Labyrintem slov...

Původní název: Lynne's AU Ending to The Marriage Stone
Autorka: lynned0101
Překlad: larkinh
Beta-reader:  angie77 a Nixerwil

Párování:  Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating: slash, 15+

První týden kurzu paní Longbottomové uběhl jako voda. Její studenti byli překvapeni, jak rychle jim v hodinách plyne čas a jak hodně jsou unaveni, ačkoliv si většina z nich původně myslela, že výuka bude jednoduchá a nenáročná. Jediný, kdo stále vypadal svěže, byla sama paní Longbottomová.

Soví poštou denně přicházely noviny z celého světa a ve všech se popisovaly menší útoky na kouzelnické komunity. Nejvíce útoků se ale odehrávalo v Londýně nebo jeho blízkém okolí. Všem bylo jasné, že se Smrtijedi navzájem kontaktují, a patrně i Voldemort alespoň některé z nich vyhledal. Naštěstí byla moc Znamení zla z velké části pryč.Podle rozsahu a následků útoků se dalo usoudit, že každý z nich je dílem jednoho, maximálně dvou kouzelníků. K rozsáhlým útokům, k jejichž provedení by bylo nutné čerpat sílu pomocí Znamení zla od více čarodějů, nedocházelo, jenže Harry se nedokázal zbavit pocitu, že se jedná pouze o klid před bouří.

Jedinou událostí, která narušila hladký běh uprostřed týdne, byl návrh profesorky McGonagallové, že nastal čas, aby se faraonka Nitocris přestěhovala z Nebelvíru do jiné koleje. Mladou vladařku to však rozhodně nepotěšilo.

Hermiona se profesorce hned svěřila s tím, že faraonka je pravděpodobně zamilovaná do Nevilla Longbottoma. Starší žena, navzdory svému přísnému vzhledu, tyto klevety přivítala. Přes obličej jí přeběhl jindy velmi vzácný úsměv. „To je velmi zajímavé, slečno Grangerová, opravdu velmi zajímavé! Dohodli jsme se, že faraonka bude bydlet buď v koleji, do které bude zařazena, nebo stráví vždy několik dní v každé ze čtyř kolejí předtím, než Moudrý klobouk oznámí své rozhodnutí. Možná, že…“ Se zablýsknutím v očích ukončila rozhovor a vydala se za ředitelem.

„Albusi, vím, že jsme se shodli, že ta mladá dáma bude bydlet ve všech kolejích, ale vůbec jsme nemohli předpokládat, že k něčemu takovému dojde.“

Starší kouzelník se na ni přes okraj svého šálku s čajem usmál. Minerva je taková romantička - tento příběh „mladé lásky“ způsobil, že její představivost se rozjela na plné obrátky. „Rozhodně nepodceňuji kouzlo této situace, Minervo, ale k jejímu ubytování došlo za určité podmínky, a to musíme respektovat. Pokud bychom věděli, kam ji Moudrý klobouk zařadil, museli bychom ji tam ubytovat, a vůbec by se nemuselo jednat o Nebelvír.“

Teď byla řada na Minervě, aby se usmála. „Pokud by existoval důvod, který by jí bránil se přestěhovat jinam, předpokládám, že by mohla zůstat ve své současné koleji?“

Albus se s povzdechem podíval na svou zástupkyni. „Myslím, že ani nechci vědět, kam tím míříš. Ano, Minervo, předpokládám, že za určitých okolností by bylo rozumnější ponechat faraonku v její současné koleji. Doufám, že ať už nastane jakákoliv situace, nebudeme toho muset litovat.“

Malý úsměv probleskl tváří profesorky, když se zvedala k odchodu. „Samozřejmě, pane řediteli.“

Druhého dne ráno Albuse vůbec nepřekvapilo, když se dozvěděl, že madame Pomfreyová byla v noci zavolána do nebelvírské dívčí ložnice, aby vyléčila náhlé onemocnění zelenými spalničkami. Jedna z dívek v sedmém ročníku si večer stěžovala na bolesti hlavy a když se v noci probudila, její tělo bylo pokryté velkými zelenými skvrnami. Přestože zelené spalničky nejsou život ohrožující nebo obtížně léčitelnou nemocí, mohou být nakažlivé. Proto madame Pomfreyová přesunula nemocnou dívku na ošetřovnu a zbylé studentky důkladně vyšetřila. Žádná z nich naštěstí neonemocněla, ale všem pro jistotu dala vypít dávku lektvaru proti spalničkám. Madame Pomfreyová také doporučila profesorce McGonagallové a Nitocris, aby faraonka zůstala i nadále v Nebelvíru, místo aby se přestěhovala do jiné koleje, jako bezpečnostní opatření proti dalšímu šíření nemoci.

