Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 

Autor:  Darkness deStination
Páry:  Severus Snape/ Harry Potter, Hermiona Grangerová/Theadora Woodová
Shrnutí:  Voldemort padl, Bradavice byly zničeny. Musí to tak zůstat na věky?
Poznámka:   Všechno je to Rowlingové

 

 

„No a pak tady máme tu prezidentovu návštěvu…“
„Už toho necháme, Michaele. Jsem unavený. Probereme to zítra.“
„Ještě tě nepřešla ta chřipka, Tony? Možná bychom měli zrušit program na zbytek týdne.“
„Ani nápad, Isabello,“ zavrtěl hlavou. „Víš, co by tomu řekla Bětka, kdybych místo s žádostí o důvěru přišel s omluvenkou? Nepřichází v úvahu.“
„Když myslíš…“
„Dneska už nemyslím, ale to není důležité. Prostě si vezmu dva aspiriny a půjdu spát. Bětka mě čeká až v jedenáct, takže se vyspím.“
„Dobrou noc, pane premiére.“
„Dobrou noc vám všem.“

Britský ministerský předseda zavřel dveře za posledním členem svého štábu. Přešel až ke svému pracovnímu stolu, posadil se a složil hlavu do dlaní. Trochu mu lezlo na nervy, že mu lokty kloužou po hladké desce stolu, ale nebyl sto s tím něco udělat. Možná neměl všechny vyhodit. Možná tu měl nechat někoho, kdo ho donese do postele.
„Jen doufám, že nezačnou s opravou už zítra ráno,“ dodal ještě tak nějak napůl pro sebe a napůl pro prázdnou kancelář a znovu se ponořil do lákavých úvah o posteli.

Najednou uslyšel podezřelý hluk. Zvedl hlavu a snažil se ignorovat, že ho přitom rozbolela ještě víc. Hluk jako by vycházel odněkud z krbu. Přiměl své bolavé svalstvo, aby začalo pracovat a postavilo jeho tělo na nohy. Nakonec se podařilo. Spíš, než vůle nebo zvědavost to však byla jistá obava. Neměl nejmenší náladu na setkání s dalším potrhlým anarchistou, pacifistou, levičákem, pravičákem, zastáncem svobodného Irska, svobodného Skotska, svobodné Anglie nebo celého Spojeného království. To už vůbec nemluvil o nejrůznějších poslíčcích malého Kima nebo jemu podobných.

Nic z toho ho však nepotkalo. Potkalo ho totiž něco mnohem horšího. Nechápavě zíral na dávno nepoužívaný krb. Hm, dávno. Ten krb se naposledy používal za Roberta Walpoleho, kterému deštivé Londýnské počasí nedělalo dobře na klouby a nechal tedy vytápět všechny místnosti domu číslo deset. Z komína se nejprve vysypala hromada sazí. V duchu neopomněl vynadat Natalii, která je odpovědná za údržbu domu. Tedy ne v tom smyslu, že by měla popadnout kominickou štětku a jít čistit nepoužívané komíny, ale měla to prostě zařídit. Když dospěl až sem, překvapily ho plameny, které se v prázdném krbu objevily. Jejich zelená zář ho udeřila do očí a znásobila tak migrénu, se kterou bojoval už dobré čtyři dny. Nakonec se z krbu vysypal nějaký člověk.

Člověk! Premiér se vyděsil a zamířil ke stolu, aby zavolal ochranku. Přitom si blahopřál. To se bude opravdu dobře vyjímat v tisku, možná se dokonce dostane do Guinessovy knihy rekordů. Nebo se stane čestným předsedou společnosti držitelů Darwinovy ceny. Atentátník se za použití fantastických světelných efektů vysypal z nepoužívaného krbu. No, snad to alespoň stihnou do ranního vydání Timesů.

„To bych nedělal!“ ozval se za ním mladý hlas. Něco ho přitom zastavilo na místě. Nemohl udělat ten tolik potřebný krok ke stolu, kde by mohl zmáčknout předmětné tlačítko. Jeremy by to pak určitě vyřešil. Věnoval smutnou vzpomínku svému černému bodyguardovi a jeho okouzlující choti a s povzdechem se obrátil k pozdnímu návštěvníkovi.

Byl oblečen velmi podivně. Premiér si nemohl vzpomenout, která frakce které strany používá takové oblečení. Ne. Vážně. Něco tak podivného nikdy neviděl. Když tedy pominul obrázky v pohádkových knížkách, ze kterých občas, ale opravdu jen občas, četl svým dětem před usnutím. Mladý muž vypadal jako černokněžník. Ještě by to chtělo vysokou špičatou čepici na hlavě a bylo by to přesné. A pak také jeho brýle. Ty byly jaksi navíc. Černokněžníci z obrázků pro děti nikdy brýle neměli. Mladík je právě čistil od sazí vnitřní částí hábitu. Tvář měl rovněž od sazí, černé vlasy mu spadaly na ramena, jak vypadly z ohonu, který je původně držel pohromadě.

