Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 

Autor:  Darkness deStination
Páry:  Severus Snape/ Harry Potter, Hermiona Grangerová/Theadora Woodová
Shrnutí:  Voldemort padl, Bradavice byly zničeny. Musí to tak zůstat na věky?
Poznámka:   Všechno je to Rowlingové

 

 

Harry se udiveně rozhlížel. Poslední, co si pamatoval, byla bolest způsobená bleskem. Prošla celým jeho tělem a měl pocit, že ho roztrhala, spálila, zničila. Stál uprostřed nějaké velké místnosti. Cítil, že tu není sám. Když si zvykl na šero, které v místnosti panovalo, zahlédl kolem stěn několik temných postav.

„Harry, Harry, Harry…“ ozvalo se najednou. „Tak rád tě zase vidím.“ Otočil se po hlase. V pohodlném křesle u stěny naproti dveřím seděl… Barty Skrk junior.
„Měl byste se léčit, pane Skrku,“ začal Harry opatrně.
Okamžitě však byl přerušen pokusem o krutý smích. Pokus se příliš nezdařil a smích byl spíš hysterický. „Ale Harry. Nepřesvědčíš mě, že věříš, že jsem stále ještě Barty Skrk.“
Harry pokrčil rameny. „Ať tak či onak, jste nemocný. Vážně nemocný. Vy si to možná neuvědomujete, ale je to tak.“
Muž sebou nespokojeně trhl. O tomhle nechtěl mluvit. „Víš, proč jsem tě sem přivedl, Harry?“ Ano, ta intonace byla nezaměnitelná. Harrymu se zvedl žaludek.
„Tak nějak jsem doufal, že mi to řeknete. Víte, mám hodně práce i bez vás…“ Harry se stále snažil mluvit zdvořile, i když absolutně nechápal, proč.
„To je přece jasné, Harry. Můj cíl se nezměnil. Chci vládnout světu a ty mi stojíš v cestě.“ Zvedl se a přistoupil k Harrymu. „Mrzí mě, že budu muset zabít takového hrdinu, ředitele Nebelvírské koleje…“ tady se na okamžik odmlčel, snad pro zvýšení napětí, avšak vypadalo to, že spíš zapomněl, co chtěl říci. „… Ach ano. A také milence mého mazlíčka…“
Harry se trochu naježil. Jak je možné, že věděl tohle? Vždyť to zatím vědělo jen pár lidí… „Myslím, že můj strýc Vernon by řekl, že jste jako agent s teplou vodou.“
Barty Skrk se zarazil. „Cože?“
„No ano. Dřív jsem to nechápal, ale myslím, že se to přesně hodí na vás. Zbytečný, otravný, naprosto k ničemu.“
Nevypadal, že by to na něj zapůsobilo. „Tak co, Harry, jak se ti líbilo mé představení v Durness?“ zeptal se, čímž změnil téma.
Harry pokrčil rameny ve snaze tvářit se normálně. „Jen to potvrdilo mou dřívější domněnku. Jsi zbabělec, Tome…“ stále mluvil, jako by se bavili u čaje o počasí. „Byli to mudlové. Nemohli tě nijak ohrozit… Jsi k smíchu. Víc, než kdy dřív.“
Jen se ušklíbl. Tentokrát zřejmě získal navrch nad poškozenou myslí Bartyho Skrka. „Vážně jsi mě nepochopil, Harry. Nešlo ani tak o to zabít ty mudly, přestože fakt, že ti to ublížilo, považuji za sympatický bonus. Chtěl jsem ti ukázat, jak zemřeli.“
„Nerozumím…“ nelhal Harry.
Podíval se někam za jeho rameno. „Rád bych ti někoho představil. Nicolaei…“
Harry trochu poodstoupil a otočil se, aby lépe viděl.
„Nicolaei, toto je Harry Potter. Harry, tohle je Nicolae Lycantodescu…“ řekl v parodii společenských konvencí. „Tvůj milenec ti…“
„To není možné,“ nechal se unést Harry. Vysloužil si tím pochvalný pohled.
„Takže i ty ho znáš…“
„To nemůže být on,“ otočil se Harry ke Skrkovi. Nebo k Voldemortovi. Nebo k oběma, sakra! „Žil v šestnáctém století. Měsíc, přítel a zároveň vrah…“
Nicolae se mírně uklonil na pozdrav. „Rád slyším, že někdo zná má díla, přestože se k nim většina lidí postavila zády.“
„Vyučuji obranu proti černé magii,“ odpověděl automaticky Harry a dál si ho překvapeně prohlížel. Teprve po chvíli mu došlo, co to vlastně znamená. „Ale…“
„Už ti to dochází?“ zeptal se Voldemort těsně u jeho ucha. Harry znechuceně poodstoupil. Nicolae mi přivedl vynikající armádu. Už se nehodlám spoléhat na obyčejné kouzelníky. Mezi nimi se totiž objevili zrádci…“ řekl temně.
Harry sáhl po hůlce.
„Ale Harry,“ chytil ho za ruku. „Nač hůlky? To je přece zbytečné. Co takhle…“ rychle vytáhl… Merline! … nůž a než se Harry nadál, ucítil v paži bolest. Až po chvíli si uvědomil, že rána původně mířila do srdce. Jen jeho instinkty mu pomohly se tomu vyhnout… Zahlédl přibližujícího se Nicolae. Vytrhl se z Voldemortova sevření a dal s na útěk. Vykřikl, když nůž, který po něm Voldemort vztekle hodil, probodl jeho nohu.

Poslední, co si pamatoval, byla oslepující zář…

*****

„Bože,“ vydechla Molly, když se na Harryho paži najednou, z ničeho nic, objevila hluboká řezná rána. Bezvládné tělo sebou trhlo bolestí, krev zbarvila povlečení i vedle klečícího Snapea. Ten v mžiku vytáhl hůlku, aby ránu zacelil. „Ne, Severusi. Nevíš, co tu ránu způsobilo!“ Musel připustit, že má Molly pravdu. A tak jen s obavami sledoval, jak ošetřovatelka zaškrcuje Harryho paži, aby zabránila vykrvácení. Druhá rána se objevila na pravém stehně. Harryho tělo se znovu začalo svíjet, svaly se smršťovaly a uvolňovaly, jako by se rychle pohyboval. Snape, který hodil všechnu diskrétnost za hlavu a držel teď Harryho v náruči, cítil, jak mu stoupá teplota. Studený pot smáčel Harryho tělo, teď to, pro změnu, vypadalo, že má strach.

Sklo v nejbližším okně se rozbilo. Ne, ono bylo rozbito. Všichni vzhlédli, když řinčení skla zaslechli. Na ošetřovnu vletěl Fawkes. Přistál na Harryho lůžku a zcela ignoroval poranění, která utrpěl, když proletěl sklem. Podrbal zobákem Snapeovu skloněnou tvář a poposedl tak, aby se dostal až k Harrymu. Snapeovy oči se překvapením rozšířily, když zahlédl slzu ve fénixově oku, jak se koulí po ptačí tváři a nakonec padá do krvácející rány.

Když Fawkes uzavřel obě Harryho rány, usadil se v nohách postele a tvářil se, že spí. Všichni mu to i věřili. Nikdo se neodvážil jej vyrušovat. Harryho dech se trochu zklidnil, horečka se mírnila. Severus ho stále objímal, namočenou žínkou, kterou mu podala Molly, otíral Harryho tvář. Teprve teď Ronovi došlo, co vlastně vidí. „Eee…“
„Nějaký dotaz, pane Weasley?“ zeptal se tiše Snape a odhrnul z Harryho tváře.
„Ne,“ odpověděl Ron rychle, poslušen přísného pohledu své matky.
Zatímco všichni stáli kolem postele a s obavami sledovali Harryho, na ošetřovnu vplul duch Albuse Brumbála. Připlul až k posteli a vmísil se mezi ostatní. Byl to zvláštní pocit, když procházel Ronem, ale nikdo ani nedutal.
„Harry, probuď se,“ začal ho mírně budit. „Už je to v pořádku, no tak, chlapče…“
Harryho víčka se zachvěla a on otevřel oči.

