Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 

Autor:  Darkness deStination
Páry:  Severus Snape/ Harry Potter, Hermiona Grangerová/Theadora Woodová
Shrnutí:  Voldemort padl, Bradavice byly zničeny. Musí to tak zůstat na věky?
Poznámka:   Všechno je to Rowlingové

 

 

„Myslím, že je načase začít něco dělat,“ začal Harry, když se s Hermionou posadili každý do jednoho křesla.
„Co přesně máš na mysli?“ zeptal se opatrně.
„Musíme Voldemorta vyprovokovat k útoku na školu.“
Severus jen pozvedl obočí. Předpokládal, že jeho zástupce svůj šílený nápad dodatečně vysvětlí.
„Bradavice jsou dobře opevněny, dovnitř se nedostane. Okolní krajina je přehledná, budeme mít čas se připravit.“
Severus spustil své pozvednuté obočí a gestem Harryho vyzval, aby pokračoval.
„Připravíme se na jeho příchod, přičemž využijeme slabin, které jeho nová armáda bezesporu má. Nekouzlí, tedy se ani nepřemisťují. Voldemort jich možná může přemístit pár, ale ne všechny. Musí jít tedy po svých. Tedy se i po svých přiblížit k hradu. Tady mě, přiznám se, inspirovaly mudlovské válečné filmy.“
„Nerozumím,“ ozvala se do té doby mlčící Hermiona. Její oči byly stále zarudlé, ale už se snažila tvářit statečně. Ostatně, nikomu nepomůže, když se složí.
„Uděláme nášlapné miny…“
„Miny? Chceš je vyhodit do povětří?“
„To zrovna ne, i když by to bylo také účinné. Oni se sice regenerují, ale když by šlápli na minu, bylo by toho i na ně moc. Ale takové řešení by přilákalo nežádoucí pozornost mudlů. Já to slovo použil jako příklad. Místo min rozmístíme stříbrné eee… takové věci. Šlápnou na to, zarazí si to do nohy a budou si to muset buď vyndat, což je zdrží, nebo jim to zůstane v noze a bude je to pořádně oslabovat až nakonec umřou.“
Chvíli bylo ticho, jak si každý představoval to, co Harry popisoval.
„Mohlo by to být nějak přidělané k zemi…“ navrhla Hermiona.
„Mohlo,“ přispěl Severus se svou troškou do mlýna, „mohl by to být takový několika ostný předmět, který by jedním svým ostnem vězel v zemi.“
„Musel by tam ale vězet pořádně, co jim tvůrce ubral na magii, nadělil na síle.“
Severus přikývl na souhlas.
„Můžeme pověřit schopnější studenty, aby přeměňovali obyčejný kov ve stříbro. Já vím,“ odmlčel se na chvíli Harry, „že takhle vyrobené stříbro nevydrží věčně…“
„To by bylo boháčů…“ skoro se usmála Hermiona.
„Ale mluvíme o poměrně krátkém časovém úseku. Ne víc, jak měsíc…“
„To by šlo. Učíš přeměňování, vyber, koho myslíš, že se na to hodí.“
„Řeknu Jeniffer,“ přikývl, jako by si v duchu odškrtával jeden bod.
„Co dál?“
Harry se chvíli ošíval, pak ale statečně spustil. „Já vím, že to teď zní, jako bych to četl z pergamenu, ale já o tom dlouho přemýšlel. Kdyby se nám podařilo přivést je sem, mohli bychom… ehm… no prostě ve chvíli, jak se tam budou motat mezi tím stříbrem, hodíme na ně sítě, aby se do nich zamotali…“
Ticho.
„Další mudlovský film?“ zeptal se po strašně dlouhé chvíli Severus.
„Nejsem si jist. Možná. Ale představte si to, když do toho davu naházíme sítě o velikosti řekněme 4x4 metry? Myslím, že by si to mohl vzít na starost Ron a vybrat letce, kteří se k tomu hodí.“
„A pak?“ zeptala se dychtivě Hermiona.
„Pak je Nahimana spálí…“ odtušil temně Harry.
„Jak je sem nalákáme?“ zněl další dotaz.
„Požádáme Nicolaea a jeho děti,“ i na to měl Harry odpověď.

