Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 4
NejhoršíNejlepší 

Původní název: The Marriage Stone
Autorka: Josephine Darcy
Překlad: Pyriel
Beta-reader:  Georgia, Mandragora a Jezinka

Párování:  Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating:  slash, 18+

Severus měl silné nutkání vyskočit ze sedadla, popadnout Harryho a zatřást s ním. A měl podezření, že pro jednou jsou on, Remus Lupin a Sirius Black naprosto téhož názoru.

Jeho ruce se sevřely v pěst tak, až mu zbělaly klouby, když sledoval Lucia Malfoye, jak přebírá křeslo ve Starostolci a je uvítán laskavě se usmívajícím Harrym. Zešílel snad ten kluk? Oni všichni ho varovali - zas a znovu. Dokonce i Draco, který byl vůči svému otci podezíravý, ho varoval - Luciovi Malfoyovi se nedá věřit. Slíbí vám měsíc na nebi, aniž by vůbec uvažoval o tom, že ho kdy doručí. Bude lhát, podvádět, krást - udělá cokoliv, co je v jeho silách, jen aby prosadil svůj vlastní plán. A když to bude sloužit jeho zájmu, bodne Harryho do zad při první příležitosti, která se mu namane. Proč mu chlapec nabídl takovou příležitost ke zlu? Proč prostě nenařídil bystrozorům v sále, aby ho vyvedli? V Harryho současném postavení v kouzelnickém světě mohl snadno Lucia označit jako Smrtijeda a poslat ho do Azkabanu bez dalších otázek.

Severus si uvědomil, že upřeně zírá na Brumbála, vybízí starého kouzelníka, aby s tím něco udělal. Harry by si určitě dal říct, jen kdyby Brumbál promluvil. Už bylo dost zlé, že si Harry, jak se zdá, myslí, že upír, který sedí na vzdálené straně místnosti, je sotva něco víc než jen nevinná oběť okolností - přinejmenším vlkodlaci jsou temnými stvořeními jedinou noc v měsíci. Upíři jsou nebezpeční každý den. Ale to mohl Severus aspoň pochopit - nákaza by neměla osobu odsoudit k životu v otroctví.

Nicméně Lucius, to byla naprosto jiná věc. Jakýkoliv osud postihl Lucia, plně si ho zasloužil. Nezasloužil si druhou šanci - Harry skutečně nepochopil, co je ten muž schopen udělat. A jestli upřímně uvěřil, že by cokoliv na tomto světě přimělo Lucia, aby se stal zastáncem kauzy boje o upírská a vlkodlačí občanská práva, nechal se naprosto ošálit.

Navzdory pohledům, které mu Severus posílal, měl Brumbál oči jenom pro Harryho, a přestože Severus mohl v mužových jiskřících očích vidět vzdálený pocit nevíry, byl přemožen naprostým úžasem. Brumbál věřil v Harryho - bezvýhradně. Z nějakého důvodu byl Brumbál ochotný dát Harrymu v této záležitosti svou plnou důvěru.

Merline! Copak nikdo z nich nevidí způsob, jakým se Lucius na Harryho dívá? Nevidí ten chtíč v mužových očích? Lucius byl neobyčejně krásný muž, ale to pro Harryho určitě nebyl ten důvod! Severusovi se při tom pomyšlení sevřel žaludek.

„Je tu ještě něco jiného, pane řediteli?“ zeptal se Harry potichu, zatímco stál ve středu místnosti.

Brumbál vypadal na okamžik otázkou zaskočený, pak se rychle rozhlédl po zbytku Starostolce. Mnozí z nich vypadali stejně omráčeni událostmi, kterých byli právě svědky. „Ach, ano,“ poznamenal starý kouzelník. „Možná prozatímní ministr?“

Harry se nezdál tou žádostí nijak zvlášť překvapený, ale Severus chtěl znovu křičet na protest. Co to všichni dělají? Tato rozhodnutí by neměla být vkládána na Harryho ramena. Tohle přece není jeho zodpovědnost!

„Madame Bonesová bude sloužit jako prozatímní ministr, pokud souhlasí,“ uvedl Harry a krátce pokývl ke zmíněné ženě.