Nitocris její doporučení vůbec nevadilo, spíš jím byla nadšená. Naštěstí profesorka McGonagallová dokázala své pobavení její reakcí dobře skrýt.

- - - - -

V sobotu ráno bylo na hradě velmi rušno. Přiletaxovali se sem nebo přenesli pomocí přenášedla asistenti a obchodní partneři mnoha účastníků kurzu paní Longbottomové, aby své kolegy informovali o všem, co se za uplynulý týden událo v jejich kanceláři nebo paláci nebo kdekoliv jinde, a vyslechli si jejich rady a příkazy.

Harry se nemohl dočkat, až se dostane mimo hradní zdi, už jen proto, že by někteří z hostů mohli očekávat, že s nimi bude řešit jejich záležitosti. Potřeboval si odpočinout. Skupina studentů se chystala na výlet do Prasinek, ale Harry tam od útoku nebyl a neměl ani v úmyslu tam jít teď. Ron dával dohromady tým pro menší přátelské utkání ve famfrpálu, ale upřímně, hřiště ještě pořád nebylo opravené a Harrymu se tam nechtělo.

Jedinou osobou, jejíž plány alespoň vzdáleně Harrymu vyhovovaly, byl Neville. Chtěl jít rychle zkontrolovat skleníky a pak se připojit k několika bojovníkům ze Zimních zemí a navštívit s nimi jejich farmy. Zatímco vzpomínky na jeho první příchod do Zimních zemí nebyly vůbec hezké, představa, že jim pomůže v obnově jejich země, se Harrymu líbila. Neville jim chtěl pomoci s rekultivací opuštěných polí, aby byla připravena na osetí. To byl přesně ten druh rozptýlení, které Harry hledal.

Severus se těšil na další vaření lektvarů. Po vzrušení z objevování magických vlastností poupat Rosa caedes se začal pokoušet o uvaření přesných kopií lektvarů popsaných Silviem Ventusem. Už si dokonce vytipoval oblasti, které bude chtít podrobněji prozkoumat. Jenže když Harry řekl, že by chtěl jít s Nevillem do Zimních zemí, musel své vlastní plány změnit. Nic na světě ho nemohlo donutit, aby tam nechal jít Harryho samotného.

„Ředitel má pořád dost velkou zásobu uzávěrů od máslového ležáku, které přeměnil na přenášedla, když si myslel, že budeme potřebovat pomoc při tvé záchraně loni o Vánocích. Předpokládám, že kdokoliv, kdo tohle dobrodružství organizuje, jich má dostatečné množství?“

„Samozřejmě, Severusi. Víš, že nemusíš jít s námi. Neville je v obranných kouzlech dobrý. Sám jsi ho viděl. Jeho babička mu s tím hodně pomohla. A budeme s Ullenem a Gennerdem - to jsou ti dva Vikingové, co měří přes dva metry. A se všemi jejich muži. Budeme v bezpečí.“

Severus se ukázkově ušklíbl. „Pane Pottere, ať už se okolnosti jeví sebevíc bezpečné, vy nějakým způsobem přitahujete nebezpečí. Nehodlám nic riskovat. Poohlédnu se také po některých rostlinách. Půda v Zimních zemích je proslavená svými magickými vlastnostmi, a rostliny, které tam rostou, se mohou hodit do lektvarů.“

Harry se na svého manžela zašklebil, ačkoliv ne se stejným efektem. „Pořád jen lektvary, co? Nejspíš bys přijal i pozvání do pekla, kdyby sis myslel, že tam najdeš nějaké zajímavé kytky.“

Severus zdvihl obočí, ale nechal Harryho poznámku být. Vzpomněl si, jak se s Pomonou Prýtovou prodírali růžovým labyrintem na Briarwood Hall. Harry ani netušil, jak blízko měla jeho poznámka ke skutečnosti, a on neměl potřebu mu to ukázat. Místo toho podal mladšímu muži plášť a následoval ho ven.