Jeho tvář, kromě již zmíněných sazí, zdobila jizva na čele. Zvláštní. Odkud ji asi má? Že by ho navštívil Zoro mstitel? Premiér si ho pečlivě prohlížel. Mladík nevypadal jako fanatik, atentátník, homosexuál nebo tak něco. Byla to právě ta jeho tvář, která premiéra uklidnila. Ne. Člověk s touto tváří ho nezabije.

„Dobrý večer,“ spustil, když si znovu nasadil brýle. „Jmenuji se Harry Potter a jsem zástupce ředitele bradavické školy čar a kouzel. Omlouvám se, že jsem k vám tak vtrhl, ale bylo to nutné…“
„Bradavické školy čar a kouzel?“ zopakoval překvapeně a bezděčně přijal nabízenou pravici. „Oh, promiňte, jsem…“
„Já vím, kdo jste, pane premiére. Znám vás. Vlastně jsem vás volil…“
„Aha, no… děkuji. Vím, že se nechováme úplně přesně tak, jak jsme slibovali před volbami, ale…“
„To je v pořádku. Nepřišel jsem s vámi probírat rozdíly mezi předvolebním programem a realitou. Můžeme se posadit?“
Premiér přikývl. Zamířil k nedaleké pohovce a snažil se ignorovat rostoucí bolest celého těla. Nechal svého hosta, aby se posadil jako první.
„Nejdřív tohle vypijte,“ natáhl k němu mladík ruku, ve které svíral malou skleněnou lahvičku.
Nedůvěřivě si ho prohlížel. „To je jed?“
„Tak něco,“ usmál se a na tak trochu unavené tváři se objevil mladistvý, upřímný úsměv. „Je to lektvar proti chřipce a nachlazení. Zdá se, že ho budete potřebovat.“
„Jak víte…“
„Poslouchal jsem vás, než jsem se objevil. Takže jsem zjistil, že se necítíte dobře. S ohledem na počasí, které venku panuje, jsem usoudil, že… to je jedno. Prostě jsem vám tohle přinesl. Když to vypijete, uleví se vám.“
Nadával si do idiotů a do všech těch, jejichž-jména-slušný-a-cti-dbalý-politik-nikdy-nesmí-vyslovit. Prostě vzal lahvičku a její obsah obrátil do úst. Polkl.
„No dobře,“ ozval se znovu mladík. „Měl jsem vás varovat, že je to odporné. Tady,“ natáhl se k nedalekému stolku pro karafu s vodou a skleničku. Rychle nalil a podal ji dávícímu se premiérovi. „Zapijte to.“

Poslechl a čistou vodou spláchl tu odpornou chuť. Chtěl se začít vztekat, protože si byl naprosto jist, že tu věc… ať už to bylo cokoli … bude v ústech cítit až do konce života. A to bez ohledu na to, jak dlouhý ten život bude. Zavčasu se ale zarazil. Uvědomil si totiž nádhernou, nicméně velmi podivnou, věc.

Jako první ho přestala bolet hlava. Pak se uvolnily svaly. Únava se také trochu zmírnila. Cítil se… cítil se sice unavený, jako po perném pracovním dni, ale to bylo všechno. Nemoc zmizela. Překvapeně se podíval na svého návštěvníka. To je prostě úžasné. Takhle rychle nezabíral žádný lék, ke kterému měl jako premiér přístup. Všechny injekce a tabletky, kterými ho držel při životě tým jeho osobních lékařů, to všechno účinkovalo až po několika hodinách. Chtěl se zeptat, jak je to možné. Chtěl…

