Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 

Autor:  Darkness deStination
Páry:  Severus Snape/ Harry Potter, Hermiona Grangerová/Theadora Woodová
Shrnutí:  Voldemort padl, Bradavice byly zničeny. Musí to tak zůstat na věky?
Poznámka:   Všechno je to Rowlingové

 

 

Dveře do sklepní místnosti se otevřely a Molly opatrně vstoupila dovnitř. Ve vzdáleném rohu viděla klec, ve které na lůžku odpočíval Lobo. Teď se zvedl, samozřejmě. Jeho citlivý sluch a čich ho nikdy nenechal na holičkách. Otočil se na břicho a díval se, jak se k němu přibližuje. Bože, kdykoli ji viděl, pocítil obrovskou adrenalinovou vzpruhu. Chtěl ji. Od začátku. Od chvíle, kdy ji poprvé ucítil. Už věděl, že Molly dokáže být úžasně vášnivá, divoká. Přesně vyhovovala jeho naturelu. Zatoužil po ní právě teď. Jeho racionální já vědělo, že teď by to mohlo být nebezpečné. Co však je komu do racionálního já, když se vlkodlakovi v zorném poli ocitne tak úžasná samice? Prudce se zvedl a přitiskl se k mřížím. Tyhle nebyly ze stříbra, proto si to mohl klidně dovolit.
„Molly,“ zachrčel, když se přiblížila až k němu.
„Lobo…“ Protáhla ruku skrz mříže a pohladila ho po tváři. Zvláštní, uvědomila si přitom, jak už samotný tón, kterým vyslovil její jméno, ji vzrušoval.
„Měla bys odejít,“ proklouzlo drobet výše zmiňovaného racionálního já na povrch. „Mohl bych ti ublížit.“
„Uděláš ze mě vlkodlaka?“ chtěla vědět, ale nepřestávala ho hladit.
Zavrtěl hlavou a sevřel její ruku ve své. „To ne. Jen…“
Jeho oči zářily téměř zvířecí touhou, pustil její ruku a pevně sevřel mříže. Molly se k němu cítila přitahována, jako snad ještě nikdy v životě. Možná už příliš nepřemýšlela o tom, co dělá, když vlezla za Lobem do jeho klece.

Už nějak nevnímal. Všechny jeho smysly byly zaplněny touto samicí. Její vůně, její chuť. Její sténání. Bolest, kterou mu způsobovaly její nehty, které se mu v pravidelných intervalech zarývaly do zad. Brzy mu tahle poloha přestala vyhovovat. Zvedl se z ní a prudce jí smýkl dolů z lůžka. Vzápětí byl u ní a přiměl ji, aby si klekla a chytla se mříží. Když do ní vstoupil zezadu, vydral se z jeho hrdla zvířecí ryk. Bral si ji prudce, jako snad ještě nikdy. V posledním záchvěvu racionality se místo do jejího ramene zakousl do své vlastní ruky. Jak opojná může být krev… Ještě několik přírazů a jeho tělem se rozběhly žhavě studené vlnky nejvyšší rozkoše a následného uvolnění. A pak mu to došlo. Možná ten sex byl poslední kapkou nebo… nebo cokoli jiného. Začal se měnit. Okamžitě od sebe Molly odstrčil a z posledních lidských sil ji vyhodil z klece.

Molly vykřikla bolestí. Doteď Lobovo šílenství zvládala mlčky. Nebo téměř mlčky. Nikdy v životě nezažila takový sex, ale paradoxně byla vzrušená až za ušima. Teď však, když ji vyhodil z klece, upadla na chladnou kamennou podlahu a uhodila se. Zvláštní. V jeho kleci přece byla stejně chladná a kamenná. Nebo ne?

Rychle se zvedla, natáhla ruku po hůlce, kterou prozíravě odložila venku i s věcmi, které Lobovi přinesla a jedním mávnutím klec uzavřela. Byl nejvyšší čas. Vlkodlak v kleci zareagoval na přítomnost vzrušené samice a vrhl se za ní. Vztekle zařval, když zjistil, že z klece nemůže odejít.

Molly se konečně postavila na nohy. Prohrabala věci, které Lobovi přinesla a našla mezi nimi náhradní oblečení. Protože zbytky jejího se válely v kleci, oblékla si to, co mu přinesla. Nu, proč ne. Kalhoty a košile ještě nikoho nezahubily. Pak se ještě jednou podívala na Loba, resp. na zrůdu řvoucí v kleci a opustila místnost. Bylo na čase sdělit tu novinu řediteli.

