Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 

Autor:  Darkness deStination
Páry:  Severus Snape/ Harry Potter, Hermiona Grangerová/Theadora Woodová
Shrnutí:  Voldemort padl, Bradavice byly zničeny. Musí to tak zůstat na věky?
Poznámka:   Všechno je to Rowlingové

 

 

„Eee… Harry… Harry, vstávej!“ nešlo Hermioně nějak z úst. Harry se jen zavrtěl, něco nesrozumitelného zamumlal a spal dál. Zato se střetla s pohledem tmavých očí. Severus se probudil v okamžiku, kdy se Hermiona dotkla Harryho ramene. Usoudil, že není vhodná doba na morální záležitosti, zvlášť, když byla havraspárská ředitelka evidentně rozčilená a ne zrovna z toho, že ho našla v Harryho posteli. Sice ho trochu zajímalo, jak se jí podařilo vejít do cizích komnat, jejichž vstup je chráněný heslem, ale to mohlo počkat.
„Já-já omlouvám se,“ zakoktala se Hermiona a trochu se začervenala. „Myslela jsem, že by chtěl Harry tohle vidět,“ vrazila Snapeovi čerstvý výtisk Denního věštce pod nos.

„Vy-víte-kdo opět mezi námi!“
„Znamení zla nad mudlovskými domy v Durness!“
„Koho vlastně zabil chlapec-který-zabil-vy-víte-koho?“
„Je Harry Potter podvodník?“

Severus vymotal jednu ruku z pod Harrho paže a jemně se dotkl jeho tváře. „Harry,“ řekl tiše, ale pevně. Odhrnul vlasy, které zahalovaly Harryho hlavu do tmavého hávu. Přitom zvedl oči k Hermioně. „Nemyslím, že by tohle chtěl vidět.“
Hermiona polkla. „No, já půjdu. Uvidíme se u snídaně,“ navrhla.
Přikývl a znovu se začal věnovat obtížnému procesu probuzení svého nového mladého milence.

Nakonec se setkal s úspěchem. Harry se konečně probudil. Okamžik mu trvalo, než si urovnal všechny myšlenky a pak se na Severuse šťastně usmál. „Dobré ráno, Severusi.“
Ještě jednou ho pohladil, pak ale stiskl rty ve svém obvyklém výrazu. „Moc dobré není, Harry.“ Podal mu noviny. Harry nejdřív vytáhl brýle z nočního stolku. Normálně je nenosil, už dávno přešel na čočky, ale ty měl v koupelně.

Severus cítil, jak se Harryho tělo začalo třást. Sotva znatelně, ale bylo to tu. Nabídl mu útěchu pevného objetí a zdálo se, že to je přesně to, co Harry potřebuje. Viděl, že Harry čte všechny články do posledního řádku. Na jednu stranu to obdivoval, ale něco v něm, něco, čemu nerozuměl, ho nutilo vytrhnout noviny z Harryho rukou, hodit je do krbu a Harryho k sobě pořádně přitisknout. Nakonec Harry dočetl až do konce. Pečlivě noviny složil a odložil spolu s brýlemi na noční stolek. Otočil se čelem k Severusovi a na chvíli opřel hlavu o jeho rameno. Vychutnával si jemné doteky pevné, teplé dlaně. Tak láskyplně ho hladila naposledy máma. Svářely se v něm dva pocity.
„Víš, že když zůstaneš se mnou, tak zemřeš…“ to nebyla otázka. Prostě konstatoval. „Vždy zemře každý, na kom mi záleží. I Smithovi jsou už mrtví.“
Severuse znepokojil způsob, jak se Harry snažil vyrovnat s tím, co se stalo. „Já to rád risknu,“ odpověděl bez váhání. Na okamžik v Harryho očích zachytil záblesk štěstí. Věděl, že řekl přesně to, co Harry chtěl slyšet. Ne chtěl. To Harry nechtěl slyšet. On to potřeboval. „Musíme jít,“ řekl nakonec. „Sejdeme se s ostatními na snídani. Mimochodem, asi mi nevysvětlíš, jak je možné, že se sem slečna Grangerová dostala.“
„Ona tu byla Hermiona?“ zeptal se Harry a jeho tvář chvíli měnila barvy, až se ustálila na lehce růžové.
„Ne. Já se zvedl z postele, oblékl se, došel si pro noviny, vrátil se, opět se svlékl, zalezl zpět, přečetl noviny a teprve potom tě vzbudil,“ zlobil se. „Tobě vadí, že nás spolu viděla? Lituješ toho, co se stalo?“ Tak trochu Harryho škádlil, i když, byl-li by upřímný, musel by připustit, že netrpělivě očekává odpověď. A to ne na tu část o Herrmionině překvapivém příchodu.