„Už jsem vám řekl, že jsme kouzelník?“
„Kouzelník? Počkejte,“ zamyslel se. Bylo skvělé, že to mohl udělat, aniž by ho opět rozbolela hlava. „John mi něco o nějakých kouzelnících říkal, ale myslel jsem, že jsou to jenom další jeho konzervativistické kecy.“
„Nejsou.“
„Ale… jak mohu vědět, že nelžete? Víte, přece jen, nestává se příliš často, aby vám vypadl z krbu cizí člověk,“ další nehezká vzpomínka na nebohou Natalii, která je odpovědná za to, že člověk, který mu pomohl od příšerné bolesti hlavy, si umazal hábit, „který vám tvrdí, že je kouzelník.“
Znovu ten milý úsměv.
„Počítal jsem s tím,“ řekl Harry, jako by o nic nešlo. „To je váš papoušek?“
„Ano,“ přikývl nerozhodně.
„Fera verto… Mohu vám nalít ještě trochu vody?“
Premiér nevěřícně zíral na malovaný šálek, který byl ještě před chvílí jeho papouškem. A také papouškem všech jeho předchůdců až k Winstonu Churchillovi.
„Promiňte, já vím, že je to obyčejný šálek. V přeměňování jsem byl vždy dobrý, dokonce ho přednáším, ale tohle mi zrovna dvakrát nejde. Hermiona je mnohem lepší. Ona by ho přeměnila v broušenou sklenici. No dobrá,“ slitoval se Harry s hraným povzdechem a dalším mávnutím hůlky přeměnil šálek zpět v papouška. „Ještě něco?“
Premiér zavrtěl hlavou. „Co pro vás mohu udělat?“ zeptal se za strašně dlouhou dobu.
„Potíž je v tom, že právě teď musím spíš já něco udělat pro vás,“ zvážněl Harry. „Normálně by stačilo jedno slovo. Voldemort. Ale…“
„Ano, o něm John něco vyprávěl. Prý nějaký magor, co chce ovládnout svět…“
„To by mohl být on,“ ušklíbl se Harry. „Tak ten se vrátil. Pořídil si armádu dost nepříjemných týpků a máme za to, že bude útočit na mudly. Tedy na ty, kteří neumí kouzlit. Především na školy a tak…“
„Myslíte to vážně?“
„Naprosto. Co víte o události v Durness?“
Měl pocit, že je Harry nějaký smutný. Nemohl to říci stoprocentně, ale měl pocit, že tomu tak je. A že tomu tak je od chvíle, kdy vyslovil jméno toho nešťastného městečka.
„Nic moc. Ze SIS mi poslali jen nic neříkající hlášení. Vypadá to na nějaké šílence… Jako by tam ti lidé byli roztrháni a…“
„To sedí,“ odpověděl temně. „Za tím stojí členové Voldemortovy nové armády.“
„To je nelidské!“ vykřikl pobouřeně premiér.
„Oni to také nejsou lidé. Téměř.“
„Proč ho nezastavíte? Patří do vašeho světa, ne?“
„Celý život nedělám nic jiného, než že se snažím ho definitivně zničit. Zatím však pokaždé našel způsob, jak se vrátit. Jen jsem vás chtěl varovat.“
„Varovat?“ tušil, že se v jeho smíchu objevuje náznak hysterie. „Mám jako říci veřejnosti, aby si dali pozor, až je napadnou kouzelníci?“
„Ne. Předně o kouzelnících neřeknete vůbec nic, nebo přijdete o svůj úřad. Kdo by chtěl mít v čele vlády šílence? Navíc, nejsou to kouzelníci. Jen… jsou silní, jsou rychlí, snadno se regenerují. Jo a nemají rádi stříbro.“
Pracovna se ponořila do nepříjemného ticha.
„Co mám dělat?“ zeptal se nakonec bezradně.
„To já nevím, pane premiére,“ pokrčil rameny Harry.

*****

„Tématem dnešní hodiny je nekromantie,“ zahájil profesor Snape další hodinu černé magie. „Ví někdo, kromě slečny, všechno jsem četla, o co se jedná?“
Nezklamali.
„Tak dobrá. Tady,“ mávl hůlkou, „máte podklady k této látce. Slovo nekromantie pochází ze složenin řeckých, případně později latinských slov nekros – mrtvý a Manto, což je jméno věštkyně. Podrobněji vám o ní jistě ráda povypráví profesorka Grangerová. Jak již ze jména vyplývá, jde o složitý proces. Jedna část se týká komunikace s mrtvými, druhá samotné exhumace mrtvého těla. Osobně nedoporučuji pokoušet se ani o jedno. Není to tak snadné, jak to vypadá. Nestačí mít odvahu a znát rituál. Nekromantie s sebou přináší spoustu rizik, nejen pro vás, i pro vaše okolí. Rituálu musí být přítomni Kore, Persephone, Ereshkigal, Hermes a Thoth a další. Částečně pro vaši ochranu, částečně pro to, aby ovládly výsledek rituálu. Mudlové byli přesvědčeni, že je zapotřebí přinést zápalnou oběť, rituál samotný musí být prováděn na zvlášť pečlivě vybraných místech. Dočtete se cosi o posvátných kruzích, o hvězdách a planetách. Ten posvátný kruh má kouzelníka chránit před vlivem toho, koho vyvolal. Skutečnost je však trochu jiná. Rituál lze v zásadě provést kdekoli, avšak má nedozírné následky. Žádné kouzlo nedokáže skutečně vrátit mrtvého a pokud se o to pokusíte, to, co stvoříte, bude zombie. Dokážete totiž probudit tělo, možná dokážete probudit vědomí, ale nikdy se vám to nepodaří spojit. Já vás varuji, abyste se do toho nikdy nepouštěli. Neplatí se zápalnou obětí, ale něčím jiným. Chraňte si svou duši, dokud nějakou máte.“ V učebně se rozhostilo naprosté ticho. Profesor Snape si chvíli měřil své studenty. Pak se obrátil k nejbližší stěně a z poličky sundal klec s myší. „Avada kedavra,“ zaznělo z jeho úst naprosto přirozeně. Pár dívek začalo brečet. Nereagoval na ně. Vzal mrtvou myš za ocas a položil ji na velký stůl, na kterém během výuky černé magie ukazoval své pokusy. „xumwTAya Mand alAhtA…“ (Volám staré bohy… slova jsou vážně aramejská). V učebně by bylo slyšet spadnout špendlík. Vskutku hrobové ticho narušoval jen monotónní Snapeův hlas, kterým prováděl zaříkávání. Všem bylo najednou zima, jako snad ještě nikdy v životě. Jen nevěděli, čemu to přisoudit. Tomu, co prováděl jejich profesor, nebo tomu, co si mysleli, že provádí… Ozval se zvláštní zvuk, to jako plamen kouzelných pochodní bojoval proti silnému větru, který se v učebně náhle zvedl. „kaH!“ dokončil Snape zaříkávání. Pohledy všech byly dosud upřeny na něj, teď se svezly na myš… která začala zmateně pobíhat po stole. „Pozor!“ vykřikl varovně a Dany Crane jen tak tak stačil uskočit, když se na něj myš vrhla. „Myslím,“ vysvětloval Snape a bylo v jeho hlase zněla únava, „že jsem se to snažil vysvětlit. Tohle už není ta myš, která před chvílí zemřela. To je zombie, byť v poměrně neškodné podobě.“ Další avada zazněla o chvíli později a vyčerpaný Snape se posadil na svou židli. „Existuje ještě jeden druh nekromantie. Ten se však od toho, co jsem vám teď ukázal, dost liší. Nesnažíte se totiž přimět mrtvé, aby se vrátili. Jen je žádáte o radu. To je ne sice běžná, nicméně ne až tak neobvyklá dovednost. V současné době existují dva známí nekromanté. Avšak, jak už jsem řekl, je to o něčem jiném. Probereme to příště. Do příští hodiny chci po každém z vás pojednání na dvacet palců pergamenu o riziku nekromantie. Můžete jít.“