Jo, tak teď to bylo ticho velmi, ale velmi temné.

„Co když někdo z nich přežije?“ přerušil společné mlčení Severus.
„Pak nastoupí seniores,“ ušklíbl se Harry. „Nejlepší z nejlepších, kteří dokáží reagovat na rychlost, s jakou jsou schopni se Kříženci pohybovat. Ty, Moody, Berstein, Charlie a Hirová povedete jednotlivé skupiny.“
„A co já?“ zeptala se ublíženě Hermiona.
„Ty budeš na ošetřovně. Molly a Thea tě budou potřebovat.“
„Ale Thea…“ polkla.
„Nezapomněl jsem na ni!“ přerušil ji ostře Harry. „Nikdy nezapomínám na ty, kteří věří, že se o ně postarám. Já…“

Jeho stále se rozohňující projev byl přerušen objevením Dobbyho. „Dobby se omlouvá, že ruší, ale přišel pro paní Hermionu. Paní Molly říkala, že má paní Hermiona hned přijít na ošetřovnu.“
„Co se stalo?“ zeptala se téměř na odchodu.
„Dobby neví přesně, ale myslí si, že paní Parkerová začala rodit.“

„To nám ještě scházelo,“ odfrkl Harry, když se za Hermionou zavřely dveře a Dobby s dalším nezbytným „omlouvám se„ zmizel.
„Je něco správného v tom, že se rodí děti, když lidé kolem umírají, Harry,“ odpověděl Severus tiše.
Harry pokrčil rameny a přiblížil se k němu. „Chybíš mi, Severusi,“ zašeptal do černého hábitu ředitele bradavické školy čar a kouzel. „Chtěl bych být s tebou. Třeba dnes v noci. Třeba jen tak ležet a poslouchat tvůj dech. Prostě…“
„Rozumím,“ utišil ho jemným polibkem. „Myslel jsem na totéž, než jste přišli.“
„Skvělé. Tak co kdybychom to zabalili hned po večeři?“ ušklíbl se pobaveně Harry.
„Vskutku, Pottere. Kdy dospěješ?

Večeře začala v chmurné náladě, ale ke konci se to trochu zlepšilo. Možná tomu napomohl pohled na profesory, kteří trávili večeři v družném hovoru, možná za to mohlo vynikající jídlo, na kterém si dal Dobby se svými přáteli dost záležet. A pak ta úžasná zmrzlinka na závěr…

Ještě té noci bylo vidět utíkat od hradu malou hbitou lišku. Tedy vidět by byla, pokud by byla pozorována. Jenže to ona nebyla. Vběhla do zakázaného lesa. Běžela po čichu. Směrem, kterým cítila ten odporný vlčí pach. Lišky a vlci, odedávna nepřátelé. Jestli ji objeví, bude to její konec. Na to ale Nahimana nemyslela. Dostala úkol, možnost odvděčit se. Ne, Ron to nevěděl. Nemohla mu to říct. Nedovolil by jí to.
Liška už měla dobrou polovinu Zakázaného lesa za sebou, když zahlédla lidskou postavu. Přikrčila se k zemi. Poznala Nikolaea, ale toho přece nehledala. No, nakonec...Určitě by nebylo od věci zjistit, co má za lubem on.

Lycantodescu se zastavil a rozhlédl. Ne, to se mu asi jen zdálo. Přesto zavětřil zvířecím způsobem okolo sebe. Ucítil pouze vůni lesa a fuj, někde tady bude liška, pomyslel si. Pohyboval se čím dál opatrněji, jakoby se blížil na místo, kde není všechno v pořádku. A Nahimana v liščí podobě za ním. To už ale nebyli v Zakázaném lese. Tenhle les vypadal snad ještě zakázanější, než zakázaný. Nicolae se zastavil, a potichu hvízdl. Malou chvíli se nic nedělo. Pak se v křoví opodál objevil vlčí čumák, z druhé strany přicházel další vlk a vůbec, na Nahimanin vkus tam začalo být poněkud převlčíno. Přitiskla se k zemi a přála si být neviditelná.
Jak vlci vylézali zpoza stromů a křoví, měnili se za chůze v lidi. Tři muži a dvě ženy. Všichni byli nazí a lísali se k svému „otci„ jako štěňata. Nahimana se při pohledu na muže lehce zachvěla. Nicolae se s nimi přivítal a každému dal nějaký hábit. Když už byli všichni oblečeni, vydali se na cestu zpět. Když to Nahimaně došlo, zrychlila a běžela napřed. Musela přece ohlásit návštěvu.