Harry chvíli překvapeně zíral na Severuse. Nevěřil, že svou otázku může myslet vážně. Ale vzhledem k tomu, že to vypadalo, že ředitel čeká na odpověď, tak asi ano. „Jistěže nelituju. Tak dlouho jsem na tebe čekal, Severusi. Jen… kolikrát v životě jsi načapal svého nejlepšího kamaráda s někým v posteli?“ V okamžiku, kdy tu větu dořekl, si uvědomil, kdo byl zřejmě nejlepším Snapeovým kamarádem, pokud něco takového Snape kdy měl. „Ne, promiň, já to nechci vědět.“
„Poměrně často,“ odpověděl Severus, jako by Harry nic neřekl.
„Severusi!“

„Rád vás vidím,“ zahájil Harry schůzi, na které se sešlo spousta lidí, kteří se školou neměli nic společného. „ačkoli musím přiznat, že bych vás rád viděl za jiných okolností.“ Rozhlédl se kolem, spousta známých tváří. Ale spousta jich také chyběla. Bude tomu někdy konec? „Předpokládám, že už jste všichni četli dnešního Denního věštce.“
„Harry, byli jsme u toho,“ řekl za všechny Moody.

Alastor Moody se po pádu Voldemorta stáhl do ústraní. Oficiálně. Harry si však vybavoval něco, co asi před rokem říkal Severus. Že prý založil na ministerstvu, o kterém nikdo neví, zda a kde a jak existuje, nějaké tajné oddělení. Každopádně to byl on, kdo pomohl Harrymu dohodnout návštěvu studentů v Azkabanu.

„Ano, Harry,“ přidala se Molly. „My přece víme, že jsi Ty-víš-koho zabil.“ Všichni nadšeně přikyvovali, až to Harrymu začalo lézt na nervy. Avšak už se poučil a věděl, že když jim to řekne, nebo jinak dá najevo, ničeho nedosáhne. Alespoň ne ničeho dobrého. Proto je nechal ještě chvíli mluvit a teprve když všichni řekli své, znovu si vzal slovo. Nevšiml si obdivného pohledu, který na něj Severus upíral.

„Dost dlouho jsem o tom všem přemýšlel,“ začal, když ostatní zmlkli. „Vím, že jste tam všichni byli, ale někteří z vás možná neviděli přímo Voldemortovu smrt. Proto jsem požádal ty, o nichž vím, že byli přímými svědky, aby své vzpomínky umístili do této myslánky. Když se do ní podíváte,“ usmál se, když si všiml, jak se kolem myslánky utvořila fronta, „pochopíte, v čem je problém.“
„Je tam nějaká mlha…“ odtušil Lobo.
„Správně,“ přikývl Harry. „Když proti někomu použijete avadu a on zemře, vypadá to trochu jinak. Všimněte si té postavy u toho pramene.“
„Mlha jde k ní…“
„Ano. Nevěnovali jsme tomu tehdy pozornost, ale teď mám pocit, že se část Voldemortovy duše zachránila tím, že využila tělo Bartyho Skrka.“
„Je u sv.Munga…“ ozval se pochybovačně Moody.
„Není. Před časem uprchl. Podle mého názoru buď předstíral šílenství, aby se dostal do nemocnice a ne do Azkabanu, nebo byl určitou dobu skutečně šílený. Proč jinak by s návratem čekal až doteď?“
„Asi sbíral sílu, aby se vrátil opět takový, jaký byl.“
„Ale on není takový, jaký byl,“ vmísil se do hovoru Snape. Harry s nelibostí zaznamenal několik nepřátelských pohledů vržených jeho směrem. „Dělá chyby. Nejdřív se pokusil zabít Pottera a chtěl k tomu využít mě. Temný pán, kterého znám já, by něco takového neudělal. Věděl by, že naděje na úspěch je mizivá. Další chybu udělal dnes v noci. V Durness zemřela celá mudlovská rodina. Smithovi byli dobrými přáteli pana Pottera. Chtěl mu ublížit? Tak proč je nenechal umírat postupně?“
„Jsi nechutný, Severusi…“
Severus jen přezíravě sevřel rty a pozvedl jedno obočí.
„Má pravdu, Joanne,“ napomenul ji Harry. To jméno se mu vybavilo naprosto automaticky, ale kdyby byl upřímný, musel by připustit, že absolutně netuší, kam ji zařadit. „Možná je Barty skutečně šílený. Boj se šílenstvím, více než zaměstná každou duši. Zřejmě tedy máme takového trochu schizofrenního Voldemorta.“
„Harry,“ ozval se Ron, „mě se nelíbí, že je tady Snape!“
Všichni zmlkli.
„Jak můžeš vědět, že za tím nestojí on? Jak můžeš vědět, že dnes v noci to nebyl on, kdo vraždil v Durness?“
Hermiona se sotva znatelně usmála.
Harry se zhluboka nadechl, sám překvapený, že necítí něco jako vztek. Jen určitou lítost. „Já„ prudce zvedl ruku, aby zabránil Ronovi v další řeči, „důvěřuji Severusi Snapeovi.“
„Nezapomínej,“ připojil se k Ronovi Alastor, „že ten, kdo to říkal posledně, je teď mrtvý. Snape ho zavraždil!“ Ron souhlasně přikyvoval.
Harry si chvíli prohlížel Rona. Zbláznil se nebo co? Takhle mluvit o člověku, po kterém žádáš pomoc pro vlastní ženu? Nebo budoucí? Všiml si, jak Nahimana sevřela Ronovu ruku. No, alespoň někdo z té dvojky přemýšlí hlavou.
Než mohl Harry něco říci, nedaleko stolu se objevil Brumbálův duch. Teprve když uviděl výrazy ve tvářích ostatních, pochopil, že zatímco personál školy si na jeho přítomnost už dávno zvykl, ostatní o tom nevěděli.
„Nemáš pravdu, Alastore,“ řekl duch klidně. „Věřil jsem Severusovi a věřím mu i teď. Svěřil bych mu vlastní život, kdybych nějaký měl, svěřil jsem mu vlastní smrt. Ano, Severus mě zabil. Jsem mu vděčný za to, že splnil mé přání.“ V místnosti to zašumělo. Duch se otočil k Harrymu. „Pamatuješ si Harry na ten zvláštní pocit, který jsi měl, když jsi tam ležel spoutaný kouzlem, přikrytý neviditelným pláštěm a umlčený?“
Harry jen přikývl. Nebyl si jist hlasem na verbální odpověď.
„V té době jsem už umíral. Bolestivě. Tím, že mě Severus zabil tak, jak jsem si s ním dohodl, mohl jsem ti předat veškerou svou magii. Kdybych zemřel na následky stáří a poranění, moje magie by zmizela. Kdybych zemřel jinak, mohl by ji získat Voldemort.“
Moody nevěděl, kam s okem.
„Ohledně dnešní noci, Alastore, vím naprosto přesně, že Severus nevraždil. On…“ spiklenecký úsměv se mihl tváří starého profesora, „… měl jinou práci.“
Dřív, než se Harry začal červenat, raději změnil téma. „Hodně věcí se změnilo za tu dobu, co jsi byl pryč, Rone. Nemohu tě nutit, abys tu zůstal s námi, i když bych si to moc přál. Ale pokud se rozhodneš jinak…“
„Ne!“ přerušil ho výkřikem. „To jen… musíme zničit Ty… Voldemorta. Jen že…“ pokrčil bezradně rameny. Jako zázrakem se uklidnil ve chvíli, kdy ho Nahimana objala kolem ramen. „Jen, že je to Snape,“ dodal tedy.
„Možná je na čase obnovit Fénixův řád,“ nadhodil Snape.
„Podívej!“ vykřikl překvapeně Ron. Všichni se otočili směrem, kterým ukazoval.
„To je Fawkes,“ zašeptal Harry. Nádherný pták zakroužil místností a za okouzlujícího zpěvu, který na okamžik omámil jejich smysly, se snesl k Harrymu. Pohodlně se usadil na opěradlo Harryho křesla. Harry se otočil tak, aby na něj viděl. Fawkes se moudře zadíval do zelených očí a pak pomalu přikývl. Pak se přitiskl k Harryho ruce, která se lehce vznášela kolem jeho krku v náznaku pohlazení.