Ne na zrůdu. Molly nepovažovala vlkodlaky za zrůdy, pokud jimi nebyli i ve svých lidských podobách. Pravda. Hodných lidí a vlkodlaků zároveň moc neznala. Vlastně jen Loba. A před tím Remuse. Povzdechla si. Remus zemřel. Snad totéž nepotká Loba.

„Severusi!“ narazila na něj hned ve druhém patře.
„Co se děje?“ zeptal se a vlastně zároveň se zeptala i ona. Zmateně se dívala na ostatní, kteří šli víceméně v ředitelových patách.
„Theadora byla unesena,“ odtušil Severus lakonicky. Dřív, než mohla Molly zareagovat, dal jí netrpělivě na srozuměnou, že by byl rád, kdyby i ona řekla své dřív, než se připojí k truchlícímu davu.
„Lobo se proměnil ve vlkodlaka.“
„V noci nebyl úplněk,“ ozval se nevěřícně Charlie.
„Proměnil se teď. Před pěti minutami,“ upřesnila a zavřela oči, když si všimla, jak si ji Severus upřeně prohlíží.
„Molly, řekni mi, prosím, že to není pravda,“ zamumlal, když ji míjel a odcházel směrem do sklepení. To už šel sám, jen s Harrym. Ostatní doprovázeli Molly a Hermionu na ošetřovnu.

Molly se styděla. Vážně. Jako malá holka. Navíc dost nezodpovědná! Věděla přece, že Lobo není v pořádku. Přesto za ním šla. Přesto se nechala přemluvit k milování. Přemluvit? Nepamatovala si, že by o tom nějak mluvili. Prostě najednou ho strašně moc chtěla a každý jeho pohyb, kterým ji zbavoval oblečení, byl příliš pomalý ve srovnání s její touhou. Co se to s ní stalo? A co s ní udělal on? Co když přijde úplněk a ona se také promění ve vlkodlaka? Merline! zaúpěla v duchu. Přitom jí bylo jasné, že pokud by k něčemu takovému došlo, mohla by z toho vinit jen samu sebe. Hlavně že ji Severus varoval. Jak teď bude moci vyžadovat po Ronovi, aby ji poslouchal, když se sama chová jako dítě? No, snad to všechno nakonec dopadne dobře…

*****

Severus a Harry vešli do místnosti, ve kterém byla Lobova klec. A Lobo také, samozřejmě. Seděl v koutě své klece na zemi. Tedy, seděl tam vlkodlak. Když je spatřil, zvedl se, ale nepřiblížil se k nim. Oba si ho pečlivě prohlídli.
„Zřejmě alespoň částečně účinkuje vlkodlačí lektvar,“ řekl klidně Severus. Letmo pohlédl na rozházené věci kolem a v duchu zavřel oči, když viděl zbytky roztrhaného oblečení Molly ve vlkodlakově kleci.
Harry je zahlédl také a na rozdíl od ředitele se nenechal omezovat a oči zavřel i v reálu. Dokonce přidal zavrtění hlavou.
„Ty moc hlavou nevrť, Pottere!“ okřikl ho Severus. „Její hloupost je ze stejného rangu, jako celý tvůj dosavadní život.“
„Dobrá, dobrá,“ na oko se urazil Harry. Pak ale zvážněl. „Jestliže se proměnil Lobo, co myslíš, že se stalo s Nicolaem?“
Severus chvíli mlčel, ještě jednou pečlivě prohlédl nejen vlkodlaka, ale i zbytek místnosti. „To není jisté. Je možné, že k Lobovi k přeměně dopomohlo to, co tu s Molly vyváděli.“ Vlkodlak reagoval smutným zakňučením. „Nicolae nic takového nezažil. Pokud si ovšem za tu krátkou chvíli, co tu je, nezajistil něčí přízeň. Ale máš pravdu. Je nejvyšší čas ho navštívit.

