Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 34
NejhoršíNejlepší 

Autorka:  Amireen
Kybic: Mandragora
Beta: Mandragora a virpirka
Téma:  Harry Potter
Postavy:  LM/SS a všichni další ze světa HP
Shrnutí:AU, OOC povídka na téma Harry nevyrůstá u Dursleyových. Harry studuje v Bradavicích již třetím rokem a situace je spíš horší, než lepší. Sirius byl propuštěn a jeho prvotní nadšení se pomalu mění v nejistotu a počínající nedůvěru. A Weasleyovi mají stále problém.
Poznámka:Říkám: OOC! Ne, že mi to v komentářích začnete předhazovat.


VAROVÁNÍ:
Jak je uvedeno v záhlaví povídky, následující řádky jsou OOC. A to způsobem, že některým z toho naskákaly pupínky. Protože ale záhlaví povídek zpravidla nikdo nečte, dávám to varování ještě sem. Takže, pokud vám slovní spojení „občas vlídný Lucius“ způsobuje bolení břicha, prostě to nečtěte.


„Neměl bys odjíždět na ta tvá symposia,“ zlobil se Lucius, zatímco se nabízel Severovým pevným dlaním. „Kdo to tu má bez tebe tak dlouho vydržet?“ pokračoval a potřásl hlavou, když mu Severus stáhl stuhu z vlasů, tak, aby se uvolnily a rozprostřely po zádech. Sám nedočkavě rozepínal černý kabátec. Zafuněl zklamáním, když zjistil, že pod ním má Severus ještě košili.
„Nebyl jsi to ty, kdo říkal, že zbrklost je největším nepřítelem kvalitního sexu?“ vysmíval se mu Severus nepokrytě. Přitom se otíral o Luciův klín a pomalými rozvážnými pohyby vyndaval platinový manžetový knoflíček z rukávu Luciovy elegantní košile.
Z Luciova hlasu čišela frustrace. „Jako bys nemohl použít pusu k jiné činnosti...“
Severus uchopil Lucia pod krkem a mírně stiskl. „Trpělivosssst,“ zasyčel. „Taková nadržená děvka...“ Hrubě zaútočil na Luciovy pootevřené rty, stehno umístil přímo mezi Luciovy nohy a pánví se přitiskl ke vzrušenému tělu před sebou. Lucius zasténal, rukama se pevně chytil hrany stolu a v duchu se modlil k Merlinovi, aby Severus upustil od těch hrátek a konečně ho...

Harry potichu zavřel dveře do knihovny a s očima navrch hlavy vytáhl hůlku, aby zabezpečil dveře proti vstupu zvenčí. Tušil, že by nebylo dobré, aby teď tátu někdo rušil. Hlas se mu trochu třásl, musel kouzlo dvakrát zopakovat, než se podařilo. Otočil se, aby odešel, avšak po pár krocích narazil na Draca.
„Je otec v knihovně?“ zeptal se Draco povýšeně.
Harry děkoval Merlinovi, že netrpí sklonem k červenání se. „Je, ale nepřeje si být rušen,“ odpověděl korektně.
Draco pokračoval v chůzi. „Musím s ním mluvit,“ řekl Harrymu na půl úst.
Harry se vyděsil. Popadl Draca za rameno a prudce jím trhl k sobě. „Řekl jsem, že si nepřeje být rušen. Chceš ho zase rozzlobit?“
Během rvačky, která následovala, oba zapomněli na hůlky. Po pár ranách byli oba na zemi, jednou měl navrch ten, za chvíli ten druhý. V jednu chvíli Harry od sebe Draca odstrčil a ten po vyleštěné podlaze doklouzal až ke stolku s mísou na ovoce. Obojí na sebe strhl, mísa se s nepříjemným řinčením rozbila na milion malých střípků. Chlapci se zarazili. Rychle se zvedli, chtěli utéct. V tu chvíli se dveře do knihovny prudce rozletěly.
„To on!“ reagoval automaticky Draco, dřív, než se stačil Lucius podrážděně na cokoli zeptat.
Harry si oprášil oblečení. „Řekl jsem Dracovi, že si nepřeješ být rušen. Odmítl to respektovat,“ vysvětlil.
V Luciovi hrklo. Není mnoho způsobů, jak by mohl Harry vědět, že si nepřeje být rušen. Vlastně je jen jeden. Pozorně se na chlapce zadíval. Skutečnost, že se Harry vyhýbal jeho pohledu, jeho doměnku potvrdilo. Nicméně, to teď mohlo počkat. Otočil se k Dracovi. „Co na tom, že si nepřeji být rušen, ti není srozumitelné?“ zeptal se přísně.
V Dracovi se najednou ozvaly všechny ty křivdy, kterých se na něm Lucius od chvíle, co přinesl Harryho domů, dopustil. Prostě to z něj muselo ven. „Je to jasné. Jen bych uvítal, kdyby ses alespoň občas obtěžoval říci mi to osobně, nikoli přes toho přivandrovalce,“ řekl pyšně, jako pravý Malfoy.
Lucius na okamžik ztratil řeč. Zahlédl na Harryho tváři neklamnou známku toho, jak se ho Dracova slova dotkla. Než však stačil nějak reagovat, Harry se naklonil k Dracovi a cosi mu řekl. Lucius nerozuměl. Dracův pyšný výraz se ztratil, jako mávnutím kouzelné hůlky. Najednou vypadal jako malé dítě, kterému spadly všechny hračky do kanálu. Chvíli se snažil získat svůj předchozí nadřazený úšklebek, ale nepodařilo se. Vyřešil to tak, že utekl. Harry chvíli stál a díval se jeho směrem. Pak pomalu odešel do svého pokoje.
Lucius zůstal stát v hale, nespokojeně se podíval na Severa. V tu chvíli si také všiml, že jejich oblečení není v tak perfektním stavu, jak bývalo zvykem. Aby také bylo, když byli téměř nazí, když se z chodby ozval hluk.
„Och, ty slasti rodičovství,“ ušklíbl se Severus. Skutečnost, že nebyl okamžitě mrtvý, přičítal tomu, že Lucius není až tak při sobě.
„Já tomu nerozumím,“ připustil Lucius zcela nezvykle. „Díky Harrymu jsem změnil přístup k Dracovi. Zajímám se o něj, dělám si na něj čas, snažím se mu naslouchat. V zásadě mám pokaždé pocit, že ho tím obtěžuji. Přesto mi udělá takovou scénu. A Harry? Co mu tak mohl říci?“ zavrtěl hlavou. Zamyšleně se vrátil do knihovny, Severus jej následoval. Ujistil se, že jsou dveře zavřené, opatřené kouzlem a Lucia zezadu objal. Ne proto, aby pokračovali, kde skončili, ale spíš proto, aby mu poskytl oporu. Severus si začal dělat o Lucia starosti. Už to nebyl ten krutý bezcitný Smrtijed, kterým býval dřív. V jeho chladné masce, která z něj udělala nejobávanějšího z věrných Temného pána, se objevila trhlina. Trhlina se zelenýma očima. „Vím, o čem teď přemýšlíš, Severe. Ale...“ Zarazil se. Ten zvláštní pocit, někde mezi motáním hlavy, žaludečními potížemi a bůh ví, čím vším ještě.
Severus pochopil, že se něco děje. To jak poddajné tělo v jeho náručí strnulo. „Něco se děje?“
„Někdo se pokouší projít skrz ochranná kouzla kolem manoru.“
I když si Severus uvědomoval, že je to nesmysl, přešel k oknu, aby se podíval ven. Jako by dotyčný narušitel stál přímo pod okny a.... „Black!“ vyplivl podrážděně.
Lucius ho odstrčil od okna. Zahlédl cosi, co vypadalo jako černý chundelatý pes. „Cože?“ zeptal se nechápavě. Nenávist, kterou spatřil v Severově tváři, jej překvapila.
„Sirius Black. Byl kmotrem Harryho Pottera. Je to zvěromág.“
Lucius si dal rychle dvě a dvě dohromady. Vytáhl hůlku a několikrát jí opsal velké kruhy. Přitom cosi nesrozumitelného mumlal. Oknem se neslo psí kňučení, pak zavytí a pak už se jen ozvala rána přímo v knihovně. Oba se otočili tím směrem.
Uprostřed místnosti stál, obklopen ochranným kouzlem, Sirius Black. Alespoň tak soudil Lucius z podrážděného Severova vrčení.
„Přišel jsem za Harrym!“ řekl místo pozdravu.
„Proč jsi nepřišel dveřmi?“ zeptal se Lucius.
Zdálo se, že Blackovi došla slova. Zato Severus je našel. „Myslím, že má přítomnost by teď byla pouze na škodu,“ řekl Luciovi. „Místo toho půjdu dělat něco užitečného.“
„Nemusíš hned páchat sebevraždu,“ ušklíbl se Black pobaveně.
Severus jej neuznal za hodna pohledu, natož pak čehokoli jiného, kývnutím se rozloučil s Luciem a krbem prošel do svého bradavického bytu.
Lucius si chvíli prohlížel svého nezvaného hosta. No, to to Harry dopracoval, mít takového člověka za kmotra. Na druhou stranu, a to Lucius věděl, byl teď Harryho kmotr hlavou mocného a bohatého rodu. To nebylo možné jen tak přehlížet. „Nemám nic proti tomu, aby sis promluvil s Harrym. Ale ne takhle. Chlapci se dostalo řádného vychování a nemyslím, že by přijal za svého člověka, který se neumí ani umýt, oholit a obléknout.“
Sirius se urazil. „Proč bych měl věřit, že mě s ním necháš promluvit?“
Lucius na něj pohlédl s lehce skrývaným překvapením. „Nemám nejmenší zájem přikazovat Harrymu, s kým se má nebo nemá scházet. Když jsem přežil, že se přátelí s Longbottomem, tebe zvládnu také. Teď se však běž dát dopořádku. Přijď odpoledne na čaj,“ vyhodil ho.

Harry seběhl po schodišti a zamířil do květinového salonku. Věděl, že si otec zakládá na včasných příchodech. Snažil se proto chodit brzy. Vhodně se oblékl, zahnal špatné myšlenky a šel na odpolední čaj. U dveří do květinového salonku se potkal s Dracem. Zamračili se na sebe, avšak než vešli do místnosti, dali si záležet, aby své tváře vyhladili do zdvořilého úsměvu. Harry se moc snažit nemusel, jakmile vstoupil a uviděl tátu, usmál se sám od sebe. Trochu ho překvapilo, že nedaleko francouzského okna vedoucího do zahrady stál nějaký cizí člověk, ale nezaváhal ani na okamžik. „Dobré odpoledne,“ pozdravil způsobně.