Na dveře komnaty Badavického ředitele kdosi zaklepal. Klepání bylo téměř neslyšné, ale Severus jej přesto zaregistroval.
„Vstupte,“ vyzval klepající osobu.
Dveře se pomalu otevřely a dovnitř vstoupila Nahimana. Tápala rukama po zdi, aby mohla dveře za sebou zavřít. Snape ihned přikročil k ní a dovedl ji ke křeslu.
„Posaďte se. Co pro vás mohu udělat?“ prohlížel poněkud podezřívavě její tvář. Zaměřoval se speciálně na její oči. Věděl, že je slepá, to jim už všem bylo známo, ale Severus byl v otázce důvěry k neznámým lidem poněkud skeptický.
„Pane řediteli,“ promluvila Nahimana jímavým hlasem, „Přišla jsem se omluvit za Ronovo chování a nebudu to déle protahovat, jsem tu, abych vás požádala o pomoc.“
„Co se týče pana Weasleyho,“ ušklíbl se Severus, „už jsem to zapomněl. Jen mám obavu, že by s největší pravděpodobností neschvaloval, že jste se obrátila právě na mě, s žádostí o pomoc. Vy mi snad věříte?“ nedokázal si odpustit do svého hlasu přidat notnou dávku sarkasmu.
Indiánka se vědoucně usmála.
„Já nemám důvod vám nevěřit. Cítím, že nejste zlý. V tom se já nikdy nemýlím.“
Snape to přešel dalším úšklebkem. Věděl, že to ona nevidí, ale byl si jist, že nějakým zvláštním způsobem přesně ví, jak se on tváří.
„Tedy co přesně po mě chcete?“ zeptal se Severus.
„Pomozte mi najít lektvar, který by mi navrátil zrak,“ požádala jej Nahimana.

To už Ron pobíhal po hradu a nepříčetně hledal svou nastávající. Vrazil na ošetřovnu a volal: „Mami, tak mami, nevíš kam zmizela Nahimana?“
„Ronalde Weasley,“ naštvaně vyšla ze své kanceláře Molly, založila ruce v bok a pokračovala ve stejném tónu, „Uvědom si, mladý muži, že jsi na ošetřovně a tudíž mi tu neřvi, jako na lesy. Nahimana šla za Severusem.“
Ronův obličej získal stejný odstín, jako jeho vlasy. Otočil se a už chtěl utíkat do sklepení, když ho Molly zadržela a otočila k sobě.
„Nikam, Ronalde Weasley. Tady budeš a počkáš, až Nahimana přijde. Nemyslíš, že jsi už teď udělal víc škody, než užitku?“ Molly byla už doopravdy rozzlobená.
„Od doby, cos odešel se toho opravdu hodně změnilo, Rone. Nebýt Severuse, nikdy by tu nebyla škola. Nezaslouží si tvou nedůvěru. Tak se koukej uklidnit a čekej tady. Severus ti Nahimanu neukousne.“
Ron chvilku mlčel. Věděl, že matce nemá smysl odporovat. Dovolil si jen brouknout: „Slíbila, že za ním půjdeme spolu.“
„Po tom úžasném představení na schůzi Řádu zřejmě dospěla k závěru, že bude lepší, když k němu půjde sama.“

*****

Potěšeně sledoval muže, který se před ním skláněl. Cítil, jak mu levé oko nervózně cuká, ale to se dělo velmi často. Vlastně pořád. Ten věčný souboj s šílenstvím ho už unavoval. Ale teď, konečně, dosáhne svého. Pak bude dost času na to, aby se dal do pořádku. Muž, který tu před ním klečel, mu přivede neporazitelnou armádu.

Nikdo nevěděl, jak se to podařilo. Jak vůbec mohl vzniknout někdo, jako byl Nicolae. Vlkodlak a upír. Na světě neexistují jiní dva tvorové, kteří by se nenáviděli víc. Nicolae sám to nikdy nechápal. Jako by oba druhy neměly dost svých vlastních nepřátel, ještě se musí vraždit mezi sebou. Se svými úvahami však byl sám. Jeho otce zabili ostatní vlkodlaci. Považovali ho za zrádce a když bylo Nicolaei asi tak dvanáct (už si to přesně nepamatoval), počíhali si na něj v záloze a uštvali ho. Jeho matka, do té doby mírná a laskavá, jak jen může upírka být, jim to nikdy neodpustila. Přísahala mstu a svou přísahu splnila víc než dostatečně. Nakonec zemřela i ona. Nějakou dobu žil Nicolae sám. Snažil se o osvětu. Napsal několik knih o svém životě, ale ty byly záhy zakázány společným nepřítelem jeho předků. Lidmi.

Dlouho hledal partnerku pro život. Byl si vědom své jedinečnosti. Byl novým druhem. Nehodlal zemřít a připravit svět o svou dokonalost. Lovil vlkodlaky a upíry a snažil se je křížit. Nešlo o žádné genetické inženýrství. Jen chtěl, aby se narodily stejné děti, jako byl on sám. Prostředky, kterými nutil své zajatce k poslušnosti, nebyly možná nejčistší, ale za několik desetiletí se mu podařilo vytvořit dvě desítky bytostí se stejně jedinečným genomem, jako měl on sám. V tomto projektu pokračoval, avšak přidal ještě něco. Začal křížit křížence. Odpad tu byl značný. Mnoho dětí zemřelo, navíc, ukázalo se, že kříženci mnohdy nejsou schopni reprodukce. Ale ne všichni. Z tohoto dalšího křížení vzešlo několik vynikajících jedinců.

Lidí se nebál. Sice je i nadále považoval za velmi nebezpečné nepřátele, ale ti za nimi do hor a hlubokých lesů nechodili. Měli strach. Zato však vlkodlaci i upíři po něm a po jeho dětech pátrali velmi urputně. Vydal přísný zákaz útočit, neboť jeden útok, byť třeba vítězný, by mohl přilákat pozornost ostatních. Ne byť třeba vítězný. Takový útok by byl vždy vítězný. Správným křížením jeho děti získaly to nejlepší z obou světů. Avšak připouštěl, že pro regulérní válku jich bylo stále málo.

Čas běžel. Nicolae to však ani nezpozoroval. Bylo to něco v jeho metabolismu. Něco, co zpomalovalo stárnutí. Ne, nebyl nesmrtelný, byl i zranitelný. Jen se to všechno dělo strašně pomalu. Začaly se však objevovat jiné problémy. Lidé. Lidí bylo čím dál víc a jejich odvaha stoupala. Jeho dětí bylo také čím dál víc. Často se stěhovali. Naštěstí ti samí lidé jim poskytli mnoho míst vhodných k přežití. Válka. Tam se ztrácí spousta lidí, není nápadné, když někoho roztrhá zvíře místo nepřátelského vojáka. A válek bylo vždy všude víc než dost.

Ale přes množství válek, které všude byli, už to jeho dětem nestačilo. Potřebovali víc. Když teď klečel na kamenné podlaze a viděl pouze boty a konec hábitu, věděl, že tohle je příležitost…

*****

„Mio, tak už se konečně posaď,“ požádala Thea přítelkyni. Hermiona neustále přecházela od okna ke dveřím a viditelně se posadit nehodlala.
„Já nemůžu, Theo,“ zaprotestovala, „..něco není v pořádku a já nevím co. Mám pocit, jako kdyby se mělo něco stát,“ vyslovila Miona své obavy nahlas.
„Ale jdi, vždyť tady se nám nemůže nic stát,“ konejšila Thea Mionu a v okamžiku, kdy nervózní ředitelka Havraspáru míjela sedící Theu, byla nekompromisně lapena a posazena.
Theadora vzala Mioninu hlavu do svých dlaní a vynutila si oční kontakt.
„Hermiono, uvolni se. Nic nám nehrozí. Dokud jsme tady, já, Harry a Severus a dokud držíme spolu, nic zlého se nestane. Věř mi.“

Nešlo nevěřit těm tmavě modrým očím, ve kterých se náhle Miona ztrácela. Starosti o budoucnost vyvanuly z hlavy a na jejich místě se usídlila touha políbit a být líbána. Přání bývá otcem myšlenky a vroucí přání lze přečíst v očích. Thea se sklonila k Mie a políbila ji. Nejprve lehounce, jako pírkem, se dotkla těch rozechvělých rtů, ale jakmile se dočkala odezvy, popustila uzdu vášni. Všechna ta potlačovaná touha se náhle hlásila o svá práva. Ani Hermiona na tom nebyla jinak. Zatoužila po něčem víc, než jen chytání za ruku, letmé pohlazení a sem tam polibku. Chtěla laskat Theino tělo, objevit její citlivá místečka a vyvolat v ní bouři pocitů. Stejně tak toužila, aby i ona byla hýčkána a mazlena a milována. Ano, toužila po milování se svou Theou. Obě se podaly své touze a náhodný pozorovatel by v tu chvíli netušil, která část z té změti komu patří. Poté, co jim přestalo mazlení stačit, navzájem se svlékly. Jejich pohledy se setkaly.
„Chceš to opravdu?“ zašeptala Thea.
„Nikdy jsem si nebyla jistější,“ kývla Hermiona.
Thea pomalu Miu položila na záda a pohladila její ňadra. Hermiona zavřela oči a ze rtů se jí vydralo slabé zasténání. Láskyplný výraz ovládl Theinu tvář. Jemně masírovala obě Mionina prsa. Pak políbila ty tmavé, drobné bradavky. Její ruce zlehýnka putovaly po svíjejícím se Mionině těle a rozpoutávaly netušené vášně. Když pak sklouzly do rozkroku a pohladily citlivý klitoris, Hermiona se topila ve svém prvním orgasmu.

Když se trochu uklidnila, posadila se, políbila Theu na ústa a tlakem ji donutila si lehnout.
Netušila co má dělat. Její instinkt jí napovídal, že nejlepší bude, když bude dělat to samé, co s ní udělala její láska.
Theiny vzdechy byly pro Mionu tou nejsladší odměnou a zároveň důkazem, že si počíná dobře. Zatoužila políbit Theu i tam dolů. Malý okamžik zaváhala, ale když její horký dech ovanul Theinu jeskyňku a ta se téměř vzepjala v pobídce, nečekala už Mia na nic a zkusmo ochutnala nabízené. Její nezkušenost a nesmělé doteky vynesly v pár okamžicích Theu do nebeských výšin.
Ještě hodně dlouho po té, měly obě dívky v očích zasněný výraz.

„Proč k němu máš přijít sama,“ zlobil se Ron.
Nahimana ho pohladila po vlasech a konejšivě k němu mluvila, jako k malému děcku: „Rone, lásko, pochop přece, že dokud nezměníš svůj postoj k Severusovi...“
„Jo tak ty mu už říkáš Severusi?“ přerušil ji Ron „Tak to je skvělý.“
„Rone, prosím, copak ty nechceš, abych zase viděla?“ nasadila Nahimana nejsilnější zbraň.
„To ne, to víš, že ne, Nahi, vždyť víš, že chci pro tebe to nejlepší,“ zabručel Ron.
„Tak se jdi třeba projít, nebo si zkus zahrát famfrpál, dneska má Nebelvír trénink, co kdybys jim trochu pomohl,“ navrhla Nahimana.
„Tak dobře, ty vždycky víš, jak mě dostat,“ pousmál se mladý Weasley.