*****

„Neboj, uvidíš, že to všechno dobře dopadne,“ šeptal Severus a dlaní přejel po zdravé části mandragory, která si ho prohlížela se smutným výrazem v očích. „Theadoru určitě najdeme. Teď se ale musíš nechat ošetřit, víš. A ne! Nekřič!“ zarazil ji, když otevřela ústa a zhluboka se nadechla.
Mandragora se nenechala umlčet, avšak křičet nezačala. Začala zpívat. Sice tak po mandragořím a hlavně strašně smutně, ale byl to zpěv.
„Tohle mi nedělej…“ šeptal dál a cítil, jak se mu stahuje hrdlo. Mandragořina píseň se hluboce dotkla jeho duše. „Nemáš důvod. Tebe uzdraví pan Longbottom a než se vdáš, tak se ti to zahojí,“ vzpomněl si na hloupé mudlovské rčení, které kdysi slýchával od své babičky.
Mandragora se odmlčela a tázavě si ho prohlížela. Lístky zaševelily a nezraněné kořínky ho chytly za ruku v jemném pohlazení.
„To víš, že ano,“ mumlal, jako by mluvil s malým dítětem. „Tak teď půjdeme za panem Longbottomem, ano? Já bych si od něj sice nevzal ani instantní čaj, ale jinak je to odborník přes takové, jako jsi ty. Tak pojď sem,“ opatrně ji vzal do náruče, jemně sklepal hlínu, kterou byla na pár místech ještě obalená a pak ji něžně přitiskl k sobě. Zamířil do Severní věže, aby vyhledal Longbottoma. Jistě. Od té doby, co mu asistoval při výrobě lektvaru nezranitelnosti, se na něj nedíval tak pesimisticky, ale to bylo něco, co by nepřiznal ani pod veritaserem. Mladý muž si osvojil základní postupy při přípravě lektvarů a nebylo vůbec nic, co by mu mohl vytknout. Snad jen to, že je to Longbottom.

*****

Harry se usmíval na žebronící studenty. Vpravdě žebronící. Přecházel atrium zrovna v okamžiku, kdy na něm probíhala značně ořezaná hodina létání na koštěti.
„Profesore Pottere!“ všiml si ho James DeRin. Harry ho znal. Nastoupil do prvního ročníku, když byl Harry v sedmém. Bohužel už nestihl školu dokončit, tak to hodlal napravit teď, když byly Bradavice obnoveny. K Harryho překvapení si velmi rychle zvykl na potřebnou disciplinu a oslovení ‚pane, profesore nebo profesore Pottere' mu nedělalo žádný problém. Tím, jak ho oslovil přes celý dvůr, na něj samozřejmě upozornil ostatní studenty. „Profesore Pottere, profesore Pottere,“ štěbetali všichni Havraspárští, takže se jim skutečně nemohl vyhnout. A on by si tak rád před odpolední poradou učitelů odpočinul. Po odpolední poradě učitelů totiž bude následovat schůze Řádu, na které se musí rozhodnout, jak osvobodit Theadoru, resp. jak zjistit, je-li ještě koho osvobozovat. No a pak musí… prostě si chtěl alespoň na čtyři hodinky zdřímnout. Ovšem takhle…
„Co pro vás mohu udělat?“
„Právě jsem jim popisovala váš první zápas ve famfrpálu,“ vysvětlila madam Hoochová, když to nevypadalo, že mu někdo něco řekne.
„Pane profesore, ukažte nám Vronského fintu, prosím, pane profesore, prosím, prosíííím….“
Harry zavřel oči. To vážně tedy… povzdechl si. Podíval se směrem ke svým pokojům. Okno bylo otevřené, Hedvika seděla přímo uprostřed něj a čechrala si zobákem peří. Nějak jí evidentně nevadilo, že bylo pravé poledne a podle všeho by měla odpočívat, ne-li dokonce hluboce spát. No, třeba odpočívala tak, že se slunila v okně? Snad uhne.
„Accio Kulový blesk!“ zavelel Harry s hůlkou v ruce.
Neuhnula.
Polekaně zavřískla, když ji Harryho koště srazilo z okna. Vybrala svůj nedobrovolný let o metr později a s naštvaným štěbetáním se vrátila na své oblíbené místo.

Harry předvedl Vronského fintu. Třikrát. Ve stísněném prostoru hradního atria to bylo sice obtížnější, ale šlo to. Pak se párkrát prohnal v dech beroucích obratech ve vyhrazeném prostoru a nakonec se znovu snesl na zem. Madam Hoochová mu poděkovala kývnutím a zvednutím palce a konečně ho propustila.