- - - - -

O chvíli později již skupina vikinských válečníků, dva bradavičtí studenti a jeden profesor lektvarů dorazili na farmu v nejsevernější části Zimních zemí. Jarní vzduch tu byl ještě studený, i když dny již byly znatelně delší. Farma se rozkládala na úpatí hor, o nichž se Harry domníval, že jsou domovem černých wyrmů. Stáli na místě s velkým domem a několika dalšími budovami, ohrazenými vysokým plotem. Za ním bylo pole porostlé trávou - farma byla opuštěna už před mnoha lety kvůli útokům mozkomorů. Sice tu byli i grendlingové, ale těm byli Vikingové schopní se ubránit - nebyl žádný důvod, aby půdu opouštěli jen kvůli nim.

„Přátelé, vítejte na Skye Rock Hall!“ řekl Ullen a rukama ukazoval všude kolem sebe. S Bifrost Hall, jediným dalším místem Zimních zemí, které Harry viděl, se to nedalo srovnávat, ale mohla tu klidně žít nejméně jedna velká rodina. Pomalu přicházeli muži, ženy i děti, aby se přivítali s příchozími. Harry, Severus a Neville byli představeni manželkám, dětem, sourozencům, sestřenicím a bratrancům, představujícím téměř kmenové společenství.

Když se pomalu přesouvali ke vstupní bráně, Ullen vyskočil na velký sud. „Poslouchejte mě všichni. Mladý Longbottom ví všechno o rostlinách. Poradí nám, jak zúrodnit zemi a jaké rostliny tu teď pěstovat. Uděláme, co navrhne. Žádné dohadování ani hádky, prostě to uděláme. Nemusíme se už bát těch prokletých mozkomorů, za to můžeme děkovat lordu Potterovi a jeho manželovi, lordu Snapeovi, ale nesmíme zapomenout na grendlingy. Gennerd a jeho muži budou hlídat, a my jim to oplatíme odpoledne, až budeme na jeho farmě. Budeme je poslouchat, a když nám řeknou, že máme odejít, uděláme co?“

Severuse Ullenova řeč zmátla, ale odpověď na jeho poslední otázku všechno vyjasnila. Sbor dětských hlasů vykřikl: „Budeme utíkat!“ Toto místo muselo být divoké a plné nebezpečí, když na polích museli hlídkovat těžce ozbrojení vikinští válečníci. A očividně tu bylo normální, aby děti pracovaly na poli společně s rodiči. Půjdou s nimi ven mimo chráněné prostranství. Severuse zamrazilo, když si uvědomil, že tyto děti budou vystaveny takovému nebezpečí, a nikoho ani nenapadlo o tom přemýšlet.

Tolik k Harryho přesvědčování, že tu bude v bezpečí!

Celá skupina následovala vikinské bojovníky pod Ullenovým vedením ven na pole. Neville už předtím získal nějaké informace o jeho farmě a tak si stihl několik věcí promyslet. Když ostatní začali pomocí rýčů a motyk připravovat půdu k osetí a místo kouzel pracovali raději fyzicky, zamával na Harryho. Ten si již uvědomil, že spolu se Severusem dokáží pomocí kouzel všechno udělat během chvilky. Harry Severusovi zašeptal: „Severusi, ty a já to uděláme za ně. Zabere nám to jenom minutu a oni pak budou mít víc času na sázení a tak. Souhlasíš?“

Ačkoliv se Severus k této ‚expedici‘ nepřidal kvůli farmaření, dal Harrymu za pravdu a přikývl. Čím méně času stráví mimo bezpečné zdi Skye Rock Hall, tím lépe. Požádali všechny, aby ustoupili, a vyslali svou magii do půdy. Země se zorala a na polích se vytvořily řádky čekající na osetí. Neville roztřídil Vikingy do skupin, procházel s nimi jednotlivé úseky na poli, posuzoval při tom půdu a mikroklima a rozhodoval, kde a co bude nejvhodnější vysadit. Pak rozdělil mezi skupiny semena a sazenice, jež s sebou přinesl z Bradavic, a za chvíli bylo všechno vyseté a osázené. Všechna půda byla zrekultivována na fungující farmu ještě před obědem.