Amelie vypadala jeho slovy překvapená, ale než mohla odpovědět, vyskočila na nohy madame Umbridgeová, aby protestovala: „ Ale to jí dá nespravedlivou výhodu ve volbách!“

Harry se nad tím zamračil a krátce na Umbridgeovou pohlédl. „Možná,“ souhlasil. „Nebo se po několika týdnech může rozhodnout, že o tu práci vůbec nestojí. Vzhledem k absurdnostem, které se právě dějí, nemůžu říct, že bych jí to vyčítal.“ Pohlédl zpět na Amélii. „Přijímáte?“

Amelie na souhlas přikývla a krátce pohlédla na Albuse, jako by ho žádala o schválení. Starý muž se na ni povzbudivě usmál.

„Dobrá, tak to je vyřízeno,“ zvolal Brumbál. „Nyní, jestli tomu rozumím, tu máme velké množství hlav cizích států a vyslanců, kteří si s námi přejí mluvit, stejně jako několik mudlovských úředníků. Měli bychom přejít do audienční síně a ihned se jim věnovat. Čím dříve se věci tady vrátí do normálu, tím lépe.“

Jeho slova měla na všechny elektrizující účinek, rozbila ticho, když se všichni začali zvedat na nohy a mluvit najednou. Úroveň hluku v místnosti značně vzrostla, ale Severus byl daleko víc zaměřený na Harryho, který se k němu připojil a sklesl zpět na své místo vedle něj. Chlapec vypadal unavený a naprosto ztracený v myšlenkách a Severus neměl ani tu nejmenší představu, co mu říct. Obával se, že kdyby otevřel ústa, nebyl by schopen přestat ječet. A měl silný pocit, že Black a Lupin se cítí podobně. Byl si až příliš dobře vědom toho, že Lucius ještě nespustil z chlapce oči.

Brumbál se k nim o chvíli později znovu připojil a informoval je, že on, Alrik a Diana zůstanou s Harrym, až si půjdou promluvit se zahraničními hodnostáři. Sirius a Remus potřebují co nejdříve zajít na odbor dědictví a pokrevních linií - jestliže se Sirius chce oženit s Remem, musí změnit svou Pokrevní listinu, a Remus s tím, že převzal křeslo ve Starostolci, přijal zároveň postavení dědice Domu Volpinů. To také vyžaduje formální potvrzení. A přestože Severus zoufale toužil zůstat Harrymu po boku, slíbil, jak se zdá, prozkoumat problém, který přednesl lord Aventin - musel si zajít promluvit s předsedou cechu a zjistit, jestli neexistují nějaké další poznámky z výzkumů, které patřily Silviovi Ventusovi a byly ukryty do cechovních archivů.

Severus v němém vzteku sledoval, jak Brumbál odvádí Harryho z místnosti, rychle následován Amelií Bonesovou a Luciem Malfoyem. Po nich následovalo několik dalších členů Starostolce. Když kolem něj procházel Darmut, popadl ho Severus za paži, čímž ho překvapil. „Za žádných okolností nesmíte nechat Harryho samotného s Malfoyem,“ zasyčel na bystrozora.

Darmutovy oči se prudce zúžily. „Rozumím,“ souhlasil a Severus mohl říci podle tónu jeho hlasu, že skutečně plně porozuměl.

Jak se místnost začala vyprazdňovat, promluvili Sirius a Remus konečně nahlas. „Co to sakra bylo?“ vykřikl Sirius jedním dechem. Zamával rukou neurčitě k podlaze komnaty, naznačujíc, že myslí celou tu záležitost s Harrym.

„Je to tvoje rozhodnutí, Harry,“ napodobil Severus slova, která Sirius pronesl k Harrymu, než dnes opustili Bradavice. „Ať se rozhodneš jakkoliv, budeme stát při tobě - TOHLE je to, co to bylo, Blacku!“ zlostně zíral na Nebelvíra, který vypadal po tom připomenutí dost zaraženě.