„Co je to, Harry?!“ zeptala se Hermiona, když viděla, jak Harrymu naskákala husí kůže na rukách. Sama na tom nebyla o moc lépe. Cítila se divně. Moc divně. Jako by kolem něco nebo někdo chodilo. Něco strašného.
„Předpokládám, že Severus předvádí něco na hodině černé magie,“ řekl Harry pokud možno vesele. Pro sebe si nechal své úvahy, co přesně Severus předvádí. Ani kolikrát o něčem takovém přemýšlel. Ale jako zvlášť dobrý profesor obrany proti černé magii si byl vědom rizik.
„Nechceš mi něco říci, Harry?“ zeptala se ho se zkoumavým výrazem ve tváři. Oba se zasmáli, když tu větu dořekla.
„Proč mám pocit, že jediná správná odpověď na tuhle otázku zní: Ne! Nechci, nikdy jsem nechtěl a nikdy chtít nebudu?“ opáčil Harry. Pohrával si přitom s brkem, ze kterého odkapávaly červené kapky. Původně chtěl opravit domácí úkoly z přeměňování, ale nějak se k tomu nemohl dokopat.
„Harry!“ okřikla ho.
„Myslím, že Severus vysvětluje nekromantii,“ řekl tedy, co mu leželo na srdci.
Hermiona se zachvěla. Takový ten hluboce zakořeněný strach. Když se však podívala na Harryho, na chvíli to potlačila. „No, když už tady vyučujeme černou magii, vlastně bych se neměla vůbec divit, že došlo i na tenhle obor. Ale, promiň, že pořád něco mám, myslím, že bys mi měl říci něco jiného… i když nechceš, nikdy jsi nechtěl a nikdy chtít nebudeš…“
Harry pokrčil rameny, dlouhý orlí brk mu dokonce vypadl z ruky a jak dopadl na domácí úkol Simona Smithe, udělal na pergamenu ošklivý klikyhák. „Kdysi jsem se o nekromantii hodně zajímal,“ řekl nakonec. Už dávno věděl, že jakmile se Hermiona začne vyptávat, není úniku.
„Proč?“ vyhrkla. Jen nevěděla, jestli víc překvapeně nebo vyděšeně.
„Sirius,“ zašeptal Harry.
„Neudělal jsi to, že ne,“ ujišťovala se Hermiona, odložila šálek bylinkového čaje, zvedla se ze svého křesla a přisedla blíž k Harrymu.
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Neboj, Hermiono. Zavčasu jsem si uvědomil možná rizika.“
S úlevou si oddechla. Ne že by nebyla šťastná, kdyby se Sirius vrátil, ale nekromantie nám nikdy nedá to, co jsme si původně představovali.
„I když připustím, že k lepšímu pochopení nemálo přispěl výprask, který mi uštědřil Remus.“

Při té vzpomínce se smutně usmál. Ano. On, Harry, byl připraven do toho jít. Byl připraven pokusit se o něco, o co se zatím pokoušelo mnoho kouzelníků, ale nikdo nebyl úspěšný. Měl to vymyšlené. Případ jeho kmotra byl trochu jiný, než u ostatních obyčejně mrtvých. On mrtvý nebyl. Podle Harryho názoru byl někde mezi. Jeho tělo propadlo jen Merlin ví, kam. Možná to neví ani Merlin, zauvažoval občas. Nebyla to smrt, jako když někdo umře. Když by tedy získal tělo, určitě by ho jeho duše bez problémů našla.