Za několik minut už padal do postele. Jistě. Z původních plánovaných čtyř hodin spánku zbyly jen tři, ale nelitoval toho. Hodina strávená na koštěti jako by vyčistila jeho hlavu a trochu zmírnila únavu, kterou poslední dobou cítil téměř bez ustání. Ještě pohladil všechny tři hlavy Ssslisssilisssi a usnul, jako když ho do vody hodí.

Severus ho nebudil. Pokud mohl soudit, přišel do Harryho pokojů asi tak o pět minut později, než Harry. Zdržel se totiž na chodbě, když podepisoval Hermioně souhlas k nákupu nových knih do školní knihovny. Prostě přečetl seznam a podepsal. Když pak přišel, našel Harryho spícího. Chvíli si ho prohlížel a pak si na okamžik lehl vedle něj. Vážně, jen na okamžik.

Probudil ho Harry, když jím mírně zatřásl. „Severusi, vstávej. Přijdeme pozdě na poradu.“
„Nenávidím porady,“ zamumlal Severus a přitáhl Harryho k sobě. Schoval tvář do Harryho rozcuchaných vlasů a hodlal ve spaní pokračovat.
„Tak jsi neměl obnovovat školu,“ odbyl ho Harry ospale a znovu jím trochu zatřásl.
„Hm… už vstávám,“ pokračoval Severus a najednou ho napadlo, jestli třeba není nemocný. Tohle se mu totiž vůbec nepodobalo. Nikdy neměl potíže se vstáváním v kteroukoli denní či noční hodinu a zvládat únavu, to bylo to první, co se v životě naučil. Pokusil se zvednout, ale opřel se přitom o smotanou Ssslisssilisssi. Okamžitě uhnul a připravil se na odvetný útok. Od té doby, co oba chovali runoskopa, by to sice neznamenalo jeho smrt, ale protijed měl tolik vedlejších účinků, že by snad raději byla příjemnější ta smrt.
„Pozzzzzor!“ zasyčela Ssslisssilisssi a odplazila se do vzdáleného rohu Harryho postele.
„Nezlob se,“ řekl, jako by mu mohla rozumět. Překvapila ho. Ale, zřejmě si zvykla, že nemůže zaútočit pokaždé, když by k tomu měla nějaký důvod. Byť zdánlivý. On ji přece nezabořil do matrace úmyslně. Hm… když už jsme u toho zabořování do matrace. Podíval se na Harryho a dobře si uvědomoval, že se jeho ospalý pohled změnil v dost chtivý.
„Ona ví, žes to neudělal schválně,“ informoval ho Harry. „A nedívej se na mě takhle, Severusi… musíme na poradu.“
„Jsem ředitel, mohu ji zrušit,“ odmlouval Severus a jazykem přejel po tepající žilce na Harryho krku.
„Nikdy jsem nevěřil, že příšerný profesor Snape…“
„Hm…“ otřel se kolenem o Harryho klín jen aby se přesvědčil, že je na tom stejně. Že by… „Porada začíná za deset minut. Když použijeme očišťovací kouzlo, nemusíme do sprchy…“
„Jsi jak malej,“ zavrčel Harry, ale to už sám zkoumal stav milencova penisu.
„Tak malej, jo…“
„Připouštím, že ne všude…“

