Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 

Autor:  Darkness deStination
Páry:  Severus Snape/ Harry Potter, Hermiona Grangerová/Theadora Woodová
Shrnutí:  Voldemort padl, Bradavice byly zničeny. Musí to tak zůstat na věky?
Poznámka:   Všechno je to Rowlingové

 

 

Harry seděl vedle Severuse a pochutnával si na snídani. Včera večer se nějak k večeři nedostal, noc se Severusem byla příjemně náročná a tak měl hlad jako vlk. Severus nehodlal jejich vztah nijak zvlášť zveřejňovat – ovšem ani zatajovat – avšak pod stolem, kam pátravé pohledy studentů nedosáhly, se jejich stehna dotýkaly. Harry se cítil spokojeně. Nebýt Bartyho Skrka, řekl by, že je nejšťastnější v životě. Jedním uchem bezděčně poslouchal rozhovor Loba a Molly, ti dva vypadali, že to spolu myslí vážně. Z druhé strany k němu občas dolétlo něco z rozhovoru Hermiony a Theadory. Plánovaly dovolenou. Hermiona se onehdy rozplývala nad novými vykopávkami v Mezopotámii. Harry nebyl příliš silný v historii a zeměpise, avšak byla-li dřívější Mezopotámie to, co dnešní Írán, asi by se měl o své kamarádky začít bát. Severus zamyšleně studoval nějaké materiály ohledně chodu školy, nicméně občas se svým stehnem víc přitiskl k Harrymu. Prostě idyla.

Okny do Velkého sálu vlétlo několik sov. Oh ano, čas pošty. Pár sov dolétlo i k profesorskému stolu. Několik jich přistálo před ředitelem, ostatní vyučující také sem tam obdrželi nějakou zásilku, Harry sám pak dostal dvě zásilky. Jedno byl balíček od Oslího ucha s novými knihami a jedno byl dopis.

Odstrčil knihy stranou a rozlomil nic neříkající pečeť na pergamenu. Rozložil dopis a… oči mu vylezly z důlků a málem upadly. Opatrně dopis zase složil a téměř lhostejně se natáhl po první knize. Cítil, že ho Severus sleduje, ale snažil se tvářit, že se nic neděje. Ano, zítra je sobota, takže má volno. Dozor si sice bude muset vyměnit s… za koho to bral posledně? Za Firenzeho? Hm, za tím nepůjde. Kentaurovi se obtížně chodí po škole. Tak kdo? Hermiona ne, určitě by se vyptávala, co a jak. Severus tuplem ne a… Charlie? Ano, požádá Ronova bratra. Ještě mu dluží službičku za ty události s Lobem.

*****

Harry se procházel na pobřeží. Hůlku měl v ruce. Byl tu dřív, pro jistotu. Bylo krásné počasí, žádná mlha, žádné mraky, takže viděl vzdálené obrysy francouzského pobřeží. Když došel až ke skalisku, které v těch místech spadalo až do vody a bránilo tak jít dál, nechtěl-li se zmáčet, otočil se a zamířil zpět. Brzy zahlédl povědomou postavu. Došel až k ní.
„Chtěl jste se mnou mluvit, pane Lycantodescu?“ oslovil ho zdvořile, hůlku v ruce. „Tak nejdřív odložte svou hůlku…“
„Chtěl jsem s vámi mluvit, pane Pottere. Hůlku odložit nemohu, protože žádnou nemám.“
Harry se nechápavě zamračil. „Kouzlíte bez hůlky?“
Trochu se usmál. „Nekouzlím vůbec.“
Harry ukázal směrem k několika velkým kamenům, které zřejmě moře vyneslo během nějakých silných bouří. Zamířili k nim a posadili se. „Obávám se, že vám nerozumím.“
„Nejsem kouzelník,“ vysvětloval. „Nikdo z nás není…“
„Chcete říci, že… jak je to možné?“
Lycantodescu se chvíli díval na moře, poslouchal křik racků a hukot příboje. Uklidňující zvuky. „Mám-li být upřímný, nevím. Zřejmě křížením nějak ztrácíme magii. A to i tehdy, jestliže oba rodiče byli kouzelníci.“
Harry nevěděl, co na to říci. Byl ostražitý, stále očekával útok. Přitom však přemýšlel, co to všechno má znamenat.
„Nejsme ale úplně bezbranní,“ znovu se usmál Lycantodescu. Jeho úsměv nebyl takový, jako u vlkodlaků. Zřejmě dědictví po matce. Harry nenáviděl upíry. Vampyrismus mění charakter a to se Harrymu vůbec nelíbilo. „Zdědili jsme rychlost, sílu a schopnost regenerace. Tohle všechno dokonce zesílilo ve srovnání s původními předky.“
„Proč mi to všechno říkáte?“ položil Harry tu nejdůležitější otázku.
„Abyste věděl, proti čemu jdete.“ Oba muži se chvíli přeměřovali. Byl to Lycantodescu, kdo promluvil první. „Tohle jsem nechtěl…“