První, co uviděl, byla starost a… prostě starost v hlubokých tmavých očích jeho milence. „Se…Severusi…“
„Tiše, Harry. Všechno počká,“ přerušil ho jemně. „Nejdřív si musíš odpočinout.“
Harry zavrtěl hlavou a pokusil se zvednout. „On žije…“ řekl a kdyby nebyl tak vyčerpaný, určitě by si vynadal, že to znělo tak žalostně.
Severus přikývl. „Vždyť už jsme o tom mluvili…“
„Ne, to ne…“ vydechl s obtížemi Harry. „Nicolae… celá armáda…“
Všichni přítomní si všimli, že Severus příšerně zbledl. Nikdo sice nechápal, o čem Harry mluví, ostatně, považovali to tak trochu za blouznění.
„Teď si odpočiň,“ příkaz.
„Ne, já…“
Severus vytáhl hůlku a dormire tiše slétlo z jeho rtů dřív, než se mohl Harry jakkoli bránit.

Severus se vrátil do své laboratoře - Harry spal a byl relativně v pořádku, tedy prozatím nebyl důvod k jakýmkoli akutním obavám. Když vstoupil do dveří, zůstal stát a zíral jako u vytržení. Fawkes seděl za Nahimanou na opěradle křesla a zobákem ji čechral vlasy. Nahimana mu tichým hlasem vyprávěla o sobě, o své rodině a o svém údělu. Na okamžik se zarazila, to když vstoupil ředitel Snape, jen se usmála - poznala ho. Pokračovala ve svém vyprávění, aniž by jí jakkoli vadilo, že má o jednoho posluchače víc. Severus se posadil ke svému pracovnímu stolu a naslouchal indiánčiným slovům. Vnímal její vyprávění, jako by byl pozorovatel, který to všechno zpovzdálí vidí. Tak opravdově Nahimana vyprávěla.
Snad nechce z Fawkese vymámit slzy tím, že ho dojme? To by nejspíš nezafungovalo. Ani fénix nevypadal na to, že by se měl rozplakat.
Severus usoudil, že je nebude rušit a tiše listoval Lexikonem lektvarů mocných a nejmocnějších. Samotné slzy fénixe stačit nebudou, tím si byl jist, takže hledal všechny možné lektvary na ozdravení zraku. Jeho mysl však odbíhala k tomu, co mu řekl Harry. Nicolae Lycantodescu se zřejmě nějakým způsobem přidal k Voldemortovi. To není dobré.
Najednou se Severus ve svém přemýšlení zarazil. Je možné, že slyšel dobře? Nahimana ukončila své vyprávění prostou žádostí. Požádala Fawkese, zda by jí nedaroval pár svých slz. A u Merlinovy bradky...on kývl. Snape pohotově vtiskl Nahimaně do ruky malý flakonek a z jednoho oka fénixe skanulo sedm slz přímo do nastavené lahvičky. Poté fénix odletěl.
„Jak jste to dokázala?“ zeptal se nevěřícně Severus.
„Nic to není,“ usmála se Nahimana, „On požádal mě, abych mu o sobě vyprávěla a já mu vyhověla. Pak jsem zase požádala já jeho o několik slz a on vyhověl mě. Prostá slova ‚prosím' a ‚děkuji', to je celé to kouzlo.“

O ničem, co se v posledních hodinách událo, nevěděly dvě osoby. Hermiona a Theadora. Když vyšly z komnat mrzimorské ředitelky, nezdálo se jim, že by něco bylo v nepořádku, ale hned, jak vešly na ošetřovnu, kde chtěla Theadora vyfasovat od Molly nějaké náplasti, kvůli zítřejší lekci péče o trnivku slznatou, všimly si nového pacienta.
Vyměnily si pohledy napůl tázavé a napůl ohromené. To už k nim spěchala Molly a jala se jim vše vyprávět. Hermiona se téměř skácela na nejbližší lůžko.
„Já to tušila, já věděla, že se něco děje...“ zničeně šeptala. Obviňovala se, protože zatímco si užívala s Theou, její nejlepší kamarád byl v ohrožení života a ona tam nebyla, aby mu pomohla.
Thea si dřepla k Mioně tak, aby byly jejich oči ve stejné úrovni a snažila se přítelkyni utěšit.
„Mio, to přece není tvoje vina. Nesmíš si to vyčítat.“
„Ano, Thea má pravdu, Hermiono,“ přidala se paní Weasleyová, „...stejně bys tu v té chvíli nebyla nic platná...“
„Ale kdybych šla s nima na ten trénink...nemusel spadnout...já bych si všimla...určitě,“ rozeštkala se Hermiona.
„Slečno Grangerová,“ zjevil se náhle duch Albuse Brumbála, „Věřte, že byste v té chvíli nezabránila ničemu,“ pohladil ji po vlasech. Tedy mělo to tak vypadat, ale jeho ruka jen prošla Mioninými vlasy. Omluvně se usmál. Ovšem, zapomněl, že jako duch už nikoho nemůže pohladit.
Na ošetřovnu vešel ještě někdo.
„Tím, že tu budete dělat scény, Hermiono, Potterovi nepomůžete,“ ozval se charakteristický baryton Severuse Snapea, v této chvíli však bez obvyklé jízlivosti.
„Ale…“
Snape jen zavrtěl hlavou, místo aby použil nabízející se ‚žádné ale…'
„Co tedy mohu udělat?“
„Číst,“ odpověděl a položil jakýsi lektvar na stolek u Harryho postele. Přicházející Molly přikývla a vedle lektvaru položila odměrnou skleničku.
„Tady…“ řekl Snape a ukázal Molly na rysku v dolní polovině skleničky. „Až se probudí, dej mu to vypít. Pak stejné množství po šesti hodinách. Mělo by ho to trochu srovnat.“
„Číst?“ připomněla se mu Hermiona s nadějí, že by mohla být užitečná.
Přikývl. „Pojďte se mnou,“ řekl úsečně a aniž by se ohlédl, opustil ošetřovnu. Hermiona za ním cupitala a znovu si připadala, jako neposlušná studentka.

„Dovolíte?“ zeptal se Severus a aniž by počkal na odpověď, přistoupil k Hermioně, objal ji kolem pasu a přitiskl k sobě. Než se stačila zeptat, o co jde nebo nějak zareagovat, poznala nepříjemné pocity doprovázené přemístění. Sotva asistované přemístění ustála, pevná paže z jejího těla zmizela.
„Kde to jsme?“ zeptala se, když se rozhlédla. Byli někde v horách, ale to bylo také to jediné, co mohla říci. Snape neodpověděl a rychlým krokem zamířil k nedalekému skalisku. Hermioně nezbylo, než ho následovat. Po chvíli už lezli po skále. Snažila se udržet tempo, ale celkem ji to zmáhalo. Ruce měla poškrábané, dech rychlý, únava pomalu doléhala na její tělo. Když ji od toho ponižujícího okamžiku, kdy požádá Severuse, aby zastavil, dělily asi dvě vteřiny, podal jí ruku a vytáhl ji na malou plošinku. Bezděčně si oprášila oblečení a podívala se směrem, kterým Snape ukazoval. Nic neviděla. Až po chvíli, zřejmě musel Snape použít nějaké kouzlo, se objevil zazděný vstup do jeskyně. Téměř zazděný. Snape se skrčil a prolezl dovnitř. Napodobila ho. Její oči si chvíli zvykaly na tmu, která v jeskyni panovala. Nemusely si však zvykat dlouho. Snapeovo lumos prozářilo nejbližší okolí. Zalapala po dechu. Všude kolem, všechny stěny jeskynně… samé knihy. Stovky, možná tisíce svazků… Najednou jí to došlo.
„Tohle mám číst?“ zeptala se a v duchu se snažila odhadnout, kolik lidských životů bude potřebovat na to, aby všechny ty knihy přečetla.
„Pojďte,“ řekl místo odpovědi. Ve světle jeho hůlky postupovali poměrně rychle do nitra skály. Nakonec přišli do široké prostory. Hermiona si všimla stolu a křesla. Za křeslem byla, jak jinak, knihovna. „Stačí, když přečtete tyhle,“ ukázal na první tři poličky.
Hermiona vytáhla svou hůlku a také si posvítila. Četla jednotlivé tituly, u některých se musela hodně snažit, aby se jí to podařilo. „Neumím latinsky, Severusi,“ ohradila se a vyloženě jí bolelo, že to musí přiznat.
„To je v pořádku. Ty v latině přečtu sám. Hermiono. Potřebuju, abyste opravdu pečlivě načetla tyhle knihy,“ mávl hůlkou a ony vyskákaly z polic a položily se na stůl. „Ale žádné poznámky. Musíte si to zapamatovat. Nikdo se nesmí dozvědět o existenci této… knihovny,“ řekl a přestože mluvil klidně, Hermiona cítila, jak je to pro něj důležité.
„Proč jsou vlastně tady? Proč nejsou v Bradavicích?“ zeptala se.
Začal se smát. To ji překvapilo. Přestože ten současný Severus už neměl mnoho společného s profesorem Snapem z jejího dětství, přece jen hlasitý smích bylo něco, co se u něj běžně nevyskytovalo. „Dokážete si představit, že by TYTO knihy byly v Bradavicích?“
„Dokážu,“ kontrovala s úsměvem. „Mudlové často stavěli kostely nad propastmi, o kterých mysleli, že v nich sídlí ďábel…“
Chvíli si ji prohlížel a i ve světle hůlky bylo zřejmé, že jeho pohled změkl. „Vzal jsem pro vás něco k jídlu a pití. Je pátek odpoledne, v neděli si vás tu vyzvednu. Nezklamte mě,“ dodal a chtěl odejít.
„Počkejte…“ chytla ho za ruku, aby ho zastavila. „Co vlastně hledáme?“
„Já nevím…“ Rozloučil se a odešel. Hermiona se ještě chvíli dívala tím směrem a pak s povzdechem zapálila několik ohromných svící. V jejich světle si znovu prohlédla tituly knih, které musela během následujících padesáti hodin přečíst. Šest deníků Abrahama van Helsinga. Xien'tchi o temných bytostech. Setiho nanejvýš učené pojednání o vlčích lidech.
Harry se cítil v Severusově objetí velmi dobře. Nic se mu nemůže stát, nikdo mu nemůže ublížit, dokud ho Severus objímá.
„Tohle nebude fungovat, Severusi,“ otočil se v objetí tak, aby viděl svému milenci do tváře. „Řád je tak dobrý, jako jeho šéf. Proto uspěl, když stál v jeho čele profesor Brumbál. Já to nedokážu…“
Severus se zamračil a odstrčil od sebe Harryho natolik, aby mu lépe viděl do tváře. Jakmile byl Harry vně jeho objetí, začala mu být zima. „To už jsme probírali, Harry. Kromě své magie ti Albus věnoval i část své osobnosti, to se ostatně projevilo během minulé schůze Řádu. Využij obojí a budeme mít úspěch…“
„Ale jak?“ zeptal se Harry bezradně a spěchal znovu se ukrýt do Severusova objetí.
Severus si povzdechl a odhrnul prameny vlasů z Harryho čela. „Prostě dělej, co je třeba. Jde ti to. Jen o sobě nesmíš začít pochybovat.“
Harry otíral svou tvář o Severusův černý kabátec. „Mám strach,“ řekl potichu, snad jen pro sebe.
„Byl bys hlupák, kdybys neměl. A teď už pojď…“