Děti využily příležitost si chvíli hrát v otevřeném prostoru, než se vydají zpět do bezpečí ohrazeného dvora. Severus potichu děkoval všem bohům, na které si dokázal vzpomenout, že děti v Bradavicích nebyly tak uječené a uvřískané, jinak by už určitě nejméně jednoho studenta zavraždil. Nicméně když tam tak stál a sledoval dění na poli, jeho oči zachytily jednoho obzvláště divokého zplozence pekla, který pobíhal při severní hranici nově osetého pole. Chlapec skákal kolem nějakého keře a vzbudil tím Severusovu zvědavost. Zdálo se mu, že mezi polem a lesem, jenž rostl na úpatí hor, roste kouzelná zlatice 1).

Navzdory svému přesvědčení, že blízkost toho dítěte mu způsobí šílenou bolest hlavy, kráčel tím směrem, aby onu rostlinu prozkoumal. Chlapec se utišil, když uviděl přicházet muže, jemuž starší jeho vesnice prokazovali úctu, a zíral na něj se široce otevřenýma očima. Pak se k němu přidal, aby zjistil, co tak upoutalo pozornost lorda Snapea. Skoro jako by se Severusova zvědavost přenesla na chlapce, který se spolu s ním sklonil k jednomu z keřů.

Byla to opravdu kouzelná zlatice. Květy měly tu samou žlutou barvu jako nemagické rostliny, rozšířené v mudlovském světě, ale Severus někde četl, že jasně žlutá barva květů kouzelných zlatic je způsobena slunečními paprsky, vycházejícími z každého květu. Ještě nikdy je neviděl; vyžadovaly magickou půdu a specifické podnebí. Jeho mozek překypoval spekulacemi, jak bude tato přísada reagovat v různých lektvarech.

Malý chlapec keře už samozřejmě viděl, protože volně rostly na úpatí hor a poskytovaly jim po večerech spoustu zábavy. Utrhl jeden květ, zmáčkl ho ve své dlani a ukázal lordu Snapeovi, jak z jeho středu vycházejí paprsky světla. Světlo chvíli setrvalo v jeho dlani a na květu, v jehož okvětních lístcích bylo původně uvězněno.

Severus chtěl něco říct, když jeho uši zachytily zvuk praskající větvičky ani ne třicet metrů od nich. Otočil hlavu a zjistil, že se dívá přímo do rudých očí svítících z černé kožešiny. Pod očima byla obrovská otevřená tlama plná velkých, nažloutlých tesáků.

Grendling.

V tu samou chvíli uslyšel další praskající větvičky na okraji lesa. Rychlý pohled tím směrem mu potvrdil, že je tam nejméně deset dalších grendlingů a všichni pozorují jeho a hocha.

Severuse vždycky udivovalo, jak překvapivě jasně, logicky a rychle dokáže mysl reagovat v okamžicích strachu a velkého stresu. Byla to tvrdá lekce, kterou se během let naučil ve službách Pána Zla, a rozhodně platila i tady. Během sekundy zvážil několik možností. Podle toho, co si pamatoval od Studny zoufalství, mu bylo jasné, že tolika grendlingům nedokáže utéct. A také tu byl ten kluk. Kdyby ho nesl, ještě víc by ho to zpomalilo. Věděl, že dokáže hodně rychle seslat velké množství kouzel, a pokud by mezi ním a grendlingy byla větší vzdálenost, dokázal by se probojovat zpátky do bezpečí Skye Rock Hall. Možná se bude muset vypořádat s mnoha grendlingy, kteří se k němu dostanou během krátké chvilky, a nebude mít čas seslat kouzlo proti každému z nich jednotlivě. Zvážil vržení kouzla do oblouku. Ve skutečnosti to nikdy nevyzkoušel, ale teoreticky to bylo možné. Odpuzovací kouzlo vyžadovalo poměrně málo magické síly, takže by měl být schopen je udržet po dobu, co bude rukou opisovat oblouk, aby pokryl všechna místa, odkud by je mohli grendlingové napadnout.