„Pane řediteli Snape, jste tu?“ nahlédla Nahimana do učebny lektvarů, kde se měla se Snapem sejít.
„Ano, už na vás čekám, Nahimano, smím vám tak říkat?“
„Jistě, vždyť se tak jmenuji,“ usmála se oslovená.
„Dobře, tedy pojďme do mé soukromé laboratoře, tam mám vše potřebné,“ navrhl Snape.
„Dovolíte?“ vzal Nahimanu za ruku a vedl ji do své soukromé laboratoře.
U dveří pronesl heslo: „Bezoár,“ dveře se otevřely a oni vešli dovnitř.
„Proč používáte takové zabezpečení, pane řediteli?“ zeptala se indiánka.
„Víte, Nahimano, mám tu dost nebezpečné ingredience, které by v rukou nepovolaných mohly způsobit neštěstí a to bych asi nerad.“
Zvláštní, jak se ze Severusova hlasu v Nahimanině přítomnosti vytrácel veškerý sarkasmus.
„Posaďte se, prosím,“ nasměroval návštěvnici ke křeslu. Usadil se naproti ní a pokračoval.
„Existuje jeden lektvar, který navrací zrak, poškozený magickým způsobem, ale jeho příprava je značně zdlouhavá.“
„Jak dlouho to bude trvat?“ ptala se Nahimana.
„Dva měsíce,“ odpověděl popravdě Severus. „Nejprve musíme sehnat slzy fénixe a to nebude lehké,“ dodal.
Nahimana jakoby ožila: „Vždyť přiletěl Fawkes,“
„Mě ale své slzy nedá. Musíte to nějak dokázat sama,“ vysvětloval Snape.
Nahimana k němu vztáhla ruce. Severus váhavě vložil ty své do jejích. Najednou Nahimana řekla : „Můžu vám pomoci. Zbavím vás toho pouta.“

Harry musel připustit, že letošní famfrpálový výběr Nebelvíru měl k průměru hodně daleko. K dnešnímu tréninku se připojil na Ronovu žádost. Po prvním výbuchu během schůze Řádu byl Ron už zase skoro jako dřív. Když jeho nastávající odešla k řediteli, tak dlouho otravoval, až se Harry nechal přemluvit. Ostatně, proč ne. Jsou přece prázdniny a tak je ten trénink spíš zábavou, než učením. Neseděl na koštěti ani nepamatuje, tak proč si neužít.

Naštěstí útrapy posledních let semknuly všechny blíž k sobě a zmizela legendární řevnivost mezi jednotlivými kolejemi. Především pak mezi jejich řediteli. Jinak by Harry musel každý den vyslechnout pojednání o neschopnosti Nebelvíru získat školní pohár. Bylo to vážné. První školní pohár v novodobých dějinách školy a Nebelvír o něj s největší pravděpodobností přijde. Ne, buďme upřímní. Ani se nezúčastní boje o něj.

Nedal dopustit na svůj Kulový blesk. Dostal ho od Siriuse a nehodlal se ho jen tak vzdát. Relativně staré, ošoupané avšak pečlivě udržované koště ho ještě nikdy nezklamalo. Jednou mu Severus vyprávěl, že sex není, v rozporu s domněním většiny mladých kouzelníků, famfrpálový zápas. Že když se jen čeká na zlatonku, člověk si zapomene užívat hru. Tedy že jde o víc, než jen o dosažení orgasmu. Harry s tímto tvrzením až tak úplně nesouhlasil. Tedy, s tím, že není podoba mezi famfrpálem a sexem. Naopak. Nacházel na sexu a na famfrpálu mnoho společného. Jako třeba to s tím jeho koštětem. Většina studentů měla nějaký typ z řady nových Komet. Rychlé stroje. Ale Harry jim nikdy nepřišel na chuť. Měly omezené manévrovací schopnosti. Takže hráč sice letěl velmi rychle, ale k čemu to, když toho nedokázal využít? Proto je lepší jeho sice pomalejší, ale o to kvalitnější Kulový blesk. Hm… no dobře, tuhle krkolomnou analogii by zřejmě Severusovi nedokázal vysvětlit.

Vznesl se nad famfrpálové hřiště. Dnes byl špatný den pro hru. Mraky byly dost nízko a on se nemohl pořádně rozletět, když chtěl předvést studentům několik akrobatických prvků. Nejenže by z toho nic neměli, kdyby provozoval akrobacii v mracích, ale on sám měl stále podvědomý strach z létání v mracích. Nikdy nezapomněl na útok mozkomorů, když byl ve třetím ročníku. Teď se tedy rozhodl, že s Ronem předvedou Kosinského manévr. Něco jako hra na kuřátka. Dva hráči letí proti sobě a kdo uhne, je kuřátko. Nebo jinak. Kdo uhne příliš brzy. Harry měl tenhle manévr rád. Víc adrenalinu proudilo do jeho žil snad jen během sexu se Severusem… na okamžik se zastavil a zasněně se usmál. Sex se Severusem. Vlastně bez toho „se„. No dobře, i bez toho „sex„. Severus sám je synonymem ke slovu „sex„. K tomu dospěl Harry už dávno a teď se o tom každou noc znovu a znovu přesvědčoval.
Zpět ke Kosinského manévru. Harry měl oproti většině svých soupeřů obrovskou výhodu. Nebál se rány. Jako kolejní chytač se nesměl bát. Aby odstavil Malfoye, musel být schopen ho skutečně sejmout. Málokdo vydržel takový souboj nervů, zvlášť, když se tato jeho ochota rozkřikla. Proto každý uhnul dřív, než on. Avšak, nebylo možné na to spoléhat. Harry netoužil po bolesti, i když byl schopen ji vydržet, když to mělo smysl. Proto velmi pečlivě zvládl poslední fázi Kosinského manévru. A sice sám na poslední chvíli uhnout. To zpravidla rozhodilo pozornost a pocuchalo nervy druhého hráče natolik, že nebyl schopen nějakou dobu se soustředit. Pak nastoupil Harry a v pohodě chytil zlatonku dřív, než se jeho protějšek vzpamatoval. Když to Harry předváděl, vypadalo to děsivě i nádherně zároveň. Málokdo si ale uvědomoval, jakého soustředění je k tomu třeba. Proto se teď s Ronem dohodli, jak to nakonec provedou. Takový malý podvůdek.

Když usoudil, že se od Rona dostatečně vzdálil, otočil se. Chvíli čekal, aby si byl jist, že ho všichni pozorně sledují. Předklonil se na koštěti a rozletěl se proti Ronovi.

Později nikdo nedokázal s určitostí říci, co přesně se v tu chvíli stalo. Z mraků najednou vyšlehl blesk, který srazil Harryho z koštěte. Zvláštní blesk. Hledal ho, letěl za ním. A byl černý.

„Profesore!“ Dveře do Snapeovy soukromé laboratoře se prudce rozrazily. Snape se nestihl rozčílit. Pohled na uříceného Weasleyho ho přesvědčil, že se děje něco vážného. „Harry…“ zalapal po dechu. Nebylo divu, běžel sem až z hřiště.
Snape odložil hmoždíř, ve kterém drtil nějaké divné chřupavé věci. Odmítal připustit, že to, co právě ucítil, je strach. „Co se stalo…“
„Zasáhl ho blesk,“ vydechl Ron. „Spadl z koštěte…“ dodal do místnosti, ve které seděla už jen Nahimana. Snape kolem něj proletěl jako v nejlepších dobách profesora lektvarů. Za okamžik už se na ošetřovně skláněl nad Harrym, který nejevil známky života.

Nové Bradavice 11. Nové Bradavice 13.

Vyhledávání

Štítky