*****

„Kde jsi byl?“ zeptal se Severus zachmuřeně. Teď už to nebyla jen žárlivost, co ho sužovalo. Byl to strach. Voldemort se definitivně vrátil, cítil to na své paži, a Harry se toulá bůh ví kde.
„Oprášit znalosti z historie,“ usmál se Harry.
„Pottere!“ zavrčel podrážděně. Neměl náladu na podobné vytáčky.
„Co kdybys mi zkusil občas věřit, Severusi?“ přitiskl se k němu a políbil ho na tvář. „Co tě žere?“ zeptal se, když ho od sebe Severus odstrčil.
„Měl bys být opatrný, když opouštíš školu,“ řekl místo odpovědi.
„Máš o mě strach?“
„Potřebujeme tě,“ odpověděl, ale bylo znát, že neříká všechno. A rozhodně neříká to, na co myslí.
„Severusi…“ Ano, Harry věděl, co se se Severusem děje. Prozradil mu to Lobo a jeho čich. Severus prostě žárlí. Ale Harryho mrzelo, že se to musí dozvídat od jiných. Povzdechl si. „Mohl by ses dnes večer zastavit u mě? Myslím, že si máme co říci.“
„Jestli budu mít kdy, přijdu,” zavrčel Severus.
Harry se jen útrpně usmál. To je celý Severus. Místo aby se sám normálně zeptal, tak bude vrčet a kopat kolem sebe. Zatracený žárlivec.

Ředitel Snape se odebral do své sklepní laboratoře. Tam už stál Ron nad myslánkou, ve které se třpytila jeho šťastná myšlenka.
Nahimana stála vedla svého nastávajícího a držela ho za ruku.
Severus si povzdechl. Takže podle všeho ten bláznivý Weasley tu indiánku opravdu miluje, když se kvůli ní vzdá ochrany patrona v této době, kdy zase Voldemort získává sílu.
Lektvar v kotlíku jemně probublával. Nyní už chybělo přidat slzy fénixe a Ronovu šťastnou myšlenku.
Snape uhasil oheň pod kotlíkem, nalil do lektvaru fénixovy slzy, opatrně nabral na hůlku Ronovu šťastnou myšlenku a přenesl ji nad kotlík. Když ji pustil do lektvaru, zablesklo se.
Nabral trochu lektvaru do poháru a kouzlem ho zchladil.
Ron se chvěl nedočkavostí. Už aby Nahimana viděla. Ale...Co když až pohlédne na Rona, bude zklamaná jeho vizáží a nebude si ho chtít vzít?
Vzápětí zaplašil tohle nepříjemné bodnutí mysli. Ne Nahimana přeci není tak povrchní. Ona ne.
Severus podal pohár Nahimaně.
Hluboký nádech, hluboký výdech a dívka vypila lektvar.
„Nahi?” oslovil ji poté Ron.
„Rone, já nic nevidím,” hlesla Nahimana smutně.
„Jak je to možné?” Severus nevěřil, že by se mohl zmýlit, nebo zkazit nějaký lektvar.
„Opravdu jste pane Weasley daroval svou nejšťastnější myšlenku?”
Na to se Ron rozzlobil a vykřikl: „Vy snad pochybujete?”
Ještě než stačil Snape zareagovat, promluvila Nahimana.
„Hadí magie je silná, asi už nikdy neuvidím,”
„Magie? MAGIE?!” zopakoval Severus.
„Ano. Magie,” přitakala indiánka.
„Tak počkat, Měl jsem za to, že vaše slepota je genetického původu,” zkoumavě pronesl Severus.
Nahi tedy převyprávěla starou rodinnou legendu. Pak se rozhostilo ticho.
Najednou se mistr lektvarů klepl do čela.
„Už to mám! Potřebujeme ještě jednu přísadu!” S těmito slovy zmizel za dveřmi skladu svých zásob. Ron držel Nahimaninu ruku ve své a konejšil ji.
„Jestli to někdo vyřeší, tak jedině Snape.”
Zpoza dveří se ozvalo: „Profesor Snape, pane Weasley. Profesor.”
Ron se usmál. Ano, tahle poznámka svědčila o tom, že ještě naděje úplně nevyhasla.
To už profesor Snape vycházel ze skladu a držel v ruce malý flakónek.
„To, co had způsobil, musí i napravit,” zamumlal a přidal do lektvaru obsah té malé broušené lahvičky.
„Já vím co to je,” zašeptal Ron Nahimaně. „Je to jed runoskopa. Ale kde ho Snape vzal?”
„Pane Weasley, naposledy zdůrazňuji své právo na titul. A kdyby jste měl oči ke koukání, všiml byste si, že jednoho runoskopa má váš kamarád Potter a druhého já,” Ozvalo se od kotlíku, pod nímž znovu vzňal magický plamen.
Celé to trvalo sotva půl hodiny. Pak Nahimana držela pohár s lektvarem podruhé v ruce. Napila se. Ruka s pohárem klesla a pohár ji vypadl z ruky.
Omdlela.
Dlouho ale v tomto stavu nebyla. Snape ji popleskal po tváři, čímž ji probral.
Nahimana otevřela oči. Náhle je měla plné slz a živých jiskřiček.
„Já vidím...” vydechla.
Objala profesora Snapea a děkovala a děkovala.
Severus nebyl zvyklý na slova díků a už vůbec ne na tělesný kontakt s osobou, jemu úplně cizí. Vymanil se z indiánčina objetí a předal ji Ronovi.
I Ron měl v očích slzy radosti.
Nahimana se kousek odtáhla, pohladila Rona po vlasech a usmála se.
„Máš ty nejkrásnější ohnivé vlasy pod sluncem, lásko.”
„Myslím, že byste měli jít za Molly,” nenápadně je Severus expedoval ven ze své laboratoře. Takové srdceryvné výlevy mu vždycky byly proti srsti, ale tentokrát se cítil trochu naměkko. Stárneš, Severusi, když se necháváš tak snadno dojmout. Pomyslel si.
„Mimochodem, pane Weasley,” zastavil ještě dvojici na odchodu, „mám takový nejasný dojem, že jste právě získal novou šťastnou myšlenku a vsadím se s vámi o co chcete, že vím, jak bude vypadat váš nový patron.”

Bylo už hodně po půlnoci, když se dveře do Harryho pokojů neslyšně otevřely a Severus tiše vstoupil dovnitř. Původně sem vůbec nechtěl jít. Ale nemohl usnout. Vážně se snažil. Pořád přemýšlel o Harrym a o tom, co v něm jeho mladý milenec probouzí. Ne, to nemůže být žárlivost. Prostě N-E-M-Ů-Ž-E!!!

Tak jo. Je to žárlivost. Ale on si za to Harry může sám. Kdyby se nechoval tak tajemně, nemizel ze školy, aniž by komukoli cokoli řekl… a také za to může Garret Hwang z Havraspáru. No ano. Severus se musel držet, aby mu nesrazil všechny body, které kdy Havraspár měl, má a bude mít. Jo a také aby ho nezabil. Stalo se to před dvěma dny. Severus se plížil po chodbě… ne, on normálně šel, nemůže přece za to, že si toho nikdo nevšiml, a vyslechl rozhovor Garreta Hwanga a jednoho jeho kamaráda. Ten rozhovor se týkal profesora Pottera a jeho kvalit. Fyzických kvalit. Severus si už dávno zvykl na to, že Harry prostě dobře vypadá a tak přitahuje okolní pohledy, ale to, co říkal Hwang, to bylo vážně příliš. Popisoval svému kamarádovi, co všechno by s Potterem udělal, kdyby mohl a, ano, přísahal, že se o to pokusí.

„Severusi?“ ozval se rozespalý Harryho hlas a vzápětí se z peřin zvedla rozcuchaná hlava.
„Spi dál,“ odpověděl. „Nechtěl jsem tě vzbudit.“
Harry se rozespale posadil. Bože! Severus po něm tak strašně zatoužil, že měl pocit, že se tou touhou zalkne. „Čekal jsem na tebe,“ bylo to poslední, co Harry dokázal říci.

„To bylo…“ vydechl, když si Severus lehl opatrně vedle něj, aby si alespoň trochu odpočinul, „…to bylo úžasný…“
Snape se samolibě usmál. Přejížděl dlaní po Harryho zpoceném těle a poslouchal jeho zrychlený dech. Jen pomalu mu docházelo, čeho se vlastně dotýká, resp. co cítí pod rukou.
„Harry?“ zeptal se opatrně. K čertu s opatrností. Jestli má pravdu, tak… „Lumos!“ Harry mžoural, oslepen světlem vycházejícím ze Snapeovy hůlky. „Co je to?“ zeptal se.
„Nevím, o čem mluvíš,“ řekl překvapeně Harry a snažil se na svém těle zahlédnout, co vzbudilo Severusovu pozornost. „A tak, to nic není,“ snažil se vyhnout vysvětlování.
„Tak ono to nic není… poslyš, Pottere. Pokud něčemu rozumím, jsou to zakázané kletby. Někdo na tebe použil cruciatus! Tak sakra řekni, co se děje?“
„Nic, čím by sis musel lámat hlavu, Severusi.“
„Těchto nic neříkajících vět mám právě dost! Takové výmluvy si nech pro své studenty!“ zasyčel Snape v nejlepších tradicích profesora lektvarů, zvedl se a začal se oblékat.
„Kam jdeš?“ chtěl vědět Harry.
„Někam, kde ze mě nebudou dělat idiota!“ vrčel dál. Myšlenku, že ho ze sebe dělá hlavně on, potlačil hned v zárodku. Vrhl na Pottera zvrhle rozloženého v posteli poslední, zdrcující pohled a zamířil ke dveřím.
Tak právě v tu chvíli se Harry definitivně naštval. Možná ještě před pár lety, pokud by už tehdy se Severusem něco měl, by ho nechal odejít. Ale už mu odešlo tolik lidí, že další ztrátu dovolit nehodlal. Natáhl se pro hůlku na noční stolek. „Pouta na tebe, ty žárlivý spratku!“
„Pottere!“
„Tak já ti něco povím,“ natáhl se pro župan a zamířil ke Snapeovi, který se vztekle svíjel na zemi. „Je s podivem, profesore, že ses dožil tak požehnaného věku při tvém sklonu tak rychle soudit. Smiř se s tím, že tě nikam nepustím,“ řekl, když viděl, jak se Snape stále snaží vysvobodit.
„Okamžitě mě pusť!“ vrčel.
Harry přišel až k němu a klekl si vedle něj. „Až se uklidníš a začneš se chovat normálně. N-O-R-M-Á-L-N-Ě, říkám. Nikdy bych nevěřil, že budeš žárlit…“
„Nežárlím…“
„…ale stalo se. Možná by sis měl uvědomit pár věcí. Žárlivost není k ničemu. Je-li zbytečná, člověka naštve, urazí, je-li oprávněná, stejně ti toho dotyčného nevrátí zpět. A pak…,“ na chvíli se odmlčel a jemně přejel špičkami prstů po Snapeově tváři, „…k něčemu takovému nemáš důvod. Copak si vážně myslíš, že…“ Harryho hlas se přetrhl. V jeho tváři se objevil výraz, jaký tam Snape ještě nikdy neviděl. Sledoval hůlku, která míří na jeho pouta a za okamžik byl volný. „Nebudu tě držet, když máš pocit, že…“ Harry stiskl rty a pomalu se zvedl. Zamířil zpět ke své posteli. Tohle přece nemůže být pravda! říkal si v duchu.

Severus se také zvedl. Sledoval Harryho a okamžitě ho přešla nálada vynadat mu za to, že ho tak sprostě spoutal. Pochopil, že šlápl vedle. A také pochopil, že divokým sexem se to nesrovná. Možná by spolu vážně měli mluvit…
„Harry,“ začal tedy a posadil se na postel, ze které před chvílí vylezl. „To není tak, že bych ti nevěřil. Pořád nemohu uvěřit celé té situaci a když slyším studenty, jak o tobě mluví, prostě…“
„Ty si vážně myslíš, že bych tě vyměnil za nějakého studenta? Za kohokoli? Severusi, já s tebou nejsem proto, že bych nemohl být s někým jiným. Jsem s tebou proto, že s tebou chci být. Tak dlouho jsem to chtěl, skoro už jsem přestal doufat a teď, když se mi přání splnilo, bych to všechno měl zahodit?“
Severus jen tak seděl a upřeně sledoval Harryho ruce. Co by mu měl říci? Že si sám uvědomuje, jak hloupé to je, ale že s tím nic nemůže udělat?
„Já vím, že se chovám nemožně,“ pokračoval Harry. Naštěstí netrval na Severusově účasti na dialogu. „Že je plno věcí, které tě znepokojují.. Nedávno jsi říkal, že jsem Nebelvír. Zkus mi tedy, prosím, věřit. Nechci, aby sis o mě dělal starosti kvůli zakázané kletbě, když je to jen součást toho, co jsem si já vymyslel. Jako bys neměl vlastních starostí dost! To, že občas zmizím ze školy… budeš první, kdo se dozví důvod. Jen ne hned teď. Musíš mi věřit, protože já tě prostě nevyměním. Za nikoho.“
„Oh…“ vydechl Severus. Ne že by byl spokojen s tím, že má Harry starosti, ale až takovou upřímnost vážně nečekal.
„Jo, oh,“ zavrčel rozmazleně Harry, když pochopil, že je nebezpečí zažehnáno. Natáhl se po svém milenci, který se rád nechal stáhnout zpět do postele. Harry ho velmi rychle srovnal pod sebe a když Severus po pár minutách sténal a zoufale vycházel vstříc Harryho prstům, rozhodl se ho poškádlit.
„Co že o mě říkají studenti?“
„Pottere!“ zavyl Severus.
„Nějak jsem neslyšel…“
„Říkají že… oh, prosím,“ zavrtěl zadkem.
„Nerozumím…“
„Že máš krásnej pevnej zadek, kterej by chtěli pořádně projíždět…“
Harry se na okamžik zarazil. Pak ale pokračoval: „Tak? Hm… no…“ Byl přerušen vodopádem sprostých slov, které se linuly ze Snapeových sevřených rtů. Cítil, jak ho tyto vulgarismy ještě víc vzrušují a tak se rozhodl utrpení jich obou zkrátit. Pomalu vstoupil do Severuse, ale rychle ho přidržel u postele, když se ten chtěl prudce nabodnout.
„Na to zapomeň,“ zasyčel mu do ucha a pokračoval v pomalém pronikání. „Myslím, že teď si to užiju podle svýho…“ Na okamžik ho napadlo, jak to Snape dělá, že se při svém nadávání neopakuje.

Když pak leželi a odpočívali, ozval se malátně Severus: „Pořád žárlím, ale pokusím se to ovládnout.“
„Hm… když budeš žárlit hodně, můžeš mi to zase přijít vysvětlit,“ zavrněl Harry a zavrtěl zadkem v Severusově klíně.
„Už spi,“ řekl Severus a oba pečlivě přikryl.

Nové Bradavice 13. Nové Bradavice 15.

Vyhledávání

Štítky