„Ale proč by Harry důvěřoval Malfoyovi?“ naléhal Sirius. „To nedává žádný smysl.“

„Ten nejuznávanější a nejváženější člen našeho světa právě požádal šestnáctiletého chlapce, aby vyřešil všechny problémy naší vlády, a ty jsi šokovaný tím, že něco nedává smysl?“ zavrčel Severus. „Máme štěstí, že chlapec neodvolal všechny z jejich úřadů a nenahradil je svými kámoši ze školy. Za těchto okolností si začínám myslet, že by možná odvedli lepší práci.“

„Mohl bys mít pravdu,“ souhlasil Remus tlumeným hlasem. „Když uvážíme spiknutí, které náš bývalý ministr zosnoval, aby zotročil celou kouzelnickou populaci, aniž by si toho někdo všiml.“

Severus neměl tušení, jak na to odpovědět - skutečnost byla prostě příliš neuvěřitelná. Považoval Popletala za idiota - ale dozvědět se, že skrýval také svou temnou stránku, byl skutečný kopanec do zubů. Korupce, která musela ve Starostolci vládnout, byla příliš hrůzná, než aby o tom vůbec uvažoval.

„Zdá se, že Lucius Malfoy se, jako všichni, přiklonil na správnou stranu,“ přerušil trojici hlas. Obrátili se a zírali v šoku na Merika Volpina. Vedle něj stál lord Aventine, jeho rudé oči zářily pobavením. Severus potlačil zachvění a svůj přirozený instinkt od upíra odstoupit.

„Nerozumím,“ odpověděl Remus a upřeně se zahleděl na starého vlkodlaka. „Určitě víte, čeho je Malfoy schopen. Že byl jedním z kouzelníků, kteří nejdůrazněji vystupovali proti komukoliv, jehož krev není čistá. To kvůli němu jsem byl podroben vyšetřování kvůli eutanazii.“

„Znám jeho minulost,“ přikývl Volpine. „A také vím, že bez pomoci prostě odstranil z této rady ty nejzkorumpovanější členy.“

„A nahradil je sám sebou,“ namítl Sirius. „A on je desetkrát horší než ti všichni dohromady. Nevidím v tom žádné zlepšení. Jemu se nedá věřit. Nezmění se!“

„Jste si tím tak jistý?“ zeptal se Aventine tiše. „Nepoznáte geis1), když ho slyšíte?“

Všichni tři se zamračili a nedůvěřivě se na upíra zahleděli. Geis, pomyslel si Severus. O čem to, u všech všudy, mluví? Harry nezatížil Malfoye ničím - ne ve skutečnosti - kromě nějakého nejasného odkazu, že nesestoupí z nějaké cesty. A Malfoy rozhodně nesložil žádnou přísahu ani slib - pokud prosté přijetí křesla nebylo považováno za přísahu.

Aventine se jen usmál a vyměnil si krátký pohled se stejně pobaveným Volpinem. „Není tak snadné jít proti vůli krále, a ať už je Harry Potter cokoliv dalšího, je především náš král. Před dvěma nocemi se celý svět změnil - stále ještě se mění. Ve srovnání s tím není tak těžké uvěřit, že by se mohl změnit také jeden muž - dokonce i když je to Lucius Malfoy.“

Severus si uvědomil, že naprosto nenachází slova - jak mohly tyto dvě temné bytosti vůbec věřit, že by Malfoy mohl být důvěryhodný? Mohli ztratit mnohem víc než kdokoliv z nich. Ale možná to není Lucius, komu věřili - ale spíše Harry. Neuniklo mu, že Harry oba muže poznal - s oběma se setkal té noci po Volání. Kdyby mu bylo dovoleno jít, možná by také chápal průběh událostí. Ale i Black se přece zdál stejně tak zmatený.

„Poznámky Silviuse Ventuse,“ pronesl Aventine náhle a podával Severusovi tlustou, v kůži vázanou knihu. „Těším se, až uslyším váš názor na jeho výzkum.“

Zachmuřený Severus od něj převzal knihu a mlčky souhlasně kývl. Upír se všem uklonil, obrátil se a se zavláním pláště vyšel z místnosti. Jeho pomocník Valerian Ventus ho hbitě následoval.