Jeho vnitřní rozhovor netrval více než dvě nebo tři vteřiny, během nichž on i chlapec zůstali nehybně stát. Jedním rychlým pohybem se Severus postavil, popadl hocha za ruku a strčil ho za sebe, aby ho nezasáhlo kouzlo a aby ho kryl před grendlingy, kdyby nefungovalo. Zároveň s tím vytáhl hůlku a napřáhl ruku, připravený vrhnout kouzlo.

Na jeho pohyb reagovali grendlingové stejně rychle, jako on předtím zvažoval své možnosti. Když se ale celá smečka pohnula, aby se na obě lidská stvoření vrhla, země se pod nimi dala do pohybu.

Dva nebo tři grendlingové jednoduše zmizeli. Vypadalo to, jako by přímo ze země vyrostly velké černé stíny a celé je spolkly. Pak začaly stíny získávat tvar. Země se zvířila velkými černými, hadům podobnými těly s tlamami plnými ostrých zubů. Vrhli se na grendlingy - ta zvířata, která nezareagovala dostatečně rychle, byla chycena a celá snědena, ostatní grendlingové prchali hrůzou.

Gennerd a jeho muži si všimli náhlého pohybu u severní hranice pole, ale než stihli vytáhnout zbraně a vyběhnout, připraveni na boj s nebezpečnými šelmami, grendlingové byli pryč a na jejich místě se objevili černí wyrmové. Bojovníci věděli, že na ně jejich zbraně nestačí, ale byli odhodlaní chránit Severuse a chlapce. S bojovým pokřikem a s vytasenými meči se proti nim rozběhli, ale zastavil je něčí hlas. „Stůjte! Nikdo nebude útočit na černé wyrmy!“

Všechny hlavy se otočily k Harrymu, nyní běžícímu přes pole k Severusovi a malému chlapci. Právě včas se podíval směrem k lesu, zatímco se bavil s Ullenem, aby uviděl, jak se objevili grendlingové a pak zmizeli ve chřtánech wyrmů. Jeho počáteční zděšení, že se Severusovi stane něco hrozného, začalo pomalu mizet, jenže pak zjistil, že Gennerd a jeho válečníci se chystají napadnout černé wyrmy, a on chtěl útoku na případné spojence zabránit.

Černí wyrmové patrně splnili své poslání, protože hned poté, co grendlingové zmizeli, hemžení přestalo a oni se seřadili do půlkruhu s jedním wyrmem uprostřed. Když se Harry blížil, prostřední wyrm ochutnal vzduch svým jazykem, a pak promluvil.

„Mladý králi, vítáme tě zpět v Zimních zemích a v našem domově. Poznali jsme tvůj magický podpis a magický podpis jednoho z mužů, který byl s tebou před mnoha měsíci. Šelmy z Temného lesa ohrožovali jeho a jedno mládě z tohoto hnízda. Nepřáli jsme si, aby byli zraněni.“

Malý chlapec otevřel pusu, když uslyšel Harryho mluvit hadí řečí. „Děkuji vám, draci, za záchranu mého manžela a malého chlapce.“

Několik černých wyrmů začalo kývat svými hlavami, když uslyšeli Harryho nazvat Severuse svým manželem.

„Pomáháme tomuto hnízdu obnovit jejich farmu, teď, když jsou stíny pryč a oni mohou své hnízdo opustit. Nebudeme překážet jednomu z vašich hnízd?“

Vůdce wyrmů promluvil za celou skupinu. „Máme mnoho hnízd v horách a nikdo se nestará o hnízda při úpatí hor.“

„Pohybují se šelmy z Temného lesa často touto oblastí?“ chtěl Harry vědět. Jak nebezpečné může být pro Vikingy obhospodařování půdy tady?