Sirius Black se necítil v květinovém salonku na Malfoy manor zrovna nejlépe. Pořád nevěřil, že ho Malfoy nechá jen tak přijít a mluvit s Harrym. Zřejmě bude chtít dohlížet. Ale to Siriovi nevadilo. Těšil se na syna Lily a Jamese. Sice neměl úplně představu, co si s ním řekne, ale věřil, že se to poddá. Cosi naprosto nedůležitého řešil s Luciem, snad cosi o majetku a povinnostech hlavy rodu, nicméně příliš to nevnímal. Lucius se snažil. Vysvětloval mu, že teď, když je zpět, a to nevinný, bude se muset ujmout povinností. Už kvůli Harrymu, který si nezaslouží mít za kmotra zablešeného čokla. Jako jo, Lucius měl určitě pravdu, ale to mohlo počkat. Těšil se na Harryho. Pak se otevřely dveře a do místnosti vešli dva chlapci. Den a noc není rozdílnější, než ti dva. Překvapil ho úsměv, který černovlasý chlapec věnoval Luciovi. „Dobré odpoledne,“ pozdravil způsobně. Sirius se slyšel, jak opakuje pozdrav a přikyvuje druhému chlapci, který se k Harrymu připojil. Než se stačil vzpamatovat, ještě jednou se otevřely dveře.
„Cisso!“ vykřikl nadšeně a v mžiku objal svou neposednou sestřenku. Pak ji pustil z náruče, ale pořád ji držel za ruku. „Vyrostla jsi do krásy, vždycky jsem to věděl.“
Lucius si odkašlal. „Myslím, že bych k tomu měl také co říci.“
Sirius i Narcissa se zasmáli, Sirius ji obloukem dovedl k Luciovi. „A přesto sis vzala právě tohle,“ dloubl si dobrosrdečně. Ne, že by byl nadšený z Lucia, ale Narcissa vypadala, když ne šťastně, tak alespoň spokojeně. A to bylo víc, než měli ve většině dohodnutých sňatků, alespoň co věděl.
Čaj probíhal podle všech zaběhnutých pravidel, Lucia překvapilo, jak snadno do nich Black vplul. Jako by za posledních dvanáct let nedělal nic jiného, než pořádal čaje. Po společensky přiměřené době se Narcissa zvedla. „Tak já vás už tu nechám. Pojď, Draco, pomůžeš mi v zimní zahradě.“
Draco se bez diskuse zvedl, Harry ho následoval. „Harry...“
„Ano, tati?“ zeptal se.
V Siriovi hrklo.
„Zůstaň tu s námi. Rád bych s tebou něco probral.“
Zůstali v květinovém salonku jen tři. Harrymu se nelíbilo, jak si ho pan Black prohlížel. „Harry,“ začal Lucius s vysvětlováním, „kromě toho, že Sirius je příbuzným Narcissy, je také tvým kmotrem.“
Harry se se zájmem podíval na Siria Blacka. „Kmotr? Kdysi jsem vás potřeboval, proč jste mě nechal žít u strýce Vernona a tety Petúnie?“
Sirius byl totálně v šoku. „Ale...“
„Proč jsem nemohl bydlet u vás?“ pokračoval. Nijak Siria neobviňoval, jen se ptal. To na tom bylo to nejhorší.
Věděl, že musí odpovědět, ale netušil, jak. Takový vývoj rozhovoru neočekával. „Já tu nebyl. Nemohl jsi být se mnou.“ Sledoval Harryho, jak se zvedl od stolu a přešel směrem k Luciovi. Bezděčně je srovnával, jako předtím s Dracem. Měl zvláštní pocit, jako by byl Harry Luciovi víc podobný, než jeho vlastní syn. Ne fyzicky, jistě. To spíš držením těla, gesty, mimikou...
„Vy to víte lépe, než já. Byl jsem malé dítě, když jsem u nich žil, těžko mohu posoudit...“
„Byl jsem v Azkabanu,“ vyhrkl.
Harry se zarazil. „Tak to jsem s vámi nemohl být,“ uzavřel téma.
„Harry, mě to mrzí, opravdu. Nikdy jsi neměl skončit u svých mudlovských příbuzných. Lily a James to ve své závěti jasně zakázali...“
Lucius se vložil do hovoru. „Závěť Potterových jsem nenašel.“ Zvedl se, Sirius ho následoval. Přiblížil se k Harrymu.
„Pustili mě teprve včera. Hned, jak mi Brumbál řekl, že jsi tady...“
Harry prudce odstoupil několik kroků od Siria. „To Brumbál vás sem poslal?“
Sirius zaváhal. Znovu hledal pomoc u Lucia, překvapil ho výraz v jeho tváři. Raději nechtěl vědět, co znamená. „To není přesné,“ začal pomalu vysvětlovat. „Jen mi řekl, že tě tu najdu. Myslel jsem, že bychom mohli společně trávit nějaký čas a...“
„Vy mě chcete odsud odvést?“ vyděsil se Harry. V mžiku byl u Lucia, skoro se za něj schovával. „Tati, to mu nesmíš dovolit. Nechci, aby mě odsud odvedl. Já...“
Tentokrát to nebyl jen Sirius, kdo byl překvapen. Lucius také. Takový záchvat paniky u chlapce už dlouho nezažil. Naposledy tak před osmi lety. „Harry?“ zeptal se. Harry nereagoval, jen se ho pevně chytil.
„Co je mu?“ zeptal se znepokojeně Sirius.
Lucius objal Harryho, i kdyby tušil, jak strašně to Siria popuzuje, nebral by na to ohled. Teď byl důležitý Harry. „Na konci školního roku Brumbál zaútočil na Harryho, použil nitrozpyt. Nepříliš citlivě. Od té doby je pořád tak vyděšený...“
Sirius nechápal, o co jde. Jak Brumbál? Jak nitrozpyt? „Brumbál? Nitrozpyt?“
„Teď ne, Blacku,“ snažil se Lucius vyřešit méně palčivý problém. „Odejdi, musím se postarat o Harryho,“ řekl, aniž by z chlapce spustil pohled. Posadil se do křesla a přitáhl ho k sobě blíž. „Harry...“ oslovil ho, zvedl mu hlavu tak, aby viděl chlapci do tváře. Jejich pohledy se střetly. Uvědomil si, jak je Harry opravdu zoufalý. „Nikdo tě nikam neodvede. Zůstaneš se mnou. Jsi přece můj syn...“
Sirius si odkašlal.
„Vypadni, Blacku,“ zavrčel Lucius. „Dobby!“ zavolal skřítka, protože mu bylo jasné, že ho Harry jen tak nepustí.
„Pán volal Dobbyho?“ zeptal se úslužně.
„Jdi do Bradavic, řekni Snapeovi, ať okamžitě přijde,“ přikázal.
„Dobby rozumí,“ pokýval vážně hlavou.
„Proč voláš Snapea?“ ozval se znepokojeně Sirius. „Nechci, aby se kolem chlapce motal. Ty nevíš...“ zarazil se. Najednou si uvědomil, jak směšně zní. Jistě, Malfoy nejlépe ví, co je Snape zač.
„Buď vypadni, nebo nepřekážej,“ vydal další pokyn Lucius a snažil se navázat s Harrym jiný kontakt, než ruce zaťaté do hábitu.
Snape Blacka naprosto ignoroval, přešel rovnou k Luciovi s Harrym. Harry si ho všiml. Pokusil se povolit sevření, ve kterém svíral Lucia, ale dařilo se jen velmi obtížně. „Omlouvám se, já...já vím, že...že dělám ostudu, ale... já se toho nemohu zbavit...“ Znovu se pevně přitiskl k Luciovi.
„Posaďte se támhle,“ ukázal Snape na pohovku. Lucius viděl, jak se Harry snaží se ho pustit, ale nejde mu to. Chytl Harryho do náruče, jako když byl malé dítě a odnesl ho na pohovku. Sedl si k němu. Snape se posadil vedle Harryho z druhé strany. Sirius stál v rohu místnosti a tiše přihlížel. Nesnášel Snapea a bylo mu v jeho přítomnosti fyzicky nevolno, nicméně tušil, že v tuto chvíli ví Snape nejlépe, co s Harrym. „Harry,“ oslovil chlapce jemně Severus, přilákal tím jeho pozornost. „Řekněte mi, ale naprosto přesně, o čem právě teď přemýšlíte...“
Harry se zamyslel, pevně držel Lucia za ruku. „Že mě táta vyhodí, aby mě mohl pan Black odvést někam pryč.“
„Ale...“ zaváhal Lucius. „Přece jsme si tohle už dávno vyjasnili, Harry. Nikdy tě nevyhodím...“
„Já vím,“ spustil rychle Harry. „Nevím, proč si to myslím. To Draco...“
„Ta dnešní hádka?“ domýšlel se Snape.
Harry přikývl. „Najednou jsem měl pocit, že to, co říkal, je pravda. Že jsem přivandrovalec a...“
Snape se zamyslel a nechal Harryho zoufalý výklad protékat svou myslí. Byl si vědom Blackovy přítomnosti, ale odmítl se nechat vyrušovat. Najednou si uvědomil, že Harryho pocity jsou přesně ty samé, jaké kdysi sužovaly jeho. Až na to, že Harry se bál zbytečně, Lucius jej měl rád víc, než by si byl Severus myslel, že je to možné. „Kdy přesně to začalo?“ zeptal se, když se Harry odmlčel.
„No, jak jsme se pohádali,“ nechápal Harry, kam tím Snape míří.
„Určitě ne dřív?“ ptal se Snape, přitom se díval na stolek, kde smutně postávaly zbývající kusy čajového servisu.
„Totiž...“ zaváhal Harry, jak si na něco vzpomněl, „mám sny. Od té doby, co Brumbál...“
Black tiše přistoupil blíž.
„Jaké?“ zeptal se klidně Snape, zase tím tónem, jako by na tom vlastně nezáleželo. Harry se vyděsil, když si uvědomil, že by něco takového měl říci nahlas.
„Řekni nám to,“ příliš nepomohl Lucius. Harry k němu otočil úpěnlivý poled. „Ať je to cokoli, řekni to,“ vybídl ho.
Harry se znovu podíval na ředitele své koleje. „Zdá se mi, že je táta zlý,“ řekl tiše. Když se nic nedělo, sebral odvahu a pokračoval. „Myslím, že to je na chodbě před ředitelnou. Stojím tam a vidím tátu, jak odchází pryč. Je vzteklý. Moc. Něco mu říkám. Prudce se otočí, vytáhne hůlku a začne něco říkat. V tu chvíli se probudím...“
Chvíli bylo ticho. Cítil uklidňující sevření Luciovy dlaně na rameni. „Co říkám,“ zeptal se Lucius nakonec. Oba, vlastně všichni tři, protože Sirius mezitím přišel až k pohovce, na které seděli, napjatě čekali, co Harry odpoví.
Harry zavrtěl hlavu. „Nevím. Uprostřed slova se prostě probudím.“
„Aspoň to, co zaslechnete,“ nespokojil se Snape se řečeným.
Zamyslel se. Na čele se mu objevily přesně takové vrásky, jako měl James. „Zní to jako a-va... to je všechno.“
Lekl se, když ho náhle Lucius pevně sevřel v objetí. Snape si v mžiku nasadil jednu ze svých nejchladnějších masek. Sirius ztuhl uprostřed pohybu.
„Ještě něco?“ zeptal se po chvíli Snape. Harry zavrtěl hlavou, nicméně v jeho očích Snape četl pravdu. Zvedl se a pohledem vyzval Lucia, aby ho následoval k luxusnímu kabinetu ve stylu empíru.
Siria to táhlo k nim, ale i k Harrymu. Ten zůstal sedět na pohovce, nohy přikrčené, objímal se oběma rukama. Když si všiml, že ho Sirius pozoruje, rozpačitě se narovnal. „Omlouvám se za tu scénu, pane,“ spustil nešťastně. „Normálně se takhle nechovám.“
Sirius se usadil vedle něj. „Pokud ti není dobře, nemáš se za co omlouvat, Harry,“ uklidňoval ho.
Harry si připadal neuvěřitelně trapně. „Tedy... dřív, když jsem byl malý, krátce poté, co mě táta odvedl od mudlů, jsem se tak choval, přiznávám. Pořád jsem měl strach, že se budu muset k mudlům vrátit. Nebo hůř, že se mi to všechno zdá. Že za chvíli uslyším rány, probudím se a zjistím, že ležím v přístěnku pod schody a teta Petunie mě budí, abych připravil Dudleymu snídani. To bylo nejhorší. Ale táta měl trpělivost, přesvědčil mě, že už tu zůstanu. Nevím, proč se to teď vrátilo. I když,“ zarazil se a pozorně se na něj podíval, „jestli vás poslal Brumbál, asi to neslyšíte rád.“
Sirius se předklonil, lokty se opíral o stehna, očima se dostal na stejnou úroveň s Harrym. „Dobře mě poslouchej, Harry. Ať už má pravdu Brumbál nebo Lucius, ty jsi jen dítě. Nemůžeš za to, co se stalo, děje nebo bude dít. Dokud nebudeš dospělý, abys to mohl sám ovlivňovat.“
„To je to nejmoudřejší, co jsi kdy vyslovil,“ odpověděl místo Harryho Snape. „Uhni,“ odstrčil ho od Harryho, protože si musel být jist tím, že chlapec dobře pochopí, k čemu s Luciem dospěli.
„Nitrozpyt?“ vydechl překvapeně Harry. Vybavila se mu nepříjemná zkušenost, ke které přišel v bradavické ředitelně.
„Ne!“ řekl rázně Sirius.
Všichni ho ignorovali. Snape si dal záležet a všechno Harrymu podrobně vysvětlil.