Severus s povzdechem pohlédl na Siria a Rema. „Musím si promluvit s mistrem Doresterem v cechovní síni.“

„Sejdeme se na pátém podlaží, až budeme hotovi,“ řekl mu Black. „Brumbál na Harryho dohlédne, jsem si tím jist.“

„Pokud mu vůbec ještě zbyla špetka rozumu,“ zabručel Severus, než se otočil a dlouhými kroky zamířil z místnosti. Cestou kamennými chodbami k výtahům si mumlal pod vousy. „Musím pro něj přestat dělat ty zatracené citrónové bonbóny. Myslím, že mu nakonec poškodily mozek.“

- - -

Navzdory spěchu a touze vrátit se k Harrymu co možná nejdříve trvalo Severusovi téměř hodinu, než se mu podařilo vystopovat cechovní záznamy, které hledal. Cechovní kancelář na ministerstvu byla ve třetím podzemním patře poblíž oddělení magických nehod a katastrof. Naštěstí většina mistrů lektvarů, kteří zastávali nějaké pozice na ministerstvu, byla stále ještě zapojená při výrobě lektvarů pro Svatého Munga a oběti útoku na famfrpálovém hřišti. Nicméně pořád ještě tam bylo dost členů cechu, kteří Severuse poznali v okamžiku, kdy vešel do kanceláře, vyrojili se kolem něj a zasypali ho otázkami na všechno možné, počínaje antivlkodlačím lektvarem a konče otázkami, jaké to je, být ženatý s Harrym Potterem.

Nakonec musel zakročit samotný mistr Dorester, aby dostal Severuse ze železného sevření otázek a dolů do archivu, kde mohl pátrat po nezbytných svitcích a písemnostech. Přestože si cech vedl puntíčkářské záznamy, věděl, že skutečné detaily o výzkumu budou v knize, kterou mu dal Aventine. Ale mohla by tady být rozličná pojednání k Ventusově práci, jež by se mohla ukázat pro Severusův výzkum jako neocenitelná.

Když pátral v tmavých úzkých chodbičkách mezi regály, našel spoustu svitků, jež hledal, zahrabaných pod čtyřsetletou vrstvou prachu. Zmenšil tu hromadu a všechno to zastrčil do vnitřní kapsy svého pláště ke knize v hadím jazyce. Pak úmyslně vyklouzl málo používanou zadní chodbou a neviděn opustil kanceláře cechu. Zatímco znovu mířil k výtahům, podrážděně se oklepal, když si vzpomněl na otázky, které mu jeho kolegové položili. Zdá se, že svět je lačný po informacích z jeho soukromého života, což bylo dost rušivé.

Protože věděl, že Harry a Albus jsou někde na odboru pro mezinárodní spolupráci, praštil do tlačítka pro páté podlaží. Byl pryč déle, než chtěl, a byl nervózní, aby se už dostal zpět k Harrymu. Nemyslel si, že by Brumbál nebo Alrik pustili Harryho z očí, ale přesto by se cítil o dost lépe, kdyby byl s nimi. Byl také nervózní z toho, kdo by mohl na Harryho čekat. Podle novin byla egyptská faraonka polapena v politických úkladech, takže pochyboval, že by byla přítomná, ale byli jiní, ze kterých měl Severus obavy, že by se mohli dostat k Harrymu, kdyby byl ponechán o samotě.

Nebylo to tím, že by se tak moc obával, že by ho Harry opustil - Harry mu přísahal, že to neudělá. A kdyby nic jiného, Nebelvíři vždy dostáli slibům, které dali. Ale Severuse užírala myšlenka, že by Harry mohl jednoho dne otevřít oči a spatřit, co ještě jiného by mohl mít, a svého slibu litovat. Nebyl si jistý, že by byl schopný snést, kdyby se na něj Harry někdy podíval s lítostí v očích - nebo ještě hůř, co kdyby se ta lítost jednoho dne změnila v odpor nebo nenávist? Co by pak Severus dělal?

Dveře výtahu sklouzly stranou a Severus vstoupil do chodby - navzdory tomu, že na ministerstvu byly na návštěvě pravděpodobně početné zahraniční delegace, pochodněmi osvětlené chodby byly opuštěné. Nepochybně byli všichni shromážděni v hlavní komnatě - což bylo nejspíš dobře. Harry bude obklopen lidmi a plně na očích veřejnosti.