„Jsou všude v Zimních zemích, mladý králi. Zůstáváme většinou v horách a nepotkáváme je často. Nikdy nás nenapadají, ale loví všechny ostatní tvory.“

Černý wyrm mohl vycítit z Harryho magie zármutek, když si mladík uvědomil rozsah škod způsobených grendlingy. Vzpomněl si na odvahu, s jakou mladý král vedl tyto bojovníky a další ze svého světa při uzavírání studny, ze které vycházely stíny, a rozhodl se. „Nemohu slíbit, že v této části Temného lesa bude vždy přítomen nějaký drak, ale přikážu všem drakům, aby zaútočili na každou šelmu, kterou zastihnou příliš blízko vašich hnízd.“

Nabídka černého wyrma byla oceněna vděčností, jež nyní vyzařovala z Harryho magie. Mladík se mu na vyjádření svých díků formálně uklonil. Všichni černí wyrmové se mu též poklonili a pak se otočili a zmizeli pod zemí.

Vikingové tam tiše stáli a jejich úžas se mísil se strachem, zatímco se dívali na malého černovlasého muže mluvícího s hrozivými wyrmy. Když wyrmové odešli, všichni se začali hýbat a mluvit jeden přes druhého, jako by je někdo osvobodil od kouzla.

Severus byl první, kdo se dostal k Harrymu, protože byl od něj jen několik metrů daleko. Chtěl se přesvědčit, že nebyl zraněn. Také Harry se potřeboval ujistit, že se Severusovi nic nestalo. Po prvotním objetí se navzájem prohlíželi a hledali známky možných zranění, a v okamžiku, kdy se chtěli začít navzájem plísnit za svou pošetilost a za vystavení se takovému riziku, se k nim připojili Gennerd a jeho muži a nakonec také Neville a Ullen. Slova protestů a stížností sice neopustila jejich ústa, ale oba si udělali v mysli poznámku, že se k tomu musí vrátit později v soukromí.

Harry dovolil Gennerdovým mužům, aby ho obstoupili, a když se ujistili, že je chráněn, promluvil.

„Černí wyrmové nejsou vašimi nepřáteli, Ullene. Rozpoznali Severusův magický podpis a přišli, aby jeho i chlapce ochránili před grendlingy. Nemůžou slíbit, že v lese vždycky jeden z nich bude, ale nejstarší wyrm řekl, že všem drakům přikáže zaútočit na každého grendlinga, který by ohrožoval tvou farmu.“

Gennerd byl opatrný. „Tyhle bestie jsou chytré. Obzvlášť, když jsou zahnány pomocí magie. To pak se drží stranou několik dní. Myslím, že se tu teď nějakou chvíli neukáží. A když je teď napadli wyrmové, i když jen jednou nebo dvakrát, můžou se této části lesa už nadobro vyhýbat.“

„Nevím, jak daleko od svých hor se černí wyrmové běžně pohybují, ale jejich vůdce řekl, že jeho draci zaútočí na každého grendlinga, který bude ohrožovat jakéhokoliv člověka v Zimních zemích, pokud se u takové situace vyskytnou,“ řekl Harry. Měl obavy, aby si ostatní nemysleli, že Ullen získal na jejich úkor výhodu, neboť grendlingové by se teď mohli přesunout k jiným farmám. Poslední věc, kterou chtěl, bylo zasít nedůvěru a nepřátelství mezi Vikingy. Zdálo se, že svým prohlášením utišil nevyslovené obavy, protože Gennerdův výraz ve tváři se uvolnil.

Při vší srdečnosti, která skryla nesmírnou úlevu z toho, že nebezpečí pominulo, začali Gennerd a Ullen shromažďovat všechny bojovníky, děti a další, kteří pracovali na poli, a vedli je zpět na farmu na oběd. Severus se držel vzadu a připojil se k Nevillovi.

„Longbottome. Myslíte, že bychom mohli jednu z těch kouzelných zlatic vzít s sebou do Bradavic?“

- - - - -

Mezitím v Bradavicích Petunie Dursleyová obědvala společně s Amaranthou Savoyovou a jejími dětmi. Dnes už svou práci ve sklenících měla hotovou - sklízela zase ty zatracené listy, ať už to používali k čemukoliv. Před ní bylo dlouhé odpoledne - bez televize, bez kina, bez telefonu, nebylo by ani komu zavolat, i kdyby telefon měla. Měla špatnou náladu a litovala se. Amaranthina neustálá dobrá nálada jí lezla na nervy, ale její děti se chovaly slušně a Amarantha jí udělala místo u svého stolu. Díky tomu se cítila aspoň trochu vítaná.