* * *

„Kdopak nám to přišel? Vítej domů, kriminálníku! Takový chudák, vždyť se na sebe podívej! Bylo jasné, že to ani jinak nemohlo dopadnout. To máš z toho, že se taháš s těma ubožákama! A...“
„Mám tě rád, matko,“ odtušil klidně Sirius. Klidně ne, snad možná odevzdaně. Věděl, že ať udělá cokoli, pro Walburgu to nebude nikdy dost dobré.
„...ještěže jsem se toho nedožila. A co teprve otec. A... Cos to řekl?“ zarazila se.
Sirius se otočil k obrazu. „Řekl jsem, že tě mám rád. Mrzí mě, že ty mě ne, nicméně teď s tím už nic nenadělám. Určitě ale pochopíš, že když sem teď budou chodit cizí lidé, pro které Blackovi pořád něco znamenají, nemohu připustit, abys tu takhle křičela. Nezlob se, ale budu muset zatahovat závěs přes obraz, když budu čekat návštěvu.“
Walburga Blacková mlčela, jak zařezaná. Zírala na svého nepovedeného syna a snad prvně v životě nevěděla, co říci. Nevypadal však, že by na její reakci čekal. Kývnutím hlavy ji pozdravil a rázným, sebevědomým krokem pokračoval dál do domu.
„Kráturo!“ zavolal domácího skřítka.
Odporné stvoření se objevilo s mírně nezdvořilým zpožděním. Bylo ještě ohavnější, než jak si pamatoval. Šoupalo nohama, vypadalo, že se co nevidět pozvrací. „Co si ohavný, odporný, nesnesitelný pán od ubohého Krátury přeje?“ zaskřehotal Krátura.
Na tohle Sirius neměl nejmenší náladu. „Tak předně se dej do pořádku. To ty jsi odporný a nesnesitelný. Pokud tohle nezměníš, dostaneš něco na sebe. Nemám náladu se s tebou neustále dohadovat o tom, co je tvou povinností.“
Krátura zíral s otevřenou pusou. „Jak si pán přeje,“ zadrmolil, když si to uvědomil.
„To si přeji,“ příkře reagoval Sirius. „Hodlám vrátit rodinu tam, kam patří. Uznáš, že se zahořklým skřítkem se mi to podaří jen obtížně. Takže dobře zvaž svůj přístup. Byl jsi skřítkem mého bratra a mé matky, takže to s tebou chci zkusit, ale pokud s tebou budou problémy, skončil jsi tady. Vyjádřil jsem se jasně?“
Krátura zmateně přikyvoval. „Krátura rozumí.“
„Takže, čekám, až se upravíš,“ vyzval ho podmračeně Sirius. Krátura nelenil a po nezbytném lusknutí prstů se ukázal v lepším světle. Alespoň co se čistoty týče. „Fajn,“ ohodnotil jeho nový pán. „Teď uklidíš dům. A začni v přijímací hale, za hodinu čekám návštěvu...“
Krátura přikyvoval, že rozumí, až málem přepadl. „Ještě něco si pán přeje, nebo může Krátura jít uklízet?“
„Můžeš jít,“ propustil ho Sirius.
Krátura zmizel a vzápětí uslyšel Sirius příšerné zvuky linoucí se z přijímací haly. Ušklíbl se. Vida, tak to by bylo. Kdyby bylo všechno tak snadné. Po chvíli se domem rozšířila vůně čistících prostředků. Dobře. Sám se sebral a zamířil do pokoje, ze kterého si hodlal vytvořit pracovnu. Jistě, bylo tu cosi, čemu se říkalo pracovna. Když Orion tento dům koupil, zabral si pro sebe jednu místnost v patře. Nicméně tak, jako se nikdy necítil dobře v domě samotném, necítil se dobře ani v pracovně. Sirius se celé mládí domníval, že to až tak úplně nesouvisí s domem, jako spíš s celkovými poměry v rodině. Každopádně, této místnosti se teď vyhnul mílovými kroky. Za vlastní pracovnu si vybral menší útulný pokoj vedle své ložnice. Knihovna byla nedaleko a cítil se tu dobře. Vytáhl hůlku a sám se pustil do úklidu své pracovny. Nechtěl sem Kráturu vůbec pouštět, stejně tak do ložnice. Dále zvažoval, že si pořídí nové skřítky, protože Kráturovy nevěřil ani nos mezi očima. Bál by se jíst, co by mu připravil. Navíc, plánoval uspořádat vánoční ples a takové věci se s jedním skřítkem dělat zkrátka nedají.
Práce mu dávala zapomenout na to, co dnes zažil na Malfoy manor.
Celá ta léta v Azkabanu přežíval jen díky myšlenkám týkajícím se Harryho Pottera. Jaký byl jeho šok, když se dostal z vězení a on zjistil, že už žádný Harry Potter neexistuje. Místo toho na Malfoy manor potkal chlapce, který jako by z oka vypadl jeho přátelům, nicméně naprosto samozřejmě se tulí k Luciovi, kterému ještě samozřejměji říká „tati“. Pokaždé, když to řekl, měl Sirius chuť vyskočit z kůže. Chtěl zjistit, co přesně se stalo, nicméně Harry se sesypal. Nelíbilo se mu, že se o chlapce staral Srabus, ostatně, doufal, že už dávno někde shnil. Místo toho ho Malfoy pozval, aby Harrymu pomohl. Sirius ovšem chtěl být upřímný a tak musel připustit, byť velmi neochotně, že se to podařilo. Když Srabus opustil Harryho mysl, chlapec sice spal, ale vypadal klidně, spokojeně a šťastně. Snape se příliš nevyjadřoval k tomu, co v chlapcově mysli objevil, ale nějak měl Sirius pocit, že to nebylo nic dobrého a vlastně to ani vědět nechce.
A tady byl zakopaný pes. Všichni tam považovali za naprosto jisté, že za to, co Harryho trápí, může Brumbál. Ale proč by to, u všech rohatých, měl dělat? Vždyť tohle je Harry, syn Jamese a Lily Potterových! Přece by mu neublížil. A to, že Harry vyrůstal u Dursleyů... Sirius tápal. Tohle se nikdy nemělo stát, všichni přece věděli, jak Petúnie žárlí na svou sestru, že je čarodějka a ona ne. Pravda, Lucius také není z těch, kteří by byli na seznamu případných Harryho opatrovníků na předních místech, nicméně... Sirus chtěl odstranit hromadu odpadků, ale jak byl v ráži, celá hromada vzplála jasným plamenem. Což bylo na druhou stranu dobře, protože chytly i staré závěsy kolem oken a oheň zlikvidoval všechnu tu havěť, co se tam zabydlela. Nakonec oheň uhasil a odstranil jeho následky. Lucius mu ukázal kopie zpráv o hospodaření s Harryho majetkem, které každoročně odevzdával na příslušném ministerském odboru. Zdály se být v pořádku, ovšem Sirius měl pocit, že tam není všechno. Malfoyovo vysvětlení, že nemá představu o Harryho majetku, neboť se dosud nenašla závěť Potterových, mu přišlo nevěrohodné. Proč by se měla hledat? Přece ji má Brumbál, tak v čem je problém?
„Co chceš?“ zeptal se nespokojeně Krátury, který se objevil v místnosti, do které ho nikdy nechtěl pustit.
„Albus Brumbál přišel na návštěvu k panu Siriovi,“ vysvětlil poníženě. „Krátura ho usadil v přijímací hale.“
Sirius byl nespokojen. „Pustil jsi ho dovnitř?“
Krátura se zatvářil vyděšeně. „Albus Brumbál prostě přišel,“ hájil se.
Povzdechl si. „Vrať se ke své práci,“ pobídl skřítka. Když osaměl, dal kouzlem do pořádku své oblečení, celkově se upravil a zamířil do přijímací haly.
„Rád vás vidím, Brumbále,“ pozdravil bodře. „Co vás přivádí? Ještě jsem se nezabydlel.“
Brumbál se zvedl, aby se se Siriem přivítal. „Ale už jsi s tím začal, jak vidím. Dalo by se tu z podlahy jíst,“ ukázal na podlahu, se kterou si Krátura opravdu vyhrál. Vlastně, Sirius byl s Kráturovým úklidem opravdu spokojený.
„Doufám, že to nebude zapotřebí,“ automaticky vytvořil vtip, kterému se Brumbál automaticky zasmál. Když bylo zdvořilosti učiněno zadost, přešel Sirius k vážnějším věcem. „Dnes jsem mluvil s Harrym.“
„Tak?“ rozzářil se Brumbál. „Co mu říkáš?“ chtěl vědět.
Sirius pokrčil rameny. Natáhl nohy před sebe, přehodil jednu přes druhou tak, že se křížily v kotnících. Přitom zamyšleně sledoval plameny v krbu, které olizovaly novou, před chvíli přiloženou, náruč polínek. „Vyměnili jsme si jen pár zdvořilostí. Působí na mě celkem dobře, vychovaně, nicméně připouštím, že jsem čekal něco jiného. Jak se vlastně přihodilo, že se ho ujal Malfoy?“
Brumbál si povzdechl, posunul si brýle a do pusy strčil citrónový bonbon. Sice se snažil to omezit, vážně, bylo to jeho nejvážněji míněné předsevzetí (nějak to souviselo s lamentací madam Pommefreyové), nicméně občas se neudržel. „Odvedl ho od Dursleyových. Proti mé vůli. Vlastně proti vůli všech,“ řekl nakonec.
„Proč byl Harry u těch mudlů? U Merlina, Brumbále, přece víte, co si o nich Potterovi mysleli!“
Brumbál se zamračil. „Nebyl jsi tady, Sirie. Nevíš, jaká byla doba. Bylo bezpodmínečně nutné, aby se o Harryho postarali. Odpusť, vím, že to všechno byl strašlivý omyl. Ale pravda je taková, že jsem ho neměl kam dát. Kdybys nebyl v Azkabanu, samozřejmě by ses o chlapce staral ty. O tom nepochybuj.“
Siria zamrzelo, co Brumbál řekl. Jako by ho činil odpovědným za to, co se s chlapcem stalo. Vzápětí se okřikl. Brumbál to jistě tak nemyslel, to jen jeho rozjitřená fantazie za každým Brumbálovým slovem hledá bubáka. „I tak mi připadal u Lucia celkem spokojený,“ řekl nahlas, co si myslel.
„Nu,“ usmál se znovu Brumbál svým přátelským úsměvem, „chlapec časem zjistí, že Lucius není takový, za jakého jej považuje. Možná ani jeho vřelé city, jež k němu cítí, nejsou opětovány.“ Podíval se na Siria a ten měl pocit, že v tom pohledu spatřuje jistou naléhavost. „Až se to stane, musíš tu být pro něj. Je to malý chlapec, který nemá tak úplně jasno v tom, jak to životě chodí.“
Nadechl se, aby Brumbálovi vysvětlil, že rozhovor s Harrym sice proběhl na úrovni, nicméně bylo zřejmé, že jím není příliš nadšen. Těžko tedy může být přijatelnou náhradou za... „Proč by měl zjistit, že ho Lucius nemá rád?“ zeptal se překvapeně.
Brumbál jen pokrčil rameny. „Ty si snad myslíš, že má?“
Sirius si chvíli upřeně Brumbála prohlížel. „Lucius mi vyprávěl o Weasleyových. Je smutné, jak dopadli,“ změnil téma.
„To ano,“ pokyvoval Brumbál soucitně hlavou. Sirius se zvedl, aby upravil ohniště v krbu, ze kterého právě vyskočilo pár řežavých uhlíků, aby ukončilo svůj bídně krátký život na studené dlažbě před krbem. „Správní rada školy mi navrhla, abych Arturovi nabídl místo učitele studia mudlů. Zvažuji, že to opravdu udělám.“
Sirius se s úsměvem otočil zpět. „Ale to by bylo jedinečné, Brumbále. Dostal by práci a tím by se to celé spravilo...“
„Ovšem také jsem byl upozorněn na to, že hodně pije...“
Úsměv Siriovu tvář neopouštěl. „Znám Artura. Je to dobrý, silný člověk. Když bude mít práci, navíc tak odpovědnou, dá se dohromady. Molly je vynikající žena, pomůže mu.“
Oba pokývali hlavou. „Také jsem nabídl místo Removi,“ pokračoval Brumbál.
Sirius se zarazil. Zamyšleně se usadil zpět do křesla.
Brumbál ho pozorně sledoval. Dobře věděl, co se teď děje v Siriově duši. „Nesuď ho tak přísně, Sirie. I ty jsi vinen tím, že uvěřil...“
„Já?“ zeptal se překvapeně. Tedy, jestli čekal cokoli, tak určitě ne obvinění, že je nějak odpovědný za to, že Remus, chápete, právě Remus, uvěřil tomu, že by dokázal zradit Jamese a Lily.
„Nebyl jsi to právě ty, kdo mu vysvětlil, že je nejbezpečnější jít s davem?“
To byla rána pod pás, uvědomil si Sirius, když cítil, jak se jeho srdce sžalo v bolestivé křeči. Ale on to tak Brumbál nemyslí. Tedy, říká to úmyslně. Otevírá staré rány, aby se mohly zdravě zacelit.
„Už budu muset jít,“ zvedl se Brumbál k odchodu.
„Jistě,“ přikývl Sirius. „Doufám, že příště už budu mít co nabídnout.“
Brumbál vstoupil do krbu a vrátil se do Bradavic. Sirius opatřil krb nejsilnějším kouzlem, jaké znal. Nechtěl, aby ho zase někdo překvapil.
Vrátil se do své pracovny a snažil se při úklidu zahnat nepříjemný pocit, který ho od rozhovoru s Brumbálem neopouštěl.
Na to, že ho správní rada školy potvrdila ve funkci pouze o jediný hlas, si Brumbál vedl celkem suverénně. Alespoň Lucius vyprávěl, jak to hlasování vypadalo. Že měl přitom pocit, že většina členů rady se bojí o osud svých rodin, když by hlasovala proti Brumbálovi. Takový nesmysl, že... nicméně alespoň se rada usnesela, že Brumbál nesmí být s Harrym ani Dracem osamotě, jejich případným hovorům musí být vždy přítomna profesorka McGonagallová. Sirius věděl, kdo je v radě. Nebyli to všichni přátelé Lucia. Pokud však dospěli k takovému závěru...
Sirius si nevěděl rady. Čekal cokoli, ale rozhodně ne takové zmatky.