Směřoval přímo ke zmíněnému sálu, zahnul za roh a náhle se zastavil, když si všiml dvou postav čekajících v široké, matně osvětlené chodbě vpředu. Oba muži byli vysocí, dobře oblečení v sportovně laděných kabátcích, které byly oblíbené ve Francii. Severus si rychle všiml dlouhých mečů, které měli oba připnuté u pasu. Vyšší z těch dvou, plavovlasý muž s kozí bradkou, také držel v ruce jednu koženou rukavici. Na levé ruce měl stále ještě rukavici navlečenou a tato symbolika byla Severusovi zcela zřejmá. Dva muži, ozbrojení meči, čekající na něj, jeden z nich svíral rukavici - Severus nedovolil, aby mu tváří přešel jakýkoliv výraz, když byla rukavice hozena k jeho nohám. Prošel dostatečným množstvím soubojů, aby situaci jasně pochopil.

„Vaše jméno, pane?“ dožadoval se na muži. Byl to ten druhý muž, který postoupil vpřed - nepochybně bude sloužit jako sekundant.

„Dovolte mi představit monsieura Philipa Clovise,“ odpověděl muž okázale. Jeho francouzský přízvuk byl nezaměnitelný.

Severus potlačil impuls k zasténání. Slyšel o Clovisovi - každý, kdo studoval šerm, o něm slyšel. Byl považován za jednoho z nejlepších duelantů ve Francii. Byl také vzdáleným bratrancem nynějšího francouzského krále, Ludvíka XXIII - i když se šeptalo, že vládnoucí Dům Bourbonů se od něj distancuje kvůli tomu, že byl zapleten v tak mnoha soubojích. Měl podezření, že sekundant je pravděpodobně Jacques Bernard - také proslulý duelant a Clovisův oblíbený sekundant.

„A váš důvod k souboji?“ zeptal se Severus, aniž by zatím udělal jakýkoliv náznak, že výzvu přijímá. Stěží mohl odmítnout - to věděl. Svou ctí byl zavázán výzvu přijmout. Ale dokud rukavici nezvedne, Clovis nezaútočí. Clovis sice nebyl ze Zmijozelu, ale pravidla souboje byla v Evropě dost standardní.

Clovis se té otázce usmál, jeho modré oči v šeré chodbě pableskovaly. „Nemám s vámi žádný spor,“ odvětil jednoduše, jeho přízvuk byl stejně výrazný. „Ale jsou jistí lidé, kteří by byli potěšeni, kdybyste zmizel ze scény.“

Zmizel ze scény - ta jediná fráze prozradila Severusovi daleko víc, než chtěl vědět. Clovis nechtěl jen prostě souboj vyhrát - měl v úmyslu ho zabít. Myslel si, že když se svět případně postaví proti němu, budou jednoduše usilovat o zrušení jeho manželství s Harrym. Ale možná by s tím bylo víc problémů, než aby to za to stálo - bude prostě mnohem jednodušší zabít ho a zcela ho tak z rovnice odstranit. To by nepochybně udělalo věci snazší pro všechny zúčastněné - nikdo by nepotřeboval hledat důkazy pro anulování. Kdyby byl Severus mrtvý, bylo by tak mrtvé i manželství bez ohledu na to, zda vůbec bylo někdy završeno. Předpokládal, že by měl být vděčný za to, že na něj prostě neposlali úkladné vrahy - tohle byl přinejmenším způsob, kdy měl možnost se bránit.

Nemohl si pomoci, ale musel uvažovat, kdo Clovise poslal - pochyboval, že by muž přišel sám od sebe. Nejpravděpodobnější osobou byl Ludvík XXIII sám - měl sedm dětí a všechny byly v současné době svobodné. Dokázal si představit, jak by byly všechny potěšené, kdyby byl Harry najednou svobodný.

Severus se zamračil - nepochybně byl magicky silnější než Clovis, ale v souboji to neznamenalo nezbytně vítězství. A Clovis měl sekundanta - kdyby Clovise porazil, druhý muž by ho mohl poté okamžitě vyzvat, aniž by Severusovi dal příležitost si odpočinout. Bez svého vlastního sekundanta bude výrazně znevýhodněn.