Od začátku zaříkávání ho dělila jen jedna svíčka, když do jeho tajné skrýše vstoupil Remus. Nikdy dřív ani nikdy potom ho Harry neviděl tak naštvaného. Došlo na fyzické násilí. Ale ne tak, že by ho Remus sejmul. Byl to výprask, jaký uštědřujeme neposlušnému děcku… s výdrží dospělého člověka.

Během těch několika minut se Harry naučil hodně o vlkodlacích. Třeba to, že jejich vlkodlačí síla není aktuální pouze během úplňku. A že když začnou zuřit, neobměkčí je prosby ani slzy. A že když se jim na klíně svíjí zoufalý, ubrečený, nešťastný delikvent, že je to dost vzrušuje…

No ano. Harry si tuhle poslední informaci uvědomil až o pár dní později, když byl schopen přemýšlet o něčem jiném, než o příšerně bolavém těle. Pokud si myslíte, že víte, co znamená bolavé tělo, nechte se zbít vlkodlakem a zjistíte, že jste dosud nic nevěděli. Když Remus odešel, Harry ho podezříval, že spíš z obavy, aby mu vážně neublížil, než že by se domníval, že byl výprask dostačující, dlouho ležel na hliněné podlaze skrýše a sbíral síly. Nebojoval se slzami, bojoval s bolestí, která mu bránila se postavit, natož potom někam jít. Po půl hodině se mu to nakonec podařilo. Sténal při každém krůčku a odmítal přemýšlet nad tím, kolik těch kroků musí udělat, aby se dostal do civilizace. O tom, že by se přemístil, ani neuvažoval. Dobře udělal. Ještě dnes by ho z oddělení na nápravu nepodařených kouzel po kouskách sbírali.

Cesta z toho místa na ošetřovnu trvala věčnost. Normálně ji ušel za dvě hodiny, ale teď bylo nad ránem, když k incidentu došlo a slunce zacházelo, když se objevil před vchodem do Bradavic. Než se dostal na ošetřovnu, setmělo se. Na jednu stranu byl šťastný, že ho nikdo nepotkal, ale zároveň brečel bolestí a zoufalstvím, když znovu a znovu padal na rozchechtaných schodech. Pochopil, čemu mudlové říkají Křížová cesta a také, co znamená, když se řekne, že někdo z někoho vytloukl duši.

Z chování madam Pommefreyové pochopil, že Remus nikomu nic neřekl. Zachoval se stejně. Sice bylo zřejmé, že jeho naučené větě: Nevím, co se mi stalo. nikdo neuvěřil, ale aspoň ho nechali být. Tři dny levitoval nad lůžkem na ošetřovně, protože si vážně nemohl lehnout. Čtvrtý den se vzbouřil a tak ho madam Pommefreyová položila do postele. Ze začátku se zdálo, že to nebyl zrovna nejlepší nápad, ale pak se to podalo.

Tehdy o tom začal přemýšlet. Ano. Remus byl nade vší pochybnost vzrušený, když… no když mu vysvětloval svůj názor. Na druhou stranu, v takové situaci by byl asi každý. Nebo ne? Kdyby takhle příšerně zbil někoho jiného, reagoval by stejně? Zavrtěl se, aby dokázal najít pohodlnější polohu a zasténal, když se přitom dotkl o ještě nezahojenou modřinu.

„Výprask?“ přerušila jeho vzpomínky Hermiona. „Obrazně řečeno.“
„Ne. Doslova,“ zničil její naděje Harry, ale neříkal to nijak hořce. „Přišel chvilku před tím, než jsem začal se zaříkáváním. Naštval se. Dnes už vím, že měl pravdu. Ale tenkrát…
„To zírám,“ připustila po chvíli Hermiona. „Ale, na druhou stranu, udělal to nejlepší, co udělat mohl…“
Tentokrát už se Harry usmál. „Jistě. Jenže moje tělo si to hodně dlouho nemyslelo. Víš, Hermi, že jsem se ho pak nějakou dobu bál? Ne jako že by to třeba mohl zopakovat. Objevil se a já sebou trhl a utíkal co nejdál…“ na chvíli se odmlčel, „…myslím, že ho to dost mrzelo. A mě také.“
Hermiona nic neříkala, jen Harryho sledovala tak trochu s účastí. Věděla, že měl Remuse rád. „Každopádně tehdy jsem měl pocit, jako by Sirius znovu zemřel. Ten fakt, že jsem se rozhodl ve svých pokusech nepokračovat. Bylo to strašné. Nejenže kvůli mé neschopnosti běžel na to proklaté ministerstvo, ale teď jsem ho ani nedokázal vrátit…“
„Harry…“
„Já vím, Hermiono, že to tak není. To jen že samo vědění občas nestačí.“

„Harry,“ znovu přerušila ticho, když se Harrymu podařilo opravit asi tři úkoly. Měl ze svých studentů radost, málokdy musel něco vyloženě opravovat. Spíš sem tam něco doplnit.
„Copak, Hermiono?“ zeptal se tak laskavě, až se zachvěla. Harry se opravdu hodně změnil.
„Mohla bych se na něco zeptat?“
V duchu si povzdechl a odložil brk v očekávání dalšího příšerného dotazu. Když viděl její pohled plný očekávání, ale zároveň ještě něčeho, co ho upozorňovalo na fakt, že se mu otázka líbit nebude, povzbudivě přikývl.