Prudce oddechovali a lapali po dechu. Rychlovka, ke které se odhodlali víceméně proti svým zvyklostem, jim dodala elán a úžasně je povzbudila. To do té míry, že se Severus začal smát a to nahlas.
„Jo, má řeč,“ přizvukoval Harry.
Severus se nad ním sklonil, políbil ho na špičku nosu. „Teď už ale vážně musíme jít. Ředitel neředitel, nechci se vystavovat pohoršlivým pohledům Molly.
„Zrovna ta má co říkat,“ brblal Harry, ale souhlasil.
„To bylo krásssssné,“ ozvala se téměř zapomenutá Ssslisssilisssi. Ano. Zapomenutá, neviděná. Když totiž postřehla, k čemu se schyluje, moudře usoudila, že je nejvyšší čas zmizet, aby omylem nepřišla k nějaké úhoně. Jistě, věděla, že ani jeden z těch divných tvorů by jí neublížil úmyslně, ale když jste na placičku, moc vám nepomůže, že to nebylo schválně.
„Šššššpehuješššš násss,“ zeptal se v předstíraném hněvu Harry. Severus se oblékal a fascinovaně sledoval Harryho jazyk, který se kmital mezi lehce oteklými rty přesně jako hadí. Ten jazyk, který ještě před okamžikem téměř identické pohyby provozoval na jeho tvrdém penisu. Oh! Jen si na to vzpomněl a zatoužil si to zopakovat.
„Zzzzvědavossst! Můj předchozí pán byl jiný…“
„Tvůj předchozí pán?“ zarazil se Harry. Něco takového slyšel od Ssslisssilisssi poprvé v životě. Nikdy se nenechala pohnout k tomu, aby mu vyprávěla něco ze své minulosti.
„Ano,“ přikývla všemi třemi hlavami. „On své milence nemiloval. Byl k nim hrubý. Nadával jim, urážel je, mučil je a pak je zabil.“
Harry posmutněl. Jednak nevěděl, co na to říci, jednak mu to bylo vážně líto. Měl Ssslisssilisssi moc rád a vědomí, že žila s někým takovým, ho příliš netěšilo.
„Ale já vím, proč to dělal. Jednou někoho skutečně miloval, ale on od něj odešel.“
„Chceš mi o tom vyprávět?“ zeptal se Harry a posadil se zpět na postel. Severus ho následoval.
Přikývla, ale tentokrát jen dvěma hlavami. Ta třetí hleděla zamyšleně na Severuse. Pak začala tiše syčet. „Jednou potkal člověka, mladého muže, skoro ještě dítě, do kterého se šíleně zamiloval. Jeho láska brzy přerostla v posedlost. Toužil po něm, byl by pro něj udělal cokoli na světě. Tehdy jsem byla jeho domácím mazlíčkem a dostala jsem za úkol tajně hlídat, aby ten dotyčný neodešel. Já ale věděla, že jeho mladý milenec není spokojený, proto jsem mu dovolila odejít. Samozřejmě že se nerozešli definitivně, ale přestali být milenci. Můj tehdejší pán z toho tak trochu zešílel. Ne že by před tím nebyl. Střídal muže a ženy, málokdo z nich projev jeho přízně přežil. Vždy, když zemřeli, mi říkal, že je to moje chyba. Že to kvůli mně zemřel další člověk, protože jsem neuhlídala jeho životní lásku. Nakonec jsem to nevydržela a odešla jsem také.“
„Dobře jsi udělala,“ povzbudivě přikývl. „Neměl pravdu. Pokud se choval, jak říkáš, byl blázen. Nebyla to tvoje chyba. Dříve či později by zabil i toho, kterého miloval.“
„Pokusil se o to.“
Harry chvíli přemýšlel. Něco mu v tom příběhu nesedělo. „Počkej, řekla jsi, že ti to říkal? Jak víš, co ti říkal?“
Ssslisssilisssi zavřela oči. V tu chvíli vypadala tak zranitelně, že i Severus, který netušil, o čem se ti dva baví, ji zatoužil pohladit. Omotala jednu smyčku kolem jeho ruky. Otevřela oči a podívala se na Harryho. „Vím to, protože mluvil hadím jazykem. Jmenoval se Tom a to dítě, které miloval, byl Ssseverusss.“

Harry nevěděl, jak dlouho mlčel. Dokonce si nevšiml, že ho Severus chytil za ramena a trochu jím zatřásl. Probral se až za delší chvíli. „Proč jsi mi to neřekla?“ zeptal se, tak trochu vyčítavě, Ssslisssilisssi.
Ta chvíli mlčela, vypadala dost v rozpacích. A provinile. „Nechal bys mě u sebe, kdybys věděl, že jsem žila s ním?“
Neubránil se, aby se neuchechtl. Ssslisssilisssi to říkala, jako by byli s Voldemortem milenci. I když, u Voldemorta člověk nikdy neví. Teď se ale vážně zamýšlel nad tím, co mu řekla. Jak tam tak stál, v té Obrtlé a díval se na ni, kdyby držela nad hlavou cedulku s nápisem: Spala jsem s Voldemortem, vzal by si ji? Musel připustit, že asi ne.
„Kdybys mi to řekla hned v Obrtlé ulici, tak asi ne. Máš pravdu. Ale když jsem tě poznal a zjistil, co jsi zač… ty přece nemůžeš za ty mrtvé všude kolem. Nebo si snad myslíš, že tě teď odkopnu?“
Ssslisssilisssi nečekala, až dopoví. V obrovské radosti se na něj vrhla a začala se kolem něj omotávat, pak zase smyčky povolovala, plazila se po jeho těle a pak se zase smotala do klubíčka na posteli, prostě nejrůznějším způsobem dávala najevo svou radost.