„Tenhle Nicolae,“ zeptal se Moody, „co je to vlastně zač?“
Harry polkl. „Až budu potřebovat pro dítě hlídání na úplňkovou noc, řeknu Lobovi…“
Jen pomalu přítomným docházelo, co vlastně Harry říká. Někteří zbledli, jiní se křečovitě zasmáli.
„Jestli jsem to správně pochopil, tak z těhle tvorů si chce Voldemort vytvořit svou novou armádu. Už se nehodlá spoléhat na smrtijedy. Alespoň něco v tom smyslu říkal.“
„Viděl jsem zohavená těla Smithů,“ začal Moody, který zřejmě netušil, jak moc pro Harryho tito mudlové znamenali. „To nedělali ani smrtijedi…“
„Je to zvláštní,“ vzala si slovo Hermiona. „Podle všeho by neměli být tak… jsem v pokušení říci krutí, i když je to za daných okolností směšné…“
„Nerozumím.“
„No, kříženci, které Nicolae Lycantodescu vytvořil, by neměli zabíjet takovým způsobem. Když vlkodlak nebo upír někoho zabije, udělá to hned a jen proto, aby sám přežil. Totéž se týká kříženců. Navíc, slyšeli jste někdy o podobných úmrtích? Neříkám o všech, ale určitě by se někdy objevila alespoň nějaká zmínka. Třeba by to bylo připsáno na vrub masovým vrahům, ale… prostě cokoli. Z toho usuzuji, že takovým způsobem, jak to předvedli v Durness, zabíjejí jen v poslední době.“
„Zřejmě na ně má Voldemort neblahý vliv.“

Schůze Řádu pokračovala, zatím se neřešilo nic, jen se sdělovala zjištění, názory, úvahy. Harry příliš nezasahoval, jen se snažil všechno si zapamatovat. Vždy obdivoval Albuse Brumbála, kromě ostatních důvodů také pro jeho úžasnou paměť. Dobře si pamatoval, jak byla profesorka McGonagallová zděšena, když si prohlížela Brumbálovu myslánku. Nedokázala pochopit, jak mohl tolik informací udržet v paměti. I když, možná to bylo právě s pomocí myslánky… To není špatný nápad, řekl si v duchu Harry a rozhodl se, že si takovou nějakou myslánku pořídí. Teď jen najít místo, kde by ji mohl ukrýt, aby se nedostala do nepovolaných rukou… Možná někde ve sklepení hradu. Pro sebe se usmál. Tohle mu dlouho chybělo. Toulat se po škole, objevovat nová zákoutí. Než začali stavět hrad, dohodli se, že všechny sklepní prostory zasypou, zničí, zlikvidují. Ale bůh ví, jak to nakonec Severus udělal. Říkal, že má ve sklepení své pokoje, laboratoře, pracovnu a učebnu. Třeba při tom výčtu na něco zapomněl. Harry byl dalek toho nevěřit Severusi Snapeovi. Ale byl to Zmijozel. Salazarovi také všichni věřili a přesto vybudoval tajemnou komnatu. A to tak, že si toho nikdo nevšiml. Hm… bude to skutečně zajímavé. Možná je na čase vyhrabat ze skříně neviditelný plášť… A pokud Severus skutečně neopomněl vyjmenovat všechny sklepní místnosti, třeba by si mohl Harry postavit nějakou vlastní. Když to dokázal Salazar, proč by to nedokázal on… no dobře, žádná falešná skromnost, ušklíbl se v duchu Harry. Bude to určitá výzva. A také způsob, jak se alespoň na chvíli odreagovat od toho, co se děje.

„Přivedl jsem zájemce o členství v Řádu,“ řekl Thomas Seymour, když v místnosti zůstali jen Harry a Severus.
„Dobře, kdo to je?“ chtěl vědět Harry. Každý člen dobrý, ale že by se to tak rychle rozkřiklo…
„Neve, pojď dál,“ řekl Thomas směrem ke dveřím.
„Merline!“ vydechl Severus podrážděně.
„To není Merlin,“ opravil ho Harry, po dlouhé době se v jeho tváři objevil šťastný úsměv. „To je přece Neville!“ téměř běžel k bývalému spolužákovi, aby mu potřásl pravicí.
„Někdy je to totéž,“ zamumlal Snape a několikrát se zhluboka nadýchl, aby potlačil nával paniky a příšerné hrůzy. Co zase pan Longbottom provede? No dobře, říkal si sám pro sebe. Po té, co ho Harry protáhl průpravou Brumbálovy armády, na tom nebyl Longbottom tak zle. Ale stejně…
„Ahoj Harry!“ nadšeně stiskl podávanou ruku a zatřásl jí tak, že měl Harry pocit, že má vykloubené rameno. „Dobrý den, pane,“ otočil se, poněkud méně nadšeně, ke Snapeovi. Avšak určitá radost zůstala. „Tak rád vás zase vidím,“ pokračoval a Snape o zbledl o další odstín.
„Poděšení na naší straně,“ mumlal dál, zatímco oba mladíci zasedli ke stolu, aby si popovídali o minulém, současném, budoucím…
„Chceme s Meg vstoupit do Řádu, Harry,“ řekl Neville vážně.
„Meg?“
„Moje žena…“
Bože můj, on je ženatý… úpěl Snape a tvářil se, jako by ho bolel zub.
„Blahopřeji,“ usmál se Harry. Mrzelo ho, že o Nevillovi nic neví, ale po válce se všichni tak rozprchli…
Longbottome, prosím vás, řekněte, že nemáte děti. Že je nemůžete mít. Že je nikdy nebudete moci mít…
„Děkuji,“ zářil Neville. „Když jsme zjistili, že se vrátil, rozhodli jsme se nabídnout pomoc…“
Držte se od nás dál, pokračoval Snape ve svém vnitřním monologu.
„Nechceme totiž, aby naše děti žili ve strachu…“
Dost! Snape se zvedl. Zamumlal cosi o rozdělaném lektvaru pro Nahimanu a utekl dřív, než se mohl dozvědět další příšernosti.
„Děti?“
„Ano. Máme dvě děti. Dcerku Sam, nedávno jí byly tři roky a syn James. Tomu budou za měsíc dva.“

*****

Neville Longbottom jako u vytržení zíral do vitríny v Britském muzeu v Londýně. Homérova Illiada. Na tom by nebylo nic podivného, až na to, že zde se jednalo o originál. To by také nebylo nic až tak podivného, v Britském muzeu bylo lze najít spoustu originálů cenných děl. Avšak toto bylo něco úžasného. Šlo o to, že originál Illiady obsahoval recept na lektvar nezranitelnosti… V ostatních vydáních nebyl.