Zatímco Petunie mrzutě pořádala svůj oběd, přišla k jejich stolu těhotná žena s červenými vlasy, kterou už Petunie párkrát na hradě zahlédla.

„Amarantho, drahoušku! Tak ráda tě zase vidím! Už je to tak dávno! Poppy mi řekla, že tu jsi s dětmi - no nejsou rozkošné? - a doufala jsem, že tě někde potkám.“ Amarantha se postavila, aby svou přítelkyni objala a pomohla jí posadit se na lavici u stolu.

Než ale mohla Petunii představit, žena začala zase mluvit. „To je tak vzrušující! Zrovna jsem dostala kopii nových karet z čokoládových žabek.“ Soudě podle Amaranthiny reakce se muselo jednat o něco důležitého, ačkoliv Petunie neměla vůbec žádné ponětí, co jsou čokoládové žabky. Žena sáhla do kapsy vícebarevného svetru, obepínal její břicho, vylovila plnou hrst karet a položila je na stůl před sebou. Amarantha si je všechny prohlédla, ‚povinně‘ při tom obdivovala každou zrzavou čarodějku nebo kouzelníka a nahlas předčítala text ze zadní strany karty. Informace byly pokaždé jiné, ale vždycky tam byla poznámka o tom, že dotyčný kouzelník nebo čarodějka stáli při nějaké příležitosti po boku Harryho Pottera. Petunie v sobě raději zadusila všechny reakce na jeho jméno.

„Pamatuješ si Charlieho - byl jen o rok nebo dva mladší než ty. V Rumunsku udělal kariéru jako krotitel draků.“ Petunie prudce zdvihla hlavu - slyšela dobře? Draci? Zrzka se prohrabávala kartami, dokud nenašla jednu s blonďatým mladíkem. „Tohle je Draco Malfoy, jeho manžel.“ Petunie by nejraději poznamenala něco kousavého, ale nějak k tomu nenašla odvahu.

Žena se opět probírala kartami, ukazovala jim každého ze svého početného potomstva, rozplývala se nad jejich portréty a popisovala, co teď dělají, jestli jsou pořád v Bradavicích nebo už pracují, a Amarantha z nich předčítala komentář. Většina z nich byli kluci, jenom jedna dcera. Na ni byla červenovláska očividně pyšná, a také na hnědovlasou dívku, k níž měla patrně zvláštní vztah.

Se zamlženýma očima jim žena vyprávěla její příběh. „Všichni stáli po boku Harrymu Potterovi, když vyháněl pradávného démona, víte. Když jsem se o tom dozvěděla, samozřejmě mě to vyděsilo, ale zároveň jsem na ně byla tak hrdá. Harry se s mým nejmladším, Ronem, přátelí od jejich prvního dne v Bradavicích. Máme ho všichni moc rádi.“

V tom si zrzka všimla Petunie, která po kartách fascinovaně pokukovala - zaujaly ji pohybující se obrázky. Už si uvykla na obrazy, ale ještě neměla tolik příležitostí si prohlédnout kouzelnou fotografii. Amarantha se chopila příležitosti ji představit.

„Molly Weasleyová, ráda bych ti představila Petunii Dursleyovou, tetu jednoho z bradavických studentů. Nedávno se dozvěděla o své magii.“ Zatímco to říkala, jedno z jejích dětí dalo velmi nahlas najevo svou nespokojenost se sušenkou, kterou jedlo, a Petuniino příjmení zaniklo v hluku. Molly se roztržitě podívala na osobu, již poznala pouze jako „Petunii“ a řekla: „Vzhledem k tomu, jak umíte používat dýku, mě překvapilo, že jste nová v magii! Moje sestřenice je blázen do starých zvyků, už několik let dává dýce přednost. Přísahám, že nejméně jednou týdně jí musí někdo vyléčit všechny škrábance a říznutí na tváři.“ Petunie jí věnovala malý úsměv.