„Pane řediteli, oni jdou určitě sem. Myslím, že tu hledají ochranu,“ říkala Nahimana, již ve své lidské podobě, když udýchaná padla do nabízeného křesla v Severusových komnatách, kam hned pospíchala ohlásit příchozí.
„Půjdu je uvítat a vy, běžte spát,“ bez dalších průtahů uzavřel Severus nenačatou diskuzi.
„Ale já nedo...“stačila namítnout Nahimana.
Do řeči jí skočil Severus: „Zítra je také noc.“
Indiánka tedy odešla.

„Kdes byla?“ zamumlal Ron ze spaní, když si Nahi opatrně lehala vedle něj.
„Byla jsem se jen napít, spi,“ zašeptala a skoro se styděla, že svému nastávajícímu lže.

Severuse na pár okamžiků napadlo, že by měl jít pro Harryho, ale pak to zamítl. Lepší bude, když sám nejprve zjistí, o co Nicolaeovi jde.
Potichu se vyplížil z hradu a jako stín a namířil si to rovnou k Lobovu prázdnému domku, kde skryt ve tmě očekával příchod „hostů„.

„Tady je to, děti moje, tady budeme v bezpečí,“ uslyšel hlas Nicolaea.
Vystoupil z úkrytu, hůlku v pohotovosti.
„Dobrý večer, Lycantodescu,“ pozdravil Snape.
Pět jemu neznámých osob zavrčelo.
„Klid, děti moje, on je přítel,“ zklidňoval Nicolae své potomstvo.
„Dobrý večer, pane Snape,“ odpověděl ještě na pozdrav.
„Přítel, pche..“ odfrkl si Severus.
„Kdepak jste byl?“ dodal už nahlas.
„Nemohl jsem opustit své děti,“ kývl Nicolae ke třem mužům a dvěma ženám, kteří mu leželi u nohou.
„Představím vás,“ jak to Lycantodescu řekl, všichni se postavili.
„Mé dvě dcery, Ileana a Daciana,“ obě jmenované se uklonily.
„Mí synové, Constantin, Iancu a Mircea,“ i muži se uklonili.
„Nemůžu říct, že mě těší, ale i tak,“ naznačil zdvořilostní úklonu i Severus.
„Nuže, pojďme dovnitř,“ pozval „hosty„ do Lobova domku.
„Pověz mi, Nicolae, ty a tvoje děti, pomůžete nám?“ nikdy by se Severus nesnížil k této otázce, ale zoufalá doba si žádá zoufalé činy.
„Proto jsme přece tady,“ kývl Lycantodescu a s ním i všechny jeho děti.

*****

Harry se znovu zavrtěl. Věděl, že Severus večer nepřišel, ale bylo mu jasné, že přijde hned, jak bude mít čas. Když nic jiného, musí se přece také vyspat. On, Harry, měl ale špatný spánek. Snažil se vyhýbat bezesnému toniku jak jen to šlo, protože si dobře pamatoval, jak bojoval se závislostí, když si ho bral pokaždé, když nemohl spát. Přidržel se raději rady, kterou dostal od Molly. Teplé mléko s medem. Sice záležitost dost nechutná, ale většinou to pomohlo. Občas s úsměvem říkal, že se tolik soustředí na to, že mu to nechutná, že zapomene, že nemohl usnou.

I teď tedy zavolal Dobbyho a požádal ho o pravidelnou sklenku teplého mléka s medem. Pro jistotu se na Dobbyho zamračil, aby snad skřítka nenapadlo začít něco radit. Nenapadlo. Zřejmě měl spoustu starostí na ošetřovně, kde teď Narcisa rodila svá dvojčata. Hm…

Ještě několikrát se otočil a nakonec přece jen usnul.