Rychle vytáhl z batohu blok a tužku a začal si recept opisovat. Přitom se opatrně rozhlédl. Blížila se zavírací doba a místnost zela prázdnotou. Jen nějaká zaměstnankyně stála nedaleko dveří. Spěšně, avšak pečlivě si zapisoval postup i jednotlivé ingredience. Sakra! Recept pokračoval na druhé straně. Znovu vrhl opatrný pohled na ženu u vchodu. Nezdálo se, že mu věnuje přílišnou pozornost. Věnovala se tam bůh ví čemu a mladého muže stojícího u vitríny s Illiadou si nevšímala. Neville vytáhl hůlku a v mžiku byla stránka otočená. Hůlku schoval a dopsal postup.

„Jak jste to udělal?“
„Co?“ vyhrkl překvapený Neville. Ta žena stála vedle něj. No, žena. Mladá dívka, Neville by ji tipoval tak na šestnáct, sedmnáct let. „Vypnul jste bezpečnostní zařízení.“
„Nerozumím.“
„Otočil jste stránku té knihy, aniž by se spustil alarm. Musel jste ho tedy nějak vypnout. Jinak by se…“ položila ruku na vitrínu a v mžiku se rozječela siréna. „Sakra!“ doběhla ke dveřím a na panel vyťukala příslušný dvanáctimístný kód. Siréna zmlkla. „O co tady jde?“ zeptala se udýchaně, když příslušníku ochranky muzea potvrdila, že šlo o omyl.
Neville zatím přemýšlel, jak se z celé záležitosti vykroutit. Snažil se přemýšlet. Nemohl si pomoci, ale dívčin vzhled mu tuto činnost ztěžoval. „Jde o to, že v originále jsem našel recept na jeden lektvar…“
„To se musíte hrabat v originále? Proč si nekoupíte v knihkupectví…“
„Protože tam není.“
„Cože?“ zeptala se překvapeně a zapomněla se ptát na to, JAK sakra otočil tu stránku.
„Tady, podívejte,“ vytáhl z batohu knihu a podal jí té dívce.
Listovala knihou a byla zděšena. Doteď totiž znala pouze originál. Sice příliš nerozuměla starořečtině, ale i tak brzy poznala, že to, co se normálně vydává za Homérovo dílo, je ubohý paskvil. Pak jí něco napadlo. „Vy umíte starořecky?“
„Ano, slečno…“ naznačil, že by chtěl znát její jméno.
„Megan Thorová,“ odpověděla.
„Thorová? Máte něco společného s Thorovým kladivem?“
„Snad jen to, že jím občas někoho praštím,“ řekla s pokusem o zamračení, ale příliš jí to nevyšlo. Na to byl její nový známý příliš… příliš zajímavý.
„Já jsem Neville Longbottom…“

*****

„… a tak jsme se seznámili,“ ukončil Neville své vyprávění.
„Takže tvá žena je…“
„…mudla,“ přikývl klidně Neville.
„A vaše děti?“ ptal se dál Harry.
„U Jamese to zatím nevím. Ale Sam občas, když se naštve, že ji Meg nechala chvilku o samotě, předvádí příšerné věci…“ usmál se, tak nějak laskavě. Možná láskyplně. Harry ani na okamžik nepochyboval o tom, že Neville svou ženu i své děti miluje. Skoro mu začal závidět. Vlastně ne, ne závidět. Harry byl se Severusem šťastný, ale zřejmě nikdy nebude moci nikomu o svém štěstí… „A ty, Harry,“ přerušil jeho úvahy Neville, „ty někoho máš?“
Harry si povzdechl. „Nemám přítelkyni,“ odpověděl tak nějak napůl.
Neville chvíli mlčel. Pak se usmál. „Na to jsem se neptal…“
Harry to vzdal. „Dobře, mám přítele,“ připustil a horečně začal přemýšlet, jak zrovna Nevillovi vysvětlit, že Severus není až tak…
„Napadlo mě to, když jsem vás tu viděl…“ Harrymu překvapením málem vypadly oči. To jsou tak průhlední? „Ale spíš jsem to viděl na něm, než na tobě. Jen jednu, poslední otázku, Harry…“
„Prosím…“
„Jsi šťastný?“
Úsměv od ucha k uchu. „Jsem.“
„Pak je vše v nejlepším pořádku,“ odtušil souhlasně Neville.
„Změnil ses, Neville,“ vypadlo z Harryho. „Dospěl jsi.“
„Jsem zamilovaný a jsem šťastný,“ usmál se Neville nadšeně. „To člověka změní, nemyslíš?“
„Asi ano…“

„Neville!“ vykřikla Hermiona a už se chtěla k bývalému spoužákovi a kamarádovi rozběhnout a obejmout ho, ale po dvou krocích si uvědomila, že je váženou slečnou profesorkou a došla k Nevillovi důstojně, jak se na její stav hodilo.
„Vítám tě, ráda tě vidím,“ podala Nevillovi ruku na uvítanou.
Ale on Hermionu rovnou popadl do náruče a zatočil se s ní po místnosti.
„Hermi, jsem tak rád, že jsem zase s vámi,“ smál se.
„Tak Neve, neblázni,“ smála se i Hermiona.
Měli si co povídat, takže večeři skoro nestihli. Když se konečně dostali do Velké síně, už tam skoro nikdo nebyl, jen Snape ještě jedl. Jak ale uviděl, odsunul talíř stranou a spěšně se vzdaloval, mumlaje něco o práci.

No tak dobře, nebylo to tak nutné, ale Severus nezapomněl na to, jak býval Longbottom nebezpečně nešikovný a raději se od něj držel dál. Jenže zjevně zapomněl, že i Neville dospěl a změnil se. A co bývalo, to už je dnes úplně jinak.

Severus začal s kontrolou nashromážděných ingrediencí na lektvar pro Nahimanu. Sedm slz ptáka fénixe. Sedm? Proč právě sedm? Proč ne šest, nebo osm? Snape se zarazil. Ano, někde to už...kde to jen... Očima přelétl řady knih ve své knihovně. Hledal jednu určitou...Ano, tady je. Kniha s názvem „Lektvary s přídavkem slz kouzelných tvorů„. Opatrně knihu vytáhl, sedl si s ní do křesla a pozorně jí listoval. Hledal, kde už ten počet v souvislosti se slzama fénixe viděl. Vida, tady to je. Severus si poposedl a začetl se do receptu na lektvar s názvem : „Tinktura, odstraňující rodové genetické odchylky„
Jako první ingredience bylo uvedeno sedm slz ptáka fénixe. Po přečtení Severus zjistil, že ostatní přísady má ve svých zásobách, až na jednu. Tou byla šťastná myšlenka milující osoby.
Nezbývá tedy nic, než doufat, že Ron Weasley nějakou má a že svou nastávající miluje na tolik, že pro ni svou šťastnou myšlenku obětuje. Totiž tak se vlastně na nějakou dobu zbaví možnosti vyčarovat patrona a to v téhle době není zrovna dobrá věc.
Severus si opsal postup, knihu vrátil na její místo a začal dávat dohromady dostupné věci na lektvar.

Bylo to skoro jako dřív. Harry, Hermiona, Ron a Neville seděli ve výklenku ve druhém patře a rozebírali život. Co se stalo, co se nestalo. Harryho potěšilo, že se Ron srovnal. Když ho viděl naposledy, choval se nemožně. To bylo hned po válce a v souvislosti s tím se Hermiona s Ronem rozešla. Alespoň to si tenkrát Harry myslel. Teď už věděl, že to všechno bylo trochu jinak, ale i tak musel připustit, že ho to tehdy velmi překvapilo. Teď však, zřejmě to souviselo s Nahimanou, působil Ron dojmem mladého, šťastného a spokojeného muže.
„Co se vlastně Nahimaně stalo?“ zeptala se Hermiona, když se na okamžik všichni ztišili. „Ještě nikdy jsem o něčem takovém neslyšela…“
„No…“ protáhl Ron a ze zvyku se podrbal na hlavě. Bylo vidět, že ani on v tom nemá příliš jasno. „Nahi mi vyprávěla jednu pohádku. Nebo spíš legendu. Nevím, kolik je na tom pravdy, ale…“
„No tak, Rone, povídej,“ přerušila ho netrpělivě Hermiona.