Amarantha odhodlaně pokračovala v hovoru. „Takže, Molly, kdy očekáváš přírůstek do rodiny?“

„Dobrý bože, moje lékouzelnice mi řekla, že se narodí v říjnu, ale protože to bude mé osmé a všechny mé děti se narodily předčasně, Poppy a já si myslíme, že by to mohlo být už v září nebo možná i koncem srpna.“ Petunie ztěžka polkla - pro ni bylo vyčerpávající a nepříjemné starat se o dvě děti (u ní to bylo ovšem jiné, protože jedním z nich byl ten Potterovic spratek) a nedokázala si představit život v rodině se sedmi dětmi.

Molly se zvedla k odchodu a Amarantha jí přispěchala na pomoc, když přelézala lavici. „Už jsem zapomněla, jak je člověk v těhotenství neohrabaný. Ještě štěstí, že to netrvá dlouho, a pak si jako odměnu přinesete domů krásné miminko. Stojí to za to. Amarantho, ráda jsem tě viděla, a Petunie, ráda jsem se s vámi seznámila,“ rozloučila se Molly a odkolébala se pryč.

Amarantha si všimla příliš pozdě, že Molly zapomněla na stole kartičky z čokoládových žabek. „Vezmu jí je později. Zůstává tady v Bradavicích, protože všechny její děti jsou buď tady nebo bydlí už ve vlastním, a její manžel pracuje na ministerstvu. Teď není dobrá doba, aby byla doma sama,“ řekla Petunii.

Petunie se opatrně zeptala na věc, která jí ležela v hlavě od té doby, co si k nim rudovlasá žena přisedla. „Není už trochu stará na další dítě?“ Amarantha se zasmála.

„Čarodějky zůstávají plodné až do svých šedesáti nebo sedmdesáti a někdy porodí i v osmdesáti. Molly je v kouzelnickém světě pořád ještě mladá. Žijeme déle než mudlové, takže není překvapující, že můžeme otěhotnět i v pozdějším věku.“

Petunie potřásla hlavou a bezmyšlenkovitě si začala prohlížet karty, na nichž se postavy hýbaly a mávaly jí. Na malou chvíli se zastavila u karty s Harrym Potterem, než ji odložila a vzala si další.

- - - - -

Slunce už začalo zapadat, když Petunie konečně sebrala odvahu jít se podívat na ošetřovnu. Když se tam ukázala poprvé, nebylo to nic příjemného, a její pobyt tam poté, co omdlela po spatření domácího skřítka, také nedopadl příliš dobře. Nicméně si při obědě uvědomila, že od svého příjezdu sem nebyla navštívit manžela a syna.

Vyhnula se té úzkostlivé malé ženě v naškrobeném bílém čepci a požádala sestru, která ji odvedla do velkého pokoje s mnoha postelemi, na nich muži, ženy i děti mírumilovně spali hlubokým spánkem. Na rozdíl od nemocnic tu nebyly žádné blikající a pípající přístroje, jenom hluboké ticho, občas přerušené zachrápáním. Nebyly tu ani žádné židle pro návštěvníky, jen dlouhé řady postelí.

Petunie mezi nimi procházela, dokud nenašla Vernona a Dudleyho, dva pacienty podstatně větší a hlasitěji chrápající než ostatní. Pocítila závan žárlivosti, že oni tuto noční můru prospí a možná vůbec nezjistí, jak příšerné tohle místo je. Ale také cítila záblesk jiné emoce - že přicházejí o něco zajímavého a jí bylo líto, že tu nejsou s ní a že se s nimi nemůže podělit o své zážitky a postřehy. Obzvláště jí chyběl Vernon. Mohla by se vsadit, že by nad vším divným nebo odlišným ohrnoval nos, a takových věcí tu nebylo zrovna málo. Usmála se, když si představila, až mu bude o všem vyprávět.

Občas se jí zdálo, že si přestává myslet, jak jsou tito lidé příšerní a jak moc se všichni mýlí, když oslavují toho nemožného Pottera jako svého krále. Cítila nejistotu, když k ní byli lidé milí nebo se ji snažili přijmout mezi sebe. Bylo by pěkné mít zase Vernona zpátky, aby si udržela svůj dřívější pohled na svět, který jí dával pevné základy v realitě, již považovala za danou.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Poznámka překladatele:

¹⁾ Zlatice, též nazývaná zlatý déšť -  viz link

 Zážitky z lekcí - 94. kapitola

Na ostří nože - 96. kapitola