* * *

„Mohu dál?“ zeptal se Lucius stojící v otevřených dveřích.
Harry odsunul Arnošta a zahrozil mu, když se chtěl Arnošt začít smát. „Jistě,“ pozval Lucia dál a ukázal na volné křeslo.
Lucius se posadil. Merlin ví, jak se mu do tohoto rozhovoru nechtělo, ale nebylo zbytí. „K tomu, cos před pár dny viděl v knihovně...“
Harrymu zatrnulo. Pokud něco nechtěl řešit, pak to, co viděl tehdy v knihovně. Ještě víc to, co v té knihovně tehdy slyšel. Arnošt se zachichotal a sjel z postele, aby se co nejrychleji dostal do svého terária. „V jaké knihovně? My přece žádnou knihovnu nemáme...“ odpověděl dětinsky Harry. Zřejmě mu to také došlo, protože pokračoval s pokusem o důstojný hovor. „Nemyslím si, že bychom se k tomu museli vracet. Stačí, když se, pro příště, budete zavírat. Budeme tak ušetřeni těchto trapných rozhovorů...“ snažil se tomu vyhnout. Z Luciova pohledu poznal hned dvě věci. Jednak, že ho pobavil a jednak, to horší, že se o tom bavit budou.
„Musíš si uvědomit, jak se společnost dívá na podobné vztahy...“
„Chápu. Není správné za trvání manželství udržovat paralelní vztah,“ domníval se Harry. Arnoštovi slíbil krutý trest, pořád slyšel jeho pobavený sykot.
Lucius se zarazil. „No...“ začal, poněkud rozpačitě. „Za normálních okolností bys měl zřejmě pravdu. Jenže mé manželství bylo předem domluvené. Nebralo ohledy na naše osobní názory, touhy, přání. Ještě jsme dopadli dobře, protože jsme s Narcissou dokázali najít společnou řeč...“ Harry si pomyslel cosi o Luciově monologu, místo společné řeči, ale raději mlčel.
„Proto tedy máš další vztah?“ Lucius přitakal. „Narcissa také?“ Ups, pomyslel si Harry, když viděl výraz nevole, který se mihl Luciovou tváří. „Doufám, že ne. Ovšem nepřišel jsem si s tebou povídat o mimomanželských vztazích...“
Harry nechápal. Ovšem jen chvíli. Došlo mu, co vlastně chce Lucius řešit. „Jasně, špatně je, že je to profesor Snape...“
Lucius v duchu zaúpěl. „Tak. Tedy, ne, špatně to není. Ale v současné době je společnost soustavně přesvědčována o tom, že správně je muž a žena a když je to jinak, je to přinejmenším nevhodné. Problém je v tom, že pokud by se někdo dozvěděl, že mám k Severovi blíž, než by se slušelo, mohlo by ho zároveň napadnout, že tím nejsem tobě nejlepším příkladem.“
Harry pochopil. Na něco si vzpomněl. „Vím to. Ve škole se o dvou klucích z Mrzimoru říká, že jsou...“ začal pátrat po slušném slově. To, co se říkalo ve škole, nehodlal opakovat. „...že jsou spolu. Nevím, jestli jsou, nebo ne, myslím, že to neví ani ti, co to vykládají, ale stačí, abych pochopil, že to není žádná výhra.“
Tohle Lucia zaujalo. Že by někdo takový byl v Mrzimoru? Tedy, proč by nebyl, nicméně překvapilo ho, že se to rozneslo. „Dobře. Jsme tedy domluveni, že si to necháš pro sebe...“
„Domluveni... pokud ovšem časem nezačneš objímat třeba Goyla,“ řekl smrtelně vážně.
Lucius chvíli zíral, nečekal, že Harry dokáže na toto téma žertovat, pak se začal smát.


* * *

Bylo to uprostřed prázdnin, Harry se chystal na oslavu svých narozenin. Seděli u snídaně, povídali si, smáli se, prostě příjemný letní den. Lucius Harrymu slíbil, že se odpoledne půjdou podívat na závody pryskyřníků. Draco ofrňoval, ale Harry byl rád. Měl tyhle chlupaté tvrdohlavé tvory, kteří poslouchali jen sami sebe a závodili jen proto, že je to baví, docela rád. A očekávání, zda se k závodu nakonec odhodlají či nikoli, činilo z takové akce zajímavou záležitost plnou napětí. Sázky na pryskyřnické závody se proto prováděly způsobem zcela odlišným, než u ostatních závodů.
To ráno přiletělo k Harrymu mnoho sov. Nesly přání, mnohdy i dárky. Ohrnul nos nad sušenkami od Weasleyové, které pravděpodobně obsahovaly další z možných lektvarů lásky a zahrozil Dracovi, jehož přidušené bublání hrozilo přerůst v bujarý smích. Nad většinou přání a dárků ze Zmijozelu by nejraději mávl rukou, ale dobře si pamatoval, co říkal táta. „Nic tě to nestojí a je si zavážeš. Budou polichoceni tím, že právě jejich dárku sis všiml.“ Odstrčil je tedy stranou s tím, že později na přání odpoví.
Od Nevilla dostal herbář. Ten kluk snad ani nevěděl, jakou mu tím udělal radost. Ovšem před Luciem se tím příliš nechlubil, tak nějak měl pocit, že se mu jeho podivné přátelství s Longbottomem příliš nezamlouvá. Zřejmě nestačí pocházet ze staré čistokrevné rodiny. Na druhou stranu, to, jak se Lucius zachoval k Augustě Longbottomové, když je před časem potkali, dosud Harrymu vrtalo hlavou.
Poslední sova, která to ráno přiletěla, přinesla středně velký balíček zabalený v růžovém papíru, jež byl převázán zlatými a stříbrnými pentlemi a poset blýskavými flitry. Zkrátka vrchol nevkusu.
„Myslel jsem, že od své lásky už jsi dárek dostal,“ spustil pobaveně Draco, když si prohlédl obal dárku. „Ty chutné sušenky přece.“
Harry po něm hodil zmačkaný balicí papír. Prohlížel si balík, potěžkával ho v ruce, zkoumal ho ze všech stran. Nakonec, když byli všichni náležitě napjatí, ho začal pomalu rozbalovat. Moc se do toho nehnal, ale protože se nemohlo jednat o nic škodlivého, to táta osobně zkontroloval, nezbylo, než balík rozbalit a nechat se překvapit.
Harry měl, jako každé dítě, rád překvapení. Ovšem teď začal chápat, že ne všechna překvapení jsou příjemná. Koukal na knihu, která vyklouzla z balicího papíru.
„Co to je?“ dožadoval se informací Draco. Dost netrpělivě. Jindy by se Harry zasmál a něco příhodného odpověděl, ale teď mu do smíchu nebylo.
„Tak se pochlub,“ přidal se i Lucius.
„Eee... to nechceš vědět, tati,“ propadl Harry panice.
„Tak?“ Lucius se elegantně zvedl ze svého místa a došel k Harrymu. Toho napadlo, že by se mohl o knihu začít prát, ale pochopil absurditu takového chování. Proto jen tátovi předal knihu, na jejíž deskách bylo ve zlatě vyvedeno: Zlatoslav Lockhart: Jak jsem zachránil Harryho Pottera.


* * *

Lucius věděl, že by neměl být překvapen množstvím čumilů, kteří se sešli na odlehlém místě, za normálních okolností jako stvořeném pro kouzelnické souboje. Protože toto nebyly normální okolnosti. Jeho protivníkem nebyl normální kouzelník, se kterým by se drobet poškorpil. Jeho protivníkem byl sebestředný a nafoukaný hňup, který se domníval, že i špatná reklama je reklama a tudíž si klidně pozval houf novinářů, kteří se měli stát svědky jeho potupy. Lucius nepochyboval o tom, jak souboj skončí. Byť nehodlal Lockharta zabít. Avšak čest velela zesměšnit ho takovým způsobem, že se bude muset odstěhovat do Uher, řečeno slovy starého zákoníku. Kniha, kterou si dovolil napsat, byla snůškou polopravd, pololží, sem tam proložených sebechválou a dalšími projevy méněcennosti. Ten šílený záchvat vzteku, kvůli kterému k němu Narcissa volala léčitele, už přešel, nicméně doteď, kdykoli si na knihu vzpomněl, chápal, proč se tak naštval.
On sám se na místo dostavil ve Severem coby sekundantem a jedním ze svých právníků. To pro případ, že by se objevil nějaký mravokárce z ministerstva, který by začal mluvit o nepřípustnosti soubojů a... vida, támhle zrovna jde. Lucius nasměroval svého právníka na nešťastného úředníka, který se téměř nedostal ke slovu.
„Nebojte,“ říkal právě Lockhart přítomným novinářům, přičemž se vystavoval fotografům ze všech stran, „panu Malfoyovi neublížím. Jistě však chápete, že musím hájit svou čest...“
„Přišlo mi nemožné potkat někoho, kdo je posedlejší svým vzhledem víc, než ty,“ odtušil sarkasticky Severus. „Zdá se, že nic není nemožné...“
„Vtipný,“ odsekl podrážděně Lucius. Věděl, že si jeho sekundant dělá legraci, nicméně za daných okolností ji považoval za poněkud nemístnou. Postavil se na místo a čekal, až Lockhart skončí s propagací své nové knihy. Odložil hábit, vytáhl hůlku a klidně vyčkával. Černé oblečení ostře kontrastovalo s plavými vlasy, kdyby s Lockhartem soutěžili v důstojnosti, vyhrál by na celé čáře. Lockhart se oblékl do svátečního, růžovo-bleděmodře, se zlatou mašlí kolem krku. Nakonec i on zaujal své místo. Rozzářený úsměv neopouštěl jeho tvář, byť najednou působil nepatrně koženě. Vytáhl hůlku.
„Ještě to můžete vzdát,“ vyzval Lucia. „Spokojím se s veřejnou omluvou.“
Severus si pomyslel cosi o drzém čele a poplužním dvoru.
„Do střehu...pane,“ odpověděl Lucius temně.
Dokonalý Lockhartův úsměv narušil počínající tik v levém koutku.
Lucius vyčkal Lockhartova útoku. Vytvořil kolem sebe ochranný štít. Měl co dělat, aby udržel tvář vážnou. Bylo to přesně tak, jak si myslel. Lockhart je horším než špatným kouzelníkem. Plete si formule, nezvládá pohyby hůlkou, je horší, než prvák. Je vůbec možné, že je kouzelníkem? Na této úrovni by ho spousta motáků překonala. Nebo to jen tak hraje a chce Lucia vyprovokovat.
Nu což, trochu se vyprovokovat nechal. „Flipendo!“ zkusil to přibližně na Lockhartově úrovni. Úspěšně, dlužno podotknout, Lockhart byl odhozen o pár kroků stranou. Lucius zdvořile počkal, až opět zaujme své místo. Tentokrát se usmál, když viděl, jak Lockhartova fazóna dostává zabrat. „Jinx!“ pokračoval. Lockhart zaskučel a prohnul se, jak ho kouzlo zasáhlo do břicha.
Ještě chvíli si tak hráli, nakonec Lucius ztratil trpělivost. „Relatio!“ opřel se do toho plnou silou. Lockhart byl uchopen, zdvižen a nemilosrdnou silou odhozen několik metrů dozadu. Jen obtížně se vyškrábal na nohy.
Lockhartovi bylo jasné, že jde do tuhého. Posměšky, které slyšel z míst, kde stáli novináři, ho urážely. Nejhorší na tom bylo zjištění, že Lucius je přesně tak schopný, jak se o něm říkalo. Rozhodl se tedy souboj ukončit dřív, než ho Lucius definitivně znemožní. Sáhl tedy pro kouzla v oblasti, ve které je dobrý...
Lucius tušil, že teď se to láme. Věděl, že Lockharta pořádně vytočil a pokud si chce Lockhart zachovat alespoň zdání důstojnosti, teď musí pořádně zaválet. Proto opět vyvolal štítové kouzlo a k jeho udržení využil všechnu svou sílu... Sledoval Lockharta, jak se připravuje k útoku, tentokrát se nesmál. Evidentně měl pravdu, když se domníval, že Lockhart se přetvařuje. Alespoň trochu. Očekával rozhodující útok, připraven i fyzicky uhnout, kdyby snad Lockharta natolik podcenil, že by se mu podařilo prorazit jeho štítové kouzlo.
„Zapomeň!“
vykřikl Lockhart.
Tím ukončil celý souboj, byť jinak, než si představoval. Říkal si, že když vymaže Luciovi paměť, o tom, že se mu to podaří, nepochyboval, nikdo není v paměťových kouzlech lepší, než on, že Lucius zapomene i na souboj.
Jenže nepočítal s pevnou Luciovou obranou. Paměťové kouzlo se střetlo s ochranným štítem, chvíli se snažilo projít, nicméně poté, značně znechuceno neúspěchem, změnilo směr a vrátilo se k tomu, jež ho vyslal.
Zásah byl přesný a naprosto destruktivní. Lockhart stál na svém místě, ruku s hůlkou svěšenou, zmateně se rozhlížel. Pak si uvědomil, že něco drží v ruce, tak ruku zvedl, aby se podíval. Všichni kolem zmateně ustupovali. Překvapilo ho to.
„Expelliarmus,“
přikázal vlídně Lucius. Zabavil Lockhartovi hůlku, aby nemohl ohrožovat ostatní, nebo sebe samého. Navíc, další hůlka do sbírky se vždy hodí. Přešel k Lockhartovi.
„My se známe?“ zeptal se ho Lockhart bodře.
„Trochu,“ odtušil Lucius. Kývl na Severa, který pochopil a přemístil se ke Svatému Mungovi.
„Jaký používáte šampon?“ oslovil ho znovu Lockhart, tentokrát obdivně. To vyvolalo v přihlížejících vlnu smíchu. Lockhart to však nevnímal. Prohlížel si Lucia, až ten měl pocit, že si na něj bude chtít sáhnout. „Nádherné,“ zašeptal Lockhart, téměř posvátně. „Nádherné.“ Dřív, než se mohli ostatní zase začít smát, vrátil se Severus se dvěma léčiteli.


* * *

„Tahle byla lepší,“ zasyčel rozmazleně bazilišek, když ochutnal tyčinku, kterou Harry přinesl tentokrát poprvé.
„Byla pistáciová,“ vysvětlil Harry a pohodlně se opřel o baziliškovy smyčky.
Ten se prohnul tak, aby se Harrymu lépe sedělo. „Tak ji příště přinesss znovu,“ poručil si. „Mám pro tebe nějaké kořínky, jak jsi posledně říkal. Nechal jsem je ležet u toho čerstvého pařezu. A trochu jedu. Říkal jsem si, že bude lepší ho dát stranou dřív, než přinesešššš ty ssssladké věci,“ pokračoval.
Harry se usmál. „Díky. Teď ale vážně, Bazi. Máme problém. Zdá se, že tě chce ředitel Brumbál za každou cenu najít. Tady jsi příliš na ráně, tak jsme si říkali, že bychom tě mohli ubytovat jinde. Co ty na to?“
Přemýšlel. Líbilo se mu tady. Cítil se tu doma. Chvíli si pohrával s myšlenkou, že by se milého ředitele Brumbála zbavil. Bylo jasné, že by Harry nebyl nadšený, navíc, slíbil mu, že nebude zabíjet lidi, ale určitě by se to dalo nějak zařídit, že jako náhodou, omylem. Hm, asi ne, zamračil se sám pro sebe. Ale myšlenka to byla lákavá. „Kam bych ššššel?“ zeptal se nakonec.
Harry se rozzářil. „Bude se ti tam líbit, uvidíš. Ukázalo se, že mám rodinné sídlo. Po mých skutečných rodičích, víš, po těch, jak jsem se jim narodil. Je to v hlubokém lese, bažiny jsou tam opravdu rozlehlé, nikdo to tam nezná, nikdo tam nechodí. A pak, jsou tam všude kouzla, která poslouchají akorát mě. Byl bys tam v bezpečí...“
„Skutečně?“
to o těch kouzlech ho zaujalo.
Harry se začal smát. „Skutečně. Přesvědčili jsme se o tom hned, jak mě tam táta vzal, abych dům převzal. Hodně to s ním zacvičilo, pak jsem ho musel výslovně pozvat,“ zavzpomínal. Bazilišek byl jedno velké ucho. „Přemístili jsme se dost daleko od té ochranné bariéry, šli jsme k domu a najednou se táta zastavil. Tedy, on chtěl projít, ale nepustilo ho to. Chytlo ho to, chvíli to s ním pohazovalo a pak ho to vyplivlo zase ven.“ Ušklíbl se svým vzpomínkám. „Bylo to nedůstojné,“ dodal.
Bazilišek se začal smát. „To si umím představit.“
„Když se sebral a hlavně uklidnil,“ pokračoval pobaveně Harry, „vysvětlil mi, jak mám ta kouzla ovládat a jak ho pozvat dál. Byli jsme zvědaví, jestli mě ten dům přijme za svého. Vyšlo to. Ukázalo se, že Potterovi už po generace opatřovali to sídlo svými kouzly, takže teď nikdo neprojde. No a kdybys viděl, jak se chovali skřítkové, když jsem se objevil. Brečeli dojetím a já měl také na krajíčku,“ zvážněl Harry. „Byli překvapení, že jsem přišel s tátou, zřejmě ho rodiče neměli moc rádi, ale já jim všechno vysvětlil. Smířili se s tím. Pak mi ukázali celý dům a chtěli, ať se k nim hned nastěhuji. Ještě jsem dítě, ale hned, jak budu plnoletý, přestěhuji se tam. Malfoy manor je nádherné sídlo, ale tohle je moje.“
Bazilišek přikyvoval. „Jak se tam dostanu?“ položil nakonec otázku dne.
„Mysleli jsme, že bychom použili přenášedlo. Takovou věc, moc tomu nerozumím, které se dotkneme a přenese nás...“
„Hm.... nemohli bychom přenést ještě Aspidu?“
zeptal se a tentokrát zněl poněkud rozpačitě.
„Kdo je to?“ chtěl vědět Harry.
„Eeee... kamarádka,“ vyhnul se přímé odpovědi bazilišek.
Harry měl opět úsměv od ucha k uchu. „Hnízdíte spolu?“
Bazilišek se rozzlobil. „Říkám kamarádka. Copak ty nemáš kamarády?“
Nemám, pomyslel si Harry. No, snad možná Neville... napadlo ho, jak smutné to je. Když byl malý, doufal, že jednou bude mít spoustu kamarádů, se kterými bude prožívat všechny příběhy z Dudleyho knih. Výsledkem je, že se ho lidé buď bojí, tedy, spíš jeho táty, a jdou mu z cesty, nebo ho nenávidí, ze stejného důvodu se stejným důsledkem. Povzdechl si, chtěl odpovědět něco společensky korektního, když tu si všiml, že se nedaleko objevil táta s profesorem Snapem. „Tati!“ zavolal a zvedl se, aby ho viděli. Přitom přehodil hábit přes baziliškovu hlavu. Ten nespokojeně syčel, ale toto provizorní bezpečnostní opatření strpěl.
Snape opatrně prošel až k nim, Lucius ho s viditelným odporem následoval. Jakkoli byl ze Zmijozelu a obraz hada byl nejčastějším motivem jeho šperků i domovní výzdoby, skutečných hadů se štítil. Arnošta doma toleroval jen proto, že patřil Harrymu. Ale domluva byla taková, že mu Arnošt poleze z cesty.
„Tak jak?“ zeptal se Snape, ale pohled mu sjížděl k nedalekému pařezu, kde zahlédl věci tolik ceněné při výrobě lektvarů.
Harry si oprášil oblečení. „Vysvětlil jsem baziliškovi situaci. Souhlasí s tím, že bude bydlet u mě. Jen chce, abychom tam vzali i jeho kamarádku.“
„Kamarádku?“ Snapeovy koutky úst se povážlivě zacukaly.
„Bez komentáře,“ varoval ho s potlačovaným úsměvem Harry.
Bazilišek se nespokojeně zavrtěl. „Mohl byssss sundat tu věc z mé hlavy? Mám mžurku, můžeme se dívat z očí do očí, aniž by se vám něco stalo...“ brblal z pod hábitu.
Harry to s údivem přeložil oběma dospělým. Snape se zamyslel. „Membrana nicticans,“ pronesl zadumaně. „Plazi, ptáci a obojživelníci mívají takovou věc, jenže si nejsem jist, jestli i baziliškové. Určitě chápete, Harry, že se to nikdo nepokusil ověřit.“ Harry překládal.
„Kolik tu vidíte kamenných zvířat? A co Aspida? Si myslíte, že je to nějaká výhra plazit se mezi šutry?“

„Dobře, dobře,“ uklidňoval ho Harry. „Časem to vyzkoušíme, ale teď se raději nebudeme dívat. Zavoláš jí? Ať můžeme jít.“ Přesvědčil se, že se všichni otočili k baziliškovi zády. Stáhl mu hábit z hlavy, aniž by se sám podíval. Bazilišek znovu něco nespokojeně zasyčel, snad něco o idiotech, a vydal se hledat Aspidu. „Tati, máš to přenášedlo?“ zeptal se Harry, zatímco čekali na baziliška a jeho kamarádku.
Lucius vytáhl elegantní šperk zavěšený na trochu delším řetízku. „Budeme to muset na ně položit a sami se dotknout,“ vysvětloval Harrymu. „Půjdeme my dva a ty věci,“ dodal.
„Vy nepůjdete?“ zeptal se překvapeně Harry profesora Snapea.
Zavrtěl hlavou. „Nemusím na stará kolena navštěvovat sídlo Potterů,“ odtušil chladně. Všichni mlčeli. Harry byl nešťastný. Chápal profesorovu nechuť, ale mrzelo ho to. „Hlavně se nezapomeňte brzy vrátit. Večer budu zpracovávat ten jed, takže pokud skutečně jednou chcete patřit k mistrům lektvarů, měl byste to vidět,“ informoval ho Snape. Sebral věci, které od baziliška dostal a přemístil se k hranici školních pozemků, aby zbytek cesty do sklepení došel pěšky.
„Můžem,“
ozval se za nimi Bazilišek.
Harry mu povyprávěl, jak použijí přenášedlo, které Lucius obstaral. Bazilišek se dost dobře bavil, když k němu poslepu tápali. Sice měl své třetí víčko zatažené, jako vždy, když byl ve společnosti ostatních, ale nepřesvědčoval je, že se na něj mohou podívat. Věděl, že to chce čas. Harry se zadíval na urostlé tělo Aspidy, byla opravdu krásná. Neváhal a pochválil její novou kůži. Zasyčela nadšením.

Tohle Aragog nechápal. Chvíli sledoval tu skupinku lidí a hadů, pak se ozvala rána, takové prásknutí, a nikdo tam nebyl. Jen zvuky a pach unikající z bažiny, ve které se najednou udělala velká díra, jak z ní zmizelo ohromné baziliščí tělo.


* * *

Harry se zasmál spolu s ostatními, když se před Nevillem objevil Severus Snape v nedělních šatech jeho babičky. Jistě, bylo to směšné. Od toho přece kouzlo Ridigulus je, aby bubáka zesměšnilo. Ovšem přimělo ho to k dalším úvahám. Každý ví, že se Neville Snapea bojí a Snape neudělal nic, čím by to změnil. Nicméně Harryho nikdy nenapadlo, že je to tak strašné.
„Harry, teď ty,“ vyzval ho profesor Lupin a vedl ho ke skříni, ve které se ponížený bubák rychle ukryl. Harry se v duchu usmál. Lupin mu tykal a říkal křestním jménem, aniž by se ho zeptal na názor. Avšak dělal to způsobem, který Harrymu znemožnil protestovat. Ve skutečnosti se mu to líbilo. Vlastně celý profesor Lupin se mu líbil. Na rozdíl od předchozích učitelů obrany proti černé magii je něco naučil. Jistě, po školení, které jemu a Dracovi na žádost Lucia připravila Narcissa, na tom chlapci byli v obraně výrazně lépe, než jejich stejně staří spolužáci. Byť Draco remcal, že se chce učit bojovat a obranná kouzla, ve kterých byla Narcissa mistrem, ho příliš neoslovovala. Ale i tak musel připustit, dokonce i Draco to zdráhavě přiznal, že navzdory obstarožnímu hábitu a ošuntělému vzhledu, byl prvním učitelem obrany, který je něco naučil... Harry se znepokojeně podíval na profesora Lupina, pak na skříň s bubákem. Nebyl si stoprocentně jist, co uvidí, nicméně tak nějak to tušil. Nic směšného ho nenapadalo. Dveře skříně se neotevíraly tak pomalu, jako když vycházeli bubáci ostatních. Tentokrát se prudce rozrazily.
„Ty nevděčnej spratku! Ty zrůdo!“ křičel strýc Vernon a jeho hlas místy přecházel v pisklavý falzet. „Staráme se o tebe, ty zmetku, od chvíle, kdy tě pohodili u našich dveří a ty se takhle odvděčuješ? Jen počkej, ukážu ti...“
Harry stál, hůlku v ruce, nebyl schopen vymyslet nic, čím by nadávajícího Vernona zesměšnil. Když tedy pominul fakt, že Vernon sám o sobě působil dost směšně. To jen on, protože to byla postava z jeho nočních můr, se nesmál.
Lupin pozorně pozoroval Harryho bubáka. Upřímně, byl překvapen, když odhalil jeho totožnost. Přece nemohl být tak strašný, aby se ho Harry bál ze všeho nejvíc. Jenže pak viděl, jak Vernon mává nad hlavou pořádnou sukovicí a křičí na Harryho věci, ze kterých se i Lupin červenal. Pak si všiml, že Harry na bubáka jen konsternovaně zírá a není schopen jej zastavit. Proto skočil mezi Harryho a bubáka, aby strhl bubákovu pozornost. Ten si jen pomalu uvědomil, že před ním stojí někdo jiný. Přestal nadávat a jak byl, vznesl se do prostoru, kde se jen pomaličku vtěloval do nové role. Záhy se asi metr nad jejich hlavami, tak, aby především profesor Lupin dobře viděl, objevil šedý mrak, zpoza kterého vycházel měsíc v úplňku. Harry, přestože měl dobrý výhled akorát tak na profesorova záda, si všiml, že mu po krku stéká pot.
„Riddikulus!“
přikázal profesor Lupin a bubák se změnil v nafouknutý balónek z pouti, který, poháněn ucházejícím vzduchem, lítal po místnosti. Bujarý smích všech byl důstojným zakončením této lekce.


* * *

Harrymu se líbilo, jakým způsobem Hagrid vyprávěl o kouzelných tvorech. Bylo to sice hrubé a neumělé, nicméně i ti nejvíc zabednění pochopili, že Hagrid má své svěřence rád. Byť se mu občas za jeho láskyplnou péči odvděčili kousnutím, bodnutím či popálením. Když však uviděl hypogryfa, začal pochybovat o Hagridově zdravém rozumu. Táta vlastní dva závodní hipogryfy, takže Harry měl k jejich seznamování s lidmi co říci.
Přičemž to nebylo přesně to, že se s dokonalým exemplářem, kterého jim Hagrid představil, chce seznámit on sám.
Jenže než stihl protestovat, už ho Hagrid usadil na hipogryfova záda a tvora přátelsky poplácal po zadku. Hipogryf to bral jako pobídnutí a rozběhl se směrem k ostrohu, u kterého výuka probíhala. Harrymu nezbylo, než se pevně chytit tvora kolem krku a doufat, že přežije.

„Ahoj, tati. Říkal jsi, že Ti mám psát častěji, tak píšu. I když nejsem právě psavý typ. Dnes jsme měli hodinu péče o kouzelné tvory. Letěl jsem na hipogryfovi! To bylo něco! Klofan, tak se jmenuje, se se mnou pozdravil a pak mě nádherně svezl. Měl jsem pocit, že mi patří celý svět! Pak jsme se vrátili zpět k Hagridovi a ten mi slíbil, že mohu za Klofanem kdykoli přijít. Hodina pak pokračovala zajímavě. Bohužel, skončila předčasně. Někteří se zachovali jako totální idioti a Klofan se po nich ohnal. Kdybys dotyčné viděl, zaplakal bys, jak byli trapní. Hagrid teď má strach, že to škrábnutí na paži, ze kterého dotyční udělali div ne smrtelnou ránu, bude mít nepříjemnou dohru. Doufám, že ne, bylo by to opravnu nevhodné.
Avšak proč Ti píšu. Vím, že vlastníš závodní hipogryfy. Hagrid nám vyprávěl o složitých pravidlech závodů. Pamatuji si, že jsi kdysi mluvil o nějaké brožuře, ve které jsou ta pravidla podrobně vysvětlena. Mohl bys mi ji poslat? Harry.“


Sledoval odlétající sovu a doufal, že se mu podaří zachránit, co Draco tak dokonale podělal. On měl vůbec Draco sklon dělat ostudu za každou cenu, nicméně jeho dnešní výkon byl daleko přes běžnou mezí Dracovy stupidity.
Dojedli večeři. Harry vyslechl několik stížností na Nebelvíry, několik stížností na zbytek školy, vlídně odpověděl na zajíkavě položené otázky Dracovy ochranky, okázale ignoroval Zabiniho a v neposlední řadě se celkem dobře najedl. Jistě, zdejší skřítci se zřejmě nevyznali ve všech kulinářských tajemstvích, nebo to alespoň úspěšně skrývali. Nebo to možná souvisí s tím, že vaří pro tolik lidí. Nebo, že vaří pro děti. Zkrátka, jídlo bylo velmi dobré, ale Harry postrádal tu trošku čehosi nepojmenovatelného, co bylo akorát doma. Když lžičkou umně odkrajoval sousto dezertu, sova se vrátila. Nesla dopis, který hned Harrymu důležitě podávala.

„Milý synu. Vím naprosto přesně, proč mi píšeš. Přesto ti posílám tu brožuru, pro případ, že by tě opravdu zajímala. L.“


Harry se usmál. Téměř se rozzářil. Nevšiml si pobaveně shovívavého pohledu, kterým ho stihl ředitel Zmijozelu. Tohle totiž na tátovi miloval a obdivoval. Bystrost, s jakou vždy odhalil podstatu věci. Vtip, s jakým to dal najevo. Vytáhl čistý pergamen a za okamžik už sova odnášela jeho odpověď.

„Mám tě rád, tati...“


Odcházel do Zmijozelu spokojeně, tak trochu s nadějí, že se snad táta nepostaví za Draca i v tomto případě, nebo alespoň ne nějak zásadně. To by skutečně bylo nefér. Navíc, musel si připustit, hodlal Hagridovu nabídku využít hned v neděli. Let na Klofanovi ho naprosto získal. Něco takového chtěl zažít častěji.


Kdyby byl Harry obyčejný student, utíkal by za Hagridem hned po vyučování. Protože je ale Malfoy, po vyučování si uklidil učebnice, převlékl se do méně formálního oblečení a normálním krokem zamířil k Hagridovi. Vyzbrojen teoretickými informacemi o hipogryfech jak z učebnice, tak z brožury týkající se pravidel závodů hipogryfů, kterou mu táta přece jen poslal. Navíc ještě přelétl lehce romantický příběh Srdce hipogryfa od Jeleny Karelské, děje zoufale přeslazeného, nicméně obsahujícího několik méně známých informací o vztazích hipogryfů k ostatním tvorům, ať už lidem či čemukoli jinému. Hodlal se na to Hagrida zeptat. Pokud měla tahle Karelská pravdu, a jak Harry zjistil, patřila k předním zoomágům v Evropě, skutečnost, že člověk musí hipogryfa zdvořile pozdravit a počkat, zda jej přijme, patří k ubohým základům pravidel vzájemného chování.
Hagrid se tvářil nějak podivně, když Harry přišel. To Harryho trochu zarazilo, protože Hagrid se nikdy netvářil podivně, hned každému řekl, co se děje, to i těm, které to absolutně nezajímalo, a pak také proto, že měl strach, že třeba Hagrid zapomněl, že Harrymu slíbil projížďky na Klofanovi.
„Stalo se něco?“ zeptal se nakonec Harry, když Hagrid nevypadal, že by něco řekl. Hagrid ještě chvíli váhal, zda to říci či ne. Pak to sice neřekl, nicméně vrhl se na Harryho a objal ho. Harry měl pocit, že mu rozláme všechny kosti v těle. „No tak, Hagride,“ zabušil do něj pěstičkou. „Pusť mě, ať se mohu nadýchnout. Přitom mi řekni, co se děje.“
Hagrid ho v mžiku pustil a začal kapesníkem otírat Harryho oblečení, že snad jej svým unáhleným objetím umazal. Harry raději ustoupil z dosahu kapesníku. „No za Klofana děkuju,“ zahučel rozpačitě. „Mladej pan Malfoy, teda tvůj....váš bratr, si stěžoval, že mu Klofan jako ublížil. No a dostalo se to ven a všichni přemejšleli, jak je to nebezpečný zvíře. Popletal, a pak taky starej kámoš vašeho táty říkali, že je třeba ho utratit.“
Harry zbledl. To přece ne! Přece by kvůli tomu idiotovi nezabili tak nádherného tvora? „Hagride...“ spustil nešťastně.
„Ale tvůj táta,“ přešel k tykání, prostě mu to jinak nešlo, „je fakt formát. Vysvětlil jim, že to nejde, když Klofan je tak dobrej. A že se v tom vyzná, že ňáký má. Že kdyby ho vážně chtěli vodělat, že ho koupí k těm svejm.“
Teď se Harry rozzářil. „To je skvělé, Hagride.“
Hagrid popotáhl a pak se hlučně vysmrkal do kapesníku, kterým před chvílí šmudlal Harryho hábit. „Pak sem se dozvěděl, že to tys řek svýmu tátovi, jak to bylo.“
Harry zavrtěl hlavou. „Nemysli na to, Hagride. Ty ani Klofan přece nemůžete za to, že tě Draco neposlechl. Tak proč byste na to měli doplácet?“
„Todle pro mě ještě nikdy nikdo neudělal. Vážně. Kdybych ti to mohl voplatit, stačí říc.“ Zamyslel se, aby si srovnal, co všechno řekl a jestli nechce říci ještě něco dalšího. Pak se nadechl k další řeči, ovšem už vypadal veseleji. „Ale tys přišel za Klofanem, viď. Je tady, kluk šikovnej. Sem mu vo tobě povídal. U špalku je pár krysovců, vem je, ať má radost.“


* * *

Lucius se tvářil lhostejně, sledoval dav, jehož částí se se s Harrym, Dracem a Siriem stali. Byli sevřeni mezi ostatní rodiče s dětmi. Téměř se nemohl hýbat. Trochu paranoidně si pomyslel, že tady někoho zabít, nevšimne si toho do druhého dne. Když už neviděl ani na bambuli na čepici člověka, který stál přímo před ním, nastal okamžik, kvůli kterému na Trafalgarské náměstí přišli. Za ohlušujícího křiku dětí, i ne tak úplně dětí, se rozsvítil obrovský vánoční stromek. I Lucius, jakkoli by to nikdy nepřiznal, byl okouzlen. Podíval se na kluky. Draco byl mimo, avšak snažil se tvářit, jako že ho to vůbec nezajímá. To Harry se nesnažil vůbec o nic. Byl jako u vytržení. Oči upřené na stromek, hlavu zakloněnou, aby viděl až na špičku, pusu otevřenou údivem. Lucius byl rád, že poslechl Siria a vzal chlapce právě sem. Podíval se směrem k Siriovi, aby si s ním vyměnil pohled, pokud možno významný, jenže se nezadařilo. Sirius hltal očima rozsvícený stromek úplně stejně, jako Harry. Lucius se pro sebe usmál. Proklestil cestu pro ruku mezi lidmi za sebou a Harrym, aby ho mohl obejmout a přitisknout k sobě. Harry na to odpověděl vděčným pohledem rozzářených očí. Jak byl Lucius v tom objímání, přitiskl k sobě i Draca. Cítil, jak se synovo tělo napjalo. Po chvíli se však Draco uvolnil a nakonec se k Luciovi přitiskl. Tedy, ne on, to dav ho k Luciovi přitiskl.
Dav zpíval koledy, Harry se přidal. Lucius si užíval krásného pocitu, který se ho plíživě zmocnil. V jednu chvíli cítil, jak mu Harry dává něco do kapsy. Odolal pokušení se hned podívat. Měl pocit, že by to Harry neocenil.

Večer, když už šli chlapci spát, zavolal Lucius kouzelníka, který se specializoval na slavnostní výzdobu domů. Patřil k nejlepším, tak bylo pochopitelné, že Lucius využíval pouze jeho služeb. Kromě vánočního stromku to obnášelo vánoční výzdobu schodišť a místností přístupných všem členům rodiny, případně návštěvám, se kterými se o svátcích zimního slunovratu krb netrhl.
Dobby se objevil celkem nenápadně, postával kousek za Luciem a obdivoval práci odborníka. Když si Lucius uvědomil jeho přítomnost, Dobby udělal pár kroků blíž. „Pan Harry si každý rok ve svém pokoji zdobí větev.“
To Lucia překvapilo. „Proč to neřekl dřív? Mohl bych mu tam také poslat...“
„Dobby si nemyslí, že by si to pan Harry přál,“ přerušil Lucia a hned zase o několik kroků ustoupil. Pan Lucius se totiž zatvářil, jako by mu chtěl jednu vrazit.
„Vím, že mě přerušuješ jen v případě, že jde o Harryho,“ začal Lucius výhrůžně. „To tě sice ctí, nicméně tohle si nezvykej. Mě žádný skřítek přerušovat nebude. Je ti to jasné?“
Dobby se přikrčil. „Někdo musí mluvit za pana Harryho, protože on to neudělá,“ nedal se. Předpokládal, že ho Lucius nebude honit po místnosti.
Luciovi zacukal koutek úst. „Jak říkám, ctí tě, že ti leží Harryho blaho na srdci. Ale mohl bys projevit alespoň tolik slušnosti, že počkáš, než domluvím. Nemohu připustit, aby se to od tebe naučili ostatní. A teď běž, než dostaneš něco na sebe.“

Harry se probudil brzy ráno, dnes dokonce dřív, než ho přijde vzbudit Dobby. Protáhl se, z hluboka se nadýchl, aby ucítil svou ozdobenou větev. Rád by celý stromeček, ale to by zřejmě před tátou neututlal. Totiž, vánoční ozdoba domu byla rok co rok naprosto dokonalá, až oči přecházely, ale Harrymu chyběla ta trocha nedokonalosti, která ze stromku od bytového architekta udělala vánoce. Ovšem nechtěl, aby si táta myslel, že se mu to nelíbí. Tak si vždy pořídil smrkovou větev, kterou ozdobil svými vlastními ozdobičkami. Pravda, umělec z něj zřejmě nebude, ale i tak byl ze svých výtvorů nadšen. Nejraději by zůstal ležet a vdechoval příjemnou vůni, ale to by asi neprošlo.
Letošní příprava vánoc, nebo svátků zimního slunovratu, jak kdy, byla obzvlášť příjemná. Nezapomněl, že to byl jeho kmotr, kdo tátovi navrhl, aby se šli podívat na rozsvícení mudlovského vánočního stromku na Trafalgarském náměstí. Harryho nikdy nenapadlo, aby se takové mudlovské zábavy dožadoval. Totiž, to se mělo tak. Dudley tam chodil každoročně a potom obsáhle Harrymu vyprávěl, jaké to bylo, co viděl, co dostal od rodičů, prostě dělal všechno, aby Harrymu ublížil. Za těch pár let dokázal, že vánoční stromek na Trafalgarském náměstí zosobňoval všechny Harryho sny a přání. Všechno to, co nikdy neměl. Jenže když ho táta přijal za svého, byl Harry tak šťastný, že už stromku na Trafalgarském náměstí nepřikládal přílišný význam. Jeho přání se totiž všechna splnila. Nicméně když tam skutečně stál, byl šťastný, jak dosud nikdy. Když ho pak táta v davu objal, měl co dělat, aby nezačal brečet. Využil té chvíle, aby tátovi strčil do kapsy svůj dárek k vánocům. Jistě, všichni se nakonec sejdou a budou si dávat dárky, ale věděl, že tohle by nebylo dobré rozbalovat před Dracem. Předpokládal totiž, že od Draca dostane táta nějakou drobnost, jako každý rok. Harry, ne, že by chtěl za každou cenu dávat tátovi lepší či snad dražší dárky, než Draco, ale snažil se o tom pokaždé přemýšlet. Ono totiž, když táta všechno má, co se mu má dát k vánocům? Letos mu Harry chtěl dát psací soupravu, o které se jednou velmi pochvalně vyjádřil. Jenže teď, když měl Harry přístup ke svým vlastním penězům, rozhodl se, že dá tátovi něco, co by opravdu vyjadřovalo to, co pro Harryho znamená. Zvolil proto ten postup, že to, co pro něj pořídil jaksi mimo vánoční obdarovávání, mu strčil do kapsy na Trafalgarském náměstí. K vánocům dostane brk a inkoust. Pořídil samozřejmě i dárky pro ostatní. Dracovi, kterému se poslední dobou líbily nahotinky, pořídil… no, to není důležité. Pak se hodně zamýšlel nad kmotrem a nad profesorem Lupinem. Tomu pořídil nový hábit a knihu. Doufal, že ta kniha mu pomůže. Pojednávala o tom, jak se staří slovanští vlkodlaci vyrovnávali s vlkem uvnitř sebe. Sehnal ji vlastně zásluhou profesora Snapea, když vyřizoval jeho korespondenci s jakýmsi mistrem lektvarů odkudsi z Izmailské oblasti.
Povzdechl a znovu si přikázal, aby vstal. Dnes je přece Yule log, a on je vždy mezi prvními, kteří stojí u krbu a čekají na zapálení toho největšího dubového polena, jaké se do krbu vejde. Posadil se, spustil nohy na kožešinovou předložku před postelí a podíval se na svou větev.
Překvapeně vydechl. Pod větví stál obrovský balík.


* * *

Sirius seděl za stolem v pracovně a prohlížel si návrhy pozvánek. Kdysi ples na Grimmauldově náměstí zahajoval plesovou sezónu, byl tradičně první a nejlepší. K této tradici se Sirius hodlal vrátit. Byť si uvědomoval, že zorganizovat takový ples není legrace. Zvlášť, když se o podobné věci nikdy nezajímal. Teď se ovšem situace změnila. Byl zpátky, byl posledním mužským potomkem rodu a měl za povinnost povznést jej tam, kam odjakživa rodem i krví patří. Za tím účelem je třeba udělat spoustu věcí, mimo jiné i organizovat plesy. Spolkl svou hrdost a poradil se s Narcisou.
Ta byla jeho rozhodnutím nadšená. Zahrnula ho informacemi, více či méně důležitými, až měl pocit, že z toho má v hlavě díru. Zároveň všechny své rady, nebo alespoň většinu z nich, sepsala, takže měl pak možnost se k nim v klidu vrátit. Rovněž sepsala jmenný seznam lidí, které doporučovala pozvat. Pomohla Siriovi sehnat dostatek zkušených skřítků, kteří teď dnem i nocí uváděli dům na Grimmauldově náměstí do pořádku. Aby se blejskal. Krátura si vedl dobře a představa tradičních plesů ho nadchla. Pobíhal z místa na místo, na vše dohlížel, sem tam zahromoval tak, že ho i Sirius slyšel.
Pamatoval si z dřívějška a i Narcisa se o tom zmínila, že je zapotřebí připravit dostatek pokojů pro hosty, neboť někteří přijdou z velké dálky z míst, která nejsou napojena na letaxovou síť. Sirius by uvítal, kdyby mohl s každou pozvánkou poslat přenášedlo, ale chápal, že to by asi ministerstvo nenadchlo. Proto byl připraven poskytnout útočiště těm, kteří se nemohli po skončení plesu dostat domů bez přemísťování, které mohlo být, s množstvím vypitého alkoholu, dost nebezpečné.
Začal se zpěčovat, když jej Narcisa upozornila, že bude muset pozvat i Srabuse. Nechápal, proč. Jistě, Malfoyové jej považují za rodinného přítele, ale co s tím má sakra on do činění? Jeho přítel to není, ještě aby! Bohatě stačí, jak oklamal Harryho. Ten jej považuje za nejlepšího učitele v Bradavicích. Možná na tom něco je, ale bylo by to důležité, alespoň ze Siriova pohledu, kdyby vyučoval obranu. K čemu lektvary? Sirius si vždy říkal, že je to mnoho povyku pro nic. Nakonec rezignoval a do seznamu si ke Snapeovi škodolibě poznamenal „s doprovodem“. Hodlal to napsat na pozvánku, kterou mu pošle. Bavil se představou, jak Snape nastalý problém řeší. Nikoho nemá, o tom Sirius nepochyboval. Ostatně, kdo by měl o něj zájem? Jo, to jsou ty drobné životní radosti, pomyslel si.
Trochu méně radosti mu přineslo zjištění, že zatímco Snapea pozvat musí, Rema nesmí. Ne, že by se jejich vztah s Remem nějak urovnal, pořád byli rozpačití, když spolu měli mluvit, ale i tak ho považoval za svého nejlepšího přítele. Uvědomoval si, že Remus by se na takový ples nehodil. Ne pro obnošený hábit, ale proto, že prostě dobrý Remus nebyl na podobné aktivity zvyklý, a, jak ho Sirius podezíral, zvyknout si nechtěl. Nedivil se mu. Spíš přemýšlel, jak to zaonačit, aby mohl Removi trochu pomoci, aniž by to vypadalo jako projev soucitu. Potřeboval si o tom s někým promluvit, ale cítil, že Brumbál není tím pravým. Možná Molly.
Znovu se vrátil k pozvánkám. Chtěl, aby byly přepychové, nicméně elegantní, aby nepůsobily kýčovitým dojmem, ani tak, že si potřebuje něco dokazovat. Aby každý, kdo takovou pozvánku dostane, věděl, s kým má tu čest. Bohatým, starobylým, čistokrevným a sebevědomým rodem. Nakonec se rozhodl pro jednodušší z předložených vzorků. Odložil jej stranou, ostatní shrnul na hromadu a vhodil do krbu. Dohlédl na to, aby všechny shořely.


* * *

„Co tvoji synové?“ zeptal se Severus Lucia, když mu podal skleničku s pitím. Skřítkové už odnesli zbytky večeře, takže teď si mohli klidně promluvit.
Lucius upil ze sklenky a pochvalným kývnutím ohodnotil Severův výběr. „Pořád ještě se přehrabují v tom, co dostali k vánocům. Jsem rád, že jsme se s Narcisou trefili, zvlášť u Harryho je to vždy velký problém. Nic nechce,“ vysvětlil.
Severus byl překvapen. I když již zcela akceptoval, že Harry je Luciův syn, přece jen, občas ho srovnával s Potterem. Představa, že by Potter někdy nic nechtěl, byla směšná. Na druhou stranu... „To je pochopitelné. Má všechno.“
„To Draco přece také. Pokaždé, když vidím ty rozdíly mezi nimi, si říkám, jestli je opravdu tak snadné člověka zlomit,“ přemýšlel Lucius, sledoval hořící oheň v krbu a upíjel ze sklenky. „Víš, kdyby kluka vychovávali Potterovi, s největší pravděpodobností by mě nenáviděl.“
„A ty jeho,“ připomenul Severus a usadil se do svého křesla.
„A já jeho,“ souhlasil Lucius. „Jako v tom jeho strašném snu. Severe, já nejsem svatý. Ale nikdy jsem mu nevyprávěl o zakázaných kletbách...“
Severův výraz přitvrdil. „Proto mě to okamžitě přivedlo k myšlence, že mu to vnutil Brumbál. Během toho nitrozpytu. Víš, Lucie...“ na chvíli zaváhal, ale pak se rozhodl říci všechno, „...to nebyl jediný sen, kterými Harry trpěl. Teď už chápu, proč to nechtěl říkat před tebou.“ Zavrtěl hlavou dřív, než ho Lucius požádal o vysvětlení. „Nebudu ti to popisovat, ale Brumbál se opravdu předvedl. Znám tě, přesto jsem tě nepoznával,“ ušklíbl se nakonec. „Při pověstné Potterově fantazii by tě kluk přesně takhle viděl.“
Lucius si bezděčně sáhl na levou paži a usmál se způsobem, který v Severovi znovu vzbudil obavy o přítelovo duševní zdraví.
„Co máš v plánu?“ zeptal se po další sklence Severus.
„Mohl bych tu přespat,“ nezeptal se Lucius, který již delší dobu sledoval Severovy prsty, jak si pohrávají se sklenkou.
Severus se ve svém křesle pohodlně rozvalil. „To je nabídka, nebo...“ lehce si přejel jazykem po rtech, jako by je chtěl zbavit zbytku alkoholu, „...zoufalá prosba,“ dořekl tiše.
Lucius se spokojeně zavrtěl. Věděl, že dnešní noc bude příjemná.

„Co je to?“ zeptal se Severus, když pak leželi vedle sebe v posteli, oba příjemně unavení. Lucius líně pozvedl víčka, aby viděl, na co se Severus ptá.
„To jsem dostal od Harryho k vánocům,“ usmál se Lucius spokojeně.
„Mohu?“ zeptal se Severus a chtěl se širokého pruhu kovu, který objímal Luciovu paži dotknout.
„Ne!“ zvýšil hlas Lucius. Až se Severus trochu lekl, pak se ho to dotklo. Alespoň si náramek pozorně prohlížel. Byla to velmi kvalitní práce, ovšem Severus neznal nikoho, kdo by ho mohl vyrobit.
„Nechal ho vyrobit u mudlů, nechtěl, aby se to rozneslo dřív, než ten šperk dostanu. Je to platina a bílé zlato. Ten motiv sám nakreslil a nějaký zlatník ho vyrobil podle Harryho nákresu. Pak ho Harry ho opatřil svými kouzly. Nebylo by dobré je teď probouzet.“
„Pak bys ho možná měl sundat,“ navrhl Severus, kterého to trochu popuzovalo, aniž by však dokázal přesně určit, proč.
„Myslím, že ne,“ ukončil Lucius diskusi. Nechtěl vysvětlovat Severovi, co přesně za kouzla to bylo, že když se zmáčkne vystupující ocas jedné zmije, jeho duši zalijí Harryho pocity, jež měl, když na dárku pracoval.
Když přišli domů ten den, kdy se byli podívat na rozsvícení mudlovského stromku na Trafalgarském náměstí a chlapci šli spát, zavřel se do své pracovny, aby mohl pečlivě prozkoumat, co mu to vlastně Harry strčil do kapsy. Byl to náramek. Sám o sobě musel být dost drahý, dobře poznal, z čeho je vyroben. I motiv, který ho zdobil, byl nádherný a vyrobit jej vyžadovalo obrovskou zručnost. To však nebylo nic ve srovnání s tím, na co přišel, když neodolal a ten nádherný kousek vyzkoušel. Jak ho zacvakl na paži, aby dobře držel, překvapil ho takový nával citů, že mu až vehnal slzy do očí. Zmizelo to, když sundal náramek. Pak si prohlédl mechanismus, který byl ukryt pod ocasem jedné ze zmijí. Nevěděl, co si myslet. Nevěděl, co dělat. Chlapec mu dal to nejcennější, co mohl. Své city. Netušil, jak se k té skutečnosti postavit. Pozdě v noci pak potichu zašel do Harryho pokoje. V křesle u chlapcovy postele pak seděl téměř do rána, hlídal jeho spánek a byl s ním.