„Šel jednou Syn samoty kolem jezera a na cestě tam ležel had, přimáčknutý velkým těžkým kamenem k zemi. Chtěl ho minout bez povšimnutí, neboť měl svých starostí dost. Původně se jmenoval jinak, ale protože byl celý život sám, začalo se mu říkat takhle. A to ho mrzelo. Pořád se snažil svůj osud změnit, ale zatím se to nepodařilo. Nebylo to tím, že by byl ošklivý nebo hloupý. To ho na tom mrzelo nejvíc. Spousta ošklivějších i hloupějších mužů z puebla už měla ženu a děti, jen on pořád nic. Takže co by se teď zabýval nějakým hadem?
„Tatay, počkej, prosím,“ zavolal ho had.
Vida, pomyslel si Syn samoty. I ten hloupý had si myslí, že už jsem otcem rodiny. Přitom jsem jen synem samoty. Nebo se mi chce vysmívat? Protože ale Syn samoty v zásadě nebyl zlým člověkem, poslechl a vrátil se. „Co chceš?“ zeptal se.
„Tak jsem si tady ležel a odpočíval a najednou na mě spadl kámen. Nemohu se hnout, mám strach, že tady zemřu. V hnízdě mám kupu vajec, vychladnou a moji malí se nikdy nenarodí. Pomoz mi…“
Ale Syn samoty váhal. Měl strach. „To tak. Já ti pomohu a ty mě uštkneš.“
„To není pravda. Nikdy bych to neudělal. Když mi pomůžeš, zachráníš mě i mé mladé a já ti za to budu vděčný.“
Ještě chvíli se tak domlouvali a Syn samoty, protože, jak už jsem řekl, nebyl zlý, se nakonec nechal přemluvit a kámen zvedl a odhodil. Had se mu začal smát a stočil se tak, aby mohl zaútočit. Syn samoty se vyděsil, nechtělo se mu zemřít. Uprosil proto hada, aby počkal, že se někoho zeptají.
Potkali vola. „Poslyš vole, mohl bys nám poradit? Šel jsem po cestě kolem jezera a přemýšlel nad svým smutným osudem. Uviděl jsem hada bezmocně přimáčknutého kamenem. Bál jsem se mu pomoci, protože nechci zemřít po jeho uštknutí. Slíbil, že mi nic neudělá, tak jsem mu pomohl. Teď mě chce zabít…“
„Co je mi do tvého osudu?“ zabučel na něj vůl a ohnal se. „Celý život jsem sloužil lidem a co z toho teď mám? Vyhodili mě, když jsem zeslábl a já tu teď čekám na svou vlastní smrt. Ať tě klidně uštkne.“
To se Synovi samoty samozřejmě nelíbilo. Uprosil proto hada, aby ještě počkal, že se zeptají někoho jiného. Had velkodušně souhlasil. Potkali koně. „Poslyš koni, mohl bys nám poradit? Šel jsem po cestě kolem jezera a přemýšlel nad svým smutným osudem. Uviděl jsem hada bezmocně přimáčknutého kamenem. Bál jsem se mu pomoci, protože nechci zemřít po jeho uštknutí. Slíbil, že mi nic neudělá, tak jsem mu pomohl. Teď mě chce zabít…“
„Co je mi do tvého osudu?“ zařehtal kůň a vzepjal se na zadní, přičemž Syna samoty málem pokopal předními kopyty. „Celý život jsem nosil lidi na hřbetu, tahal, co do mě zapřáhli a co z toho teď mám? Vyhodili mě, když jsem zeslábl a já tu teď čekám na svou vlastní smrt. Ať tě klidně uštkne.“
To vyděsilo Syna samoty ještě víc. Do třetice uprosil hada, aby ho ještě nezabíjel. Toho bavilo sledovat, jak se člověk bojí, proto ještě jednou, naposledy, souhlasil. Potkali lišku. „Poslyš liško, mohla bys nám poradit? Šel jsem po cestě kolem jezera a přemýšlel nad svým smutným osudem. Uviděl jsem hada bezmocně přimáčknutého kamenem. Bál jsem se mu pomoci, protože nechci zemřít po jeho uštknutí. Slíbil, že mi nic neudělá, tak jsem mu pomohl. Teď mě chce zabít…“
Liška se na něj podívala, pak na hada a zamyšleně se podrbala na čele. „Víš, tatay, já tomu až tak moc nerozumím. Neumím si to představit. Jak že jsi říkal, že to bylo? Mohli byste mi to ukázat?“ Člověk i had přikývli a za okamžik na cestě ležel had přitisknutý k zemi velkým, těžkým kamenem.
„Takhle to bylo,“ řekl had a čekal, co bude.
V tu chvíli Synu samoty došlo, co pro něj vlastně liška udělala. „Děkuji ti, liško, zachránila jsi mi život. Kdybys byla dívka, požádal bych tě, aby ses stala mou ženou.“
Krajinu zahalila mlha a když se zvedla, místo lišky stála před Synem samoty nádherná mladá dívka. „Jmenuji se Yerbaja,“ řekla andělským hlasem a podala Synu samoty svou něžnou ruku. Ten ji s láskou sevřel.
Odcházeli, Yerbaja a Syn štěstí a za nimi se nesl vzteklý hlas oklamaného hada. „Proklínám tebe, i každou ženu v tvém rodě za to, co jsi mi teď udělala!“

Po Ronových posledních slovech se rozhostilo mlčení. Hermiona seděla, kolena přitáhnutá k bradě, objímala je oběma rukama, ponořená do příběhu. Neville se díval z okna, rukou bezmyšlenkovitě hladil mosaznou kliku, jeho zrak bloudil kdesi nad Zakázaným lesíkem. Harry občas mírně přikývl, spíš svým vlastním myšlenkám, než tomu, co vyprávěl Ron. Vždy se mu líbily pohádky, možná proto, že jich v dětství příliš neslyšel. Ale tohle bylo možná něco víc. No, on už se o to Severus postará.

To byla myšlenka, která ho odvedla od Nahimany a jejích problémů. I když ne zcela. Uvědomil si, jistě, už dlouho to věděl, ale teprve teď si to skutečně UVĚDOMIL, jak moc Severusovi důvěřuje. Kdyby mu to někdo řekl před šesti lety, vysmál by se mu. A teď… neexistuje nic, co by Severus nezvládl. Tedy, určitě existuje, říkal Harryho rozum, ale tenhle hlas byl v Harryho vnitřním světě vždy pouze poradní. Neměl rozhodující pravomoc. Možná by se to mělo změnit, ale Harry to nějak nedokázal. Vždy se rozhodoval srdcem. Také proto byl šťastný, že tu teď s ním Severus je. Jeho rozum bude podepřen Severusovou logikou, intelektem, sexualitou… sakra! zarazil se Harry. Pak se tak trochu usmál. Ano. Severus a sexualita v jedné větě. Když zvedl oči, všiml si, že na schodišti nedaleko nich stojí Severus a upřeně si je prohlíží. Měkce se na svého milence usmál, čímž si vysloužil zvednuté obočí.
„Pane Weasley,“ oslovil Snape Rona, když přišel až k nim. „Budu potřebovat vaši spolupráci při přípravě lektvaru pro Nahimanu.“
Ron se zvedl, oprášil si kalhoty a postavil se vedle Snapea. „Jsem připraven.“
„Uvidíme,“ odtušil Snape. Kývnutím hlavy pozdravil ostatní, otočil se a odešel. Ron ho následoval, když předtím hodil na své bývalé spolužáky překvapený pohled.