V duchu zalitoval nedostatku zmijozelských přátel - ani jeden z mužů či žen, se kterými vyrůstal a učil se šermovat, by se nikdy nepřihlásil dobrovolně, aby mu sekundoval. Jak to bývalo, jeho nejbližším potenciálním spojencem by v takovéto situaci byl Lucius Malfoy - a Severus ho znal příliš dobře, než aby kdy přijal jeho pomoc.

Dnes to bude jenom na něm. Bude se jim muset oběma postavit a pokusit se je porazit nebo zemřít.

Tasil hůlku, aby si přivolal rukavici, protože odmítl ohýbat se před dvěma muži. Ušklíbl se na ně, když se usmáli, protože pochopili.

„Severusi!“ Hlas Siria Blacka trojici překvapil a všichni se obrátili, aby spatřili, jak k nim chodbou spěchají Black a Remus Lupin. Clovis a Bernard ustoupili stranou, když procházeli, a neudělali zatím žádný pohyb, aby okamžitě zaútočili navzdory tomu, že výzva byla přijata.

Black vrhl jediný pohled na rukavici v Severusově ruce a střelil pronikavým pohledem po obou Francouzích. „Budu ti sekundovat, Severusi,“ prohlásil okamžitě a Severusem projel šok z překvapení. Opravdu se svět změnil tak moc, že by mu Sirius Black přiskočil na pomoc? Nebyl si jistý, co si o tom má myslet.

„A vy jste?“ dožadoval se Clovis.

„Sirius Black,“ odpověděl Nebelvír a na rtech se mu objevil vlčí úšklebek. Oba Francouzi si vyměnili zvláštní pohled a Bernard teď už nevypadal tak sebejistě.

„Podle novin máte být šílený,“ poznamenal Clovis s uštěpačným šklebem na rtech.

„Správně,“ souhlasil vesele Sirius. „To je to, co říkají.“

„Budu vám soudcovat, ano?“ poznamenal Remus a příjemně se na všechny čtyři usmíval, jako kdyby šlo o sledování famfrpálového utkání. O chvíli později se zdálo, jako by se celé jeho tělo přesouvalo a tálo a na místě ponechalo ohromného pekelného psa. Clovis a Bernard při tom pohledu ucouvli o několik kroků, na tvářích jasně viditelné obavy.

„Pekelný pes,“ vysvětlil jim Sirius se širokým úšklebkem. „Jsou z nich vynikající rozhodčí. Legendy říkají, že když podvádíte jim před očima, ztratíte duši.“

Ačkoliv ostražitě sledoval Rema, přesto se Clovisovi podařilo vypadat rozhořčeně. „Vy se odvažujete naznačovat, že bych podváděl?“

„Šílenec, vzpomínáte?“ vyvalil Sirius oči. „Těžko to můžete použít proti mně.“

Mnohem častěji, než se mu líbilo, byl Severus cílem urážlivé nestoudnosti Pobertů - nikdy by nevěřil, že přijde den, že za ni bude vděčný. Sirius upoutal jeho pozornost, když se přesouval za něj, aby zaujal své místo coby sekundant. „Neztrácej čas, Severusi,“ zašeptal. „Slož ho rychle, zabij ho, když budeš muset. Nebude poslední. Musejí vědět, že to má své následky, jestli doufáš, že tím některé z nich odradíš.“

Severus už dospěl ke stejnému závěru, i když byl překvapený, když totéž slyšel od Blacka. Už tak bylo dost podivně potěšující vědět, že má Black takovou důvěru v jeho schopnosti. Byl tu už jen jeden malý problém. „A jak vysvětlím Harrymu, proč jsem zabíjel, když ani Lucius Malfoy to neudělal?“ zeptal se tiše.

„Myslím, že Harry dá přednost tomu, mít tě naživu,“ prohlásil Sirius prostě, zatímco Clovis jednou rukou vytáhl svůj meč, zatímco v druhé měl hůlku.

Zachmuřený Severus, který už měl hůlku venku, vytáhl svůj vlastní meč a vykročil vpřed, aby se setkal se svým protivníkem. Tohle tedy nebyl způsob, jakým doufal, že stráví den.

Krátce se navzájem studovali, oba si všimli způsobu, jakým drží ten druhý meč i hůlku, jak rozkládá váhu a jakou má polohu těla. Přestože Severus věděl, že francouzský dvůr má v oblibě rapír, byl Clovis ozbrojen tradičním dlouhým mečem, který se podobal jeho vlastnímu - s lehčím ostřím by byl v nevýhodě. A pak, jako v odpověď na nějaký tajný signál, oba muži zaútočili.

Za svého života ve zmijozelské koleji se Severus naučil každý možný odporný trik, pokud šlo o souboje, a právě nyní je využil všechny. Jeho první kouzlo bylo zaměřeno raději na jeho vlastní meč než na protivníka, a rozpálilo kouzelnickou ocel jeho ostří Živým ohněm. Bylo to kouzlo, které ovládali jenom ti nejmocnější kouzelníci - každý úder takového meče bude nemilosrdně pálit.

Ostří udeřilo jenom sekundu po tomto kouzlu, právě když vytvořil magický štít, který měl blokovat Clovisův počáteční magický útok - Incendo, které, kdyby ho zasáhlo, by zapálilo jeho plášť. Potom už se Severus ani nepokoušel držet na uzdě - meče i kouzla létala mezi nimi, tavila zdi a plnila chodbu záblesky světla a skřípěním ocele o ocel, oba se přitom pohybovali tak rychle, že nebylo možné údery sledovat.

Clovis byl více než hoden své pověsti - mužova zručnost s mečem překonávala jeho vlastní a jenom jeho silnější štít ho udržoval v bezpečí - i když dokonce i tak cítil, jak více než jedna rána projela jeho masem, když nenastavil štít do správného směru. Francouz byl rychlý také s hůlkou - ačkoliv jeho výběr kouzel byl předvídatelný a opakovaně se spolehl raději na slovní příkaz než na rychlejší nonverbální kouzla, která používal Severus.

Pohybovali se tam a zpět, vyměňovali úder za úderem, kouzla mezi nimi explodovala, dokud si Severus konečně nevšiml díry v mužově obraně. Clovis používal svůj vlastní magický štít, aby odvrátil Severusův meč, jako kdyby věděl, že by pod náporem magie dlouho nevydržel. Místo toho se spolehl na svou neobyčejnou hbitost a kouzlům, která na něj mířila, uhýbal - odrážel Severusovy rány za použití svého vlastního meče.

Poté Severus změnil svá kouzla na řezající kletbu - poslal dlouhé, žhoucím provazům podobné pruhy světla na muže takovým způsobem, že se všem nedokázal fyzicky vyhnout. Clovis neměl na vybranou, musel přesunout svůj štít tak, aby odvrátil kouzlo, a ve chvíli, kdy se jeho těžiště posunulo, udeřil Severus svým planoucím mečem, vyřízl dlouhý otevřený pás spáleného masa křížem z mužova boku. Živý oheň ulpěl na jeho kůži a zažral se mu do těla.

Křičící Clovis zavrávoral dozadu a Severus udeřil ještě naposledy do jeho štítu drtícím kouzlem,čímž muže poslal k zemi. Botou srazil dolů mužovu pravici, meč připravený tak, že by mužovu hruď provrtal skrz naskrz. Živý oheň stále hořel.

„Vzdávám se!“ zakřičel Clovis, upustil meč i hůlku a zastavil Severusovu ruku. Pach spáleného masa se hustě šířil vzduchem a na kratičký okamžik byl Severus v pokušení stejně si vzít mužův život. Nebyl imunní vůči adrenalinu nebo vzteku, který koloval jeho žilami - koneckonců pořád ještě byl Zmijozelem.

Ale pomyšlení na to, jak by se na něj Harry mohl dívat, kdyby se poddal svým instinktům, bylo dostatečné, aby ho přinutilo stáhnout se. Odstoupil od Clovise, vrátil se po bok Blackovi a dovolil mužovu sekundantovi, aby se o poraženého postaral a uhasil Živý oheň, který ho stále ještě stravoval. Jak to tak vypadalo, poznamenal ho na celý život.

„Pěkné,“ poznamenal Black prostě a Severus na potvrzení krátce zavrčel. Teď, když adrenalin poklesl, si začal uvědomovat bolest ve svém vlastním těle. Clovis ho zasáhl mečem třikrát - jednou na ruce a dvakrát do nohy. Ze všech tří míst krvácel.

