys to zvládl, a možná bys to dokázal, ale já prostě nevím. Myslím… myslím, že kdybys viděl věci, které jsem udělal… mohl bys… mohl bys mě vidět v jiném světle. Ty řekneš, že ne, ale mohl bys. Kdyby to byl kdokoliv jiný, jen ne ty… řekl bych ano… ale já nechci, abys… aby ses na mě pak díval a viděl ty věci. Bojím se, Harry. Ještě nikdy jsem tohle necítil… k nikomu… nikdy. Kdybys… kdyby ses na mě pak díval, a viděl jen ty strašné posrané věci… nezůstal by mi zdravý rozum! Raději zůstanu takhle, než abych věděl, že když se na mě podíváš, všechno co uvidíš bude, co jsem předtím byl… co jsem udělal. Možná už zůstanu mrzák navždy, ale ty se na mě budeš dívat pořád stejným způsobem. Chápeš? Nevydržel bych to… kdyby ses na mě díval a myslel na ty věci… a já bych to viděl na tvém obličeji… nemyslím, že jsem… nejsem dost silný na to, abych to snesl. Prosím, nežádej po mě, abych to udělal… a nebuď zarmoucený proto, že tohle nemůžu. Prosím?”

Harry vypadal, jako by mu zpod nohou vytrhli svět a on se volným pádem řítil přes nějakou nekonečnou prázdnotu. Ramena mu bezmocně poklesla a on vypadal, jako by chtěl něco říci, ale nedokázal najít správná slova.

„Jo. Já… myslím, že chápu. Byl jsi… měl jsi pravdu o tom, co jsem říkal. Nemohu změnit to, co k tobě cítím jen kvůli nějakým vzpomínkám. Já bych… přísahal bych na to, ale právě jsem jedno své slovo nedodržel. Ani nevím, jak moc může moje slovo pro tebe teď znamenat. Jestli… jestli mě nechceš… ve své mysli… chápu to. Já jsem… opravdu jsem chtěl… být tím, kdo ti pomůže. Já…”

Draco si kousal ret a naslouchal Harryho koktání. Ten se ani nepodíval Dracovi do očí a ve snaze zadržet slzy se Draco kousal ještě silněji... dokud nepocítil chuť krve. Bolest mu udržení kontroly usnadňovala… odváděla jeho pozornost od toho, čím se zmítalo jeho srdce a duše. Harry vstal, aby vyklouzl z místnosti a plížil se pryč jako odkopnuté štěně.

„Možná… snad existuje i jiný způsob. Půjdu… půjdu a budu číst… já… omlouvám se, Draco. Měl bych jít.”

Harryho myšlenky se divoce kmitaly jeho myslí. Chaotický vír, který nedokázal zastavit.

‘On… nedůvěřuje mi. Nevěří mi. Nedodržel jsem svoje slovo, a nemůžu to napravit. Možná, že to myslel vážně… když řekl, že mě miluje… možná. Ale nevěří mi… a proč by měl? Nechal jsem ho odejít s tím zvráceným hajzlem, sám jsem ho jednou málem zabil, já jsem, do prdele, ohrožoval jeho život a dokonce i jeho mysl, a pak chci, aby věřil, že mu mohu pomoci? Nevím, co jsem si k to, sakru, myslel… nikdy mě nenechá…’

Když Harry vyšel z místnosti, něco v jeho mysli do sebe zapadlo a on se pomalu otočil, oči široce rozevřené náhlým uvědoměním. ‘Kdyby to byl kdokoliv jiný, jen ne ty…’ V Anglii nezůstali jiní mistři nitrozpytu, které by Harry osobně znal. Jeden zemřel… a ten druhý… ten druhý emigroval. Harry věděl, co má udělat. Kdyby to mělo pomoci Dracovi, žádná věc nebyla příliš hrozná, aby ji Harry neudělal, a tohle byla přesně taková volba. Potřebovali Severuse Snapea.

„Draco. Myslel jsi to vážně? Když jsi řekl… ‘Kdyby to byl kdokoliv jiný, jen ne ty’? Kdyby existoval někdo jiný… nechal bys ho to udělat?”

Harryho tón byl vyrovnaný, ale jeho hlas se trochu třásl, jako by byl sotva schopný uvěřit tomu, co říkal. Draco vzhlédl, bezmocný, balancující na pokraji naprostého citového zhroucení a přikývl, že ano.

„Existuje někdo jiný. Mohu ho najít… napíšu mu. Jen ho musím přesvědčit, že to myslím vážně. On to pravděpodobně dokáže stejně dobře, nebo možná i líp, než bych to dokázal já. Jediný problém je… já… my… nevycházíme spolu moc dobře. Mohlo by to být těžké ho přimět k tomu, aby se sem dostavil, ale pokusím se.”

Draco se napřímil, utřel si nos i oči. Okamžitě věděl, o kom Harry musí mluvit… a nedokázal si představit, že by to bylo možné.

‘Ve jménu Merlina! Snape! Musí myslet Snapea! Nenávidí ho… ale… ale dostal by ho zpět… kvůli mě!”’

„Harry… chceš říci, že bys… že bys prominul…”

„Ne! Nikdy mu neodpustím… ale nechám ho, aby se vrátil… nabídnu mu, co bude chtít, vydržím s ním tak dlouho, jak to bude potřeba a uzavřu s ním jakékoliv příměří… jestli ti dokáže pomoct.”

„Tak moc ho nenávidíš… a stejně bys…”

Draco ponechal otázku ve vzduchu. Harry se chabě usmál, naprosto vyčerpaný zmatkem, který v něm stále vířil.

„Ty jsi to ještě nepochopil, Draco? Pro tebe bych udělal cokoliv, cokoliv, abych tě ochránil, cokoliv, abys byl v pořádku. Cokoliv. Všechno, co bude potřeba. Řekl jsem ti, že přijdu na způsob, jak ti pomoci. Teď jeden máme a já ho neodmítnu jen proto, že v něm nemohu zastávat hlavní roli. Jestli ti to může pomoci… zařídím to. Ty jsi to jediné, co je zde důležité. Moje hrdost je bezcenná… když ty nemůžeš vedle mě spát celou noc klidným spánkem s pocitem bezpečí. To jsem měl na mysli, když jsem řekl ‘miluji tě’.”

Draco nakonec nevydržel. Bylo to ve skutečnosti naprosto očividné. Nedokázal zastavit slzy, které mu tryskaly z očí, a skoro se přes ně smál. U nosu se mu objevila nudle. Harry se vrátil do postele, podal mu ze stolu několik kapesníků a nechal ho, aby si s nimi co chvíli otřel všechnu tu špínu. To ponížení za to stálo. Malá cena, kterou zaplatil za to, aby se dozvěděl, jak moc ho Harry skutečně miluje. Bude se snažit vytvořit něco na způsob míru s mužem, kterého pozoroval, když zabíjel jeho milovaného přítele a učitele, kvůli Dracovi. Chvíli to trvalo, než se Draco sebral, a když se mu to podařilo, Harry, který mu mezitím šeptal slůvka útěchy a povzbuzení, tiše vstal, aby odešel.

„Jestli máš pravdu, na chvíli musím odejít do svého pokoje. Mám… no… potřebuji napsat pár dopisů… a může mi chvíli zabrat, než to zvládnu jak se patří. Rád bych je poslal soví poštou zítra, až budeš v práci, a začal s tím jakmile to bude možné. Budu zpět až bude čas jít spát, dobře?”

Draco žalostně přikývl, prakticky zářil štěstím, které ho celého zaplavilo. Harry se stydlivě usmál a zamířil do svého pokoje a vše, co se dalo z chodby zaslechnout, bylo škrábání pera po pergamenu a příležitostné zmačkání papíru, jak odhazoval nepovedené pokusy. Draco ležel na posteli ve svém pokoji a opatrně naslouchal. Několik posledních slziček mu steklo po zarudlých tvářích. Nebyl si jistý, jak dlouho tam ležel, nehybný a tichý a usmíval se jak nějaký vesnický debílek, až se zastavila Molly, aby se za ním podívala, než si půjde sama lehnout. Rychle ji ujistil, že je všechno v pořádku… ve skutečnosti, lépe než v pořádku, a jeho opojný úsměv byl pro Molly důkazem, že to je pravda.
O chvíli později se Draco převlékl do pyžama, vklouzl pod přikrývky a čekal na Harryho. Nedokázal usnout, i přes to, že se cítil vyčerpaný a Harry si přišel lehnout velice pozdě. Když si k němu vlezl pod přikrývky, Draco už zdravě dřímal, sotva při vědomí a otupělý. Posunutí váhy na matraci Draca jen lehoučce probralo z jeho polospánku a on se netrpělivě zavrtěl, aby se schoulil do Harryho tepla. Harryho tělo ztuhlo překvapením a šokem, ale o vteřinu později byl Draco obtočený okolo jeho levé paže a měl Harryho rameno jako polštář. Dracova slova byla dost nezřetelná a Harry si byl téměř jistý, že Draco spal, když je mumlal, ale stejně byl šťastný, když je uslyšel.

„… miluju tě… Harry.”

Harry zhluboka povzdechl jak se uvolnil. Měl za sebou velice těžký den a dopis, který napsal, mu v ústech zanechal hořkou pachuť. Podle jeho názoru, polykání hrdosti by mělo být doprovázeno upozorněním vyvolat zvracení a zavolat lékouzelníka, ale on udělal, co bylo potřeba udělat a Draco byl po jeho boku. Cítit se takhle… to stálo stokrát za ty útrapy. Harry naslouchal Dracovu mělkému a pravidelnému dechu a bláznivě riskoval. Dnes toho tolik v sobě potlačil, a jen pro tentokrát, se odvážil vzít si něco víc.

Harry opatrně natáhl hlavu dopředu a opatrně přitiskl své rty na Dracovo spící čelo. Draco se nepohnul a Harry se stáhl zpět s rozhodným požehnáním, než se také odevzdal spánku spravedlivých.

„Dobře se vyspi, Draco. Já tě taky miluju.”

V černočerné temnotě pokoje vklouzl Harry do Morfeovy náruče, aniž by spatřil úsměv, který lehce sklouzl po Dracově snícím obličeji.

47. kapitola - Hořkosladká ironie

49. kapitola - Blýskání na lepší časy

Vyhledávání

Štítky

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat