Labyrintem slov...

Autorka:  Amireen
Kybic: Mandragora
Beta: Mandragora, Lilithka
Téma:  Harry Potter
Postavy:  LM/SS a všichni další ze světa HP
Shrnutí:AU, OOC povídka na téma Harry nevyrůstá u Dursleyových. Harry má starosti.
Poznámka:Říkám: OOC! Ne, že mi to v komentářích začnete předhazovat.

VAROVÁNÍ:
Jak je uvedeno v záhlaví povídky, následující řádky jsou OOC. A to způsobem, že některým z toho naskákaly pupínky. Protože ale záhlaví povídek zpravidla nikdo nečte, dávám to varování ještě sem. Takže, pokud vám slovní spojení „občas vlídný Lucius“ způsobuje bolení břicha, prostě to nečtěte.

Tento podnik byl trnem v oku mnoha lidem, nejen pokrytcům a latentním úchylákům. Ve skutečnosti vadil i několika úplně normálním lidem, zejména pak sousedům a těm, kteří zkrátka měli strach z toho, co by mohl, přesněji, co by mohli jeho návštěvníci při náhodném setkání s ostatními spáchat. Rada města by s tím určitě už dávno něco udělala, kdyby podobných podniků nebyly ve městě desítky. O něco horších jistě stovky, ale lukrativní místo přes řeku naproti Andělskému hradu zabral právě tenhle. Otec Gothart tu byl pravidelným hostem. Několikrát týdně obsadil stolek v rohu nedaleko vchodu. Nechodil sem konzumovat hřích, chodil sem hřích studovat. Studijního materiálu tu měl dostatek.

Když před lety, jako čerstvý absolvent semináře a medicíny nastupoval na své místo exorcisty, stavěl se ke svému poslání velmi seriozně. Věděl, že ďábel není chlupaté černé stvoření s rohy, ocasem a jedním kopytem, které je cítit sírou a nechává po sobě šmouhy od sazí. Ďábel není osoba. Když Bůh svrhl Lucifera z nebes, nesvrhl konkrétní osobu. Svrhl souhrn vlastností, určitý charakter. Uběhla léta a během své bohaté praxe exorcisty se otec Gothart přesvědčil o tom, že ďábel je zlo. Pochopil, že Bible sice je počátek i konec všeho, ale je třeba ji chápat v širších souvislostech. Stejně tak se vyprofiloval jeho názor na to, co je a co není hřích. Hřích v jednom případě v případě jiném hříchem není, a co bychom jindy odsoudili, dnes považujeme za přiměřené řešení situace.

Kdysi hodně jezdil po světě, navštěvoval pohanské země, zkoumal modloslužebná vyznání. Po čase si však uvědomil, že zlo je všude kolem nás a není nutné za ním jezdit na druhý konec světa. Nepřekvapila ho skutečnost, že na něj narazil právě tady, nedaleko Andělského hradu. Konec konců, nepatřil k těm, kteří popírají existenci zla na samotném papežském stolci, připouštěl, že dějiny křesťanství nejsou bez černých skvrn. Bral věci takové, jaké jsou, nazýval je pravými jmény a nezastíral nic sobě, ani jiným.

To, co ho na tomto podniku překvapilo, možná zaujalo, byla ryzost zla, jakou v jeho zdech vycítil. Přitom to vůbec nesouviselo s tím, co za hříchy se tu každou minutu páchalo.

* * *

31. července se na Malfoy Manor sešlo mnoho lidí. Vlastně, tolik se jich tam snad ještě nesešlo. Pozvánky na oslavu zletilosti Harryho Lucia Jamese Malfoye byly rozesílány napříč politickým spektrem, dalo by se říci. Vedle Luciových přátel tu byla Augusta Longbottomová s vnukem a jeho dívkou, tedy s Grangerovou, přišli Blackovi, profesor Snape i prastrýc Adalbert. Přišlo mnoho lidí, kteří se z nějakého důvodu chtěli setkat s plnoletým chlapcem, o kterém se šířily podivné zvěsti. Jistě, z největší části to byly sprosté pomluvy, třeba to o té vraždě Brumbála. Ale jinak... mnoho otců přibližně stejně starých dívek se rozhodlo ten večer pohovořit s Luciem.

Harryho pocity byly značně rozporuplné. Věděl, že oslava bude určitě fajn, ale také věděl, že večer, až všichni odejdou, je očekáván ještě na jedné oslavě, a to u Temného pána. Jak všichni doufali, při té příležitosti obdrží znamení zla. To nebyl důvod Harryho rozpolcenosti. Už dopředu se děsil společnosti, která se tam sejde. Stál před zrcadlem a sledoval, jak ho Dobby upravuje. Chtěl vypadat opravdu jedinečně a věděl, že na Dobbyho je spoleh.

„Pan Harry už může jít,“ řekl nakonec Dobby, když si Harryho naposledy kriticky přeměřil. V duchu měl radost, jak pěkně jeho pán vypadá.

„Děkuji, Dobby,“ odvětil slušně Harry a zamířil ke dveřím svého pokoje. Jen velmi pomalu. Hlavou mu běžely vzpomínky na ta léta, která tu strávil.

„Tak jak se ti zamlouvá tvé nové místo, Severe?“ zeptal se Lucius, když mezi návštěvníky zahlédl povědomý černý sametový kabátec.

„Asi nechceš slyšet, že to místo mi byl čert dlužný,“ odsekl Severus zamračeně. „Když já se neptám, jak se ti líbí místo ministra, měl bys mít tolik slušnosti a zachovat se stejně ohleduplně.“

Lucius se pobaveně ušklíbl a zavolal skřítka s pitím. „Tak zle snad nebude. Konečně si budeš moci dovolit odkázat své studenty do patřičných mezí. Carrowovi ti s tím určitě pomohou,“ protáhl s náznakem jízlivosti v hlase.

„Kdysi jsem odsuzoval Brumbála, že zaměstnává narcisty a vlkodlaky. Já to povýšil. Zaměstnávám neschopné šílence,“ neodpustil si Severus poznámku na účet sourozenců. „Nehledě k tomu... Merline!“ vydechl překvapeně.

Lucius se otočil. Jeho pohled spočinul na postavě stojící ve dveřích do sálu. Jeho Harry. „A sakra,“ uklouzlo mu, když si uvědomil, na co se dívá. Tak nádherné stvoření v životě neviděl. Harry byl dokonalý. Naprosto a ve všem. Rychle obhlédl své ostatní hosty, kteří si již Harryho rovněž všimli. Výrazy v jejich tvářích ho nenechávali na pochybách o směru jejich úvah. Alespoň většiny z nich.

„A sakra?“ zeptal se Severus pobaveně. Velmi rychle se ovládl a teď se pásl na šoku všech přítomných. A nad fyzickými projevy jejich rozpoložení. „Že by sis také všiml, jak neskutečně přitažlivý je tvůj... syn?“

Lucius se k němu prudce otočil, ve tváři sveřepý výraz. „Nikdy, rozumíš, nikdy, nežertuj o Harrym tímto způsobem. A drž se od něj dál, můj starý příteli. Dobře vím, že ani ty nejsi imunní vůči jeho vzhledu. Jsem jeho otcem a cítím se jím být. Nebudu váhat ani vteřinu, když budu mít pocit, že Harrymu něco nebo někdo hrozí. Vyjádřil jsem se jasně?“

Severus ustoupil. Ano, chtěl si Lucia dobírat. Ale jeho reakce byla ostřejší, než očekával. „Jistě. Nemusíš mít obavy, tvůj syn je přede mnou v bezpečí. Ty se postarej, aby byl v bezpečí i před těmi ostatními,“ gestem obsáhl celý sál.

Harry zahlédl v davu prastrýce Adalberta a zamířil přímo k němu. Rozzářil se, když ho Adalbert objal. „Jsi krásný, chlapče,“ řekl Adalbert, když si Harryho prohlédl. „Velmi krásný, i pro mé staré oči. A co teprve pro oči těch mladších,“ šibalsky se usmál.

Harry se usmál. Měl rád Adalberta, i tu jeho prořízlou pusu. „Rád vás vidím, strýčku. Ale neměl byste o tom žertovat. Jsem oslavenec, proto všichni zmlkli, když jsem přišel. Nic víc v tom není.“

Adalbert se rozhodl změnit téma. „Ano, jsi oslavenec. Tak snad dovolíš, abych ti popřál všechno nejlepší k narozeninám jako první. Tady jsem ti něco přinesl,“ předal Harrymu balíček. Harry slušně poděkoval. V balíčku našel celou sadu nástrojů na krájení, řezání, cupování, lístkování a další dělení přísad do lektvarů. Zejména úžasná břitva umístěná v temném sametu uprostřed krabičky jej nadchla. Nadšeně poděkoval.

„Nemusíš,“ neupřímně odmítal díky Adalbert. „Tvůj otec mi říkal, jak jsi zručný při přípravě lektvarů, myslel jsem, že by se ti to mohlo hodit.“

Ale to už ho k sobě přitáhl Black.

„Všechno nejlepší, Harry,“ popřál hlasitě a potřásl mu rukou. „K narozeninám ti dávám vesnici Hollygrove poblíž BlackRockCastle na jihu Anglie se všemi pozemky, které k ní patří a s právem těžby stříbra a palladia.“

Harry jen tupě zíral. Věděl, že jako správný Malfoy by měl odměřeně přikývnout a věcně poděkovat. Také věděl, že přesně to automaticky udělal. Ale i přesto tupě zíral.

Pak už se střídali jednotliví gratulanti, Hermiona mu pošeptala, že mu to hrozně sluší a je moc sexy, Augusta Longbottomová se na něj vlídně usmála a víceméně zopakovala, co řekla Hermiona. Nakonec zůstal stát před Luciem. „Nejdřív ti musím říci, že dnešním dnem na tebe přechází dědictví po Jamesi Potterovi.“ Strčil Harrymu složku listin. „Spolu s tímto pečetním prstenem, který se vždy nachází ve vlastnictví hlavy rodu.“ Podal mu prsten. Podle velikosti Harry usoudil, že je předurčen k nošení na prstu v rukavici. Všiml si melancholického úsměvu ve tváři svého kmotra. „Ode mne pak přijmi čtyřicetiprocentní účast v Denním Věštci, patnáctiprocentní balík mudlovské pojišťovací společnosti Lloyd's of London a diamantový důl v Botswaně,“ spiklenecky na Harryho mrknul. Harrymu z toho šla hlava kolem. Když v pátém ročníku spravoval otcův majetek, s lecčíms se seznámil, leccos pochopil. Bylo zřejmé, že teď je ne-li nejbohatším člověkem v místnosti, tak tedy na tento post silně aspirujícím. V tuto chvíli ho to však spíš děsilo, než cokoli jiného. „A abys dostal něco víc, než samý pergamen, vezmi si ještě tohle,“ podal mu malý balíček. Harry ho poslušně rozbalil. Uviděl krásný šperk, ne nepodobný tomu, co kdysi Luciovi sám věnoval k vánocům.

„Čtyřicetiprocentní balík Denního Věštce? Nevěděl jsem, že chtějí prodat,“ řekl Black po straně Luciovi.

Lucius se na něj podíval s vrchu. „Když já chci koupit, každý chce prodat,“ ujistil ho.

* * *

Po návratu z oslavy u Malfoyů se Hermiona rychle rozloučila s Nevillem a jeho babičkou a zamířila do svého pokoje. Na únavu se nemusela ani vymlouvat, protože unaveni byli všichni. Ve sprše se zdržela o něco déle, než normálně. Teplá voda dopadala na její tělo a unášela její mysl do vzpomínek na zvláštní večer, který strávila na Malfoy manor. Večer opravdu zvláštní. Kromě toho, že Harry vypadal skutečně nádherně a všichni jím byli naprosto unešení, a také kromě toho, že se z Harryho stal jeden z nejbohatších lidí, tu byla ta část s pánem domu.

Hermiona se snažila Luciovi vyhýbat. Pořád se cítila trapně kvůli tomu, co se stalo na ministerstvu. Nebo kvůli tomu, co se nestalo. Pravdou je, že Lucius Malfoy ji strašně přitahoval od chvíle, kdy ho viděla poprvé. S věkem, s jejím věkem, se to jen zhoršovalo. Na oficiální oslavu Harryho narozenin jít nechtěla. Dalo se očekávat, že jí dají pocítit její původ. Když jí Nevillova babička vysvětlila, že tam jít musí, doufala, že si jí nikdo nevšimne.

Jenže Lucius si jí všiml. Když všichni Harrymu popřáli a předali své dárky, rozproudila se volná zábava. Z nějakého důvodu si Lucius myslel, že volná zábava znamená rozhovor s mudlovskou šmejdkou plný jiskřivých náznaků a dvojsmyslů. Hermiona ho nejprve podezřívala, že si z ní prostě dělá legraci. Ale když se začal ptát na to, co dělá, na její plány do budoucna, na její vztah s Nevillem, dospěla k závěru, že to myslí vážně. Až na to, že Malfoy z logiky věci něco takového nemůže myslet vážně. Když se nakonec loučili a Hermiona byla rudá až na zadku, dokonce jí políbil ruku. Jeho upřený pohled přitom rozbouřil její krev způsobem dosud nevídaným.

Nakonec se dostala do postele. Ale než se stihla zabalit do deky a usnout, na okno zaklepala nádherná sova nesoucí dopis. Nečekala na odpověď a obratem odletěla. Hermiona zalezla zpět do postele, rozsvítila hůlku a nedočkavě dopis otevřela. Jako první na ni vypadla drobná brož ve tvaru kytice růží. „Chtěl jsem poslat skutečné květiny jako poděkování za příjemnou společnost, avšak uvědomil jsem si, že takto na dálku bych nemohl vysvětlit, že jsem se snažil vybrat květiny ladící k vašim očím. Proto přijměte alespoň tuto drobnost. Byl jsem pozván na oslavu narozenin vašeho kamaráda a tak doufám, že budu mít to potěšení napravit, co jsem dnes zanedbal. Dobrou noc a příjemné sny. LM“

* * *

Harry seděl na odpočívadle a snažil se vstřebat události posledních hodin. Událostí večera se stala skutečnost, že mu Temný pán nevypálil své znamení na paži. „Nemusí tě to trápit, Harry,“ vysvětloval Temný pán tak, aby to slyšeli všichni přítomní, kteří už plánovali, jak se mladému Malfoyovi vysmějí. „Mé dnešní rozhodnutí neznamená, že si nezasloužíš mou důvěru. Naopak. Zasloužíš si ji víc, než ti, kteří mé znamení nosí a mnohdy na něj třeba zapomněli. Toto znamení není jen poctou, jak to interpretují ostatní. Jeho prostřednictvím je mohu kontrolovat a dohlížet, aby na mě už nikdy nezapomněli,“ výhrůžka byla nepřeslechnutelná. „Ty jsi mi dokázal, že něčeho takového není v tvém případě zapotřebí.“ Co dodat. Harry rozumně nic nedodával a jen se choulil u nohou svého pána.

Následovala tradiční „zábava“ Smrtijedů, které se Harry naštěstí nemusel účastnit. Ne, že by měl mudly nějak zvlášť v oblibě, ale neviděl nic statečného ani hrdinského na tom, když si s nimi opilí Smrtijedi pohrávali. A nechtěl vidět Lucia, jak se z něj stává sadistická zrůda. Na to ho měl příliš rád.

„Co tak sám?“ ozval se tak trochu výsměšný hlas Severa Snapea. „Nemohu uvěřit, že by takový zázrak, jako jste vy, musel trávit své narozeniny o samotě. Dnes se z vás stal velmi bohatý člověk, navíc se vyhříváte na slunci přízně Temného pána, což je něco, co vám mnozí staří Smrtijedi určitě závidí...“

Harry si prohlížel muže, který ve svátečním oblečení, jehož čerň se od černě všedního oblečení lišila jen stupněm černosti, vypadal velmi přitažlivě. Z nějakého důvodu měl pocit, že tím starým Smrtijedem, o kterém právě mluví, on není. Což přitažlivost ještě zvyšovalo. „Také nevidím, že by se kolem vás motaly davy, profesore,“ odtušil. „Možná bychom s tím mohli něco udělat.“

Snape se povýšeně ušklíbl. „Nemám čas ani náladu na prominentní dítka, pane Malfoyi.“ S těmi slovy minul Harryho a zamířil ke krbu. Neměl náladu se tu zdržovat, už takhle nechal své lektvary až příliš dlouho bez dozoru. Ne, že by se jim mohlo něco přihodit, o to se dopředu postaral. Ale bral to jako dobrou výmluvu, když chtěl odejít.

„Možná byste si ho měl udělat,“ řekl Harry z náhlého popudu. Netušil, co ho přimělo, aby se zvedl z pohovky a oslovil mužova záda. Když se Snape s šokovaným „Co jste to řekl?!“ otočil, bylo pozdě zvažovat, co ho to napadlo. „Řekl jsem, že byste si měl čas udělat. Tedy, nemyslím na prominentní dítka, myslím na vás samotného. Řekněte, kdy naposledy jste si mohl jen tak, nezávazně, prohlížet tak vzácné věci pro přípravu lektvarů, jako jsou ty, co jsem dostal od strýce Adalberta a ostatních? Neříkejte, že tam není něco, co by vás zajímalo. Vaše lektvary počkají, jsem přesvědčen, že jste se ujistil o tom, že se jim za vaší nepřítomnosti nic nestane,“ mlžil Harry.

Snape vypadal zaujatě. „Vy mě vydíráte, Malfoyi,“ ušklíbl se.

„Ano, pane,“ souhlasil Harry předpisově. „Navíc, jsem přesvědčen, že když si s těmi věcmi budete povídat nahlas, i já z toho něco budu mít, když vás budu poslouchat.“

„Dobrá,“ řekl nakonec Snape a nechal se Harrym odvést do jeho pokoje, kam si přenesl všechny dárky, které během oslavy na manoru dostal.

Snape se dobře bavil. Říkal si, jak by se asi tvářil Lucius, když by zjistil, jak si Harry Severa odvedl do svého pokoje a nadšeně mu začal ukazovat své dárky. Lucius je tak posedlý ochranou nevinnosti Harryho, že by určitě zuřil. Jeho pobavení vzrostlo, když si uvědomil, že mladý Malfoy za nimi dveře zamknul. Jenže když ucítil Harryho dotek na ramenou, veškeré pobavení zmizelo. Prudce se otočil. „Na to zapomeňte,“ odbyl ho a vytáhl hůlku.

Jenže v Harryho ruce se také jedna objevila. „Vy na to zapomeňte. Pokud na mě použijete nějakou kletbu,“ ušklíbl se, „tátovi se to nebude líbit.“

Severus si vybavil Luciovy výhrůžky ohledně Harryho a zbledl. „O co ti jde?“ přešel k tykání.

„Myslím, že to je jasné. Mám narozeniny a vybral jsem si dárek,“ znovu ke Snapeovi natáhl ruce, byť v jedné stále držel hůlku. Chtěl se přitisknout, ale Snape uhnul.

„Ne!“ odbyl ho prudce a chystal se odejít.

Harry ho nechal dojít až ke dveřím. „Jestli odejdete, pane,“ spustil ledově, „řeknu otci, že jste mě zneužil.“

Snape se orosil. Otočil se k Harrymu. Odměnil tu do nebe volající drzost jízlivým, sarkastickým smíchem. Byť, to musel sám sobě přiznat, znělo to poněkud přiškrceně. „Tohle ti Lucius nikdy neuvěří, ty malej rozmazlenej spratku!“

Harry tázavě pozvedl tmavé obočí, které se v nádherné lince klenulo nad jeho nevinnýma očima. Vypadal jako andílek. „Chcete to risknout?“

„Myslíš si, že ti všechno projde?“ začal Snape běsnit. Cítil se zahnán do kouta a to ho rozpálilo doběla. Nikoli vášní. „Opravdu chceš tak moc šukat, nebo se jen chceš měřit s Luciem?“ dštil oheň a síru.

Harry se pohodlně usadil na postel. Byl vyděšený, jako dlouho ne, ale byl dost Malfoyem na to, aby to skryl. Zvlášť, když byl Snape tak vytočený. Teď se dokonce dokázal usmát. Téměř vlídně. „Jistěže se s ním nechci měřit. Jsem úplně jiný, než on. Naštěstí. Představte si svět, ve kterém by byli lidé úplně stejní. Ale znám svého otce. Nic není dost dobré, když jde o to potěšit Lucia Malfoye. To, že spí s vámi, je to nejlepší doporučení.“

„Ty...“ vypěnil Snape a vrhl se na Harryho. V touze ho zaškrtit. Risknul by hněv Luciův i hněv Temného pána za vraždu Harryho, ale neodvážil by se těm dvěma postavit, kdyby ten hajzl řekl, že ho zneužil.

Harry neváhal. Sotva ucítil Snapeovy prsty na svém krku, stáhl ho k sobě na postel. Zmítali se v zápase, který se pomalu, proti Snapeově vůli, měnil v zápas milostný. Už kluka nechtěl uškrtit. „Harry...“ zkusil to.

„Přestaň se tomu bránit,“ přemlouval ho Harry. Neuvědomoval si to, ale jeho hlas zněl tak svůdně, že Snape ztrácel hlavu. „Zkus se na to podívat tak, že máš možnost zažívat příjemné chvilky, aniž by po tobě někdo něco chtěl,“ navrhl jiný úhel pohledu.

„Myslíš jako kromě toho, že buď budu souhlasit, nebo mě Lucius umučí k smrti? A cruciatus bude tou nejmírnější kletbou?“

„No, kromě toho,“ souhlasil Harry. „Otec vždy říká, že sex je boj o moc. Ale co to prostě zkusit jinak? Jen tak být spolu?“

„Tvůj otec má pravdu, ty hajzle,“ pokusil se znovu vzepřít Snape. Šlo to těžko, protože Harryho nenechavé ruce se rozběhly po jeho těle a zbavovaly ho oblečení. „Právě jsi to sám předvedl. Kdyby to nebylo tak ironické, Lucius by na tebe mohl být pyšný.“

Harry si povzdechl, jeho výraz znovu nabyl přísnosti. „Budiž. Prostě s tebou chci mít sex. Vím, že ty se mnou také. Z nějakého důvodu to ale nechceš přivést do praxe. Tvůj problém. Ale pokud odmítneš nebo budeš dělat potíže, prostě to otci řeknu. Myslím, že víš, jak bys skončil. Takže se konečně prober.“

Snape nevěřil vlastním uším. „Před časem jsem se tě ptal, jestli ses rozhodl mě zničit. Tehdy jsem si tím byl jist. Jen jsem netušil, jakým způsobem. Zdá se, že teď to vím.“

* * *

Na vymítání ďábla je nejhorší lidská nevzdělanost, mnohdy přímo hloupost. A pokřivená hrdost. Matka postiženého dítěte kdesi na jihu těžko připustí, že postižení jejího dítěte pramení z častého křížení mezi blízkými příbuznými, jež je v té oblasti téměř pravidlem, a nikoli projevem ďábelského působení. Když v její rodině kámen šuká cihlu a její defektní syn má místo čtrnácti nepříbuzných předků pouze sedm, tak s tím má ďábel jen těžko něco do činění. Pravda, mít defektní dítě následkem permanentního incestu zní strašně, mít dítě postižené ďáblem, to je na úrovni.

Podnik na konci Andělského mostu byl přesně tím místem, které otec Gothart po svých pracovních cestách potřeboval. Usadil se ke svému oblíbenému stolku, muž za barem mu přinesl obvyklou objednávku a nechal ho být. Přesto otec Gothart věděl, že je připraven poskytnout i vnímavé ucho. Každou chvíli se tu objevil nešťastník, který sem chodil místo zpovědi a mezi sklenkami kvalitního alkoholu vyklopil barmanovi příběhy svého nešťastného života. Tak, jak je to v dobrých barech zvykem.

Otec Gothart si pamatoval tváře. Jakmile jednou někoho uviděl, poznal by ho mezi tisíci jinými. Ovšem muže, který občas do baru zašel a choval se tu, jako by mu to tu patřilo, což otec Gothart nevylučoval, by poznal jistojistě každý. Když zachytili pohledy, odměřeně si přikývli. Nikdy však spolu neprohodili ani slovo. Otec Gothart si dobře všiml, že urostlý plavovlasý muž se sem chodí bavit. A že to tedy uměl. Dokázal strhnout lidi, kteří snad do té doby váhali, k bujarému veselí. Přesto ho otec Gothart nikdy neviděl opilého. Zřejmě dokázal odhadnout míru a zavčasu se stáhl do zadních prostor podniku. Tyto prostory měly, podle všeho, svůj vlastní vchod ze zadních dvorů, protože, a tím si byl otec Gothart jist, toho muže nikdy neviděl přicházet ani odcházet.

* * *

Oslava narozenin Nevilla Longbottoma nebyla tak velkolepá, jako Harryho oslava, ale byla pěkná. Neville se vyděsil, když mu přišel Lucius popřát a nedůvěřivě od něj přijal něco, co se ukázalo být velmi starým herbářem. Hermiona se snažila tvářit, jako, že se nic neděje, ale když ji hned po úvodních zdvořilostech Lucius vyhledal, nemohla popřít, že se to začíná vyvíjet zajímavě. Ucítila v zádech pronikavý pohled Augusty Longbottomové a přijala Luciovo rámě. „Jednu věc mi vysvětlete, Hermiono. Když jsem vás poprvé uviděl, byla jste takové nepříliš pohledné prostořeké děcko. Jak je možné, že dnes je z vás inteligentní mladá žena, nad jejíž krásou se mi tají dech?“

Hermiona poslouchala lichotky a hlava jí šla kolem. Věděla, že to jsou lichotky. Věděla, že proto se říkají, aby z nich šla hlava kolem. Jenže jí ještě nikdy nikdo tak krásně nelichotil. Chlapci se kterými se stýkala, jí tak maximálně navrhli partii Řachavého Petra, ale žádného z nich nenapadlo všimnout si, jaké má oči, natož potom aby o nich začali vyprávět. Navíc, Lucius z lichotek udělal oznamovací věty, celý jeho projev působil jako konstatování faktu. Když jí galantně pomáhal sejít těch pár schodů z terasy do zahrady, v jednu chvíli se jejich oči ocitly na stejné úrovni. Překvapilo ji, když v těch jeho nenašla ani stopu po obvyklém chladu.

Procházeli zahradou, nebyl problém ji projít celkem brzy. Nebyla velká. „Zdejší zahrada působí vlídným dojmem,“ řekla Hermiona, když se zastavili nedaleko růží. Měsíc odrážel svou plnou tváří maximum světla a tak bylo dost dobře vidět, přestože světla z domu tak daleko nedosáhla. „Paní Longbottomová má jedinečný vkus a cit pro krásu,“ dodala ještě.

Lucius se usmál. „Vždycky měla.“ Hermioně připadalo, že pochopil to, co řekla, nějak jinak, ale nenapadlo ji, jak. „Pokud se vám líbí zahrady, rád vás vezmu na Malfoy manor. Jestli jsem na něco pyšný, jsou to zahrady, které mi patří.“ Hermiona k němu otočila tvář a pátravě si ho prohlížela. Řekl právě, že počítá s tím, že se ještě někdy uvidí?

Cítil její pohled a pečlivě vyčkával na ten správný okamžik, aby se otočil k ní a její pohled opětoval. Bylo zábavné vidět, jak reaguje na jeho dvoření. Tahle holka neměla nejmenší šanci uniknout. Po smrtijedských zábavách toužil po tom, aby mohl někoho sbalit. Aby se nemusel vnucovat, nemusel vyhrožovat. Chtěl někoho, koho přitahuje a kdo se s ním bude milovat dobrovolně. I když je to jen obyčejná mudlovská šmejdka.

Ale není to roztomilé? Kdo by to řekl, že právě ona je jím tak okouzlená.

„Když jsme se viděli posledně, obávala jste se, že bych vám mohl ublížit,“ pokračoval a vedl ji k blízké lavičce. Ne obávala, pomyslel si přitom, vždyť ty sis to přála, ty malá děvko! „Mrzí mě, jestli jsem k takové domněnce zavdal příčinu. Ano, choval jsem se nepříjemně, ale jen proto, abych tím zakryl své skutečné pocity.“

Je to tak dlouho, co pletl dívkám hlavu podobnými řečmi. Od Narcissy se očekávalo, že se bude chovat jako správná manželka, takže tam nebylo třeba lichotit. Milenky a milenci, které měl za trvání manželství, většinou neočekávali, že jim bude lichotit. V případě Severa vlastně také nelichotil. Jen říkal pravdu. Snad, možná, ještě ve škole, měl někoho, komu lichotil. A na koho se, když dosáhl svého, vykašlal. Skutečné pocity? Jaké má vlastně skutečné pocity?

„Skutečné pocity?“ zeptala se tiše. Vlastní hlas ji neposlouchal.

Přikývl a pomohl jí posadit se na lavičku. „Augusta si přála, abych vás vrátil jejímu vnukovi v pořádku.“ Hermiona si pomyslela něco o staré všetečné ženské. „Věřte, že kdyby záleželo pouze na mě...“ na chvilku se odmlčel, aby svá slova nechal náležitě vyznít, „...pokusil bych se vás alespoň políbit. Jste tak rozkošná, jako rozvíjející se poupě křehké růže.“

Cítila jeho dlaň, kterou přikrýval prsty na její ruce. Proč to dělá? Ptala se sama sebe. Proč ji tak trápí? Sledovala rysy jeho tváře ozářené měsíčním světlem. Prostě dokonalé. Příjemná vůně, která jej obklopovala, objala i ji. Vpíjela se do její kůže, jako silné afrodisiakum. Utápěla se v jeho pohledu, přála si, aby dokázal číst v jejích myšlenkách a pochopil to, co ona nedokáže říci nahlas. Ještě ne. Ještě si nemůže přiznat, že ze všeho nejvíc by si přála, aby se jí zmocnil. Napadlo ji přesně toto slovo, jako z červené knihovny. Protože právě to od něj chtěla. Špičkou jazyka navlhčila suché rty. Slyšela, jak tiše zasténal. „Merline...“ Stáhl rukavice z precizně vydělané nejjemnější kůže ještě nevylíhnutého draka. Pak natáhl ruku k její tváři. „Dovolíte?“ zeptal se, a když přikývla, něžně ji pohladil. „Tak jemná pleť,“ zašeptal a přisedl si blíž. Prsty zkoumal její tvář, přitáhl si její ruku a vtiskl něžný polibek do její dlaně. „Kdykoli mě můžete zastavit,“ řekl, ale nedokázal potlačit úšklebek. Bylo mu jasné, že teď už ho nezastaví, ani kdyby ji napadlo, že by to měla udělat. Byla úplně mimo. Hruď se jí prudce zvedala, vypadalo to, že její nádherné plesové šaty co nevidět prasknou. Vskutku nádherné, Augusta se zřejmě musela praštit přes kapsu, pomyslel si ten večer již poněkolikáté.

Přitiskl se ústy k jejím rtům, potěšilo ho zasténání, které polibkem přetrhl. Objal ji v pase a přitáhl tak blízko k sobě, jak to jen šlo. Druhou rukou zabloudil do jejího účesu a po chvíli ji mírným tahem za vlasy přinutil nabídnout hrdlo jeho vášnivým polibkům.

Ležela na lavičce, studený mramor začal na jejích nahých zádech nepříjemně zábst. Přemýšlela, co bude teď. Jestli bude mít štěstí, neřekne ani slovo a nechá ji obléknout se a, možná, ji dovede zpět do domu. Vlastně si nestěžovala. Ne, že by měla příliš milostných zkušeností, ale tohle bylo to nejlepší, co dosud zažila. Takže, pokud by záleželo na ní, teď by se mohl zvednout, oba kouzlem upravit, doprovodit ji do domu, tam se zdvořile rozloučit a... zapomenout, co se dnes v noci stalo. Hlavně, ať nic neříká, prosila v duchu. Ať se nechová jako... Malfoy. Ušklíbla se do tmy, která milosrdně zahalila její nahotu. Zavrtěla sebou. Najednou měla naspěch. Chtěla se rychle obléknout a hlavně chtěla být z dosahu jeho jízlivých poznámek.

„Někam spěcháš?“ zeptal se. Cítila jeho teplou dlaň položenou na zpocených prsou. Bránil jí se zvednout. Překvapil ji. „Tak vášnivou milenku si chci náležitě vychutnat.“ Bojovala proti té dlani a snažila se zvednout a posbírat zbytky své důstojnosti. „Nebo to mám chápat tak, že ti šlo jen o to?“ zeptal se. Začala se smát. Pochopila to správně, že ji právě Malfoy nařkl z povrchnosti? Zasmál se s ní. Posadil se a pomohl jí zvednout se. „Přijď zítra na Malfoy manor. Mám něco, co se ti bude líbit.“

„Knihovnu...“ vydechla nadšeně.

Usmál se jejímu nadšení. Pak zvážněl. Dlaní přejel po její tváři, krku, šíji, až se zastavil na rameni a pevně ji uchopil za paži. Najednou atmosféra zhoustla. „Zapamatuj si, že nejsem zvyklý dělit se o své milenky. Teď patříš mně, dokud ti neřeknu, že můžeš jít.“

Věděla, že by se měla cítit uraženě. Měla by ho poslat někam. Vysvětlit mu, co si o něm a o podobném přístupu myslí. Místo toho souhlasně přikývla. Odvážila se špičkami prstů dotknout jeho tváře. „Teď se obleč,“ řekl po chvíli. „Vrátíme se k ostatním. Zítra přijď po obědě.“

Galantně ji dovedl zpět do společnosti, zatímco řešili zásadní otázky chodu ministerské knihovny.