Severus, ač stále ještě nevěděl, o čem je řeč, se nemohl ubránit úsměvu, když ji viděl.
„To by mě zajímalo, co jste si vy dva povídali, že Ssslisssilisssi tak blázní,“ řekl.
„Jen jsme si tak syčeli,“ vyhnul se Harry odpovědi.
„Nechtěl jsi jít za Nicolaem?“ vzpomněl si najednou.
Zatímco Ssslisssilisssi se pořád stáčela a rozplétala, oba kouzelníci se oblékli a vydali se na návštěvu. Protože Lobův domek byl mimo dosah ochranných kouzel, měli hůlky v pohotovosti a neustále se obezřetně rozhlíželi kolem sebe.
Po celou cestu se nikde nehnul ani lísteček. Harry se pomalu zklidňoval, ale Severus byl stále víc napjatý a nepolevoval v opatrnosti.
„Severusi, dej si pohov, vždyť se nikde nic ani nehne,“ prohodil Harry.
Černovlasý kouzelník se na mladíka poněkud zamračil.
„Právě proto, Harry. Copak neslyšíš?“
„Co bych měl slyšet?“ nezklamal Harry.
„Merline!“ zaúpěl Severus, „Nic, Harry, právě, že nic. Ani ptáci nezpívají...“
Jakmile si tento fakt mladý Potter uvědomil, přejel mu mráz po zádech. Opravdu. Ani hlásek, ani pípnutí a...Merline!
Lobův domek!
Z dálky nic nenasvědčovalo tomu, co bylo vidět zblízka. Vstupní dveře dokořán a zevnitř občas vyšlehne plamen.
Harry se rozběhl a chtěl vrazit dovnitř. Jen díky Severusovu zásahu se mu to nepovedlo. Uprostřed pohybu byl zbrklý Nebelvír za rameno stržen zpět.
„Severusi, ale on...“ vykřikl Harry.
„On už tam dávno není, Harry,“ vykřikl i Severus.
„Jak to můžeš vědět?“ znovu křičel Harry a snažil se mu vytrhnout.
„Podívej...“ ukázal starší kouzelník na stříbrnou mříž, která ležela kousek od domku celá pokroucená.
„Cítím tu silnou magii,“ ošil se Severus. Ano, tohle chvění cítil vždy v přítomnosti Pána Zla.
V dáli zavyl vlk.
„Vrátíme se do hradu, tady to není bezpečné,“ promluvil Severus. Ještě kouzlem uhasil oheň a spěšně se oba vraceli do bezpečí školy.

Harry odešel za Hermionou na ošetřovnu a Severus do své pracovny ředitele. Tam už proplouval Brumbál, jakoby na svého nástupce čekal.
„Čaj, Severusi?“ obligátní Brumbálova otázka.
„Co? Nechci čaj. Musíme si rozmyslet, co uděláme s tímhle,“ zamával oslovený pergamenem, který upustil ten velký sup u skleníku číslo 7.
„Copak nám Tom píše?“ připlul Brumbál blíž a nahlížel Severusovi přes rameno na rozbalený svitek.
„Požaduje výměnu,“ zavrčel Severus a pokračoval, „Chce Harryho za Theadoru, jinak ji zabije. A chce i Nicolaea, jenže ten zmizel. Navíc mám dojem, že toho upírodlaka si už odvedl, Brumbále...co budeme dělat?“
Bezradný. Severus Snape a bezradný?!
Brumbál si promnul dlouhé vousy, poněkud se zamračil a odplul beze slova skrz zeď někam pryč.
„Sakra!“ praštil Severus nejbližší knihou, kterou měl v dosahu, o stůl.

„Mio,“ zašeptal Harry nad spící Hermionou.
Otevřela oči, ale vzápětí se jí zalily slzami.
„Harry...“ vzlykla a silně ho objala.
Plakala jako malé dítě. Harry se jí snažil utišit.
„No tak, Mio, to bude dobrý, uvidíš, najdeme Theu. Nic se jí nestane, slibuju...“
„Harry a co mandragora?“ vzpoměla si Hermiona mezi vzlyky.
„Severus ji dal Nevillovi, neboj, on se o ni postará,“ odpověděl Harry konejšivě.
Miona se pomalu uklidňovala. Ještě jí unikl sem tam vzlyk, ale už alespoň neplakala. Pomalu usínala svému kamarádovi v náručí.

Na dveře ředitelny se ozvalo zaklepání.
„Vstupte,“ zavrčel Severus.
Dveře se pomalu otevřely a dovnitř vstoupila Nahimana.
„Můžu nějak pomoci?“ zeptala se tiše.
Severus se na ni zadíval, jakoby přemýšlel.
„No,“ zamyslel se, „ možná. Jaké jsou vaše magické schopnosti?“
Nabídl gestem Nahimaně, aby se posadila.
Indiánka si sedla a spustila.
„Mohu ovlivnit přírodní živly, nejlépe vítr, jsem zvěromág…“
„Zvěromág?“ přerušil ji Severus, „ jaké zvíře?“
„Liška,“ odpověděla.
„Ach ano, ta vaše legenda,“ vzpomněl si Severus, „ještě něco?“
„Neverbální kouzla,“ špitla Nahimana.
„Velká výhoda,“ kývl Severus uznale.
„Takže?“ načala Nahimana.
„Byla by tu možnost, ale je to nebezpečné a já nevím, jestli vám můžu dovolit tolik riskovat,“ zamyslel se Severus nahlas.
„Pomohl jste mi, nyní je řada na mě,“ namítla čarodějka.
„Dobře,“ souhlasil tedy Severus, „jako liška byste se mohla dostat do blízkosti přisluhovačů Pána Zla a pár věcí zjistit, jako třeba kde drží profesorku Woodovou.“

Dveře se za Nahimanou jen sotva stačily zavřít, když na ně začal bušit další neodbytný návštěvník.
„Dá…“ začal Severus. Ne znechuceně, na to byl pořád ještě dost příjemně naladěn po té rychlovce s Harrym. Občas by si to měli zopakovat. No ano, zamračil se sám na sebe. Vždyť brzy dopadnou jako studenti, kteří kradou kratičké okamžiky mezi vyučováním a večerkou.
„Severusi! Mohl bys mi laskavě vysvětlit,“ spustila madam Hoochová, která vtrhla do ředitelny a hrubě tak narušila relativně příjemnou atmosféru místnosti.
„…le,“ dokončil stroze Severus. „Co bych ti měl vysvětlovat?“
„Tu poradu učitelů. Jako idioti čekáme ve sborovně, jestli se alespoň jeden ze zakladatelů uráčí dorazit a kde nic tu nic. Proč svoláváš poradu, když se jí ani ty sám nezúčastníš? Mám spoustu vlastních starostí, než abych si mohla dovolit jen tak sedět a čekat.

Sakra! pomyslel si Severus. Asi s ním skutečně něco je. Úplně na tu podělanou poradu zapomněl. Jasně, měl starostí nad hlavu, ale mohl si alespoň vzpomenout a poslat někoho s tím, že se porada nekoná. Viděl na Hoochové, že je skutečně naštvaná a tak řekl něco, co určitě nečekala: „Omlouvám se.“
Jo, stálo to za to. Severus si přikázal zapamatovat, že by občas měl něco takového říci. Ten výraz ve tváři Hoochové opravdu za to stál.
„Ano, omlouvám se, ale měl jsem spoustu starostí. Objevily se problémy, které bylo třeba urychleně řešit. Vím, že jsem měl poslat někoho s informací, že porada nebude, ale prostě jsem na to zapomněl.“ No dobře, Severusi, už mlč, nebo ji raní mrtvice, říkal si pobaveně.

Veškerá dobrá nálada ho přešla ve chvíli, kdy v ředitelně opět osaměl a jeho pohled znovu padl na vzkaz, který poslal Voldemort. Zavčasu ho stopil. Nemohl připustit, aby se to dozvěděl Harry. Ten pitomý Nebelvír by byl schopen na požadavek přistoupit.

Další zaklepání na dveře z něj vymámilo unavený povzdech. Znovu se pokusil zlepšit si náladu vzpomínkou na Harryho, ale moc se mu to nepodařilo. No, budou si to muset co nevidět zopakovat. Ve skutečnosti by neměl vůbec nic proti tomu, kdyby dnes mohl zůstat u Harryho. Nebo kdyby zašel Harry k němu, to je jedno. Prostě aby byli spolu.
„Dále!“ řekl mírněji, než původně zamýšlel. Když se ve dveřích uviděl Harryho, urychleně schoval pergamen od Voldemorta do stolu.

Nové Bradavice 16. Nové Bradavice 18.

Vyhledávání

Štítky