Bernard o chvíli později vzhlédl, zlostně se na ně zadíval a jeho oči přejely po Blackovi, jako kdyby zvažoval, jestli by ho neměl vyzvat. Severus věděl, že situaci odhadl správně - kdyby tu nebyl Black, okamžitě by ho, navzdory jeho zraněním, vyzval.

„Jen do toho, zkuste to,“ vyzval Black muže s úšklebkem. „Ale měl bych vás nepochybně varovat, že poté, co vám napráskám, nechám ho, aby vás oba sežral. Ještě jsem ho dnes nenakrmil.“ Pokynul k poblíž stojícímu pekelnému psovi, který si podle očekávání olízl tlamu.

Muž nervózně polkl, nic neřekl, ale místo toho pomohl Clovisovi na nohy. Francouzský duelant sklonil hlavu, tvář stále pokřivenou bolestí. „Dobrý boj, monsieur,“ prohlásil a pak svému druhovi dovolil, aby ho odvedl, a oba zmizeli dolů dlouhou chodbou.

Remus se o chvíli později přeměnil a přistoupil k Severusovi. „Krvácíš,“ uvedl zbytečně, zatímco vytahoval hůlku a začal používat několik kouzel, aby rány uzavřel. Bylo by nepochybně lepší, kdyby ho mohli vzít k madame Pomfreyové, aby ho vyhojila úplně, ale alespoň zastavil krvácení a poradil si s bolestí.

„Nechceš si nechat jizvu jako trofej?“ zeptal se ho Black s náznakem starého posměchu v hlase - možná byl Nebelvír, ale narodil se ve Zmijozelské rodině. Znal všechny jejich zvyky.

„Myslím, že už mám jizev dost,“ odpověděl Severus a pro jednou k muži necítil žádný antagonismus. Oni dva se možná neměli rádi - ale nemohl popřít, že Black tam byl, když ho potřeboval, a jednal přesně tak, jak se od člena rodiny očekávalo, že bude jednat.

„Pojďme,“ naléhal Remus na oba, když rány uzavřel, jak nejlépe mohl. „Najdeme Harryho a Albuse a vypadneme odsud. Myslím, že na jeden den už máme všichni ministerstva po krk.“

Severus souhlasně přikývl a srovnal krok s oběma, když znovu zamířili chodbou k hlavní galerii před komnatou Mezinárodní obchodní komory. Zahnuli za poslední roh a znovu se náhle zarazili.

Mezi nimi a hlavním vchodem do sálu stálo přes dvacet mužů - všichni stáli ve dvojicích, všichni ozbrojení meči. V každém páru držel jeden v ruce rukavici. Všichni zírali na Severuse.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Poznámka autorky:
Omlouvám se, že jsem vás nechala viset nad propastí. Pošlu vám to, jakmile to dokončím. Doufejme, že budu mít příští kapitolu (z Harryho pohledu) hotovou příští týden.

Ve věci Domu Bourbonů - pokud vím, tak královská linie skončila s Ludvíkem XVIII, ale jak už jsem v jedné dřívější kapitole zmínila, francouzské kouzelnické obyvatelstvo se odřízlo od veškerého kontaktu s mudlovským světem před Vládou teroru. Také zmeškali celou tu napoleonskou záležitost. Ne že by to bylo nějak důležité - ale v této verzi světa magická odnož Domu Bourbonů v kouzelnickém světě zůstala u moci.

Chci poděkovat všem, kdo komentovali můj příběh. A opravdu chci poděkovat vám všem za vaše nesmírně kladné poznámky u posledních kapitol. Poté, co jsem přes dovolenou přerušila psaní, jsem se obávala, že se vrátím k výkřikům protestů - ale místo toho jsem nedostala nic než povzbuzení a podporu. Celý tento proces byl úžasný (i když vyčerpávající) zážitek a já bych vám chtěla všem povědět, jak moc si vašich postřehů cením. Udržují mě v chodu, když už si myslím, že nedokážu napsat jediné další slovo.

Poznámka překladatelky:
1) geise

 Dál touto cestou - 69. kapitola

Věci na nichž záleží - 71. kapitola

Vyhledávání

Štítky