* * *

Harrymu šla z papírů, které od Lucia dostal, a které potvrzovaly jeho vlastnictví ke spoustě věcem, hlava kolem. Rozuměl jen částečně a nebyl si jist, jestli se to někdy změní. Proto, když už toho měl vážně dost, se sebral a šel za Luciem. Kdo jiný, než Lucius, mu může poradit s majetkem? Rázně prošel křídlem, ve kterém měl svůj pokoj a zamířil do knihovny. Věděl, že teď tam tátu určitě najde. Otevřel dveře.

„Grangerová, co tu děláš?“ zeptal se, lehce povýšeně. Ano, Grangerová. Ze všech lidí ten úplně poslední, kterého by čekal v knihovně na Malfoy manor. Seděla u stolu, obklopená knihami. Ostatně, jak jinak, že. Teď zvedla hlavu od knihy a chystala se odpovědět.

„Já jsem ji pozval,“ ozval se Lucius z druhé strany knihovny. Harry se podíval tím směrem. Okamžitě si všiml, že Lucius není oblečen pro návštěvy. Tedy, ne, že by se jeho oblečení nějak výrazně lišilo od toho pro oficiální příležitosti, to jen Harry si všiml několika drobností. Pátravě se na Lucia podíval, pak na ni, viděl, jak zrudla. Došlo mu, o co se jedná.

„Omlouvám se, nechtěl jsem vyrušovat,“ řekl Luciovi. „Promluvit si můžeme jindy,“ měl se k odchodu. Předvedl náznak strohé úklony směrem ke Grangerové, čímž jí dal najevo, že ji akceptuje jako tátovu záležitost. Zamířil ke dveřím. Tohle nechápal. Snažil se dostat tu pitomou Nebelvírku z dosahu Smrtijedů a co ona udělá? Vleze do postele nejvýznamnějšímu z nich.

„Harry,“ zastavil ho tátův hlas u dveří. Otočil se a počkal, až k němu Lucius dojde. „Neboj, neublížím jí,“ řekl Lucius.

Harry se povýšeně ušklíbl. „Mě nezajímá, na co ji máš. Pokud ona má pocit, že jsi tím nejlepším, co ji v životě potkalo,“ tady se na tátu usmál, „pak každý svého štěstí strůjcem.“

Lucia pobavilo, jak se Harry zhostil horkého bramboru v podobě mudlovské šmejdky v knihovně manoru. „O čem jsi chtěl se mnou mluvit?“ zeptal se, jako by tam byli sami dva.

„Nic, co by nepočkalo,“ nehodlal se Harry pouštět do obsáhlých výkladů. Jedna věc je akceptovat tátovy podivné sklony, druhá věc je řešit před šmejdkou důležité záležitosti.

Lucius pohnul hlavou v zamítavém gestu. „Nic pro mě není důležitější, než ty. To přece víš.“

Hermiona sledovala ty dva a náhle jí projel osten žárlivosti. Zasklili ji, jako by tu vůbec nebyla. I když, přesně tohle přece měla očekávat, vynadala si vzápětí.

Harry se na tátu vděčně usmál. Bylo příjemné to zase slyšet, být znovu ujišťován, že pro Lucia znamená víc, než jeho zábava. Přesto však byl rozhodnut nechat tátu evidentně schopným rukám Grangerové a svůj problém vyřešit časem. „Vím. Ale tohle je na dlouho. Můžeme si promluvit třeba zítra před večeří,“ nabídl jiný termín.

Lucius přikývl. „Neřekneš mi ani, o čem ten rozhovor bude?“

„O tom majetku, co teď mám,“ odpověděl Harry neutrálně.

V Luciově tváři se objevil záblesk hrdosti. „To zvládneš, Harry. Od chvíle, kdy jsem zkontroloval účetní knihy, které jsi za mé nepřítomnosti vedl, jsem přesvědčen, že správu svého majetku zvládneš naprosto bravurně.“

Harrymu došlo, co vlastně táta říká. Poprvé od chvíle, kdy se vrátil z Azkabanu, ocenil Harryho snahu alespoň v tomto směru. Rozzářil se. Lucius ho v oceňujícím gestu uchopil za rameno a přátelsky stiskl.

„Bav se,“ rozloučil se Harry a odešel.

Otočil se ke své nové hračce. Tvářila se plně pohlcená knihou, ve které zamyšleně listovala. To víš, že budu, přitakal v duchu Harrymu. Přešel až k ní a díval se přes rameno, co čte. Nějaká historická kniha, Lucius si matně vybavoval, že ji kdysi také přečetl.

Cítila jeho blízkost a proklínala své tělo, že reagovalo navzdory úžasné knize, kterou právě četla. Byla si jista, že Lucius vůbec neví, jaké poklady v knihovně má. Určitě je tu má jen proto, že byly drahé, a že se to sluší. Tak moc by si přála číst dál, ale rozptyloval ji už pouhou přítomností. Proto rezignovaně sklonila hlavu a přitiskla se k ruce, která lehce spočívala na jejích ramenou.

„Myslel jsem, že budete plně ponořená do četby, slečno Grangerová a vy se zatím necháváte ovládat svým vášnivým tělem,“ protáhl jízlivě Lucius. „To bych do vás nikdy neřekl. Myslel jsem, že knihy jsou pro vás vším a vy zatím... tak nemravná,“ dotkl se rty jejího ucha. Nenáviděla ho za tu ponižující pravdu. Opustil její ucho a pomalu se přesunul na její krk. Citlivě si hrál s drobnou tepnou, kterou brzy svými rty našel a usmíval se nad tím, jak pod jeho doteky taje. „Nevím, jestli jste o tom někdy přemýšlela, ale na Malfoy manor jsou i jiné místnosti, než knihovna,“ přestal se jí dotýkat a narovnal se. Otočila se k němu. Líbilo se mu, jak k němu vzhlížela. A to, jak se nepřestávala červenat.

Šli chodbou v prvním patře, Lucius Hermioně vyprávěl něco o historii panství. Zahnuli za nejbližší roh, kde se střetli s Narcissou. V Hermioně by se krve nedořezal. Tak nějak očekávala... no... nějak prostě se necítila dobře tváří v tvář manželce svého milence. Ten si ovšem nevšiml, vedl Hermionu dál a pokračoval v poutavém výkladu. Asi tak v půlce chodby, trochu stranou od toho velkého zrcadla, se zastavili u nádherně vyřezávaných, zlatem zdobených dveří. Lucius je otevřel a galantně jí uvolnil cestu. Než prošla pod jeho napřaženou paží, kterou držel otevřené dveře, podívala se na Narcissu, která zůstala stát na rohu, kde ji potkali. Zahlédla v její tváři hluboké ponížení a stud.

Dveře se za ní zavřely a Hermiona zůstala stát v prostorné, překvapivě útulné ložnici pána domu. Tázavě se na něj podívala. Tohle bylo přece strašné.

„Už dávno tu neměla být,“ řekl stroze Lucius. „Před časem jsme se rozešli, byl jsem více než velkorysý. Ona a její šílená sestra však tak dlouho obtěžovaly Temného pána, až mi přikázal vzít Narcissu zpět. Já si jí vážím jako matky mého syna, ale jasně jsem jí řekl, že se jen podvoluji příkazu Temného pána. Mezi námi je definitivní konec. Žiji svým vlastním životem, a pokud se jí to dotýká, pak je to pouze její věc,“ snažil se vysvětlit, jakkoli byl přesvědčen, že jí do toho nic není.

Ušklíbla se. „Když si tak žijete těmi svými vlastními životy, co by se stalo, kdyby si ona přivedla milence?“ chtěla vědět.

„Do mého domu?“ zeptal se. Na první pohled se nic nezměnilo. Prostě rozhovor o rodinných záležitostech. Ovšem v tom, jak to řekl, nebo jak se zatvářil, nebo možná v tom, jak se změnilo držení jeho těla, četla Hermiona jasné varování. Zkrátka najednou věděla, že na toto téma už nesmí položit jedinou otázku.

Jenže celá ta situace ji dost zchladila, takže na nějaké nemravnosti s Luciem neměla nejmenší náladu. Chápala však, že není v pozici, kdy by mohla nějak smlouvat. Navíc, Lucius nevypadal, že by hodlal změnit své plány jen proto, že ona si myslí, že se ke své ženě zachoval opravdu odporně. Podřídila se tedy jeho přání.

Lucius věděl, že Gragerovou setkání s Narcissou nepotěšilo. Četl v její tváři jako v otevřené knize. Neměla na něj náladu, přesto se hodlala podřídit. Jenže tohle nechtěl, tento přístup mu už lezl krkem. Určitě je moc hezké někoho znásilnit, lámat něčí odpor, vnucovat se bezbrannému tělu. Jednou, dvakrát, pětkrát. Jenže když se po čase člověk zamyslí a uvědomí si, že většinu svého sexuálního života tráví tím, že se vnucuje někomu, kdo o něj nestojí, příliš to nepotěší. Vždyť proto Grangerovou sbalil. Navzdory tomu, že je to jen mudlovská šmejdka. Přitahovala ho její touha. Ne po sexu obecně, ale touha po sexu s ním. Chvíli zvažoval, že by ji vyhodil a poohlédl se jinde.

„Musíme si ujasnit jednu věc,“ rozhodl se dát jí přece jen šanci. Téměř chápal, že mladá romantická dívka asi není nadšená pohledem na realitu všedního dne. Propustil skřítka, který přinesl karafu s vínem a dvě sklenky. Nalil jim oběma, jakkoli byl zaujat následujícím výkladem, neodpustil si z prostého nalití vína udělat vizuálně dokonalý zážitek. Všiml si, jak ji tím fascinoval. Přešel až k ní, seděla na kraji postele, jednu sklenku jí podal, ale sám se k ní neposadil. Zamířil k nedaleké skříni, opřel se o ni a prostorově se vyřešil. Jemně smočil rty v tekutině zlatorůžové barvy s nádechem korálově červené. Toto víno v něm pokaždé probouzelo představu velkých zdravých třešní, bylo lehké, hodící se k sýrům, rybám, drůbeži a odpolednímu milování.

Ochutnala. Víno bylo naprosto vynikající. Svádělo k bezstarostnému chování, útočilo na její smysly příjemnou plnou vůní a neopakovatelnou chutí. Přineslo s sebou léto a touhu se smát. Podívala se na něj. Vypadal nádherně, byť, to si i navzdory svému letně bezstarostnému rozpoložení dobře uvědomovala, něco nebylo v pořádku. Pak si připomenula, co to říkal. Něco o tom, že si musí ujasnit jednu věc. Byla zvědavá, jakou jednu věc z těch mnoha nevysvětlených kolem ní.

„Nezměnil jsem svůj názor na mudly a mudlorozené čaroděje a už vůbec na tom nejsem tak špatně, abych musel, bez dalšího, sbalit mudlovskou šmejdku. V mém postavení není problém pořídit si milenku z dobré rodiny. Takže určitě chápeš, že musel být důvod, proč jsem se rozhodl pro tebe.“

Jak je možné, že ponížení může být tak vzrušující? Ptala se Hermiona v duchu sama sebe. Další otázkou bylo, zda jí tohle za úžasný sex v podání Lucia Malfoye stojí. Odpověď byla jednoznačná a nevyžadovala příliš intenzivního zamyšlení. Stojí. Pokud ponížení, kterého se jí teď dostává, bude vykoupeno tím, že se jí budou dotýkat ty schopné ruce, bude se moci přitisknout k jeho tělu, ucítí na svém rozpáleném těle šimrání jeho vlasů a jeho pohled ji bude doprovázet až na samý vrchol, klidně pravidelnou dávku ponížení snese. Zvlášť, když to v ní, paradoxně, probouzí touhu mu patřit. Zcela a bez výhrad.

Co to s ní, sakra, udělal?

Pochopila, že očekává její odpověď. Pokusila se věcně přikývnout. Navíc, to si musela přiznat, i ona byla překvapena. Přesně z těch důvodů, které uváděl, nebylo pravděpodobné, že by si začal nějaký vztah právě s ní. Dokázala si představit, že ji znásilní a pak předhodí k pobavení ostatním Smrtijedům, kteří ji nakonec roztrhají na kusy. To nebyla nějaká pubertální představa podporovaná strašidelnými povídačkami. Viděla oběti takového násilí. Nebyl to pohled, který by si chtěla dopřávat příliš často. Vlastně to bylo strašné. Nechápala, jak někdo může něco takového živé bytosti udělat. Nikdo nevěděl, kolik těch obětí ve skutečnosti je, to jen nalezeno jich bylo pár. Od té nešťastné bitvy o Azkaban před pár lety se ve společnosti děly divné věci.

„Přitahuji tě. Toužíš po mě způsobem, který přesahuje tvé chápání. Nenávidíš mě za to, jak s tebou mluvím, jak se k tobě chovám a co s tebou dělám, ale nedokážeš ovládnout svou touhu. Ponížení, které se tě zmocnilo během toho, co s tebou teď mluvím, tě vzrušuje. Jsem si jist, že teď by stačilo pár doteků...“

Jak je možné, že nenávist může být tak vzrušující?

„Nabízíš se mým dotykům jako obyčejná děvka, přitom bys mi nejraději ublížila. Tvůj klín prosí o pozornost, o naprosté zničení, přitom bys mě nejraději viděla mrtvého.“

Prudce do sebe obrátila víno, které v její ruce zatím zteplalo.

Vědoucně se zasmál. „Ten tvůj vnitřní boj, který vlastně nikdy bojem nebyl, tu tvou touhu, to všechno považuji za příliš rozkošné na to, abych to ignoroval.“

„Proč to děláte?“ zeptala se drobet přiškrceně.

Přešel až k ní. Panovačným dotekem na bradě, který ji rozechvěl až do morku kostí, ji přiměl, aby k němu zvedla hlavu a podívala se na něj. „Protože to chceš, “ nedal jí zapomenout, s kým vlastně mluví. „Protože mohu. Protože mě to vzrušuje,“ dodal tónem, který ji definitivně zbavoval všech zábran. Pobavil ho pohled do jejích očí, které teď byly poněkud zamlžené. Pohladil ji palcem po okoralých rtech. „Dokud mi tohle budeš dávat, budu si tě vydržovat. Nikdo jiný ti nemůže dát to, co já. Příležitostně požádej Augustu, aby ti vyprávěla o postavení milenek v našem světě. Ovšem pokud mě připravíš o to, co od tebe žádám, zbavím se tě. Ne, neboj,“ pořád se dotýkal její tváře, teď ji pevně, celou dlaní, uchopil za dolní čelist, aby nemohla uhnout před jeho upřeným pohledem, „nezabiji tě,“ jeho rty se zkřivily ve zlomyslném úšklebku. „Byť jsem přesvědčen, že i to by se ti mohlo nakonec líbit...“

Vyděsil ji, ale nebyla schopna s tím cokoli udělat. Cítila se jako myš lapená v hadím pohledu, těsně před smrtícím útokem. Vystihl ten pravý okamžik pro to, aby ji pustil. Karafa, poslušna jeho neverbálního kouzla, dolila víno do obou skleniček a poslušně se postavila zpět na stolek.

„Teď mě svlékni,“ přikázal.

* * *

Minerva McGonagallová vstoupila do hospody U prasečí hlavy, a když zjistila, že tu překvapivě mnoho lidí není, shodila kápi, pod kterou ukrývala hlavu i s velkým kloboukem. Neměla zájem na tom, aby někdo vyprávěl o tom, že chodí právě do této hospody. Překvapilo ji, když zjistila, že jediným hostem sedícím u baru a družně se s Aberforthem vybavujícím, je Harry Malfoy. Harry právě něco řekl. Aberforth pokýval hlavou. „Na tu mládež dnes není v ničem spolehnutí,“ odtušil. Harry vypadal, že se začne smát, ale zavčasu si všiml přítomnosti profesorky McGonagallové. Zvedl se z barové stoličky, odměřeně pozdravil profesorku, stejně odměřeně se rozloučil s Aberforthem. „A nezapomeň, Harry,“ ozval se ještě Aberforth, „že některé pohádky nejsou obyčejnými pohádkami. Mohu pro tebe něco udělat, Minervo?“ obrátil se ke staré ženě. Ta jen nevěřícně zírala. Pořád se nemohla rozhodnout, jaký postoj k mladému Malfoyovi po vraždě Brumbála zaujme. Ale aby se s ním Aberforth tak přátelsky vybavoval, to snad už bylo příliš.

„A co měl asi tak podle tebe dělat, Minervo?“ zeptal se Aberforth, když Harry odešel. „Když mu Ty-víš-kdo dal příkaz, měl říci, poslyš, Tome, mně se ti do toho nějak nechce, co kdybychom to nechali na jindy... Co ty víš o tom, co my všichni víme o tom, jak Harry přežívá?“

„Všichni říkají, že si s Ty-víš-kým náramně rozumí,“ připomněla nespokojeně.

„Proto přežil. Bylo mu čtrnáct, když ho Lucius přivedl k ty-víš-komu. Co jsme my, dospělí, udělali pro to, aby se do této situace nikdy nedostal? Měl Lucius jinou možnost? Přemýšlej o tom, Minervo, dřív, než chlapce odsoudíš, ano?“

Tohle nechápala. „Zabil přece Alba. Vím, že jste spolu nikdy nevycházeli, ale ani ty nemůžeš být tak necitlivý!“

„Dobře víš, že Albus stejně umíral. Ten skvělý, jedinečný, dokonalý Albus zase něco podělal a následkem toho byl na umření. Možná to, co mladý Malfoy udělal, bylo tím nejlepším řešením... Ale, proč jsi vlastně přišla?“

* * *

Ministr magie a kouzel v doprovodu své přítelkyně navštívil večírek pořádaný u příležitosti otevření Centra pro omezení nebezpečnosti lykantropie. Večírek, na kterém se objevil snad každý, kdo v naší společnosti něco znamená, se nesl v přátelském duchu. Ministr rozptýlil obavy skeptiků, že by snad podchycení nešťastníků nakažených touto nevyléčitelnou chorobou vedlo k jejich fyzické likvidaci. Ve svém projevu vysvětlil, o co ve skutečnosti jde. Centrum bylo zřízeno proto, aby každý lykantrop, kterému není lhostejné, co během svých dnů dělá, měl možnost někam přijít a tam strávit nebezpečné okamžiky. Příští den mu pak bude poskytnuto odborné ošetření, strava a místo pro odpočinek. Mnozí lykantropové se již s předstihem dotazovali na pravidla nového Centra, někteří se již zaregistrovali a teď usínají v klidu, neboť ví, že již nikdy nikoho neohrozí...

Augusta zavrtěla hlavou. Řadila se k těm skeptikům. Ne, že by předpokládala, že každý vlkodlak, který se v Centru zaregistruje, do příštího úplňku zemře, ale nevěřila v dobrotu srdce současného vedení společnosti. Určitě v tom něco bude. Složila noviny a znovu se zaměřila na titulní stránku, kde článek o včerejší akci začínal. Velká pohyblivá fotka přes půlku stránky zobrazovala Lucia a Hermionu v družném rozhovoru. Z toho, jak Lucius Hermionu držel, bylo jejich vzájemné postavení více než jasné. Přítelkyně pana ministra, jak vznešeně to zní.

Byla daleko toho, aby to odsuzovala. Svým způsobem Hermionu obdivovala. Holka se zařídila velmi dobře. Se svým původem nemohla dosáhnout lepšího postavení. Augusta sice netušila, jak je možné, že se Lucius zapletl s někým, jako je Hermiona, ale stalo se. Pokud to Hermiona nějakým zásadním způsobem nepokazí, bude si žít velmi dobře. Doufala, že si je toho vědoma. A také doufala, že ví, co její nové postavení obnáší.

Trochu jí vadilo, že tento vztah začal tak brzy. Jistě, Hermiona je plnoletá, může si dělat, co sama uzná za vhodné a Augusta neměla pocit, že by Lucius Hermionu ovládal nějak nečestně. Zřejmě se opravdu pro tento vztah rozhodli oba dva dobrovolně. Jenže Augusta původně předpokládala, že Hermiona dostuduje. Bylo více než pravděpodobné, že po Brumbálově smrti už žádný mudlorozený kouzelník v Bradavicích studovat nebude. Augusta dokonce zvažovala, že by Nevilla do školy už nepustila. Její vnuk sice pochází se starobylé čistokrevné rodiny velmi schopných kouzelníků, ale není tajemstvím, že celá tato rodina je pořádným trnem v oku Vy-víte-koho a jeho nohsledů. Bylo nabíledni, že mu to nebude přičteno k dobru. Nicméně, Bradavice nejsou jedinou školou, kde by mohla Hermiona studovat. Nemluvě o možnosti pořídit domácí učitele, Augusta věděla o několika velmi dobrých. Ale jako přítelkyně pana ministra...

Přikývla hlavou na souhlas svým vlastním myšlenkám. Bude zapotřebí si s Hermionou promluvit. O vzdělání, a pak také o tom, co obnáší být něčí oficiální milenkou.

Chvíle pro vážný rozhovor se naskytla o chvíli později. Včera večer Hermiona dorazila velmi pozdě, Lucius ji galantně doprovodil až domů. Přesto však, k mírnému údivu Augusty, vstala poměrně brzy. Teď přišla na snídani. Když se posadila a poděkovala skřítkovi za čaj, Augusta položila složené noviny na stůl.

Hermioně zaskočilo.

„Souhlasila jsi s tím?“ zeptala se Augusta a gestem ukázala na noviny.

„Nerozumím,“ málem se utopila v čaji.

Augusta začala zvažovat, jestli snad Hermiona nezhloupla. „S tím vztahem. Souhlasila jsi s tím, nebo se Lucius zachoval nějak... nevhodně?“ Sledovala, jak Hermiona rudne.

„Eee...“ reagovala výřečně.

Usmála se. „Vzala jsem tě do svého domu, spolu s tím souvisí jisté povinnosti. Sice se vztah mezi tebou a Nevillem nevyvinul tak, jak jsem očekávala, ale to mě těch povinností nezbavuje. Podle tradic patříš sem a nikdo nemá právo tě k čemukoli nutit.“

Kolik odstínů má rudá?

„Ano... Ne... Tedy,“ zakoktala se Hermiona. Pak se zamračila. Není důvod nějak koktat, že? „K ničemu mě nenutí,“ vzmohla se na celou větu.

Augusta se v duchu bavila. Tak to zase dokázal. Starý dobrý Lucius. Před lety chybělo málo a... a koktala by stejně, jako Hermiona. Jen životní zkušenosti a nadhled jí umožnily rozhodnout se správně. „Jen si chci být jista, že je vše v pořádku,“ snažila se Hermionu uklidnit. Ta přikývla. „A také, že víš, co tvé nové postavení obnáší...“ dodala.

Hermiona se na ni tázavě podívala. „Dosáhla jsi vysokého postavení. Promiň, že to tak říkám, ale jsi mudlorozená. V našem světě pro tebe neexistuje způsob, jak dosáhnout víc. Starodávná pravidla upravující tento typ vztahu zavazují Lucia postarat se o tebe, i když váš vztah skončí. Ovšem pokud jsi někdy uvažovala o rodině, pak...“

Zavrtěla hlavou, až se její neposlušné vlasy rozevlály. Ve světle ranního slunce vypadaly téměř medově. „Jestli něco skutečně nechci, jsou to jeho děti.“ Zamračila se. „Myslím, že v tom jsme za jedno. Navíc, stejně bych na ně neměla čas. Chci studovat, to si vyžádá hodně mého času...“

Augusta byla s výsledkem rozhovoru spokojená. „V pořádku. Jen jsem si chtěla být jista, že víš, do čeho jdeš.“

„Nevím,“ odtušila Hermiona. „Ale on nezaváhá a pokaždé mě na to upozorní.“ Tón, jakým to řekla, znovu probudil ostražitost staré ženy. „Ne, opravdu se neděje nic, co bych nechtěla,“ dodala rychle a znovu zrudla. „Jen... je to Malfoy,“ shrnula.

Usmála se. „To bezesporu ano.“

* * *

Lucius seděl ve své pracovně a pečlivě studoval starou knihu, kterou mu, pod hrozbou nejstrašlivějších kleteb v případě poškození, ztracení či krádeže, zapůjčil Black. Lucia to dost překvapilo, to, že mu knihu půjčil i to, že se za ni tak pral. Nepřekvapilo ho jen to, že ji u Blacka našel. Kdyby nebyl Malfoy, Lucius by k smrti záviděl Blackovi jeho knihovnu. Věděl, že něco takového nemůže nikdy v životě přiznat. I kdyby nebyl Malfoy. Pečlivě pracoval na tom, aby přesvědčil všechny kolem, že je akorát zazobaný snob, který sbírá knihy pouze proto, aby je měl. Ne, že by nebyl zazobaný, o snobovi by rád polemizoval, ale přečetl všechny knihy, které v knihovně na Malfoy manor měl. Pravda, některé jen jednou a už se k nim nevrátil. Ale kdyby měl ve svém vlastnictví knihu, kterou si půjčil od Blacka, tak s tou by určitě i spal.

Lucius se nikdy nechtěl věnovat černé magii. Jednak dobře znal principy, na jakých funguje, jednak dobře znal své vlastní schopnosti a jednak se měl příliš rád na to, aby riskoval. Černá magie je fajn, ale když ji člověk nedokáže usměrnit, vezme si od něj víc, než je ochoten dát. Další věc, kterou by Lucius nikdy nepřiznal. Skutečnost, že není tak schopný, aby dokázal využívat černou magii ve svůj prospěch za minimálních ztrát. Kdysi ho to velmi rozčilovalo, zvlášť když zjistil, že Snape to zvládá s přehledem. Jak je možné, že syn mudly má takovou sílu? Říkal si tehdy velmi roztrpčeně. Od té doby uplynula řádka let a Lucius se naučil několik věcí. Předně to, že s tím mnoho nenadělá, i když se opravdu snažil a zlepšil svou kouzelnickou úroveň víc, než by rodinný léčitel očekával. Především se však naučil, že jsou lidé, kteří to dokázat mohou, a on už je dokáže přesvědčit, aby pracovali pro něj.

Přesto však nebylo mnoho lidí na světě, kteří by toho o černé magii věděli víc, než on. Když se mu Harry zmínil o této knize, kterou viděl v knihovně svého kmotra, Lucius tomu nepřikládal velkého významu. Prostě další kniha o černé magii. Jenže před časem ho napadla myšlenka, která mu nedala spát. Myšlenka o Harrym, o Temném pánovi, o věčném životě, o tom, jak Temný pán reagoval, když na Harryho použil cruciatus... Vzpomněl si na to, co mu Harry vyprávěl. Zařídil si vhodnou záminku k návštěvě Blackova domu. Půjčil si knihu, pohádal se s Blackem, předhodil mu jeho incestní rodinu, ujistil ho o své neutuchající úctě a zase odešel. Ani nedošlo na hůlky. Přišel domů, zavřel se s knihou do pracovny, ujistil se, že odstranil všechna ochranná kouzla navázaná na knihu, nejen ty, o nichž mu Black řekl, a se sklenkou whisky se ponořil do čtení.

Brzy zjistil, co se tehdy, před šestnácti lety, v Godrikově dole přihodilo. Jen netušil, jak z toho ven.

* * *

„Musím říci, že mě překvapujete, otče,“ porušil barman zažitou tradici, když otci Gothartovi přinesl jeho obvyklou objednávku.

Otec Gothart pozvedl překvapeně obočí. Dbal na to, aby jeho totožnost zůstala utajena. Nechtěl, aby se lidé kolem něj cítili nepříjemně a chovali se pokrytecky jen proto, kým on je. Zároveň pak nechtěl vysvětlovat svým nadřízeným, kam chodí, co tam dělá a proč se o tom ve svých pravidelných zprávách zmiňuje pouze sporadicky. Jenže tenhle muž o něm evidentně ví víc, než by se otci Gothartovi líbilo. Bylo to znepokojivé. Stejně, jako celý tento podnik.

„Ne, že bych si myslel, že osoba váženého stavu nehřeší stejně, jako obyčejný člověk,“ pokračoval barman, v jehož uhlově černých očích to pobaveně zablesklo. „Jenže o vás nevím, co si mám myslet. Většinou vám podobní hřeší ve skrytu, aby o to halasněji mohli štvát pokojné lidi proti hříchu navenek. Ale vy tady sedíte, pijete kávu, díváte se na ostatní, ale žádným způsobem se nezapojujete do dění. Nepřišel jste ani hřešit, ani bojovat proti hříchu. Tak proč tu vlastně jste?“

Otec Gothart cítil, že se mu zježili chloupky na těle. Neklamné znamení toho, že něco není v pořádku. Zmocnil se ho stejný pocit, jako při vymítání ďábla. Právě tento šestý smysl mu pomáhal odlišit posedlost od nemoci. Dělal z něj nejlepšího v oboru. „Kdo vlastně jste?“ zeptal se klidně. Schopnost udržet klid v každé situaci bylo další plus pro jeho praxi.

Barman se posadil na volnou židli naproti otci Gothartovi. „Říkají mi různě. Tady a teď se jmenuji Pietro a vedu tento podnik.“

„Pietro... pokud se tak skutečně jmenujete,“ řekl otec Gothart tónem, který sděloval i beze slov, že mu nevěří ani nos mezi očima, „... proč jste sem přišel? Co tu chcete? Kromě toho, že úspěšně předstíráte, že jste barman?“

Usmál se. Nebyl to hezký úsměv. Bylo v něm zlo. Byť, otec Gothart to nedokázal vysvětlit, nějakým způsobem spoutané. „Nemusíte tak sveřepě žmoulat ten růženec v kapse,“ odtušil posměšně. „Ani to s tou svěcenou vodou nevyjde,“ pokračoval. „Předně to nefunguje a pak, já nejsem nepřítel. Už dávno ne,“ ujišťoval Pietro otce Gotharta.

Nenechal se vyvést z míry. „Znovu se vás ptám, co tu chcete.“

Pietro zavrtěl hlavou, jako by byl překvapen mírou hlouposti, která se tu před ním rozprostřela. „Znovu vám říkám, že nic. Nejsem ten, za koho mne máte, otče. Já mohu zabít a připouštím, že občas na to dojde. Ale nemohu posednout či ukrást duši.“

„Jste vrah?“

„Vrah? Mám vám připomenout skóre křížových výprav?“ tiše se zasmál. „Navíc, vrah, to není výstižné. Všiml jsem si, co si většinou objednáváte k jídlu. Jste vrah, když kvůli vašemu obědu zemřel mladý býček?“

„To je něco jiného...“

„Skutečně?“

Otec Gothart se zamyslel. Tento rozhovor byl podivný. Nicméně, nějak měl pocit, že mu Pietro, ať už se jmenuje jakkoli, říká pravdu. Pak ho něco napadlo. Něco, co bylo v naprostém rozporu se vším, co ho kdy učili. Pravda, moc ho to nevykolejilo. Celý jeho život byl v naprostém rozporu se vším, co ho kdy učili. Ovšem... „Nechcete mi, doufám, říci, že jste...“ Na kratičký okamžik, jako by to bylo jedno jediné okénko ve filmu, měl pocit, že před ním nesedí člověk, byť zvláštního vzhledu, ale děsivá postava s krvavými tesáky. Polkl, ale doufal, že vysoký límec roláku to zakryje. Něco takového v životě nepotkal. A že už potkal spoustu věcí. „Proč mi to říkáte?“ zeptal se, když se z toho zážitku vzpamatoval.

Muž sedící na židli proti němu se usmál, tentokrát skoro vlídně. „Pro klid v domě. Nejsem váš potenciální klient a vy nevypadáte příliš chutně. Měl byste si zajít k lékaři, zřejmě jste poněkud anemický.“

Když otec Gothart ten den opouštěl svůj oblíbený podnik, ve dveřích se ještě jednou otočil. Barman, v bezpečí za svým barem, mu připíjel vínem. Krvavě rudým.

* * *

Harry seděl u zmijozelského stolu, spolu s ostatními čekal na zahájení nového školního roku. Věděl, že letos jej čekají OVCE a spousta dalších nepříjemností. Nehodlal ponechat nic náhodě a rozhodl se velmi pečlivě připravovat už od prvních hodin. Vzpomínal, jaké byly tyto slavnostní večeře ještě za Brumbála. Všichni nadšeně a nervózně švitořili, vyloženě ticho bylo snad jen během rozřazování nováčků do kolejí. Teď však bylo ticho od začátku. Nebylo se co divit, nový ředitel byl všechno, jen ne dobrácký. Zachmuřeně sledoval studenty, kteří urychleně zaujímali svá místa. Bylo jich mnohem méně, než minulý rok. Žádný nečistokrevný student, s výjimkou slečny Grangerové, nedostal dopis a nebyl pozván ke studiu. Profesorka McGonagallová, která stále zastávala místo zástupce ředitele školy, sice žádala, aby alespoň těm studentům, kteří měli přijít do sedmého ročníku, bylo umožněno dokončit si vzdělání, ale její snaha vyšla na prázdno. Utěšovala se alespoň tím, že jim nebude ublíženo. Což, když si prohlédla posily profesorského sboru, také stálo za úvahu. Vyčkala pokynu ředitele a došla pro nováčky. Nebylo jich mnoho a jistě nikoho nepřekvapilo, že většinu z nich Moudrý klobouk rozdělil mezi Zmijozel a Havraspár. „Na úvod bych vám rád představil nové vyučující,“ spustil bez úvodu ředitel svou řeč. „Amycus Carrow bude vyučovat Černou magii a jeho sestra Alecta Studium mudlů. Další změny jste si jistě všimli, stal jsem se ředitelem školy.“ Harry cítil pohledy všech a raději se díval spokojeně na ředitele. „Ředitelem zmijozelské koleje se stal profesor Horatio Křiklan. „Dnešním dnem vstupují v platnost všechna ustanovení týkající se školních trestů, o kterých se můžete dočíst ve školním řádu z roku 1236 a buďte si jisti, že tyto zásady budou důsledně dodržovány. Ředitelé kolejí vám podrobně vysvětlí všechno, co potřebujete vědět,“ podíval se výhrůžně k nebelvírskému stolu. „Teď jezte, ať stihnete večerku.“

Na stolech se objevilo jídlo a všichni se pustili do jídla. Harry se nemohl zbavit dojmu, že jídlo bylo méně chutné, než to, co jedli za Brumbála. Ušklíbl se nad vlastními úvahami a rychle se navečeřel.

Když i ti poslední u stolu dojedli, prefekti vyzvali studenty, aby je následovali. Harry zahlédl obdivný pohled, který nová prefektka Astoria Greengrassová vrhla na Draca. Pobavilo ho to. Jak Dafné Draca moc nemusela a dávala přednost Harrymu, její mladší sestra evidentně shledávala Draca dokonalým.

Po příchodu do zmijozelské společenské místnosti se všichni vrhli na nováčky a uštědřili jim notný výprask. Harry tento zvyk nechápal, ale nic nenamítal. Jen dohlížel, aby někteří starší studenti malé nováčky netloukli příliš. Líbil se mu jeden chlapík, takový drobný, který všechno statečně vydržel. Rozhodl se, že si ho vezme na posluhu. Když přijímací rituál skončil, vzal si chlapce stranou, aby mu vysvětlil, co od něj bude požadovat, a co na oplátku nabízí. Chlapec se zdál být dost vyděšený, že si ho všiml právě Harry a snažil se zalíbit. Rychle se podíval, kde má Harry co uložené, aby mohl snadno plnit Harryho příkazy. Nechtěl ho rozzlobit.

Draco byl celkem překvapený, když zjistil, že si Harry vzal toho malého kluka k sobě. Pokud věděl, Harry posluhy nikdy nevyužíval. Ale musel připustit, že teď konečně vypadá Harry jako Malfoy. Kdyby tedy o tom snad ještě někdo pochyboval. Způsob, jakým se Harry nesl, mluvil za vše.

„Vyspíš se dnes tady,“ přikázal Harry klukovi a ukázal na svou postel. Evidentně ho tím vyděsil. „Neboj, já budu spát jinde,“ zasmál se. Kluk se odvážil také se usmát. „Ráno ti povím, co a jak a zařídím ti pokoj vedle mého,“ vysvětlil.

Po skončení večírku ve zmijozelské společenské místnosti Harry zamířil do Snapeových komnat. Byl z nového roku nějak rozmrzelý a říkal si, že dobrý sex by ho určitě uklidnil. Nemohl si nevšimnout, že pohled, jakým si ho nový ředitel školy přeměřoval, už nebyl tak odmítavý, jako dřív. Možná se nakonec smíří se situací.

„Kohopak to tu máme,“ ozval se neznámý hlas. Harry v mžiku vytáhl hůlku. „Ale, ale, mladý pan Malfoy. Chcete zaútočit na vyučujícího?“ Harrymu došlo, že to je ten nový učitel Černé magie. „Nepoznal jsem vás, omlouvám se,“ řekl Harry stroze, přikývl učiteli a hodlal pokračovat v cestě.

„Kam si myslíte, že jdete?“ pustil se do něj Carrow, dokonce si dovolil chytit ho za rameno.

Harry tu nechutnou pazouru setřásl. „Po tom vám nic není.“

„Jak se...“ Carrow se zarazil a pak se rozzářil. „Strhávám Zmijozelu padesát bodů a vám uděluji školní trest, pane Malfoyi.“

Harry nevěřil vlastním uším. Nicméně i tak zdvořile přikývl. „Teď, pokud je to všechno...“

Carrow začal běsnit. „Co si to o sobě myslíte, pane Malfoyi? Myslíte si, že když jste synem svého otce, že nemusíte dodržovat pravidla?“

Upřímně, něco na ten způsob si Harry myslel. „Omlouvám se, pokud došlo k nedorozumění, pane profesore,“ zkusil to ještě jednou - po dobrém. „Nejsem zvyklý, aby se někdo ptal po tom, kdy, kam a proč chodím, a už vůbec ne na to, aby mi někdo ukládal školní trest.“

„Tak si zvykejte,“ hodlal si na tom malém spratkovi, který se tak podezřele vloudil do přízně Temného pána, pořádně zchladit žáhu. „Trest bude vykonán hned zítra při hodině. Teď se okamžitě vraťte do své ložnice!“

Harry chvíli přemýšlel, že by se s Carrowem přel, ale pak to raději vzdal. Došel do svého pokoje, vzal si neviditelný plášť a zase se vrátil. Když narazil na Carrowa, bez výčitek svědomí na něj shodil rytířské brnění.

Když dorazil do soukromých komnat ředitele školy, všechno to Snapeovi odvyprávěl. „On se snad definitivně pomátl. Nemám ve zvyku si stěžovat, ale to on neví. Musí předpokládat, že si stěžovat budu. Copak je mu to jedno?“

Snape Harryho vážně sledoval. „Je mu to jedno. On je totiž opravdu šílený. Ten trest, bohužel ho nemohu zrušit, bude něco moc nepříjemného. Nedochází mu, že ho to může stát krk. A jak jste se sem vlastně dostal, když pořád krouží po chodbách?“ zeptal se nakonec zvědavě.

To víš, že ti to povím, pomyslel si Harry. „Použil jsem matoucí kouzlo,“ odbyl nepříjemné dotazy.

Severus Harrymu příliš nevěřil. Ale nechal to být. Harryho tělo bylo příliš velkým pokušením, než aby mu odolával donekonečna. Smířil se s tím, jak to Harry celé navlékl, ale nedal by to za nic na světě najevo. Ovšem teď, když se Harry nabízel jeho dotekům, ho nemohl zklamat. Zvlášť, když věděl, že nepřijde zkrátka. V jednom měl totiž Harry pravdu. Prostě spolu byli a bylo jim spolu hezky. Zatím ještě mezi nimi nedošlo ke klasické souloži, ale prostá přítomnost těla, které dávalo minimálně stejně tolik pozornosti, jako bralo, působila na Severa přímo zázračně. Vlastně, bylo to něco naprosto nezvyklého. Stále se děsil toho, že na to Lucius přijde, ale doufal, že by Harry netvrdil, že byl zneužit.

Teď měl o Harryho obavy. Těch padesát bodů už Zmijozelu vrátil, ale s tím trestem opravdu nemohl nic dělat. Carrow měl právo ho uložit, měl právo si vybrat způsob a měl právo trvat na jeho vykonání. Severus měl v tomto směru svázané ruce. Pokud nebude ohrožen život studenta. Doufal, že k tomu nedojde. Ne poprvé, a jistě ne naposledy, zalitoval, že musel Carrowovy ve škole zaměstnat. Jen doufal, že se Harry poučí a příště si dá pozor. Na jeho vkus příliš mnoho doufání v jednom večeru.

* * *

První hodina Černé magie se nesla ve znamení prostoduchosti a ubohé agresivity. Ukázalo se, že ještě několik studentů, zhusta Nebelvírů, stihlo získat školní trest. Harryho by zajímalo, jak to dokázali. I když, u Nebelvírů je v tomto směru možné všechno. Školní trest pak spočíval v tom, jak všem nadšeně vysvětlil profesor Carrow, že potrestaní studenti budou sloužit k nácviku použití kletby cruciatus.

Harryho nepřekvapilo, že se kletbu nepodařilo vyvolat nikomu. Dobře věděl, jak těžké to je. Proto se Carrow, jak ho to mrzelo, rozhodl, že to předvede. Na Harrym. „Nedělejte to,“ poskytl dobře míněnou radu.

Povýšeně se ušklíbl. „Žádné prosby mě neobměkčí...“

Harry na něj zíral v šoku. „To nebyla prosba, to byla rada. Na mě nemůžete použít tuhle kletbu. A když už jsme u toho, tak ani žádnou jinou...“

„Proč, povíte to na mě otci?“ vysmíval se Carrow.

Naštval se. Proč jim sem poslali takového idiota? „Otec není jediným, komu bych si mohl stěžovat,“ řekl ledově. Ovšem na Carrowa to nezapůsobilo. S největší pravděpodobností to nepochopil. „Ale já nemám ve zvyku si stěžovat, jsem schopen bránit se sám...“

Carrow nebyl mistrem sebeovládání a tak použil proti Harrymu cruciatus bez rozmýšlení.

Harry si nebyl jist, jestli by jeho štítová kouzla dokázala odklonit cruciatus, zřejmě jedinou kletbu, kterou Carrow ovládá. Proto raději fyzicky uhnul kletbě z cesty. Ovšem nelenil a vzápětí zasypal Carrowa takovými kletbami, za které by ho Temný pán pochválil. Vlastně, tím si byl Harry jist, určitě by se tu teď bavil s ním.

Carrow se bránil a nepříliš úspěšně vracel údery. Tedy, ne, že by se netrefil, ale situace se nevyvíjela přesně tak, jak si představoval.

„Okamžitě to skončete!“ ozval se přísný hlas ředitele školy. „Oba dva!“ vykřikl, pro jistotu, když to nevypadalo, že ti dva poslechnou. „Ven ze třídy!“ přikázal Carrowovi. Věděl, že by možná měl postupovat zdvořileji, ale pro tuhle zrůdu neměl jediné zdvořilé slovo. Zavřel dveře, než začal s kázáním, ale nebylo možné ho neslyšet. Ovšem nikdo se Carrowovi nesmál. Studenti byli pořádně vyděšení.

„Vztáhl jsi ruku na miláčka Temného pána? To ti nedošlo, že jsi mrtvý? Teď záleží jen na mladém Malfoyovi, jestli si na tebe bude stěžovat. Víš, co tě čeká, když řekne jediné slovo našemu pánovi? Usmaží tě zaživa, ty idiote!“

Studenti se vyděšeně podívali na Harryho. Ten také nebyl právě dvakrát nadšený. Pokusil se na spolužáky trochu usmát, aby je uklidnil. Nebyl si jist, zda se mu to podařilo, naopak začal mít nepříjemný pocit, že je to ještě víc vyděsilo.

Snapeovo kázání ještě chvíli pokračovalo ve stejném duchu. Pak se dveře prudce rozrazily a Carrow se vrátil do učebny. Dost zdrchaně, ale stejně si nikdo nedovolil se usmát. „Malfoyi, do ředitelny. Okamžitě!“ přikázal Snape a jak byl v ráži, pomohl Harrymu neverbálním kouzlem. Harry ani nemukl, vypadl z učebny, jako by mu za patami hořelo. Došli do ředitelny. Snape si sedl za stůl a něco napsal na kus pergamenu. Podal ho Harrymu. „Jdi za Hagridem. Řekni mu, že máš školní trest každou noc z pátku na sobotu v Zakázaném lese. Začneš tento týden a skončíš za měsíc.“

Harry se na něj díval tak trochu kajícně. Věděl, že to, co Snape udělal, by mohl Carrow napadnout jako nepřípustné vměšování do jeho pravomocí. „Nebudu se plazit u Carrowových nohou a zmítat se bolestí z jeho šíleného cruciata. Na to nemá právo ani podle školního řádu z roku 1236. Dobře jsem si ho přečetl.“

Ředitel souhlasně přikývl. Věděl, že Harry má pravdu.

A oba věděli, že trest s Hagridem nebude o noční práci v Zakázaném lese.

Harry šel do učebny Přeměňování. Na hodinu Černé magie se již nehodlal vrátit, tak raději počkal na další hodinu.

„Malfoyi,“ zaslechl šepot, tak tichý, že si ho téměř spletl s šuměním větru. Otočil se tím směrem.

„Dobrý den,“ pozdravil slušně havraspárského ducha.

Usmála se na něj, ale její úsměv byl smutný. „Myslím, že pro tebe něco mám,“ řekla klidným, tichým hlasem. „Pojď se mnou...“ vybídla ho. Neváhal a vydal se za ní. Nechtěl být k duchům zlý, obzvlášť ne k těm nešťastným.

Kráčeli školními chodbami, jen jednou se přihodilo, že se Harry bezradně, a tak trochu naštvaně, zastavil u zdi, kterou prošla. Nečekal dlouho, rychle se pro něj vrátila a odvedla ho k nejbližším dveřím. Přitom neustále vyprávěla smutnou historku o lásce, šperku, smrti a podvodu.

„Proč mi to všechno vyprávíš?“ zeptal se potom. „Ne, že bych nesoucítil s tvým osudem, vždyť víš. Ale...“

„Nebuď netrpělivý a poslouchej,“ přerušila ho a dál ho vedla školními chodbami. Prošli tak spolu přes půlku hradu, až se dostali do nepříliš využívané chodby v sedmém patře.

„Počkej,“ zastavil ducha. „Kam mě to vedeš? Co vlastně ode mne chceš?“ ptal se, pořád ještě vlídně, ale s náznakem netrpělivosti.

„Přej si najít místo, kde je možné něco ukrýt,“ přikázala.

„Ale...“

„Poslechni!“

Nechtěl se s ní hádat. Proto poslechl a přál si, co po něm požadovala. I když tak nějak úplně nevěděl, jak přesně by to měl udělat.

„Teď otevři,“ přerušila ho. Otevřel oči, ani si neuvědomil, že je během soustředění zavřel. Byl by však přísahal, že ty dveře tady ještě před chvílí nebyly. Vstoupil. Ocitl se v místnosti, která ze všeho nejvíc připomínala skladiště u obchodu Borgina a Burkse. Táta ho tam před narozeninami vzal, jestli by si tam nevybral nějaký dárek. „V této skříni,“ ukázala na jednu ze zaprášených almar. Harry ji opatrně otevřel a brzy našel šperk, o kterém mu Šedá dáma vyprávěla. „Pro toho, jehož nikdo z vás nenazývá jménem, je tento diadém velmi důležitý. Ty máš hůlku, která může šperk zničit.“

Harry bezděčně vytáhl svou hůlku.

„Ne tahle,“ zavrtěla hlavou. Skoro to vypadalo, jako by s Harrym ztrácela trpělivost.

Přemýšlel, kterou z těch několika hůlek, které vlastní, by mohla mít na mysli.

„Zabil jsi přece Brumbála,“ připomenula den, na který se vehementně snažil zapomenout. Teď upadl do rozpaků. Usmála se na něj. „Přemohl jsi ho, takže jeho hůlka ti teď patří. Jeho hůlka může zničit šperk i to, co ukrývá.“

Zamyslel se. „Proč právě tahle hůlka?“ položil logickou otázku. Nebo si to alespoň myslel.

„Některé pohádky nejsou jen pohádkami, Malfoyi,“ odpověděla.

Jistě, to věděl. Většina pohádek, které četl Cass před spaním, ho spolehlivě vyděsila. Ovšem tato odpověď ho zmátla. „Jsi už druhá, kdo mi to říká...“

Jen mlčky přikývla.

„Proč to říkáš mě? Proč jsi to neřekla Brumbálovi?“ zeptal se po chvíli.

Zármutek a nedůvěra, to bylo to, co teď z Šedé dámy cítil. Nic víc. Žádná odpověď, chtěl původně v duchu poznamenat. Pak se opravil. Také odpověď.

* * *

„Říkal jste, že vám říkají různě,“ začal otec Gothart rozhovor. Zrušil tradici a po příchodu do tohoto podniku se usadil přímo u baru. „Jste ten, kterému se říká Dracula?“ nadhodil a předpokládal, že se mu Pietro vysměje. Jistě, Dracula je přece strašidelná báchorka.

Pietro nezklamal, skutečně se začal smát. Ovšem když začal vysvětlovat důvod svého pobavení, otci Gothartovi lehce poklesla čelist. „Znal jsem Vlada, byl to dobrý muž. Snažil se ochránit křesťanskou Evropu před Turky, jak mu to ukládaly regule řádu, jehož byl členem. A čeho se od vás dočkal? Udělali jste z něj upíra a strašíte jím malé děti. Tohle si od vás nezasloužil,“ zapíchl vyčítavě ukazováček ruky do jeho ramene. „Vy s oblibou jdete cestou nejmenšího odporu. Místo toho, abyste hledali zlo, hledáte obětní beránky.“

Na tom něco bylo. „Nebyl to žádný svatoušek,“ nadhodil otec Gothart neoddiskutovatelný fakt.

Pietro se na něj zaraženě podíval, dokonce přestal leštit sklenici. „Bojoval s Turky pro vašeho boha! Dokážete si představit, co to tehdy znamenalo? Nemohl být svatoušek, neměl by proti nim šanci, kdyby se pozvracel u každého rozčtvrceného či vykuchaného člověka. Musel být otrlý. Musel je děsit. Jeho pověst byla zárukou toho, že si dobře rozmyslí svá tažení do Evropy. Kde jste vy všichni civilizovaní křesťané byli, když on vás chránil před strašným osudem?“

Otec Gothart byl zaskočen. Jistě, Pietro měl víceméně pravdu, ale otec Gothart neznal mnoho lidí, kteří by mu to takhle na rovinu sdělili. Navíc, tak říkajíc z první ruky. Ale bylo opravdu možné, aby dosud žil někdo, kdo znal Vlada Tepese?

„Víte, ptám se proto, že bych se rád podíval do archivu, jestli tam o vás něco nemáme...“

Pietro se rozzářil. „Ale jistěže máte. Účastnil jsem se druhého lyonského koncilu...“

Ne, nechtěl to vědět. „Vyznání víry?“ zeptal se překvapeně otec Gothart.

Zavrtěl hlavou. „Spíš ta druhá část... tehdy se mě poprvé pokusili upálit.“

* * *

Augusta seděla v salonu, když k ní domácí skřítek přivedl Lucia Malfoye. Pochopitelně očekávala, že Lucius přinese květiny, ovšem i tak ji to potěšilo. Zvlášť, když si všimla, že jsou to její oblíbené. Zřejmě tedy skutečně nezapomněl. Jemný závan magie jí pak prozradil, že květiny jsou opatřeny důmyslným kouzlem proti vadnutí. S vlídným úsměvem přijala dar, který květiny následoval. Nádherná skleněná váza ve tvaru kaly, která tiše hrála podmanivou melodii pokaždé, když květiny potřebovaly doplnit vodu.

Lucius byl úžasným společníkem. Vtipným. Šarmantním. Augusta si rázem připadala minimálně o padesát let mladší. Věděla, že je to jen úvod, který ji má příjemně naladit před skutečným důvodem Luciovy návštěvy, ale i tak to přijímala téměř vděčně. Už dlouho nebyla tak obletovaná. Srovnávala dnešního Lucia s tím před dvaceti lety. Jedinečný půvab surového diamantu byl vynikajícími výbrusy přiveden k dokonalosti.

Prohlížela si ho a přemýšlela, jak moc je zasvěcen do podivného přátelství svého syna a Nevilla. Jak moc je zasvěcen do charakteru svého syna. Jaký je vlastně charakter jeho syna? Když zjistila, že Harry použil proti Nevillovi při hodině Černé magie zakázanou kletbu, okamžitě vzala Nevilla ze školy. Nechtěla o Harrym ani slyšet a nechápala, jak si s ním může Neville, po tom všem, tak čile dopisovat. Vskutku čile. Některé dny se okno v Nevillově pokoji netrhlo, jak často si vyměňovali dopisy a sovy houkaly čím dál unaveněji. Teprve na nepříliš taktní naléhání Neville Augustě vysvětlil, jak to s tím cruciatem vlastně bylo. To Augustu zarazilo. „Babičko,“ řekl tehdy Neville tak dospěle, až ji tím k smrti vyděsil. „Oba jsme věděli, že kdyby to neudělal on, udělal by to Carrow. Od toho by to skutečně bolelo. Harry předstíral útok, já předstíral bolest. Jinak to nešlo.“ Víceméně, dodal ještě v duchu, ale to by zapřel. Harry skutečně nevyužil veškerý potenciál této zakázané kletby, ale musel udělat alespoň něco. Takže to bolelo. Víc, než cokoli, co zatím Neville zažil. Ale dobře věděl, že to byl jen zlomek toho, co by to mohlo být. Ostatně, jeho rodiče jsou živoucím důkazem. Přežívajícím.

Pak nastal ten okamžik, kdy Lucius usoudil, že je na čase sdělit pravý důvod své návštěvy. Ne, že by rozhovor s Augustou nepatřil k jeho oblíbeným činnostem, ale dnes měl na srdci něco závažného.

Zhluboka se nadechl. Právě teď vkládal osud svůj a osud celé své rodiny do rukou ženy, které si sice hluboce vážil, ale která patřila v konfliktu, který zuřil v jejich společnosti, do druhého tábora. Do tábora, kde jemné finesy zmijozelských intrik neplatí. Takže upřímnost a přímost bude jeho jediná šance, pokud nějaká kdy vlastně byla. Otevřel ústa... a zase je zavřel. To bylo tak zatraceně těžké.
Augusta se na něho mile usmála. „Lucie, vím, že máte něco na srdci. Nejsem tak ješitná, aby mi nebylo jasné, že vaše návštěva má i další smysl, než výměnu lichotek a nic neříkající společenské konverzace. Musí tu být závažný důvod, zvlášť v případě muže tak povinnostmi vytíženého, jako jste vy, Lucie.“
„Madam, máte pravdu, tak jako vždy.“ Luciův úsměv byl víc než strojený. „Je to delikátní záležitost...“ zde se významně odmlčel.
Augusta pochopila ne až tak jemnou narážku. „Máte mé slovo, Lucie, že se nic z tohoto hovoru nedostane mimo tyto stěny.“
Lucius vděčně přikývl na znamení díku. Chvíli uvažoval, jestli by neměl trvat na Nezrušitelném slibu, ale pak si řekl, že pokud by Augusta Longbottomová porušila dané slovo, jednak už by to bylo stejně jedno, ale především ona sama by se cítila natolik zostuzená, že by jistě sama vyvodila z takového skutku náležité důsledky. „Jde o Harryho. I když je to vlastně celé složitější. Co víte o tom, jak se Temný pán,“ v tomto okamžiku se Lucius nevědomky otřásl, „dokázal vrátit mezi živé?“ Odpovědí mu byl překvapený, výrazně podezřívavý pohled. Nu ano. S tím měl počítat, uvědomil si Lucius. Nikdo netuší, do jakého nebezpečí se vydal tím, že začal jen přemýšlet o tom, co chtěl Augustě říci. Proto si klidně myslí, že z ní chce tahat rozumy.

„Obávám se...“ začala opatrně.

Prudkým gestem ji umlčel. „Vy si zřejmě vůbec neuvědomujete, že ve skutečnosti jsem už teď mrtvý. Nebudu vás zatěžovat podrobnostmi o způsobu své smrti.“

Augusta měla pocit, že se kolem ní ochladilo. Potlačila intenzivní touhu přesvědčit se, jestli se jí zježily chloupky na pažích. Naprosté prázdno v Luciově pohledu ji téměř přesvědčilo. Téměř. Nesměla zapomínat, že Lucius, ať tak či onak, je Malfoy. Jeden z nejvěrnějších Vy-víte-koho. „Pokud je to tak, pak jste jistě přišel s něčím opravdu vážným. Poslouchám vás,“ vybídla ho k pokračování.

„Nemohu vám to říci konkrétně,“ zcela pochopitelně kličkoval Lucius. „Ale vím, že to, o čem mluvím, ví i někdo další. Předpokládám, že vy, nebo někdo z vašich přátel. Budu tedy mluvit tak, jako byste věděla, o čem mluvím. Pokud víte, pochopíte. Pokud ne, nic vám to neprozradí. Souhlasíte?“ Přikývla. Bylo to moudré. Sice smutný způsob komunikace, ale protože měla neodbytný pocit, že Lucius má strach, skutečný strach, přičemž ne ze smrti, kterou by zřejmě nakonec přivítal s nadšením, chápala, že nechce prozradit nic konkrétního. To ovšem vzbudilo její zvědavost. Jak už řekl, týká se to Harryho. Uvědomila si, jak moc musí pro Lucia Harry znamenat, když za ní přišel a tolik riskoval. Pokud to ovšem všechno není velký podvod, jehož smyslem je vyzvědět, co všechno ví. „Mluvím o předmětech, jejichž historická hodnota je nevyčíslitelná.“ Ona to ví, došlo mu v tu chvíli. Ten záblesk v jejích očích totiž dobře zahlédl, byť to byl jen kratičký okamžik. Přikývnutím a stisknutím rtů to dal najevo. „Hříčkou okolností se však z těchto předmětů stalo to nejčernější z černé magie.“ Augusta lehce pobledla. „Nevím, kolik jich je, ale vím, že jich bylo víc, než jich je teď. Z jejich ztráty podezřívám vaše přátele. Ovšem to, proč jsem za vámi přišel...“ Ještě jednou zaváhal, ale spíš proto, že když to řekne nahlas, stane se to větší skutečností, než to dosud je. „Jedním z těch předmětů je Harry.“

Rozhostilo se ticho. Sice bylo nepříjemné, ale to, co Lucius právě vyslovil, hravě tuto nepříjemnost přebilo. „Dočetl jsem se, že je možné tu věc odstranit, aniž by bylo nutné Harryho zabít.“

V tu chvíli Augusta Luciovi definitivně uvěřila. Nicméně některé otázky bylo nutno položit a trvat na jejich zodpovězení. „Není to pro něj čest?“

Lucius se zachvěl. „Jak jsem řekl, někdo, a jsem přesvědčen, že vaši přátelé, likvidují předměty, o kterých jsem mluvil. Je zřejmě jen otázkou času, než dojdou k tomu, že Harry je další na řadě. Nechci, aby mu někdo ublížil,“ vysvětloval. Augusta si dobře všimla Luciova rozpoložení. Nalila mu další šálek čaje. „Uvědomil jsem si,“ pokračoval tiše Lucius, „že mezi vašimi předky bylo mnoho vynikajících zaklínačů. Vy určitě víte, jak to vyřešit. Proto jsem přišel za vámi. Přišel jsem vás požádat o pomoc pro Harryho.“

Věděla, že by bylo nevhodné, kdyby se zvedla a procházela se po pokoji. A protože nerada dělala něco, co je nevhodné, zůstala sedět, ruce volně položené na klíně, a nervózní pochod pokojem si jen představovala. To, o čem Lucius mluvil, bylo teoreticky možné. Ale... „Uvědomujete si, Lucie, co mi tady vlastně říkáte? Tedy, pokud to všechno není nějaký zvrhlý způsob, jak zjistit, co vím. Kdyby se to někdo dozvěděl...“

„Já jsem mrtvý už dávno, madam. To jsem si před chvílí nevymýšlel, abych na vás zapůsobil. Od svých sedmnácti let neuvažuji o tom, zda, ale kdy a jakým způsobem. I tak se musím alespoň pokusit Harrymu pomoci.“

„Harry to ví?“ omezila se na stručný výslech, na delší projev byla příliš rozrušená.

Lucius si povzdechl. „Já sám nevím, co všechno Harry ví. Nevím, jak mu to říci. Nevím, jestli si to nechá pro sebe. Nevím, jestli s tím bude souhlasit. Je dost dobře možné, že to považuje za čest...“

Augusta sledovala Lucia, který před jejíma očima zestárnul snad o dvacet let. „Zjistím, co by se dalo udělat a dám vám vědět, Lucie,“ řekla nakonec. S melancholickým úsměvem natáhla ruku, aby odhrnula neposlušný pramen vlasů z Luciovy tváře zpět na záda, kam patřil. Kontakt s jemným hedvábím nádherných vlasů ji opět v myšlenkách na okamžik přenesl do minulosti.

Lucius už dávno odešel, ale Augusta pořád seděla tam, kde ji zanechal jejím myšlenkám.

Stála na zahradě a vnímala noc, která už dávno převzala vládu nad krajem. Měsíc svítil jak rybí oko, do úplňku jistě nechybělo mnoho dní. Růže omamně voněly. Zejména ty, které jí daroval mladý Lucius, dědic Malfoyova panství. S jejím shovívavým svolením Luciův skřítek osázel část zahrady, ve které se tak ráda zdržovala. Lhala by, kdyby řekla, že jí mladíkův obdiv pouze lichotí. Ve skutečnosti byla ve velkém pokušení. Nejprve si nepřipouštěla, že by se jí mohl mladík skutečně dvořit. S ohledem na charakter Malfoyů to považovala spíš za špatný vtip a ignorovala to. Jenže Lucius byl neoblomný. V noci stál pod jejími okny a hlídal každičký stín, který v okně zahlédl. Dárky, které jí posílal, nebyly drahé. Neurážely do očí bijícím přepychem, naopak, potěšily tím, že vždy zcela přesně uhodl její zálibu či duševní rozpoložení. Sledoval ji jako poslušný psík, ale s hrdostí a šarmem sobě vlastní. Spíš barzoj, než obyčejný psík. Sebral kapesník, který upustila a pečlivě jej uschoval. Často ji navštěvoval, jak jen to bylo společensky únosné. Sedával u jejích nohou a předčítal, co si přála slyšet. Brzy jí došlo, že je jí to jedno. Kdyby předčítal z účetních knih, cítila by se při poslechu jeho melodického hlasu stejně. Všechny tance, které mohl, si u ní zamluvil. Vedl ji po parketu, jako by se vznášela v oblacích. Bavil ji, rozesmával ji, v jeho přítomnosti si připadala o dobrých třicet let mladší. Ne-li o víc. Dopisy, které od něj dostávala, byly plné vášně. Toužil po ní a velkým problémem se ukázala skutečnost, že ona po něm také. Naštěstí vzala zavčasu rozum do hrsti.

Po pískem vysypané stezce se kdosi blížil. Poznala ho podle ráznosti kroků. Věděla, že je to Lucius. Tušila, proč přichází a už teď jí bylo smutno. Ale musela mít rozum, když ho on nemá. Ostatně, to se od ženy o třicet let starší než on, konkludentně očekávalo, ne? Zastavil se za ní, nic neříkal. Do vůně růží se pomalu přimíchala jeho osobní vůně, která ji zbavovala soudnosti. Zhoršilo se to, když jí něžně zahalil do svého hábitu, aby ji chránil před chladem postupující noci. Málem ztratila hlavu.

„Madam, chtěl bych vám říci...“

Otočila se k němu. Viděla jeho zářící oči, ve kterých by se tak ráda ztratila. „Neříkejte nic, Lucie.“

„Madam?“

„Tohle musí skončit, Lucie,“ řekla, co musela. „Nikdy jsem neměla připustit, aby to zašlo tak daleko...“ pokračovala.

„Nerozumím,“ reagoval trochu zmateně. „Nelíbí se vám růže?“ ukázal gestem na růžový sad, který tu vznikl.

„To, co ke mně cítíte, Lucie, není správné. Je to má chyba. Snad jsem zavčasu neukončila vztah, který se mezi námi vyvinul, snad jsem vás dokonce nevědomky povzbuzovala. Jsem sobecká stárnoucí žena, která se ve vaší společnosti cítila lépe, než kdykoli předtím. Neříkejte, co jste chtěl říci, protože jediná má odpověď, které se vám dostane, musí znít: ne!“

Chvíli oba mlčeli. Snažila se číst z jeho tváře, ale se stejným úspěchem by to mohla zkoušet u mramoru, z něhož byly vyrobeny lavičky stojící nedaleko, blízko fontány. „Skutečně musí?“ zeptal se po velmi dlouhé chvíli chladně.

„Musí. Teď to možná považujete za zradu. Za urážku. Možná se dokonce cítíte ponížen či zneužit. Ale časem pochopíte, že dělám to, co musím...“

Odstoupil od ní. Narovnal se, skoro jako by na ni teď pohlížel svrchu. „V tom případě se omlouvám, že jsem obtěžoval, madam. Musím jít. Dobrou noc.“ Otočil se a rázně odešel.

„Lucie!“ zavolala tiše do tmy.