…aby si za to za okamžik pořádně vynadal.

„Vy… no…“ rozpačitě si odkašlala. „Ty a Remus… promiň, Harry, tohle jsem nechtěla…“ začala se omlouvat, když si všimla slzí, které Harrymu vyhrkly do očí.
„To nic, Hermiono,“ snažil se ji uklidnit a nenápadně zrádné slzy utřít. Ať žije nenápadnost, když pozorovatel sedí půl metru od vás. Když si všiml, že se mu své pohnutí nepodařilo ukrýt, přijal od Hermiony čistý bílý kapesníček a slzy si utřel sám. „To nic. Jen… pořád ještě mě bolí na to vzpomínat.“
„Nic mi neříkej. Neměla jsem právo se na to ptát…“
„Já vím,“ potřásl hlavou. „Ale já si občas potřebuju s někým o Remusovi popovídat. Severus je sice fajn, ale určitě pochopíš, že by nebylo zrovna taktické brečet mu na rameni kvůli Remusovi.“
„Jistě,“ zamumlala Hermiona, ale nezdálo se, že by to Harry vnímal. Příliš se zabral do svých vzpomínek a jí nezbylo, než sedět a poslouchat.

Což udělala velmi ráda.

„Ne, nebyli jsme milenci,“ začal Harry své smutné vzpomínky pouštět napovrch. „Jednou, bylo to v zimě po smrti Siriuse, jsme zůstali sami dva na Grimmauldově náměstí. Bylo to několik týdnů po tom příšerném výprasku, který mi uštědřil, když zjistil, o co se snažím. A také to bylo poprvé od té doby, kdy jsem před ním neutekl a rozhodl se promluvit si s ním. No, mluvili jsme, mluvili, k tomu popíjeli… krátce, v noci jsme skončili v jedné posteli. Byli jsme tak opilí, že kromě sem tam nějakého pohlazení a polibku k ničemu nedošlo. Když jsem se ráno probudil, byl jsem smotaný do klubíčka a Remus byl omotaný kolem mě, jako by mě chtěl chránit. Když se vzbudil i on, bylo to úžasné. Žádné takové ty trapné chvíle, kdy nevíš, co říci, kam se dívat a tak. Myslím, že první, co řekl, byl nějaký vtip. Takže ano. Vyspali jsme se spolu. Alespoň já jsem se vyspal úžasně…“ hořce se ušklíbl nad tou slovní hříčkou. Hermionin úšklebek nebyl tak příšerně hořký. Líbilo se jí, jak své vyprávění podával. „Víš, Hermiono, tys u toho tenkrát nebyla. On mi zemřel v náručí.“ Její ruka, která se soucitně položila na jeho předloktí v tišícím gestu, ho neurazila ani neponížila. Život je dost komplikovaný sám o sobě, proč si ho ještě komplikovat nějakými předsudky. „Než umřel, řekl: miluji tě, Harry. Víš, on neřekl, že mě má rád. Řekl, že mě miluje. Pořád na to myslím. Časem mi to všechno začalo pomalu docházet. Pamatuješ, jak ses mě ptala, jak je to s tím čichem u vlkodlaků? Myslím jako při výběru partnerů?“
„Ano,“ reagovala, když zjistila, že vážně očekává její odpověď. Navíc, skutečně byla zvědavá.
„Jednou, bylo to krátce poté, jak mě Malfoy poranil v Prasinkách. Remus na mě čekal na chodbě u sv. Munga, než mě ošetří. Když jsem vyšel z ordinace, přišel ke mně a objal mě, aby nás oba přemístil. Víš, jak já se nerad přemisťuji. Takže když jsme se přemístili, ještě chvíli mě držel, abych se vzpamatoval. Přitom mě začal očuchávat.“ Harry si bezděčně přejel po krku, jako by tam pořád cítil jemný dotek citlivého vlkodlačího nosu. „Řekl: nádherně voníš, Harry… Ne, nebyli jsme milenci. On mi celou tu dobu dával najevo, že by chtěl, ale já to nechápal…“
„A kdybys pochopil, co bys dělal?“ položila důležitou otázku.
Chvíli přemýšlel, spíš aby zjistil, jestli neopomněl nějakou stránku věci. Pak přikývl.
Chvíli bylo ticho, kterého Harry využil k osušení očí a ostatních mokrých částí obličeje. S děkovným pohledem kapesník Hermioně vrátil. „Ale nepochopil. Než se zeptáš, neměl jsem nic ani se Siriusem, ani s Dracem. Až teď, Severus…“
„A je to láska, Harry? Nebo jenom zoufalství?“ pokračovala Hermiona v pokládání nepříjemných otázek.
„Nevím, Hermiono. Nemám s city příliš zkušeností a nevím, jak je nazývat, vždyť víš. Ale jedno vím jistě. Mé noční můry nejsou o tom, že se Voldemort vrátil, ale o tom, že mě Severus opustil.“