*****

„Co je s tebou, Nicolaei?“ zasyčel Voldemort, nebo to, co z něj po Harryho avadě zbylo.
Muž sebou překvapeně trhnul a zamračil se, když na to Voldemort odpověděl smíchem. „Zamyslel jsem se.“
„O čem přemýšlí můj nový generál?“ vyptával se Voldemort. Nelíbilo se mu, jak se Nicolae poslední dobou choval. Nebylo v tom nic, co by mu mohl vytknout, ale jako by jeho původní nadšení nějak vyprchávalo. Dost brzy, říkal si Voldemort a znovu proklínal svou nynější neschopnost. Nedokázal ani pošimrat něčí mysl, natož aby do ní dokázal vstoupit. Vlastně se mu vůbec nic nedařilo. Jak geniální se zdál ten nápad využít Snapea proti Harrymu. Jenže se to celé nějak podělalo a Snape nakonec zjistil, co se za přízní té ubohé mudlovské šmejdky skrývalo. Voldemort vysvětlil osobně jejímu otci, jak se na podobná selhání dívá. A to bez ohledu na to, že nebýt Hortona, nikdy se od svatého Munga nedostal. Tenhle plán měl v sobě víc, než jen zabití Harryho Pottera, chlapce, který ho nepřestává štvát. Chtěl znovu získat Snapea pro sebe. Znovu, no, možná vůbec poprvé, vzhledem k tomu, že Snape se nakonec ukázal být Brumbálovým špehem. Věřil, že Snape by dokázal vymyslet nějaký lektvar, kterým by bylo možné potlačit šílenství Bartyho Skrka. Proto ho to všechno tak mrzelo. Tak štvalo. Tak…
„O svých dětech,“ přiznal se Nicolae.
„Co je s nimi? Mají přece vše, co potřebují. Víc, mají vše, co chtějí…“
„To mě na tom děsí…“
Voldemort se začal smát. „Vytvořil jsi něco tak úžasného, jako jsou tvé děti a teď tě děsí, když se začínají chovat jako dospělí?“
Nicolae zmlkl. Věděl, že tohle je marné. Jistě, lidé byli vždy hlavními nepřáteli jeho dětí (hned vedle vlkodlaků a upírů), ale to, co viděl v poslední době, překonalo jeho nejhorší představy. Běsnící zrůdy trhající nevinné lidi na kousky. Místnost, jejíž zdi byly vymalovány lidskou krví. Orgie… Tady už nešlo o přežití a zachování rodu. To byla zvůle. Nicolae poprvé v životě poznal výčitky svědomí.

No ano, pak tu byla také ta nepodařená akce s únosem Harryho Pottera. Voldemortovi se podařilo unést jen jeho duši, ovšem pokud by ji ‚zabil' zemřelo by i bezduché tělo v bradavické ošetřovně. Zase to nevyšlo! Tentokrát to ale nebyla chyba nikoho z přítomných. Voldemort si dobře všiml, jak jeden z Nicolaeových synů shořel, když se snažil projít září, která se kolem Pottera vytvořila. Něco takového viděl Voldemort jen jednou v životě. Ale to není možné. Vždyť je mrtvý! Je mrtvý! Je mrtvý! Nemůže toho spratka chránit věčně!

*****

Harry se kradl ztichlými chodbami Bradavic. Vpravdě ztichlými. Rodiče dětí odjeli, vánoční prázdniny dávno skončily. Tedy, ne příliš dávno, všeho všudy necelý měsíc, ale jemu to připadalo jako věčnost. Odjeli i manželé Parkerovi, přestože jim Harry nabídl, aby zůstali v bezpečí hradu. Pan Parker nechtěl a jeho žena jej nechtěla opustit. Před chvílí odbila půlnoc. Zaslechl podezřelé zvuky z nedalekého koutu. Zamířil tím směrem. Stál před párem mladých lidí, vlastně ještě dětí a sledoval chlapcovu ruku, která zmizela pod dívčiným hábitem. Normálně by to nechal bez povšimnutí, ale věková kategorie obou ho přiměla zakročit. Tedy, až za chvíli. Ustoupil pár kroků, z dohledu té dvojice, sundal neviditelný plášť a znovu se vrátil k provinilcům.
„Strhávám dvacet bodů každému z vás,“ začal a skryl úsměv, když od sebe vyděšeně odskočili. „A týdenní školní trest u Loba Lycaona. Pokud se zastavíte dřív, než ve svých ložnicích, podotýkám, že každý ve své, bude to horší.“ Co to do mě vjelo? ptal se sám sebe, když pokračoval na své tajné cestě do sklepení. Skoro jsem trumfl Severuse…

Ve sklepení byla zima, jako ostatně vždy. Procházel jednotlivými zákoutími, nakonec zahnul do poslední chodby. V tlumeném světle hůlky zahlédl…
„Ssseleno, co tu dělášššš?“ zasyčel.
Mladá runoskopka se vrhla k němu a za okamžik se pohodlně usadila na jeho rameni.
„Sssleduji Ssseverussse,“ přiznala a v rozpacích zavřela všech šest očí.
„Já vlastně také,“ odpověděl Harry. „Sssvým zzzpůsssobem. Ty víššš, kde je?“ zeptal se s nadějí.
„Ššššel támhle,“ opustila jeho rameno a plazila se před ním. Přišli až ke konci chodby. V tu chvíli zaslechl Harry tiché kroky, tak se vmáčkl hluboko do nejbližšího výklenku. Kroky ho minuly a zmizely někde pryč. Vylezl ze své skrýše a pokračoval v přerušené cestě. Na konci chodby byla… zeď. Otočil se k nejbližší pochodni, držel ji do detailů propracovaný had. „Znáššš hessslo?“ zkusil to Harry, i když tomu příliš nevěřil.
K jeho údivu se had ozval. „Sssamael…“
Proč mě to nepřekvapuje? pomyslel si v duchu Harry. Po vyslovení hesla se skutečně zeď ukázala být tajnými dveřmi. Harry vstoupil do prostorné místnosti osvětlené několika loučemi. Brzy poznal, že se jedná o obrovskou knihovnu. Hm… přece by Severus nenechal hořet pochodně v knihovně… byť opatřené kouzlem. Jeden nikdy neví, co by se mohlo stát a požár Bradavic je to poslední, co by si mohli přát. To tedy znamená, že ještě přijde. Prohlédl si několik titulů, které leželi nejblíž. Vlastně ani nemusel. Každou buňkou svého těla cítil, že je místnost plná knih o černé magii. V Bradavicích!

Zaslechl, jak se o sebe třou kameny tajného vchodu. Severus se vrací. V mžiku se přitiskl vedle dveří a čekal, až Severus vstoupí. Ten zamířil přímo ke stolu, na který položil další náruč knih. Znepokojeně se rozhlédl, Harry měl pocit, že si ho nutně musí všimnout, ale pak se znovu sklonil ke stolu. Harry se v mžiku protáhl zavírajícími se dveřmi a rychle opustil sklepení. Nezastavil se dřív, než u svých dveří. Otevřel a vešel dovnitř. Teprve tehdy mu došlo, že má pořád Selenu omotanou kolem ruky, jak ji v rychlosti popadl, když se plížil ven z místnosti, která neměla existovat.
„Popovídej si se Ssslisssilisssi,“ řekl přátelsky a spustil Selenu z ruky.“

Vysprchoval se a cítil se nepatrně lépe. Zašel do baru a nalil si sklenku koňaku. Ne moc, ne málo, prostě tak akorát. Sedl si u krbu a přemýšlel. Jistě, měl to tušit. Zmijozel opět kuje tajné plány. Co s tím? Nějak se nemohl soustředit, proto se zvedl a došel si pro svůj deník. Prý pro příští generace. Ale jak to tam napsat, aby si to hned každý nepřečetl? Dobrá, bude přemýšlet o nějakém trochu složitějším hesle.

Za hodinu měl popsáno několik stránek. Popsal celou svou dnešní výpravu, dokonce se zmínil i o slečně Aberforthové a panu Gwenerovi. Když to ze sebe dostal, s lítostí se podíval na prázdnou sklenici. Ale ne, nechtěl pít dál. Je čas spát… a přitom nepřemýšlet o tom, co Severus právě teď dělá. Lehl si, zahrabal se do peřin a když upadal do spánku, cítil, jak se Ssslisssilisssi smotala u jeho hlavy a konejšivě syčela. Je dobré mít přátele, pomyslel si ještě a už spal.

