Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 4
NejhoršíNejlepší 

Autorka: Samayel
Překlad: Severka S. Rogueová
Beta-reader: Jezinka

Párování:  Harry Potter/Draco Malfoy
Rating:  slash, 18+

Harry spal, i když se celou noc ani nepohnul. Jeho sny vklouzly do rudé mlhy vzpomínek, vracely se k němu přízraky obětí zabíjení z bližší a vzdálenější minulosti. Pocit, když nůž proniká skrz kost. Pomalu rvané maso, které se trhalo snadněji, než by si byl představil. Podivné a tlumené barvy vnitřností, které nikdy neměly být jinde, než skryté v lidském těle. Důvěrně je znal. To on to způsobil.

Jeho sny se znovu vrátily, jak už se stalo několikrát a mrtví byli seřazeni jako neživí. Oběti války před ním procházely v nekonečné řadě, každý pár očí tiše prosil o spravedlnost… o pomstu. Nemohl je ignorovat. Sen nekončil a nezmění se, dokud nebude připraven. Sny přicházely, když nezabíjel a čím déle prodléval, tím častěji se opakovaly.

Nějaká jeho racionální část se proti tomuto představení bouřila. Věděl, že přísahal, že už zabíjet nebude, že se vzdal honu, který ulehčoval jeho spící duši, ale také věděl, že čím déle to oddaloval, tím to bude těžší. Byla tam Hermiona, tichá jako všichni ostatní, štrachala se kolem, její tělo strašlivě rozseknuté kletbou, která jí vzala život. O něco dále se potácela Ginny, netknutá Avadou Kedavrou, ale bledá a apatická. Toto byla věčnost. Toto bylo, co čekalo nepomstěné, nepokojné duše, které nikdy nepoznají klid, zatímco jejich vrazi žili a prosperovali. Harry tomu mohl udělat přítrž. Mohl jim to usnadnit. Poskytnout jim odpočinek.

Ale bude muset zabít.

„NE!“

Harry se posadil, rovný jako jedle, zbrocený potem a prudce se nadechl. Tělem se mu hnal adrenalin a srdce mu bušilo, jako kdyby zrovna uběhl celou míli. Pomalu a zhluboka se nadechl a uklidnil se, pak si uvědomil, kde je.

Draco byl v rohu na zemi, oči široce rozevřené a celý se třásl, zabalený do deky, kterou s sebou přivlekl a vyděšeně na Harryho zíral.

„Já... omlouvám se. Nechtěl jsem... vím, že nejsi... ne... do prdele! Harry, omlouvám se. Nezlob se... prosím... prosím, nezlobíš se na mě?“

Harry se znovu pomalu nadechl, pak se skulil z postele a zkusil se přiblížit k Dracovi, který byl očividně vyděšený. Když na jeho přibližování zareagoval Draco tak, že se schoulil do klubíčka, nepochybně v očekávání ran, Harry zastavil s obličejem planoucím náhlým studem a poklekl.

„Draco. To je v pořádku. Byla to noční můra. Co se stalo? Nechtěl jsem tě vylekat. Nezlobím se na tebe. Slíbil jsem, že ti neublížím... a myslím to vážně. Taky mívám občas noční můry. Ne... ne jako ty tvoje, ale taky dost špatné. Jen jsem se probudil vyděšený. Prosím... věř mi... neublížím ti!“

Draco se v panice zhluboka nadechl a kousl se, aby potlačil potřebu se rozplakat, což by bylo ještě více ponižující, než zpanikařit z Harryho výkřiku. Jeho tělo se pomalu uvolňovalo a dech se mu postupně zvolnil. Harry zněl klidně, racionálně a tak laskavě a starostlivě, jako ten člověk, který si k němu večer vlezl do postele. Dracův mozek přijal skutečnost, že mu nehrozí žádné nebezpečí.

„Myslel jsem... že se zlobíš... na mě. Že ti sahám na ruku. Nechtěl jsem. Jen jsem byl... spalo se mi líp. Bylo to pěkné. Nechtěl jsem ti způsobit noční můry.“

Harry vypadal schlíple a sedl si na podlahu vedle Draca, dával si pozor, aby se ho nedotkl, nebo aby neudělal žádný prudký pohyb.

„Na mou duši... Draco... nepřivodils mi žádné noční můry. Prostě je občas mívám, rozumíš? Z války... a... a z věcí, které jsem udělal potom. Mívám noční můry a probouzím se z nich trochu vystrašený. Přísahám. Není to tvoje vina. Nic jsi neprovedl.“

Draco se opřel hlavou o stěnu a zavřel oči. Události včerejšího dne mu probíhaly hlavou a bylo toho až příliš mnoho najednou.

„Do prdele. Omlou-“

„Přestaň! Není NIC, za co by ses měl omlouvat. Vyděsil jsem tě a to je moje chyba. Neomlouvej se mi, Draco. To bych ti měl říkat já... omlouvám se, že jsem ti neřekl, že se mi to občas stává také. Já... půjdu se osprchovat a převlíct se. Až budu hotový, můžeme se podívat za Molly, dát si něco k snídani a pak budeme nějakou chvíli pracovat s Jizvomizem. Taky bych dnes rád zahájil rešerše o tvých snech. Ty jsi tu mou jedinou prioritou... je ti to jasné?“

Draco váhavě přikývl.

„Takže když se půjdu osprchovat a budu na pár minut pryč... ty nebudeš...“

„Ne! Ne... nebudu. Cítím se... divně ale líp. Minulé noci... bylo toho moc. Nespal jsem a... a řekl jsem ti, jaké to je. Jsem unavený... pořád ještě jsem unavený, ale je mi líp. Vím, že mi pomůžeš... jestli dokážu přestat panikařit, kdykoliv někdo udělá nějaký zasraný kravál nebo udělá prudký pohyb.“

Draco dořekl větu s malým smutným úsměvem, který se blížil sarkasmu nebo aspoň brutální upřímnosti a Harry se na něj usmál zpět a pokrčil rameny, jako by říkal: ‘Co naděláme? Můžeme s tím udělat něco jiného?’

Harry vstal, natáhl ruku v nabídce pomoci Dracovi vstát. Draco se jí chopil a vychutnával si ten zvláštní záchvěv, který mu proběhl páteří, kdykoliv Harryho ruka svírala jeho. Harry si to namířil do koupelny a Draco si zatím chystal čisté oblečení, až se osprchuje sám a dumal přitom nad uběhlou nocí.

Minulou noc se mu všechno zdálo tak beznadějné. Procitnutí po Mollyině kolapsu a Ronově… výbuchu. Výraz na tváři Rona Weasleye byl krutou ozvěnou pohledů, kterých se mu dostávalo v Příčné ulici. Odpor, nedůvěra, zloba a čirá nenávist. Ten pohled ho ranil mnohem více než rány, které následovaly po něm. Vědomí, že ať řekne či udělá cokoliv, lidé v něm vždycky uvidí Smrtijeda a zbabělce a budou předpokládat to nejhorší ve všem, co udělá. To bylo víc, než dokázal zvládnout.

Nyní, hned po ránu, ho Harry vyděsil skoro k smrti a on se nedokázal přinutit, aby mu to vadilo. Ani si neuvědomoval, že Harry měl noční můry. Mělo to logiku. Harry udělal… pochybné věci… během války a po ní, a bylo normální mít po něčem takovém noční můry. Draco připustil, že on byl trochu jiný případ. Nebyly to sny, ale spíše vlastní vzpomínky a byly to věci, o kterých se neodvážil mluvit, když byl při vědomí. Výrazy na tvářích lidí, když slyšeli, co se mu stalo, byly téměř stejně strašné jako samy vzpomínky. Vědomí, co se mu stalo, změnilo způsob, jak se na něj lidé dívali a jak s ním jednali a Draco toužil po tom mít obyčejný život víc než po čemkoliv jiném.

Ale zatím mu toto přání zůstávalo nevyplněno.

Draco vytáhl čistou košili a ostatní kusy oblečení a čekal, až se Harry dosprchuje. Kroky na schodech ho upozornily, že někdo přicházel, a vzhledem k hodině nejspíš přinášel snídani. Dracovi zakručel žaludek hlady a on vzhlédl akorát včas, aby spatřil Dulu, nesoucího podnos s čajem a snídaní pro dva.

„Dobré ráno, Draco. Připravil jsem snídani pro všechny, jelikož jste se s Harrym zdáli oba unavení a to nebylo bez důvodu, a protože Molly by měla odpočívat, dokud nedostane svůj lektvar. Doufám, že vám bude chutnat.“

Draco váhavě vzal nabízený talíř, nejistý, proč tu Dula ještě je a měl v úmyslu se ho na to zeptat, dokud neuviděl obsah svého talíře.

„Palačinky! Maminka je po domácích skřítcích žádala každou chvíli! Neměl jsem palačinky od doby, co mi bylo nějakých patnáct! Děkuju... Dulo.“

Draco uchopil vidličku a začal do sebe cpát kusy palačinek a ovoce a všechno zapíjel čajem. Dula seděl na kraji postele a usmíval se.

„Mluvil jsem s Arturem. Molly bude dnes odpočívat, ale je zcela v pořádku a asi za hodinu se uvidíte. Slyšel jsem, že Harry se chystá dnes zase pracovat s Jizvomizem, ale je tu něco, o čem jsem s vámi chtěl mluvit dříve. Bude to v pořádku?“

Draco vzhlédl od talíře. „Co? Co se děje?“

Dula vypadal více než nesvůj, což bylo divné, vzhledem k jeho obvyklé chladné sebedůvěře. Nepodíval se Dracovi do očí, ale mluvil s hlavou zpola odvrácenou.

„K tomu, co se událo minulé noci...“

„Já... nechci o tom mluvit. Už to neudělám. Jen na to chci zapomenout.“

„Mýlíte se v tom, o čem chci hovořit. Nechci, abyste mi povídal o předcházející noci, jedině v případě, že byste si to přál. Jedná se o to, že bych vám rád o něčem pověděl. Je to velmi osobní a Charlie je jediný člověk, kterému jsem to zatím řekl. Není to nic, s čím bych se svěřoval, ale vy porozumíte lépe než kdokoliv jiný. Musím vás požádat o diskrétnost. Prosím, nikomu se o tom, co vám řeknu, nezmiňujte.“

„To mohu slíbit. Vím, proč jsou některé věci soukromé... věřte mi.“

Dula krátce přikývl a pak začal.

„Studoval jsem na Kruvalu, jako můj otec, a předtím i jeho otec. Byl jsem z rodiny nejstarší a jediný syn. Byl jsem dědic. V době svého studia jsem se setkal s mladým mužem, velice dobrým a velice krásným. Stali se z nás milenci, ale byli jsme velmi mladí a velmi nerozumní. Snad... jsem romantik, ale myslel jsem si, že to tak bude navěky a nikdy nebudu mít nikoho jiného. Můj otec našel dopisy, které mi můj milenec posílal, když jsem byl doma, a jeho pobouření bylo... výjimečné. Informoval o tom ředitele a také rodiče mého milence a ti ho vzali ze školy. Již nikdy jsem ho nespatřil. Neodvážil jsem se postavit zlobě mého otce a co se stalo, se rychle rozšířilo po celé škole. Byl jsem sám, velice zahanbený, a nemyslel jsem, že bych mohl mít před sebou přijatelnou budoucnost.“

Dula si vyhrnul rukáv své černé košile a odhalil tenkou, bledou, růžovo-šedou jizvu, která se táhla po celé délce jeho předloktí, od zápěstí až téměř k lokti.

„Moje problémy nebyly jako ty vaše. Nepředstírám, že myslím, že jim rozumím. Vím, co to znamená, myslet si, že do budoucnosti není žádná naděje a vím, co to znamená, opustit vše, co jste znal, kvůli novému životu. Naštěstí jsem přežil, a než jsem po čtyřech letech potkal Charlieho, nedokázal jsem si představit, že bych dnes mohl být tak šťastný.“

Dula si shrnul rukáv zpět, podíval se Dracovi do očí a jeho pohled byl tak intenzivní, že byl téměř hypnotický.

„Nezničte si život. Všechno ostatní vám mohou vzít a vždy bude naděje na lepší zítřky, ale život... ten máme každý jen jeden. Jste chytrý a nadaný mladý muž. Je tu hodně lidí, co vás mají rádi a nad vaší ztrátou by truchlili. Doufám, že zapřemýšlíte nad tím, kolik máte možností a nebudete zoufat. Nic vám nemohu slíbit. Prohlásit, že vše bude snadné a dobré by byla lež, ale mohu vám slíbit, že je to možné a mohu vám přísahat, že byste nám chyběl. Toto je mi jasné, a to vás znám jen jediný den. Jestliže Harry, který byl kdysi vaším soupeřem, o vás smýšlí tak dobře a za tak krátkou dobu, co všechno je ještě možné? Myslete na to. Dnes večer se musím vrátit domů, ale zůstanu tu celý den, pokud byste si přál se mnou mluvit. Můžete se považovat za našeho přítele, mého a Charlieho, a můžete nám zaletaxovat, jestli si to budete přát. Nyní musím jít... musím dát do pořádku kuchyň, aby Molly neviděla, jak jsem ji svou snahou zaneřádil, jinak se ji bude jistě snažit dát to do pořádku a Artur by byl velmi mrzutý. To nemohu připustit.“

Draco tiše seděl s vidličkou nehybně sevřenou v ruce a vstřebával, co právě uslyšel. V Dracově duši se zrodila otázka, a než si to mohl promyslet, vyslovil ji nahlas. Jeho hlas neměl daleko od šepotu a jeho oči Dulovi napověděly, že to chtěl upřímně vědět.

„Ta jizva... mohl jste ji zahojit. Existují masti a kouzla... Proč jste to neudělal?“

Dula se odmlčel, než odpověděl, vypadal zamyšleně a starostlivě.

„Ta jizva existuje ve mně, stejně jako na mé kůži. Nezáleží na tom, jestli je zahojená, nemůže být zapomenuta. Neviděl jsem důvod, abych si ji vyléčil a nestydím se za to, co jsem se z toho naučil. Tím, co jsem viděl a tím, co jsem ztratil, jsem se stal silnějším a moudřejším. Kdybych změnil minulost, změnila by se i současnost... a ujišťuji vás, svou přítomnost bych nevyměnil ani za tisíce krásnějších zítřků. Dává vám to smysl?“

Draco přikývl. „Uvidím vás po obědě, ano? Budete ještě tady, že?“

„Ano. Uvidíme se znovu, potom. Užijte si snídaně, Draco.“

„Děkuji vám, Dulo.“

Oba věděli, že tím nemyslel palačinky, ale Harry zrovna vyšel z koupelny, a už se nedalo mluvit o ničem tak důvěrném. V Dulovi Draco viděl někoho, kdo pro to, co sám viděl a udělal, na něj nebude pohlížet jinak a to… to bylo něco, co mu ani Harry nemohl dát.

„Velice rádo se stalo, Draco.“

Harry spatřil z chodby Dulu a usmál se.

„Ahoj! Myslel jsem, že jste se s Charliem vraceli domů... vy tu, kluci, zůstáváte kvůli předešlé noci?“

„Jen já jsem zůstal. Můj Charlie má příliš mnoho práce a dohlíží na hodně lidí. Nechal jsem pro tebe v Dracově pokoji snídani... jestli chceš posnídat s ním. Artur dnes taky zůstal doma, a já jsem se ráno dostal do kuchyně ještě před ním. Dobrou chuť, Harry.“

Harry se podíval na Dracův talíř. „Palačinky! Mňam. Převlíknu se a jsem hned zpět. Dík, kamaráde. Jsem rád, že jsi se rozhodl zůstat trochu déle!“

Po této konverzaci se Harry vrhl do svého pokoje, aby se převlékl. Dula se na Draca usmál na rozloučenou a zamířil po schodech zpět dolů do kuchyně. Bude to zajímavý den, přinejmenším. A Draco se zdál přístupný k pozdější detailnější komunikaci s ním. Dula pogratuloval sám sobě, že udělal správné rozhodnutí. Obával se dělit se o něco tak intimního s mladým mužem, který byl tak zahlcený problémy jako byl Draco, ale jeho instinkty byly dobré a základ pro důležitější konverzace byl položen. Dula nebyl imunní pochybám a starostem, ale už se naučil je dobře skrývat. Charlie měl záhadný talent a rozpoznal, když byl napjatý, i když si ostatní mysleli, že je v pohodě. Byla to jedna z jeho nejroztomilejších kvalit, ale občas velmi lezoucí na nervy. No, dobrá. Udělá, co udělat může, v čase, co bude mít, a to bude muset jednoduše postačit… prozatím.

-----------------------------------------

Balíček pro Molly dorazil po půl hodině a Dula nakrmil bradavickou sovu, která ho přinesla, vybranými lahůdkami. Příprava lektvaru byla jednoduchá a poznámky madam Pomfreyové obsahovaly kompletní návod a připomínku, že ten lektvar byl rovněž běžně k dostání v Příčné ulici.

Dula zanesl balíček Molly, která byla stulená v posteli se svým manželem. Molly lektvar hned vypila a rozhodla se, že stráví den pletením a povídáním s kluky. Jeden den volna jí skutečně nezněl špatně a ona měla načato několik svetrů, a tak byla velice vděčná za čas, který tomu mohla věnovat.