Možná to neměl dělat.

Otevřel oči a překvapeně se rozhlédl. Tenhle dům neznal. Nikdy tu nebyl a ani si nepamatoval, že by se mu o něm někdy zdálo. Vyšel z místnosti, ve které se probudil. Nic mu v tom nebránilo. Něco ho lákalo, aby se dal chodbou vpravo. Poslechl. Krok za krokem cítil, jak pouto, které ho přitahovalo k něčemu nebo k někomu tam kdesi, sílí.

Najednou zaslechl nějaké zvuky. Nedokázal je dost dobře rozpoznat, ale tušil, co znamenají. Jeho nohy se bez pobídnutí rozpohybovaly rychleji. Zvuky byly stále hlasitější. Příliš brzy se ocitl v podivné místnosti.

Byla velká, ale ne větší, než půlka Velkého sálu v Bradavicích. Osvětlovaly ji pochodně upevněné v pravidelných odstupech po celém obvodu místnosti. Podle vůně, která se z nich linula, zjistil, že jsou to skutečné pochodně vyrobené ze smolnatých borových větví.

Uprostřed místnosti stála mříž, ke které byla připoutána Theadora. Snad jí původně nechali nějaké to oblečení, ale z toho teď zbyly už jen roztrhané cáry ležící u jejích nohou. Krev stékající po zbičovaných zádech je zbarvila do ruda.

Už ho nevyděsil pohled na zrůdu, která byla odpovědná za ty rány. Kříženec stojící nedaleko svíral důtky pevně v ruce, občas se k Theadoře přiblížil a slízal krev z jejího těla.
„Harry!“ ozval se za ním Voldemort. „Dlouho jsme se neviděli. Jsem rád, že jsi se přišel podívat, jak se moji mazlíčkové baví.“
Harry chtěl nějak odpovědět, ale nešlo to. Nemohl promluvit. Možná snové omezení.
„Neboj se o ni,“ pokračoval Voldemort téměř mile. „Nechci ji zabít… hned. Až se jí Krveslav nabaží, dám ji do pořádku. Máme přece dohodu.“
Harry se chtěl zeptat, jakouže dohodu to máme, ale jako prve nemohl promluvit. Jeho úvahy přerušil další Thein výkřik. Otočil se směrem k ní a…

…zalitoval toho. Krveslav totiž odhodil důtky stranou, odvázal Theu, smýkl jí na podlahu a vrhl se na ni. Harry měl na okamžik pocit, že viděl, jak jeho tvrdý penis prudce zajel do dívčího těla.

„Ne!“ podařilo se mu vykřiknout.

„Ne!“ zopakoval a posadil se.
„Harry,“ uslyšel vedle sebe milovaný hlas.
„Severusi,“ vydechl a spěchal se ukrýt v Severusově náruči.

*****

„Co se děje?“ zeptal se Harry, když do sborovny vtrhla Molly. Nevypadalo to totiž, že by začala mluvit sama, příliš lapala po dechu. Jejím směrem se otočili všichni přítomní.

Porada učitelů probíhala tak nějak automaticky, všichni totiž byli v myšlenkách u svých vlastních starostí. Ale vyučování nikdo nezrušil, dokonce zrušit odmítal, tak prostě muselo docházet k poradám alespoň občas. Ta poslední nevyšla, ale nevypadalo to, že by na tom, kromě ztráty času, někomu něco vadilo. Také ta dnešní se zkrátila na nezbytné minimum. Probraly se studijní výsledky nejslabších studentů a také se zvážilo, má-li smysl trvat na maškarním bále u příležitosti svátku svaté Morgany. Má, zní resume. A to navzdory tomu, že profesorka Woodová je teď bůh ví, kde. Nebo možná právě proto. Harry se rozhodl držet se starého dobrého zvyku Albuse Brumbála. Když je nejhůř, přijde vhod jakékoli rozptýlení. Severus s tím mlčky souhlasil a ostatní též. Někteří se dokonce těšili.