*****

Byl to hloupý nápad, vrčel si pod vousy Severus. Tedy, kdyby nějaké měl. Harry se ho nedávno ptal, jestli někdy neuvažoval o vousech. Uvažoval. Asi deset vteřin. Pak to zavrhl. Ale faktem je, že Harryho nesmírně vzrušovalo, když se otíral o jeho jemné půlky tváří porostlou dvoudenním strništěm. To byl jediný ústupek a pouze o víkendu. V pondělí ráno se opět pečlivě oholil.

Jo. Hloupý nápad. Vyučování černé magie bylo po většinu existence vyučování jakékoli magie trestné. A ne bezdůvodně. Ne, nebál se, že by někdo z jeho studentů dokázal dovést nekromantii, resp. potřebný rituál, do konce, ale vyučovat ji bylo strašně vyčerpávající. Do sborovny se sotva dovlekl. Vzal za dveře, ale něco mu zabránilo je otevřít a vstoupit. Jen je lehce pootevřel…

„A kdybys pochopil, co bys dělal?“
„Ale nepochopil. Než se zeptáš, neměl jsem nic ani se Siriusem, ani s Dracem. Až teď, Severus…“
„A je to láska, Harry? Nebo jenom zoufalství?“
Severus za pootevřenými dveřmi zatajil dech.
„Nevím, Hermiono. Nemám s city příliš zkušeností a nevím, jak je nazývat, vždyť víš. Ale jedno vím jistě. Mé noční můry nejsou o tom, že se Voldemort vrátil, ale o tom, že mě Severus opustil.“

Severus neslyšně zavřel dveře a pomalu odcházel do ředitelny, kde mohl, konec konců, psát o idiotech a debilech (rozuměj opravovat práce z lektvarů a z černé magie) stejně dobře, jako ve sborovně. Neměl totiž představu, jak by se mohl Harrymu podívat do očí, kdyby Harry zjistil, že zaslechl jeho podivné vyznání.

*****

„Tak, co vlastně o Morganě víme? A jak to, že je její svátek zrovna teď? Jinak, jak to, že někdo, jako Morgana, má něco, jako svátek?“
„Pottere! To ses vážně na Dějinách nic nenaučil?“ prohodil Snape a hbitým, přesným pohybem strčil vidličku i s kouskem pečené ryby do úst. Když spolkl sousto, pokračoval. „Svátek Morgany se slaví od roku 1743 z rozhodnutí tehdejšího Starostolce. To, že Morgana je…“
„Já vím, já vím. Tohle jsme se učili dřív, než jsem usnul. Jenom… například Merlin svůj svátek nemá.“
„Pottere, já to vzdávám. Proč to prostě nemůžeš vzít jako fakt?“
„Třeba jako že se durman nemá vařit?“
Snape v tu chvíli vypadal, jako by ho právě někdo polil vařícím se durmanem. „Pottere!“
„Mlčím, mlčím…“ snažil se
„Jak jsi mohl udělat OVCE z lektvarů,“ bědoval Severus. Ostatní u stolu se dobře bavili, přestože se snažili nedat to najevo.
„Nevím, no. Už jste něco vymysleli?“ obrátil se raději k Hermioně.
„Ano. Vlastně, myslela jsem, že by bylo lepší, kdyby to rozhodly děti. Tak jsem jim řekla, ať mi napíšou své nápady na papír, že všechno přečtu a uvidím, co z toho vznikne. Mají čas do dnešního večera, takže během zítřka to tak nějak roztřídím a pak ti řeknu definitivně, co bude.“

Najednou Thea poněkud ztuhla.
„Co se děje, Theo?” všimla si toho Hermiona.
„Já...zapomněla jsem na mandragoru. Musím pro ni jít,” už se zvedala ze svého místa.
„Ne,” řekl prostě Severus.
Thea se zastavila uprostřed pohybu, jako by to jednoduché slovo působilo stejně, jako Petrificus totalus.
„Ale já musím, nemůžu ji tam nechat...ona je na mě zvyklá a určitě se jí bude stýskat. Co když uschne?” vysvětlovala Thea svůj úmysl, jít ven do nechráněného skleníku.
„Tak uschne. Vypěstujete si novou,” Severus byl neoblomný, „vážně si myslíte, Theo, že váš život má menší cenu, než nějaká zpívající mandragora?”
„Pro mě má cenu,” vzlykla Theadora a vyšla z místnosti.
„Jdu za ní,” oznámila Hermiona. Ostatní jen přikývli. Jestli má někdo Theu utěšit, tak jedině Miona.

Dostihla svou přítelkyni na konci chodby.
„Theo, no tak, nebuď smutná. Víš co? Řekneme Dobbymu, aby ti mandragoru přinesl, ano?”
odváděla Miona svou přítelkyni do svých komnat.
Spolu se posadily na postel a Thea si opřela hlavu o Mionino rameno. Po tváři se jí koulela slza. Hermiona pohladila Theu po tváři a setřela slzu, která se usadila na rozechvělém rtu.
Objaly se a jejich ústa se spojila v nejprve lehounkém, pak však čím dál vášnivějším polibku.
Pak se na malý okamžik od sebe oddálily, pár vteřin se setkaly hnědé, usměvavé oči s modrýma, uslzenýma a pak už obě dívky, jakoby splynuly ve víru lásky a vášně.
Líbaly se, až měly rty oteklé a vlhké. Slzavý odlesk v Theiných očích vystřídal jiný lesk. Lesk touhy. Rozepnula Mionin hábit, svlékla jí ho a odhodila na zem. Miona udělala to samé s Theiným hábitem. Následovaly obě halenky. Hermiona položila Theu na záda a lehounkými dotyky na hebké kůži uváděla svou milenku téměř do extáze. Pohladila ty drobné růžové bradavky. Každou jemně obkroužila nejprve bříškem palce a pak ještě i jazykem. Ochutnávala a lehce sála ta rozkošná poupátka. Thea se pod něžnou péčí své přítelkyně vzpínala a šeptala sladká slůvka o tom, jak moc ji miluje.
Když Hermiona vyhrnula Thee sukni a svou rukou se dotkla roztouženého místečka mezi nohama své lásky, zašeptala Thea: „Udělej mi to, prosím, hned.”
Hermiona už na nic nečekala a rozehrála svými prsty uvnitř Theiny jeskyňky lásky tu nejžhavější hru zamilovaných.
V několika okamžicích se Thea ocitla na vrcholu a jejím tělem pulzovalo mohutné vyvrcholení.
Stačila jen malá chvilka, než se Thea vydýchala a pak začala Hermioně vracet všechny ty něžnosti, kterými byla sama zahrnuta.
Položila Mionu na záda a obkročmo se posadila na její stehna. Prolíbávala si cestičku na Mionině těle a vždy, když míjela ten sladký hrbolek pod milenčiným bříškem, letmo jej políbila a nebo na něj horce dýchla. Dlouho to ale Hermiona nedokázala vydržet. Nasměrovala Theinu hlavu tam, kde nejvíc toužila po polibcích a roztáhla nohy. Thea nejprve líbala Mioninu branku lásky a když ta se cele otevřela, Thein jazyk dokonal to sladké dílo.

„Mám žízeň,” usmála se Hermiona láskyplně na Theu. Zvedla se a došla ke stolku, kde stála karafa s vínem a sklenky. Nalila víno do dvou sklenek a nesla do postele, kde se stále slastně vrtěla Theadora. Ještě chvilku spolu laškovaly, pak ale obě usnuly.
Když se Hermiona probudila, Thea tam nebyla.
Asi odešla do své komnaty, pomyslela si Miona a opět usnula.

Ráno u snídaně se ale Thea neobjevila. To už bylo Hermioně divné a tak se ptala všech, jestli někde neviděli mrzimorskou ředitelku. Když se jí dostávalo stále negativních odpovědí, vyděsila se. Rozběhla se ven z hradu, ke skleníku číslo 7, který byl mimo kouzelnou ochranu. V patách měla celý profesorský sbor v čele se Severusem Snapem. Už z dálky viděla, že skleník číslo 7 je na malé střepy rozmetán po okolí a jen trosky konstrukce trčí smutně k nebi.
Doběhla k rozbitému skleníku a klesla na kolena. Rozplakala se.
„Theo...Theo...cos to udělala...” štkala Hermiona.
Všichni profesoři stáli kolem Hermiony, zaražení a vylekaní. Jen Severus se rozhlédl kolem a všiml si opodál rozbitého květináče a poničené mandragory, která, vydávala kňučivé zvuky, jako kdyby plakala.
„Harry, vezmi Hermionu,” promluvil do ticha Severus, „musíme se vrátit, tady to není bezpečné,” dodal k ostatním.
Harry vzal Miu za loket, pomohl jí postavit se a následován ostatními, vedl svou kamarádku zpět do hradu.
Snape sebral ze země největší střep z květináče, naložil na něj skučící mandragoru a odcházel za ostatními.
Najednou se z nebe ozval skřek. Všichni zvedli hlavy za tím nepříjemným zvukem. Nad nimi kroužil velký sup. Ještě jednou zakřičel a cosi upustil. Charlie to něco zvedl. Byl to svitek pergamenu, převázaný černou stuhou.

Nové Bradavice 15. Nové Bradavice 17.

Vyhledávání

Štítky