Harry a Draco se v jejím pokoji zastavili krátce po snídani, po cestě se nezávazně bavili o Ronovi. Molly se zdála v lepší náladě, i když vypadala trochu vyčerpaně. Harry ji ujistil, že Ron dostane rozum a pořádně se omluví a Molly neochotně připustila, že se toho nemůže dočkat a hodlala ho přijmout zpět hned jak jí dá dobrý důvod, aby to udělala. Její odcizení s Percym bylo jedno z nejvíce stresujících období jejího života, a když k tomu přidáme ztrátu Ginny, Molly už nechtěla přijít o žádného dalšího potomka, ať už se choval jakkoliv špatně. Pokud by Ron prokázal dobrou vůli respektovat jejích rozhodnutí... a vhodně se omluvil Dracovi, celý ten případ by uzavřela, tak rychle, jak jen to bude možné.

Harry připravil Jizvomiz a Uklidňující doušek, Draco si svlékl košili, ale nechal si tenké bavlněné tílko, které mu ponechalo paže odhalené k léčení, ale chránilo jeho cudnost. Stále ho to bolelo, nechat kohokoliv vidět tu trosku, kterou nyní jeho tělo bylo, i kdyby to byl jediný způsob, jak ho zase uzdravit.

Dnes pracovali na jeho pravé ruce a Draco byl pořád ještě v podivně dobré náladě, která se zdála sama o sobě neobvyklou. Nebyl zvyklý, cítit se tak dobře a lehké nadšení, které mu zlepšovalo náladu, ho mátlo. Navzdory hororu předcházející noci měl pocit, jako by skončila bouře a vyšlo slunce, a Draco to metaforické slunce neviděl již velice dlouho. Harry toho během jejich sezení zvládl více než obvykle, a než skončil, větší část Dracovy pravé ruky byla uzdravena. S Uklidňujícím douškem byl Draco docela vyrovnaný, zatímco se Harry věnoval jeho ruce, jizvu po jizvě, a on si udržoval zaměstnanou mysl tím, že Harrymu po celou tu dobu něco povídal.

Přebíhal z jednoho námětu na druhý, ale dokázal z Harryho vytáhnout několik historek z doby, kdy studovali v Bradavicích. Bylo to nezvyklé, nazírat na věci z Harryho perspektivy. Tisk s Harrym jednal odporně… pokud člověk věděl, jaká byla za těmi historkami pravda, a Draco by některé z těch pravd ani neuhodl a ve skutečnosti se o to nikdy ani nepokusil. On prostě předpokládal, že Brumbálův premiant bude v každém směru rozmazlený a pomýlený vyhledávač pozornosti, jak to tisk tvrdil.

Harry věděl, že v kouzelnickém světě klíčila válka dávno před tím, než se Draco dozvěděl o spojení svého otce s Temným Pánem a o své porobě. Také od Harryho slyšel různé útržky zpráv, které mu vůbec nedávaly smysl. Věděl, že Harry byl vychovaný mudly, ale i když se Harry snažil vyhnout podrobnostem, bylo jasné, že u nich nebyl vítaný a ty lidi, co se o něj starali, dokud se nedostal do Bradavic, rád neměl. Prostě to neodpovídalo Dracově představě image Harryho. Harry se zdál velkorysý a vděčný Weasleyovým za jejich pohostinnost, a přesto se zdálo, že mudly, kteří ho vychovali, pohrdal. Byla to naprostá záhada, ale on nenaléhal na vysvětlení podrobností, které Harry nechtěl prozradit. Tak jak to bylo, byl šťastný, že měl malý náhled do Harryho života a nechal slova odnášet napětí, které Harryho doteky vyvolávaly.

Když bylo hotovo, Harry sesbíral materiál a omluvil se, že si musí dojít pro knihy. Hodlal strávit celý den studováním textů, které podědil po Brumbálovi. Draco sešel po schodech a dole našel Artura, Molly a Dulu, sedící v obýváku, všichni stejně šťastní, že ho vidí po jeho hojícím sezení. Zdráhavě ukázal své paže, aby předvedl výsledky Harryho práce a nemohl si pomoci, aby nepohlédl na Dulu, který se usmál a významně pokýval hlavou.

Dula měl pravdu, jizvy byly skutečně uvnitř, ale Draco jich měl tolik, a byly natolik znetvořující, že se fyzické hojení zdálo rozumnější. Vypadal takhle už tak dlouho, že bylo zvláštní, podívat se na svoje ruce a vidět zdravou kůži namísto infikovaných spálenin a řezných ran, podlitin a svraštělých rudých a šedivých pruhů ze starších, špatně zahojených poranění. Jizvy tam budou už napořád, ale alespoň už nebudou děsit nebo šokovat ostatní.