„Co je s tebou, Harry?“ zeptala se Theadora u snídaně. Harry si vedl podivně a tak si toho všimla i skrz růžové brýle, které jí naplněná láska k Hermioně nasadila.
„E-e-e nic, promiň, Theo,“ zavrtěl hlavou a dál se rýpal ve vajíčkách se slaninou.
„Pan Harry Potter špatně spal,“ utrousil Dobby, který Harrymu přinesl banán s čokoládou. „Dobby by chtěl, aby pan Harry Potter snědl tohle,“ šoupl před překvapeného Harryho zákusek. „Udělá se mu dobře.“
„Proto pan Harry Potter bloudí po chodbách a strhává body Zmijozelu?“ zeptal se chladně ředitel.
Harry pokrčil rameny a snažil se tvářit vážně. Ale tváří v tvář banánu s čokoládou to prostě nešlo. Usmál se, byl to téměř ten úsměv, po kterém v poslední době Severus tak toužil, a pustil se do zákusku. „Děkuji, Dobby,“ zamumlal s plnou pusou.
„Dobby je vždy rád, když může pro pana Harryho Pottera něco udělat, pane,“ zašveholil skřítek a zmizel.
„Vlastně jsem přemýšlel o…“ proč má pocit, že si ho Severus tak zvláštně prohlíží? „…dnešní hodině obrany.“
„Proč?“ zeptala se Hermiona. „Zatím jsem na tebe slyšela samou chválu, studenti jsou nadšení, jak skvělý jsi vyučující, jak srozumitelně všechno vyložíš, že si to jen párkrát zkusí a už to umí…“
„Prostě nuda,“ odfrknul Severus. „Když jim to takhle všechno podáš, zapomenou myslet. Ne že by někdy uměli.“
„Naštěstí jsi tu ty,“ odsekl Harry, „abys tenhle můj zločin napravil.“
„Nechte toho vy dva,“ vložila se do sporu Theadora. „Co máš s obranou, Harry?“
„Chtěl jsem jim vyprávět o zakázaných kletbách,“ řekl Harry. Původně se chtěl pokusit o klidný tón, ale protože si nebyl jist, raději to zamumlal do dalšího kousku banánu. „Většina z nich někoho ztratila právě tímhle způsobem. Nechci… nevím jak o tom mluvit. Přitom si myslím, že je to důležité.“
„Oni to pochopí, Harry,“ uklidňovala ho Hermiona a Severus si pro tentokrát odpustil komentář. Harry se na něj v odpověď trochu usmál. Sice poněkud křečovitě, ale aspoň něco.
Až po chvíli se Severus ozval. „Bohužel je to tak, Harry. Podle mého názoru by se s něčím takovým neměli seznámit nikdy, ale za daných okolností by takové řešení bylo více než krátkozraké. I když je jim teprve jedenáct. Některým z nich,“ upřesnil.
„Já se se zakázanou kletbou setkal, když mi bylo dvanáct. Netušil jsem, o co jde. Vylezl jsem z Brumbálovy pracovny a…“ všichni vyseli očima na jeho rtech. „Vlastně jsem zaslechl jen jedno slovo…“
„Co se stalo pak?“ zeptal se Severus znepokojeně. V duchu se za to pokáral. Harry evidentně přežil tak proč to znepokojení?
„No, Malfoye se poněkud dotklo, co jsem mu provedl, takže se naštval natolik, že mě chtěl zabít před ředitelnou. Ale Dobby se naštval také a Malfoy měl zkrátka špatný den,“ ukončil vyprávění.
„Popřál bych ti hodně štěstí, kdyby to neznělo tak cynicky,“ loučil se s ním Severus po snídani a ignoroval překvapený pohled obou dívek. Odkdy Snapea zajímá, co zní a co nezní cynicky?

„Takže, kdo mi řekne něco o zakázaných kletbách?“ zeptal se Harry a rozhlédl se po třídě. Poloseděl, polostál u svého stolu a tvářil se velmi přátelsky. Jako pokaždé, když vyučoval. „Joanne, prosím,“ vyvolal dívku.
„Kletby, které se nepromíjejí. Jsou natolik zlé, že každý kouzelník, který je použije proti někomu jinému, bude zavřen na doživotí do Azkabanu.“ Harry už chtěl pochvalně přikývnout, když dívka dodala: „Teoreticky.“
Postavil se a přišel až k ní. Z náhlého popudu, snad pod vlivem jejích náhle tak vlhkých očí, ji objal a přitáhl k sobě. Přitom ji pohladil po hlavě. Nikdo ze studentů nereagoval negativně. Jak Harry říkal, každý z nich ztratil někoho blízkého právě touto kletbou. „Proto jsme tady, Joanne,“ oslovil ji tiše. „Nesmíme dopustit, aby se někdy něco takového opakovalo.“ Pustil ji. „Deset bodů za správnou odpověď.“
„Profesore Pottere,“ ozval se nejistý hlas ze zadních řad.
„Ano, pane Flinte?“ ne, neměl je rád.
„Je pravda, že se Vy-víte-kdo vrátil?“
Ticho.
„Neříkejte mu Vy-víte-kdo, pane Flinte. Strach ze jména jen posiluje strach z jeho nositele,“ vzpomněl si na Hermionu. Jako by to bylo sto let, ne deset. „Jmenuje se Tom Raddle. Říká si Lord Voldemort…“
„Nikdo mu neříká jménem,“ ozvala se další námitka.
„Tak je na čase s tím začít,“ přerušil je Harry. „Nebo se mám obrátit jen na Nebelvír? Tak dobře…“ na okamžik se zamyslel. „Víte, Voldemort byl mocným černým mágem. Nevyplácelo se podceňovat ho. Ujišťuji vás ale, že na něm bylo dost mnohem horších věcí, než jeho jméno. Nebojte se jména, bojte se jeho schopností… nebo se mu vyrovnejte.“
Znovu ticho, všichni zírali na svého profesora, jako by se zbláznil. Vyjma několika studentů Mrzimoru.
„Teď tedy k těm kletbám. Kdo zná první z nich?“
„Imperius,“ odpověděl Danny Craine.
„Správně, Danny. Víš, co způsobuje?“
„No… že bude dělat, co chceme my?“
„Správně. Deset bodů Mrzimoru.“ Harry vytáhl bílou myš. Namířil na ni hůlku a Imperio! vypadlo z jeho úst dřív, než si to sám uvědomil. Chvíli předváděl, co všechno se dá s myší udělat.
„Pane profesore, je pravda, že dokážete této kletbě vzdorovat?“
Usmál se, ale nechal otázku bez odpovědi. „Kdo zná druhou zakázanou kletbu?“ zeptal se místo toho.
„Cruciatus. Způsobuje bolest.“
„Výborně, pane Flinte. Deset bodů Zmijozelu.“ Původně si říkal, že by stačilo jen pět, ale nechtěl, aby se o něm říkalo, že je nespravedlivý. Ale on Zmijozelské nenáviděl. K tomu se mohl přiznat bez mučení. Nic by nedal za to, že Flint tu kletbu zná až příliš dobře.
Jako já… napadlo ho ve chvíli, kdy se ubohá myš svíjela v bolestivých křečích.
„A třetí? Kdo zná třetí kletbu?“ Všichni mlčeli. „Joanne?“ dívka zírala někam před sebe, zuby zaťaté, odmítavě vrtěla hlavou. „Danny? Johne? Pane Flinte?“ Nikdo se neozval. Přitom dobře věděl, že to není z neznalosti. Pokýval hlavou pomalu namířil hůlku proti myši. Nadechl se a na okamžik zavřel oči. „Avada kedavra!“ vykřikl. Joanne se rozvzlykala, popadla věci a utekla z učebny. Harry se za ní díval s lítostí. „Ať vás to ani nenapadne, pane Flinte!“ varoval zmijozelského chlapce, když viděl, že se chce začít smát. „Právě jste přišel o všechny body, které jste dosud během této hodiny získal!“ Chlapec něco vztekle zamumlal, ale zmlknul. Zabodl oči do lavice a zbytek hodiny o sobě nedal vědět. „Není to tak beznadějné, jak se zdá. Jistě, jsou to příšerné kletby. Mnoho kouzelníků zemřelo na následky přehnaně intenzivního cruciata, mnoho jich zešílelo. Avada byla oblíbenou kletbou mnoha temných mágů. Ale… Třeba zrovna avada má dvě slova, které je třeba vyslovit velmi zřetelně. Máte tedy čas zareagovat. Nejlépe se přemístit jinam.“
„Dá se těm kletbám nějak bránit?“
Harry se na chvíli zamyslel. Jistě, byl tu Merlinův štít, ale nevěděl, jestli by dokázal odklonit avadu. Neznal nikoho, kdo by to chtěl zkusit. I když… je-li někdo mrtvý, mrtvější už být nemůže, ne? „Já nevím,“ odpověděl nakonec podle pravdy.
„Pane profesore, je pravda, že je pan ředitel smrtijed?“ zazněla šílená otázka z úst sedmnáctileté studentky Zmijozelu.
„Obávám se, že na to se budete muset zeptat přímo jeho,“ odpověděl Harry a poblahopřál si, jak klidně to znělo. „Na příští hodinu se rozepište o každé zakázané kletbě na jeden svitek pergamenu. Můžete jít.“

„Co tu děláš?“ Severusův hlas zněl podrážděně. Harry nechápal proč. Upřímně, nechápal to ani Severus. Tak nějak doufal, že dnešní noc stráví s Harrym, ale když bylo jedenáct a Harry u sebe pořád nebyl, začal mít obavy. Ne o Harryho, že by se mu něco stalo. Uvnitř hradu je stále bezpečno. Spíš… posledních pár dnů měl pocit, že… No dobrá. Byla to žárlivost. Zaslechl několik studentů hodnotících kvality profesora Pottera. Bavili se o jeho pozadí, o jeho svalech, chůzi, očích… Severus se musel držet, aby je nezabil. Oni si dovolují takhle mluvit o jeho Harrym! Takže když ho tak dlouho nemohl zastihnout tam, kde by měl podle všeho být, začal ho hledat. Nakonec mu pomohl Albus. Harry je… v knihovně!
„Čtu,“ odpověděl Harry, ale neodsekl. Spíš to znělo unaveně.
„Co se ti stalo?“ zeptal se ironicky Severus, ale ucítil obrovskou úlevu. Harry je s knihama, ne se studenty či kolegy…
Harry zavřel poslední knihu, kterou si vybral z poliček, zavřel blok, do kterého si dělal poznámky a opřel se o opěradlo židle. Zavřel přitom oči a mnul si spánky. Snape ho obešel zezadu a jeho ruce nahradil svými. Špičkami prstů jemně masíroval Harryho čelo, spánky, šíji… a Harry spokojeně ochal a uchal. „Co hledá můj malý statečný Nebelvír?“ zeptal se tiše Severus.
„Informace o Merlinově štítu,“ odpověděl Harry a zapomněl se rozčilovat nad označením, které mu Severus přiznal. V Severusových dlaních se jen obtížně rozčilovalo nad čímkoli. „Myslel jsem, že bys mi mohl poradit,“ pokračoval a vyžíval se v každém doteku. Hm… co by Severus řekl nápadu věnovat se dnešní noc nějaké příjemné činnosti?
„Já si myslím, že o Merlinově štítu v tuhle chvíli víš víc, než já…“
„A co tvá knihovna?“ zeptal se Harry a věděl, že se pouští na tenký led.
„Znáš mou knihovnu stejně jako já,“ odpověděl Severus a jeho ruce sklouzly na Harryho záda a zatlačily na něj tak, aby se ohnul a opřel čelem o ruce složené na stole.
„Nemyslel jsem knihy, které máš ve svých pokojích,“ kontroval Harry a zatajil dech.
Severusovy ruce se na okamžik zarazily. „Myslel jsem si, že jsi to byl ty,“ řekl potom Severus a pokračoval v příjemné masáži zad.

Harry věděl, že by mu měl něco říci. Třeba se prostě zeptat, proč tam ty místnosti jsou a proč o tom nikdo neví. Ale jak se svíjel pod Severusovými doteky, dospěl k závěru, že to počká.
„Pojď,“ řekl náhle Severus.
„Hm…“ mumlal Harry, kterému se za boha nechtělo zvednout se z židle a cokoli provádět. Ze zkušenosti však věděl, že když se Severus jednou rozhodne, nemá smysl diskutovat. Proto vstal a nechal se odvést. Nějak nestihl být překvapen, když místo do postele došli do sklepení k ‚nové' knihovně.
„Samael…“ zašeptal Severus a vstoupili do knihovny.
Veškerá únava z Harryho v mžiku zmizela. Teď, když se mohl pohybovat, aniž by se musel obávat prozrazení, procházel podél všech polic a se zájmem si jednotlivé knihy prohlížel. Občas některou z nich vytáhl, zalistoval v ní a opět ji vrátil na původní místo. Snažil se tvářit pobouřeně, ale musel připustit, že je výběrem nadšen. Jen kdyby měl čas si je všechny přečíst.
„Vlastně je za to tak trochu odpovědná Hermiona,“ uslyšel Severusův hlas tlumený množstvím knih, které se v tu chvíli nacházely mezi nimi.
„Hermiona?“ vykoukl překvapeně zpoza regálu.
„Ano. Ty knihy byly původně uschovány jindy. Přivedl jsem ji tam, aby načetla něco o vlkodlacích a upírech. Zeptala se mě, proč ty knihy nejsou tady, v Bradavicích. Chvíli mi to přišlo dost nevhodné, ale její argument nepostrádal logiku.“
Harry stál uprostřed knihovny. „Proč jsi mi to neřekl?“ položil otázku, která se přímo nabízela. Přitom se snažil, aby to neznělo příliš vyčítavě.
Úšklebek. „Už mi nevěříš?“
Harry zavrtěl hlavou. „To nesouvisí s důvěrou v tom smyslu, jak se ptáš,“ začal. „Jen… mám určité …“ chtěl říci obavy, ale to nevystihovalo, co cítil. „… mám strach.“
Zvednuté obočí.
„Přesně takhle to začínalo, když se Salazar trhnul od ostatních. Nejde o pár místností navíc. Jde o to, že děláš věci, o kterých nám nic neřekneš. Zásadní věci a…“
„Co bys čekal od Zmijozela?“ zeptal se sarkasticky Snape.
Na chvíli se odmlčel. „Nevím, co bych čekal od Zmijozela,“ řekl Harry. „Ale vím, co bych čekal od tebe. Obnovit školu byl tvůj nápad, myslel jsem, že…“
„Harry…“ To nebylo fér. V objetí Harry nemohl přemýšlet. „Je to jen knihovna. Nehledě k tomu, že není nijak zvlášť tajná. Cokoli tady dělám, zapisuji pečlivě do svých deníků. Právě protože nechci, aby to dopadlo jako u Zakladatelů. Kdyby ses občas obtěžoval přečíst si je, věděl bys, že ti říkám pravdu. A také bys věděl, že kromě těchto dvou místností je tu ještě jedna… pojď, ukážu ti ji.“
Vážně to nebylo fér.

Harry poslušně ťapal za Severusem. Prošli knihovnou a v rohu narazili na další dveře. Severus přiložil dlaň na stříbrný znak Bradavic. Zatímco se dveře otevíraly, Severus se k němu otočil. „Dveře se otevřou pouze tehdy, když se jich dotkne ředitel školy. Bez ohledu na to, kdo jím bude.“ Postrčil Harryho do místnosti. Jakmile přešli práh, pochodně na stěnách se zapálily a dostatečně tak osvítily místnost.

Okouzleně prohlížel něco, co vypadalo jako nějaká zvláštní laboratoř. Spousta křivulí, baněk, zkumavek. Celkem příjemně to tu vonělo. Hořák byl zapálený, zahříval nějakou kapalinu. „V tomhle se dělá pálenka,“ vyhrkl po chvíli.
Pohled na Severuse mu prozradil, že právě řekl něco hodně, hodně ošklivého. „Pottere! Byl bych ti vděčen, kdybys své pubertální hlášky omezil na minimum. Tohle tady není pálenka. To je…“ odmlčel se, snad aby vytvořil něco jako dramatickou pauzu… „to je Chateau Bradavice. Tedy, bude. Za sto let…“
„Co?“ vyhrkl nechápavě Harry.
„Ano. Destilace trvá sto let. Přitom je zapotřebí neustále přidávat ingredience, aby bylo stále co destilovat. Vidíš tuhle risku?“ ukázal rukou na zřetelné vybroušení skleněné trubičky.
„Vidím.“
„Tak to, co bude za sto let nad ní, to se může vypít…“
Harry stál, mlčel a jen zíral. „Ale sto let…“
„Až to budeš pít, třeba si na mě vzpomeneš,“ odtušil Severus, ale jeho oblíbený sarkasmus se nějak nedostavil. Sledoval Harryho a strašně moc toužil ho obejmout. Prostě jen tak.
„E-e-e,“ nezklamal Harry.
„Ale no tak, Pottere. Já už tu za sto let nebudu, ale ty ano. Pokud ovšem neprovedeš zase nějakou hloupost.“
„Proč… chci říci, nejsi přece tak starý, abys tu nemohl být se mnou,“ sebral se trochu Harry a přiblížil se ke Snapeovi.
Ten se zatvářil jako kdyby mu Neville Longbottom nabídl lektvar proti bolení břicha. „Nejsem možná tak starý, ale jsem… poškozený. To se s ubíhajícími roky ozve. Ty jsi ještě relativně v pořádku, takže se obávám, že tu za sto let budeš pořád strašit…“
Konečně se objali. Že jim to ale trvalo… mysleli si oba.
„A… tys to už někdy pil?“
Au! To možná nebyla ta správná otázka. Severus Harryho pustil a zamířil ke dveřím. „Jednou. Když mě Albus přesvědčil, abych ho zabil…“

Nové Bradavice 12. Nové Bradavice 14.

Vyhledávání

Štítky