„Narcise se narodili dva kluci,“ našla konečně hlas Molly.
Ve sborovně zavládlo ticho. Všichni zvažovali, jak na tuto informaci zareagovat. Jistě, všichni věděli, že je Narcisa těhotná. Ale teď byli postaveni před hotovou věc.
„Jak jí je?“ položil tu nejdůležitější otázku Severus.
„Dobře. Byl to snadný porod. Vůbec nebylo znát, že už je trochu starší.“
„A děti?“ ozval se, k překvapení všech, Charlie. K překvapení všech proto, že se ozýval jen tehdy, bylo-li to nezbytně nutné.
„Také v pořádku. Teď všichni spí. Takže se v návštěvě příliš nepředhánějte.“

„Jo,“ řekl Harry, když Molly odešla s tím, že musí dohlédnout na rodičku.
„Jo,“ zopakoval Severus.
„Narodili se ve správný čas,“ ozval se do té doby mlčící Firenze a na potvrzení svých slov lehce zaťukal kopýtky o kamennou podlahu. „Hvězdy jsou jim nakloněni.“
„Snad budou mít víc štěstí,“ řekl s pokusem o vyrovnanou řeč Harry, ale raději nepokoušel štěstí a nepokračoval. I tak na sobě cítil upřený Severusův pohled. Po chvíli to nevydržel a ošil se.
„Co jim dáme?“ ozvala se prakticky madam Hoochová. Všichni pokrčili rameny. „Navrhovala bych zatím nic konkrétního. Bůh ví, jestli to budou kouzelníci a bůh ví, jak se k tomu bude stavět ten mudla.“
„Já myslím, že pan Parker zvládá situaci celkem dobře. Na mudlu,“ sebral se Harry. „Ale pravdou je, že takhle malým dětem dávat něco konkrétního nemá smysl,“ odtušil a zamyslel se.
„No, myslím, že na vymýšlení dárku pro děti paní Parkerové je ještě dost času,“ uzavřel Severus téma. „A, Harry, pošli ke mně pana Hwanga. Myslím, že je na čase vysvětlit mu, že jsou na světě důležitější věci, než jeho vlastní hormony.“
„Buď milosrdný…“ zkoušel prosit Harry, který netušil, proč zrovna tenhle nešťastník vzbudil ředitelovu nelibost. Jistě, nešli mu lektvary, ale komu ano?
Severus pozvedl obočí a chvíli se díval na svého mladého milence. Přitom si vybavil ten příšerný rozhovor o zadku profesora Pottera, který pan Hwang vedl se svým kamarádem. „Nebudu.“
„Severusi!“ okřiklo ho hned několik hlasů. Odpověděl nasupeným pohledem.

„Severusi, čím si ten nebožák vysloužil tvou nepřízeň?“ zeptal se Harry, když ostatní opustili sborovnu. Položil dlaň na ředitelovu ruku.
„To mu neublíží,“ nechtěl se o tom Severus zmiňovat.
„Ublíží,“ nesouhlasil Harry. „Víš jak bylo mě, když jsem musel bojovat proti stínu svého otce a ostatních pobertů?“
Severus zavřel oči. Proč se to všechno musí pořád komplikovat? Proč se Harry musí pořád na něco ptát? Prostě proto, že je to Harry, odpověděl sám sobě. „Chce tě.“
Tak tohle Harry vážně nečekal. Pak si na něco vzpomněl. „Tak to je on…“
„Jo, to je on,“ procedil skrz zuby Severus. „Ale neboj, budu hodnotit pouze to, jak si povede v lektvarech.“ Následující úšklebek zmrazil krev v Harryho žilách. Příliš dobře si ho totiž pamatoval. „Což bude bohatě stačit. Myslím, že nám oběma.“
„Já to vzdávám,“ zvedl Harry ruce ve smířlivém gestu.
Tentokrát se v Severusově tváři objevil hřejivý úsměv. Harry byl v mžiku nejšťastnějším na celém světě. Severus vždy úsměvy šetřil, natož pak takovými.
„Už jsem říkal, že tě miluji?“ zeptal se pro jistotu.
Severus se zamyslel. „Víš, Harry, varoval jsem tě před úskalími vztahu se starým mužem. Nějak zapomínám…“
Harry se usmál. „Nevadí. Rád ti to kdykoli zopakuji.“
„Teď pojď, podíváme se na Narcisu,“ zavrtěl Severus pobaveně hlavou.

Paní Parkerová ležela v posteli u okna a unaveně sledovala krajinu kolem hradu. Vedle postele byly dvě malé postýlky, ve kterých spokojeně oddechovaly dva malinké uzlíčky. Přestože si zakázala vzpomínat, nemohla se ubránit vzpomínce na narození Draca. Prudce zamrkala ve snaze zbavit se slz, které se jí draly do očí, ale docílila tím jen toho, že se objevily na tváři. Její Draco. Její andílek…
„Jak se cítíš?“ zaslechla další hlas ze vzpomínek. Otočila se a pokusila se usmát na Severuse a Harryho.
„Už mi bylo i lépe,“ připustila. „Ale nepříliš často. Paní Weasleyová říkala, že jsem v pořádku a tak jsem jen unavená.
„Už víte, jak se budou jmenovat?“
Přikývla a trochu se nadzvedla, aby lépe viděla do postýlek. Harry jí v mžiku podložil záda polštářem. „Tohle je Orion.“ Harrymu se nečekaně stáhlo hrdlo. „Je to rodinná tradice. Jeho bráška,“ ukázala na druhého mrňouse, „se jmenuje Logan. Mohla bych vás požádat,“ na chvíli se odmlčela, „jestli byste nešli mým dětem za kmotry? Bylo by mi ctí…“
„To mě bude ctí, Narciso,“ pohladil ji sametový Severusův hlas.
„Mě také,“ připojil se Harry.

*****

Harry seděl na svém obvyklém místě a poslouchal svodky jednotlivých členů Fénixova Řádu. Trochu ho to nudilo, ale sotva si to uvědomil, pokáral se a znovu se soustředil na to, co mu další člen Řádu vyprávěl. Oni dělají, co mohou, nezaslouží si jeho nezájem. Navíc by se Řádu mohlo vymstít, kdyby třeba přeslechl nějakou důležitou informaci. Občas přikývl a dělal si v duchu poznámky. Nechtěl je dělat na pergamen, aby snad náhodou nepřišly do ruky někomu nepovolanému. Jako další se zvedla Nahimana. Harry byl překvapen. Co ta může chtít? Ale nic neříkal. Jen jí s mírným úsměvem na rtech pokynul.

Nahimana si odkašlala a tichým jímavým hlasem šokovala přítomné, když řekla:
„Vím, kde je Voldemort a vím, kde drží profesorku Woodovou.“
To jméno, které mnozí stále nemohou vyslovit, vyřkla Nahimana, jako každé jiné jméno, tedy beze strachu. No ovšem, ona ho znala jen z vyprávění.
„C..Co?“ vyskočil Ron.
„Rone, počkej,“ usadil ho Harry a plně se soustředil na indiánčino vyprávění.
Nahimana pokračovala.
„Za Zapovězeným lesem je další les, mnohem starší. Uprostřed něj stojí dům a tam jsou. Vol..“ všimla si, že pokaždé sebou víc jak polovina řádu při vyslovení toho jména škubne, tak se zarazila, „tedy Ten, jehož jméno nechcete slyšet, je v těle mladého muže s nervovým tikem.“
„Ano, to víme, je to Barty Skrk, junior. Je šílený,“ přerušil ji Harry.
Ron nevěřícně sledoval svou vyvolenou a jeho výraz hrozil výbuchem. Zatím se ale držel, i když mu šla téměř pára z uší.
„Ano?“ ujišťovala se Nahimana, „to tedy vysvětluje jeho podivné chování.“
A pokračovala dál, „On se hádal sám se sebou. Zvláštní, jen mi připadalo, že ten...jak to říct, hostitel? No ano, hostitel, má jaksi občas navrch. Možná, že míra psychického postižení, dává Bartymu nějakou výhodu. Pokud by se s ním někdo pokusil promluvit, možná by se dal ovlivnit.“
„Nedal, to mi věřte, Nahimano,“ ozval se Snape.
„Já si jen myslím, že kdybychom dokázali udržet vědomí Bartyho na úkor toho, jehož jméno říkat nebudu, dalo by se toho využít.“
„Dobře, Nahimano, ale kde je Thea. Žije?“ přerušila ji Hermiona.
Indiánka se konejšivě usmála na Hermionu.
„Ano. Dosud žije. Ale měli bychom si pospíšit, jestli...“ zarazila se. Přeci jenom nemůže říct nahlas, co viděla. Hermioně ne.
„Co?“ vyděsila se Miona. Do očí jí vyhrkly slzy.
„Hermiono, žije a to je důležité. Dostaneme ji odtamtud,“ položil Harry Hermioně ruku na třesoucí se rameno. Znovu měl před očima Theu a tu zrůdu, jak ji...

„Jak jsi mohla?!“ křičel Ron, zlostí celý rudý, „Proč si mi to neřekla?! Vystavit se takovému nebezpečí! Cos myslela, že děláš?!“
Ron přecházel po jejich komnatách ode zdi ke zdi a zuřil.
„Rone, lásko, já musela pomoci,“ snažila se Nahimana uklidnit svého snoubence, ale nedařilo se jí to.
„Nesnaž se mě uklidňovat, když se na tebe zlobím,“ vrčel mladý Weasley.
„Ronalde Weasley, nekřič na svou snoubenku, nebo uvidíš, jak ti osladím,“ vložila se do věci Molly, kterou přilákal řev syna.
„Ale mami, ona šla tajně k...k...“protestoval Ron.
„Ona se snažila pomoct,“ rázně ho Molly přerušila.
„A jestli toho okamžitě nenecháš, budu vyprávět já, co za pošetilosti jste ty a Harry prováděli, když jste ještě studovali,“ výhružně pronesla Molly.
„O pošetilostech bych být tebou, mami pomlčel,“ zamručel Ron.
„Ronalde!“ okřikla ho Molly.
„Vždyť nic neříkám,“ špitnul Ron.
„Rone, lásko, tak to pochop, nebyla jiná možnost. A já se chtěla odvděčit těm, kteří mi, nám, pomohli,“ Pohladila Nahimana Rona po tváři a políbila ho na vzteky rudé ucho.
Ronald ji objal a schoval obličej do jejích hustých černých vlasů.
„Nechci o tebe přijít,“ zašeptal.
Molly tiše vycouvala z místnosti. Tohle už je záležitost těch dvou, do toho už se míchat nebude.

*****

„Jak jsi to mohl udělat?“ křičel Harry a v ruce svíral pergamen, který před chvílí na jeho nátlak Severus vytáhl z šuplíku u stolu. „Jak to, že jsi mi to neřekl?“
„Harry, počkej. Neřekl jsem ti to přesně z tohoto důvodu. Hned na to skočíš…“
„Je tady možnost zachránit Theu. Byť značně hypotetická. A ty to prostě stopíš, protože bych na to mohl skočit? Já snad špatně slyším…“
„Harry, to je nepřijatelné. My tě tady potřebujeme, jestli ti to nedošlo. Neobětujeme tě. Předně nikde není psáno, že Theadoru skutečně propustí, když za ním přijdeš. A i kdyby, sakra, Harry, prober se! Ona je nahraditelná. Ty ne!“
Harry chvíli němě zíral a snažil se přimět mozek, aby konečně nějak zareagoval. „Ty… kdo jsi, že se opovažuješ rozhodovat o tom, kdo je či není nahraditelný!“
Severus si znechuceně odfrknul. Tihleti Nebelvíři. „Tak já ti něco povím, Pottere. Možná by ses měl vykašlat na ideály a vrátit se nohama na zem. Kvůli té tvé šlechetnosti přijdeme nejen o slečnu Woodovou, ale i o tebe. Nic nezískáš, jen všechno ztratíš! Mám po krk toho pokrytectví, co nutí každého ušklíbnout se nad zdravým úsudkem jen proto, že není etický. Jdi někam se svou etikou!“
Severus prásknul dveřmi a nechal vytuhlého Harryho stát uprostřed ředitelny.

Nové Bradavice 17. Nové Bradavice 19.

Vyhledávání

Štítky