Harry sešel také dolů a ponořil se do studia a Dula projevil zájem, když se dozvěděl, že Harryho bádání pramenilo z přání zajistit Dracovi nerušený spánek. Dula znal staré kouzlo k odehnání slabších nočních můr, ale bylo krátkodobé, nevydrželo by na místě po celou noc. To jim poskytlo trochu naděje a umožnilo Dracovi příslib nocí, které mu zaručí alespoň částečný odpočinek, a to bylo více, než po nějakou dobu vůbec měl. Nejlepší spánek, který zatím měl, byl, když spal Harry vedle něj, ale i tehdy se probudil neklidný a nervózní, což zapříčinily vzpomínky, které jeho mysl nedokázala pohřbít.

Draco seděl, četl svou knihu, prokousával se seznamem kouzel, kleteb, uřknutí a ochran. Když vzhlédl, uvědomil si, co se okolo něj dělo. Všichni v místnosti, dokonce i Molly, si vzali jednu z knih, které Harry přinesl dolů. Celá domácnost Weasleyových, včetně Duly, byla zaměstnána hledáním způsobu, jak pomoci Dracovi k lepšímu spánku. Draco pocítil, jak se mu stahuje krk a začal ho pálit obličej. Nepřicházelo v úvahu, že by se teď rozplakal, protože poslední dobou způsobil dramat víc než dost. To ráno se už osprchoval, a tak teď potřeboval nějakou výmluvu, aby mohl z místnosti odejít. Draco povstal, odložil knihu a snažil se ovládnout, aby se přitom nezačervenal.

„Uh... hmm. Už jsem dlouho nebyl venku, nebo na procházce jinde než v chodbě. Taky jsem ani nebyl venku vhodně oblečený. Jen jsem myslel, že bych se trošku prošel... na čerstvém vzduchu a pro jednou si užil trochu slunce. Je to v pořádku?“

Všichni se na něj podívali naráz, což Draca znervóznilo ještě více, než byl předtím. Molly to krátké ticho přerušila.

„V šatně jsou nějaké teplé kabáty a vysoké boty, a než půjdete ven, vezměte si pořádný svetr. Dost se tam ochladilo, na tuhle roční dobu, a neradi bychom, aby vaše plíce utrpěly, ale jen běžte, drahoušku. K takovým věcem nemusíte žádat o povolení, Draco... ale jestliže vás venku nachytám bez pořádného oblečení, tak se mi za to zodpovíte.“

Laskavost Mollyina úsměvu ubrala jejím slovům na přísnosti a Draco jí poděkoval a pospíšil si nahoru pro další oblečení. Všechny svetry byly až příliš veliké, ale bude to muset postačit, a boty mu sotva držely na nohou, ale když si navlékl několikery další ponožky, byly mu docela pohodlné. Kabát na něm vypadal jak karnevalový kostým, ruce mu sotva vykukovaly z rukávů, ale byl teplý a se šálou a čepicí, co v šatně také našel, mu již uvnitř bylo vedro. Draco cestou ke dveřím prohodil několik komentářů na svoje ustrojení k lidem v obýváku a úlevou vydechl, když se konečně ocitl venku.

‘Dula měl pravdu. Jak jsem to mohl nevidět? Merline, já je mám tolik rád. Podívej se na to… mají den volna a všichni se snaží mi pomoci! Dělají si o mě takové starosti, a to mě k nim vzali teprve před dvěma týdny! Jak může být někdo tak hodný? V mé rodině by vyhledávali návod jak mě zabít a neprozradit se přitom. Je to jak posraný sen, když se probudím a jsem tady a když zavřu oči a na chvíli to tu opustím, jsou to jen noční můry.’

Zvuk zavíraných dveří vytrhl Draca z jeho myšlenek. Dula vystoupil na zadní dvorek a sedl si na starou židli, na které již byl lehký sněhový poprašek. Chápavě se na Draca usmál, bylo jasné, že ví, co mu právě teď probíhá hlavou, a pak promluvil.

„Nyní to vidíte také, viďte?“

Draco se na něj usmál zpět, potlačil chuť se rozplakat, ale když promluvil, jeho oči se třpytily a mrazivý zimní vzduch měnil jeho slova v ledové obláčky páry.

„Jo. Ano, vidím... a děkuji, že jste mi pomohl spatřit to, co jsem po celou tu dobu měl přímo před nosem.“

 27. kapitola - Jasnější ráno

29. kapitola - Zakázané a úžasné

Vyhledávání

Štítky

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat