Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 46
NejhoršíNejlepší 

Autorka:  Amireen
Kybic: Mandragora
Beta: Mandragora
Téma:  Harry Potter
Postavy:  LM/SS a všichni další ze světa HP
Shrnutí:AU, OOC povídka na téma Harry nevyrůstá u Dursleyových. Harry má hodného strýčka.
Poznámka:Říkám: OOC! Ne, že mi to v komentářích začnete předhazovat.


VAROVÁNÍ:
Jak je uvedeno v záhlaví povídky, následující řádky jsou OOC. A to způsobem, že některým z toho naskákaly pupínky. Protože ale záhlaví povídek zpravidla nikdo nečte, dávám to varování ještě sem. Takže, pokud vám slovní spojení „občas vlídný Lucius“ způsobuje bolení břicha, prostě to nečtěte.


Harry si prohlížel Blackovu knihovnu. Byl tu teď poměrně často. Cítil se pořád tak hloupě kvůli tomu, jak na tátu křičel. Tedy, ne, že by to tak necítil. Vykřičel na něj všechno to, co ho poslední měsíce tolik trápilo. Ale vytýkat tátovi, že není takový, jak si ho Harry celý život představoval, to už je skutečně poněkud hysterické. A nespravedlivé. Až na to, že pojem spravedlnost se ve slovníku Malfoyů nenachází. Nejenže se teď cítil hloupě, měl na sebe pořádný vztek a bylo mu smutno. Měl pocit, jako by tátu definitivně ztratil. Vídali se teď u společného jídla a při společenských událostech. Hovořili spolu o některých rozhodnutích, která Harry za Luciovy nepřítomnosti učinil. Avšak tím také jejich vztah končil. Jako by to byli dva naprosto cizí lidé.

Po návratu Lucia se život vrátil do starých kolejí. Téměř. Vlastně vůbec ne, jen vnější zdání. Narcissa se odstěhovala do svého věnného domu v Blois. Harry pečoval o zimní zahradu, která po ní na manoru zůstala. Lucius se zcela ponořil do příprav svého nástupu do funkce ministra kouzel a do podpory infiltrace věrných Temného pána na strategicky důležitá místa kouzelnické společnosti. Harry dělil svůj prázdninový čas mezi výuku, které se mu dostávalo jak od Temného pána v oblasti obrany proti černé magii, tak od profesora Snapea v lektvarech; a mezi návštěvy knihovny svého kmotra.
„Jestli hledáš něco, co jsi nenašel doma, pak musí být tvůj zájem opravdu hluboký,“ řekl Sirius, který dorazil do knihovny při svém každoodpoledním rituálu uspávání malé Cassiopeii. Neusnula, dokud ji nevzal do náruče a nějakou dobu nechodil po domě. Dokud spala v jeho náručí, mohlo se kolem střílet. Neprobudila by se. Jakmile ji však uložil do postýlky příliš brzy, probudila se... a i zbytek domu.
„Já vlastně ani přesně nevím, co hledám,“ odpověděl po chvíli váhavě Harry.
Sirius přišel blíž. „Vzhledem k tomu, že stojíš před tím nejtemnějším oddělením mé knihovny, už jsem tě podezříval z nějaké levárny,“ ušklíbl se Sirius.
Harry se podíval na knihovnu, teprve teď si uvědomil, na co se celou tu dobu dívá. „Aha,“ odtušil. „Asi jsem se zamyslel.“
Sirius to přešel. Už Harryho znal natolik dobře, že věděl, že bude mluvit, až sám bude chtít. „Přemýšlel jsi někdy, že by ses stal zvěromágem?“ zeptal se tedy.
Na to Harry nevěděl, co říci. Ne, nepřemýšlel. Proč by měl? Žádný Malfoy nikdy nebyl zvěromágem, proto ho nikdy nic takového nenapadlo. Ovšem teď to znělo jako zajímavá výzva.
V místnosti se objevil Krátura. „Paní Weasleyová přišla na návštěvu.“
„Paní Doubravka o tom ví?“ zeptal se Sirius, protože návštěvy byly doménou mladé paní Blackové.
„Paní Weasleyová přišla přímo za panem Blackem,“ vysvětloval důležitě. A neústupně.
Sirius přikývl. „Přiveď ji do čajového salonku a přines občerstvení.“ Krátura zmizel, ale dal si záležet, aby přitom neprobudil spící dítě. „Moni!“ zavolal Sirius. Objevila se skřítka, rovněž tiše. Než mohla něco říci, Sirius k ní napřál paže s dítětem. „Odnes ji do postýlky. Kdyby se probudila a začala křičet, prostě ji uspi. Mám návštěvu.“
„Moni dohlédne na slečnu Cassiopeiu,“ slíbila a dítě odnesla.
„Pojď se mnou, Harry, jsem si jist, že Molly tě ráda uvidí.“

Harry s účastí hleděl na plačící paní Weasleyovou. Vyhýbal se upřenému pohledu svého kmotra. Jenže potom se k tomu jednomu upřenému pohledu přidal i druhý. Zamračil se. „Pokud se chcete zeptat, zda jsem někomu řekl, že to váš syn se u nás doma choval tak nevhodně, pak vás musím ujistit, že jsem jeho jméno nikdy nevyslovil.“ No dobrá, pomyslel si přitom. Nevyslovil. Jenže Draco toho vyslovil víc, než dost. Opakovaně. Skoro to vypadalo, že Lucius nezameškal pár měsíců života své rodiny, ale rovnou několik let. Podíval se na Molly, nemohl si pomoci, ale bylo mu jí strašně líto. Přišel až k ní, vzal její ruce do svých. „Nemohu říci, že by mě smrt Percyho nějak zvlášť mrzela. Byl to egoistický namyšlený hlupák, a bylo jen otázkou času, kdy mu to někdo zatrhne. Ale mrzí mě, že jste tak smutná. V tom s vámi soucítím.“
Molly se snažila v jeho pohledu najít pravdu, ale, snad pro slzy, které se jí stále hrnuly z očí, viděla jen to, co říkal. Proto nakonec přikývla.


* * *

Harry si i v tom shonu, který tu po příchodu do školy panoval, našel chvíli, aby se před zrcadlem upravil. Chtěl být jako ze škatulky. Zakládal si na tom.
„Jssssi jako holka,“ 
ušklíbl se Arnošt. Nedal jinak, než že půjde také na zahajovací slavnost. Harry neviděl důvod, proč mu to neumožnit. Nadhodil si ho na ramenou, Arnošt se už pěkně pronesl.
„Pořád lepší jako holka, než jako Weasley,“ 
odpověděl jízlivě Harry. Ještě jednou se podíval do zrcadla v malé koupelně, která patřila k jeho soukromému pokoji ve Zmijozelu a pak zamířil do Velké síně.
Nedošel. Snad, že to svým vtípkem přivolal, do cesty se mu postavil Weasley s přáteli. Všichni hůlky v rukách, zarputile mířili na Harryho. „Jsssou nějací rozzzzzlobení,“  neodpustil si Arnošt komentovat nastalou situaci.
„Co uděláš, Malfoyi,“ ozval se Ronald Weasley a zuřivě před ním zamával hůlkou, „zavoláš tátovi, aby nás zabil tak, jako Percyho?“ zuřil dál.
Harrymu bylo, vzato kolem a kolem, kluka líto. Doteď se nedokázal srovnat s tím, že je Weasley Percy po smrti. Ne, že by ho litoval. Ale rychlost, s jakou ´neznámý útočník ´ zareagoval poté, co Draco Luciovi povyprávěl o strašlivém utrpení, které musel snášet (jedině Draco, jako by stejně netrpěla Narcissa nebo on, Harry), ta byla zarážející. A znepokojivá. Tedy, po tom hysterickém výlevu, kterého se Harry, téměř proti své vůli, dopustil, to vypadalo, že bylo řečeno úplně vše. Draco však tento názor nesdílel, a povyprávěl Luciovi úplně všechno, jména, provinění, snad i velikost bot. Harrymu se to nelíbilo, měl pocit, že Draco místy přehání. Ale neřešil to. Neměl nejmenší náladu dohadovat se s Dracem o tom, kdo je velký hajzl a kdo ne až tak moc velký.
Percy zřejmě tušil, že se blíží jeho konec. Z  toho, co paní Weasleyová říkala, Harry pochopil, že měl Percy téměř sbaleno. No a že ten někdo, kdo mu ten konec přivodil, ho přibalil do jeho kufru. Nebo alespoň některé jeho součástky.
„Nechci, abyste zemřeli, Weasley. Jste tak zábavní, ty, tvoji přátelé i celá tvá rodina,“ vysvětloval přátelsky. Přitom si nenápadně uvolnil hůlku z poutka v rukávu a nechal ji vklouznout do ruky. Pevně ji sevřel.
„Ty...!“ nechal se vyprovokovat Weasley.
Na skupinku padl stín postavy. „Vidím, že studenti Nebelvíru nijak nezměnili své zvyklosti. Jeden, dva, tři, čtyři, pět Nebelvírů na jednoho Zmijozela. Blahopřeji, pane Malfoyi. Zřejmě si vás cení značně vysoko... Nebo. Mají. Strach?“ tázavě zvednuté obočí.
Nebelvíři se přikrčili, ovšem jejich tváře odrážely vzdor.
„Srážím Nebelvíru dvacet bodů. Domnívám se, že byste měli být ve Velké síni. Hned.“
Zmizeli.
Harry vrátil hůlku na místo a s rozpačitým úsměvem poděkoval.

Ve Velké síni to hučelo, jako ostatně každý rok. Studenti si sdělovali zážitky z prázdnin, někteří se smáli, jiní cosi tajuplně šeptali do vedlejšího ucha, jiní četli noviny, ovšem ve skutečnosti všichni čekali, až profesorka McGonagallová přivede letošní nováčky. U profesorského stolu bylo také živo, profesor Brumbál řešil něco s profesorkou Burbageovou, profesorka Prýtová zase něco zásadního vysvětlovala madam Pommfreyové.
Když očekávání dosáhlo vrcholu, Brumbál zatleskal a získal si tím pozornost všech přítomných. A to už přicházela hlavním vstupem do Velké síně profesorka McGonagallová, za ní se hrnul houf malých zvědavých, částečně vyděšených, dětí. Harry se usmíval. Vzpomněl si totiž, jak stejným způsobem do Bradavic přišel on. Také měl oči na vrch hlavy, jen se to snažil nedávat příliš najevo. Moudrý klobouk odzpíval svou každoroční píseň, překvapivě nezněla příliš pesimisticky, a začalo rozřazování. Zmijozel získal osm nových členů, kteří se usadili na volná místa u zmijozelského stolu a hned se soustředili na dění v síni.
„Tento školní rok došlo k několika změnám ve složení profesorského sboru,“ začal Brumbál svou každoroční řeč, když byl zařazen poslední nováček. „Oproti předchozím rokům došlo ke změně na postu profesora lektvarů. Tento rok bude toto místo zastávat profesor Křiklan,“ představil Brumbál cizího muže sedícího na konci stolu po Brumbálově pravé straně. „Profesor Snape se uvolil přednášet obranu proti černé magii. O dalších změnách vás informují vaši kolejní ředitelé. Dále vezměte na vědomí, že...“
Harry ho neposlouchal. Věděl, že Brumbálova řeč následující po ´že...´ se nemění. Spíš se zamyslel nad tím, co se dozvěděl teď.
Od Nevilla věděl, že existuje nějaký Horatius Křiklan. Brumbál vzal totiž Nevilla během prázdnin na podivnou obchůzku právě za tímto Křiklanem. Když se o tom dozvěděl Lucius, Merlin ví, od koho, zjistil Harry, že Křiklan a Abraxas byli dobrými přáteli. Neville si myslí, že Křiklan byl dost překvapen, když za ním Brumbál přišel, zvlášť, když za ním přišel právě s Nevillem. Pak také Neville říkal cosi o křesle, ale to Harry tak moc nechápal. Ovšem teprve teď se Harry dozvěděl, že Křiklan bude přednášet lektvary. Profesor Snape a obrana proti černé magii, to je tak logická a silná dvojka, že Harry nechápal, proč k tomu nedošlo už hodně dávno.
Rozhlížel se po Velké síni. Oproti běžným rokům tu bylo studentů o něco méně. Harry věděl, že je to tím, že většina nečistokrevných rodin už opustila Anglii. Pochopili to poměrně záhy, ne dlouho poté, co se Lucius stal ministrem čar a kouzel. Nejvíc prořídl Nebelvír. Harry se podíval směrem k nebelvírskému stolu. Výraz v jeho tváři ztvrdl. Zahlédl totiž Hermionu Grangerovou.


* * *

Hermiona opustila knihovnu a zamířila do nebelvírské části hradu. Od začátku školního roku se plně ponořila do studia, bylo jasné, že dříve či později budou dobří kouzelníci zapotřebí. Chtěla patřit mezi ně. Neušlo jí, jak si ji Malfoy během rozřazovací slavnosti prohlížel. Také jí nemohlo ujít, k jakým změnám ve společnosti dochází od chvíle, kdy se Lucius Malfoy stal ministrem. Jistě, začalo to mnohem dříve, vlastně už po té bitvě o Azkaban. Tam zemřel výkvět kouzelnické společnosti. Jenže, kdyby měla být Hermiona cynická, říkala by si, že tak, jako umírali ti dobří, umírali ti špatní. Takže by si obě zúčastněné strany měly být kvit. Ovšem teď to vypadalo tak, že zemřeli jen ti dobří. Protože jinak by Vy-víte-kdo nemohl mít takovou moc, jakou teď má. Byť se zatím stále ještě skrýval v pozadí. V popředí stál nový ministr magie a kouzel Lucius Malfoy. Hermioně bylo do pláče z bezmoci, jakou cítila. Po nuceném odstoupení předchozího ministra si lidé sami vynutili jmenování Malfoye na tento post. Faktem je, že Malfoy plnil to, co slíbil. Byť to plnil svým vlastním způsobem. Nikdo mu nemohl nic vytknout, vždyť přece dopředu věděli, že nový ministr hodlá omezit, nejlépe však vymýtit zločinnost, šlendrián a nedůslednost, které dosud ve společnosti panovaly. Nikdo si však nedokázal dopředu představit, jakým způsobem to hodlá dělat. Teď tedy z nejrůznějších míst mizeli nečistokrevní kouzelníci, někteří z nich hlasitě vyprávěli o tom, že se k zastávání svého místa necítí dostatečně kompetentními. Jiní zmizeli, aniž by si to kdokoli uvědomil.
Pak také nemohla zapomenout na varování, které jí na konci minulého školního roku uštědřil Harry Malfoy.
„Není tohle ta šmejdka?“ ozvalo se přímo před ní. Zastavila se.
„Blaise, ty víš, jak to zjistit, podívej se...“ Ozval se pobavený řehot, zatímco dva zmijozelští chytli Hermionu, aby se necukala a Zabini přišel až k ní, aby se ´přesvědčil´. Hermiona se zmítala v pevném sevření, snažila se vytrhnout.
„Nechte toho,“ ozval se velitelský hlas vysoké zmijozelské dívky. Zabini přestal Hermionu osahávat. „Víte, kam ji máte vzít,“ zazněl další příkaz.
Hermiona si nebyla jista, jestli to chce vědět také. Tišící kouzlo, které na ni někdo použil, jí bránilo křičet, a zmijozelských bylo dost na to, aby ji prostě odnesli do své koleje. Tam s ní vyběhli po schodech k soukromým pokojům a vhodili ji do jednoho z nich.

Mladý Malfoy, Harry, seděl ve svém oblíbeném křesle u krbu. Díval se na Hermionu, kterou mu přivedli až do pokoje. Mlčel, jen si ji prohlížel. Ona mlčela také, pořád byla pod vlivem tišícího kouzla. Pomalu se zvedla, ale jinak se nehýbala.
„Ty si zřejmě myslíš, Merlin ví jak nejsi statečná,“ začal po chvíli Harry. Zvedl se, pohrával si s hůlkou, pomalu přešel až k ní. Nespouštěl z ní pohled, obešel ji, na chvíli se zastavil za ní. Hermioně přišlo podivné, že někdy mohla byť jen na okamžik pochybovat o tom, že Harry je Malfoy. „Když jsem ti před prázdninami říkal, že máš zmizet a nevracet se, nebyla to záminka pro to, abych tě mohl zatáhnout do výklenku a osahávat. Myslel jsem to vážně.“ Přešel ke stolku, na kterém stála karafa s vodou. Nalil si do připravené skleničky a napil se. „Když už jsme u toho osahávání,“ ušklíbl se významně, „když už jsi tady, mohl bych to udělat, aniž bych se tím vystavil sebemenšímu postihu. A víš proč? Protože jsi mudlovská šmejdka. Dnes se tě nikdo nezastane, a pokud ano, moc dlouho mu to nevydrží. Ty sis možná nevšimla, že věci se mění. Teď nezáleží na tom, zda a jak moc něco umíš. Záleží na původu. Tvůj původ není z nejlepších a, obávám se, že sis stihla nadělat plno nepřátel. Je jen otázkou času, kdy se někdo rozhodne ukázat ti, kde je tvoje místo. Mám pocit, že se ti to nebude líbit. Ale, komu není rady, tomu není pomoci. Připomeň mi, kdybych měl zase nějakou šílenou potřebu tě varovat, že mi do tebe nic není,“ dodal uštěpačně. Viděl, že má strach, ale snaží se ho ovládat. Milosrdně zrušil kouzlo, které jí bránilo mluvit. Byť mu bylo jasné, že teď mu vykecá díru do hlavy.
Zklamala ho. Protože nadále mlčela. Skoro začal pochybovat, zda kouzlo provedl správně. „Kdyby každý utekl,“ promluvila až za hodně dlouho...
„...tak by každý přežil. To by tě opravdu tolik mrzelo?“ zeptal se, ale už neměl náladu se s ní zdržovat. Nenáviděl tuhle zarputilost. Nebelvíři tomu říkají odvaha, Lucius by to nazval hloupostí. A Harry věděl naprosto přesně, s kým by souhlasil. „Co sis myslela, že děláš? Co tím chceš dokázat?“ vyjel na ni hrubě. Dokonce jí přitom trochu zatřásl. Snažila se něco odpovědět, ale nenechal ji mluvit. „Zavolám Dobbyho, aby tě odvedl do Nebelvírské věže. Tam půjdeš za Nevillem a sbalíš ho...“
„Cože?“ vyjekla.
„Špatně slyšíš? Půjdeš za Nevillem a sbalíš ho. Neville je čistokrevný kouzelník pocházející ze starobylé rodiny. Jeho majetek...“
Přerušila ho. „Ty ses vážně pomátl. Přece si nemyslíš, že opravdu půjdu za Nevillem a...“
„Silencio!“ napravil Harry svou předchozí chybu. „Jeho majetek zůstane nedotčen. Alespoň zatím. Když si budou ostatní myslet, že mu patříš, nechají tě být. Jak říkám, zatím. Dobby!“ už ji nenechal promluvit a zavolal skřítka.
„Pan Harry volal Dobbyho?“
Přikývl. „Dostaň ji,“ ukázal na Hermionu, „nenápadně do Nebelvírské věže. Až tam budete, zbav ji tišícího kouzla.“
„Dobby rozumí,“ odtušil skřítek a za chvíli byl Harry v pokoji sám. Povzdechl si. Doufal, že i Nebelvírka může pochopit, že v Bradavicích již není bezpečno.


* * *

„Upřímně,“ profesor Křiklan se natáhl k Harryho skleničce a dolil mu nealkoholické víno, „nikdy by mě nenapadlo, že právě vás, Harry, poznám jako Malfoye. Vaši rodiče, myslím tím skutečné rodiče, patřili mezi mé nejlepší studenty, zvlášť vaše matka. Její talent byl jedinečný. Myslím si, že jste ho po ní zdědil. Kolega Snape mi vyprávěl o vašich úspěších v lektvarech. Myslím si, že je zbytečné, abyste chodil do mého vyučování, když jste o tolik napřed. Avšak nerad bych se zbavil vaší společnosti, tak jsem si říkal, že byste mi mohl třeba pomoci s některými méně chápavými studenty.“
Harry ignoroval Křiklanovu očividnou snahu svalit na jeho bedra starost o výuku lektvarů. Když se tak rozhlédl po svých spolužácích, obdivoval nekonečnou trpělivost všech profesorů. On by většinu svých spolužáků už dávno nakrájel do některého z pikantních lektvarů, které mu profesor Snape nechtěl vysvětlovat, ale náhodou a zcela omylem zapomněl útlou brožuru obsahující pojednání o zakázaných lektvarech, v Harryho dosahu. „Jsem vděčný tátovi, že se mě ujal. Nebýt jeho, mudlové, u kterých mě Brumbál nechal žít, by mě zahubili. Léčitel, kterého ke mně zavolal, se z toho dal na pití.“ Viděl nechápavý výraz v Křiklanově tváři. Už dávno pochopil, že lidé mají Brumbála za neomylného boha. „Ovšem kupříkladu dědeček Abraxas s tím nesouhlasí a dodnes se mnou nepromluvil ani slovo...“
Křiklanův pohled zjihnul. Zřejmě za to mohl vypitý alkohol, protože, na rozdíl od studentů, se nemusel v tomto směru omezovat. Po chvíli se probral, ze vzpomínek ho vyrušil smích zmijozelských studentů, kteří se smáli Blaisovu vtipu. „Abraxas byl vždy podivín, nemělo by ho překvapit, že se jeho syn zachová podobně,“ odpověděl nakonec profesor Křiklan a přihnul si ze svého poháru. „A co tomu říká váš bratr Draco?“
Harry nebyl nucen odpovědět. Draco ho totiž milosrdně uchránil. „Tak z počátku to bylo těžké, to nepopírám. Malfoyové mají vždy pouze jedno dítě, a najednou jsme byli dva. Všichni jsme si museli zvyknout. Ale nakonec se nám podařilo najít společnou řeč,“ vysvětlil odměřeně.
Harryho potěšilo, jak to Draco shrnul. Vyhnul se obšírným výkladům, odpověděl jasně, stručně, výstižně. „Musím ovšem přiznat, že hlavní zásluhu na tom má Draco. Když se začal věnovat studiu léčitelství, jeho jedinečná schopnost uklidňovat spory a tlumit vášně získala navrch a kdykoli jsem se chtěl začít hádat, zbyl jsem na hádku sám.“
Křilan se rozzářil. V tu chvíli, jako by zbytek pozvaných studentů přestal existovat. „Vy jste se shlédl v jedinečném a naprosto dokonalém umění léčitelství, pane Malfoyi?“ obrátil se k  Dracovi. Ten také trochu pookřál.
„Ano,“ přikývl Draco. „Byl to Harryho nápad. Spolu s mým kmotrem mě poslali na prázdniny k rodinnému léčiteli, abych zjistil, jestli je to opravdu to, co jsem si představoval. Musím říci, že zkušenost předčila mé očekávání. Bylo to...“ odmlčel se. Nechtěl veřejně přiznávat, že poprvé v životě měl pocit, že ho někdo potřebuje.


* * *

„Vítám vás na první hodině obrany proti černé magii. Rád bych vás upozornil na skutečnost, že vás nepovažuji za schopné složit z tohoto předmětu jakékoli zkoušky, o OVCÍCH nemluvě. NKÚ většiny z vás považuji na nešťastný omyl. Pokud byste se teď dostali do nějakého skutečného střetu,“ Snapeovou tváří přelétl nepěkný úšklebek, „sázím svůj roční plat, že nepřežijete prvních dvacet vteřin.“ Rozhlédl se po učebně, aby zkontroloval účinek svých slov. Byl přesně takový, jaký očekával. Většina z přítomných, a to i zmijozelských, studentů se krčila ve svých lavicích, nikdo ani nedutal. I oba Malfoyové se tvářili zaujatě. „Pro vaše přežití je důležité jedno. Získat čas a utéct. Čím delší souboj, tím vaše šance na přežití klesá k nule. Naučím vás jen pár obranných a tak dvě tři útočná kouzla. Kvantitu podřídím kvalitě. Na konci roku každý z vás musí dokázat odrazit můj útok a zmizet. Bez toho vás dál nepustím.“
Harry se tiše bavil zděšením, které zavládlo. Ovšem nedivil se tomu. Dobře věděl, že profesor Snape je vynikající bojovník. Nebezpečný. A nepředvídatelný. To mu říkal táta a navíc, ho sám viděl, když zabil Macnaira. Pro studenty šestého ročníku tedy likvidační. Cíl, který jim stanovil, je pro ně nedosažitelný. Bez ohledu na to, že přemisťovat se ještě nemohou. „Dokud jste ještě schopni mě vnímat, věnujte pozornost tabuli,“ pokračoval profesor Snape ve výkladu, zatímco na tabuli se objevovaly první pokyny, „ať máte představu, jak bude vypadat vaše ročníková práce. Ano, pane Weasley, ročníková práce. Vyberete si téma, které se týká tohoto předmětu, vypracujete práci dle pokynů na tabuli a odevzdáte mi ji měsíc před koncem roku. Pokud snad překonáte mé očekávání a vytvoříte něco soudného, můžete ji pak použít jako základ přípravy k OVCÍM. Rozumíte tomu, co říkám?“ otočil se k Weasleymu, který něco zuřivě vykládal Finniganovi. „Právě jste připravil Nebelvír o dvacet bodů, pane Weasley. Chcete se pokusit rovnou o padesát? Věřte, že mi to nebude činit nejmenší potíže.“ Ron se nasupil, ale mlčel. Harry sklonil hlavu k lavici. Nemohl si pomoci, koutky úst se neposlušně roztahovaly v pobaveném úsměvu. Miloval způsob, jakým se profesor Snape vyjadřoval, zvlášť, když mluvil s někým, jako je Weasley. Lhostejno, který.
„Je něco k smíchu, pane Malfoyi?“ zeptal se Snape, když procházel kolem Harryho.
„Ne, pane,“ snažil se Harry za každou cenu udržet vážnou tvář.
Snape došel až k tabuli. „Pojďte laskavě sem ke mně, pane Malfoyi. Pokusíme se vašim spolužákům ukázat, jak takový souboj může vypadat.“
Harry zamířil před třídu. Nic jiného mu nezbývalo. Mrzelo ho, že na sebe přitáhl profesorovu pozornost, přestože věděl, že je jedním z mála ve třídě, kdo vydrží alespoň první Snapeův útok. Jenže nechtěl být dobrovolníkem. Být dobrovolníkem totiž velmi často pořádně bolelo. „Co mám dělat, pane?“ zeptal se, když došel až ke Snapeovi.
„Co uznáte za vhodné,“ řekl Snape a zaútočil.
Harry nepřemýšlel, co dělá. Snapeovu prvnímu kouzlu postavil do cesty stůl Nevilla a Hermiony, jehož zbytky vzápětí poslal do útoku. Snape je nechal shořet a už uhybal před hořícím houbou na tabuli, která proběhla kolem něj. Velký globus, který ji následoval, jej minul jen o vlásek, zato plnou vahou prorazil skleněnou výplň v okně za ním. Snape se podivil nad způsobem Harryho boje, uchopil střepy, jež se válely všude kolem, roztočil je a vrhl proti Harrymu. Těsně před Harrym se však rozestoupily a obtekly kolem mladého kouzelníka. Harry se skrčil a další kouzlo poslal do pasu svého protivníka. Snape jej nestačil zcela odrazit, tak jej točící se lano uchopilo jen jedním svým koncem. Neroztočilo jej tedy, jak měl Harry v úmyslu, jen jím trochu trhlo.
Snape byl znepokojen. Nejen tím, že podle jeho nejlepšího vědomí a svědomí by měl být student šestého ročníku dávno v bezvědomí na ošetřovně, ale způsob, jakým mladý Malfoy bojoval, mu někoho ošklivě připomínal. Proto, když se mu do ramene zabodla skleněná ozdoba z rozbitého lustru, rozhodl se kluka vyzkoušet.

Albus Brumbál byl poněkud znepokojen bledými tvářemi studentů prchajících z učebny obrany proti černé magii. Proto přidal do kroku, obvázal vyvrácené dveře učebny a stanul na prahu bojiště. Co viděl, ho šokovalo. Profesor Snape právě vytvořil obrovskou ohňovou zeď a vší silou ji mrštil proti svému studentovi. Třída byla prázdná, jen podél zdí se krčilo pár nejodvážnějších studentů. Oheň se valil třídou přímo k Harrymu. Výraz v jeho tváře Brumbála přesvědčil, že nemusí zasahovat. Tak jen fascinovaně přihlížel.
Harry si soustředěně prohlížel blížící se peklo. Potom rozmáchlým gestem vytvořil bohatý vodní vír a poslal jej vstříc ohni. Chvilku předtím, že se živly setkaly, poslušen Harryho kouzla, odtrhl se jeden plamen a v Harryho dlani se zamotal do koule. V obrovském sykotu a páře zanikla obě živlová kouzla a Harry vrhl plamennou kouli po svém profesorovi. Pro kouř a páru však přehlédl omračující kouzlo, které Snape vyslal hned, jak výhled na něj zakryla pára. Kouzlo našlo svůj cíl, a tak Harry už neviděl, jak si profesor Snape hasí své oblečení.
Brumbál zamyšleně sledoval bojiště. Nelíbilo se mu, co viděl. Způsob, jakým Harry bojoval, byl opravdu zvláštní. „Děje se něco, co bych měl vědět?“ zeptal se, když Snape uhasil své oblečení.
Snape se na něj podrážděně podíval. „Myslím, že ne. Jen jsme s panem Malfoyem předváděli ostatním studentům, jak může vypadat souboj. Jen si nejsem jist, jak chtějí napsat domácí úkol, když svévolně opustili učebnu před koncem souboje,“ zamračil se ještě víc, když si všiml nešťastných zbytků studenstva.
„Odešli? No, třeba jen neměli na čem sedět,“ snažil se vysvětlit pohnutky studentů Brumbál mírnou narážkou na zničenou učebnu. Pokynul zbývajícím studentům, a ti vyklidili učebnu maximální rychlostí.
Snape se ušklíbl. „Vyděsilo je to. Trocha ohně a hned utíkají. To leccos vypovídá o úrovni dosavadní výuky. Chladící kouzlo měli probírat už ve třetím ročníku. Kdyby ho teď použili, mohli tu klidně sedět a sledovat náš souboj bez obav, že bychom je popálili.“
„Mě to také vyděsilo,“ řekl Brumbál tiše. Snape sklonil hlavu a upřeně sledoval ohořelý zbytek šuplíku profesorského stolu. Věděl, na co Brumbál naráží. Říci, že i jeho to vyděsilo, bylo, jako neříci vůbec nic. Snape byl v naprostém šoku, když mu došlo, co se vlastně děje. „Proč si mi to neřekl, Severe?“ zeptal se Brumbál nakonec.
„Protože jsem to nevěděl,“ odsekl Snape. Jako by to byla jeho chyba. Brumbál ho odměnil překvapeným pohledem. „Kdykoli jsem je viděl pohromadě, jen mluvili nebo syčeli,“ dodal Snape a zahájil první sadu kouzel směřujícícch k rekonstrukci učebny.
„Syčeli?“
Přikývl a uhnul odpadu, který utíkal do krbu. „Většina jejich rozhovorů probíhá v hadím jazyce. Je to fascinující,“ uzavřel nakonec.
Chvíli bylo ticho, oba zamyšleně sledovali učebnu, která se pomalu opravovala. „Postarej se o Harryho, Severe, dokonči hodinu a po vyučování se zastav v ředitelně. Minulý týden jsem koupil nový čaj.“


Arnošt pozorně naslouchal Harryho výkladu. Bylo to problematické, Harry byl totiž tak nadšen svým nápadem, že ze sebe chrlil informace rychlostí, kterou Arnošt stíhal jen s obtížemi.
„Tak co tomu říkáššš?“
  zasyčel nakonec Harry nadšeně, s nádechem očekávání.
Kýval hlavou a horní částí těla ze strany na stranu, přitom kopíroval pohyb Harryho pokrčených nohou. „Sssnažím ssse,“  začal pomalu, s rozmyslem, odpovídat. „Zzzní to zzzajímavě. Máššš to vymyšlené. Ale ssspousta věcí bude těžká. Jak to chceššš psssát?“
Harry přikývl, že chápe. „Musssím vymyssslet znaky, pak to sssnad půjde.“
Zase chvíli tiše přemýšleli. Arnošt se smotal tak, že se hřál o Harryho tělo. Na to, že je teprve začátek školního roku, mu byla celkem zima. „Fajn,“  zasyčel nakonec. „Ty vymyslíššš znaky, já ssseženu hady.“
Harry se rozzářil. „Nezapomeň na tu vodní příšššeru.“
Arnošt se samolibě ušklíbl.


* * *

Lucius se zvedl z křesla a šel návštěvě naproti. Uchopil její ruku a sklonil se k ní v náznaku políbení. „Už jsem chtěl dnešek odepsat jako další mizerný den, ale teď vidím, že se na mě štěstí přece jen usmálo. Čemu vděčím za vaši návštěvu, madam?“
Usmála se na něj, byť trochu křečovitě. Ale vrásky kolem očí byly pořád stejně vlídné. „Pořád stejný lichotník, že...“
Nepouštěl její ruku ze své a vedl ji k pohodlnému křeslu pro zvlášť vážené návštěvy. „Nikdy jsem nelichotil a vy to víte. Vždy jen nazývám věci pravými jmény. Mohu nabídnout lehké občerstvení?“
Přikývla a sledovala, jak vydává příkazy ministerskému skřítkovi. Využila toho, že jeho pozornost teď byla zaměřena jinam a prohlížela si ho v jeho současném působišti. Trochu melancholicky vzpomínala na těch pár týdnů před pětadvaceti lety. Už tehdy to byl nádherný mladík a teď, s přibývajícími roky...
Elegantním pohybem přivolal své křeslo a počkal, až skřítek přinese tác s čajem a sušenkami. Usadil se a zdvořile čekal, až Augusta Longbottomová ochutná sušenku i čaj.
„Nebudu vás dlouho zdržovat,“ ujistila ho.
Vůbec se nezměnila, uvědomil si Lucius. „Přece víte, že nikdy nezdržujete. Ale pokud by měl být náš rozhovor delší, dovolil bych si pozvat vás do příjemnějšího prostředí...“
Vzpomněla si, proč ji tehdy zaujal. A zakázala si na to vzpomínat. „Budu stručná, pane ministře.“ Způsob, jakým stiskl rty, ji přesvědčil o tom, že možná nezačala nejlépe. Ale nemohla jinak. Tehdy, ani dnes. „Můj vnuk byl napaden ministerskými úředníky, když se snažil chránit své děvče.“
Zatvářil se znepokojeně. „Je v pořádku?“
Přikývla. „Celkem. U svatého Munga jej pouze ošetřili, pak ho poslali domů. Ale tu holku prý odvedli sem, na ministerstvo...“
Zvedl se, přešel po místnosti a zastavil se u stolu. Zvedl několik pergamenů, aby se letmo seznámil s jejich obsahem. O tomto incidentu se mu totiž ještě nikdo nezmínil. „A co chcete ode mne?“ zeptal se, když se ujistil, že ani na stole v nevyřízené poště žádná informace není.
„Propusťte ji, Lucie,“ změnila tón hlasu. „Patří mému vnukovi.“
Otočil se k ní. „Hřešíte na to, že pro vás mám stále slabost. Navzdory tomu, jak jste se ke mně zachovala...“ neptal se. Jen si ujasňoval situaci.
Zvedla se a přešla až k němu. „Ano. Protože navzdory tomu, jak jsem se tehdy zachovala, věřím, že jste byl ke mně upřímný.“
Věděl, že ho prachsprostě vydírá. Naráží na jeho mladické vzplanutí a chtěla by profitovat z toho, že mu dosud není lhostejná. Jako by si nepamatovala, jak s ním zametla. Zesměšnila ho. Jistě, nic z toho se nestalo. To jen on to tak cítil. Ten její blahosklonný tón, když odmítla jeho ztřeštěné návrhy... „O koho se jedná?“ zeptal se stroze.
„O slečnu Grangerovou.“
Začal se smát. Zle. Takového ho ještě nikdy nezažila, byť věděla, že takovým je. Chytla ho za rukáv drahého hábitu. „Lucie, vám to přece nic neudělá a já se nebudu dožadovat vysvětlení, z jakého důvodu ministerští úředníci napadli a zranili čistokrevného kouzelníka...“
Přestal se smát. „Opravdu vám ta šmejdka za to stojí?“ zeptal se. Věděla, co jeho otázka znamená. Byl připraven jí vyhovět, ovšem pokud jej k tomu skutečně donutí, pouto minulosti se přetrhne.
„Můj vnuk mi za to stojí,“ odpověděla pravdivě.
Narovnal se, ustoupil z jejího dosahu. Dveře se, poslušny jeho gesta, otevřely. „Můžete jít, madam. Vaše šmejdka se vám brzy vrátí.“
„Lucie...“
„Mám práci,“ odmítl její další existenci ve svém životě.


* * *

Lucius kráčel potemělými chodbami ministerstva, jednotlivé stupně schodišť odměřovaly vzdálenost, která ho dělila od nechvalně proslulých sklepních kobek. Nebylo mnoho takových, kteří je poznali a zároveň žili tak dlouho, aby o nich mohli vyprávět. Lucius patřil mezi těch pár nešťastníků. Nešťastníků, kteří přežili zvůli ministerstva pod vedením prodloužených pařátů Alba Brumbála. Strávil v nich pouze pár hodin, tak dlouho úředníkům trvalo, než zjistili, proč jej vlastně zadrželi. Nerad na ty chvíle vzpomínal, protože každá taková vzpomínka vedla k téměř nezvladatelné touze po láhvi tvrdého alkoholu. Dodnes cítil hořkou pachuť v ústech, když na ty týdny a měsíce vzpomínal. Nešlo jen o to, že se Brumbál pokusil veřejně potupit rod Malfoyů a fakticky zničit jeho moc. To se totiž Brumbálovi nepodařilo. Ba právě naopak, Malfoyové z této krize vyšli silnější, než byli kdy předtím. Největší zásluhu měl na tom Harry. Jeho Harry. Lucius vždy trochu pookřál, když si na svého adoptivního syna vzpomněl. Udělal dobře, když ho adoptoval. Harry dokázal, co málokdo. Obzvlášť v tak nízkém věku. Udržel majetek, udržel rodinu, udržel hrdost a čest rodu do Luciova návratu. Navíc, aby toho nebylo málo, sám se podílel na osvobození Lucia z Azkabanu. Temný pán Azkaban neobnovil. Nechal stát jeho ruiny jako memento toho velkého dne. Pro Lucia měl ten den příchuť pýchy. Byl na Harryho pyšný. Avšak Brumbálovi se téměř podařilo něco, co Lucius do té doby považoval za nemožné. Pobyt v temných kobkách, neustálá přítomnost mozkomorů i agresivních lidských hlídačů, ale především samota, ticho a věčná tma, to všechno Lucia téměř zlomilo.
Konečně se přiblížil ke kobkám. Ovanul ho chlad hlídkujících mozkomorů. Pokynul rukou a černé hábity se rozlétly opačnými stranami. I když si ho možná některý z nich pamatoval z jejich předchozího setkání, teď uznávali jeho postavení ministra a poslechli jeho nepatrný pokyn bez diskuse. Brzy stanul na prahu kobky. Co viděl se mu nelíbilo. V rohu zahlédl připoutanou, k smrti vyděšenou šmejdku. Potud bylo vše v pořádku. Avšak mozkomor potulující se mezi šmejdkou a hranicí vytyčenou patronem vyšetřovatelky Umbridgeové, to bylo něco, co mu téměř pokazilo náladu. Když, poslušen jeho gesta, odplachtil i tento mozkomor, Umbridgeová se podrážděně podívala jeho směrem.
„Pane ministře,“ pozdravila ho tónem, který Lucius v mžiku přeložil jako „tys mi tu chyběl, debile...“
To jsou taková ta osudová přeřeknutí, pomyslel si, když místo „Náno hloupá, ty už mě dlouho štvát nebudeš,“ řekl: „Jsem překvapen, že jsme se tu potkali. Domníval jsem se, že se účastníte schůze Dohlížitelů nad dodržováním pořádku mezi kouzelníky.“
Nechala zmizet svého patrona. „Poslala jsem tam svého zástupce, pane ministře. Jsem přesvědčena, že dokáže náš odbor na schůzi lépe zastoupit. Rozdělili jsme si úlohy. Pan Richmond mluví, já pracuji.“ Sledovala ministrův pohled upřený na šmejdku. Nu ovšem, hlupáku, pomyslela si. Dostal jsi chuť na mladou holku. Tos mohl říci rovnou.
Přistoupil až k Hermioně. Ta si nebyla jista, jestli se její situace s příchodem Malfoye zlepšila.
„Ve skutečnosti jsem rád, že jsme se potkali právě tady,“ pokračoval v hovoru s Umbridgeovou. Přitom nespouštěl zrak z Hermiony. Její potrhané oblečení skýtalo mnohé potěšení jeho pohledu. Opravdu, ta šmejdka by stála za hřích. Viděl na ní, že je vyděšená. Chápal to. On byl před časem také.
Stříbrná hlavice jeho hole se dotkla Hermionina krku. Pomalým pohybem směrem dolů rozhrnoval kdysi snad bílou halenku a odhaloval bělostnou kůži.
„Ehm... snad bych raději šla,“ ozvalo se váhavě.
Natáhl ruku k Hermioně a drsnou rukavicí odřel její tvář. Nesnesitelně dlouho si ji prohlížel. Pohrdavě pokrčil nos. „Jak odporné, slečno Grangerová. Nezdá se vám?“
Nereagovala. Ostatně, co mu také říci? Má pravdu. Sama cítila, jak smrdí. Místo, kde už ji, bůhví jak dlouho, drželi, přílišné hygieně nepřálo. Nemusel jí to však připomínat. Bylo to velmi ponižující. Jistě, je to Malfoy, takže čekat od něj nějaké ohledy se rovnalo učebnicovému projevu idiocie. Ale i tak.
„Neřekl jsem, že můžete odejít,“ odpověděl najednou příkře.
Umbridgeovou jeho tón popudil. Co si to vlastně o sobě myslí? Snad nevěří tomu, že tady bude stát a přihlížet, jak se tu miliskuje s tou šmejdkou? Tohle by mělo být trestné. Čistokrevný kouzelník by se neměl takhle zahazovat!
Lucius pomalu stáhl hůl. Jeho pravice se sevřela kolem stříbrného hada. Hermiona zatajila dech. Teď tedy přijdou ty zakázané kletby, o kterých se učila. Doufala, že je nikdy v praxi nepozná. Ovšem, tohle je Malfoy. Je to ministr kouzel. Jak ironické, že ten, kdo by měl dohlížet na to, aby zakázané kletby byly skutečně zakázané, je sám používá. Navíc, pro své vlastní zvrhlé pobavení. Když hůlka začala opouštět svůj úkryt, pevně zavřela oči.
Expelliarmus!“ zaslechla jeho klidný hlas. Překvapeně oči otevřela. Malfoy stál čelem k Umbridgeové, v ruce její hůlku.
„Co... co to má znamenat?“ vykoktala překvapeně Umbridgeová.
„Už vám někdo řekl, že růžové fiží vyšlo z módy už koncem minulého století?“ zeptal se Lucius klidně, jako by byl u svého osobního krejčího a skutečně hovořil o historii módy. Ledabyle mávl rukou, pouta držící Hermionu na místě zmizela.
„Co chcete dělat?“ vykřikla Umbridgeová fistulí.
Popadl Hermionu za paži a vlekl ji ke dveřím do kobky. Vlekl je to správné slovo. Hermiona nebyla ve stavu kdy by stačila jeho rázným krokům. „Snad jste nemyslela, že bych se dotkl někoho tak špinavého,“ opáčil Lucius směrem k Umbridgeové. Než se nadála, stál Lucius, i s její hůlkou, ve dveřích. Ona zůstala uvnitř. Došlo jí, že je to úmysl. Že to byl od samého začátku úmysl.
„Proč to děláte?“ dožadovala se hystericky vysvětlení. Ve zmenšující se škvíře zpoza zavíraných dveří zahlédla výraz ministrovy tváře. Četla v ní rozsudek. A ne rozsudek nucených prací. Krve by se v ní nedořezal.
„Protože mohu.“
Dveře se z nepříjemným zaduněním zavřely.

Hermiona se pomalu probírala z vyděšeného útlumu, který ji v temné kobce spoutával víc, než skutečná pouta, která poskytovala jen nemnoho volnosti. Uvědomovala si, že ji Malfoy někam vede, soudě podle chodeb, kterými šli, nemířili do veřejnosti přístupných prostor. Netušila, co s ní hodlá provést, ale měla nepříjemný pocit, že se jí to nebude líbit. Nebo hůř, líbit se jí to bude. Nejvýraznější vjem, který z Malfoye měla, byla příjemná vůně. Omamná směs koření a bůhví, čeho ještě, probouzela v Hermioně pocit bezpečí. Což lze považovat přinejmenším za výsměch. Pocit bezpečí v přítomnosti Lucia Malfoye a hřejivé paprsky v Arktidě. Obojí stejně zrádné.
Byla natolik ponořená do svých neradostných úvah, že chvíli trvalo, než si uvědomila, že dorazili do cíle. „Ministerské apartmá,“ vysvětlil úslužně Lucius. Ne, nechtěla vědět, co se v takovém ministerském apartmá dělá. Nedovolil jí příliš přemýšlet, vedl ji dál. Zarazila se na prahu luxusně zařízené ložnice. Pohled na velkou postel, která místnosti vévodila, jí na náladě nepřidal. Snažila se ignorovat jeho pohrdavý výraz. Malfoy má pořád pohrdavý výraz, uklidňovala se. Nemusí to nic znamenat.
Zastavili se v dalších dveřích. V duchu zajásala, ale nadšení ji okamžitě přešlo. Zajásala proto, že se před ní otevřela velká koupelna. Nadšení ji přešlo proto, že to jen potvrzovalo dosud nevyřčené obavy. Malfoy se chvíli těšil jejím výrazem, pak ji popostrčil do koupelny. „Zkuste ze sebe udělat … ženu, slečno Grangerová,“ nezapomněl si rýpnout.
Počkala, až se dveře zavřely. Váhala, ale když se objevil skřítek a důrazně požadoval hadry, ve které se za posledních pár dnů změnilo její oblíbené oblečení, pochopila, že jí nic jiného nezbývá. Nechala se odvést do sprchy, a poté, co ze sebe odrhla veškerou špínu, se poměrně spokojeně uložila do vany. Skřítek se činil, koupel byla prostě jedinečná.
Trochu se uklidnila. Jednak za to mohly jemné esence obsažené v koupelové pěně, jednak zdravý rozum, který jí říkal, že hysterií nic nezmění. Pak také jistá pokřivená logika. Kdyby ji chtěl Malfoy znásilnit, udělal by to už předtím. Když po ní chce, aby se umyla, zřejmě se jí chce nějak zaobírat. Takže to třeba nebude tak zlé. Navíc, mohlo to být horší. Mohli ji znásilnit ti, kteří ji dosud hlídali. To by bylo skutečně odporné.
Ušklíbla se. Lucius Malfoy. Spousta dívek ve škole, a nejen těch zmijozelských, by byla nadšena, kdyby si jich všiml. Hermiona musela připustit, že je to velmi pohledný muž. Chlad, který z něj vyzařoval, jej činil ještě přitažlivějším. Což ovšem znamená, že si ani nemůže stěžovat. Nikdo by ji nepochopil, každý by myslel, že se chlubí.
Když se dveře opět otevřely, zajela pod pěnu, která v bohatých vrstvách zakrývala celou hladinu. Lucius přišel až k vaně, prohlížel si ji způsobem, který jí lehce zamotal hlavu. Ano, Lucius Malfoy nepotřebuje nikoho znásilňovat...
„Přinesl jsem vám nové oblečení, slečno Grangerová,“ řekl nakonec. Položil malý balíček na skříňku nedaleko vany a zvětšil ho do původní velikosti. „Doufám, že vám padne,“ dodal.
V Hermioně se vystřídalo několik emocí, když jí došlo, že ze znásilnění nic nebude. A není pravdou, že jednou z nejsilnějších bylo zklamání.
Lucius pečlivě sledovat změny v její tváři. Takže zachytil i letmou známku zklamání. Začal se smát. Prohloubil tím její ponížení na nejvyšší možnou míru. „Buďte si jista, slečno Grangerová, že kdybyste neměla tak vlivného přímluvce, jistě bych vaše očekávání nezklamal.“
„Přímluvce?“ zeptala se překvapeně. Nedbala, že je rudá až na zadku.
„Jak myslíte, že jsem se o vás dozvěděl?“ zeptal se chladně. „Mnoho lidí, kteří se dostali do ministerských kobek, beze stop zmizelo. A...“
„Jste přece ministr. Nikdo nemůže zmizet, aniž byste o tom nevěděl. Snad si nemyslíte, že vám uvěřím, že nevíte, co se tady děje?“ rozohnila se.
Upřeně ji sledoval. Znovu se přikrčila do pěny. „Proč myslíte, že by měl ministr něco vědět? Věděl snad Popletal něco o tom, že Brumbál nechal živořit Harryho u Dursleyů? Věděl snad Popletal něco o tom, že Brumbál nechal Harryho málem zemřít?“
„No...“ váhala. Co také říci.
„Tak proč bych já měl vědět něco o tom, že v kobce mého ministerstva hnije nějaká mudlovská šmejdka,“ dokončil stroze. „Oblékněte se, ať se konečně mohu zbavit vaší přítomnosti.“


* * *

Harry seděl ve svém pokoji a dopisoval úkoly na příští týden. Úmyslně o víkendu zůstal tady, ve škole. Pod trapnou záminkou, že toho má do školy hodně, a doma by to pro plno společenských povinností nestihl. Ve skutečnosti se mu domů příliš nechtělo. Vztah s tátou se pomalu urovnával, ale pořád to ještě nebylo ono. To zlepšení zřejmě souviselo s tím, že se Harry na všechny záležitosti týkající se rodiny prostě vykašlal. Lucius měl pravdu. Je tu, tak ať se stará.
Z posledního výpisu z účtu od Gringottů Harry zjistil, že táta převedl na jeho účet všechny peníze, které Harry během Luciova uvěznění do udržení životní úrovně rodiny investoval. Všechny, do posledního svrčku. Jako by o tom někdo pečlivě vedl účetnictví. Až na to, že Harry to nebyl. Kromě toho, a z toho byl Harry trochu rozpačitý, byla částka navýšena o úrok ve výši deseti procent z celkové částky.
Ovšem vztah jako takový byl stále trochu pošramocen. Harryho mrzelo, co se stalo. Věděl, že měl pravdu. Sice udělal chybu, když Lucia zasklil a dál se choval jako hlava rodiny, ovšem rozhodně to neudělal úmyslně. Jenže tátu nezajímalo, že to Harry neudělal úmyslně. Reagoval se svým malfoyovským jemnocitem, čímž Harryho vyprovokoval ke zpovědi upřímné natolik, že se Harry doteď červenal, když si na to vzpomněl. Řekl mu to všechno, tedy pravdu. Trochu se mu tím ulevilo. Jenže teď se Harry bál, že už to s tátou nikdy nebude jako dřív.
„Pan Neville by chtěl mluvit s panem Harrym,“ ozval se Dobby, který se objevil s nezbytnou svačinou.
Harry odsunul učebnici Přeměňování. Vlastně byl rád, že ho skřítek vyrušil, už ho bolel celý člověk. Vzal si obložený chléb, čaj a vybídl Dobbyho, aby Nevilla přivedl.
Neville byl dost nesvůj. Povídal o nemocech, o počasí, o nových studentech, motal se odnikud nikam. Harry ho nepřerušoval, čekal, až se Neville uklidní. Už věděl, že je to tak pokaždé, když má Neville něco vážného na srdci.
„O prázdninách mě Brumbál někam vzal. Někam, do nějaké chatrče,“ ztišil Neville nakonec hlas. Harry to nepovažoval za paranoidní a, pro jistotu, je obklopil tišícím kouzlem. „Říkal, že musíme zničit nějaké věci, které umožňují Ty-víš-komu se pokaždé vrátit.“
Harry byl v šoku. „Jaké věci?“ zeptal se překvapeně. O něčem takovém v životě neslyšel, a ani o tom nečetl.
„Říká tomu viteály,“ vysvětloval Neville. „Nevím přesně, co to je. Prý je v nich část jeho duše...“ zaváhal. „Ty, Harry, jestli se tohle někdo dozví...“
Harry narážku pochopil. Ovšem vyděsila ho i samotná představa toho, že by se to někdo dozvěděl. „Tohle se nesmí dozvědět opravdu nikdo, Neville. Všechny by nás zabil,“ ztišil hlas i Harry.
Neville Harrymu věřil. Navzdory tomu, že je to Malfoy. Navzdory tomu, co o něm říkal Brumbál. Navzdory tomu, co si myslí ostatní. Nebo možná právě proto. Bylo to něco v tom, jak se Harry k Nevillovi choval. A ke květinám.
„Brumbál říká, že ty věci musíme zničit, a já mu v tom mám pomoc. Jsou to mocné věci a tak je může zničit jen něco mocnějšího.“
Chvíli bylo ticho. Venku se ochladilo. Harry rozdělal oheň. „A ty víš, co je to za věci?“ zeptal se, když oba dosvačili.
Neville zavrtěl hlavou. „Myslím, že ani Brumbál to neví přesně. Vypadá to, že to nějak souvisí se zakladateli. Ale třeba meč Godrika Nebelvíra to není.“
„Tys ho viděl?“ neudržel se Harry.
Neville nadšeně přikývl. „Dokonce jsem si na něj sáhl. Brumbál ho má v ředitelně...“
„A co jste vlastně přinesli z té chatrče?“ neudržel se Harry.
„Nějaký prsten. Ale mě se to nelíbí, Harry. Ten prsten je špatný. Když si ho Brumbál nasazoval, byl jako omámený. Harry, to bude ještě průšvih...“
Harry se hořce usmál. Průšvih, to je eufemismus století.


* * *

Lucius seděl v čele velkého stolu a nudil se. Ovšem jen v duchu. Ve tváři výraz profesního zájmu, sledoval šéfy jednotlivých odborů na ministerstvu. Víceméně poslouchal jejich výklady o své užitečnosti, víceméně sledoval hromadu pergamenů, která se s každým dalším výkladem rozrostla o několik stop. Ve skutečnosti se však nudil. Tak trochu podezříval Kingsleyho, že to přinejmenším tuší, ale bylo mu to jedno. Tato porada byla formální, už měl v hrubých rysech připraven plán reorganizace ministerstva. Až to bude mít hotové, měl v úmyslu tento plán předestřít Temnému pánovi. Sice byl přesvědčen, že plán bude schválen, ale jeden nikdy neví.
Být ministrem není vůbec žádné terno. Každý si myslí, že ministr je velký šéf, přitom ve skutečnosti to tu řídí ta kráva ze sekretariátu. Lucius nebyl přítelem přehnaného užívání barvitých metafor, ale na tuto ženu to označení sedlo naprosto přesně. Svou práci sice zvládá víc, než dobře, ale Luciovi vadil ten její přístup. Honila ho od čerta k ďáblu, jako by nic nemohlo počkat a všechno muselo být hned teď, včera bylo pozdě. Lucius věděl, že ji nevyhodí, avšak hodlal si s ní vážně promluvit. Neměl zájem obětovat práci soukromý život, byť tušil, že ta osoba by evidentně netušila, o čem mluví.
Soukromý život. Lucius ani nepamatoval, kdy měl naposledy chvilku jen sám pro sebe, o sexu nemluvě. Ne, že by měl špatnou paměť. Sex...
Souhlasně přikývl čemusi, co říkal Diggory. Věděl, že ho tento menší, tlustý chlapík z duše nenávidí. Ale teď to nebylo důležité. Stejně ho vyhodí. Ovšem co že to bylo za nosnou myšlenku, která ho napadla?
Sex. Rozhodl se tuto myšlenku sledovat. Sklonil pohled na stůl. Vyleštěný mahagon probouzel jeho fantazii. Představil si kontrast Severovy bledé pleti s tmavou barvou masivního nábytku. Jaké by to bylo položit Severa na ministerský stůl, zbavit ho oblečení, roztažené končetiny připoutat ke stolu a vzít si ho, přímo tady, v ministerské zasedací místnosti. Aby pak pokaždé, když se bude nudit, tak, jako teď, cítil to vzpouzející se a zároveň přijímající tělo.
„Dobře,“ zastavil nekonečné výklady, „slyšel jsem dost.“ Vyhnul se upřenému pohledu Kingsleyho. „Nechte mi tu ty pergameny, přečtu si je, nějakou dobu budu sledovat chod vašich oddělení. Pak vám dám vědět.“ Zvedl se, aby tak ukončil poradu. „Můžete jít.“ Poslechli, odložili písemné podklady, které novému ministrovi připravili, zamumlali cosi na pozdrav a postupně opustili místnost. „Vás už dnes nebudu potřebovat,“ propustil velkoryse osobu ze sekretariátu, která mu zuřivě mávala před nosem nějakými pergameny. Zavřel dveře přímo před ní a opřel se o ně plnou vahou. To pro případ, že by osobu napadlo se s ním přetlačovat. Ušklíbl se, opatřil dveře kouzlem a zamířil zpět ke svému křeslu. „Gomi!“ zavolal skřítka, který mu z titulu funkce ministra patřil. „Přiveď mi Severa Snapea z Bradavic. Přímo sem, nemusíte jít venkem.“
„Jak si pán přeje.“


* * *

Lucius se přemístil k sídlu Potterů, ve kterém se Temný pán již definitivně zabydlel. Počkal, až se objeví skřítek, který ho provede kouzly obklopujícími dům. Tolik si Harry na Temném pánovi vymohl, že do Potter Hall se nemohl nikdo, vyjma Harryho a Temného pána, přemístit. Všichni museli počkat na skřítka, který je zavedl do domu.
Skřítek nešel a Lucius netrpělivě oťukával svou vycházkovou holí trouchnivějící pařez. Využíval chvíle, která se mu naskytla, k uklidnění svých myšlenek, k posílení vnitřní discipliny, zkrátka k přípravě na setkání s Temným pánem. Když se vedle něj přemístil Severus, nenechal se tím vyvést ze své koncentrace. A když se, chvíli po Severově příchodu, objevil skřítek, zamířili oba do domu.

„Vidíš, že se jedná o jednoduchá kouzla,“ vysvětloval Temný pán Harrymu. „Většinu z nich už dávno umíš. Teď jde jen o to, abys jim dal sílu a dokázal je zvětšit.“
„Zvětšit?“ nechápal Harry. Snažil se sice chápat co nejrychleji, nechtěl Temného pána obtěžovat nebo rozčilovat. Ale občas prostě netušil, kam Temný pán svými instrukcemi směřuje.
„Ano. Obyčejným vodotryskem nikoho nevyděsíš. Když na něj ale pošleš vodní vír velikosti bradavické školy, už je to o něčem jiném. Nebo myslíš, že ne?“ zeptal se, když viděl Harryho pochybovačnou tvář.
„Profesor Snape říká, že se máme snažit každý boj co nejrychleji ukončit. Čím dřív skončíme, tím menší šanci na úspěch má náš protivník.“
Voldemort se ušklíbl. „Starý dobrý Severus. Vždy tak přízemní, tak věcný, tak nudný. V konkrétním případě má jistě pravdu, ale tyto poučky se hodí tak akorát pro studenty šestého ročníku.“
„Pane, ale já jsem studentem šestého ročníku. Co si počnu, když nebudete se mnou?“
Harry málokdy lichotil. Toho si byl Voldemort dobře vědom. Takže když už na to přišlo, vyznělo to tak samozřejmě, že to vlastně ani nepůsobilo jako lichotka. A právě proto tomu Voldemort vždy uvěřil. Tomu, že to Harry myslí upřímně. Proto se teď jen usmál a Harryho projev uznání přešel mlčením. „Dobře, tak bojuj, jak umíš. Já použiju během boje vodní bouři. Uvidíš, jak to působí, a zkus to zastavit.“
Expelliarmus!“ zaútočil Harry a do svého oblíbeného kouzla použil tolik síly, kolik byl schopen.

Lucius kráčel vedle Severa, v družném hovoru procházeli jednotlivými pokoji směrem k atriu. „A potom mi řekla, že... Merline!“ téměř vykřikl, když vešli do atria. Bezděčně zvedl ruku, aby si chránil tvář před vybuchující soškou nemravného andělíčka, za kterým se ukrýval Harry. Ten se před dopadajícími zlomky mramoru kryl balícím kouzlem, které je všechny smotalo a jako obrovskou dělovou kouli z mramoru vrhlo proti Temnému pánovi. „Ha...“ chtěl vykřiknout Lucius, ale nedořekl.
„Uklidni se,“ zašeptal rázně Severus do jeho ucha a sevřel ho v pevném objetí. „Co bys asi tak chtěl dělat?“ odvedl ho k nedaleké mramorové sedilii. Doufal, že nikdo nezatouží udělat si z ní munici.
„Uklidnit se?“ Luciovi přeskakoval hlas. Jeho Harry právě proletěl kolem, zatímco záblesk z jeho hůlky roztříštil kamenný schod, na kterém stál Temný pán.


* * *

„Cože to tam hledali?“ zeptal se nedůvěřivě Pošuk, když Augusta skončila výklad o tom, co jí o víkendu říkal Neville.
Všichni zírali střídavě na Augustu a na Pošuka. Netušili, o čem se tu vlastně mluví.
„Viteály,“ zopakovala Augusta.
Vyděsili se. To proto, že Moody zbledl. Ještě víc, než už normálně byl. „Tak to máme sakra problém,“ řekl nakonec a těžce dosedl do křesla, jež do té doby ignoroval.
Black si odfrkl. „Myslíš jako ještě větší, než ten, že je tu Ty-víš-kdo?“
Moody si ho podmračeně prohlédl. „Myslím jako ještě větší, než ten, že je tu Ty-víš-kdo,“ zopakoval ironicky.
„Jestliže si Vy-víte-kdo vyrobil viteály,“ začal s temným výkladem Aberforth, „pak ukotvil části své duše v tomto životě. I kdybychom ho zabili, myslím fyzicky, tyto kousky duše mu umožní se vrátit zpět. Možná proto se mu podařilo vrátit se poté, co před lety zmizel.“
„Takže půjdeme a zničíme ty věci,“ navrhl Sirius.
Moody se začal smát, až málem vypadl z křesla. I Aberforth se zřejmě usmál, ale za jeho plnovousem to nebylo příliš zřejmé. „Můžeš začít,“ dostal ze sebe Moody, a smál se dál.
Teprve v tu chvíli Siriovi došlo, co řekl za hloupost. „No dobře, jak tedy zjistíme, kde ty viteály hledat?“
Teď všichni zmlkli.
„Kdyby pan Sirius dovolil, Krátura by chtěl něco říci...“ ozvalo se u dveří do místnosti. „Pan Regulus před lety vzal Kráturu do jeskyně...“


* * *

„Tati,“ ozval se Harry, když se přesvědčil, že si Lucius v knihovně opravdu jen čte. Když mu Lucius věnoval pozornost a gestem ho přivolal blíž, pokračoval trochu sebevědoměji. „Neville mi řekl, že Brumbál má v ředitelně meč Godrika Nebelvíra. Proč my nemáme také něco takového?“
Lucius se začal smát, odložil rozečtenou knihu. „A také jsi skromný,“ odpověděl pobaveně. „Věcí, které prokazatelně patřily zakladatelům, je opravdu málo. Těžko nějakou sehnat.“ Zamyslel se. „Ovšem kdyby ses spřátelil s Bellatrix, určitě by ti mohla alespoň ukázat pohár Helgy z Mrzimoru. Kdysi se chlubila s tím, že ho má bezpečně uložený v sejfu.“
Harry se ušklíbl. „Tolik ho vidět nepotřebuji, abych se přátelil s tetičkou Bellou. Jen mě to naštvalo, že Brumbál má meč jen tak pro sebe, přitom je to artefakt, který by měl patřit všem.“
„...když ne nám, že?“ usmál se Lucius na Harryho. Byly chvíle, a tato patřila mezi ně, kdy v chlapci viděl sám sebe.


* * *

Harry měl pocit, jako by spolkl pravítko. Tak nepřirozeně rovně seděl u stolu, nad kterým se ve strašných bolestech svíjela kouzlem nadnášená profesorka studia mudlů. Pohled upíral na desku stolu, potlačoval nutkání začít nehtem odlupovat lak, který v jednom místě poškodilo jedno z Voldemortových kouzel. Byl vyděšený, jako snad nikdy v životě. Tak nějak tušil, že ostatní jsou na tom stejně. Neodvážil se zvednout pohled a rozhlédnout se kolem stolu. Dokonce ani ve chvíli, kdy se týraná žena dovolávala svých dobrých kolegiálních vztahů s profesorem Snapem. Cítil tátovu přítomnost, věděl, že je rovněž k smrti vyděšen. Záviděl mu jeho schopnost ovládat se za každou cenu. No a Draco, o Dracovi nevěděl, co si myslet. Bylo to teprve nedávno, kdy se směl Draco připojit k Temnému pánovi, a Harry si nebyl jist, zda si plně uvědomuje, co přesně to obnáší.
Profesorka studia mudlů ve svém smrtelném zápasu dolevitovala až k němu. Harry ji sice neviděl, ale to víc cítil její šílený pohled. „Harry,“ zašeptala prosebně. Harry udělal největší chybu v životě. Zvedl hlavu a pohled zubožené ženy se mu vryl hluboko do bolavé duše. Voldemort se zastavil přímo za Harrym. „Co si o tom myslíš, Harry?“ zeptal se. Harryho polil studený pot.
„Nejsem si jist, zda rozumím otázce, můj pane.“
Žena vykřikla bolestí.
„Chci vědět, co si myslíš o zábavě, kterou jsem vám připravil,“ vysvětloval Temný pán. „Zdá se mi totiž, že se vůbec nikdo nebaví.“
Lucius doufal, že to celé nesměřuje tam, kam se zdálo, že to směřuje. Avšak neodvažoval se do rozhovoru žádným způsobem zasáhnout.
„Nemám dobré zkušenosti s mudly, pane,“ začal s odpovědí Harry. Chtěl Voldemortovi vysvětlit, že profesorku studia vůbec nezná, protože ho ani nenapadlo si ten její stupidní předmět zapsat. A snad i doufal, že se tak vyhne přímé odpovědi na Voldemortův dotaz. Leč, nebylo mu přáno.
„Tak ji zab, Harry!“ přikázal Voldemort spokojeně. Vlastně, byl nadšený, když se mu naskytla tato příležitost. Chtěl vědět, jak se Malfoy, tedy Harry, v takové situaci zachová.
Harry se vyděsil. Vždy věděl, že tato situace jednou nastane, ale pokaždé doufal, že se vraždě nějakým způsobem vyhne. Představa, že by měl někoho zabít, byla tak děsivá, že ho to občas budilo ze spaní. Teď však věděl, že není zbytí. Nahmatal hůlku a...
Lucius tušil, co Harry prožívá. Tehdy, před lety, kdy se mu dostalo té pochybné cti, že směl poprvé zabít, se z toho naprosto nemalfoyovsky pozvracel. Několikrát. Zvracel i ve chvíli, kdy mu Abraxas blahopřál k té cti, jež se mu dostalo. Když teď Voldemort dostal Harryho tam, kde ho chtěl mít, odhodlal se Lucius k zoufalému pokusu Harryho ´té pocty´ ušetřit. Viděl, jak Harry sahá po hůlce. Byl na Harryho hrdý, když viděl, jak se dokáže ovládat. Pomalu, s předstíraným rozmyslem, položil dlaň v drahocenné rukavici na Harryho ruku, jež sevřela hůlku.
„Pane,“ oslovil Voldemorta, „dovol mi zabít tu ženu.“
Doteď všichni vyděšeně mlčeli, ale po Luciově sebevražedném vstupu do děje bylo ticho ještě pronikavější.
„Lucie, mazlíčku,“ reagoval Voldemort až po chvíli, během které Lucius cítil kapku potu stékající po páteři. „Kdybych si přál, abys tu šmejdku zabil ty, neřekl bych to Harrymu.“
Harryho ruka se v Luciově sevření zrádně zachvěla.
„Odpusť, můj pane,“ pokračoval Lucius poníženě, „snad jsem se špatně vyjádřil. Jen mě napadlo, že můj syn ještě nikdy nepoužil zakázanou kletbu. Je možné, že ji neumí správně provést. Ty jsi řekl, že máš pocit, že se tu nikdo nebaví. Prosím, nezlob se na mě, ale byl bych nerad, kdyby se začali bavit až na účet mého syna.“
Harry v tu chvíli nenáviděl Temného pána za ponížení, které Luciovi způsobuje. Nenáviděl Lucia, že se nechá tak ponižovat. Nenáviděl sebe, protože to všechno je kvůli němu.
„Dobrá, Lucie, zab ji,“ dovolil nakonec. Harry zavřel oči, přesto oči za jeho pevně semknutými víčky zahlédly zelený záblesk.


* * *

Harry vyšel do lesa a bažin obklopujících Potter Hall. „Bazzzi...“  zasyčel zkusmo. Netušil, kde Baziliška hledat. Většinou si smluvili další schůzku na té předchozí. Ale dnes s ním nutně potřeboval mluvit bez předchozí domluvy.
Ucítil ho dřív, než uviděl či uslyšel. Nešlo o typický pach baziliška. Bylo to podvědomé vnímání černé magie, jejíž zdroj se k Harrymu blížil odkudsi z hloubi bažin pokrytých lehce nazelenalou mlhou. Harry cítil baziliškův příchod v kostech, jeho duše byla sevřena syrovými výboji černé magie.
„Assspida je mrtvá,“
  zasyčel bazilišek, když se přiblížil na doslech.
Harryho srdce se na okamžik zastavilo. „Co ssse ssstalo?“  zeptal se po chvíli. Odvážil se pohladit baziliška po hrubé kůži, jak se kolem něj plazil. Baziliškova kůže vyzařovala obrovské množství magie, Harrymu naskákala husí kůže, chloupky na těle se mu naježily. Všechno ho nutilo utéct. Ovládl se však.
„Zemřela, když sssse sssstřetla ssss hadem z tvého domu...“ 
vysvětloval.
Harry v předtuše nejhoršího zavřel oči. Tak nějak si dokázal představit, co následovalo. A také si dokázal představit, co bude následovat, až se o tom dozví Temný pán.
„Než jsssem ji zzzzabil, přizzzznala ssse, že chtěla být mou družkou. Asssspida jí ssstála v cessstě...“ 
doplnil bazilišek chybějící kousek do skládanky.
„Zzzzabil jsi Nagini?“
  zeptal se Harry, pro jistotu. Ne, že by neslyšel.
Bazilišek se omotal kolem skaliska, na kterém Harry seděl. Hlavu opřel Harrymu o záda a začal vyprávět, jak to bylo. Kdyby se netrápil nad smrtí své kamarádky, Harry si myslel, že spíš družky, zněl by jeho sykot samolibě. „Byl to těžký boj,“  říkal. „Klidně sssse mi dívala do očí. Jako bych byl obyčejný had,“  vyhrkl pohrdavě Baz. „Zzzvítězzzil jsssem, ale sssstálo mě to sssspoustu ssssil. Nebyla had. Byla zzzzlo...“

Když před lety Harry dostal od Lucia myslánku, našel ji pod svou vánočně ozdobenou větví, byl nadšen. Byť netušil, k čemu by mohl myslánku použít. Teď, když stál před ní a zvažoval události posledních měsíců, byl za tento dar vděčný. Jen by byl mnohem raději, kdyby ji nikdy nemusel použít. Situace se ovšem vyvinula tak, že bez myslánky by byl s největší pravděpodobností brzy odsouzen k smrti. Vytáhl hůlku, kterou mu Dobby přinesl spolu s myslánkou, a opatrně vytáhl ze své paměti vzpomínku na setkání s baziliškem, informaci, kdo a proč Nagini zabil a všechno, co s tím byť jen vzdáleně souviselo. Pak obojí, jak hůlku, tak myslánku, znovu svěřil Dobbymu. Byl si jist, že pokud obojí skřítek schová, nikdo se o tom nedozví.


* * *

Večírek byl překvapením pro všechny. Ani vysoce postavení Smrtijedi neměli o ničem tušení. Voldemort všem sdělil jen to, aby se dostavili. Luciovi se to příliš nezamlouvalo. Temný pán měl ve zvyku neustále se vychloubat, a především žvanit, žvanit a žvanit. Kdykoli se zahalil mlčením, pokaždé z toho koukal pořádný průšvih. Nebyl si úplně jist, jestli o tom všem ví něco Harry, přece jen, vídal se s Temným pánem poměrně často. Avšak Harryho překvapení působilo celkem přirozeně.
Harry a Temný pán. Lucius se v tom zkrátka nevyznal. Ti dva si náramně rozuměli, užívali si svého hadího jazyka plnými doušky, bavili se tím, že jim nikdo jiný nerozumí. Připravili tak Smrtijedům několik trapných chvilek, když si spolu začali syčet, zatímco ostatní tam stáli a čekali, až jim bude Temný pán opět věnovat pozornost. A pak pořád něco sepisoval, Harry. Lucia by zajímalo, co. Ptát se nechtěl, Harry se nepochlubil, a popsané pergameny doma také nenechával.
Zachmuřeně se oblékal. Zíral do zrcadla, ale pořád nebyl spokojen. Pořád to nebylo ono, pořád tomu něco chybělo.

Harry si dával záležet na výběru oblečení. Překvapilo ho, že byl pozván na večírek pořádaný Temným pánem. Nedělal si iluze o jeho náplni. Jak říkají mudlové, to zase bude nablito v álejích. V jeho domě, v případě onom. Všechna ta sběř, kterou se Temný pán chca nechca obklopil. Většina z nich považuje za nejvtipnější opít se, umučit pár mudlů, pozvracet se a usnout na místě. Bohužel, v jeho domě. Na druhou stranu, někdy může být takový večírek zajímavý. Svým způsobem se na něj Harry těšil. Nejen proto, že bude mít možnost sledovat všechny ty lidi, ale také proto, že... ušklíbl se. Kdyby Lucius viděl tento úšklebek, zase by se začal o Harryho bát.
Lucius. Táta. Harry byl plný zmatených pocitů, kdykoli si na tátu vzpomněl. Těšilo ho, že existuje člověk, který se o něj bojí. Jen ho mrzelo, že je to právě táta. Nechtěl mu způsobovat problémy, nechtěl, aby se o něj musel bát. Kdysi, když byl ještě hodně malý, viděl záblesk strachu v tátových očích. Tehdy si slíbil, že udělá všechno proto, aby se to již nikdy neopakovalo. Jenže se to všechno nějak zmehlo.
Pečlivě se oblékl. Chtěl být jako ze škatulky. Aby se za něj táta nemusel stydět. Byl rozmrzelý sám ze sebe. Proč mu to nikdy nejde tak skvěle, jako tátovi nebo Dracovi? Ti dva se nemusí do svých šatníků ani podívat a už ví, co si na sebe vezmou a jak v tom budou vypadat. V tom je Harry zřejmě po svém biologickém otci. Ať si vezme na sebe cokoli, pořád v tom vypadá jako troll křížený s akromantulí. S tím nic nenadělá. Chtěl by působit tak nenuceně, přirozeně elegantně, jako jeho táta. Ten, i kdyby si na sebe vzal pytel na koště, bude vypadat dokonale. Sakra! Zamračil se. Pak si povzdechl, ještě jednou se podíval do zrcadla, ujistil se, že má hůlku v dosahu, a vyšel do haly...


To něco byl sex. Divoký, agresivní, sobecký. Něco takového už dlouho neměl. Tím, že ho Temný pán pověřil vedením ministerstva, sebral mu všechen volný čas. Těžko teď mohl Lucius vyhledávat objekty pro ukájení svých zvrhlých choutek. Ano, zvrhlých. Se zvětšující se mrzutostí, podrážděností, napětím a stresem rostla i Luciova agresivita. Na „normální“ sex by jistě někoho našel, namátkou Severa, že. Ale cítil, že „normální“ sex by mu teď nestačil. Takže mudlu. Jenže kde ho vzít a nekrást? Nebo alespoň nějaký novic, kdyby se na Lucia křivě podíval. Třeba jakkoli podíval, důvod se vždy najde. Starý dobrý cruciatus by mu také mohl spravit náladu.
„Co chceš?“ osopil se na skřítka, který se náhle objevil v jeho šatně.
„Pan Harry už je připraven,“ informoval ho skřítek poníženě.
„Tak ať počká!“ přikázal chladně Lucius. Gestem skřítka propustil.
Upřímně, pan Harry by také potřeboval malou lekci, pomyslel si Lucius a zuřivě odhodil regatu v barvě champagne. Nejraději by nikam nešel. Ale to by rovnou mohl spáchat sebevraždu. I když... ze zkušenosti dobře věděl, že z účasti na večírcích pořádaných Temným pánem ani smrt neomlouvá.
Harry. Lucius byl přesvědčen, že nebýt od přírody plavovlasý, byl by dávno šedivý. Kvůli tomu klukovi. Pořád dělá všechno proto, aby o něj Lucius mohl mít strach. Jako by nestačila všechna ta nadržená čeládka ve službách Temného pána. Když Lucius viděl, jak si Harryho většina Smrtijedů prohlíží, šlak by ho trefil. Určitě si ho pak doma vyhoní u představ týkajících se Harryho. Luciovi se zvedal žaludek, když si představil, že by se někdo z těch slintajících idiotů Harryho byť jen dotkl.

Jestli Severus něco nesnášel, byly to večírky. A to večírky všeho druhu. Byť jich ve svém životě nezažil tolik, aby mohl srovnat všechny druhy. Vlastně typově jen dva. Buď ty, co pořádal Temný pán, nebo ty, co pořádal Brumbál. Chvílemi si nebyl až tak úplně jistý, který z těch dvou konceptů je horší. Kdyby záleželo na něm, propojil by ty dvě myšlenky a na svém nejoblíbenějším večírku by mučil ty zrůdičky, které se míhaly po chodbách školy a ničily jeho život spolehlivěji než nejmocnější kouzelníci své doby.
Stál před skříní a rozhodoval se, co si dnes oblékne. Černý hábit, černý kabátec, černé kalhoty a bílou košili, nebo bílou košili, černé kalhoty, černý kabátec a černý hábit? Asi by se hodilo, aby, ať už vybere cokoli, to bylo z kvalitnější látky. Aby dal najevo, jak si pozvání na večírek Temného pána váží. Ovšem pokud se bude večírek vyvíjet tak, jak očekává, stejně bude muset nechat své oblečení po návratu pořádně vyčistit. Pokud už si rovnou nekoupí nové. Ne, že by měl peněz nazbyt, ale něco ani nejschopnější skřítek neopraví.
Na druhou stranu, třeba by se mohl přestat mračit na celý svět a večírek si pořádně užít. Od té doby, co se stal Lucius ministrem, to už nebylo takové, jako dřív. Když tedy pominul rychlovky, kdy ho Lucius povolal na ministerstvo, ohnul o stůl v kanceláři nebo v zasedačce a rychle ho ošukal, neměl Severus sex ani nepamatoval. A to nechtěl dodávat to o té špatné paměti, už mu to přišlo jako otřepaná fráze. Navíc, sex v Luciově úřadu měl od jisté doby pro něj příchuť ponížení. A nesouviselo to s Luciem.
Pokrčil rameny a vytáhl košili, kalhoty, kabátec a hábit. Oblékl se, jak byl zvyklý. Bylo mu jasné, že se svou vizáží příliš nenadělá. Stejně se za chvíli bude válet po podlaze před Temným pánem. Nějaký důvod se určitě najde. Poslední dobou byl Temný pán poněkud podrážděný. Jediný, kdo dosud zůstal ušetřen projevů jeho nálad, byl mladý Malfoy.
Mladý Malfoy je případ sám pro sebe. Kdyby on měl takového syna, zavřel by ho do sklepení a nepouštěl mezi lidi. Merline! Co si ten Lucius myslí, že dělá? Severus málokdy viděl takovou kombinaci vyzývavosti a naivity, jako v případě mladého Malfoye. Vypadá jako cherubín křížený s děvkou, a přitom tak strašně naivní, že by ho Severus nejraději trhnul mezi dveřmi. Lucius to tak možná nevnímal. Ale Severus viděl všechny ty nešťastníky, kteří se nechali svést k šílenému chování právě díky tomu, jak na okolí mladý Malfoy bezděčně působí. Tohle nedopadne dobře.

Ale Lucius si občas musel připustit, že už je v tomto směru asi drobet paranoidní. Vždyť nedávno se mu zdálo, že i v Severově pohledu zahlédl stopy zájmu, když Harry prošel kolem. Takový nesmysl. To Lucia trochu probralo. Na chvíli.
Takže není dost na tom, že se o Harryho bojí z těchto důvodů. Kluk se musí pouštět i do těch šíleností s Temným pánem. Lucius si zakázal o tom přemýšlet, ale co když přece? Co když se Harrymu při těch jejich hrách něco přihodí? Samozřejmě náhodou, jak jinak.
Pak to jeho studium lektvarů. Jistě, není lepšího učitele, než je Severus, ale co kluka nutí pouštět se do vyšší alchymie? Co když se mu něco přihodí? Lucius měl doteď noční můry z toho, jak Abraxovi jednou vybouchla laboratoř.
Rezignoval. Vytáhl hůlku a kouzlem, které si kdysi přečetl v časopisu For Charming Man, přivolal ze skříně oblečení profesionálně sladěné, ve kterém bude vypadat dokonale, ať už se cítí jakkoli mizerně.

Vyšel do haly, kde na něj Harry čekal. Lucius v duchu zaúpěl. Harry vypadal neuvěřitelně sexy, a Lucius měl co dělat, aby ho neposlal se převléknout. Přitom nadával sám sobě. Ještě chvíli, a začne se chovat jako žárlivý milenec. Chápal, proč si lidé myslí, že si Harryho pořídil jako hračku. Ale tak to není. Ví, čeho je ta sebranka schopná. Nechtěl, aby Harrymu někdo ublížil. Je ještě tak mladý, tak čistý... Zvláštní. O Draca takový strach neměl, přestože si dobře všiml, že z Draca vyrůstá mladý Adonis. Avšak chybí mu ta... Lucius nevěděl, jak to říci. Byl si jist, že Draco neměl dosud příležitost okusit zvrhlých praktik, jakkoli „normální“ sex již určitě provozoval. Avšak v Dracově tváři bylo něco, co Lucia paradoxně uklidňovalo. Byl si jist, že kdyby někdo vztáhl na Draca ruku či cokoli jiného proti jeho vůli, obdržel by své genitálie k večeři. Harry však působil dost bezbranně. Lucia napadlo, že možná tato bezbrannost Harryho chrání před Temným pánem. Možná tato bezbrannost kdysi Lucia přiměla, aby se ujal vyděšeného podvyživeného dítěte s obrovskýma zelenýma očima. Povzdechl si. Samozřejmě jen v duchu. To je prostě jeho Harry. Bude chlapce chránit, dokud bude třeba.
Pokynul Harrymu a vyšli z domu.


Rabastan Lestrange stál nedaleko fontány, ze které, pro dnešek, tryskalo chutné víno. To bylo to jediné, co ho tu drželo. Jo a ještě strach z Temného pána. I když, s množstvím vypitého vína se ten strach nějak zmenšoval. Od Rodolfovy smrti nebylo moc věcí, které by s Rabastanem nějak pohnuly. Jako by jeho život ztratil smysl. Věčné nářky švagrové o tom Malfoyově spratkovi ho už také unavovaly. Sice do jisté míry uznával jejich pravdivost, ale to ona poslala Rodolfa do klukovy ložnice. To mu nikdo nevymluví. Pak se nesmí divit, že se Lucius zachoval tak, jak se zachoval. Jistě, ona to nikdy nemůže pochopit. Blackové své děti nechrání, Blackové je jen zneužívají. Proto tak nějak automaticky předpokládala, že Lucius s tím klukem spí. Ovšem Rabastan měl pro Luciovo jednání té noci pochopení. Když si představil, že by on sám přišel do ložnice svého syna a přistihl tam nějakého vetřelce, jak se sklání nad spícím dítětem, nerozmýšlel by se dlouho. Dotyčný by zemřel pomalou, bolestivou smrtí. Skutečnost, že Lucius Rodolfa pouze vyhodil z okna, byť ve třetím patře, lze chápat jako Luciovu shovívavost.
Ušklíbl se a nabral z fontány další pohár vína.
Ať s ním klidně spí, říkal si Rabastan dál. Proč by ne. Chlap, jako je Lucius, jistě nemá zapotřebí znásilňovat malé chlapce. Určitě mu do postele lezou z vlastní vůle. Jen Merlin ví, jak to ten Lucius dělá. Jistě, je krásný a bohatý. Ale Rabastan také nevypadá právě nejhůř, i peněz má dost. Ale že by se kolem něj motalo tolik potenciálních milenců a milenek, to se rozhodně říci nedá.
Ovšem kluk jako takový nešel Rabastanovi z hlavy. Nedávno měl chuť ho roztrhnout, když ho viděl pohodlně usazeného u nohou Temného pána. Když pak Temný pán odmítl Rabastanův plán, měl neodbytný pocit, že za to nějak může ten kluk. Bůh ví, co si to tam s Temným pánem syčeli.
Povzdechl si a zamířil směrem pryč. Prostě potřeboval vypadnout, kdyby to mělo být alespoň na terasu. Ovšem cestu mu zkřížili ti, o kterých právě přemýšlel. Lucius mu vznešeně přikývl na pozdrav. Rabastan byl ještě natolik střízliv, že dokázal odpovědět na úrovni. Což bylo dobře, protože to vypadalo, že Lucius hodlá navázat rozhovor. Nemohl mu však ujít rozzářený pohled v Harryho tváři. Sakra! Ten úsměv byl určen jemu, o tom Rabastan nepochyboval. Automaticky odpovídal na Luciovy dotazy, přitom si však prohlížel kluka, co stál o krok za Luciem. Slušelo mu to, to je slabé slovo. Tak sexy kluka už dlouho neviděl. A teď se, s rozzářenýma očima, díval přímo na něj. Rabastan cítil, že se mu začíná odkrvovat mozek. Jindy by ho taková reakce vyděsila, když by přišla přímo tady, před Luciem. Ale teď, navíc, když nabyl dojmu, že by měl mladý Malfoy opravdu zájem. No ano, byl si tím jist. Výraz v chlapcově tváři se jen na kratičký okamžik změnil v lascivní, sliboval rozkoš, kterou Rabastan marně hledal v náručí svých početných milenců.
Luciovi nezůstal utajen směr Lestrangeových myšlenek. Významně se postavil mezi Harryho a toho zmetka. Tohle už je příliš. Slintat nad Harrym přímo před Luciem, to vyžaduje notnou dávku odvahy. Nebo, všiml si poháru v Lestrangeově ruce, notnou dávku alkoholu.
Rabastan se stáhl. Rozuměl výrazu v klukových očích, které se na něj upřely zpoza Luciových zad. Když teď odcházeli, měl Rabastan najednou pocit, že jim v tom musí zabránit. Tedy alespoň klukovi. Nemohl čekat. Musel...
Nikdo si nevšiml nepatrného pohybu Harryho hůlky.

Lucius se odpojil od Harryho, Yaxley mu totiž cosi chtěl. Lucius věděl, že teď, když je tu tolik lidí, je Harry v bezpečí. Také očekával, že brzy dorazí Severus, který si určitě Harryho odvede ke svým diskusím o lektvarech. Takže to bude v pořádku. Uprostřed rozhovoru s Yaxleym ho vyrušil výkřik.

„Vyzkoušel jsem Harryho z lektvarů, Severe,“ říkal právě Temný pán. Kráčel se svým oblíbencem do atria Potter Hall, kde se pomalu scházeli hosté. „Odvádíš s ním opravdu dobrou práci.“ Severus sklonil hlavu v němém poděkování. „Přemýšlel jsi někdy o tom, že bys z něj vychoval svého nástupce? Rozuměj, nechci se tě zbavit,“ ušklíbl se pobaveně nad Severovým zděšením Temný pán. „Ale nepředpokládám, že bys chtěl celý život míchat lektvary. Na druhou stranu mi je jasné, že tvá hrdost ti nedovolí nechat mě bez schopného lektvaristy...“
„Mladý pan Malfoy má značné schopnosti,“ spustil Severus opatrně. „Navíc, lektvary ho velmi baví. Avšak myslím si, že je předčasné činit nějaké závěry. Má spoustu jiných zájmů a zálib. Mohu mu jen ukázat půvab alchymie, ostatní musí vzejít od něj.“
Voldemort pozorně naslouchal. Pokud si dokázal někoho vážit, byl to právě Severus. Každý Smrtijed v jeho službách umí více či méně obstojně zabíjet, ale Severus byl vysoko nad nimi. Svým intelektem, svými znalostmi, svým přístupem k věci. Převyšoval i Lucia, se kterým se, Merlin ví, proč, zahazoval. Nic dobrého mu to nepřineslo, Temný pán to nechápal. A ještě něco nechápal. Tu Brumbálovu myšlenku, že by se měl bát malého kluka, který mu nadšeně chodí ukazovat výsledky svého výzkumu. To Severa by se měl bát, ne Harryho. „Samozřejmě. Nechci po tobě, abys ho přikoval k vývěvě a... co to...“
Severus se podíval směrem, kam upřeně hleděl Temný pán. Zbledl ještě víc, než normálně byl. Jako by to už dávno neříkal. Jakýsi Smrtijed, zřejmě Lestrange, se právě vrhnul na nic netušícího Harryho a prudce ho přirazil ke zdi. Harryho výkřik zanikl v nechutné parodii na polibek, Lestrangeovy ruce začaly trhat oblečení, které mu stálo v cestě k Harryho nahému tělu. Všichni vyděšeně hleděli na Lestrangeovo počínání, Severus vytáhl hůlku.
Temný pán jej však předběhl. Prudce mávl rukou, Lestrange byl uchopen, odtrhnut od Harryho a bylo jím mrštěno přes celé atrium. Dopadl na zem. To křupnutí bylo slyšet až k Severovi. „Podívej se na něj,“ přikázal stroze Temný pán a pokynem dal najevo, že myslí Lestrangea. Severus poslechl.
Harry se choulil na podlaze, snažil se zabalit do svého roztrhaného hábitu. Temný pán zuřil. Jak se mohl někdo opovážit!
Lucius se sklonil k Harrymu. Byl v šoku. Tohle nečekal. Harry byl vyděšený, ale snažil se rychle sebrat. „Proč pořád já?“ zaslechl Lucius jeho šepot.
Lucius by věděl, proč pořád Harry. Protože k tomu své okolí vybízí. Ovšem věděl naprosto přesně, že tohle Harrymu říci nesmí. Harry by to nepochopil. A pokud ano, byl by z toho zoufalý, protože by mu došlo, že je svým způsobem odpovědný za smrt těch, kteří se nechali strhnout. To Harrymu nemohl udělat. Rychlým kouzlem spravil Harryho oblečení tak, že byl opět bez poskvrnky. Pomohl Harrymu vstát. Nebyl přítelem veřejného předvádění citů, ale věděl, že to Harry potřebuje. Proto ho pevně objal. Pohledem dával přitom okolí najevo, že si má několikrát rozmyslet, jestli chce jeho čin nějak komentovat. Nikdo se neodvážil.

Severus přišel k Lestrangeovi. Jediný pohled mu prozradil, že je mrtvý. Byla to nehoda. Temný pán toto jistě nezamýšlel. Pokud to Severus chápal správně, chtěl Lestrangea pouze od Harryho odhodit, aby ho později mohl pomalu umučit. Jenže Lestrange ke svému štěstí dopadl na mramorový schod tak nešťastně, že si rozbil hlavu. Pro jistotu uchopil hlavu mrtvého a jemně otočil tváří k sobě. Vytřeštěné oči obsahovaly něco, co tam rozhodně být nemělo.
Zamyšleně se zvedl od mrtvého a zamířil k Temnému pánovi, aby potvrdil Lestrangeovu smrt.

Temný pán přišel k Harrymu. „V pořádku, Harry?“ zeptal se pro ostatní nezvyklým tónem.
Harry se vymotal z Luciova objetí, i když se mu vůbec nechtělo. „Ano, pane. Děkuji. Já.... omlouvám se, nevím...“
„V pořádku,“ uklidňoval ho Temný pán. Lucius nestačil žasnout. Pak se Temný pán otočil k ostatním. „Než začne večírek, rád bych vám řekl, jednou a naposledy, že si nepřeji, aby se kdokoli z vás mladého Malfoye dotkl. Už mne unavuje ztrácet Smrtijedy, kteří to dosud nepochopili. Rozumíte? Ještě jednou zjistím, že se kdokoli z vás pokusil obtěžovat Harryho proti jeho vůli, a nezemřete tak rychle, jako Lestrange. Vyjádřil jsem se jasně?“
Tlumené mručení mu bylo odpovědí.
Bella si pomyslela, že ona kluka rozhodně obtěžovat nehodlá.
Ovšem zabít určitě.


* * *

Už si vážně nevěděl rady. Tátovu knihovnu prošel úplně celou. Použil všechna knihovnická vyhledávací kouzla, která ho Grangerová naučila. Bylo to k ničemu. Původně úzce vymezené téma rozšířil o věčný život, nesmrtelnost, duše, věčnost, ale nikam to nevedlo. Děsila ho představa, že bude muset přečíst všechny knihy. S ohledem na velikost knihovny to znamenalo, že bude číst ještě tak dvacet, třicet let. Odmítal však připustit, že by v knihovně na Malfoy manor nebyla ani jedna kniha o viteálech. Kde, když ne tady? Pohled na hodiny ho přesvědčil, že je nejvyšší čas zamést stopy po svém hledání. Táta tu bude co nevidět.
Harry dobře věděl, že táta je v poslední době ne právě šťastný. Práce na ministerstvu jej dost unavovala a teď, po vynuceném návratu Narcissy, neměl ani doma moc prostoru na odpočinek. Nebylo možné si nevšimnout, že se proto ve svém domě příliš nezdržuje. Lucius odmítl přijmout Narcissu zpět, a skutečnost, že se vrátila na Malfoy manor, nesl velmi těžce. Harry nesnášel tetu Bellatrix ještě dřív, než ji poprvé uviděl, ale když zjistil, že to ona přesvědčila Temného pána, aby zařídil návrat Narcissy, posunul ji na svém virtuálním seznamu na horní příčky. To nebylo tak, že by Narcissa poté, co ji Lucius vyhnal, Merlin ví, jak trpěla. Přestěhovala se do svého věnného domu v Blois a dostávala pravidelnou apanáž ve výši rozpočtu středoafrických států. Ale Bella tak dlouho obtěžovala Temného pána se svými nářky, až povolil. Přikázal Luciovi, aby vzal Narcissu zpět. Narcissa se tedy se velkou parádou nastěhovala na Malfoy manor a Lucius se tiše, nenápadně, odstěhoval jinam. Harry neměl až tak úplnou představu, kam, ale domníval se, že se zřejmě zdržuje ve svém podniku v Římě. Čas od času se Lucius zastavil ve škole, občas se dohodl s Harrym, že se o víkendu sejdou na manoru. Jinak se však svému domu vyhýbal.
Dveře do knihovny se za Harryho zády prudce otevřely. Oddechl si. Právě totiž dokončil poslední kouzlo, které mělo zvídavým osobám sdělit, že tu Harry vyhledával knihy týkající se Velkého skřetího povstání. „Tati?“ otočil se ke dveřím, když se nic neozývalo. Nadšení ho ovšem brzy přešlo. V knihovně s ním byla teta Bella. „Dobrý den, teto,“ odtušil zdvořile. Tak, aby mu nikdo nemohl nic vytknout. Kromě Bellatrix, pochopitelně. Pokud totiž něco nesnášela, bylo to právě toto oslovení. Dala to okamžitě dost hlasitě najevo. Harry si ji prohlížel, a kdyby nevěděl, jak je nebezpečná, bylo by mu jí líto. „Měla by sis uvědomit, teto Bellatrix,“ spustil přísně, „že to já jsem Malfoy. Tady jsi na Malfoy manor. Jsi jen chudá příbuzná, sestra zapuzené ženy. Co kdyby ses konečně podle toho začala chovat?“
„Ty!“ Odhadl ji dobře. V mžiku totiž vytáhla hůlku a naprosto zběsile proti němu poslala první kouzlo. Harry děkoval tátově prozíravosti, se kterou opatřil knihy ochrannými kouzly proti poškození. Protože jak uhnul, zaryla se kletba těsně pod životopisné knihy Malfoyova rodu. „Kdy už konečně chcípneš!“ křičela hystericky a metala jednu kletbu za druhou. Harry pochopil, že není zbytí. Začal se bránit.
„Teto Bello, uklidni se. Tohle nemá smysl. Mě nesmíš zabít!“ snažil se ji přivést k rozumu. Věděl, že je šílená, ale nevěděl, že až tak. Riskovat, co řekne Temný pán na jeho smrt?
Smích, při kterém mu tuhla krev v žilách, byl jedinou odpovědí. Pokud se nepočítá další kletba.

Lucius za chůze vyřizoval věci týkající se chodu domu. Doufal, že Narcissa bude mít tolik rozumu, a nepřijde ho přivítat. Neměl nejmenší náladu se na ni byť jen podívat. O rozhovoru nemluvě. Nejenže od něj očekává, že se bude chovat, jako by se nic nestalo. Navíc se na něj naštval Black. Lucius ho sice drobet podezříval, že se Black spíš zhrozil, že by se musel o Narcissu postarat sám, což by ho zřejmě brzy zruinovalo, ale i tak to teď vypadalo na válku na několika frontách. To byl také důvod, byť ne hlavní, proč se dnes chtěl sejít s Harrym. Aby se to s Blackem nějak vyřešilo. Protože Lucius nechtěl řešit ještě tohle. Black pořád žvaní o tom, že dostal dobrou ženu s dobrým věnem. Tak pravdou je, že věno rozhodně nebylo špatné. Vlastně bylo velmi dobré. Jenže to proto, že bez věna by si Narcissu nikdo nevzal! Lucius už vůbec ne. Stačí se podívat na její sestru a zbytek rodiny, a každému je jasné, proč. No dobře, tohle přesně Lucius Blackovi říkat nemusel. Možná mohl postupovat trochu taktněji. Ale má toho teď tolik, že nějaké ohledy je to poslední, čím se chce zdržovat.
Prošel domem bez problémů a zastavil se u knihovny. Už neměl sílu se ani ušklíbnout. Kde jsou ty časy, kdy měl možnost nechat se svým synem přistihnout se Severem? Otevřel dveře.
Zelený záblesk letící kolem něj se jen tak tak vyhnul Harrymu a rozbil velký globus. Nevěřícně se otočil směrem, odkud kletba vyšla.
Nikdy dřív si zakázanou kletbu tolik nevychutnal.
Oči stejně zelené, jako kletba, která srazila Bellatrix k zemi, se na něj vyděšeně dívaly zpoza převrácené pohovky. Harry vyběhl ze své skrýše a přiběhl k Luciovi. Ten mávnutím hůlky uhasil doutnající oblečení svého syna a zaléčil několik krvácejících ran na jeho tváři i těle. Pak ho pevně objal. Sám pořádně netušil, jak se to všechno seběhlo. Prostě přišel, aby si s Harrym promluvil, místo toho ho našel téměř zabitého šílenou Bellatrix. Čím to, že všichni kolem Harryho ho chtějí zabít?
Harry se nakonec vymotal z Luciova objetí. Podíval se na mrtvou Bellu. „Musíme se jí zbavit,“ řekl tiše. Vyděsila ho rychlost, s jakou Lucius zabil. Byť se už dávno zbavil všech iluzí na toto téma. Pokaždé ho to vyděsilo. Jenže dnes ho to také potěšilo. Ne to, že zabil. Ale to, že tu zase byl, když ho Harry potřeboval. Jako dřív. Jako by Harry nikdy neřekl všechny ty hnusné věci. Fajn, byly pravdivé, ale koho to sakra zajímá? Prostě táta se vrátil, bude to jako dřív.
„Jistě,“ souhlasil Lucius. „Jenže...“ zaváhal, „...co s ní uděláme?“
Ozvalo se zaklepání. Harry v mžiku kouzlem zvedl bezvládnou mrtvolu a přesunul za pohovku. Pohovka se, poslušna Luciova pokynu, postavila na své místo.
„Ehm,“ ozvalo se. Dřív než čekali. Oba, s hůlkami v ruce, se otočili tím směrem.
„Draco, co se děje?“ zeptal se Lucius, když ticho bylo příliš dlouhé. Harry se málem začal smát nahlas. Přičítal to nervům.
Draco za sebou pečlivě zavřel. „Nechci vám do toho mluvit, ale proč se jí nezbavíte kouzlem?“ Aby nebylo mýlky, o kom mluví, ukázal na nohu tety Belly, která vyčuhovala ze svého dočasného úkrytu.
Lucius s Harrym se na sebe podívali. Teď už se málem smáli oba. Tolik je vykolejila smrt Belly, tedy té, jíž byl Temný pán tolik nakloněn, že jim nedošlo, že se chovají jak dva hlupáci. Draco se přidal a za chvíli se smáli všichni tři. Byl to smích plný úlevy... dokud se neozvalo další zaklepání. Draco byl v mžiku za pohovkou a zkroutil neposednou nohu do úkrytu.
Po nezbytném ´dále´ vstoupila do knihovny Narcissa. Ignorovala Luciův chlad i nezájem obou chlapců. Byť u Draca ji to velmi mrzelo. „Neviděli jste Bellatrix?“
„Ne!“ ozvalo se trojhlasně.
„Neviděli,“ dodal poté Lucius odměřeně.
Žádnou Bellatrix neznám, dušoval se Harry v duchu.
Narcissa se ale nenechala jen tak odbýt. „Je to divné. Domluvily jsme se, že půjdeme ke kadeřníkovi, říkala, že si mě tu vyzvedne. Vážně nevíte, kde by mohla být?“
Draco přitlačil na nohu. Hrozilo totiž, že se znovu vymkne kontrole a zamává ze své skrýše.
Harry měl pocit, že se dívá přímo na něj. Proto se chopil iniciativy. „Vážně nevím. Od rána jsem byl tady, v knihovně. Pochybuji, že by se zastavila právě tady. Ale jestli ji uvidím, určitě jí řeknu, že jsi ji hledala...“
„Ještě něco?“ ozval se po chvíli Lucius. Hůlka, kterou schovával za zády, ho zcela nedůstojně píchala do zadku.
Zavrtěla hlavou. Chápala, že ji tu nechtějí. Doufala, že se to všechno nějak srovná, ale pochopila krátce po svém příjezdu, že si dělala marné naděje. Lucius se jí vyhýbal více než ostentativně. Většinou tu nebyl, a pokud ano, přehlížel ji jako planinu. Pokud chtěla, aby promluvil, musela ho sama oslovit. Pak rozhovor velmi rychle ukončil. Tak, jako teď. Proto přikývla na pozdrav a opustila knihovnu.
Pak už to šlo rychle. Lucius zkušeně nechal zmizet mrtvé tělo.
„Myslím, že byste mi měli dát své vzpomínky na tuto událost,“ řekl Harry, když uklidili knihovnu.
„Vzpomínky?“ zeptal se Draco. Nechtěl být za hlupáka, ale netušil, o čem Harry mluví.
Harry vydal příkaz Dobbymu a ten se rychle ztratil. Pak se Harry podíval na Draca. A výjimečně ne tak, jako by to byl hlupák. „Temný pán bude tetu Bellu hledat. Kdyby zjistil, co se stalo, sejme nás všechny,“ nebral si servítky. Draco i Lucius si ho přeměřili pohledem, Lucius dost pátravě. Jenže než stihli cokoli dodat, byl Dobby zpátky. S sebou přinesl... myslánku.
Lucius v ní poznal dárek, který před pár lety Harrymu o vánocích postavil pod jeho ozdobenou větev. Podíval se na Harryho.
„Děkuji,“ reagoval Harry po letech...
Lucius se usmál.
„Takže všechno, co si pamatujete. Tati, od chvíle, co jsi vstoupil všechno, co se týká Bellatrix. Draco ty totéž, ano? Uložte své vzpomínky do té myslánky. Potom ji Dobby uklidí a jen on bude vědět, kde je. A jen já ho mohu požádat, aby ji přinesl. Rozumíš, Dobby?“ otočil se na vyčkávajícího skřítka.
Dobby se zakymácel, jak rychle přikyvoval.


* * *

„Jenže jedovatí hadi dávají přízvuk až na konec slova,“ trval Harry na svém. Navzdory tomu, že to vypadalo, že se Temný pán rozzlobí. „Odpusť, pane,“ kál se Harry, ale nevypadalo to upřímně. „buď napíšu práci tak, jak si představuješ, nebo budu dělat skutečný výzkum. Nechtěl bych, aby to vypadalo, že s tebou nesouhlasím nebo tak něco. Ale já mezi ty hady chodím. Mluvím s nimi. Slyším ten rozdíl.“ Zarazil se. K jeho velkému údivu Temný pán ztratil řeč. Proto volně navázal. „Co kdybychom vyrazili spolu? V mudlovské zoologické zahradě mají spoustu hadů, určitě bychom strávili hezký den,“ navrhl.
Voldemort se v údivu zamyslel. Nechápal, co to do kluka vjelo, že tak houževnatě brání svůj názor, o kterém byl Voldemort bytostně přesvědčen, že je chybný. Ani co to vjelo do něj, že se téměř rozzlobil. Ale nápad, že by nechal všechny ty únavné stížnosti ještě únavnějších Smrtijedů za sebou a alespoň jeden den se prostě jen bavil, no, to vůbec neznělo špatně.
„Budu o tom přemýšlet, Harry,“ řekl nakonec. To proto, aby to nevypadalo, že hned souhlasí. Znovu ho napadlo, jak těžké to musí Lucius mít, aby si alespoň trochu udržel svou tvář.

Lucius nemá rád překvapení. Každé překvapení s sebou přináší problém. A když je toto překvapení způsobeno nečekaným pozváním premiéra do sídla předsedy vlády na Downing street, tak to je problém vskutku zásadní. Nebývá zvykem, aby si mudlové zvali na kobereček ministra kouzel. Nevěstilo to nic dobrého. Letmo se podíval do zrcadla, byl to zvyk naprosto zbytečný, protože Lucius dbal na eleganci a upravený vzhled jaksi automaticky. Nebylo třeba žádných zdlouhavých korekcí před zrcadlem. Prošel nefunkčním krbem a odměřeně přikývl premiérovi na pozdrav.
„Nenapadlo mě, že se uvidíme tak záhy po vašem uvedení v úřad,“ začal mudla a pokládal kovový podšálek do krabice ozdobené blikajícími světélky. „Rád bych vám něco ukázal. Doufám, že mi to budete schopen vysvětlit.“
Už ten tón se Luciovi nelíbil. Usadil se do křesla umístěného před ozdobenou krabicí a čekal, co bude. Když někdo stráví ve službách Temného pána tolik let, jako Lucius, krabice s pohyblivými obrázky ve vlastnictví mudly ho nemůže rozhodit.
„Na co se vlastně díváme?“ zeptal se po chvíli lhostejně Lucius.
„To jsou záběry z Londýnské zoologické zahrady, konkrétně z terárií v pavilonu hadů. Záznam byl pořízen v noci na dnešek. To, co vidíte, je vzácný exemplář Acanthophis hawkei. Naše zoologická zahrada ho získala pouze shodou náhod a laskavosti našich indonéských přátel...“
Lucius pořád nechápal, proč mu mudla ukazuje nějakého hada? Pak to zahlédl. Tedy, nebyl si jist, co přesně zahlédl. V jednu chvíli tam had byl, lebedil si ve své míse písku, a pak tam nebyl. „Co to znamená?“ zeptal se mudly.
Ten jen pokrčil rameny. „To právě bychom chtěli vědět od vás. Během krátké chvíle zmizely všechny exempláře ze zabezpečeného pavilonu hadů.“
Lucius se nadechl k řízné odpovědi. Jako by neměl dost vlastních starostí, ještě ho mudla tahá do svých problémů. Jako by on mohl za to, že se jim ztratili nějací podělaní hadi.
A pak mu to došlo.
Před mudlou zvládl udržet kamennou tvář, dokonce se přemluvil k příslibu, že pošle nějakého ve věci vzdělaného bystrozora, který vše pečlivě vyšetří. A vymaže všem paměť, ovšem to mu neříkal. Rozloučil se s přáním, že snad se jen tak neuvidí.


„Lucie, příteli, kde ses nám tak dlouho zdržel?“ vítal ho nadšeně Temný pán. Severus zahlédl v Luciových očích nastupující šílenství. Tak nějak ho to potěšilo.
„Mudlovský předseda vlády mne požádal o spolupráci u zvláštního případu,“ nehodlal se nechat uvrtat do další neplodné diskuse na téma Temný pán, Harry a představa příjemně stráveného volného času. Cítil, že kdyby jednou začal na toto téma mluvit, jeho řeč by přerušila jedině dobře mířená avada. Nebo možná rána pěstí by stačila, pomyslel si, když zahlédl podezřele pobaveného Severa.
„Tihle mudlové,“ povzdechl si Temný pán účastně. „Je mrzuté, že na ně pořád musíme brát ohled. Ale, jak tě znám, určitě sis s tím poradil s grácií sobě vlastní.“
„Jistě,“ odtušil Lucius. Jeho vlastní grácie spočívala v tom, že mudlům naplnil jejich zoologickou zahradu všemi druhy hadů, které našel v seznamu pohřešovaných. Aby kouzla, které přitom použil, časem nepřestala působit a terária nebyla plná suchých větví, použil na ně na závěr stabilizační kouzlo. Minerva McGonagallová by na jeho znalost přeměňování byla pyšná. Zpozorněl, když se kolem jeho nohou prosmýkl Epicrates cenchria cenchria. Jeho rodem si byl Lucius stoprocentně jist, pečlivě je všechny nastudoval. Byl teď takříkajíc odborníkem.
„Jak se ti líbí můj nový mazlíček, Lucie?“ zeptal se, když přivolal hada.
Lucius se upřeně díval k zemi na nádhernou duhovou kresbu na hadí kůži a zvažoval, zda je Temný pán sociálním idiotem, nebo je tak krutý úmyslně. „Mohu se domnívat, že tento nádherný exponát pochází z Londýnské zoologické zahrady?“ zeptal se, téměř vlídně.
Severus začal mít strach o Luciovo duševní zdraví.
„Ano,“ přitakal Temný pán nadšeně. „Není to nádherné? Tolik jsem truchlil nad osudem mé drahé Nagini, až mi Harry poradil, abych si pořídil nového mazlíčka. Ten chlapec má úžasné nápady. Měl bys na něj být pyšný, Lucie.“
Severus sledoval Lucia, jak se celý dme předepsanou pýchou. Dojem trochu kazil tik v oku.
„A kde jsou ti ostatní hadi,“ následovala logická otázka.
Temný pán se zarazil, jako by dosud na něco takového nepomyslel. „Asi u Harryho, chtěl si s nimi promluvit.“
Fialová žíla na spánku vytvářela zajímavý kontrast s bledou pletí, na kterou byli Malfoyové již po generace tak pyšní.


* * *

Sirius počkal, až skřítek postavil před každého z přítomných velký hrnek čaje, kávy, čokolády, co si kdo přál. Potom učinil obvyklá bezpečnostní opatření.
„Včera jsem si všiml na našem rodovém gobelínu, že se něco stalo s drahou sestřenkou Bellatrix. Dnes ráno jsem dostal zprávu od Gringottů, že jsem se stal dědicem celého majetku Lestrangeových.“
Chvíli bylo ticho. „Co se stalo?“ zeptal se nakonec Remus.
„To nikdo neví,“ řekl Sirius po chvíli. „Nejdřív Lucius zabil Rodolfa, pak Vy-víte-kdo zabil Rabastana a teď je mrtvá i Bella. Ona dědila po svém muži i švagrovi, já jsem jediný žijící mužský příbuzný, takže teď po ní dědím já. Nevím, co přesně se stalo, proč zemřela a jak. Zítra si mám jít převzít obsah jejího trezoru.“
Aberforth vypadal zamyšleně a jako by chtěl něco poznamenat.
„Co je?“ otočil se Sirius na Aberfortha.
„Myslím, že jsem něco o tom slyšel. Artur Weasley se před pár dny opil u mě v hospodě a vykřikoval něco o smrti Bellatrix. Na celou hospodu. Bylo tam dost plno, zajímalo by mě, kdo všechno to slyšel.“
Všichni si povzdechli. „Co je vlastně s Arturem?“ zeptala se nakonec Augusta.
Sirius pokrčil rameny. „Od té doby, co se s ním Molly rozvedla, to s ním jde z kopce. Myslím, že je s ním konec... Co se děje?“ zeptal se přísně skřítka, který se, v rozporu s příkazy, objevil.
„Mladý pan Malfoy přišel na návštěvu za panem Siriem,“ ohlásil Krátura poníženě. „Prý je to důležité.“
Sirius se zvedl ze svého křesla u krbu. Nechtěl, aby Harry přišel uprostřed jejich spiklenecké schůzky. Gestem uklidnil své hosty a vyšel z místnosti.
„Harry!“ přivítal se se svým kmotřencem.
„Ne, nepůjdu dál,“ odmítl Harry pozvání, o kterém si byl z nějakého důvodu jist, že není míněno upřímně. „Jen jsem ti něco přinesl.“ Podal mu malou krabičku. „Možná by to měl otevřít profesor Lupin,“ dodal tiše, jakoby se bál, aby ho někdo neslyšel. Sirius pochopil.

„Vy-víte-kdo mne žádá, abych mu vydal jakýsi šálek, který by měl být uložen v trezoru Belly. Prý se jedná o starou rodinnou památku,“ řekl Sirius, když si přečetl pečlivě prohlédnutý dopis. Nikdo si nedělal iluze, že by dokázal zlikvidovat všechna kouzla, kterými by mohl Voldemort dopis opatřit, ale tak nějak všichni spoléhali na Rema a jeho získanou citlivost vůči černé magii.
Moody málem spadl ze židle. „Tak je to pravda. Je to ten šálek. Nesmí ho dostat, musí...“
„Snad sis nemyslel, že bych mu ho dal?“ změřil si ho zamračeně Sirius. „Jistěže ho zlikvidujeme.“
„Jenže jak?“
Rozhostilo se ticho.
„Možná bych věděla o jedné možnosti,“ ozvala se nakonec zamyšleně Augusta Longbottomová.“ Oči všech se tázavě otočily k ní. „Neville dostal od Harryho amforu plnou jedu baziliška. Do lektvarů, oni si teď často o lektvarech povídají...“
Aberforth vypadal ještě zamyšleněji.


* * *

Fyzická práce ve chlévě Aberfortha vždy uspokojovala. Dávala mu příležitost k úvahám a přemýšlení. Zlý jazykové, například jeho bratr, sice trousily nejapné poznámky ohledně jeho vztahu ke kozám, ale Merlin ví, že není lepšího pocitu, než když se jako sníh bílé kozy nadšeně prochází čistou podestýlkou a poživačně přežvykují z čerstvé píce.
Vztah jeho bratra k jeho kozám však nebyl hlavní směr Aberforthových úvah. Ty se ubíraly jiným směrem. V poslední době se vyrojilo příliš mnoho náhod, ve kterých figuroval mladý Malfoy. Aberfortha by zajímalo, co to znamená a jak tohle všechno skončí. Měl nejasné obavy, že to skončí smrtí. Otázkou však je, čí.


* * *

Brumbál sáhl po poháru s lektvarem, který mu jeho profesor obrany proti černé magii přinesl. Obrátil ho do sebe velmi rychle. Lektvary obecně se nevyznačují příliš příjemnou chutí, avšak tento překonal všechny Brumbálovy dosavadní zkušenosti. A že už toho vypil hodně. „Nějaké zprávy z toho hadího hnízda?“ zeptal se, když postavil prázdný pohár na pracovní stůl. Posadil se do křesla a odpočíval. Dobře věděl, že tyto lektvary jen zpomalí a oddálí nevyhnutelné. Avšak do té doby považoval za svou povinnost bojovat proti Voldemortovi všemi dostupnými prostředky.
Severus se v duchu ušklíbl. Brumbál ani netušil, jak blízko byl pravdě, když pro Potter Hall začal užívat označení hadí hnízdo. Hadi odcizení z mudlovské zoologické zahrady se totiž zabydleli v domě Potterových a začali ho považovat za svůj domov. Temný pán jim sice vysvětlil, že mají jít lidem z cesty, ale to jim vůbec nebránilo občas se na účet přítomných Smrtijedů pobavit. Naposledy to byl had visící z lustru uprostřed přijímací haly nad hlavami vyděšených služebníků Temného pána. Severus by byl přísahal, že se had smál.
Sledoval Brumbála, jak si unaveně sedá do křesla. Věděl, stejně dobře, jako Brumbál, že jeho lektvary nestačí.
„Nerad se opakuji, ale nepřehodnotil jste návrh madam Pommfreyové ohledně té ruky?“
„Nepřehodnotil, Severe. Chci zemřít pokud možno vcelku. Ale zpět k mé otázce. Jak si vede Harry?“
Snape se nadchl. Vyprávěl Brumbálovi, jak skvělého studenta lektvarů v mladém Malfoyovi objevil. O jeho talentu, píli, intuici a... „Ale tohle jste asi slyšet nechtěl, že...“ Nadšení opadlo. „Jinak nemám co říci. Na schůzkách u Temného pána to teď syčí jedna radost. Už si ani nepamatuji, kdy jsem ty dva slyšel vyměnit si lidské slovo. Nevím, o čem syčí. Tráví spolu hodně času. Všiml jsem si, že Lucius neví o mnoho víc, než já. Co se týče obrany proti černé magii,“ povzdechl si tak tiše, že to ani Brumbál nezaslechl, „tak tam je den ze dne lepší.“
Brumbál zvažoval, co mu Severus řekl. I to, co mu neřekl. Když tak zdravě, s nadhledem, zhodnotil situaci, musel si přiznat, že se nevyvíjí nejlépe. Bez ohledu na to, co udělá či neudělá Neville, Brumbálovi bylo jasné, že tím vyvoleným je Harry. Pokud on nezasáhne, tak zlo na dlouhou dobu převezme nadvládu nad světem. Avšak teď neměl náladu na sebereflexi. Nemohl si teď připustit, že se kdysi zmýlil.
Severův pohled padl na prsten ležící vedle kalamáře. Rozbitý černý kámen ho zvláštním způsobem přitahoval. Přesně tak, jak ho kdysi přitahovalo vědění, jež mu umožnil Temný pán. Touhu dotknout se prstenu potlačil v samém zárodku. Přál si, aby tehdy, když měl možnost odmítnou budoucnost ve službách Temného pána, udělal totéž. Severus věděl, že Brumbál zničil prsten mečem Godrika Nebelvíra, ale nedokázal pochopit, proč ten meč neodstranil divný pocit, který se Severa zmocnil pokaždé, když se ocitl v blízkosti prstenu. A nechtěl to vědět. Stejně tak nechtěl vědět, co vedlo Brumbála k tomu, že si prsten navlékl na vlastní prst.
Ohledně prstenu si Severus nebyl jist v mnoha věcech. Byl u toho, když si Brumbál prsten z ruky sundaval. Bylo jasné, že prsten je prolezlý černou magií. Vyvolával v Severovi přesně to mrazení v kostech, jako... jako například jistý deník, který před lety společně s Luciem zničili. Jen doufal, že pokud prsten obsahoval kousek duše Temného pána, dokázal Godrikův meč zničit i ten. Snad ano, to co teď Severus z prstenu cítil, bylo něco jiného. Něco mocného. Mocnějšího, než smrt.


* * *

Harry seděl u Voldemortova křesla a vzhlížel k němu. Poslouchal, co říká a přitom se zabýval úvahami o své ročníkové práci z obrany. Pomalu se chýlila ke konci. Byl na sebe náležitě pyšný. Sesbíral tolik materiálu a snadno ho třídil, navíc ho to bavilo.
„Selwyne,“ vyzval Temný pán jednoho ze Smrtijedů, „doufám, že pro mne máte s Rowlem dobrou zprávu.“
Oslovený Smrtijed poníženě přistoupil a sesunul se k zemi, aby vzdal Temnému pánovi náležitou poctu. Harry přemýšlel, jestli Temný pán poslal zrovna Selwyna a Rowleho vyjednávat s obry s ohledem na jejich inteligenci, která je té obří podobná.
Zpráva nebyla z nejlepších, ale Harry nabyl dojmu, že Temný pán nic jiného neočekával. Vlastně, zdálo se, že očekává něco úplně jiného, a nesouvisí to s žádným ze Smrtijedů.
Brzy se ukázalo, o co vlastně jde. Skřítek přivedl dva skřety od Gringottů, kteří nesli středně velkou truhlu. Selwyn se odmlčel uprostřed věty, když mu došlo, že jeho výklad nikoho nezajímá.
„Naše banka dostala příkaz od jednoho z klientů, aby předala obsah této truhly, spolu s tímto průvodním listem,“ řekl starší skřet. Přitom podával Temnému pánovi srolovaný pergamen. Harry zahlédl pečeť Blackova domu.
Voldemort si přečetl dopis. Zasmál se, obrátil se k Harrymu. „Tvůj kmotr rozhodně není žádný troškař. Chtěl jsem po něm šálek, poslal mi všechny,“ vysvětlil důvod svého pobavení. Pokynul skřetům, aby truhlu položili na podlahu. Poslechli a trochu poodstoupili. Voldemort ignoroval jejich špatně skrývanou nechuť vůči své osobě. Věděl, že v tomto konkrétním případě si ji nemůže brát osobně. Skřeti nemají rádi nikoho. Otevřel truhlu a začal se probírat pečlivě uloženými šálky nejrůznějších velikostí, tvarů a barev. Úsměv na jeho tváři pomalu trnul.
Harry začal mít nepříjemný pocit, že se něco děje. Sledoval Temného pána, jak se přehrabuje v truhle čím dál rychleji, zdál se být podrážděným, jeho zloba narůstala přímo hmatatelně. Harry se přikrčil a nenápadně se snažil zmizet za Voldemortovým křeslem, aby se dostal z dosahu. Nechtěl být první na ráně. To zase něco Sirius provedl, pomyslel si a pokoušel se vymyslet, co to tak mohlo být. Ovšem, neříkal Temný pán něco o tom, že chtěl po Siriovi nějaký šálek? Není to náhodou ten šálek, o kterém onehdá vyprávěl Lucius, že ho má v trezoru teta Bella? Harry se orosil.
„Něco není v pořádku?“ zeptal se starší skřet. Jako by nebylo dost na tom, že si z nich kouzelníci dělají poštovní doručovatele. Ještě aby se něco nepodařilo. Určitě by pak klient začal tvrdit, že má právo na slevu, a že vlastně nehodlá vůbec nic zaplatit.
„Tohle je všechno?“ zeptal se podrážděně Voldemort.
„Ano,“ přisvědčil skřet. „Dostali jsme pokyn z trezoru vybrat všechny šálky a doručit je na tuto adresu,“ vysvětloval. „Vybrali jsme úplně všechno, co se dá považovat za šálek, hrníček, pohár či skleničku.“
Voldemort si kleknul k truhle a začal se zběsile přehrabovat v nádobí. Vyhazoval jednotlivé šálky, některé se s třeskotem rozbíjely o kamennou podlahu. Soudě dle střepů, které dolétly až k Harrymu, jednalo se mnohdy o skutečně cenné kousky. „Kde je?“ mumlal si přitom Voldemort pro sebe. Harrymu začala být strašná zima. Byl vyděšený. Cítil kolem sebe nárůst magie a měl strach, jak tohle všechno dopadne. Smrtijedi se snažili nenápadně odstoupit od Temného pána. Někteří z nich tušili, že tohle nedopadne dobře, ti méně chápaví prostě měli strach. Když Voldemort vyházel všechny šálky z truhly a definitivně se tak přesvědčil, že to, co hledá, v truhle není, vyrval se z jeho hrdla zvířecí řev. Jeho zlost vyvřela ven a spustila zběsilost, kterou Harry ještě v životě neviděl. V ruce Temného pána se objevila hůlka, zelené záblesky se zakusovaly do utíkajících Smrtijedů. Skřeti zemřeli jako první. Rowle už už sahal po klice dveří, avšak kletba Temného pána zastihla i jeho.

Snape, který se právě chystal vejít do sálu, od svého úmyslu rychle upustil. Zaslechl řev Temného pána i zoufalé výkřiky Smrtijedů. Rychle odstoupil ode dveří a přitiskl se ke kamenné zdi, jako by snad ta mohla zachytit nenávist a zlobu prýštící ze sálu.
„Co se děje?“ zeptal se Lucius, který se objevil vzápětí.
Severus ho prudce zatáhl do svého úkrytu. „Nevím, ale Temný pán zuří,“ vysvětloval tiše. Zbytečně, protože už i Lucius zaslechl smrtelné výkřiky. Vyděsil se. Rozběhl se ke dveřím, avšak byl stržen zpět. „Zbláznil ses? Chceš vběhnout přímo do rány?“ osopil se na něj Severus.
„Je tam Harry!“
Alespoň někdo si musel zachovat chladnou hlavu. „Nepomůžeš mu. Sám má možná šanci.“

Voldemort se rozhlédl. Všude ležela mrtvá těla. Otočil se k Harrymu. „Nemysli, že jsem na tebe zapomněl. Vylez!“
Harrymu nezbylo, než poslechnout. Poníženě se připlazil k Temnému pánovi, jehož oči žhnuly nepopsatelným vztekem a zuřivostí. Harry byl vyděšený, očekával, že brzy zemře také. V duchu prosil, aby to bylo rychlé. Věnoval tichou vzpomínku Luciovi. Ucítil hadí tělo, které se přesunulo po jeho paži. Jeden z hadů, které si přinesli z mudlovské zoo, se nespokojeně, téměř vyčítavě, podíval na Temného pána, než zmizel za nejbližším závěsem.
„Tys o tom věděl!“ ukázal na Harryho hůlkou v životu nebezpečně obviňujícím gestu.
„O-o-o o čem?“ zajíkal se Harry.
„Crucio!“ 
ukončil Temný pán rozhovor.

Lucius slyšel Harryho křik a Severus musel napnout všechny svaly, aby ho udržel.

Harryho trýznění netrvalo dlouho. Strašlivá bolest zkroutila Voldemortovo tělo a ten, překvapeně, upadl na podlahu vedle zmítajícího se chlapce. Hůlka dopadla na kamenné dlaždice jen o několik vteřin dříve. Harry ztichl. Překvapeně, vyděšeně, hleděl na Temného pána.
Voldemort se nadzvedl a přilezl k Harrymu. Harry se přikrčil. Ucítil pevné, zvídavé doteky rukou Temného pána v okolí své jizvy. Teprve teď si uvědomil, jak strašně ho pálila. Ale, vedle bolesti způsobené intenzivním cruciatem se to dosud ztratilo.

To ticho bylo nesnesitelné. Lucius se vytrhl Severovi a tiše se přiblížil ke dveřím. Opatrně otevřel. Odmítal vnímat mrtvá těla ležící všude kolem. Temný pán seděl zamyšleně na podlaze, opíral se zády o své křeslo. Harry se choulil o pár kroků dál, díky Merlinovi byl živý.
„Odveď si svého syna, Lucie,“ vyzval ho Temný pán, „pečlivě se mi o něj postarej.“

„Co se stalo?“ zeptal se Lucius, když Harry vypil všechny lektvary, co Snape přinesl. Oba teď seděli po stranách Harryho postele, zvědaví na každé jeho slovo.
Harry těžko mohl říci, co se stalo. Mohl jen popsat události, ke kterým došlo. Nechtěl říkat, co mu došlo.
„Cože hledal?“ zeptal se Severus.
„Nějaký šálek,“ zopakoval Harry. „Jestli jsem to správně pochopil, v tom dopisu, co poslal mému kmotrovi, po něm chtěl nějaký šálek z trezoru, který Black zdědil po tetě Belle. Skřeti říkali, že dostali pokyn vybrat z trezoru všechno, co vypadá jako šálek, a poslat to Temnému pánovi. Podle všeho v té truhle ten šálek nebyl.“
Lucius bedlivě poslouchal. Když mu došlo, co Harry říká, zbledl ještě víc, než dosud. Díval se na Harryho, který, pod uklidňujícím vlivem Severových lektvarů, téměř usínal. Avšak bojoval s tím. Chtěl říci všechno.
„Když Temný pán zabil ostatní, otočil se ke mně. Myslel jsem, že zabije i mě. Řekl, že o tom vím. Nevím, o čem, to už neřekl. Potom... ne, nezabil mě. Použil cruciatus,“ Harry se otřásl. Svaly dosud bolely a pochyboval, že kdy bolet přestanou. „Jenže pak se něco stalo. Jako... no... jako by ho bolelo, co dělal mě.“ Odmlčel se a tázavě se podíval na tátu i na svého profesora. Ti zpozorněli, pokud to bylo možné ještě víc, než dosud. „Okamžitě s tím přestal a pak prozkoumával moji jizvu,“ pokusil se sáhnout si na čelo, ale paže vypověděla poslušnost. „Víc nevím,“ ukončil své vyprávění.
Lucius ho uchopil za ruku, druhou rukou upravil přikrývku. „Teď si odpočiň, Severovy lektvary ti pomohou z nejhoršího.“
Harry nečekal a usnul.
Oba muži seděli nehnutě na svých místech.
Lucius pokračoval ve znepokojivých úvahách, které ho napadly před okamžikem. Není to zvláštní, že Temný pán požaduje z trezoru Belly právě ten šálek, o kterém Lucius před pár týdny Harrymu vyprávěl, a že právě tento šálek zmizel?
A proč vlastně Temného pána bolel jeho vlastní cruciatus?
Lucius se podíval na Severa. Věděl, že by mu určitě pomohl vysvětlit nejasnosti, které Harryho obklopují. Ovšem k něčemu takovému se před Severem přiznat, to už by rovnou mohl Harryho zabít sám.
Severus sledoval spícího chlapce a Lucia, který se o něj tak strachoval. Znovu, jako už tolikrát, ho napadlo, jak může být osud ironický. Kdyby se chlapcův osud vyvíjel jinak, nikdy by ti dva nevydrželi pobyt v jedné místnosti, natož aby se o sebe vzájemně strachovali a tolik si důvěřovali.
Důvěřovali?
Nebyl si jist, jak to tady s tou důvěrou je.
Severus nepochyboval o tom, že předmětný šálek určitě v trezoru Bellatrix byl. S největší pravděpodobností za tím vším vězí Black. Jistě, kdo jiný by měl takovou drzost. Ovšem, jakkoli nikdy neměl o Blackovi dobré mínění a za poslední léta se na tom nic nezměnilo, tolik mu musel přiznat, že pro jeho nabubřelé fanfarónství musí existovat nějaký důvod. Třeba hloupý, zcela odpovídající Blackovu naturalu, ale nějaký být musí. A proč byl vlastně ten šálek tak důležitý, že Temný pán ve vzteku zabil tolik Smrtijedů, přičemž mezi nimi byli i celkem vysoce postavení.
A jak to vlastně všechno souvisí s mladým Malfoyem? Tím malým, křehkým a tak zranitelným chlapcem, který si zcela získal Luciovo srdce a zatemnil úsudek? Jak jinak si vysvětlit, že Lucius nevidí, že všechno kolem chlapce je nějaké podivné? Všichni ti mrtví, kteří se vrší kolem nevinného chlapce, který by ani kuřeti neublížil. Kolik jen bylo těch, kteří se, zcela šíleně, na veřejnosti, pokusili Malfoye znásilnit? Zdravý rozum nebere to, co se kolem kluka děje. To prostě nemůže být náhoda. Severus byl přesvědčen, že Rabastan nebyl zcela při sobě, když na Harryho zaútočil. Jakékoli množství alkoholu je příliš malé na to, aby tolik riskoval.
A proč Temného pána bolí jeho vlastní cruciatus?
Severus se podíval na Lucia. Věděl, že by mu určitě pomohl vysvětlit nejasnosti, které Harryho obklopují. Ovšem k něčemu takovému se před Luciem přiznat, to už by rovnou mohl Harryho zabít sám.
Ten spratek určitě něco provádí. Něco, co Severovi dosud unikalo. Co mu raději dosud unikalo.

Seděli vedle spícího Harryho, dívali se na sebe, mlčeli, spoutaní svou vzájemnou nedůvěrou. Téměř ve stejnou chvíli se v jejich pohledu objevil záblesk vzpomínky.
Deník.
V tu chvíli se oba vyděsili. Severus si pomyslel, že kdyby byl nezávislým pozorovatelem a sledoval dva idioty, kterým právě došlo, že zřejmě zničili něco moc, moc důležitého, a je dost dobře možné, že vlastník zničené věci si pro ni přijde, dost dobře by se bavil. Až na to, že nebyl nezávislým pozorovatelem. Byl jedním z těch idiotů. Viděl na Luciovi, že ho napadlo totéž. Lucius se nadechl, aby to řekl, ale Severus byl rychlejší. „Neříkej to,“ řekl přidušeně. „Ani na to nemysli. Doufej, že na to nebude myslet nikdo ze zúčastněných.“
„Co navrhuješ?“ zeptal se Lucius a doufal, že to nezní tak vyděšeně, jak se cítil.
Severus si ho upřeně prohlížel, pak se jeho pohled změnil v lehce ironický. „Máš dostatečně pojištěný Manor?“


* * *

V učebně bylo ticho, že by bylo slyšet spadnout raraší korunku. Snape procházel lavicemi a dával pozor, aby studenti při vyplňování testu neopisovali. Ne, že by to bylo nutné, jím vymyšlené kouzlo proti opisování fungovalo bezchybně. Ale jemu se zkrátka líbilo znervózňovat studenty, kteří se stejně, soudě dle toho, co už zahlédl, příliš neučili.
„Pane Weasley,“ spustil káravě, když se rozkřičelo kouzlo kolem skupinky Nebelvírů. „Odevzdejte mi laskavě tu hrůzu, do které děláte akorát kaňky, a můžete počkat za dveřmi. Až bude test všemi odevzdán, zavolám vás zpátky. Můžete se alespoň připravovat na obhajobu své práce.“
„Cooo-že?“ zeptal se vztekle Ron. „Na jakou obhajobu?“
„Jsem přesvědčen, že jsem vás na první hodině informoval o tom, že budu trvat na krátkém pohovoru nad každou prací. Chcete říci, že jste mě neposlouchal?“ Snape se v duchu smál. Tak nějak předpokládal, že nebelvírští prostě ignorují vše, co jim říká, takže se hodlal nad jejich „obhajobou“ dobře bavit. Obzvlášť v některých případech si to opravdu užije.
Převzal pergamen od Weasleyho a zamířil ke stolu. Usadil se, vytáhl brk, otevřel lahvičku červeného inkoustu a pustil se do psaní sžíravých komentářů k Weasleyho dílu. Bylo to snadné, prostoru k trefným poznámkám mu mladý Weasley nechal na pergamenu víc, než dost.
O hodinu později procházel Snape znovu po třídě. Vybíral od studentů jejich ročníkové práce. U vybraných jedinců dokonce prolistoval předtím, než práci odeslal k sobě na stůl. „Postavení vlkodlaků v Británii v průběhu věků,“ přečetl název práce od Hermiony Grangerové. Nu ovšem, to mohl očekávat. Nalistoval na konec práce, aby se přesvědčil, zda měla nějakého vedoucího práce a, pokud ano, zda je jím drahý ex-kolega Lupin. Ušklíbl se. „Těším se na vaši obhajobu, slečno Grangerová. Jsem přesvědčen, že si s vaším vedoucím práce na dané téma příjemně popovídáme,“ dodal téměř vřele. Pobavil ho vzpurný pohled té šmejdky, co si, z nepochopitelných důvodů, začala s chudákem Longbottomem. Byť, to musel Snape přiznat, Longbottom nebyl takovým chudákem, za jakého by ho rád považoval. Zdá se, že mu utajené schůzky s mladým Malfoyem prospěly. Snape byl zvědavý, jaké téma si Harry pro svou ročníkovou práci z obrany proti černé magii vybral. Nepochyboval, že má celkem zajímavé zkušenosti z oboru. Jenže, co z nich ho mohlo skutečně zaujmout natolik, aby o tom psal?
„Vaši práci, pane Malfoyi,“ vyzval nejprve Draca. Ten mu pyšně odevzdal svou práci na téma Vliv použitého dřeva hůlky na její zaklínací schopnosti. Snape věděl, že práce bude jistě kvalitní. Draco Malfoy patří mezi skvělé studenty, a když Snape přehlédl období kolem Luciova uvěznění v Azkabanu, nikdy u Draca nezažil něco, co by byť jen vzdáleně připomínalo prospěch horší, než vynikající. Ovšem čekat, že ho výběrem tématu nějak zvlášť překvapí, to by bylo příliš. „A vaši,“ vybídl Harryho. Harry mu, bez falešné skromnosti, avšak zároveň bez zbytečné nabubřelosti, předal svou práci. Jako jedna z mála byla, stejně, jako práce jeho bratra, svázaná do knihy. Snape se zájmem otevřel knihu. Na první stránce, vkusně vyzdobené drobnými pohyblivými hádky, byl uveden název práce, a to hned dvojjazyčně. Dialekty hadího jazyka a jejich rozšíření, se zvláštním zaměřením na oblast Shropshire, rozdíly mezi jednotlivými druhy a poddruhy, vliv složení jedu na zdvojené sykavky v nepoužívaném plurálu.
Snape zachoval kamennou tvář, jeho pohled přejel po stránce. Zastavil se u kolonky vedoucí práce. Pak upřel pohled na mladého Malfoye. „To nemyslíte vážně, pane Malfoyi,“ zeptal se přísně. Studenti ve třídě se přikrčili před přicházející bouří.
„Co přesně?“ zeptal se Harry. Jakkoli se Snape snažil, nenašel v jeho hlase ani náznak ironie či výsměchu.
„Váš vedoucí práce...“
Harry se nadšeně usmál. Kniha v profesorových rukách začala sama listovat, až se otevřela na poslední stránce. Snape se podíval a polkl. Přečetl si hodnocení vedoucího práce opatřené vlastnoručním podpisem. Znovu se podíval na Harryho.
„Já vím, pane, že je to zvláštní. Byl jsem tak nadšený, sám jsem tomu nemohl uvěřit...“


* * *

„Sirius mi vyprávěl, že jste byl zvolen Týdeníkem mladých čarodějek Nejžádanějším mládencem na ženění,“ řekla Augusta Longbottomová, když skřítci uklidili prázdné talíře a přinesli kávu a čaj se sušenkami.
Harry s úsměvem potřásl hlavou.
Hermiona se ovšem rozčílila. „To je od toho bulváru nezodpovědné. Harry ještě není plnoletý. Mělo by se to zakázat a...“
„Hermiono, no tak,“ uklidňoval ji Harry. „Mě to nevadí. Já mám jasno. Vezmu si Cassiopeu,“ ušklíbl se.
Hermiona se překvapeně odmlčela. „Nejsou jí ani dva roky?“
„No právě,“ rozesmál se Neville. „Harry to má zmáknutý. Má nevěstu a tak ho ostatní do ničeho nemohou nutit.“
Hermiona se na něj podívala káravě. Pak se ovšem obrátila k Harrymu a čekala na vysvětlení.
„Myslím,“ spustil Harry, „že to odpovídá současné situaci ve společnosti. Nejde o mě, jde o Malfoye. Je logické, že nejžádanějším mládencem na ženění bude Malfoy, když je táta ministrem.“
„To by stejně tak dobře mohl být Draco,“ nadhodila Hermiona.
Harry pokrčil rameny. „Draco je dědic. Vezme si, koho mu táta najde. Já jsem na tom v tomto směru mnohem lépe. Ode mne se nic neočekává, přitom mám jméno i majetek. Mohu si vzít, koho budu chtít. Proto mluví o mě a ne o Dracovi. V neposlední řadě pak...“
Uprostřed místnosti se objevil domácí skřítek. Harry ho v mžiku poznal. „Co tu děláš?“ zeptal se tátova osobního skřítka.
Skřítek přišel k paní Longbottomové a napřáhl ruku s kyticí větší, než jeho hlava. „Pan Lucius Malfoy posílá paní Longbottomové květiny,“ řekl skřítek poníženě.
K překvapení všech přítomných Augusta váhala jen kratičký okamžik. Převzala od skřítka květiny. „Děkuji,“ řekla odměřeně, ale Neville v jejím hlase zaslechl náznak radosti.
Skřítek přikývl Harrymu a zmizel, jak měl nařízeno.
V místnosti bylo ticho. Harry s ostatními na sebe nechápavě zírali, zatímco Augusta přivolávala nádherně zdobenou vázu s vodou. Květiny do ní opatrně umístila a vázu postavila doprostřed stolu.


* * *

Dobby netrpělivě přešlapoval za dveřmi pánovy pracovny. Čekal na svého pradědečka, který se dnes odvážil obtěžovat pána se zásadní žádostí. Uplynula již celá hodina od chvíle, kdy starý skřítek, tak starý, že už ani neunesl podnos s čajem a sušenkami, vstoupil do pracovny. V rozporu s očekáváním neslyšel Dobby žádný pánův křik ani skřítkův nářek. Několikrát jej už napadlo, že pradědeček byl se svou prosbou úspěšný.
Ozvala se slabá rána a starý skřítek se objevil kousek před Dobbym. Dobby k němu přiběhl s tázavým výrazem ve tváři. Starý skřítek na nevyřčený dotaz přikývl. V Dobbyho tváři se objevil úsměv. Oba pak zamířili do kuchyně.
Dobby netušil, co jeho praděda s pánem tak dlouho řešili. Viděl na pradědovi, že je unavený. Unavený, zamyšlený a odhodlaný. Co se tu děje?
Dobře vnímal zvědavost svého pravnuka. Měl ho rád, vlastně nejraději ze všech svých příbuzných, ale tohle mu nemohl prozradit. Slíbil to pánovi. Navíc, na správném splnění úkolu závisí jeho osud. Vždyť pan Lucius se zachoval tak velkoryse. Slíbil mu, že až splní svůj poslední úkol, bude mu sťata hlava a umístěna na čestné místo. Co na tom, že až tak úplně nechápal, k čemu bude pánovi ten zvláštní úklid knihovny. Je to pánovo přání, o kterém se nikdo nesmí dozvědět.


* * *

Harry seběhl z věže mezi prvními. Utíkal, jako by mu za patami hořelo. Doufal, že se jim podaří zmizet dřív, než si lidé ve škole uvědomí, co se děje. Jenže to by tu nesměli být Nebelvíři. Ti se, v jakémsi podivném záchvatu zmaru a hrdinství, vrhli na Crabba a Goyla starší. Bitka, která se rozpoutala, pak přerostla v boj o přežití. Mnoho psů zajícova smrt, jak říkají mudlové. Harry teď toto přísloví do puntíku pochopil. ´Jeho´ Smrtijedi neměli proti davu studentů šanci. Možná je na čase vyzkoušet psychologickou součást boje, o které vždy mluví Temný pán. „Aqua maxima!“ zatočil hůlkou a plynulým švihnutím poslal vodní spoušť proti vyděšeným studentům.
„Chcípni, ty stará čarodějnice!“ zaslechl za sebou nenávistný hlas starého Notta.
Otočil se. Nerozpakoval se ani na okamžik. S vytvořeným štítovým kouzlem skočil před profesorku McGonagallovou, aby ji kryl před útokem Smrtijeda. Namířil na Nottovo srdce. „Reducto!“ vyslovil a vyhnul se překvapeně vztekle bolestnému výrazu ve tváři starého muže, kterému se Harryho zásluhou zmenšilo srdce do velikosti špendlíkové hlavičky. Umíral o něco déle, než kdyby Harry použil avadu, avšak zakázané kletby, to není nic, s čím by si chtěl Harry začínat. Otočil se ke staré ženě. „V pořádku?“ zeptal se v rychlosti.
Profesorka McGonagallová roztřeseně přikývla. Netušila, že byla škola napadena. Běžela, stejně jako ostatní, zjistit, co otřáslo hradem. Najednou stála tváří v tvář Smrtijedovi, co ji chtěl zabít. Nebýt mladého pana Malfoye, nebýt Harryho... „Zachránil jste mi život,“ začala.
„O tom nic nevím, paní profesorko,“ přerušil ji Harry rázně. „To vy jste zabila Notta. Pořádně jste mu nakopala zadek. Já tu vůbec nebyl. Za chvíli zjistíte, proč.“
„Ale...“ chtěla ho zadržet. Marně. Viděla jen jeho vzdalující se záda.

Minerva stála na místě, kde ji Harry opustil. Přemýšlela o tom, co se právě stalo. Harry jí zachránil život. Ten Harry, o kterém Brumbál, ten starý lišák, už tolik let vypráví nesmysly. Že ho Malfoy zkazí, že z něj bude stejný hajzl, ne-li větší, než všichni Malfoyové dohromady. Že... a kdesi cosi. Ale Minerva odjakživa věděla, že to nemůže být pravda. Syn Jamese a Lily přece nemůže být špatný, i když ho vychovává Malfoy. Protože kdyby špatný byl, tak by teď nezabil Notta, který ji chtěl zavraždit. Víte, ten Nott, který z přeměňování téměř propadl.
Potřásla hlavou na souhlas svým úvahám. Je třeba něco udělat. Je třeba konečně vysvětlit Brumbálovi, že on může klidně říkat dál ty polopravdy a pololži, ale ona mu už nevěří ani dobrý den. Vyrazila směrem k ředitelně. Míjela vyděšené studenty, ale nezastavovala se u nich. Bylo jí jasné, že všichni učitelé už jsou na nohou a zjišťují, co a jak. Její místo bylo u ředitele, protože, mezi námi děvčaty, někdo tomu tady velet musí. Při té příležitosti si s ním od plic promluví o Harrym. Není možné, aby Brumbál pokračoval ve svém tažení proti Harrymu, protože chlapec je...
„Severe, ráda vás vidím,“ oslovila kolegu, kterého svou ráznou chůzí málem srazila se schodů. „Jdete k řediteli? Já tam mám namířeno. Musím s ním mluvit o mladém panu Malfoyovi. Myslím si, že už to vážně s tím svým podezřením vůči němu přehání. Právě mi totiž...“
„Ředitel je mrtvý,“ přerušil ji Snape.
„...zachránil...“ chtěla pokračovat, ale v tu chvíli se zarazila. Podívala se na svého mladšího kolegu, který si z ní určitě dělal pochybnou legraci. „Prosím?“
„Říkám, že ředitel je mrtvý. Zabil ho Malfoy.“
Minerva potlačila smutek nad Brumbálovou smrtí. Později bude mít čas to všechno zvážit a intenzivně prožít, ale teď to chce zachovat si čistou hlavu. „Věděla jsem, že je třeba dávat si na Lucia dobrý pozor. Nikdy jsem mu nevěřila a teď se ukázalo, že...“
„Harry...“
„Co jste to říkal?“
„Ředitel je mrtvý a zabil ho Harry Malfoy,“ zopakoval Snape trpělivě. Sám tomu nevěřil, když to slyšel od prchajících Smrtijedů, kterým se jen tak tak vyhnul v chodbě ve třetím patře. Nepřál si být viděn, ještě by je mohlo napadnout, že by měl jít s nimi. Ale jestli je Brumbál mrtvý, a, ve spojení s tou obrovskou explozí, jež otřásla celým hradem, by to dávalo smysl, bude lepší si zachovat odstup. Protože teď se všechno změní.
Když Minerva omdlela, prokázal jí tu drobnou službu a zachytil ji dřív, než spadla na kamennou podlahu. Zavolal skřítka, kterému uložil, aby Minervu odnesl na ošetřovnu a vydal se zjišťovat poškození a ztráty, které škola utrpěla.

Harry stál před Voldemortovým křeslem, obklopen Smrtijedy, klidným, nezaujatým hlasem vyprávěl, co se stalo na astronomické věži. V místnosti bylo ticho, že by bylo slyšet na zem špendlík spadnout. „Nevím, co přesně se stalo, když přepadl přes hradby. Běžel jsem k nim, abych se podíval, ale v tu chvíli se ozvala velká rána, celá věž se zachvěla a začala se rozpadat. Viděl jsem oheň, ten záblesk přesáhl přes hradby a málem nás ožehl. Jen tak tak, že jsme odtamtud uprchli,“ vysvětloval. „Vypadalo to všechno dobře, ale když jsme odcházeli z hradu, postavila se nám do cesty hrstka Nebelvírů. Došlo k bitvě, během které profesorka McGonagallová zabila Notta. Pak už jsme se přemístili sem.“
Po Harryho posledních slovech se rozhostilo ticho. Brumbál je mrtvý! Ta myšlenka naplňovala mysl každého z nich. Jejich úhlavní nepřítel a teď je mrtvý. A zabil ho mladý Malfoy.
„Řekni mi víc o tom, jak jsi zabil Brumbála,“ ozval se po chvíli Voldemort.
Harry přikývl. „Ono toho není moc co říci. Říkal jsem si, že když se dozví, že se nad věží objevilo Znamení Zla, tak tam určitě přiběhne. Ovšem nepočítal jsem s tím, že opravdu celou tu cestu poběží.“
Temný pán se naklonil v křesle. „Jak to myslíš.“
Harry se podíval na ty, kteří jej doprovodili do Bradavic. „Jako by to ani nebyl on. Byl unavený, zadýchaný, řekl bych, jako,“ zamyslel se... „takhle jsem vypadal, když mě madam Pommfreyová proti mé vůli uspala po pádu z koštěte. Nechtěl jsem usnout a chvíli jsem s tím lektvarem bojoval. Takhle nějak Brumbál vypadal. Jako by ho něco omámilo a on se s tím pral. Vlastně se ani nebránil.“
Voldemort nebyl příliš spokojen. Tedy, nepochyboval o tom, že mladý Malfoy mluví pravdu, ale zdálo se mu to podivné. Na okamžik zauvažoval, že by si prohlédl chlapcovy vzpomínky za pomoci nitrozpytu, ale když se podíval do těch vážných zelených očí, zavrhl to. „Yaxley,“ otočil se na jednoho z doprovázejících Smrtijedů.
„Můj pane?“ sesunul se spěšně k zemi, aby se mohl dotknout Voldemortových bot.
„Ukaž mi své vzpomínky,“ vyzval ho a bez rozmýšlení vstoupil do Smrtijedovy mysli.

Harry zhluboka dýchal, ruce se mu třásly, málem neudržel hůlku v ruce. Snažil se uklidnit, alespoň natolik, aby oklamal nedaleko stojící mladíky. Vítr si pohrával s jeho hábitem, poprvé v životě si uvědomil, jak krásný je z Astronomické věže výhled. Nemusel sledovat hodinky, aby věděl, že mnoholičný lektvar, který umožnil Smrtijedům přístup do hradu, přestává působit.
„Ustupte!“ přikázal stroze. Poslechli, a když je zahalil maskovacím kouzlem, ani nemukli. Pak se Harry na hodinky přece jen podíval. To pro jistotu, že už je čas. Ještě jednou se zhluboka nadechl. Zvedl hůlku k nebi... „Morsmordre!“ vykřikl a pak už jen sledoval odpornou šklebící se lebku, z jejíchž úst vylézal had. Usadila se v šedavých mracích přímo nad věží, shlížela dolů se zjevným potěšením, v očekávání věcí příštích.


Nečekali dlouho. Dveře vedoucí na Astronomickou věž se rozrazily za necelých dvacet minut. Brumbál rozhodně nepůsobil tím důstojným dojmem, jako vždy. Vlasy divoce vlály do všech stran, pobledlá tvář se propadala, oči nejistě těkaly po okolí. Zavrávoral, chytil se obvodové zdi.
„Ty, Harry?“ zeptal se, vůbec ne překvapeně.
Harry pokrčil rameny. „Nu což, někdo to udělat musí.“
Brumbál vážně pokýval hlavou. Chvíli to však vypadalo, jako by mu spíš upadla. „Nenapadlo tě, že Tom musí mít nějaký důvod, proč posílá právě tebe? Proč nepřijde sám? Proč neukáže všem, jaký je bojovník?“
Harry na chvíli zaváhal. „Třeba ještě nepil váš čaj?“ navrhl možné řešení.
Brumbál se zadíval káravě. Pak se ozvalo bouřlivé zakručení v jeho vnitřnostech.
„Skončeme to,“ pronesl Harry účastně.
„Harry, proč ty?“ podklesl Brumál v kolenou a trochu se sesul podél zdi.
„Protože můžu,“ v Harryho hlase bylo slyšet zadostiučinění.
„Harry, to...“ zvedl Brumbál ruku.
„Avada Kedavra,“ splynulo z Harryho rtů téměř bezděčně.
Zelený záblesk vyšlehl z Harryho hůlky, vrazil do Brumbála, který tlumeně vykřikl. Ještě jednou se zapotácel a pak už přepadl přes hradby. Harry běžel k nim, aby se podíval. Přitom zrušil maskovací kouzlo, které krylo přítomné Smrtijedy před cizími zraky. Následovali ho. Sotva se však dostali ke zdi věže, ozvala se obrovská rána a věž se začala třást. Otřesy byly stále silnější. Někdo vyděšeně vykřikl.
„Zpátky!“ zavolal Harry na ostatní a sám se vrhl ke dveřím vedoucím z věže. Ostatní se nenechali přemlouvat. Ještě zahlédli obrovský ohňový sloup, který ozářil celou věž a lačně po nich natahoval svá plamenná chapadla.


Voldemort mlčel a s ním i jeho suita. Yaxley mu ležel u nohou a zrychleně oddychoval. Brumbál opravdu nevypadal, jako nejmocnější kouzelník od dob Godrika Nebelvíra. I když, proč by měl být právě Godrik Nebelvír považován za nějak zvlášť mocného? Každopádně, Brumbál nevypadal dobře. Kromě toho, co popsal Harry, si Temný pán všiml ještě několika dalších věcí. Strhaná tvář, rozcuchané vlasy, oči bez života, něco s rukou, skoro to vypadalo, jako by Brumbál byl už ve skutečnosti mrtvý. „Máš pravdu, Harry. Je to nějaké divné. Severe!“ zavolal vysoce postaveného Smrtijeda, který měl tvář ještě méně proniknutelnou, než jindy.
„Můj pane,“ začal se sklánět, ale Voldemort ho zastavil.
„Co si o tom myslíš? Vídal ses přece s Brumbálem každý den. Byl v poslední době nějak nesvůj?“
„Nechtěl po mě žádný speciální lektvar,“ řekl Severus rozvážně. „Ale faktem je, že vynechal už několik společných jídel ve Velké síni. Protože se nedomnívám, že by mu konečně stravovací návyky studentů začaly nějak zvlášť vadit, musel mít k tomu nějaký závažný důvod. Nic přesného nevím. Zkusím se pozeptat na ošetřovně, jestli neví něco léčitelka,“ navrhl nakonec. Dobře věděl, že Temný pán není spokojen s jeho odpovědí, tak navrhl možné řešení. Bylo to lepší, než...
„Chybí vám ředitel a nikdo ho nehledá?“ zeptal se překvapeně Voldemort. Severovi se nelíbil tón, který použil. „A tebe nezajímalo, co s ním je?“ Severus mlčel. Co na to také říci? Věděl, co bude následovat. Temný pán nezklamal. „Crucio!
Harry upíral pohled k zemi. Obdivoval svého profesora, že si udržel svou temnou důstojnost i v této situaci. Ovšem mrzelo ho, že je toho svědkem. To se profesorovi nebude líbit.
„Lucie... zůstaň stát,“ zarazil ho. Dobře věděl, že tím, že brání Severovi a Luciovi, aby se před ním plazili po zemi při běžném rozhovoru, zasévá svár mezi ty dva a ostatní Smrtijedy. Bavil se tím. „Připrav večírek. Vím, že je v tom na tebe spoleh. A trochu se usměj, budeme oslavovat schopnosti tvého syna.“
„Jak si přeješ,“ odpověděl jediným možným způsobem.
„Přeji,“ řekl Voldemort významně. Tušil, že Lucius není zrovna nadšen tím, že se o Harryho úspěchu dozvěděl až jako poslední. On vůbec Lucius není poslední dobou příliš nadšen, ať už se děje cokoli. No, Voldemort vždy věděl, proč nechce být ministrem a mít na krku všechny ty všední záležitosti, které člověka dříve či později ubijí. Ale doufal, vlastně ne, on věděl, že jestli bude večírek takový, jaký bývá, připravuje-li ho Lucius, určitě se na něm jeho oblíbený Smrtijed uvolní více než dostatečně. „Ty si odpočiň, Harry,“ otočil se zpět na mladíka. „Chci, aby ses večer připojil k nám. Uvidíš, že se nebudeš nudit. Tvůj otec je skvělým organizátorem večírků.“
Harry se náležitě rozloučil s Temným pánem a nechal se Luciem vyvést z místnosti. Snažil se jít rovně, svižně, jako by bylo naprosto běžné, že zabíjíte Brumbály tak nějak mezi řečí. Došli až do Harryho ložnice. Tam byl svým otcem uchopen za oděv, bylo jím třeseno a nakonec byl přitisknut ke zdi. Nepadlo ani jediné slovo. Nebylo to třeba. Harry věděl, že se o něj Lucius bojí. Co si asi musel představovat, když zjistil, že Harry zabil Brumbála. I to, co by si představoval, kdyby to věděl dopředu. Jenže nic z toho nemohl Lucius říci. Vždyť by to znělo, jako, že zpochybňuje příkaz Temného pána. Proto se Harry snažil dát najevo alespoň pohledem, že rozumí tomu, co Lucius nesmí říci. Lucius pochopil. Přestal ho tisknout ke zdi a pevně ho objal.
Harry zavřel oči a ukryl tvář na Luciově luxusním hábitu. Cítil, jak se mu do očí hrnou slzy. Konec konců, dnes přece poprvé zabil. Měl právo na trochu soukromé hysterie.

 

Prckové VI.

 

 

Komentáře   

+1 # Prckové VIILilith 2015-11-12 22:23
Chcela by som vedieť či v blízkej budúcnosti bude aj pokračovanie tejto poviedky. Veľa poviedok ktoré stoja za to je nedokončených a to je škoda.:)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
+1 # Odp.: Prckové VII.misa 2013-10-13 17:31
tak jak dlouho se bude ještě čekat? Kdyby jste se aspon obtěžovali odpovedět na otazky!!!!!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
+2 # Odp.: Prckové VII.misa 2013-10-10 09:42
jak dlouho budem ještě čekat, než sem přidáte tu novou kapitolu? doufám, že ne dalších 9 měsíců
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
+1 # Odp.: Prckové VII.Catherine 2013-10-06 11:31
Hodláte dát další kapitolu do konce měsíce? Pardon jestli to zní nezdvořile, ALE! my pořád ČEKÁME!!!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
+2 # Odp.: Prckové VII.mikeli 2013-10-06 15:45
s rychlostí přidávání kapitol bych byla překvapena kdyby se tady ta nova kapitola objevila do konce měsíce. Nevím co je tak těžkýho na opravení a přidání kapitoly že to tak dlouho trvá. kdyby ji psaly tak neřeknu ale oprava a přidání by nemělo trvat dlouho.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
+3 # Odp.: Prckové VII.mikeli 2013-10-03 01:55
docela by mě zajímalo jak dlouho to bude ještě trvat než se tady objeví další kapitola, která už je min. 4 dny napsanáý
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
+3 # Odp.: Prckové VII.serafiiin 2013-10-02 21:10
Ohh, pokračování mi vyrazilo dech... Je úplně stejně skvělé, jako začátek.. Myslím, že Harry není upřímný. A to k nikomu. Jenom si hraje svou malou soukromou hru, v níž je mu každý jen pouhou loutkou.
Je trochu škoda, že Luciův vztah se Severusem tak nějak zamrzl, bylo to velmi žhavé. Přeci jenom představa Lucia......... Je mi nějak horko.. :-D
Mno, velmi, velmi moc doufám, že bude pokračování, jelikož na starých stránkách je po této kapitole napsáno KONEC. A to odmítám příjmout :-D
Těším se na další kapitolu, je to prostě skvělé..
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
+1 # Odp.: Prckové VII.Anna 2013-09-28 13:51
Ahojky. Povidka je vazne skvela!!! Uplne mi otevrela novy pohled na Luciuse i na cely Zmijozel. Moc dekuji!:-)Chci se zeptat kdy by tak mohlo byt pokracovani prosim? Predem dekuji za odpoved:-D
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
+5 # Odp.: Prckové VII.Amireen 2013-09-29 22:22
Teď už to nezáleží na mě, já už díl odevzdala. Jinak jsem ráda, že se povídka líbí.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
+2 # Odp.: Prckové VII.misa 2013-09-30 05:50
hurá :lol: už se moc těším. už aby tady byla
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
+2 # Odp.: Prckové VII.Andromeda 2013-09-25 14:38
Už sa neviem dočkať ďaľších, už aby to bolo! :)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
+1 # Odp.: Prckové VII.Catherine 2013-09-20 17:10
Četla jsem to asi 5x a vážně to čekání už unavuje, ale já pořád doufám a chodím sem to kontrolovat každou chvíli :D
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
+1 # Odp.: Prckové VII.misa 2013-09-20 07:36
to čekání už přestává být vtipné!!!!!! poslední kapitola a čeká se na ní už půl roku
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
+3 # Odp.: Prckové VII.JAm 2013-09-16 19:17
já to četla zase od znova... a je to čím dál tím lepší... a těším se na další!!!!!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
+1 # OriginálCatherine 2013-08-29 20:39
Ahoj chci se zeptat, jestli by jsi mi nemohla dát link na orig. povídku. Díky moc :D
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
+1 # Odp.: Originálmisa 2013-08-30 16:37
tohle je original
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
+1 # Odp.: OriginálCatherine 2013-08-30 21:29
Vážně? Páni :D tak to pardon, myslela jsem, že překládáte z EN :D no nevadí
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
+2 # Odp.: Prckové VII.Anna 2013-08-26 18:29
Ahoj,chci se zeptat jestli bude ted nekdy pokracovani? Je to skvela povidka a tak stale netrpelive cekam na dalsi kapitolku:-) prosim at je co nejdrive:-D
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
-1 # Odp.: Prckové VII.misa 2013-08-22 18:33
Má vůbec cenu čekat na pokračování? Ta doba čekání na poslední kapitolu už je absolutně neúnosná!!!! to čekání uplně tu povídku kazí!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
+3 # MandragoraMandragora 2013-08-23 11:47
Pochopitelně čekat nemusíš. Můžeš se zařeknout, že i kdyby se tu nakrásně další kapitola ukázala již zítra, ty to číst nebudeš a nebudeš a nebudeš. Je to tvoje právo.
Na druhou stranu bych ti ale ráda doporučila, abys si zkusila sama napsat něco v takovémto rozsahu, jako je tato povídka, a viděli bychom, jak dlouho by ti to asi tak mohlo trvat.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
-1 # Odp.: Mandragoramisa 2013-08-23 12:16
no 7 měsíců by mi to určitě netrvalo.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
+3 # Odp.: Prckové VII.ježibaba 2013-08-23 12:14
Nebo si kup padesát odstínů šedi a čti si v kuse.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
-1 # Odp.: Prckové VII.misa 2013-08-23 14:55
Kvuli takový hovadině nebudu vyhazovat 500,-
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
+3 # Odp.: Prckové VII.ježibaba 2013-08-23 15:05
Třeba by se dala najít někde vyhozená, taková hovadina :) a třeba by se dalo mít víc úcty k tomu, kdo píše něco, co není taková hovadina a třeba by se dalo přemýšlet o tom, co se dá za těch sedm měsíců stihnout. Od teď do jara. Schválně. (ta myšlenka o sedmi měsících mi fakt zaujala :) dík)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
+1 # Odp.: Prckové VII.Jazz 2013-07-30 18:30
Máš v plánu pokračovat? Povídky tohoto typu jsou vzácné a bohužel často nedokončené / nepřeložené.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
+2 # Odp.: Prckové VII.Mandragora 2013-07-31 22:15
Na pokračovaní se ještě stále pracuje. Ale snad v dohledné době by první část o 7. ročníku mohla být připravena ke zveřejnění.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
+1 # Odp.: Prckové VII.Jazz 2013-08-02 16:24
Děkuji za rychlou odpověď.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
+3 # Odp.: Prckové VII.misa 2013-08-05 14:03
už aby to bylo, nemůžu se dočkat
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

Vyhledávání

Štítky