Pomalu opustila vzpomínky a zaměřila se na to, co se dozvěděla o Harrym. Co věděla o Harrym, mimo toho, že je viteálem. Nezanedbatelné bylo to, že Neville Harrymu stoprocentně věří. Nebylo se co divit, Harry Nevillovi pomáhal snad odjakživa. A nejvíc tehdy, když Brumbál, budiž mu Astronomická věž lehká, zatáhl Nevilla do toho šíleného dobrodružství. Augusta si doteď vybavovala Nevillovu hrůzu, když se dozvěděl, co od něj Brumbál chce. Všichni přece věděli, že je to nesmysl. To Harry, ať už Potter nebo Malfoy, byl tím vyvoleným. Ne Neville. Jediný Harry držel při Nevillovi. Pomohl mu vypořádat se s vlastními běsy, s Nebelvíry. Se Snapem. S ní samotnou. Augusta si dodnes pamatovala, jak jí Harry vynadal za nevhodný přístup k Nevillovi. Měl pravdu, jen Augustě chvíli trvalo, než si to uvědomila. No a pak Harry zabil Brumbála. Skvělé, ne?

* * *

„Ssstarosssti?“ zeptal se vlídně Arnošt, když Harry upevnil šperk na své paži a do očí mu vstoupily slzy. Nemohl odpovědět, tak jen zavrtěl hlavou. Ovšem dávno učinil zkušenost, že Arnošta se jen tak nezbaví. Jenže nechtěl mluvit o tom, jak se v poslední době cítil. Ani o tom, co cítil ze šperku, který dostal od táty k narozeninám. Lucius se nechal inspirovat náramkem, který kdysi od Harryho dostal k vánocům. Sice vypadal jinak, byl křehčí, nebyl tvořen kusem kovu, ale jako by byl spleten z jemných kovových nití, ale fungoval stejně. Když do sebe zapadly protilehlé konce, pocítil Harry tátovy emoce.

A z toho se mu chtělo brečet. Byla to směs lásky a zoufalství.

Bylo víc věcí, ze kterých se Harrymu chtělo brečet. Od té záležitosti s Brumbálem se na něj zbytek světa díval skrz prsty. Ostatně, to se dalo očekávat. Jen pár lidí se tvářilo, že se to nestalo. I tak ztrácel přátelé rychleji, než iluze. V posledních týdnech se navíc zdálo, že ztrácí i svého otce. Navzdory šperku, který od něj k narozeninám dostal. Snad nikdy nebyl nucen čelit tak věrohodné masce chladu a ledovému ostří lhostejného pohledu, se kterým se, v těch výjimečných okamžicích, setkával dnes.

Paradoxně tak Temný pán zůstal jedinou Harryho blízkou osobou.

„Divíšššš ssse?“ zeptal se Arnošt upřímně překvapeně, když to Harry nevydržel a svěřil se mu se svým trápením. „Chovášššš sssse přesssně tak, aby ssse od tebe lidé odtáhli, a kdyžžž to konečně udělají, zasss ti to není vhod?“ nechápavě zakýval zvednutou částí těla. Už byl tak velký a těžký, že jeho pohyb rozhýbal postel, na které Harry ležel. „Jssssi krutý, rozmazlený a chladný sssspratek, proč by ssse ssss tebou měl někdo bavit?“

„Ale táta...“ odmlčel se. Nedokázal pokračovat.

„Zzzzklamal jssssi ho. Vždy věřil, že tím nejkrutějším je on. Teď vidí, že sssse zzzzmýlil,“ ubližoval Arnošt dál. „Zapomnělsss, jak ubližuješšššš sssspolužákům při vyučování?“

Nezapomněl. Doteď se budil hrůzou z děsivých nočních můr, během kterých prováděl školní trest v podobě zakázaných kleteb na Nevillovi. Toho dne Neville opustil školu a už se do ní nevrátil. Ve chvíli, kdy se Augusta dozvěděla, co se jejímu vnukovi ve škole stalo, vzala ho domů. Harry byl zoufalý. Nechtěl Nevillovi ublížit, ale bylo mu jasné, že pokud to neudělá on, udělá to někdo jiný. Někdo, kdo si to opravdu užije. Proto proti Nevillovi cruciatus použil. Snažil se přitom, aby ho nezasáhl plnou silou, aby to bylo jen takové šolichání. Ovšem Nevillův nářek byl natolik intenzivní, že bylo zřejmé, že se to Harrymu příliš nevydařilo.

„Chtěl bych, aby to bylo jako dřív. Aby mě objal a řekl, že bude všechno v pořádku. Aby...“

Arnošt už nepromluvil, ale dál kýval částí těla, tentokrát v pochybujícím modu.

Jeho slova přiměla Harryho k hlubokému zamyšlení. Litoval, že tu není nikdo, s kým by si mohl promluvit. Ne přímo o tom, co ho trápí, prostě jen tak pokecat. Dokonce Draco zmizel. Zřejmě to jeho podezřele utajované rande.

* * *

Lucius pobíhal před hořícím domem a sekýroval domácí skřítky i kouzelnické hasiče. Oheň, který zachvátil nejstarší část Malfoy manor, osvětloval okolí lépe, než nejjasnější slunce. Zářil do tmy, která, zděšená zkázou, jíž byla svědkem, prchala z jeho dosahu.

„Byl někdo uvnitř?“ ptal se hlasitě šéf hasičů panikařícího Lucia. „Slyšíte, Malfoyi? Byl někdo uvnitř?“

„Ne!“ odpověděl stejně hlasitě. „Jen já. Moje ložnice je ve východním křídle. Skřítkové mě vzbudili včas.“ No dobře, byla tam ještě Grangerová, ale protože byla ve stejném křídle, ve skutečnosti ve stejné posteli, dostala se ven bez problémů také. „Moje žena žije ve Francii.“

„Co vám tam tak vybuchuje?“ vyptával se dál hasič. Nechtěl své lidi posílat do neznáma. Běžná ochranná kouzla by nemusela působit.

Hystericky pokrčil rameny. „Co já vím? To je knihovna. Hromada starých knih...“

„...plných černé magie, že...“ doplnil hasič. Neptal se. Nebylo tajemstvím, že knihovna na Malfoy manor je černou magií prolezlá. Stejně, jako její majitel. Lucius neodpověděl, ale jeho pohled byl výmluvný. „Co je nad ní?“

„Pokoje mých synů. Ale ti jsou v Bradavicích.“

„Poděkujte Merlinovi, že... omluvte mě!“ přerušil svou řeč a odběhl blíž k domu, odkud na něj jeden z jeho zástupců něco volal.

Lucius byl bezmocný. Dobře věděl, že magie obsažená v hořících knihách znemožní přístup hasičů. Generace Malfoyů sbíraly knihy a tak byla jeho knihovna až po strop naplněna těmi nejvzácnějšími svazky z mnoha oborů.

„Víte jistě, že vaši synové jsou ve škole?“ vrátil se zpět šéf hasičů.

Lucius se zarazil. „Jistě, je přece školní rok... proč se ptáte?“ zeptal se přiškrceně.

Hasič pokrčil rameny. „Zřejmě jsme tam někoho našli.“

V Luciovi by se krve nedořezal. Zsinal tak, že kdyby neměl hasič na spěch, a to pořádně, začal by si o něj dělat starosti. „Vyneste ho... prosím...“ zasípěl. Pak se dal do pohybu. Přiblížil se k hořícímu domu tak blízko, jak jen to bylo možné. Posílal hasiče dovnitř, aby vynesli člověka, kterého tam našli. Jenže ti se báli jít dovnitř. Tohle nebyl obyčejný požár. Byl to požár živený rozhněvanou černou magií. Marně Lucius nabízel vysokou odměnu. Marně prosil.

Vedle něj se ozvalo hlasité „prásk!“, které ovšem téměř zaniklo v hluku požáru a propadajících se stropů. Proto si ho Lucius nejprve nevšiml. Až jakýsi výkřik přilákal jeho pozornost tím směrem. Spatřil hromadu sazí, ze které vyčuhovaly plavé vlasy.

„Dobby... kcha kcha... přinesl pana... chrchly chrchly... Draca,“ ozvalo se po chvíli.

„Draco!“ vykřikl Lucius jako šílený a zhroutil se na zem hned vedle svého syna. Snažil se zjistit, jestli je chlapec živý. Nic nedbal, že se ho kdosi snaží od Dracova těla odtrhnout. Musel se přesvědčit, že Draco, jeho syn a dědic, žije. Kdosi ho odrazil kouzlem, ale Lucius se nevzdával. Sledoval léčitele, kteří odnášeli Dracovo tělo z dosahu požáru, neopustil je ani na vteřinu. Vyrazil komusi z ruky pohár s lektvarem, kterým jej chtěli uspat, aby se ho zbavili. Nakonec ho museli omráčit.

Harry byl v polospánku, když na svém těle ucítil známé ruce. Přitiskl se k nim. „Sakra, Malfoyi, vstávejte!“ vyburcoval ho podrážděný hlas. Nejen podrážděný, na tom by nebylo nic divného, na to byl zvyklý. Avšak tentokrát v tom hlase bylo ještě něco, něco, co Harryho přinutilo okamžitě otevřít oči.

„Co je?“ zeptal se drobet rozmrzele.

Snape počkal, dokud si nebyl jist, že kluk poslouchá. „Na Malfoy manor hořelo,“ řekl, když si byl jist jeho pozorností.

Prudce se posadil. „Co je s otcem?“ vyhrkl vyděšeně.

„Je v pořádku. V rámci možností. Ale váš bratr je u Svatého Munga.“

Harry už byl na půli cesty ke koupelně, ze skříně, poslušny jeho neverbálního kouzla, vyskakovaly součásti oděvu a rozkládaly se na postel. Uprostřed kroku se zarazil. „Draco? Co se mu stalo?“

Snapeova tvář byla nehybná. „Zdá se, že byl doma, když začalo hořet. Vy jste nevěděl, že opustil školu?“ zeptal se přísně.

„Nevěděl jsem, že šel domů, psali jsme otci, ať nás tento víkend nečeká,“ neodpověděl Harry na položenou otázku.

Spěchal. Ne, že by mu bylo Draca bůhvíjak líto. I když se jejich vztahy srovnaly, pořád z něj nebyl nadšený. Ale věděl naprosto přesně, co to pro Lucia znamená. V mžiku byl oblečený. „Půjdu za otcem,“ sdělil Snapeovi.

Ten jen přikývl. „Myslel jsem, že tam budete chtít jít. Uvolnil jsem krb ve společenské místnosti, abyste mohl jít rovnou do haly Svatého Munga.

* * *

Harry šel do knihovny. Kluka, který mu posluhoval, poslal do Zmijozelu s věcmi na vyučování, aby je nemusel tahat s sebou. Měl plnou hlavu starostí a knihovna byla místem, kde ho jistě nebude nikdo vyrušovat. Dnes ráno, na hodině Černé magie, to zase bylo výživné. Harry tam chodit nechtěl. Jednak mu byl Carrow více než odporný, a pak, stejně ho nemohl nic naučit. Harry si nemyslel, že by obsáhl všechno vědění na světě, ale hodiny vedené Carrowem byly snad ještě zbytečnější, než hodiny Umbridgeové blahé paměti. Stejně, Harryho by zajímalo, co se vlastně s Umbridgeovou stalo. Už hodně dlouho o ní nebylo slyšet. Z nějakého důvodu Snape trval na tom, že Harry do hodin Černé magie prostě docházet musí. Zřejmě tím ukájel své sadistické choutky, alespoň Harry ho z toho podezříval. Jiný důvod prostě neviděl. Tolik ztraceného času. Vždyť by se neflákal, učil by se. Tak, jako to dělal za Umbridgeové. Ovšem ředitel, který jindy odsouhlasil, byť nepříliš nadšeně, většinu Harryho nápadů, se nějak zasekl a nešlo s ním hnout.

Zamyšleně kráčel chodbami a nevšiml si postavy, kterou minul u jednoho z četných výklenků. Ani hůlky, která se na něj zaměřila. Nezaslechl ani tiše zašeptané „Crucio!“

Voldemort zamyšleně sledoval Lucia, který mu podával pravidelné hlášení o tom, co se stalo na ministerstvu i jinde. Nejraději by ho „zaavadil,“ jak tomu říkali mladí Smrtijedi. Ne kvůli tomu hlášení, které ho dnes absolutně nezajímalo. Kvůli něčemu, o čem Lucius neměl nejmenší tušení.

Bylo to před lety, ještě před tou nehodou s malým Harrym. V době, kdy si pořizoval viteály. Jeden z nich ukryl v knihovně na Malfoy manor. Vpravdě ukryl, protože si byl naprosto jist, že Lucius absolutně netuší, co má ve své knihovně. Z jednoho prostého důvodu. Lucius do své knihovny nechodí. Knihovna na Malfoy manor patřila k největším klenotům, které kdy Voldemort v tomto směru poznal. Obsahovala jedinečné svazky, mnohdy poslední toho kterého díla. Drahé, to ano, ale především vzácné. Voldemort nikdy nepoznal někoho, jehož vztah ke knihám by byl tak vlažný, jako Luciův. Dokonce i Crrabe s Goylem přečetli víc knih, než Lucius. Proto se domníval, že když svůj viteál uloží do Luciovy knihovny, bude tam v naprostém bezpečí.

A pak došlo k požáru na Malfoy manor. Nechtěl to Luciovi říkat, ale tak obrovské poškození sídla zavinil právě jeho deník. To on rozdmýchal požár do tak děsivých rozměrů, že hasiči odmítli konat svou povinnost a jen se soustředili na to, aby nechytlo něco dalšího.

Jistě, na okamžik ho napadlo, že Lucius z nějakého důvodu svůj dům podpálil. Zřejmě pojistný podvod, to by na Lucia sedlo. I naprostá neúcta k pokladům ukrytým v zaprášených policích jeho knihovny. Jenže Lucius, i když je to odporně slizký had, by nikdy nevystavil nebezpečí svého syna. To, spolu s výsledkem vyšetřování skřetů, kteří ve vzniku a rozšíření požáru neshledali sebemenší stopu zavinění, ho přesvědčilo o tom, že Lucius je v požáru svého sídla nevinně. Zřejmě za to skutečně mohl ten starý skřítek. Dobře, že se ho Lucius zbavil.

Ovšem žádná z těchto logických námitek nedokázala uklidnit hněv, který se Voldemorta zmocnil, když zjistil, že další z jeho viteálů je nenávratně ztracen. Jednou v životě od toho zdegenerovaného idiota něco závažného potřeboval. Co na tom, že mu to neřekl. Stejně ho zklamal. Voldemort si uvědomoval, že tohle je i na něj příliš. Lucia potřeboval. Stejně tak věděl, že kdyby Luciovi dal deník a řekl, že je to pro něj velmi důležité, Lucius by obětoval vlastní život, aby deník chránil. Na cokoli jiného je Lucius příliš zbabělý. Ale... když Voldemort měl tak strašný vztek!

„Dobře, Lucie,“ ovládl se. „Vidím, že jsem měl při výběru ministra šťastnou ruku,“ pochválil. To nepředstíral, Lucius si skutečně jako ministr vedl dobře. „Co máš pro mě ty, Severe?“ vyzval druhého Smrtijeda ke zpovědi. „A neříkej mi, že bych měl Carrowovy stáhnout ze školy.“

Snape se zamračil, ovšem jen tak, jak mohl v přítomnosti Temného pána. „Pak není co říci...“ odtušil. Voldemort se ušklíbl. Věděl, jak Severus nenávidí oba sourozence. Dobře znal jeho názor, ale v tuto chvíli ho nehodlal akceptovat. „Možná umí zabít, ale jejich pedagogické schopnosti se pochybují v záporných hodnotách. Studium mudlů není až tak důležité, ale Černá magie je důležitý předmět. Měl by ho vyučovat někdo, kdo umí víc, než kletbu cruciatus. Ovšem pokud smyslem jeho dosazení byla likvidace čistokrevných kouzelníků, pak nemám námitek...“

„Co to říkáš?“ zeptal se Voldemort znepokojeně. Upřímně, pokud by si Carrow pohrál s někým z Mrzimoru, nevadilo by mu to. Ovšem věděl, že to by Severus neřešil.

Snape pokýval hlavou. „Carrow napadá studenty z čistokrevných rodin, cruciatus zkouší i na studentech Zmijozelu. Je jen otázkou času, kdy některého z nich zabije.“

Lucius měl zvláštní pocit, dost nepříjemný dlužno podotknout, že Severus chodí kolem horké kaše. To by ovšem znamenalo jediné...

„Poslyš, Lucie, nemáš pocit, jako by nám Severus chtěl něco naznačit, ale vlastně o tom nechtěl vůbec mluvit?“

Luciovy ruce se samovolně zaťaly v pěst. „Můj pane...“

Nedomluvil. Voldemort totiž překvapeně, bolestně, rozzuřeně vykřikl a zhroutil se ze svého křesla k zemi.

To je náš konec, blesklo Snapeovi hlavou. Bylo jasné, že Temný pán neocení, že byli svědkem jeho kolapsu.

Voldemort poznal tu bolest. Obzvlášť vypečený cruciatus. Protože jemu nikdo neubližoval, napadla ho jediná možnost. Ponořil se do hlubin své duše a našel pojítko mezi sebou a svým zelenookým viteálem. Jeho očima sledoval dění. Znovu vykřikl, tentokrát nenávistí. Opustil Harryho mysl. Potlačil bolest, která ho týrala, postavil se na nohy. Vytáhl hůlku a přistoupil k Luciovi. Ten, v těžce potlačované hrůze, o krok ustoupil. „Tvoji ruku, mazlíčku!“ přikázal Voldemort. Lucius okamžitě poslechl a napřáhl k Temnému pánovi levou ruku. Voldemort kouzlem roztrhl Luciův kabát, nic nedbal na to, že Lucius určitě bude nadávat, že to bylo jeho drahé oblečení, a přiložil hůlku k černému znamení.

Harry lapal po dechu. Myslel, že to nevydrží. Tím, jak ho překvapil, nestihl Harry zavčasu reagovat, a když se pak svíjel v krutých bolestech, už kouzlit nedokázal. Snažil se zvednout a rozhlížel se po útočníkovi. Kromě odhozené hůlky ležící tak tři kroky od něj nikoho neviděl.

Snapea tak nějak nepřekvapilo, že se na podlaze před křeslem Temného pána třásl právě Carrow. Předpovídal mu to, varoval ho, ale ten idiot nedbal. Teď sklidí, co zasel.

„Severe, vrať se do školy a postarej se o Harryho. Lucie, musím připustit, že jsem měl víc důvěřovat Severovu úsudku. Jestli si to přeješ, ujmi se našeho drahého Amyca, který se rozhodl pilovat svůj oblíbený cruciatus na Harrym...“

Carrow se začal šíleně smát.

„Nemusím se zdržovat se zakázanými kletbami, že ne, můj pane,“ zeptal se Lucius poníženě. A zlověstně.

Voldemortův smích byl skoro tak šílený, jako Carrowův.

* * *

Hermiona se přemístila na hranici Luciových pozemků a počkala na skřítka, který ji doprovodil až k pánovi domu. Od toho velkého požáru, který na Malfoy manor propukl, se s Luciem téměř neviděla. Rozhodně s ním nemluvila, zahlédla ho několikrát ve městě. Po sově mu poslala dopis, ve kterém ho ujišťovala, že je ráda, že se Dracovi nestalo nic vážného. Odpověď přišla obratem. Sice stroze, ale přesto v rámci možností upřímně, děkoval za projevený zájem. S tím, že teď bude zaneprázdněn opravou domu, takže na ni nebude mít moc času. Ale že se rozhodně ozve.

Také se ozval. A rozhodně. Jeho „ozvu se“ neznamenalo „nikdy víc tě nechci vidět“. Dnes ji tedy chtěl vidět. Našla ho na staveništi. Osobně dohlížel na stavební práce. Hermionu překvapilo, že rekonstrukce, tedy spíš kompletní nová stavba, byla prováděna běžným, téměř mudlovským způsobem. Lucius se usmál, tentokrát pouze shovívavě. Vysvětlil jí, že kouzla, která obklopují sídlo, by se nemusela snést se stavebními kouzly. Stavba podobných sídel vždy probíhá tak, že se používá co nejméně kouzel. Jistě, jedna věc je kouzlem vyhloubit základy. To ničemu nevadí. Ale kouzla, která by měla stavbu držet pohromadě, to už je něco jiného. Když si Hermiona uvědomila, že bude mít možnost sledovat založení a vznik kouzelnického rodového sídla od úplného začátku, protože přesně proto ji Lucius zavolal, byla nadšená. V duchu si vytvářela seznam literatury, kterou bude muset nastudovat, aby byla dostatečně vyzbrojena teoretickými znalostmi. Zatím tiše hltala každé Luciovo slovo.

„A jak je to s ochrannými kouzly?“ zeptala se nakonec zvědavě.

„Kouzla obklopující panství se udržela. Bude třeba obnovit kouzla chránící samotný dům. To bude obtížné. Čtyřicet generací Malfoyů posilovalo kouzla kolem manoru, až vytvořilo neproniknutelný krunýř. Teď bude třeba začít od začátku.“ Odmlčel se. Hermiona chápavě přikývla. Překvapilo ji, když zjistila, že nad odklizenými troskami domu cítí něco jako smutek.

„Můžete sepsat vědeckou práci o tom, co se stane, když začne hořet dům skrz na skrz prolezlý černou magií,“ nadhodil ironicky.

Co dodat.

* * *

Poslední dobou se stalo pravidlem, že když Harry navštívil svého kmotra, měl pocit, že obtěžuje. Hlasy doléhající ze společenských místností až sem, do přijímací haly, ho přesvědčily, že jeho kmotr má společnost. Zřejmě se dobře baví.

„Mám vám vyřídit,“ řekl Harry stručně, „že Temný pán by rád viděl, kdybyste se ujal výuky Černé magie v Bradavicích...“

Sirius na Harryho zprávu nejprve nereagoval. Zamyslel se. Nejen nad obsahem. I nad formou, jakou Harry vzkaz vyřizoval. Usmál se. Bylo zřejmé, že si Harry nemyslí, že by to byl dobrý nápad. Sirius nemusel být žádný génius, aby pochopil proč. Zřejmě ho nepovažuje za dostatečně fundovaného pro tento veskrze zajímavý předmět. Něco v tom smyslu Harrymu sdělil.

Harry se zatvářil shovívavě. „Nezlobte se, ale nevypadáte jako ukázkový profesor Černé magie...“

Zřejmě bude potřebovat malou lekci, chlapec, rozhodl se Sirius.

„Mohu vědět proč?“ zeptal se. A když Harry nevypadal, že by chtěl na tuto otázku odpovědět, nabídl možný důvod. „Protože mě Moudrý klobouk zařadil do Nebelvíru?“

Harry tak trochu přisvědčil.

„A podle tebe jsou všichni Nebelvíři neschopní?“ pokračoval ve výslechu Sirius. Tvářil se přísně, ale bavil se nad tím, jak se Harry necítil příjemně. „Myslel jsem, že jsi byl s Removým výkladem spokojen.“

Harry pohnul nesouhlasně hlavou. „To je něco jiného.“

„Aha,“ vedl Sirius rozhovor dál, „takže nejde o Nebelvír obecně, jde konkrétně o mě. Myslíš, že jsem neschopný?“ Na přímou otázku se Harrymu nechtělo odpovídat tuplem. „Myslím si, Harry, že jsi mě tímto svým přístupem urazil. Mám právo dožadovat se zadostiučinění.“

Znovu nesouhlasné gesto. „Nebudu s vámi bojovat.“

Siriův výraz varoval. „Trvám na tom,“ řekl přísně.

Harry si povzdechl, vytáhl hůlku a zaútočil, aby měli tuhle frašku z krku. Upřímně, nechápal, co to do něj vjelo, že dal najevo, co si o rozhodnutí Temného pána stran obsazení uvolněného místa v pedagogickém sboru myslí. Rozhodně nechtěl svého kmotra urazit, jen... no... nevěřil, že by Sirius patřil k těm, od kterých by se mohl něco naučit.

Jenže se stalo něco, s čím nepočítal. Sirius ani nevytáhl hůlku, aby se bránil. Harryho kouzlo se samo začalo chovat divně. Sotva opustilo Harryho hůlku, rozlétlo se do stran a minulo Siria v naprosto bezpečné vzdálenosti. Zarylo se do zdí starého domu. Odpovědí, avšak stále ne Siriovou, byly magické výboje, které s Harrym pohazovaly po hale a bolestivě jím tloukly o vše, co se postavilo do cesty. Harry vykřikl, směsice překvapení a bolesti ho naprosto vykolejila. Viděl, jak jeho kmotr stojí uprostřed haly, ruce založené na hrudi, v klidu sleduje, co se děje. Dokonce měl Harry pocit, že ve tváři svého kmotra zahlédl výsměch. Náhle vše ustalo a Harry spadl na zem. Předpokládal, že si vyvrkl kotník. Vztekle se zadíval na svého kmotra a chtěl mu vynadat. Tohle byl hloupý vtip. Jenže Sirius ho nepustil ke slovu. Najednou se tvářil nepřístupně, přísně, skoro krutě. Takhle ho Harry neznal. „Možná znáš pár kouzel, Harry, ale ve skutečnosti nevíš vůbec nic. Jak sis mohl myslet, že můžeš beztrestně zaútočit na někoho, jako jsem já, v jeho vlastním domě? Copak nevíš nic o ochraně, kterou starobylé sídlo poskytuje hlavě rodu?“ Prudce mávl rukou a neverbálním kouzlem nacpal Harryho do krbu. „Vyřiď, že to místo beru. Nastoupím v pondělí. A ještě něco,“ dodal, když se Harry sápal po misce s Letaxem, „podceňuješ lidi, Harry. To by se ti mohlo jednou ošklivě vymstít.“

Když Harry zmizel v zášlehu plamenů, Sirius ještě chvíli stál a hleděl do krbu.

„Nebyl jsi na něj příliš přísný?“ ozvala se z obrazu Walburga.

Sirius se k ní zdvořile otočil. „Příliš přísný? Zapomněla jsi, jak jsi mě naučila této starodávné moudrosti?“

Walburga se uchechtla.

Ještě chvíli mluvili, pak se Sirius vrátil ke svým hostům. V krátkosti jim sdělil, že bude přednášet v Bradavicích Černou magii a načrtl osnovy, kterých by se chtěl držet. Minerva pozorně poslouchala. Věděla, že není v jejích možnostech rozhodovat o tom, kdo bude v Bradavicích přednášet, ale když vyslechla Siria, zdálo se jí to jako dobrý nápad. Alespoň bude mít jistotu, že novou posilou pedagogického sboru nebude nějaký úchylný sadista. Ze Siria se vyklubal rozumný, dospělý (konečně) muž, který si je vědom své síly a svých schopností. Nebude cítit potřebu si něco dokazovat. Navíc, Blackové vždy inklinovali k černé magii, Minerva nepochybovala o tom, že Sirius v tomto směru není žádný nýmand. Ve skutečnosti ji dost překvapilo, tehdy, před lety, když ho Moudrý klobouk zařadil právě do její koleje.

Po půl hodině víceméně soustředěného Siriova výkladu, když už nebylo, co k tématu dodat, se Aberforth obrátil k Augustě. „Co jsi chtěla říci o tom zaklínání?“

* * *

Lucius se posadil k baru. Kývnutím hlavy poděkoval barmanovi za pití, které před ním přistálo. Dnes měl chuť vypnout. Pořádně se odvázat. Bezohledně si užívat, vybít svou frustraci, svůj vztek, své zoufalství. Upíjel ze sklenky a rozhlížel se kolem sebe. Všiml si několika vhodných exemplářů. Nedaleko se u stolku usadil mudlovský pár, jemu mohlo být tak pětadvacet, jí o rok, dva méně. Luciovi se líbili oba. Rozhodl se, že je osloví a naklonil se k barmanovi, aby těm dvěma donesl rovněž něco k pití. Přitom si nemohl nevšimnout, že ho ta dívka pozoruje téměř vyzývavě. Jejímu partnerovi se to zřejmě příliš nezamlouvalo, ale koho to zajímá, že...

Po chvíli odcházeli do Luciova soukromého pokoje. Luciovi bylo jasné, že jejich představy o dnešním odpoledni, večeru a noci se dost podstatně liší. Netušil, jakým způsobem ti dva ke svým představám dospěli. Evidentně měli pocit, že si s Luciem dobře rozumí a dohodli se na tom, že oni dva si budou užívat a on je při tom bude pozorovat. Ano, Lucius netušil, jak k takovému závěru došli. On nic takového neříkal, ani si nemyslel.

Dveře se za nimi zavřely. Holka, jmenovala se Annie, se znepokojeně otočila, když slyšela cvaknutí zámku. Nechápavě se podívala na Lucia, který stal dost daleko ode dveří na to, aby to byl on, kdo je zavřel.

„Posaď se na křeslo,“ přikázal Lucius klukovi, „a seď. Já se zatím pobavím s tvou holkou.“ Přistoupil až k ní a položil jí ruce na ramena. Vysmekla se mu. Kluk začal protestovat. Lucius se mu vysmál, holku chytil za ruku, kterou zkroutil za záda. Neverbálním kouzlem kluka umístil do křesla a připoutal ho tam.

Skončil s nimi nad ránem. Lhostejným pohledem sledoval zubožená, ještě dýchající těla. Netrval na tom, že musí zemřít. Znovu se sklonil k oběma mladým lidem a vymazal jim paměť. Rozhodl se, že je nechá někde v dosahu mudlovské pomoci. Kouzlem se očistil, oblékl, chvíli se před zrcadlem upravoval. Aby byl jako ze škatulky. Nakonec těla přemístil do jiného města, kde je odložil v parku v centru města.

Chvíli se procházel po městě, vdechoval ranní vzduch a sledoval blednoucí hvězdy. Přemýšlel o tom, co mu Augusta říkala ohledně Harryho a viteálů. Byl rád, když si vzpomněl na jednoho z pravidelných hostů svého podniku. Jakýsi exorcista. Je dobré znát ty správné lidi.

* * *

Voldemort uvažoval o tom, že v Harrym získal opravdu schopného Smrtijeda. Tehdejší Luciův nápad vychovat chlapce jako Malfoye nesl své ovoce a bylo čím dál jasnější, že vítězství v celé této válce se s Harryho příchodem do řad Smrtijedů přiklonilo na jeho stranu. Už chlapce pověřil několika drobnými úkoly a ten nejenže je všechny splnil k naprosté spokojenosti svého pána, dokonce při jejich plnění používal hlavu. Příjemná změna.

Co ho trochu mrzelo, vlastně hodně, byla skutečnost, že ztratil to malé štěně, které k němu nábožně vzhlíželo, obdivovalo ho a... a... a... mělo ho rádo. Harry dospěl a tyto dětské projevy velmi omezil.

I tentokrát měl pro něj úkol, který ovšem vyžadoval, aby Harry vedl skupinu ostatních. Voldemort si uvědomoval, že to bude pro některé staré Smrtijedy tvrdý oříšek, ale nehodlal ustoupit jen proto, že to raní jejich ega.

„Harry, pojď ke mně,“ oslovil chlapce. Ten se bez dalšího sesunul před jeho trůnem, s hlavou skloněnou. Výsady, kterých požíval Lucius při komunikaci s Temným pánem, se na jeho syna nevztahovaly. „Dozvěděl jsem se, že ve vesnici nedaleko White Church se možná ukrývá někdo z té pofiderní organizace, co zbyla po Brumbálovi, kterého jsi mě tak laskavě zbavil. Byl bych rád, kdybys to prověřil. Vezmi si pár lidí a dojdi tam. Ale opatrně,“ dodal ještě, protože nechtěl, aby se jeho chlapci něco stalo, „je možné, že jich je tam víc, a že jsou dobře chráněni.“

„Mám jen zjistit, jestli tam někdo nebo něco je?“ ujišťoval se Harry, že správně pochopil instrukce.

Voldemort přikývl. „Ano. Mezitím si něco zařídím. Až budeš vědět co a jak, přijď mi to hned říci.“ Zvedl se ze svého křesla a rychle odcházel zástupem Smrtijedů, kteří mu vzdávali povinnou úctu.

Po jeho odchodu se Harry zvedl z podlahy. Vyhledal pohledem svého otce, ten přikývl a než se připojil k Harrymu, ještě se otočil k Severovi a něco mu důrazně připomínal. Harry zamířil k východu dosud existujícím špalírem. Kráčel rázně, cestou ukazoval na jednotlivé Smrtijedy a tvářil se, že si vyloženě neužívá fakt, že je oslovuje slovem „Ty.“

„Ty, ty, ty a ty,“ vybral si Smrtijedy, které chtěl vzít s sebou.

Ozvalo se za ním podrážděné zavrčení. „Ty rozmazlenej spratku! Jak se opovažuješ chovat se ke mně takhle povýšeně. Pro tebe nejsem žádnej 'ty', je ti to jasný? A zapomeň na to, že bych s tebou někam šel.“

Harry se nezastavil, neotočil. Zahlédl pod závěsy nejbližšího okna samet hadího těla. „Sssseejmi ho,“ přikázal syčivě.

Velký had vyrazil proti Dolohovi a o jeho úmyslech nebylo pochybností. Dolohov zuřil. Vztek zcela zatemnil jeho úsudek. Už dlouho s nelibostí sledoval přízeň, které se dostávalo mladému Malfoyovi, ale tohle už bylo příliš. Aby Temný pán opomenul zásluhy svých starých dobrých služebníků a nutil je poslouchat toho hajzla, tohle prostě odmítal přijmout. Nemohl. Zahodil by tím léta věrnosti a práce pro Temného pána. Všiml si, že se k němu žene odporný had, ostatně, celé tohle hnízdo bylo dost odporné od chvíle, kdy Temný pán dovolil tomu spratkovi, aby sem nastěhoval hromadu hadů. Uhnul z hadova dosahu a v tom okamžiku se z hrotu jeho hůlky odpoutal klikatý rudý záblesk směřující Harrymu do zad.

A pak se to stalo.

V Harryho tváři se objevil krutý úsměv. Bylo pěkné sledovat, jak to potká i někoho jiného. Potter Hall, po generace svými vlastníky pečlivě opatřovaný ochrannými kouzly a spojovaný s majiteli magickou energií, odmítl připustit, aby někdo na Harryho zaútočil. Absorboval energii Dolohova kouzla, takže se neškodně zakouslo do starých pevných zdí. Vzápětí jej omotal světle modrou pavučinou vlastního kouzla a přitiskl jej k zemi.

Harry přišel až k němu. Dolohov se zmítal na zemi, snažil se osvobodit. „Proč si myslíš, že mě můžeš napadnout v mém vlastním domě?“ zeptal se ho Harry chladně. Ušklíbl se. „Copak nevíš nic o ochraně, kterou starobylé sídlo poskytuje hlavě rodu?“ zopakoval Harry Siriovu radu.

Lucius nestačil zareagovat. Teď byl vděčný za existenci starobylé magie sídla. Ovšem uvědomil si, že tohle bude další mrtvola. Harry vypadal velmi rozhodně. Na jednu stranu se mu Lucius nedivil, ale na stranu druhou, je tohle ještě vůbec Harry? Severus stál dosud na svém místě, i on v Harryho tváři četl jako v otevřené knize. Vlastně i ostatní přítomní tušili, že bude zle. Rychle se rozestoupili, někteří zakopli o těla, která se jim pletla pod nohy.

Jediný, kdo zřejmě netušil, co se děje, byl Dolohov. Chrlil jednu nadávku za druhou, Lucius místy netušil, čeho se vlastně nadávka týká. Mnoho těch slov vůbec neznal, slyšel je prvně v životě.

„Sssssvačina!“ zavelel Harry a všude přítomní hadi se vrhli na Dolohova. Harry se otočil a odcházel z místnosti. Lucius ho následoval, obratně se vyhnul hromadě, která snad, kdysi, bývala Dolohovem. Obrovský pletenec syčících hadů, křik, který se pomalu měnil v chroptění, pach smrti, který bouřil krev, adrenalin, který rozšiřoval zornice. Lov začal.

* * *

Harrymu se z postele tak strašně nechtělo, jako už dlouho ne. Snad, před lety, když byl ještě hodně malý a posluhoval u svých mudlovských příbuzných, tehdy tolik toužil, aby se mohl ještě na chvíli zabalit do chatrné přikrývky a alespoň na chvilku uniknout z krušné reality zpět do světa snů. A pak se sny staly skutečností a on se ocitl v ráji. Tedy, na Malfoy manor. Jako milovaný Luciův syn. Mimo jiné to znamenalo, že mohl spát, jak dlouho chtěl.

V noci do jeho pokoje opět přišel ředitel školy. Harry ho podezříval, že za ním chodí docela rád a už se smířil s tím, jakým způsobem ho k tomu Harry původně donutil. Ale pšššt, něco takového se řediteli školy nesmí říkat ani v legraci. Trvá na tom, že je vydírán a nucen. Nucen zejména k tomu vzrušenému a vzrušujícímu sténání, které nedokáže potlačit, když se Harryho dlaně rozběhnou po jeho těle. Také je nucen ke kletbám, ale mnohem častěji k prosbám, které sklouzávají z jeho okoralých rtů ve chvíli, kdy se Harry rozhodne trochu ho pozlobit, než mu umožní prožít osvobozující uvolnění. Pak je také nucen jemnými dotyky zkoumat každé zákoutí Harryho těla, něžnými polibky pokrývat Harryho tvář... zkrátka, je nucen ke všemu. A určitě je to všechno proti jeho vůli. Ale Harry věděl své. Zvlášť, když pozoroval Severovu spící tvář. Tolik klidu a spokojenosti v ní neviděl ani tehdy, když se Severovi, tedy profesoru Snapeovi samozřejmě, podařil nějaký obzvlášť vypečený lektvar.

Bylo to uspokojivé jako vždy. Ale až pozdě v noci přišlo to krásné. To, po čem Harry bytostně toužil. Co poslední dobou tolik postrádal. Konejšivé objetí pevných paží. Harry se schoulil na hrudi svého milence a nechal se ukolébat pomalu se zklidňujícím dechem. V takových chvílích měl znovu velmi intenzivní pocit, že je všechno v pořádku, že všechno dobře dopadne, že je, když ne milován, tedy alespoň akceptován a chtěn. Poslední dobou toto bývala jediná objetí, kterých se mu dostávalo, a Harry byl z toho zoufalý.

Dnes ráno se probudil, když se ředitel zvedl z postele, aby opustil zmijozelskou kolej dřív, než si někdo všimne jeho přítomnosti. Jako ředitel školy měl otevřeno mnoho únikových cest, ale nerad by vymazával paměť nějakému příliš rannímu ptáčeti.

„Není mi dobře,“ zahučel na Snapeův dotaz stran svého zdraví.

Severus mlčky přikývl. Co dodat. Dnes v noci nespal. Tišil Harryho bezděčný noční pláč. Stávalo se to teď čím dál častěji. Chlapec nebyl z mramoru, jakkoli přesně tak vypadal. Jeho duše byla křehčí, než se zdálo a to, čemu nedovolil projevit se přes den, při vědomí, si našlo cestu ven v noci, když spal. Brzy si Severus uvědomil, že když spícího Harryho pevně obejme, chlapec se uklidní. Proto vždy po skončeném milování dbal, aby Harry usínal v jeho objetí. Ve skutečnosti nevěděl, co chlapce tolik trápí. Vždyť měl všechno. Co mu scházelo? Severus nevěděl. Muselo to být ale něco velmi vážného. „Měl byste si odpočinout, pane Malfoyi,“ řekl formálně Severus.

Harry ho překvapil. Neodměnil ho totiž nesouhlasným či dokonce káravým pohledem. Neodměnil ho žádným pohledem. Jen seděl uprostřed postele, dosud zamotaný v dece a prohlížel si kliku na dveřích do soukromé koupelny. Severus by byl přísahal, že navzdory tomuto upřenému pohledu Harry vůbec netuší, na co se vlastně dívá. Když chtěl mluvit dál, ozval se Harry. „Dnes hned po snídani máme první hodinu Černé magie pod vedením mého kmotra. Obávám se, že by si bral osobně, kdybych se nedostavil.“

Něco v tom, jakým způsobem to řekl, přilákalo Severovu pozornost. Chvíli si Harryho prohlížel, viděl rozpačitý výraz v jeho obličeji. Přemýšlel, co se asi tak mohlo stát a pak ho to napadlo. Ušklíbl se. „Řekl jste mu, že je neschopný?“ zeptal se pobaveně.

Harry se zamračil. „Nechce se mi o tom mluvit,“ odtušil a zalezl ještě na chvíli do peřin.

Severus byl na odchodu, ale ještě jednou se vrátil. Chvíli si prohlížel Harryho a pak, naprosto nenavyklým gestem, přejel prsty po jeho tváři v náznaku pohlazení. „Teď spěte. Pošlu skřítka, aby vás vzbudil a přinesl snídani půl hodiny před začátkem vyučování. Po hodině Černé magie půjdete spát, omluvím vás z ostatních předmětů. Předtím si zajdete ke mně pro lektvar.“

Harry se na něj, z pod přikrývky, nedůvěřivě podíval. „Myslíte, že potřebuji bezesné tonikum?“ zeptal se.

Severus nezavrtěl hlavou, ale přesto to vypadalo, jako by to udělal. „Misericors somnus,“ opravil Harryho předpoklad.

Harry otevřel pusu, aby něco řekl, ale cítil, jak se mu stahuje hrdlo, tak raději neřekl nic. Nechtěl si to přiznat, ale ředitelova starost a péče ho dojímala. A také to, že se na nic neptal. Jen přikývl a schoval tvář pod přikrývku.

Severus zamyšleně opustil Harryho soukromý pokoj. Chvíli stál za dveřmi, a když nezaslechl zámkové kouzlo, použil své vlastní.

Podruhé ten den se Harry probudil o dvě a půl hodiny později. Cítil se trochu lépe, než když ředitel odcházel, ale nebylo to nic extra. Skřítek, který ho přišel vzbudit, připravoval snídani, kterou přinesl. Harry se rychle osprchoval, skřítek mu pomohl s oblékáním. Posnídal a stihl dojít k učebně Černé magie zároveň se Siriem Blackem. Pozdravili se a Black otevřel dveře učebny. Všichni rychle vstoupili dovnitř. Byli by si rádi vyměnili své názory na nového vyučujícího, zejména studentky byly plné dojmů, ale protože netušili, co od něj čekat, a dosud měli v paměti Carowův způsob výuky, raději mlčeli. Rychle zaujali svá místa v učebně.

Na lavicích ležely připravené knihy. Pro každého jedna. Byly to staré knihy přesně v té vazbě, kterou měl Harry tak rád. Těšil se, až se bude moci knihy dotknout. Přišel na své místo, ale najednou měl pocit, že něco není v pořádku. Něco s tou knihou. Draco se natáhl po knize ležící na jeho části lavice.

„Ne!“ zašeptal prudce Harry. Vysloužil si tím souhlasný úsměv profesora Blacka. Draco se zarazil a tázavě se na Harryho podíval. „Nevíš, co říkal otec o starých knihách?“ pokračoval Harry šeptem.

V učebně se ozvaly výkřiky, skřeky, vrčení, drobné výbuchy. Každý, kdo se dotkl ´své´ knihy byl, bez výjimky, popálen, pokousán, pořezán, zkrátka bylo mu knihou nepříjemně ublíženo.

„Silencio!“ ozval se klidný Blackův hlas. Nářek poraněných studentů přestal být slyšet. „Je to zvláštní,“ pokračoval, když si byl jist jejich pozorností. „Přijdete do učebny Černé magie, uvidíte neznámé předměty a bez dalšího na ně začnete sahat. Vidím, že jen oba Malfoyové, Zabini,“ rozhlédl se po učebně, „Grangerová a Tompsonová měli dost rozumu, aby to nedělali. Tristní skóre,“ pokýval hlavou. Znovu si prohlédl studenty. Ti se šklebili bolestí. „Vidím, že žádné vaše zranění není životu nebezpečné, takže budeme pokračovat ve výuce. Na ošetřovnu si dojdete o přestávce.“ Zrušil tišící kouzlo, ale hůlku držel významně v ruce. Ozýval se jen tichý vzlykot. Ve skutečnosti měl pravdu. Zranění nebyla vážná. Sice bolela, ale dalo se to vydržet. Proto se rozhodl pro tento drastický způsob výuky. „Takže, kdo mi řekne, co se vlastně stalo? Harry, prosím...“ vyvolal Harryho, když se nikdo nehlásil. Překvapilo ho, že ani Grangerová nezvedla ruku. Podle toho, co o ní slyšel, čekal pravý opak.

„Tyto staré knihy,“ začal Harry odpovídat, „jsou většinou opatřeny kouzly proti svévolnému a nežádoucímu čtení. Zkrátka, jejich obsah je příliš nebezpečný na to, aby je četl někdo nedostatečně vzdělaný. Takže, člověk musí nejprve dokázat, že je schopen poradit si s kouzlem bránícím mu knihu otevřít, teprve potom může začít číst, co je uvnitř. Lehčí forma těchto kouzel se často používá v rodinách, kde jsou malé děti,“ ušklíbl se, když si vzpomněl, jak se poprvé popálil o dveře do Luciovy pracovny. „Než říkat stokrát ´sem nelez´, stačí jednou praštit,“ dodal na vysvětlenou.

Sirius se usmál. „Správně, Harry. Všiml jsem si, že jsi jako první odmítl sáhnout na knihu, ještě jsi varoval Draca. Jak tě to napadlo?“ položil další otázku.

Harry pokrčil rameny. „Měl jsem divný pocit. Začal jsem ho zkoumat a pak jsem si vzpomněl na to, co o starých knihách říkal táta.“

Sirius se usadil do pohodlného křesla za katedrou, ruce volně položil na desku stolu. „Dobře. Tedy osobní zkušenost, ta dělá hodně. Mě by ale zajímal spíš ten divný pocit, o kterém jsi mluvil. Zkus ho popsat...“

Když hodina skončila, měl Harry pocit, že se mu rozskočí hlava. Tak moc mu třeštila. Musel ale přiznat, že jeho kmotr si s první hodinou poradil opravdu dobře. Teorii vykládal zajímavé, téměř zábavně, zavčasu ji prokládal praxí. Na konci hodiny všichni věděli, že kouzla, která chrání staré knihy plné nebezpečných kouzel, jsou aktivní a pasivní. Věděli, jak zjistit jejich přítomnost, jak se s nimi vypořádat a co udělat, když se to z nějakého důvodu nepodaří. Nakonec, když profesor Black hodinu ukončil a poslal zraněné studenty na ošetřovnu, nikomu se nechtělo. Harry si sbalil věci, na chodbě odchytil svého posluhu, a nechal ho odnést plnou tašku do koleje. Sám pak zamířil do ředitelny. Zastavil se ovšem v půli cesty a změnil směr. Bylo zřejmé, že ředitel s lektvarem bude spíš v laboratoři, než v ředitelně. O půl hodiny později zalezl do postele ve svém pokoji, obrátil do sebe lektvar, skleničku postavil na noční stolek a upadl do milosrdného spánku. Milosrdného proto, že nedovolil jeho podvědomí řešit strasti denního života a tím mu umožnil klidný, nerušený a především vydatný odpočinek, který nerušily ani tak nepodstatné věci, jako vyučování druhý den.

Snape opatrně odstranil zámkové kouzlo ze dveří do pokoje mladého Malfoye. Znal je, mladík úmyslně používal ta kouzla, na kterých se domluvili, aby mohl ředitel kdykoli za ním přijít. Jistě, s největší pravděpodobností by si Snape poradil s každým zámkovým kouzlem, které by mohl Harry použít, jenže pokud by bylo použito jiné, než na jakém se dohodli, znamenalo by to, že není vítán. Neměl náladu cpát se tam, kde ho nechtějí. Ale mrzelo by ho to, ne, že ne. I když se nadále tvářil, jak je mu celá tato situace proti mysli, pokaždé když se kouzla poslušna jeho pokynu uvolnila, byl rád.

V místnosti byla tma, jen trochu prosvícená světlem svíčky stojící na nočním stolku. Přistoupil až k posteli, ve které se choulil Harry. Vypadal, jako by nesl křivdy celého světa. Severus si hůlkou posvítil tak, aby viděl Harrymu do tváře. Překvapilo ho, že Harry navzdory použitému lektvaru znovu brečí. Rozmýšlel se jen chvíli. Zamkl dveře, shodil ze sebe oblečení a vlezl k Harrymu. Přitiskl se k němu a pevně ho objal. Asi za půl hodiny se Harry probudil. Když mu došlo, že v posteli není sám, nadšeně sebou zavrtěl.

Rázné klepání na dveře probudilo Harryho a paprsek světla, který pronikal zataženými závěsy, se mu zabodl do tváře. Další klepání a klidně pronesené „Harry,“ ho ujistilo, že za dveřmi stojí otec. Jindy by vyskočil z postele a běžel mu otevřít, ale tentokrát se pořádně vyděsil. To proto, že si uvědomil, že Severus se právě probudil vedle něj. Harry zpanikařil, uchopil hůlku, a aniž by přemýšlel o tom, co dělá, přeměnil Severa v hada.

„Odpussssť,“ zasyčel v odpověď na Severovy syčivé nadávky.

Mávl hůlkou směrem ke dveřím a vpustil Lucia dovnitř. Na poslední chvíli ještě stihl Severovo oblečení a hůlku strčit pod postel. „Dobré ráno, Harry,“ pozdravil Lucius. „Přišel jsem se podívat, jestli jsi v pořádku,“ řekl na rovinu. „Slyšel jsem totiž, že ti není dobře.“

Harry nebyl v tuto chvíli právě nejlepším společníkem k hovoru.

„Máš nového hada?“ zeptal se Lucius, když si všiml černého pohybu na přikrývce. Překvapilo ho, když si všiml, že Harry zrudl.

Harry se nechystal vylézt z postele. Pod přikrývkou byl nahý. „Zbyl mi z toho výletu do londýnské zoo,“ pokusil se Harry usmát.

Lucius věděl, že Harry lže. Dodnes si pamatoval naprosto přesně celý seznam odcizených hadů z londýnské zoo. Tenhle tam nebyl. K této lži si Lucius přidal Harryho zrudnutí i nervozitu, kterou Harry projevoval. Pak se musel usmát. Jistě. Tohle není ve skutečnosti žádný had. Zřejmě Harryho překvapil s nějakou dívkou, Harry zazmatkoval a přeměnil ji v hada. No, Lucius nehodlal Harryho dál trápit a vrátil se k tomu, proč přišel. „Jsi v pořádku? Vidím, že ti Severus přinesl nějaký lektvar,“ ukázal na noční stolek, kde zůstal flakon po milosrdném spánku.

„Jsem.“ Další neúspěšný pokus o úsměv. „Jenom únava  z přípravy na zkoušky. Nabral jsem si toho hodně, ale nechci žádný předmět z OVCÍ odhlásit.“
Lucius se posadil do křesla nedaleko Harryho postele. Ignoroval Harryho nervozitu. I to, co mu Harry říkal. Ne, že by se sám nezamýšlel nad tím, jestli to Harry ve škole přece jen nepřehání, ale teď věděl, že Harry jen plácá, co mu slina na jazyk přinese. Lucius prostě přišel nevhod a hodlal si to užít.
„Stalo se něco?“ zeptal se Harry, když to nevypadalo, že Lucius promluví.

Lucius si nepovzdechl. „Temný pán mi řekl, že netrvá na přítomnosti Draca v jeho blízkosti.“ Harry přikývl. Sice o tom nevěděl, ale připadalo mu to logické. Přesně to také tátovi řekl. „Promiň mou neznalost,“ spustil Lucius ironicky, ale Harry věděl, že to jen tak hraje. Ve skutečnosti se ho toto rozhodnutí Temného pána, navíc žádným způsobem nevysvětlené, velmi dotklo. Temný pán tak dal jistě najevo, že není s Dracem spokojen. „Mně to moc logické nepřipadá.“

„Draco by nebyl žádným přínosem. Ne proto, že by byl neschopný, o to vůbec nejde, tati,“ snažil se, seč mohl. „Jde o to, že Draco nemůže dělat to, co by po něm Temný pán požadoval.“

„Proč si to myslíš?“

Harry měl pocit, jako, že se baví s nějakým méně chápavým studentem Mrzimoru. „Protože je léčitel. Nezáleží na tom, jestli se jím už stal oficiálně. Jeho magie je magií léčitele. A to je v přímém rozporu s tím, co by po něm chtěl.“

Lucius pohnul hlavou v nesouhlasném gestu. „V tom s tebou nemohu souhlasit, Harry. Můj otec byl vynikajícím léčitelem, přitom to byl velmi krutý člověk.“ Kdyby Lucius nebyl Malfoy, ještě teď by se otřásl při vzpomínce na svého otce. „Řekl jsem něco směšného?“ mírně zvýšil hlas, když viděl Harryho reakci.

„Směšného snad úplně ne. Jen je zvláštní slyšet právě tebe mluvit o krutosti,“ odvážil se naznačit, co ho trápí. Výraz v té dokonalé tváři ho ujistil, že to nebyl právě nejlepší nápad. „Ale zpátky k Abraxovi. To je přece také logické,“ pokračoval dál ve vysvětlování.

„Pro mě až tak úplně ne. Pouč mě, prosím.“ Lucius byl netrpělivý.

„Ty jsi poznal svého otce až jako dospělého člověka. Tedy někoho, kdo má svou magii plně pod kontrolou. Mohl být skvělým léčitelem i krutým člověkem zároveň. Sice to znamenalo, že svou magii znásilňoval, ale tím, jak ji dokázal ovládat, mohl dělat obojí. Jenže teď mluvíme o Dracovi. Draco je svým způsobem pořád ještě dítě. Je v pubertě. Má leccos, ale pokud něco nemá, je to spoutaná magie. Ještě to neumí. A nenaučí se to, když mu to přikážeš. Tohle vyžaduje roky práce a zkušeností.“

„Jak to víš?“

„Přečetl jsem si to. V knize. To je taková velká papírová věc s písmenky, která bydlí v knihovně.“

„Nebuď drzý!“ varoval ho.

„Není drzzzzzý, ty idiote! Je zzzzoufalý!“ syčel černý had. Harry na to nereagoval. Vlastně už nic neříkal.

Lucius se zvedl z křesla a přišel až k Harrymu. Harry si bezděčně přitáhl přikrývku blíž k tělu. „Měl by ses trochu sebrat, Harry.“ Přiměl ho, aby se mu díval do očí. „Nejsi v postavení, kdy bys mohl kritizovat mé chování. Já si to nedovolil ke svému otci, ty si to nedovoluj vůči mně.“

Uvnitř Harryho zuřila bouře. Měl chuť uhodit svého otce. Ublížit mu. Za to, že jeho vlastní život je teď v troskách. „Jistě, tati. Promiň,“ řekl nakonec hluše.

Lucius zamířil ke krbu a otočil se k Harrymu zády. Dal mu tak možnost obléknout si alespoň župan. „Co máš v plánu na tento víkend?“ zeptal se, když mu sluch prozradil, že se Harry oblékl.

„Chtěl bych probrat se Snapem návrat Baziliška do školy,“ řekl Harry podle pravdy.

„Ty ssssessss zzzzzblázzzznil!“ zasyčel černý had v jeho posteli.

„Ty ses zbláznil,“ otočil se Lucius k němu prudce.

Harry zavrtěl hlavou. „Bradavice jsou jediným domovem, který kdy měl. Bazilišek není vrah, a když necháme otevřený ten otvor po mřížích, které ho tu držely, bude moci přicházet a odcházet, jak se mu zlíbí. Bude lovit v bažinách, takže nikomu neublíží,“ vysvětloval Harry tak nějak oběma.

„Myslím, že tohle ti Severus nepovolí,“ varoval Lucius.

„Ssssi pišššš!“

„Za pokus to stojí,“ nehodlal Harry ustoupit. „Navíc, co by asi tak Snape mohl udělat, kdyby se Bazilišek rozhodl se vrátit?“ rejpnul si.

Lucius jen zavrtěl hlavou. „Půjdu,“ řekl potom. „Jen jsem chtěl vědět, jak jsi na tom.“ Rozloučil se.

Harry vlezl zpátky do postele. Přitáhl si polštář k sobě a objal ho. „Špatně jsem na tom,“ odpověděl zavřeným dveřím. „Moc špatně.“

„Teď mě přeměň zpátky,“ syčel had, když se dveře za Luciem zavřely.

Harry zbledl.

„Sssslyšššíššš!“

„Nevím, jak,“ řekl to nejhorší, co mohl.

Černý had vystartoval k Harrymu s vražedným úmyslem. Nepodařilo se mu to zcela tak, jak si představoval. Arnošt, který se, nikým nepozorován, připojil už před pár minutami, znemožnil černému hadovi útok naprosto jednoduše. Zalehl ho.

Harry se vyděsil. Tohle bylo poprvé v životě, kdy na něj nějaký had zaútočil. Jistě, ve skutečnosti to nebyl opravdový had, ale... Od chvíle, kdy zjistil, že umí mluvit hadím jazykem, byl obklopen větším množstvím hadů. Nikdy ho nenapadlo, že by ho některý z nich mohl uštknout. Až teď.

„Uklidni se, Severe,“ řekl, když se vzpamatoval. „Přijdu na to, jak tě vrátit zpátky...“

Nepřišel. Tedy, Harry by si rád myslel, že ano. Jenže ať přišel s jakýmkoli návrhem, Snape-had to odmítl. Harry si nebyl jist, jestli proto, že mu nevěří, nebo zda se mu v jeho novém těle tolik líbí. Protože, dlužno podotknout, Snape-had nezahálel. Prosmejčil celý hrad, a když říkal celý, myslel tím skutečně celý. Požádal Arnošta, aby ho provedl a velmi často ho Harry i několik dnů neviděl. Ovšem největší zážitek ho potkal ve chvíli, kdy si mohl promluvit s Baziliškem, který se přece jen vrátil do školního podzemí. Trochu se ho dotklo, že když Bazilišek zjistil, co se mu přihodilo (zatracený Arnošt!), smál se, až přerazil několik zdobných sloupů v tajemné komnatě. Nakonec Harry vzdal pokusy o nápravu svého zbrklého činu. Vyčkal, až se Snape-had opět dostaví do jeho pokoje, beze slova vysvětlení ho popadl a zamířil pryč ze Zmijozelu. Na všetečné dotazy nedbal.

„To nemysssslíššš vážně,“ zhrozil se Snape-had, když mu došlo, kam jdou.

„Víšššš, že je to nutné,“ odpověděl Harry vážně a pokračoval v rázné chůzi. Snape-had se zahalil do hrdého mlčení.

„Dobrý den, paní profesorko,“ řekl Harry, když k němu profesorka McGonagallová zvedla pohled.

„Něco se stalo, pane Malfoyi?“ zeptala se, když překonala ten divný pocit, který se jí zmocnil pokaždé, když měla s Harrym co do činění. Pořád netušila, jak se k tomu všemu postavit. Ale Harry se choval zdvořile, byl dobrým studentem, nemohla mu nic vytknout. Tedy, vyjma vraždy Alba Brumbála, jistě.

Harry před ní na katedru položil Snapea-hada. Bezděčně se odtáhla od stolu. „Mám problém,“ spustil trochu zahanbeně.

„Jissssstě,“ zasyčel Snape-had a mračil se na svou zástupkyni.

„Musí tu ten had nutně ležet, pane Malfoyi?“ zeptala se se špatně skrývaným odporem.

Harry se zatvářil ještě víc rozpačitě. „Ten problém spočívá v tom, že tohle není had,“ ukázal na jedinečný exemplář.

Tvář staré čarodějnice se stáhla v přísném výrazu. „Mám to chápat tak, že jste přeměnil nějakého studenta v hada?“ nevyhrožovala, ale Harry byl v tu chvíli takhle malý.

„Totiž...“ zaváhal... „...to není student. To je profesor Snape,“ dodal rychle, aby to měl za sebou.

Bylo ticho.

„Mášššš čichací ssssůl?“ zeptal se Snape-had, když si všiml, jak jeho zástupkyně mění barvy.

„Víte, to byl výzkum,“ pokračoval Harry, rozhodl se využít skutečnosti, že profesorka McGonagallová na chvíli oněměla. „Minulý rok jsem psal v Obraně proti černé magii ročníkovou práci ohledně hadího jazyka. Pokračoval jsem ve svém studiu a chtěl jsem zjistit, jak se liší hadí jazyk používaný hady od toho, který používají lidé, jsou-li v hady přeměněni. Pochopitelně bych neohrozil žádného studenta. Profesor Snape se nezpěčoval,“ formuloval opatrně.

„Ssssessss neptal,“ odtušil Snape-had.

Profesorka McGonagallová našla znovu řeč. „Chápu to správně, že ředitel školy Severus Snape je tenhle had...“

Harry rozhodně přikývl. „Ano. Problém je v tom, že ho neumím přeměnit zpět v člověka, nebo alespoň on si to myslí.“

„Pane Malfoyi,“ už to zase byla přísná přednášející z hodin Přeměňování, „co si pamatujete o zákazu přeměňování lidí?“

Harry sklonil hlavu. „Já vím, paní profesorko. Můžete ho přeměnit zpátky?“

Stará žena si ještě chvíli přísně Harryho přeměřovala. Pak se stejně neústupně prohlédla svého kolegu, nyní nadřízeného.

„Jsssem zassss něco zapomněl,“ odtušil Snape-had téměř pobaveně. Harry ho chápal. To byl ten pohled.

„Dobře, nechte mi ho tu. Můžete jít,“ propustila Harryho. Ten se nenechal dvakrát přemlouvat. „Pane Malfoyi,“ zastavila ho ještě u dveří. Otočil se. „Za závažné porušení předpisů týkajících se přeměňování lidí strhávám Zmijozelu padesát bodů. On,“ ukázala rozhodně na hada, „vám je nevrátí, je to jasné?! Bez ohledu na vaše postavení si ještě promluvíme o školním trestu, který vám uložím...“ Harry několikrát za sebou přikývl. „V tom případě můžete jít.“

Osaměli. Profesorka McGonagallová a Snape-had se chvíli přeměřovali pohledy. „Ale povedl ses mu moc hezky,“ povolila přísně staženou tvář.

Harry pozdravil Šedou dámu, kterou minul v hale. Pak se zarazil. Něco mu to totiž připomnělo. Něco o pohádkách. Bože, jak mohl na tohle zapomenout? Poté, co mu několik lidí připomenulo, že některé pohádky nejsou jen pohádkami, nějakou dobu přemýšlel, co by to mohlo být. Pak, jednou večer, bylo to, jak byla ta premiéra nové opery, požádal ho kmotr, zda by nemohl pohlídat Cassiopeu. To Harry dělal rád. Hrál si s ní, a když ji pak nakonec uložil, vyprávěl jí pohádky. Tentokrát Příběh tří bratří. Jak tak vyprávěl o jednotlivých předmětech, které bratři dostali od Smrti, najednou mu něco došlo.

Tentokrát se nemohl dočkat, až se Sirius a paní Doubravka vrátí z divadla. Nezdržel se, prostě jim předal dozor nad spícím dítětem a téměř utekl. Musel se přesvědčit. Našel svou oblíbenou knihu z dětství. Jeden z prvních dárků, které od táty dostal. Lucia nikdy nepřestalo bavit předčítat Harrymu z té knihy, i když brzy oba znali všech pět pohádek zpaměti. Bajky barda Beedleho. Tentokrát se Harry pokusil podívat se na Příběh tří bratří nikoli jako na pohádku, ale jako na popis skutečnosti. To by ovšem znamenalo, že on má v držení dvě relikvie. Nebo alespoň to si myslí Aberforth Brumbál a Šedá dáma. Kde je ale ta třetí? Kámen... A pak si vzpomněl na to, co vyprávěl Neville. O tom prstenu s podivným kamenem, který Brumbálovi tolik uškodil. Harry přemýšlel, kde ten prsten viděl. Pak si vzpomněl.

„Dobby!“ zavolal polohlasně.

„Pan Harry volal Dobbyho?“ ozvalo se za ním téměř ve stejném okamžiku.

Harry se rozhlédl, jestli je někdo neposlouchá, pro jistotu použil tlumící kouzlo. „Dobby, jdi do ředitelny, neboj, ředitel tam nepřijde, momentálně je indisponován... ne, není mrtvý, jen se baví s profesorkou McGonagallovou. Jdi tedy do ředitelny. Vedle světelného globu, hned u zlaté jabloně, leží na poličce starý prsten. Mohl bys mi ho přinést?“

Dobby se zamračil. „Pan Harry chce ukrást prsten z ředitelny?“

Harry se tvářil, že přemýšlí. „Ano. Nikomu to neuškodí. Ale dej si pozor a nenasazuj si ho na prst. Brumbálovi to velmi ublížilo, pamatuješ? A nikdo tě nesmí vidět, ani obrazy.“

Dobby zaplácal ušima, že rozumí. „Ještě něco bude pan Harry chtít?“ zeptal se, než zmizel vykonat příkaz.

„Ne, to je všechno.“

* * *

Aberforth Brumbál už dávno nepřemýšlel o tom, co ho vedlo k tomu začít podnikat v pohostinství. Nepřemýšlel o tom, jak dlouho ještě tuto hospodu povede, ani zda přece jen nějakým způsobem nezmění její úroveň (že se tam nebudou scházet samí looseři), způsob jednání se zákazníky (nebude je vyhazovat rovnou a rozhodně nebude dávat na sekeru), zda nerozšíří nabídku jídla i pití (ze dvou možností na tři) a podobně. Stál za barem, leštil skleničky a v duchu byl v chlívku se svými kozami. Kozy jsou úžasná stvoření. Kdo se někdy zadíval do jejich očí, už nikdy nemohl říci, že to jsou hloupá zvířata. Jsou to zvířata velmi inteligentní. Milá, přívětivá, nikdy nezradí. Snad jen, když je na vedlejší louce šťavnatější tráva, než na té vaší.

Přestože byl zamyšlen, neunikl mu nový návštěvník, který do jeho hospody zavítal. Brzy poznal, že je to Harry. I o Harrym Aberforth často přemýšlel. Čím dál tím víc měl pocit, že se všichni spletli. Nejen v Harrym, ale v hodnocení celé situace. Všichni, tedy i jeho ctěný mladší bratr. Ten především. Ale Aberfortha se na jeho názor nikdo neptal, tak necítil potřebu ho někomu vnucovat. Byť to, na čem se před krátkou dobou domluvili s Augustou, bylo velmi zajímavé.

„Chtěl bych vám něco ukázat,“ řekl Harry, když si vyměnili nic neříkající zdvořilosti, které však mysleli naprosto vážně. Oba.

Z tónu Harryho hlasu i z výrazu jeho tváře Aberforth pochopil, že jde jistě o něco vážného. Proto mu pokynul směrem k zadním místnostem, a když prošel dveřmi za Harrym, pečlivě za sebou zavřel. Neměl strach, že by někteří hosté odešli bez zaplacení. Přece jen, i když byl tím bratrem, co má něco s kozami, jistá kouzla znal velmi dobře. Jeho hosté si byli vědomi, že on zná jistá kouzla velmi dobře, a tak mezi nimi panovala vzácná shoda.

Harry přišel ke kuchyňskému stolu a rozložil na něj svůj poklad. Vskutku. Byl to poklad. Aberforth si pečlivě prohlédl, co Harry přinesl.

„Uvědomuješ si, co to vlastně máš?“ zeptal se, pro jistotu.

Harry přikývl. „Bezovou hůlku jsem získal vítězstvím v souboji s vaším bratrem. Neviditelný plášť mi odkázal můj biologický otec. Kámen v tom prstenu jsem nechal ukrást z ředitelny...“

Bylo ticho.

Aberforth upřel na Harryho zkoumavý pohled. Chtěl se přesvědčit. „Chápeš, že pokud by se tyhle věci dostaly do nepovolaných rukou...“ naznačil, čí ruce má asi tak na mysli.

Harry se na něj podíval téměř svrchu. „Vypadám jako hlupák?“

Přesvědčil se.

Znovu bylo ticho, Aberforth si prohlížel relikvie a přemýšlel. Mladý Malfoy nevypadal přehnaně nadšeně, že je má. On, Aberforth, neznal mnoho lidí, kteří by netoužili vlastnit některou z nich, nejlépe všechny. Tedy, pochopitelně takových lidí, kteří vůbec tušili, že nějaké relikvie existují. On sám nebyl výjimkou...kdysi. Tehdy, před lety, když se marně snažil prosadit proti svému mladšímu bratru. Jenže nakonec našel klid jiným způsobem. Teď sledoval relikvie se zájmem, se zvědavostí, svým způsobem s posvátnou úctou, ale klidně. Nezvedal se mu krevní tlak, adrenalin nenutil jeho srdce bušit rychleji. Byla jen otázka, co s relikviemi hodlá udělat chlapec, jež dokázal zatočit s jeho dokonalým bratrem.

„Vy...“ zaváhal Harry „... znal jste moji mámu?“ zeptal se, i když znal odpověď.

Aberforth sledoval chlapcův pohled upřený na prsten a zavrtěl hlavou. Ne v odpověď na otázku, to spíš nad tím, co ta otázka mohla znamenat. „Harry,“ řekl jemně, „ty přece víš, že žádné kouzlo ji nemůže přivést zpět...“

Tohle Harry věděl. „Vím, viděl jsem, co se stane, když se někdo vrátí.“

„Vrátí?“ začal opatrně Aberforth. „A co když je to spíš tak, že nikdy úplně neodešel...“

V Harrym hrklo jak ve starých pendlovkách. „Nevím, jak tohle myslíte,“ řekl, ale uhnul pohledem. „Každopádně viděl jsem dost na to, abych věděl, že se nikdy nemohu pokusit ji přivést zpět.“ Aberforth přikývl. „Jen... strašně mi chybí. Pamatuji si, jak se nade mnou skláněla, jak mi zpívala, občas slyším její šťastný smích...“ Aberforth mlčel. K tomu se těžko něco říká. Nabídl Harrymu svou tichou účast. „Nechci říci, že jsem se měl špatně,“ pokračoval Harry po chvíli. „Táta... myslím Lucia,“ dodal na vysvětlenou, „...je tím nejlepším tátou, jakého bych mohl mít. Od chvíle, kdy mě odvedl od Dursleyových,“ oklepal se, když si na mudly vzpomněl, „mi dával neustále najevo, že mě má rád, že mě chce mít u sebe, že... Něco takového jsem u tety Petúnie nikdy nezažil. Záviděl jsem bratranci, jak se k němu chovala. Narcissa se snažila chovat se ke mně vlídně, ale ona mě nechtěla. Musela mě přijmout, protože jí to táta přikázal, ale... Navíc, to jsem pochopil až později, Malfoyové nedávají příliš najevo, co k sobě cítí. To, jak se ke mně chová táta, je nezvyklé. Nemalfoyovské. I tak jsou věci, které mu prostě nemohu říci,“ dodal nakonec s povzdechem.

Aberforth měl o čem přemýšlet.

„Co chceš tedy s těmi věcmi,“ kývl hlavou k rozloženým relikviím, „dělat?“

Harry pokrčil rameny. „Ještě nevím. Zřejmě to uložím někam, kde to nikdo nenajde a budu se tvářit, že jsem nikdy nic takového neměl.“

To znělo rozumně. Aberforth se díval na Harryho, cítil jeho zoufalství a přemýšlel, jak by mu mohl pomoci.

Harrymu se nechtělo do školy. Věděl, že ředitel bude hubovat, ale také věděl, že ne moc dlouho. Ještě tak se možná pokusí přerušit první polibek, aby mu řekl, co si o jeho tajných a pochopitelně nedovolených vycházkách ze školy myslí, ale druhým polibkem ho Harry jistě umlčí. Jen... byl teď plný emocí, potřeboval se nějak srovnat, jenže vůbec netušil, jak na to. Byl nešťastný, přímo zoufalý, a všechno se časem akorát prohlubovalo. Před chvílí vysvětloval Aberforthovi, že mu chybí máma, ale ve skutečnosti mu chyběl i táta. Tedy Lucius. Ten, který ho odvedl od Dursleyů. Ten skvělý člověk, který si s ním hrál, když byl malý, chodil za ním do pokojíčku, když byl Harry nemocný a hlídal jeho spánek. Ten, který ho objal, když to Harry potřeboval. Občas si Harry říkal, že se chová jako hysterka, že by se měl vzpamatovat. Jenže mu to prostě nešlo.

Zašel domů, na Malfoy manor. Po tom strašném požáru z něj nezbylo mnoho, jeho pokoj shořel spolu s ostatními, ale část domu byla obyvatelná. Skřítkové se brzy postarali o to, aby pan Lucius s rodinou měl kde hlavu složit.

Seděl na posteli ve svém prozatímním pokoji a snažil se uklidnit. Relikvie ho neučinily šťastným a, říkal si, to ani není jejich smyslem. Zřejmě každému přinesou akorát smůlu. Dříve či později. Zaujal ho prsten. Temný pán by zřejmě nebyl příliš nadšen, kdyby věděl, že ho má Harry u sebe. Jenže, Temný pán podle všeho netušil, co je ve skutečnosti ten prsten, přesněji kámen do něj vsazený, zač.

Harry už věděl, že z prstenu kdysi Temný pán udělal svůj viteál. Také věděl, že když Brumbál prsten našel, neodolal pokušení a navlékl si ho na prst. To se ukázalo být tím nejhorším nápadem od chvíle, kdy Ron Weasley nad vanilkově vonícím lektvarem řekl: A co, že Snape říká, že je to jedovaté? Prostě nechce, abychom mu to vypili. Nechtěl ho soudit. Po pár letech u Dursleyů Harry vyrůstal v přepychu. Byl obklopen tím největším luxusem, jaký si člověk může představit. Pro Lucia Malfoye totiž nic není příliš drahé. Takže Harryho nelákaly krásné a drahé šperky. Ovšem teď se díval na prsten s kamenem, jež byl relikvií, zbavený viteálu. Je dost dobře možné, že dokud byl šperk viteálem byl zároveň obdařen nějakou formou přitažlivosti, která Brumbálovi zatemnila úsudek. Jinak si to Harry nedokázal vysvětlit. I když si o Brumbálovi myslel své a nebylo to právě zdvořilé, rozhodně ho považoval za velmi schopného kouzelníka. Musel tedy vědět o nebezpečí, které na něj číhalo. Něco se muselo stát, že ho ignoroval.

Znovu ho zabolela rozmazaná vzpomínka na mámu.

„Harry...“ ozvalo se tiše přímo před ním.

Zvedl hlavu. „Mami?“ zeptal se nevěřícně. Známá, přitom tak vzdálená tvář. Kolikrát si ji snažil vybavit, když ho o hladu zavřeli do přístěnku pod schody. Podíval se na prsten, který držel v sevřených dlaních. „To jsem nechtěl,“ vyděsil se při představě, že snad mohl přivolat ducha své matky a bůh ví, co s ním teď bude a …

„To je v pořádku,“ usmála se na něj mile. „Tohle mi neublíží. Jsem ráda, že si spolu můžeme alespoň jednou promluvit. Neplač, Harry,“ řekla a posadila se na postel vedle Harryho.

Jenže to se sice snadno říká, ale poslechnout je horší. Harrymu se stahovalo hrdlo a cítil, jak ho emoce, které plnily posledních pár let jeho nitro, zcela ovládají a derou se ven. Rozbrečel se, jako už hodně dlouho ne. Lily se rozhlížela po místnosti a trpělivě čekala, až se Harry vypláče. Ráda by ho vzala do náruče, objala ho, poskytla mu útěchu, ale to nešlo. Sice s ním mohla mluvit, ale její stín byl nehmotný. Nemohla svého syna obejmout.

Po chvíli se jeho pláč zmírnil, až nakonec ustal. Harry si otřel obličej, snažil se získat zpět ztracenou sebevládu. Podařilo se.

„Máš to tu moc pěkné,“ řekla Lily.

Harry přikývl. „Jsem teď Malfoy,“ řekl. „A Malfoyové nebrečí,“ dodal tiše. Zamířil k umyvadlu s vodou a opláchl si tvář.

„Nesmysl,“ rozesmála se. „I Malfoyové brečí. Jsou vděční za dar slz, které odnáší zoufalství. Jen to není vidět.“

Takhle nad tím nikdy nepřemýšlel. Ale představa plačícího Lucia mu prostě připadala tak nesmyslná, tak nereálná... „Nezlobíš se?“ zeptal se po chvíli.

Přestala se usmívat. „Mrzí mě, že jsi zůstal u mé sestry. Nikdy ses k ní neměl dostat. Mysleli jsme, že pokud by se nám něco stalo, postará se o tebe Sirius.“

„Zavřeli ho,“ odtušil Harry.

Přikývla. „Já vím. Jsem ráda, že se to nakonec vyřešilo, ale je mi líto, co všechno musel zažít. Ale přesto tě Brumbál neměl dávat k Petúnii. Věděl, že si to nepřejeme. Molly by se o tebe určitě postarala. Nebo kdokoli jiný.“

Harry se napřímil. „Možná tě mrzí, že se o mě postaral právě Malfoy, ale není ostuda být Luciovým synem. Vím, že není dokonalý. Ve skutečnosti je tak strašně nedokonalý, až mě to bolí. Ale má i dobré vlastnosti,“ raději se nesnažil na nějakou přijít.

„Já ti to přece nevyčítám, Harry. Ve skutečnosti jsem překvapená, jak dobře jste se srovnali. A jsem vděčná, že se tě ujal. Byla jsem zoufalá, když jsem viděla, jak žiješ. Ta hvězda ze staniolu od Dudleyho čokolády, kterou jsi pro mě udělal, je tím nejkrásnějším dárkem, jaký jsem kdy dostala.“

Seděli. Harry cítil podivný klid v duši, ale zároveň byl nešťastný, protože věděl, že tahle chvíle skončí. Tolik si přál, aby mohl odejít se svou mámou. Nechat za sebou všechny starosti, které ho tady trápily. Být s ní ve světě klidu, štěstí, spokojenosti...

Lily věděla, o čem Harry přemýšlí. Přemýšlela, jak mu ukázat i lepší stránky života. „Nejvíc mě překvapilo, že tě má Lucius opravdu rád.“

„Má?“ zeptal se Harry tiše. Nechtěl říci, že poslední dobou o tom hodně pochybuje.

„Jistě, ty hlupáčku. Miluje tě víc, než svůj vlastní život. Nikdy bych nevěřila, že bude schopen takového citu.“

Její slova hladila Harryho po duši. Dávala naději. „Vždy mě chránil...“

Záhadně se usmála. „Víc, než teď víš,“ přitakala. Harryho její zvláštní konstatování zarazilo. „Nemohu ti říci, o co konkrétně jde, ale chce ti pomoci. Rozhodl se strašně riskovat, je připraven obětovat úplně všechno. Ale slibuji, že to brzy zjistíš.“

„Když ono je to tak těžké,“ postěžoval si. Věděl, že mámě může. „Nemohu mu říci, že... nic z toho, co se děje, mu nemohu říci. Nemám nikoho, komu bych se svěřil. Kromě Arnošta, to je můj had. Jenže to moc nepomáhá. Chtěl bych někomu říci, proč to všechno...“ odmlčel se. Tak moc si poslední léta připomínal, že se musí mít na pozoru, že mu to bránilo v upřímnosti i teď.

„Já to vím, Harry. A jsem na tebe moc pyšná...“

„Vážně?“ zeptal se a ona znovu zatoužila moci ho alespoň pohladit. „Mami,“ zaváhal, když si to uvědomil, „ty... ehm... ty víš všechno?“ Přikývla. Zrudl. „Úplně všechno?“

Chtěla odpovědět, ale nedostala se ke slovu.

„Myslíš třeba to, že se muchluješ se Srabusem?“ ozvalo se z druhé strany postele.

Harry se napřímil, podrážděně sevřel rty a otočil se tím směrem. „James Potter,“ usoudil, když viděl muže, kterému byl jen hříčkou osudu a genetiky dost podobný.

„Harry Lucius James Malfoy. Jak smutné,“ odpověděl James. „Jak můžeš připustit, aby se o tebe ten odpornej slizoun otíral...“

„Jamesi...“

Duch neduch, Harry se naštval. „Nejsem zvyklý, aby mi někdo vykládal, co s kým mám a nemám dělat. Pro tvou informaci, zvykat si nehodlám...“

Zarazil se. „To mě mrzí, Harry. Jsem tvůj otec, předpokládal bych, že...“

„To, žes mě zplodil, z tebe ještě otce nedělá,“ nenechal ho Harry domluvit. „Ty sis totiž klidně umřel, ale já tu zůstal...“

Evidentně ho překvapil. Překvapil oba dva. „Ta krysa...“ spustil James.

Znovu mu nebylo dáno domluvit. V Harrym totiž bouchly saze. „Nesváděj to na Pettigrewa, buď tak laskav. Můžeš si za to sám. Předně, jak tě vůbec mohlo napadnout, že by mohl být spoleh právě na něj. Mluvil jsem s ním a bylo to odporné stvoření tak nízké, že bych mu nesvěřil ani péči o svůj záchod. Musel jsem na něj hodit Azkaban, abych se ho konečně zbavil. A tys z něj udělal strážce tajemství. Navíc, Brumbál dobře věděl, že vám hrozí nebezpečí. Ten Srabus, jak ty říkáš, ho varoval. A co udělal Brumbál? Vůbec nic. Umřeli jste. To je smutné. Ale vy jste umřeli rychle. Já zůstal u mudlů a dřel jsem u nich, co si pamatuji. Byl jsem o hladu, v zimě, sám. Když mě táta odvedl a zavolal ke mně léčitele, tak ten byl ze mě strašně zoufalý. Říkal, že ještě chvíli a skutečně bych u těch mudlů umřel. Máma mi říkala, že víte všechno, co jsem zažil, co jsem si myslel, co jsem cítil. Ale nebyli jste tam. Já ano. Tak mi teď laskavě nevykládej nic o otcích, jasné?“

„Ale Srabus...“

„Dost!“ přerušil ho Harry a v tu chvíli vypadal opravdu jako Malfoy. „Sirius mi vyprávěl něco málo o tom, co jste Severovi udělali. Něco málo, ale přitom dost na to, abych se za to dodatečně styděl. Severus není dokonalý, ale kdo z nás je. Kdybyste ho nezničili, jeho duše by byla čistá. Jsi rád, že jsi vychoval prvotřídního Smrtijeda, tati?“ zeptal se nakonec Harry ironicky.

„Jamesi, Harry, oba toho nechte!“ přerušila je Lily rázně. „Jamesi, měl bys být na Harryho pyšný!“

„Protože se peleší se Srabusem?“ nechápal James.

Lily zavřela oči a doufala, že tohle se nestalo. „Pro to ostatní...“ odpověděla potom významně.

James se znovu zarazil. Zvážněl. „Za to ostatní jsem na tebe pyšný, Harry. I když to tak možná nevypadá. Jenže mě prostě rozčiluje ten zbytek. Snape není takový, jakého bys ho rád viděl. Nedokážeš si představit, čeho je schopen.“ Harry si pomyslel, že James značně podceňuje jeho fantasii. „Je zákeřný a vždycky byl.“

„Aby se ubránil čtyřem bezskrupulózním klukům?“ nadhodil Harry nepodstatnou drobnost.

„Jamesi,“ spustila Lily konejšivě. „Dobře víš, že to není tak úplně pravda. Alespoň ne, pokud jde o Harryho.“

James věděl, že proti Lily nic nezmůže. Vždy ho utloukla argumenty, nebyl schopen s ní vést diskusi příliš dlouho. Jenže Srabus!

„Tomu se říká nenávist až za hrob,“ odtušil po chvíli Harry. „Myslel jsem, že po smrti člověk získá nadhled a přestane být malicherný. K čemu ti je, že ho nenávidíš? Severus byl připraven nenávidět i mě. Kvůli tomu, co jste mu vy udělali. ´Potter s možnostmi Malfoye´ říkal a nic z toho mi neznělo jako přílišná lichotka. Stálo mě zatraceně moc sil přesvědčit ho, že já jsem jenom já. Ale stálo to za to. Podělil se se mnou o všechny své znalosti, ale podle toho, co jsem slyšel, ty nedokážeš ocenit nic, co se týká lektvarů. Máma třeba ano. To muchlování, které ti tak leží na srdci, no, já nejsem pyšný na to, jak jsem to zařídil, ale jsem moc rád, že se to podařilo. Výsledkem je, že jsem, v rámci možností daných světem, ve kterém žiji, spokojený. Severus se dokázal přenést přes tuhle vaši nenávist alespoň kvůli mně. Když teď o tobě mluví, pravda, je to opravdu zřídka, zdržuje se invektiv. Dokonce se Siriem dokázali uzavřít jakési křehké příměří. To proto, že my všichni tady musíme žít a nějak spolu koexistovat. Pokud bys tohle dokázal přijmout, možná budeš nakonec klidnější.“

James mlčel. Možná ani tak ne proto, že by hned se vším souhlasil, jako spíš proto, že nevěděl, co říci.

Lily k nim přistoupila. „Budeme muset jít, Harry. Mám tě ráda, a i když jsem mrtvá, nikdy tě neopustím.“ Harrymu se opět zaleskly oči. Ale nerozbrečel se. Nějakým zvláštním způsobem ho rozhovor, který doteď vedli, uklidnil. Lily se na něj usmála téměř šibalsky. „Až se to hodí, pozdravuj ode mne Severa. A samozřejmě Siria a Rema, moc na ně s tátou vzpomínáme.“ K tomu se James přidal. K pozdravu pro Siria a Rema, jak neopomenul zdůraznit, Srabus je mu ukradený. Harry si povzdechl.

Do hradu se dostal na poslední chvíli, už se na noc zavírala obrovská těžká vrata, která chránila bezpečný spánek studentů a ostatních obyvatel. Proklouzl jen tak tak.

„Kde jsi byl?“ ozval se za ním hlas profesora Blacka. Harry neměl náladu mu něco vysvětlovat, pořád byl ještě rozechvělý z rozhovoru s rodiči. Jenže Black byl jiného názoru. Přiblížil se k Harrymu a chtěl pokračovat v kázání. Pak se ovšem zarazil. Residuum, které vyzařovalo z Harryho, ho vyděsilo. „Harry, co se stalo? Co jsi udělal?“ ptal se téměř hystericky.

Harryho překvapilo, že jeho kmotr poznal, že se stalo něco, co opravňuje hysterii. Uvědomil si, že ho zřejmě pořád podceňuje. Ale musel odpovědět. „Neudělal jsem nic, co by změnilo některé věci. Neudělal jsem nic špatného. Přesto,“ zachvěl se, „to už nikdy v životě neudělám.“

Sirius se uklidnil, ale ne úplně. Byl by přísahal, že to, co z Harryho cítil, nějakým způsobem souvisí se světem mrtvých. „Co se stalo,“ zeptal se znovu, ale už klidněji.

Harry se na něj podíval a najednou nevěděl, co říci. Cítil slzy v očích, byť už nebyly tak palčivé, jako dřív. Rozpačitě se usmál. Nadechl se, aby to Siriovi řekl, ale nějak nevěděl, co přesně. Pravdu? Ale jakou pravdu. Nemohl mu přece vyprávět o relikviích. Sirius mu sice sehnal Jamesův neviditelný plášť, který mu původně Brumbál zatajil, ale Harry měl pocit, že kdyby Sirius věděl, že Harry má všechny tři relikvie, chtěl by je také. Proto bylo Harrymu jasné, že ohledně toho musí mlžit. Zároveň ovšem pochopil, že Sirius ví hodně o tom, co se stalo. Rozhodl se tedy říci, co se stalo, ale pomlčet o tom, jak se to stalo.

* * *

Harry byl zvyklý, že je středem pozornosti, ať přijde kamkoli. Takže nebylo zvláštní, že se na něj při příchodu do Velkého sálu dívali. Jen měl dnes pocit, že v těch pohledech je něco, co by tam nemělo být. Ignoroval to a usadil se na své místo u stolu. Otevřel noviny, které tam měl připravené. Pochopil, co změnilo pohledy, jimiž byl sledován, jakmile se začetl do hlavního článku dne. Byl o tom, že se zasnoubil s Ginny Weasleyovou. Nikdo o tom nepochyboval, vždyť sama Weasleyová to Dennímu věštci potvrdila. Pečlivě si přečetl celý článek. Bylo to vlastně směšné. Za chvíli bývalý reportér Denního věštce narazil na Weasleyovou u madam Malkinové, kde si zkoušela šaty, jež bylo možné považovat za šaty svatební. Usoudil, že to je na svatbu s Harry Malfoyem a Weasleyová to nevyvrátila. Pravda, ani nepotvrdila. Jenže to nikoho nezajímalo. Weasleyová věděla, soudě dle jejího spokojeného úsměvu a nadšeného mávání na fotce, že absence jejího potvrzení nikoho zajímat nebude. Líbilo se jí být středem pozornosti, zvlášť z takového důvodu, jako jsou zásnuby s Harrym.

Dočetl článek, zvedl se a zamířil k Nebelvírskému stolu. Tohle nelze nechat bez odpovědi. A to takové, kterou si nikdo nebude plést s neobratně chlapeckým vyjádřením lásky. V tu chvíli ho dostihl Zabiniho posměšný hlas. „No to je skvělá partie, tahle krvezrádcovská špína. Někdo, kdo se narodil mudlovské šmejdce, by to měl ocenit.“

Harry se otočil k Zabinimu. Pár lidí sedících kolem Blaise vzalo nohy na ramena. Rozumní studenti Zmijozelu. „Lepší mít za matku mudlovskou šmejdku, než kurvu, která ani neví, kdo je otcem jejího dítěte.“

Jakkoli byla Zabiniho černá pleť inertní vůči změnám nálad, teď se zabarvila do hodně šeda. „Říkáš, že Lucius Malfoy je tvůj otec. Koneckonců, může to být i pravda. Každý přece ví, že mu ta šmejdka často podržela. A víš co? Vůbec ji nemusel nutit.“

Krok, druhý, a byli u sebe. Harry sevřel v ruce kelímek dýňové šťávy. „Těmi slovy se udávíš!“ procedil mezi zuby a vychrstl mu šťávu do tváře.

To znamenalo jediné a všichni přítomní to věděli.

Ředitel seděl na svém místě a věnoval se své snídani. Dění v sále se ho netýkalo, zcela ho ignoroval. Navenek. Ve skutečnosti si byl dobře vědom toho, co se událo mezi studenty zmijozelské koleje. Prostě proto, že je ředitelem školy a je jeho povinností vědět všechno. Ne proto, že se to týkalo Harryho. Pochopitelně. Jen netušil, co mohl Zabini říci, že to Harryho vyprovokovalo k tomu, aby jej vyzval na souboj. Nepochyboval o tom, že Harry zvítězí, i když měl jistou obavu, že to nebude zadarmo. Jeden z manželu Zabiniho matky byl dost dobrým duelantem. Spíš podlým, než dobrým, ale ve výsledku to bylo jedno.

Harry pokračoval v původně vybraném směru. Tedy k Nebelvírskému stolu. Ředitel školy uchopil za paži svou zástupkyni, která chtěla zasáhnout. „Myslíte, že hodlá Weasleyovou zabít?“ zeptal se posměšně, když se na něj profesorka McGonagallová nesouhlasně podívala. „Myslím si, že rozhovor stačí. Ne, že by na něj neměl nárok.“

McGonagallová svůj nesouhlas a nespokojenost obrátila k Dennímu věštci. Upřímně, Severus měl pravdu. Za takový článek by rozhodně nadšená nebyla. Zvlášť, když šlo o tento konkrétní případ, chápala, že mladý pan Malfoy může být dost naštvaný. Jenže pořád se tak nějak cítila odpovědnou za svou studentku, byť ji to někdy stálo hodně přemáhání. Ale musela také uznat pravdivost toho, co Severus naznačoval. Tady ji přece nezabije, i když je to Malfoy.

Ronovi se nelíbilo, když viděl, jak se Malfoy přibližuje k Ginny. Začal šátrat po hábitu, aby vytáhl hůlku, ale nemohl ji najít. Pak si vzpomněl, že ji zapomněl na nočním stolku. Nicméně i tak se zvedl a šel k sestře.

Přišel pozdě. Malfoy totiž v mžiku vytáhl hůlku a... místo Ginny na židli seděla krůta. „Hudrů,“ sdělila Ginny krůta Weasleyová.

„Tohle ti přijde draho,“ vykřikl Ron ve spravedlivém rozhořčení, které Harry nechápal. Nikdo z přihlížejících se smějících studentů nechápal. Vždyť se jí nic nestalo. Hnal se k Harrymu, cestou sebral kelímek se šťávou, aby ho vychrstl Harrymu do tváře, jako to viděl před chvílí. Jenže když se k tomu chystal, Harry neverbálním kouzlem odčaroval kelímek z jeho ruky, ale tak, že šťáva tam zůstala. Teď natekla Ronovi do rukávu hábitu. Další výbuch smíchu byl reakcí. „Jako by se stalo,“ ujistil ho Harry. Přijď na naše dostaveníčko, co máme se Zabinim. Vezmu tě hned po něm. Ron se vztekle vrhl na Harryho, ale byl sejmut Nottem, který vzorně plnil svou povinnost dobrovolného osobního strážce. „Zítra ráno, Weasley, tě rozmáznu po famfrpálovém hřišti,“ ukončil zábavné intermezzo Harry a vrátil se ke své snídani.

Sešlo se jich hned několik. Harry byl oblečen do černého, jak jinak, že. Velmi kvalitní oblečení, které mu Lucius pořídil, se mu dost zamlouvalo. Ne, že by jindy nosil věci méně kvalitní, ale tohle bylo něco úplně nového. Lucius říkal, že je to speciální řada pro souboje v lepších rodinách. Budiž. Ale to nebránilo Harrymu, aby nelitoval toho, že normálně se něco takového nenosí. Přitom nešlo o to, že by se oblečení nějak výrazně lišilo od toho, co nosil běžně. Jen drobné rozdíly ve střihu, v tom, jak obepínalo jeho tělo, jak nenechávalo prostor pro vlající kusy látky, které by mohly nepříjemně zasáhnout do souboje. Když uhne, ale kus košile zůstane na místě, moc mu nepomůže, že uhnul. Něco v tom smyslu mu Lucius vysvětloval. Žádné zbytečné volány, žádné ozdoby. Když se Harry uviděl v zrcadle, řekl si, že mu to opravdu sluší.

To nebylo nic ve srovnání s tím, co si řekli ostatní, když ho uviděli. Lucius podezřívavě sledoval všechny přítomné muže, jestli u nich nezaznamená zvýšený zájem o Harryho. Jediný, kdo ho uklidňoval, alespoň trochu, byl Severus. Ten si snad ani nevšiml, že Harry dorazil. Ostatní byli překvapeni, ale nikdo tak, aby měl Lucius obavy, že by mohli Harryho obtěžovat. Ne, že by Harrymu nepřál trochu pobavení, jistěže přál. Ale pořád, přestože věděl, co je Harry zač, měl pocit, že ho musí chránit před nevyžádanou pozorností.

Automaticky předpokládal, že ho Harry požádá, aby byl jeho sekundantem, ale přesto byl potěšen, když ho Harry skutečně požádal. Sekundantem Zabiniho byl jeho momentální otčím, sekundantem Weasleyho Rona byl jeho bratr Weasley Bill. Lucius nevěděl, co přesně způsobilo, že Harry vyzval Zabiniho na souboj. Nemohla to být obyčejná hloupost, protože to by Harry nepostupoval tak formálně. Z Harryho pochopitelně nic nedostal. Ovšem z toho, jak to z něj nedostal, usoudil, že to nějak souvisí s Harryho starým problémem, tedy s ním, s Luciem. Je možné, že Zabini řekl něco o něm, o Luciovi? To by ovšem znamenalo hned dvě věci. Jednak že Harry ještě nepřekonal tuhle svou slabost, a jednak, že tam někde, pod nánosem zmijozelského smrtijedství, zůstal ten malý Harry, který na něj čekával dlouho do noci na studeném mramorovém schodišti Malfoy manor. Hm... Lucius nevěděl, jak to všechno chápat, což nebyl jediný důvod, proč doufal, že Harry dnešní souboj přežije ve zdraví. Přesto, jak se Harry v poslední době choval. Lucius věděl, že by měl být nadšený z toho, jak se Harry u Temného pána zavedl, ale... nějak mu to nadšení zhořklo.

Severus Snape zahájil souboj. Přečetl pravidla, upozornil na některá z nich, která by, podle jeho názoru, mohla dělat určité problémy, resp. jejich pochopení. Vše vysvětlil a pak dal pokyn k prvnímu útoku.

Hned první kletba přesvědčila, že Zabini je podlý protivník, který se neštítí ničeho. A také, že se snadno nechá vytočit a dělá chyby. Harry se rozhodl předvést se. Předvést to, co se učí u Temného pána. Cosi o psychologickém efektu. Využil toho, že se souboj odehrával venku, pod širým nebem, takže nemohl napáchat větší škody. Zvedl obrovskou masu vody z jezera a přivedl ji k sobě. Slyšel dílem obdivné, dílem vyděšené výkřiky přihlížejících. Harry gestem roztočil vodu do vodního víru a prudce ji poslal proti svému protivníkovi. Na Zabiniho to mělo náležitý dopad. Nenapadlo ho utéct, nenapadlo ho zvednout hůlku a masu vody odklonit. Jen konsternovaně zíral na vodní vír, který hrozil utopit ho, polámat ho, zabít ho. Na poslední chvíli Harry mávnutím hůlky nechal vodu zmizet a na Zabiniho to jen zašplouchalo. Následovalo překvapené ticho a pak smích přihlížejících.

Zabini se naštval. Metal proti Harrymu všechna kouzla, na které si vzpomněl, ovšem výsledek byl nepatrný. Pak si vzpomněl na kletbu, kterou ho kdysi naučila matka. Prý se dědí z rodičů na děti v jejím rodě už přes pět set let. Nejcennější, co mu mohla dát. Teď ji použil.

Harry jen tak tak stačil upustit hůlku, která, po zásahu tím zvláštním kouzlem, téměř vybouchla. Rozervalo ji to, viděl na zemi u svých nohou hořící fénixovo pírko... kterému se sice nic nestalo, protože bylo na oheň zvyklé, ale Harry likvidaci své hůlky nesl velmi těžko. V mžiku sáhl do úzké podlouhlé kapsičky na vnějším švu pravé nohavice a vytáhl hůlku novou. Rezervní. Pokud jde někdo bojovat a nemá rezervní hůlku, vlastně si smrt zaslouží.

Když si Zabini všiml nové hůlky v Harryho ruce, začal se pobaveně smát. „I kdybys měl třeba padesát hůlek, stejně tě dostanu...“

Harry se definitivně naštval. „Dobře si prohlédni tuhle hůlku, idiote,“ procedil mezi zuby přesně tak hlasitě, aby to slyšel akorát Zabini. „Nepřipomíná ti někoho? Řekni, kde jsi ji viděl naposledy?“

Zabini trochu zblednul. Vypadal, jako čokoláda s prošlou záruční lhůtou, našedlý, nezdravý. Jenže Harrymu to bylo jedno. Kouzla tak zlá, že sice nezabila, ale téměř, splynula z jeho rtů a světlá hůlka poslušna přání svého momentálního majitele se zvláštním potěšením metala barevné záblesky proti Zabinimu. Kouzla trhala jeho tělo a způsobovala bolestivá, krvavá zranění. Vzteklý Zabiniho křik se rychle měnil v bolestný nářek, který utnulo bezvědomí, do něhož jej uvedla poslední Harryho kletba.

Po skončeném souboji bylo chvíli naprosté ticho. I Harrymu chvíli trvalo, než si uvědomil, že je po všem. Narovnal se, ukryl hůlku do rukávu, kde ji nosil, shýbl se pro svou vlastní, která nepřežila ve zdraví ten podivný Zabiniho útok a pak se, s velmi zdařilým pokusem o lhostejný a klidný výraz ve tváři, přesunul k Luciovi. Draco k němu došel téměř ve stejnou chvíli a s profesním zájmem si začal prohlížet Harryho zranění. Madam Pomfreyová utíkala k Zabinimu, jehož zdravotní stav si její zásah zasloužil víc. Harry se nechal ošetřit Dracem, který byl sice hodně nervózní, ale podařilo se mu zacelit rány velmi dobře. Harry přikývl.

Lucius poté vzal Harryho za loket a otočil ho tak, aby si mohli promluvit, aniž by někdo mohl odzírat. „Musel ses předvádět, že...“

„Musel,“ odtušil Harry vážně. „Copak sis nevšiml, co to udělalo s mým dalším protivníkem?“ nenápadně ukázal na místo, kde na zemi seděl vyděšený Ron Weasley. V jednu chvíli, jak Harry poslal tu větrnou smršť proti Zabinimu, se Ron pokusil utéct. Jen ocelový stisk dlaně jeho bratra Billyho na rameni jej přiměl zůstat. Ano, teď již bylo pozdě bycha honit.

„Myslíš, že je dobré předvádět, co všechno umíš?“

Teď se Harry zastavil a překvapeně se podíval do Luciovy tváře. „Ale já jim nepředvedl všechno, co umím...“

Lucius začal mít … jisté obavy.

Harry kývnutím poděkoval Dracovi, který mu podal sklenici s pitím. Úsečně přikývl Luciovi a vrátil se na bojiště. Zaujal své místo a s hůlkou v ruce vyčkával, až Bill dotlačí Rona na volné prostranství.

Když padl signál k zahájení souboje, Ron se vzpamatoval. Dokonce dokázal zaútočit jako první. Nebylo důležité, jestli to zvládl proto, že Harry do souboje příliš nespěchal, nebo proto, že i na Weasleyových může něco být. Harry si nemyslel o této rodině, že jsou a priori hloupí. Jen, tohle bylo prokletí mnohodětných rodin. Nejstarší Bill byl ve svém rozhodném věku vlastně jedináček. Péče rodičů se soustředila pouze na něj, s ním si hráli, jeho vychovávali, jeho učili. Pak přišel Charlie. I když už tu byli dva, pořád ještě to šlo. Proto tihle dva nejstarší synové Molly Weasleyové, která netrpělivě postávala nedaleko bojujících a držela Ronovi palce, jsou opravdu velmi schopní. Jenže pak přišly další děti a péče o ně se musela dělit. Molly jim byla vynikající matkou, ovšem pravdou je, že to prostě všechno už nestíhala. A tak nejenže rostli jako roští, ale co se nenaučili sami, neuměli. Dědili mezi sebou věci, oblečení, peněz nebylo dostatek, času také ne. Výsledkem je obrovský rozdíl mezi nejstarším a nejmladším. Na tomto příkladu Harry pochopil, proč Malfoyové a jiné rodiny stejné vrstvy mají jen jedno, případně dvě děti. Veškeré prostředky se investují do jednoho a neplýtvá se na ostatní. Harry věděl, že Ron není hloupý. Ale nemá disciplinu, řád, nic ho nenutí se pořádně učit. Takové pole neorané, tabula rasa.

A Ron se předvedl. Na poměry sedmého ročníku si vedl celkem dobře. Jenže Harry se rozhodně nehodlal počítat do sedmého ročníku, ani se omezovat jeho poměry. Zprvu jen odrážel Ronovy stále podrážděnější a odvážnější útoky. Tohle brzy pochopili všichni přihlížející. Začali se usmívat. Jen profesor Snape se tvářil otráveně. Když to Harryho přestalo bavit, rozhodl se zaútočit. Podivný záblesk paví barvy se zakousl do Ronova těla a výsledkem bylo... prase.

„Chrocht,“ poznamenal Ron prase Weasley.

Teď už se smáli úplně všichni naprosto nepokrytě. Harry pozdravil, jak se na souboj sluší a patří, otočil se a zamířil k Luciovi. V tu chvíli se za jeho zády ozval výkřik. Vlastně dva. Jeden ženský a druhý mužský. Harry zahlédl hůlku v Luciově ruce a otočil se zpět ve chvíli, kdy Luciova kletba spoutala rozzuřenou Molly Weasleyovou.

V Harrym by se krve nedořezal. Ne proto, že se mu mohlo něco stát. Od malička ho učili, že pravidla kouzelnického souboje jsou přísná, neměnná a hlavně, neporušitelná. Mezi těmito pravidly je jasně napsáno, že zvítězivší účastník je nedotknutelný. Podle všeho na něj Molly zaútočila. Porušila tak pravidla starší, než je její rodina... a to je co říci, jak Harry dobře věděl. Neexistuje dostatečný trest za to, co udělala. Nikdy nebylo třeba něco takového řešit, protože nikdy dřív si nikdo něco takového nedovolil. Navíc, naprosto zbytečně. Vždyť se Ronovi vůbec nic nestalo! Směšný byl už předtím, jeho nová podoba na tom nemohla nic změnit.

Roztřeseně se vrátil na bojiště, zvládl těch pár kroků k ležící omráčené Molly. Kdysi s ní soucítil. Velmi. Zvlášť ten den, kdy se dozvěděl, že někdo, a dnes již nepochyboval, že Lucius, zabil její dítě. I když byl Percy idiot, Harrymu bylo Molly hrozně líto. Ale teď?

Bill klečel na zemi a kontroloval, v jakém stavu se Molly nachází. Nespěchal s tím, aby ji zbavil mdloby. Bylo lepší, že teď, když bude třeba řešit to, co udělala, nebude přítomna. Harry si bezděčně prohlížel klečícího Billyho. Bylo něco zvláštního v tomhle mladém muži, kterého si Gringottovi vybrali za svého odklínače. Nebylo pochyb o tom, že je to Weasley, rodová podoba se tu nezapřela. Ale cosi, Harry nevěděl přesně, jak to popsat, jako by mu něco dodávalo jistou, byť nepatrnou, dávku elegance, kterou by u Weasleyů jinak marně hledal.

Lucius se chladně podíval na Siria. Ten použil všechnu svou vnitřní sílu k tomu, aby se pod tím pohledem nezachvěl. Protože si byl příliš dobře vědom toho, že Lucius má pravdu. V tom, co si myslí, i v tom, co zřejmě co nevidět řekne. Přitom podvědomě ocenil Luciův postřeh. Pravda, od sekundanta se očekává, že ho bude mít. Pro tyto případy byla původně funkce sekundanta zřízena. Aby chránil svého bojovníka. Jenže to je tak dávno, že se ze sekundantů stali jen formální ozdoby soubojů, protože už dávno, a ani v Siriových knihách není uvedeno, kdy, nebylo zapotřebí jejich skutečných služeb využít. Další věc, o které letmo zauvažoval, když viděl bojovat Zabiniho a Rona, byla to, že by měl zapracovat na zvýšení úrovně bradavických studentů. Ron byl průměrný sedmák, což bylo žalostně málo. Ani Zabini se, s výjimkou té podivné, zřejmě rodové, kletby, nepředvedl nijak zvlášť. Pravda, nijak zvlášť ve srovnání s Harrym. Ale i tak to všechno bylo nedostatečné.

Ovšem žádná z těchto úvah nedokázala potlačit nepříjemný pocit z toho, co Lucius jistě brzy řekne.

„Nebudu ti nic říkat, Blacku. Jsi hlavou rodu, víš, co je tvá povinnost.“

Nevěděl. Tedy, konkrétně. Nebyl žádný precedens. Zřejmě si bude muset sám vymyslet, co s Molly provede. Nic z toho, co ho napadalo, se mu nelíbilo.

Bill si všiml nohou oblečených do kalhot z přepychové látky v barvě zimní noci. Zvedl pohled a střetl se s nejistým pohledem zelených očí. Nedivil se. Sám byl mimo. Když viděl, jak matka vytáhla hůlku, srazil jí ruku dřív, než si uvědomil, co se vlastně stalo. Teprve teď mu to docházelo. Ať se na to díval z jakékoli strany, pokaždé dospěl ke stejnému řešení.

Zvedl se. Byl o něco málo vyšší, než mladý Malfoy. Mladý Malfoy. Bill o tom nikdy dřív nepřemýšlel, ale když slyšel jméno Malfoy, představil si blonďáka. Jenže teď tady před ním stál Malfoy černovlasý se zelenýma očima, jejichž výraz se pomalu měnil. Nyní byl tvrdý, rozhodný.

„Nemám omluvu pro to, co se stalo,“ řekl podle pravdy. Ve skutečnosti ani nic jiného říci nemohl. „Pokud by to bylo přijatelné, nabízím možnost vyrovnat to v dalším souboji. Pochopitelně bych počkal, až si odpočinete.“

Harryho tělo bylo plné adrenalinu. Zvážil, jaký může mít dopad na celou situaci, pokud Billovu nabídku přijme. Bylo jisté, že Weasleyovi se té ostudy již nikdy nezbaví. A pokud bude záležet na Luciovi, zřejmě ani Blackovi. Ale kdyby s Billem bojoval a zvítězil, hodně by se vyřešilo. Pravda, mohl by také prohrát. Ale jednak si věřil a, co je důležitější, věřil hůlce, kterou získal tím, že přemohl Alba Brumbála. Proto odměřeně přikývl. „Přijímám a můžeme bojovat okamžitě.“

Bill formálně přikývl, obrátil se k Siriovi, který v mezičase, následován Luciem, přistoupil blíž. „Bylo by mi ctí, kdybyste byl v následujícím souboji mým sekundantem.“

Sirius stejně formálně souhlasil.

Lucius si nebyl jist.

Tedy, byl si jist tím, že tohle by mohlo situaci alespoň částečně vyřešit. Protože, co teď, že... Něco se udělat muselo. Jenže o tomhle chlapíkovi, který se tvářil, že patří do té nanicovaté rodiny, přičemž ji převyšoval ve všech možných ohledech, slyšel spoustu věcí. Třeba to, že jako duelant je opravdu dobrý. Věděl, že Harry je dobrý, ale … nechápal, kde se v Harrym bere ta jistota, že zvítězí? Zvlášť, když teď nebojoval svou vlastní hůlkou, ale jednou z těch, které získal v souboji, snad tou Brumbálovou. Nic jiného mu sice nezbývalo, ve chvíli, kdy Zabini zničil Harryho hůlku, s ním Lucius soucítil. Tedy, se Zabinim i s Harrym. Věděl, jak Harry lpí na své hůlce, té, co ji měl stejnou s Temným pánem. Takže chápal, že mu je to moc líto. Tím spíš bylo zřejmé, že osud Zabiniho je zpečetěn. Přežil, ale podle toho, jak se Popy tvářila, jen tak tak. Ale tenhle Weasley by mohl Harrymu nepříjemně zavařit. Zdálo se však, že si to Harry nepřipouští. Jak je to možné?

Sledoval Harryho souboje z okna ředitelny. Ignoroval více či méně viditelnou nechuť obrazů vůči své osobě a jejich nesouhlas se svou přítomností ve škole. Nebo i na tomto světě. Jen někteří se tvářili neutrálně a Brumbálův obraz nereagoval vůbec. Jeho nenávist šla zřejmě až za hrob. Bylo mu to jedno. Jediné, co ho teď zajímalo, byl mladý Harry Malfoy. Byl rád, že mu Severus řekl o těch soubojích. Jen ho mrzelo, že nebýt Severa, nikdo by se neobtěžoval mu sdělit, že se bude nějaký souboj konat. Natož, že budou dva, teď tedy už tři. Svým způsobem chápal, proč. Harry ho jistě nechtěl obtěžovat. Lucius, no, Lucius byl rád, když mu nedýchal na krk. Lucius, podle všeho, jen těžko snáší konkurenci, která se rodí pod jeho vlastní střechou. Jednou bude z Harryho opravdu dokonalý bojovník, skvělý kouzelník, jedinečný odborník v mnoha oborech. Díval se na něj a viděl sám sebe. Možná víc. Úspornost pohybů, které, na první pohled, působily velmi rozmáchle. To když se předváděl se Zabinim. Genialita, s jakou vystihl slabiny svých protivníků, pravda, u mladšího Weasleyho to nebyl problém. Bude třeba promluvit se Severem o úrovni studentů sedmých ročníků, protože to, co ten kluk předvedl, bylo tristní. Pravda, starší Weasley to napravil víc, než důstojně. Ale na Harryho si nepřišel, byť bylo zřejmé, že Harry je dost otřesen několika opravdu nehezkými kletbami, které nedokázal tak úplně odklonit.

A ještě něco viděl, když se díval na Harryho. Svoji smrt.

Ta hloupá věštba měla pravdu. Jestli ho někdy někdo zabije, bude to Harry.

Potíž byla v tom, že život s hrozbou smrti z Harryho rukou nevypadala tak zle ve srovnání se životem bez Harryho.

Harry byl dost pocuchaný, když staršího Weasleyho konečně udolal. Cítil pot, který mu stékal po páteři, ale cítil rovněž krev. Rozhodl se, že bude věnovat praxi víc času a sil. Protože není možné, aby nějaký Weasley, jedno jaký, tak dlouho odolával jeho kouzlům. Když Weasley, rovněž zakrvácen, padl k zemi, Harry zamířil opatrně k němu. Opatrnosti nebylo na zbyt, jednak si vzal Harry k srdci rady svého kmotra, a pak, tady to bylo logické. Weasley, tedy tenhle, mohl svou bezmocnost jen předstírat. Proto byl Harry připraven odrazit jeho případný útok. Nebylo to třeba. Weasley byl opravdu vyřízen. Byl při vědomí a vzdával se. Harry zahlédl v jeho pohledu něco, co vzdáleně připomínalo strach. Jistě, mohl mít strach. Kdyby ho teď Harry zabil, nikdo by mu nemohl nic vyčítat.

Najednou si Harry, po strašně dlouhé době, vzpomněl na rozhovor s Luciem o umění pomsty. A o tom, jak je třeba se rodině Weasleyů pomstít. Faktem je, že se to celé nějak podělalo. Za pár věcí byl Lucius odpovědný přímo. Třeba za likvidaci Percyho. Ale to, že je Artur zřejmě mrtvý, manželé rozvedení, Molly zralá na časově blíže neurčený pobyt u Svatého Munga, jeden syn mrtvý, druhý kdesi mezi draky, třetí prase, dcera krůta, dvojčata... no... Harryho napadlo, že by mohl Lucia požádat, aby jim obnovil licenci na ten jejich šílený obchod. Nebo alespoň, aby přestal tak přísně dohlížet, aby nepodnikali bez licence. A teď další syn, jehož život leží v rukách Harryho. „Tvoji hůlku,“ vyzval formálně Weasleyho. Ten jen s obtížemi zvedl ruku a podal Harrymu hůlku, aniž by naznačoval útok. „V tom případě považuji tento spor za vyřízený,“ řekl Harry. Rozloučil se s Weasleym, který byl opravdu schopným protivníkem.

Léčitel Marat, jako obvykle, využil situaci k výcviku Draca. Harry měl chuť ho praštit. Vlastně oba. Proč náprava zranění pokaždé bolí víc, než jeho způsobení? Draco důležitě vykládal cosi o absenci adrenalinu, ale Harry s ním tak úplně nesouhlasil. Pokaždé, když se ho Draco tak neschopně dotkl, měl adrenalinu na rozdávání. Ale ovládl se a tvářil se, jak se od Malfoye, byť zraněného, očekává. Celé mučení trvalo přes hodinu a Harry si mnohokrát přísahal, že až bude moci rozhodovat sám za sebe, nikdy, a to několikrát zopakoval, nikdy si nevezme Draca jako svého osobního léčitele. By ho musel zabít. Marat se jen usmíval jeho úvahám, které si Harry, bohužel, v jednu chvíli nenechal pro sebe. Podle Marata byl Draco na nejlepší cestě stát se léčitelem nejméně tak dobrým, jako byl Abraxas. Ale koho to, sakra, zajímá, když teď jím rozhodně není?

* * *

Harry seděl v hospodě U prasečí hlavy a sledoval Billa Weasleyho, ze kterého lezla jako z deky prosba o pomoc při odklínání sourozenců. Harry se tvářil velmi vážně a nepřístupně, ale v duchu se smál, až se za břicho popadal. Ano, Bill je jistě skvělý odklínač. Ale kouzlo, které Harry použil na oba dva nejmladší Weasleyovi, nemohl nikdo celkově odstranit. S jednou výjimkou, pochopitelně, ale Harry nevěřil, že by Bill měl tu drzost a zároveň odvahu to zkusit. Aberforth je obsloužil a vrátil se na své místo za barem. Tvářil se lehce pobaveně, lehce ironicky, lehce přezíravě. Harry ho nesnášel, pomalu mu začal připomínat svého bratra, tím, jak vždycky všechno věděl a neváhal, alespoň v tomto případě, to náležitě dávat najevo. V Harryho případě není dobré, když mu někdo začne připomínat Alba Brumbála.

„Tak jistě, pomoci ti mohu. Podle mého názoru ta fraška zašla již dost daleko,“ řekl Harry věcně. Pravda, zašla daleko. Důsledkem nepromyšleného činu Molly bylo to, že Weasleyovi byli vyloučeni z Bradavic. Nejen tito dva, tedy Ron a Ginny, ale všichni. Navždy. Po celou dobu existence Bradavic v nich už nikdy nebude studovat nikdo z rodiny Weasleyů. Sirius rozhodl přestěhovat Molly a její přeživší děti z Anglie na malou farmu kdesi v Jižní Americe. Protože ostuda lpící na rodině Weasleyových se dotkla i Blacků. Nebyla jiná možnost, jak to řešit. Leda vymazat z rodokmene, ale s tím by Sirius nerad začínal. Zvlášť, když to byl on, kdo Molly přijal zpět. Charlieho a Billa se to netýkalo, ti nežili v Anglii. Tedy, to vystěhování. Ostuda samozřejmě ano. Přesto Harry kývl na Billovu žádost, aby se tu dnes sešli.

Měl k tomu totiž svůj zcela osobní důvod. Poté, co ho Draco s Maratem přestali týrat, dlouho přemýšlel nad soubojem s Billem Weasleym. Hledal příčinu toho, že se souboj nevyvíjel zcela podle jeho představ. No a pak mu to došlo. Jeho kouzla, tedy Harryho kouzla, nebyla dostatečně účinná, protože je ve skutečnosti nemyslel vážně. Nechtěl Billovi ublížit.

Byl překvapen, když mu došlo, proč. Protože by s tím zvláštním Weasleym raději dělal úplně jiné věci, než bojoval.

„Vlastně jsem nakloněn dohodě na toto téma,“ pokračoval.

„Dohodě?“ zeptal se Bill, ale příliš překvapen nebyl. Jistě, jedná s Malfoyem. Je samozřejmé, že za svou zcela jistě nezištnou pomoc bude něco chtít. Byl jen zvědavý, co.

„Vyspíš se se mnou a já zbavím tvé sourozence vnějšího projevu jejich vnitřní úrovně,“ řekl klidně, vděčen za to, že zavčasu použil kouzlo proti odposlechu. Proti jakémukoli odposlechu, protože dobře znal Aberfortha. Věděl, že jeho znalosti nepramení z toho, že by každý jeho zákazník přišel za ním k baru a pověděl mu úplně všechno. Prostě je odposlouchával a Harry strávil mnohou chvíli tím, že zkoumal, jak Aberforthova odposlouchávací kouzla fungují, aby pak mohl vymyslet kouzlo šité na míru.

Bill jen nechápavě zamrkal. Vážně řekl Malfoy to, co slyšel? A vážně slyšel to, co si myslí? A vážně si myslí to, co Malfoy řekl? „Nerozumím,“ řekl tedy to jediné, co ho v tu chvíli napadlo.

Harry se na chvíli zamyslel, jestli se nevyjádřil dost přesně, nebo jestli je Weasley jen poněkud pomalu chápající. „Mluvím o sexu,“ vysvětlil polopaticky.

„Se mnou?“

„Jistě. Co nechápeš na tom, co jsem řekl? Vyspíš se se mnou, tedy spolu budeme mít sex, a já ti pomohu s odklínáním tvých sourozenců. Je na tobě, jestli ti ty jejich hloupé řeči za to stojí...“

Výraz v Billově tváři se pomalu měnil. Od nepochopení a šoku přes překvapení, až po spokojený úsměv. „Myslel jsem, že to bude horší,“ vysvětlil.

Harry se ušklíbl. „Nezkusils, nehodnoť,“ upozornil ho.

Ještě chvíli klábosili, odešli až nad ránem.

* * *

Luciův pohled do zrcadla byl tak nenápadný, že by si ho ani nejbystřejší pozorovatel nevšiml. Ostatně, zrcadlo v předpokoji kanceláře otce Gotharta tu zjevně nebylo proto, aby se v něm shlíželi nervózní návštěvníci, ale aby přilákalo do temného pokoje více světla. Navíc, Lucius si byl jist, že vypadá dokonale. Oblek z kvalitní látky byl samozřejmostí, stejně tak bílá košile, tmavá kravata s decentní sponou a jemná stuha ve vlasech. Plášť odevzdal nižšímu klerikovi, který tu zřejmě plnil funkci ordonance, ale hůl si nechal. Byť nepředpokládal, že by právě tady byla příležitost k použití v ní ukryté hůlky. Odměřeně přikývl mladíkovi, který otevřel dveře do kanceláře otce Gotharta a vstoupil.

Kancelář byla přesně taková, jak očekával. Temná, dusná, zaprášená. Byť tady, to bylo na první pohled zřejmé, jistě není ani smítko prachu. Jen ten pocit. Augusta, zdá se, měla pravdu, když mu říkala, že způsoby mudlovské církve se od těch jejich zase až tak neliší.

Jenže Lucius miloval světlo a čerstvý vzduch.

Nenechal se však ovlivnit nepříjemnými pocity, které v něm tato místnost vzbuzovala. Mobilizoval všechny své duševní síly. Věděl, že teď je bude potřebovat.

Ale to už k němu kráčel otec Gothart s profesionálním úsměvem na rtech. Podával mu ruku a když mu Lucius podal tu svou, krátce a pevně ji stiskl. „Vítám vás, pane Malfoyi,“ spustil otec Gothart a ukázal na velké křeslo, do kterého se Lucius záhy usadil. „Musím říci, že vaše štědrost, jakou jste projevil v souvislosti s rekonstrukcí kostela Neposkvrněného srdce Panny Marie, nebude nikdy zapomenuta.“

Lucius mlčel, dokud mu nebyl nalit šálek čaje. Počkal, až v pracovně zůstanou sami, byť, to předpokládal téměř jako povinnost, jsou jistě odposloucháváni. „To byla maličkost. Dost dlouho chodím kolem toho milého kostelíka a nemohu se dočkat, až bude opět otevřen veřejnosti,“ lhal Lucius, jako když tiskne. Prostě si našel, co kde hoří a náhodně vybral.

Otec Gothart spokojeně přikývl. „Bylo mi řečeno, že díky vašemu příspěvku bude rekonstrukce dokončena do konce tohoto roku.“ Oba upili ze svých šálků čaje. „Ovšem předpokládám, že to není pravý důvod vaší návštěvy v mém úřadu. Vzhledem k tomu, že jsem se již seznámil s některými vašimi zaměstnanci,“ nedovolil, aby ani náznak strachu, který ho občas hrozil ovládnout při vzpomínce na upíra za barem, prozradil návštěvníkovi, jak na tom je, „soudím, že potřebujete mou pomoc.“

Upřímně řečeno, otec Gothart Lucia neuvěřitelně vytáčel. Ne tím, že by se ho snad snažil ponížit nezakrytou připomínkou Luciova postavení v tomto rozhovoru, ale spíš tím, že to řekl tak klidně, věcně, bez známky jakýchkoli negativních emocí, že kdyby se Lucius na něj naštval, působil by jako hysterická blondýna.

„Máte pravdu,“ nepatrně se v křesle uklonil. „Ale nepovažujte, prosím, můj skromný příspěvek na ten kostel za snahu koupit si vaši pomoc. To byste se mne velmi dotkl. Nikdy bych se neodvážil urazit vás něčím tak... nepatrným,“ dodal významně.

Otec Gothart se pohodlně opřel o opěradlo svého křesla. Volně sepjal své ruce položené na koleni a zadíval se na Lucia. Co viděl, ho překvapovalo. Znepokojovalo. Před ním seděl muž, který není zvyklý prosit. Je zvyklý přikazovat. Přesto se snaží. Bude to tedy něco důležitého. Ovšem týž muž se tak dokonale ovládá, že působí dojmem, že přišel na obyčejnou společenskou konverzaci. Ten muž je zlý, to otec Gothart cítil každým pórem svého těla. Ale je to obyčejný člověk. Ne jako ten barman. Zvědavost byla dalším soukromým hříchem otce Gotharta. Teď byla čím dál větší. Navíc, nezapomněl si v duchu připomenout, jeho návštěvník musí být velmi bohatý. To není nikdy na škodu. „Poslouchám,“ řekl nakonec.

„Možná by bylo lepší, kdybych vás vzal do svého domu. Cestou byste pochopil spoustu věcí snáz, než když se vám je pokusím vysvětlit. Jak se říká, je lepší jednou vidět, než stokrát slyšet,“ navrhl. „Spousta věcí vám bude připadat podivná, to přinejmenším. Spoustě věcí nebudete chtít uvěřit, možná vás to i vyděsí,“ vysvětloval. Otce Gotharta napadlo, že z pana Malfoye by byl skvělý kazatel. „Budete mít strach, ale věřte mi, nechci vám ublížit. Jen potřebuji vaši pomoc v situaci, v jaké jste se ještě neocitl...“

Zamyslel se. „Myslíte, že po seznámení s vaším barmanem je něco, co by mě mohlo vyděsit?“

Ano, mohl. Třeba ten pohled, který na něj teď jeho návštěvník upřel.

„Je zvláštní, že s vámi Pietro mluví. Když mluvil naposledy s někým, jako jste vy, tak trochu zahořkl,“ odtušil.

„Když se vás někdo pokusí upálit, je mírná hořkost na místě. Proto si to neberu osobně,“ řekl otec Gothart.

Lucius se trochu pousmál. Také zajímavý přístup. „Vaši pomoc potřebuje jeden sedmnáctiletý chlapec,“ pustil se do konkrétního výkladu.

„Je posedlý ďáblem?“

„Definujte posledlost ďáblem...“ řekl Lucius nespokojeně. Tohle slovíčkaření nikam nevede. „S jeho duší se něco stalo. Něco se k ní připojilo. Potřebuji, abyste to něco poslal ke všem čertům.“

„Víte určitě, že není duševně chorý?“ chtěl vědět exorcista.

„Uvítal bych, kdyby byl,“ odmítl Lucius tuto možnost. „Jste vzdělaný člověk. Určitě dokážete poznat duševní poruchu. Proto bych byl rád, kdybyste se tohoto případu ujal.“

Přemýšlel. Tohle znělo zvláštně. Neměl strach, že by se ho jeho návštěvník snažil zabít. S ohledem na existenci Pietra už by to mohl udělat dávno, kdyby chtěl. Vůbec by se na to nepřišlo. Jenže takhle nikdy nepracoval. Ale... zase ta zvědavost.

„Dobře. Můžeme tedy jít. Řeknu svému sekretáři, že odcházím,“ zvedl se z křesla a zazvonil. Brzy přišel mladík, který Lucia uvedl do kanceláře. „Dnes už tu nebudu,“ informoval ho otec Gothart. „Zruš mé ostatní schůzky, toto je naléhavé.“

Sekretář přikývl, že rozumněl a odešel zařídit vše potřebné.

„Můžeme?“ zeptal se Lucius. Otec Gothart si nebyl jist, na co přesně se ptá. „Dovolíte?“ Lucius nečekal na odpověď. Položil ruku na exorcistovo rameno a s tím se vzápětí zatočil svět.

O chvíli později se dveře do kanceláře znovu otevřely. Sekretář přišel sdělit, že všechno zařídil. Zmateně se rozhlížel po prázdné kanceláři.

Uvědomil si, že se svět konečně zastavil. Pod nohama cítil pevnou dlažbu, nejraději by si lehl na zem, aby se pevně držel. Po chvíli ho ten zvláštní muž pustil a odstoupil od něj. „Buďte vítán na mém letním sídle. Když dovolíte, půjdu se převléknout. Tami!“

Otci Gothartovi šla hlava kolem. Tak moc, že si nejdřív ani nevšiml podivného stvoření, které se plíživě objevilo po Malfoyově příkrém zavolání.

„Pan Lucius volal Tami?“ zeptala se poníženě.

Lucius se otočil jejím směrem. „Toto je otec Gothart. Je to mudla, ale je mým hostem. Odveď ho do salonku a postarej se, aby mu nic nechybělo, než se vrátím.“ Otočil se ke konsternovanému exorcistovi, který vypadal, že začne s vymítáním hned teď. „Jděte s ní, během čtvrt hodiny přijdu za vámi. Mudlovské oblečení opravdu není příliš pohodlné.“ S těmito slovy opustil halu a zanechal otce Gotharta v přítomnosti skřítky.

„Kdo jsi?“ zeptal se, když v hale osaměli.

Šouravě se přiblížila. „Jsem Tami, domácí skřítek...“

Jistě, to hodně vysvětluje.

„Domácí skřítek?“

„Ano. Půjde teď otec Gothart s Tami do salonku?“ naznačila směr, kterým by se měli ubírat.

Podezřívavě se rozhlédl. Malfoy sice říkal, že se jde převléknout, ale za současné situace si nebyl jist vůbec ničím. A to, že je oblek nepohodlný, byla jistě výmluva. „Mohu odmítnout?“ zeptal se, spíš pro formu.

To podivné stvoření, které určitě nemělo s bohem nic společného, na něj vyvalilo své obrovské oči. „Tami nerozumí otázce. Nechce otci Gothartovi ublížit, ale Tami musí splnit příkaz pana Lucia. Otec Gothart by s ní měl jít do salonku.“

Nevzpěčoval se a následoval skřítku, která vypadala jako přerostlá vúdú panenka. Nechal se dovést do salonku a usadit do křesla. Chtěl do sebe obrátit obsah sklenky, kterou před něj Tami postavila, ale po prvním doušku se zarazil. „Co je to?“ zeptal se překvapeně a znovu, jen zlehka, ochutnal.

„Coin Perdu, ročník 1978,“ ozval se za ním Lucius Malfoy. „Jsem rád, že jste si našel čas ho vychutnat, opravdu si to zaslouží. Omlouvám se, že jsem vás nechal tak dlouho čekat. Tami,“ oslovil skřítku, která honem nesla další víno, „řekni paní Augustě, Brumbálovi, Minervě a Blackovi, že je u mě otec Gothart.Byl bych rád, kdyby se připojili na večeři.“

„Kde to vlastně jsem?“ zeptal se otec Gothart, když osaměli.

„Jak jsem řekl. V mém letním sídle. V Provence. Nebojte, neunesl jsem vás. Můžete kdykoli odejít, ale já upřímně doufám, že nejprve vyslechnete, o co vás žádám.“

„Jak jsem se sem dostal?“ chtěl vědět dál.

„Přemístil jsem nás.“

„Jak?

Lucius naznačil úsměv. „Jsem kouzelník.“

A já jsem indiánská babička, vzpomněl si otec Gothart na nejrůznější dětské hlášky, které za svůj život slyšel.

„Předpokládám, že než se rozhodnete mi uvěřit, budete chtít nějaký důkaz,“ pokračoval Lucius. „Co by mohlo být tím důkazem?“

Exorcista pokrčil rameny. „Těžko říci. Všechno to mohou být iluze...“

Lucius souhlasně přikývl. Postával u okna, chvíli vypadal, jako by se zasnil. „Otče, pojďte se, prosím, podívat z okna,“ kývl hlavou tím směrem. Otec Gothart poslechl. „Moji synové,“ vysvětloval Lucius, zatímco exorcista třeštil pohled na dva chlapce létající na košťatech. „Vzal jsem je na víkend domů, připravují se teď na zkoušky, tak jsem jim chtěl dopřát trochu oddechu. Ten tmavovlasý, to je ten, o kterém jsem mluvil. On... ještě to neví,“ dodal nakonec.

Ozvalo se tiché prásknutí za jejich zády. „Tami vyřídila vzkaz, všichni přijdou na večeři, která bude v sedm hodin. Má pan Lucius ještě nějaké přání?“

„Dojdi říci chlapcům, že máme hosta,“ přikázal. „Seznámím vás, mohl byste si promluvit s Harrym a zjistit, jestli je duševně chorý, jak jste se vyjádřil.“

To znělo rozumně. Najednou se otec Gothart uklidnil. Jak to, v rámci možností, šlo. Možná to jsou kouzelníci, možná v zimě vykvetou třešně. Proč by to nešlo, když by si to bůh přál. Ale tím, jak mu Malfoy řekl o Harrym, ukázal mu smysl toho všeho. Otec Gothart se mohl chytit něčeho, co znal, čemu rozumněl. A souhlasil s tím.

„To jsou moji synové. Draco a Harry,“ představil je Lucius, když vstoupili do místnosti. „Chlapci, otec Gothart je mým hostem...“

Prohlížel si mladíky, kteří teď zaměřili svou pozornost na něj. Byli jako den a noc. Malfoy říkal, že jsou to jeho synové. Ten světlovlasý, ten jako by svému otci z oka vypadl. Ten tmavovlasý, no, říkal si, že by rád viděl jejich matku. Ale nehodlal to řešit. Tohle není jeho problém. Proto ho sem nepozvali. „Rád vás poznávám. Váš otec říkal, že se ve škole chystáte k závěrečným zkouškám,“ zahájil nezávazný rozhovor. Plavovlasý chlapec vypadal, jako by se mu udělalo nevolno.

„Ano,“ začal odpovídat ten druhý. Harry. „Z několika předmětů.“ Tázavě se přitom podíval na Lucia.

„Otec Gothart ví, že jsme kouzelníci,“ ujistil ho Lucius.

Harry přikývl. „Já osobně chci dělat zkoušky z Lektvarů, z Černé magie, z Bylinkářství a z Kouzelných formulí. Ještě jsem se totiž nerozhodl, co chci dělat, až vystuduji.“ Tady měl otec Gothart na chvíli pocit, že Harry posmutněl. „Draco má jasno snad odjakživa, ale já pořád tápu.“

„Co přesně obnáší ta Černá magie?“ zeptal se opatrně.

„Přesně to, jak se jmenuje. Ale nemyslím si, že by to bylo správné dělení. Není bílá a černá magie. Myslím si, že magie je jen jedna, liší se přístupem, jaký k ní zaujímáme. Jsou kouzla, která vás mohou zabít, ve většině případech, ale jsou okamžiky, kdy vám mohou zachránit život. Jde jen o to, kdo je kdy, jak a proti komu používá.“

„To zní zajímavě,“ řekl upřímně otec Gothart. Byť, jak pochopil, je jediným v místnosti, kdo si to myslí. „Mohl bys mi něco z toho ukázat?“ nějak automaticky přešel k tykání. Pokud má s chlapcem pracovat, bude to tak lepší.

Nezdálo se, že by to Harrymu vadilo. Usmál se na něj, evidentně nadšen, že našel někoho, kdo se zajímá o to, co říká. „Samozřejmě, ale raději půjdeme ven. Nejsem si jist, zda by táta ocenil, kdybych to tu podpálil,“ usmál se na Lucia, ten se tvářil nepřístupně. Ale z toho, jak se Harry zašklebil, otec Gothart usoudil, že mu zůstává spousta věcí utajena. „Ale já mám raději lektvary. Jsou mnohem obtížnější, než kouzla. Vyžadují preciznější přístup, hlubší znalosti a...“

„Harry, prosím,“ přerušil ho významně Lucius.

„Pojďme tedy,“ vyzval Harry otce Gotharta. „Přitom tátův otec byl vynikající lektvarista a léčitel...“

„Vskutku byl. Jenže teď jsem hlavou rodiny já a tak si hodlám užívat luxus toho, že o lektvarech v domě nikdo nemluví. Příjemná změna po mém dětství...“

Harry potlačoval úsměv. Vedl otce Gotharta do zahrad a ten skrýval údiv nad tím, jak snadno upoutal mladík jeho pozornost.

„Přivedl jsi k nám domů mudlu?“ zeptal se Draco podrážděně.

„Přivedl jsem do svého domu svého hosta,“ odtušil klidně Lucius.

Draco zavrtěl nesouhlasně hlavou. „Tohle teď nestačí, otče. Nepamatuji si, že by ses na mě kdy v dětství usmál, ale pamatuji si naprosto jasně, že mudlové jsou nepřijatelní. Podřadní. K ničemu. Tvá výchova není důsledná, když něco říkáš a něco jiného děláš.... A nezměníš to tím, že mě budeš trestat, když řeknu pravdu...“ zkroutil se Draco v bolesti z trestající kletby.

„Nemyslím, že by mě zajímal tvůj názor. Kdybys mě poslouchal pečlivěji, jistě bys teď věděl, že účel světí prostředky. Potřebuji toho mudlu a je nutné, aby měl pocit, že je vítán. Teď jdi do svého pokoje a očekávám, že se po dobu přítomnosti otce Gotharta budeš chovat tak, abych se za tebe nemusel stydět.“ Znovu významně pozvedl hůlku. Draco vztekle odešel.

Vrátili se těsně před večeří. Otec Gothart věděl dvě věci. Harry je naprosto v pořádku v rámci možností, samozřejmě. Sice neměl čas ani možnost vyšetřit Harryho po psychické stránce, ale nic z toho, co zatím od Harryho slyšel nebo co viděl, v něm nevzbudilo pozdeřezní ohledně duševní choroby. Ale ani ohledně posedlosti ďáblem. Na to, jaké měl dětství, dopadl chlapec velmi dobře. Druhá věc, kterou zjistil s téměř stoprocentní jistotou, je ta, že jsou to opravdu kouzelníci.

* * *

Harry pátravě sledoval Lucia stojícího uprostřed místnosti. Ticho, které se po Luciově vysvětlení

rozhostilo, bylo hrozivé. Luciova tvář byla jako z mramoru, ale Harry ho dobře znal. Lépe, než by si Lucius dokázal představit. Možná i lépe, než by si Lucius přál. Harrymu bylo naprosto jasné, že Lucius je nervózní. Ba co hůř, má strach. Také poznal, že navzdory tomu je Lucius odhodlán dovést svůj návrh do konce a stojí si za tím, co řekl.

Bylo to velké překvapení. Harry nebyl na něco takového vůbec připraven. Tedy, lhal by, kdyby tvrdil, že ho nic takového nikdy ani nenapadlo. Ale stoprocentně to nevěděl. A co víc, nečekal, že by právě Lucius přišel s návrhem, který právě vyslechl. To mohlo znamenat dvě věci. Buď Harrymu neuvěřil, nebo je mu to jedno. Obojí Harryho dojímalo. Na druhou stranu, v poslední době se několikrát s Luciem střetl a vždy musel ustoupit. Už mu to lezlo krkem, zvlášť v těch okamžicích, kdy si byl jist tím, že má pravdu. Zvlášť v těch okamžicích, kdy se nakonec potvrdilo, že má pravdu. Proto si teď hodlal Lucia trochu vychutnat.

Lucius věděl, že riskuje úplně vše. Přesto však do celé akce šel. Nebylo to poprvé, kdy riskoval úplně vše, ovšem rozhodně poprvé, kdy mu to za to stálo. Vysvětlil Harrymu vše o viteálech a nakonec se pokusil sdělit mu co nejšetrněji, že tím viteálem je on sám. Pak v hrubých rysech předestřel plán zbavit Harryho tohoto prokletí, a co by to obnášelo.

Bylo to na hraně. Pokud je Harry opravdu miláčkem Temného pána, a Lucius byl v tomto případě skeptický, pak se jeho život počítá na minuty. Ale musel se o to alespoň pokusit. Tolik mu záleželo na Harryho životě, že byl ochoten riskovat.

Harry konečně usoudil, že to stačilo. Bylo to ve chvíli, kdy už mu Luciovo utrpení rvalo srdce. Rozhodl se ho dál netrápit. „Uvědomuješ si, co mi vlastně říkáš?“

Lucius rozhodně přikývl. Ještě si neuvědomil, že Harry změnil tón i přístup. „Jistě. Mluvím o tom, že nechci, aby tě někdo z těch zoufalců zabil.“ Lucius sám slyšel, jak nevěrohodně slovo „zoufalci“ zní. Protože, to přiznával, pokud někdo z nich dokázal likvidovat viteály Temného pána, pak je to všechno, jen ne zoufalec. Ale pro formu se tohoto označení hodlal držet i nadále.

Harry zavrtěl hlavou. „Tohle mi neříkáš. Mluvíš tady o likvidaci něčeho, co drží Temného pána v našem světě. Když to zničíš, je logické, že přispěješ k jeho zničení. Protože tě znám, vím, žes to dobře promyslel. Proto ti tohle nemohlo uniknout.“

Lucius mlčel. Co na to také říci?

„Doufám, že jsi promyslel i to, jak mu zabránit, aby se přesvědčil, jestli je u mě jeho viteál v pořádku,“ dodal Harry.

Lucius zvedl překvapeně hlavu. Ne nad dotazem, to proto, že mu došlo, že si z něj Harry celou tu dobu dělá legraci. Pokusil se zatvářit přísně, ale nešlo mu to. Vřelý pohled bylo to jediné, na co se zmohl... až do okamžiku, než mu došlo, na co se Harry zeptal. „Ve skutečnosti jsem doufal, že to všechno skončí dřív, než ho to napadne,“ řekl. Ta věta zůstala viset v tichu mezi nimi. Lucius věděl, že pokud by Harry chtěl, tak tohle ho může zničit.

Nechtěl dát najevo svou nervozitu, pořád si opakoval, že Malfoy nervózní není. A to tváří v tvář nervóznímu Luciovi. Jenže, aby se přiznal, nevěděl, jak na tohle reagovat. Potom si vzpomněl na to, co mu říkala Lily. O tom, že ho Lucius miluje natolik, že je schopen obětovat úplně všechno. Polkl, jak se mu najednou sevřelo hrdlo dojetím. Přesto, neznal odpověď. Ne v tuto chvíli. „Budu o tom přemýšlet,“ řekl nakonec. Bylo zřejmé, že Lucia příliš nepotěšil, ale také to, že ho, v rámci možností, uklidnil.

* * *

„Myslíš, že to opravdu bude v pořádku?“ zeptal se Harry nedůvěřivě Lucia. Stáli před novým sídlem rodu Malfoyů, které se od toho starého lišilo na první pohled především množstvím a velikostí oken. Dřívější ponurá stavba, temná ve své starobylosti, neodpovídala Luciovu přístupu k životu. Chtěl světlo, chtěl prostor, chtěl slunce. Kdyby byl mudla, v tom starém domě by věčně bojoval s plísní, vlhkostí a nedostatkem denního světla. Jako kouzelník si mohl pomáhat kouzly, ale nebylo to ono. Chtěl, aby skřítek ráno roztáhl závěsy v oknech jeho ložnice a slunce zalilo jeho probouzející se tělo svou září. Tímto způsobem chtěl načerpat dostatek energie pro obtížný den, který ho čekal. Chtěl se nadýchnout. Chtěl žít. Na starý dům si zvykl, nikdy ho nenapadlo, že by měl jinou možnost. Ovšem zvlášť po pobytu v temné azkabanské kobce byl prostě závislý na slunci. Nemohl bez něj žít a ve velkých, temných pokojích manoru si připadal jako vězeň. Protože však s magickým požárem odešla nejen značná část sídla, ale padla i jeho ochranná kouzla, bylo třeba začít znovu. To byla šance všechno změnit. Teď stál Lucius před svým domem, vedle něj Harry a Draco, a rozhodoval se, jaká kouzla použít. Za nimi stál prastrýc Adalbert s rodinou a dalšími příbuznými. Každý, kdo měl právo odkazovat na příbuzenský vztah s rodinou Malfoyů.

Ochranná kouzla rodových sídel, to byla kapitola sama pro sebe. Každý kouzelník si své obydlí obklopí kouzly, která mají za úkol buď ho chránit před útokem nepřátel, nebo jej alespoň o jejich útoku informovat. Přitom nepřítel nemusí být jen vrah či ministerský úředník. Nepřítel v tomto směru může být, a nejčastěji také je, obyčejný zloděj. Když si mudla pořídí domek nebo byt, vymění zámky a pořídí si bezpečnostní dveře. Když si kouzelník pořídí totéž, obklopí jej ochrannými kouzly. Když jde o sídlo hlavy rodu a počítá se s tím, že jednou se toto sídlo bude považovat za starobylé, je věcí každé generace obohatit a posílit ochranná kouzla obklopující samotné sídlo. Po mnoha generacích se tak ze sídla stává nedobytná pevnost. Toto ovšem není tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát. To není tak, že by jednou za čas patriarcha rodu přišel, udělal kouzlo a zase odešel. Každý, kdo přidává další ochranné kouzlo, musel počítat s tím, že i jeho potomci to budou dělat. Musel se tedy přesvědčit, že nepoužije takové kouzlo, které by do budoucna znemožnilo přidání dalších kouzel. Architekt postaví budovy, ale vytvořit návrh funkčního systému ochranných kouzel na mnoho generací dopředu, to chce víc, než architekta.

„Jistěže,“ odpověděl Lucius a pohledem Harryho pohladil. Tím mu téměř vyrazil dech.

„Pamatuješ, jak jsi mě vedl na Potter Hall? Kouzla tě tam nepustila, ale mne ano. Věděla, že jsem Potter. Neznamená to tedy, že nejsem Malfoy?“ vyslovil Harry tiše své obavy.

Lucius nesouhlasil. „I když ses stal Malfoyem, nemůžeš změnit svůj původ, to, komu ses narodil. Tato kouzla se váží na krev. V tvých žilách koluje krev Pottera, ale i moje. V mých žilách je pouze má krev. Proto mě tvůj dům odmítl, ale můj dům tebe neodmítne. Tvá kouzla jsou pro můj dům stejně důležitá, jako ta má, Dracova a ostatních příbuzných.“

Harry se nejistě usmál. Pak se zhluboka nadechl, narovnal v zádech a podíval se na dům. Ne s výzvou, ne v konfliktu. Podíval se na něj s přátelským porozuměním a vlídnými vzpomínkami na dětství strávené tady, na manoru. I když to byla jiná budova, jiný dům, domov to byl stejný.

* * *

Harrymu se moc líbil jeho pokoj na novém Malfoy manor. Byl umístěn v prvním patře, a to tak, že do něj mohl přijít, aniž by o jeho přítomnosti někdo věděl. Když tedy pominul skutečnost, že Lucius o něm bude vědět vždy, stejně tak o tom, že si někoho přivedl s sebou. Doufal však, že bude Lucius natolik taktní, že nepřijde zjišťovat, koho.

Bill si prohlížel pokoj, do kterého ho Harry přivedl. Připadal si jako v pohádce. Přepych, ale ne do očí bijící, což bylo u Malfoyů nezvyklé. Takhle nějak to vypadalo v zámcích, o kterých mu četla máma před spaním, když byl malý. Prostě dokonalé. Harry mu vysvětlil, že poté, co jejich starý dům shořel, se Lucius rozhodl postavit ten nový úplně jinak. Moderní, byť pořád v duchu tradic, velký, prostorný, plný světla. Harry s ním z duše souhlasil. Bill nemohl jinak. Zvykl by si bydlet v podobném domě.

Harryho pokoj nebyl jen ložnicí. Postel sice zabírala jeho velkou část, nicméně byla tu i malá knihovna, pracovní stůl, hodně prostoru pro Harryho záliby. K pokoji patřila koupelna, šatna a bylo možné z něj vyjít na terasu. Středně velký krb mohl v zimě udělat z pokoje velmi útulné útočiště romantické duše, nebo alespoň unaveného člověka.

Harryho postel byla přesně taková, jak vypadala. Pohodlná. Bill se nechal bez námitek zarazit do jejích matrací a nebylo nutné ho k čemukoli přemlouvat.

Harryho návratu do školy si nikdo nevšiml. Zřejmě nikdo nepostřehl ani to, že ve škole nebyl. A i kdyby, kdo by si dovolil něčeho takového si všimnout?

Jeden takový tu byl. Severus Snape.

Ten večer Harry usnul dost pozdě. Přemýšlel o tom,co se dozvěděl během sexu s nejstarším Weasleym. Bylo toho víc, co zjistil. Například to, že zatímco anální sex v aktivním gardu je velice příjemná věc, už jen příprava k opačnému postavení ho natolik znechutila, že všechny aktivity v tomto směru zarazil. Pak také zjistil, že sex se stejně starým člověkem má sice pár výhod, ale také spoustu nevýhod. Když to tak sečetl, nějak neviděl důvod, proč by měl sex s Billem opakovat. Byl vděčný za to, že mu osud dopřál poznat Severa Snapea a nehodlal v tomto směru nic měnit. Jistě, srovnávat kohokoli se Severem Snapem je vůči dotyčnému dost nefér. Ale Harry si uvědomil, když ten sex s Billem skončil, dost podstatný rozdíl. Bill se prostě odvalil vedle a spokojeně usnul. Harry si nemyslel, že byl nějak přecitlivělý, ani nepotřeboval obsáhlou diskusi. Jenže, jeden z důvodů, proč tehdy Severa sbalil, byla touha po konejšivém objetí. Toho se mu prostě u Billa nedostalo. A pak ty hloupé dotazy. Proč nemá znamení, jestli je vážně Smrtijed, jaké jsou skutečné záliby Smrtijedů, prostě brzy lezl Harrymu na nervy. Chvílemi ho Harry podezříval, že to dělá úmyslně, aby Harry dospěl k závěru, že už to nechce. Ať už to bylo jakkoli, Harry už ho nechtěl. Ráno doprovodil Billa domů a vrátil oběma Billovým sourozencům řeč. Nedivil se, když se mu díků nedostalo. Od Billa ano, ale s tím se loučil chladněji, než měl původně v úmyslu.

Když tedy nakonec usnul, příchod Severa Snapea do jeho postele ho hned neprobudil. Teprve po chvíli, když se chtivé ruce rozběhnuvší se po jeho těle dožadovaly reakce. Zato když se Harry probudil, nadšeně se přitulil.

„Včerejší noc byla ve sklepení studená,“ zamumlal Severus někam do míst, kde tušil Harryho ucho. „Chyběl jsi mi.“

Harry se začervenal, ale na štěstí byla tma. „Chtěl jsem vyzkoušet svůj nový pokoj, někdy musíš na manor přijít. Je to nádherný dům,“ odpověděl tiše a ještě víc se přitulil.

Na to Severus neodpověděl. Rozhodně ne verbálně. Objímal Harryho a hladil ho na místech, která Harry nastavil. Přitom přemýšlel nad něčím, co ho trápilo už delší dobu. Požár manoru přišel jako na zavolanou. Že by ten starý lišák podpálil vlastní sídlo, aby zastřel „ztrátu“ toho deníku? To byla myšlenka, která nedávala Severovi spát. A kterou by v životě nevyslovil nahlas. Ba ani si ji nahlas nemyslel. Rozhodně nebyl tak šílený, aby se na to Lucia zeptal. Jenže, proti této domněnce mluvila skutečnost, že skřeti, kteří pečlivě celý případ prošetřovali, a v jejich podání slovo pečlivě získává nový rozměr, neshledali žádné zavinění na vzniku požáru. A pak to nejdůležitější. Lucius, ať už je jakýkoli, nikdy by neohrozil život svého syna. Při požáru manoru málem uhořel Draco. Severus nevěděl, co si myslet.

Také nevěděl, co si myslet o nezvykle kajícném tulení Malfoye mladšího. Že by v noci nebyl sám?

* * *

Lucius se nemohl svého nového domu nabažit. Užíval si ho, chlubil se jím. Zval si návštěvy, pořádal večírky. A ráno se koupal v koupeli z paprsků vycházejícího slunce, kterým vystavoval své tělo a žíznivě, jako vyprahlá pustina po dešti, dychtil po jejich světle. Bylo mu jedno, co si myslí skřítci, bylo mu jedno, co si myslí šmejdka. Po tomhle celý život toužil.

I dnes se na manoru sešla společnost. Byla však mnohem tišší, než bylo zvykem. A podivnější. Barvitější. A mocnější. Byli tu Aberforth Brumbál, Minerva McGonagallová, Augusta Longbottomová a Sirius Black. Společnost ještě doplňoval otec Gothart.

Otec Gothart se v poslední době velmi změnil. Jeho pohled na svět, na víru, na boha, na to, co dělal, na vše. Seznámil se s mnoha lidmi, sice zajímavými, ale upřednostňoval by neznat je vůbec. A pak také to stvoření. Tami. Malfoy ji používal jako posla, když bylo třeba se na něčem dohodnout. Otec Gothart si na ni po čase zvykl. Usoudil, že i ona musí být božím stvořením, protože Bůh je všemocný. Proč by tedy nemohl stvořit domácí skřítky? Když ho Malfoy seznámil s těmi, kteří mu pomohou zachránit Harryho duši, musel přiznat, že takové lidi ještě nikdy v životě neviděl. Pan Brumbál vypadal jako první patriarcha byzantský. Důstojný, velebný, mocný. U profesorky McGonagallové si byl po její druhé větě jist, že ne nadarmo se jmenuje Minerva. Paní Longbottomová mu připomínala pohanskou bohyni pomsty a Sirius Black... no, tak u něj si nebyl jist. Každopádně to byl jedinečný člověk. Jen… proč je všechny musel poznat? Všichni mu vysvětlili, co se Harrymu vlastně stalo. Každý poskytl svůj vlastní názory a ty měly jedno společné. Kdosi, o kom by mnozí řekli, že je ďábel, se připojil k Harryho duši, kterou je nutno očistit. Trochu se ho dotklo, když mu paní Longbottomová vyprávěla o historii vymítacích rituálů, ale nakonec připustil, že by na tom mohlo být něco pravdy. Souhlasil s tím, že spojí svou perfektní znalost rituálu s jejich magickou silou. Bylo rozhodnuto, že to, co od Harryho duše odděli, bude zahnáno do malého brouka, který pak bude zničen.

Do začátku rituálu však bylo ještě dost času, otec Gothart ho tedy využil k tomu, aby si prohlédl sídlo a zahrady. Průvodce mu dělala Tami.

Aby byl upřímný, docela si Tami oblíbil. Překvapilo ho, když si všiml, jaké zalíbení našla v kostelech a ostatních sakrálních stavbách. Stála uprostřed chrámu jako u vytržení a nemohl ji odtamtud odtrhnout. Prohlížela si všechny obrazy, sochy i oltáře a pořád neměla dost. Chtěla vidět další a další stavby. Když jí daroval velkou obrázkovou encyklopedii církevních staveb, měla slzy v očích. Nadšeně ji k sobě tiskla a její vděčnost neznala mezí. Teď ho provázela po Malfoy manor a zahrnovala ho otázkami týkajícími se církevních staveb, stavitelů, malířů a sochařů. Až mu z toho šla hlava kolem.

Znovu se ujistil, že všichni, kteří se budou rituálu účastnit, znají svá místa a své povinnosti. Atmosféra zhoustla, všichni se utišili. Dokonce Sirius Black byl vážný, takového ho ještě nikdy neviděl. Nakonec své místo, uprostřed pomyslného pentagramu, zaujal Harry. Otec Gothart počkal, až Lucius Malfoy, plný obav, zmizí za dveřmi. Nebylo by dobré, kdyby se rituálu účastnil někdo, komu je Harry tak blízký. Přílišné emoce by mohly být na škodu. Stačí, když počká za dveřmi, kde bude jistě nervózními kroky přeměřovat svou novou přijímací halu. Rozhlédl se po ostatních a když se dočkal čtyř odhodlaných přikývnutí, soustředil se a zahájil rituál.

Snad ještě nikdy v životě nebyl Lucius tak nervózní. Bezmocný. Zoufalý. Za dveřmi, kde se rozhodovalo o Harryho životě, nebo alespoň o jeho duševním zdraví, bylo ticho. Nic neslyšel. Přecházel po hale, na kterou byl jindy tak pyšný. Teď mu bylo lhostejné mramorové zdobení zárubní vstupních dveří, nevšímal si sloupoví vyřezaného ze slonoviny, neviděl benátská zrcadla. Nic kolem něj neexistovalo. Jen Harry. Řekli mu, že ten rituál potrvá tak hodinu, hodinu a půl. Jenže když je člověk ve stavu, jako on, těžko odhaduje běh času. Podle jeho vnitřních hodin tam byli už celou věčnost.

Když se pak nakonec dveře otevřely a Sirius přišel Luciovi říci, že rituál skončil a dopadl dobře, byl Lucius vyčerpaný snad ještě víc, než všichni ti, kdo se rituálu účastnili. Poprvé po dlouhé době tu noc seděl v křesle vedle Harryho postele a hlídal chlapcův spánek.

* * *

„Raději mlč, když nedokážeš říci nic rozumného,“ odbyl Lucius Yaxleyho povýšeně. Mohl si to dovolit, dobře si všiml, jak Yaxley ztrácí u Temného pána na oblibě. Nebylo se čemu divit, už několik měsíců Yaxley nepřišel s ničím, co by Temnému pánovi nějak pomohlo. Dnešek nebyl výjimkou.

Yaxley se otočil k němu. Lucius v první chvíli nerozuměl výrazu v jeho tváři. „Co jsi poslední dobou tak nedůtklivý, Lucie,“ protáhl nepříjemně Yaxley. „Že by to bylo tím, že ti tvůj milenec už dlouho nepodržel?“ V místnosti se rozhostilo nepříjemné ticho. Yaxley věděl, že si zahrává s ohněm, ale měl toho všeho už tak akorát. „Pokud je to skutečně tím, měl by sis rychle najít někoho jiného. Od té doby, co Severus klátí tvýho syna, na tebe prostě nemá čas.“

Řekl to.

„Ne, tys to nevěděl? Ale to mě mrzí...“ reagoval posměšně dál. Bylo mu jasné, že tohle přehnal. A ještě něco. Nikdo se nebavil.

„Draco...“ ozval se Luciův nepříjemně tázavý hlas.

Draco vyděšeně zavrtěl hlavou.

Temný pán s pobavením sledoval dění. Zprvu se dnes večer dost nudil, ale teď to vypadalo, že se konečně začne bavit. Všiml si, jak se Harry nenápadně posunul tak, aby stál mezi Severem a svým otcem. Tak je to přece pravda, řekl si Temný pán. Dost ho to mrzelo, byl by si rád nechal chlapce jen pro sebe. Ale soudě dle jeho výrazu to nebylo proti jeho vůli. Nu což, teď to řešit nebude.

V Luciovi by se krve nedořezal. Že by snad Severus vztáhl ruku na jeho Harryho? To prostě není možné. Harry by určitě řekl, kdyby mu Severus ublížil. Harry přece ví, že v Luciovi vždy najde zastání.

Opanoval se. S ledovým klidem se otočil k Severovi. „Pověz, Severe, děje se něco, o čem bych měl vědět?“ zeptal se tiše. Poznal ten lhostejně pohrdavý výraz v Severově tváři. Tak je to pravda. Potlačil mžitky před očima a uchopil pevněji svou vycházkovou hůl. Jenže pak se stalo něco, s čím nepočítal. Harry, jeho Harry, se pomalu postavil mezi ně.

„Jdi stranou,“ přikázal. Nechtěl teď s Harrym řešit, že ať už se stalo cokoli, on, Harry, za to nemůže. Bylo jasné, že Harry má pocit viny, stejně jako v případě těch, kteří se nechali strhnout před Severem. Jenže, z nějakého důvodu, se to na Severa provalilo až teď. Lucius nechtěl, aby si Harry myslel, že...

„Nemohu,“ odpověděl Harry. Byl vyděšený, ale dokázal mluvit jasně a zřetelně. „Možná je na čase vysvětlit, jak to všechno bylo.“ Lucius nechápal, o co Harrymu jde. I na vzdálenost dvou metrů viděl, že se kluk třese.

„To není nutné, Harry,“ ozval se za ním Severus, hůlku v pohotovosti.

Temný pán se pohodlně rozvalil ve svém křesle. Tohle se vyvíjelo zajímavě. Zvažoval, jestli má svým nejlepším Smrtijedům dovolit se vzájemně pozabíjet. Protože, a tím si byl jist, tenhle souboj nepřežije ani jeden.

„Je,“ Harry si odkašlal a narovnal se. „Po oslavě svých narozenin jsem přišel za profesorem Snapem a sdělil jsem mu, že budeme milenci. Samozřejmě odmítl, a to velmi rázně. Tak jsem mu řekl, že když to neudělá, řeknu ti...“ tady zaváhal. Zvedl prosebný pohled k Luciovi, ale ten na to nereagoval. Jen čekal, co bude dál. Harry začal mít šílený strach. Tedy, vždy věděl, že by se tátovi nelíbilo, co dělá, ale nikdy ho nenapadlo, že... „...řeknu ti, že mě zneužil. Vysmál se mi, tvrdil, že bys mi to nikdy neuvěřil. Zeptal jsem se ho, jestli chce riskovat, že ano...“

Temný pán skryl překvapení. Ten kluk se nezdá.

„Není důvod činit ho odpovědným za to, co se stalo. Neudělal nic, čím by si zasloužil tvůj hněv,“ dokončil svou zpověď Harry. Byl vyděšený, byl zoufalý. To proto, že dokázal číst z tváře svého otce víc, než kdokoli jiný. Nebylo však, co by řekl na svou obhajobu. Nebo na omluvu. Prostě nic.

Lucius, stále zahalen do hrozivého ticha, přešel až k němu. Viděl, co se s klukem děje, ale bylo mu to jedno. V jeho vlastním nitru se ozývalo něco tak strašně bolestivého, že ho nic jiného nezajímalo. Chvíli se pásl pohledem na vyděšeného Harryho a pak ho uhodil hřbetem ruky do tváře. Tak prudce, že ho srazil na zem. Už mu nevěnoval jediný pohled, stejně tak ignoroval Severa. Krátce se uklonil Temnému pánovi a odešel.

Temný pán, pro tentokrát, toleroval Luciovu nezdvořilost. Téměř pochopil, co se uvnitř jeho plavovlasého mazlíčka odehrává. Téměř.

Severus se sklonil k Harrymu a pomohl mu na nohy. Harry se nechal zvednout, byl jako hadrová panenka. Na tváři, kam ho Lucius uhodil, mu nabíhala velká podlitina. Severus ji kouzlem zaléčil dřív, než by se rozlezla po celém obličeji. Harry to nevnímal.

„Zdá se, Harry,“ ozval se do stále ještě přetrvávajícího ticha Temný pán, „že dnes nemáš kde hlavu složit. Rád ti poskytnu útočiště v mé vlastní posteli. Ukážeš mi, co tě Severus naučil.“ Následoval nechutný smích Temného pána a servilní chechot zbývajících Smrtijedů.

Severovi bylo jasné, že Harry je mimo. Postrčil ho směrem k Temnému pánovi, protože Harry vůbec netušil, že s ním někdo mluví. Sakra! pomyslel si Severus. Nemohl říci 'zatracený Lucius' , protože naprosto chápal, co se Lucia dotklo. Ne to, že mu Harry přebral milence, ostatně, na nějakou věrnost si s Luciem nikdy nehráli. Lucia se dotklo to, že Harry zneužil jeho starost, jeho obavy, jeho péči. Lucius se teď musí cítit zrazený, ublížený, možná ponížený. Severus věděl, že Luciovi nešlo o to, aby Harrymu tou ranou ublížil. Šlo o gesto, jehož význam Harry bezpečně pochopil.

„Pojď, Harry,“ řekl Temný pán a položil Harrymu ruku kolem ramen. „Slibuji, že na tohle všechno dnes v noci zapomeneš,“ říkal a odváděl si Harryho do svých komnat.

Severus nelenil a měl se k odchodu. Spěchal připravit nejrůznější léčebné masti a lektvary. Z vlastní zkušenosti věděl, že je Harry bude potřebovat.

Harry se snažil probrat z otupělosti, kterou mu přivodilo pochopení, že už ho táta nechce. Nedivil se mu. Tedy, on by mu samozřejmě nikdy neřekl, že ho Severus zneužil. Jednak mu bylo jasné, že tohle by mu táta nikdy neuvěřil, a i kdyby, nechtěl, aby mezi těmi dvěma došlo k nějakému rozkolu. Což ovšem táta neocení. Jenže teď, když na sobě cítil ruce Temného pána, který se, z nepochopitelných důvodů, nesnažil kouzlit, došlo mu, že by se měl probrat. Pokusil se na Temného pána usmát a začal ho pomalu zbavovat oblečení. Temný pán byl mile překvapen. Vlastně nevěděl, co čekal. Nemusel být génius, aby věděl, že jeho milenci nepovažují za zvláštní štěstí, že si jich všiml. V Harryho tváři však neviděl žádný odpor nebo nechuť, ale ani ponížené odevzdání se. Najednou zatoužil po tom, aby se to s ním Harrymu líbilo. Dnes i všechny příští dny a noci, které spolu prožijí. Nechtěl chlapci působit bolest, protože on se choval tak úplně jinak, než ti ostatní. Možná to nebyla horoucí touha, co Harryho spalovalo, ale vypadal, že není proti. Tohle bylo pro Temného pána nové. „Počkej,“ zastavil ho jemně. Otočil se, uchopil ho za ruku a vedl přímo k posteli. Zastavil se u ní. Trochu natočil hlavu a potěšil ho Harryho jemný úsměv. Pak ucítil Harryho dlaně, které svlékly zbytek oblečení a teď se ostýchavě dotýkaly těla, kam dosáhly. Nečekaně příjemný vjem Temného pána ukolébal, nechal se položit na postel a užíval si to. Harryho pohyby byly citlivé, plynulé, a stejně plynulý byl i pohyb ostré břitvy, která téměř oddělila hlavu Temného pána od jeho těla.

KONEC

Prckové VII.