* * *

Sirius se rozhlížel po sále plném tančících párů a skupinek postávajících stranou parketu, řešících nějaké velmi důležité věci a byl spokojen. Zaslechl pár závistivých hlášek a ty ho přesvědčily, že se ples opravdu podařil. Ona to byla vždy rána naslepo, ples, který zahajuje sezonu. Sirius by byl raději, kdyby mohl sezonu uzavírat. Jenže ten poslední ples již tradičně pořádali na Malfoy manor. Blackové vždy nasadili laťku velmi vysoko, ostatní se už jen snažili příliš nezaostávat. Ovšem závěrečný ples, to je ten, na který se vždy vzpomíná.
Přitom začátek nebyl vůbec o tom, kdo bude plesat první a kdo poslední. Byla to nutnost. Když Jindřich II. Plantagenet, zvaný z Anjou, v roce 1154 získal anglickou korunu a začal v zemi zavádět francouzskou kulturu, konala se u jeho dvora nejrůznější setkání věrné šlechty. Pořádal pro ni hony, nicméně rovněž ji zavaloval prací. V tom šel svým věrným příkladem a pokud právě nebojoval, pracoval na reformách, které měly vrátit Anglii tam, kde byla před uzurpátorským vpádem Štěpána III. Z Blois. Před vánoci propustil svou družinu, aby mohla svátky strávit se svými bližními, nicméně poté ji opět povolal k práci. A tak se stalo, že Geoffroy II. Black na konci plesové sezony prostě nebyl doma. Toho využili Malfoyové a od té doby pořádali závěrečné plesy oni. Ovšem neptejte se na to Lucia, určitě by to podal jinak.
Nebyl si jist, zda je vhodné, aby, jako hostitel, tančil. I kdyby se přetrhl, nestihne provést všechny přítomné dámy a ty, na které se nedostane, by se mohly cítit dotčeně. Na druhou stranu, měl tanec rád a hudba, kterou pro tento ples obstaral, byla opravdu jedinečná. Procházel společností, tu pozdravil, tu se usmál, tu zalichotil, staral se, aby se tu hosté cítili dobře.
Když zvažoval, jak se pro tuto příležitost oblékne, podplatil skřítka pracujícího pro nejlepšího krejčího v Anglii, aby mu řekl, co bude mít na sobě Lucius. Potom si dal při výběru vlastního oblečení záležet, aby působil elegantněji, luxusněji, ale nepříliš kýčovitě. Byl si jist, že ve srovnání s Luciovou snahou vynikat, bude sbírat body on. Když pak zahlédl Luciův výraz, kterým si ho přeměřil, blahopřál si a plácal se po ramenou. Byl to dobrý tah. Vyměnil si s Luciem pár vřelých zdvořilostí, přitom si dopřál přepych vzpomínky na to, co četl v rodové kronice.
O prvních plesech pořádaných Malfoyem. Tehdy, před tolika stoletími. Zřejmě nebylo o co stát. Tehdejší Malfoyové byli teprve druhou generací něco víc, než pasáky ovcí. To Štěpán III. Z Blois je pozvedl do šlechtického stavu. Bydleli, alespoň jak kronika praví, ve svém sídle s udupanou hliněnou podlahou, kde se obyvatelé o místo dělili s dobytkem a při tanci přeskakovali popelící se slepice. To vše pak bylo obehnáno hliněným valem a dřevěnou hradbou. Ta představa způsobila, že když Sirius hovořil s Luciem, jeho tvář zdobil upřímný úsměv.
„Jestli dovolíš, Lucie, rád bych požádal o tanec tvou nádhernou ženu,“ řekl nakonec zdvořile. Lucius povýšeně přikývl a uvažoval, o čem tak může ten čokl přemýšlet, že se pořád tak usmívá. Přitom, jen mezi námi, pocházet z rodu Blacků není právě výhra v loterii. Dobře, v době, kdy se první Malfoyové zásluhou svého hrdinství stali šlechtici, a co víc, své postavení udrželi, i když ten zbabělý Štěpán couvnul, své věrné hodil přes palubu a uzavřel s Jindřichem II. Z Anjou tu proklatou smlouvu o nástupnictí, byli Blackové šlechtou již delší dobu. A byli to významní válečníci, o tom žádná. Ovšem zatímco se Malfoyové velmi rychle propracovali k nejdůležitějším zemským úřadům, zdálo se, že Blackové tak nějak zakrněli. K čemu jim je přepychové sídlo, když nejsou schopni ho náležitě využít? Pravda, když se nezadařilo, Malfoyové padali z větší výšky, než Blackové, ale jejich jméno něco znamenalo. Blackové se pořád drží stranou, pořád v průměru... dobře, v průměru starých kouzelnických rodin, nicméně nikdy příliš nevyčnívají. Pokud se zrovna poslední mužský potomek nerozhodne ukázat, že na to má. Na co konkrétně? Že je oblečen lépe, než Lucius? Pche! Však ještě uvidí, až přijde na závěrečný ples sezony na Malfoy manor. Teprve potom pochopí, tenhle potomek krvesmilných hrátek, co přesně znamená slovo ples.
Když tanec s Narcisou skončil, dvorně ji dovedl zpět k Luciovi. Poděkoval za tanec. Přitom uvažoval, o čem tak může Lucius přemýšlet, že se tak usmívá.
„Měl bys pozdravit Severa,“ dloubla do něj, nepříliš jemně, Narcisa.
Měla pravdu, pozdravil už všechny, jen jeho ne. Ale jemu se do toho tak strašně nechtělo. Proč by ho měl zdravit? On ho přece nechtěl pozvat... Pak si vzpomněl, že když ohlašovali příchod Srabuse, zarazilo ho, že přece jen schrastil nějaký ten doprovod. Jenže protože toho měl moc, dosud nešel zkontrolovat, jakým lektvarem napojil tu nešťastnici, že se mu podařilo dovléci ji sem. Povzdechl si a šel ho najít.
„Severe,“ oslovil Srabuse s maximálním sebezapřením. Trochu ho pobavilo, jak tím Snapea překvapil. „Jsem rád, že jsi přijal mé pozvání,“ dodal. Narcisa by na něj byla pyšná.
„Ta tvá radost z tebe přímo čiší, Blacku,“ odpověděl Snape ve stejném duchu, nicméně i on se zdvořile usmíval. „Když dovolíš, rád bych ti představil dceru mého dobrého přítele.“ Nabídl rámě tomu nejkrásnějšímu stvoření, které kdy Sirius viděl. „Chrastava Doubravka Mladikova z Mladče,“ představil. „Až přestaneš slintat, mohl bys ji rovněž pozdravit,“ pokračoval.
Sirius se ovládl a nezamračil se na něj. Pozdravil. Zaujal ho ruměnec v její tváři. „Pokud budeš s sebou vodit taková krásná stvoření, budu tě zvát častěji.“ Najednou si připadal hloupě. Ta dívka přece nemůže za to, že ji přivedl Srabus. „Když dovolíš, rád bych tvou chráněnku požádal o tanec,“ řekl a přísahal, že už nikdy nevypije nic, co by mohlo byť jen vzdáleně pocházet od Snapea.

„Nejžádanější svobodný mládenec na roztrhání...

není to ani půl roku, kdy byl z Azkabanu propuštěn Sirius Black, poslední mužský potomek své rodiny. Po dvanácti letech se tak mohli příslušníci vyšší šlechty zúčastnit vpravdě tradičního prvního plesu sezony, který se již od počátku dvanáctého století koná v sídle rodiny Blacků. Dům na Grimmauldově náměstí je jejím sídlem teprve druhou generaci, avšak podle pamětníků si s těmi konanými na BlackRockCastle nikterak nezadal. Jak nás informoval nejmenovaný zdroj, pan Black byl neustále v obležení vdavekchtivých slečen, mnohdy i paní. S vlídným úsměvem je odmítal, aby zakotvil u krásné neznámé popelky. Denní věštec má za to, že zde, v Anglii, je mnoho krásných žen. Tak děvčata, přece neponecháme charismatického a taaaaak bohatého muže nějaké cizince?

Pro Denní věštec Rita Holoubková“


* * *

„Pan Remus Lupin přišel na návštěvu,“ ohlásil Krátura zpoza otevřených dveří do pracovny. Brzy totiž pochopil, že si pán nepřeje, aby chodil do jeho pracovny. Proto vždy postával na chodbě za dveřmi.
„Odveď ho do rytířského salonku,“ přikázal Sirius. „Hned přijdu.“
Poklidil si na stole a ušklíbl se při vzpomínce na mládí, kdy se řídil heslem: pořádek je pro blbce, inteligent ovládá chaos. Ne, že by byl natolik inteligentní, prostě byl líný uklízet. Jenže teď, když se musel starat o tolik věcí, ten pořádek potřeboval. Zvažoval, že by si pořídil nějakého sekretáře, ale pořád se k tomu nemohl odhodlat. Co se týkalo Blacků považoval za příliš osobní, než aby to svěřil někomu cizímu.
„Vítám tě,“ přivítal se s Remem. „Mohu ti něco nabídnout? Je čas na svačinku, určitě neodmítneš, že ne...“
Remus rozpačitě souhlasil. Teď, co učil v Bradavicích, sice hlady netrpěl, nicméně měl ten pocit hluboce zakořeněný. Jíst při každé příležitosti, neboť jeden nikdy neví, kdy se k jídlu dostane příště. S tímto životním přístupem a s relativním klidem a pohodlím, jež mu poskytovaly Bradavice, velmi rychle přibíral na váze. Což v jeho případě znamenalo, že už mu netrčely kosti z hábitu.
Počkali, až skřítek položil tác se svačinou na stolek. „Právě jsem o tobě přemýšlel,“ přiznal se Sirius. „Říkal jsem si, že je smutné, jak pořád nejsme schopni najít k sobě cestu...“ Remus zrudl. To, jak to Sirius podal, bylo velmi eufemistické. On by řekl, kdyby ovšem inklinoval k používání vulgarismů, že je to všechno v hajzlu. „Já vím, proč jsme oba zaražení, jak vidle do hnoje,“ pokračoval Sirius. „Nemohl jsem ti odpustit, že jsi uvěřil tomu, že bych Jamese a Lily zradil. No a ty sis myslel, že ti nemohu odpustit, že jsi uvěřil tomu, že bych Jamese a Lily zradil.“ Remus přikývl. „Jenže to bylo před dvanácti lety, Reme. Jsi můj nejlepší přítel. Upřímně, jsi můj jediný přítel. Nikoho jiného nemám. Nechci, aby mezi námi tohle bylo. Připadám si sám, opuštěný. Jistě, je tu Harry. Jenže on není takový, jak jsem očekával. Není jako James. Je to cizí člověk. Fajn kluk, to ano, je příjemné s ním mluvit, ale...“
„Rozumím,“ přikývl Remus. „Mám z něj stejný pocit. Na druhou stranu, s ohledem na to, jaké se mu dostalo výchovy, dopadl ještě dobře...“
Sirius se zamyslel a pomalu přikyvoval. „Ta jeho výchova. Pořád se s tím nemohu smířit. Viděl jsem, jak se k němu tulí. Pokaždé, když ho oslovil tati, jsem měl chuť začít výt.“
Bylo ticho. Removi se po dobrém jídle chtělo spát. „Víš, jak vypadá jeho bubák?“
Sirius se najednou tvářil velmi smutně. „Je to ty-víš-kdo?“ zeptal se tiše.
Remus zavrtěl hlavou. „Je to Vernon Dursley. Nedokázal ho zlikvidovat. Bylo to opravdu tak strašné?“
Skřítek odnesl zbytky a přinesl kávu pro Siria a čokoládu pro Rema. „Nevím,“ řekl nakonec Sirius, zamyšleně míchal kávu, lžičkou přejížděl po hraně šálku, až měl Remus chuť vyrvat mu jí z ruky a zahodit. „Z toho mála, co mi řekl, to strašné bylo. Navíc, přece víš, jak se k mudlům stavěli James s Lily.“
„To ano. Ale Malfoy?“ nesouhlasil Remus.
Sirius neměl, co by mu řekl. Že to možná zní strašně, ale Harry je přesto šťastný? Že možná věci nejsou tak, jak se zdají? Že možná Brumbál chlapce nechal úmyslně u mudlů a nezajímal se? Možná i věděl, co se tam děje? Sirius pořád nevěděl, co si o Brumbálovi myslet. To, že ho nemá rád Harry a Malfoyovi, je normální. Jenže když pak mluvil s Molly, tak ta se také nevyjádřila právě přívětivě. Vyprávěla o tom, co se doslechla o slyšení ve věci únosu Harryho Pottera. Jak ji chlapec volal a nikdo jí to neřekl. Jak Brumbál strhává Zmijozelu body jen proto, že je v něm Harry. Čert vem Zmijozel, ale.... „Co Artur?“ zeptal se, aby změnil téma.
Evidentně to nebyla šťastná změna, jak poznal z přítelovy tváře. „Není to dobré,“ potvrdil Lupin. „Albus říká, že za to může Malfoy.“
„Nerozumím.“
„Kvůli Malfoyovi Artur přišel o práci a byl ve vězení. Potom nesehnal žádnou práci, peníze došly. Molly musela přijít za Malfoyem, aby jí pomohl. Takže ty peníze, ze kterých Molly hradila Arturovy dluhy a živila rodinu, byly od Malfoye. I za tuhle práci vděčí Malfoyovi.“
„Uražená pýcha?“ tipoval Sirius.
„Asi ano. Nedokáže se s tím smířit. A nedokáže přestat pít.“
„Je to tak zlé?“
Lupin pokýval hlavou. „Pije i ve škole. Snape mu několikrát nabízel lektvar proti kocovině. Znáš ho, tak víš, jak taktně to asi udělal...“
Mlčeli a nevěděli, co s tím. Siria to na jednu stranu překvapovalo, vždy si myslel, že Artur je silný člověk, že tohle zvládne. Na druhou stranu chápal, že se mu nastalá situace nelíbí. Ale tím spíš by se měl sebrat, aby to mohl Malfoyovi vrátit, ne? „Co děti?“ zeptal se nakonec.
„Ginny se snaží Harryho sbalit. Dvojčata ji v tom podporují. Ale myslím, že je to spíš z existenčních důvodů, než z lásky. Ovšem nerad bych jí ubližoval, je možné, že ho opravdu miluje. Prý mu dokonce poslala čokoládu s lektvarem lásky,“ usmál se. „Potíž byla v tom, že ji místo Harryho snědl Goyle.“
Sirius vyprskl kávu, které se v tu chvíli napil. „Omlouvám se,“ řekl a myslel to vážně. Ubrouskem si otřel ústa a kouzlem nechal zmizet kapky kafe z ubrusu. „Co chceš?“ zeptal se, když se objevil skřítek.
„Pan Harry Malfoy přišel na návštěvu,“ informoval uctivě.
Sirius si vyměnil s Remem pohled. „Přiveď ho sem,“ rozhodl Sirius. Zvedl se, aby chlapce přivítal. Rád by ho objal, ale Harry si ho nepřipouštěl k tělu. Ani obrazně, ani doslova. Pouze si potřásli pravicí. „Neměl jsi být v Prasinkách?“ zeptal se Sirius, když i před chlapce skřítek postavil šálek horké čokolády. Ten se usmál na Lupina, když zjistil, že mají stejné chutě.
„Nikdo si nedovolí mě hledat,“ ušklíbl se Harry tak, jak to dělával James. Sirius a Remus si zaujatě prohlíželi své šálky. „Navíc, vím o spoustě důležitějších věcí, než je návštěva Medového ráje,“ pokračoval Harry sebevědomě. „Vy jste byli přáteli mého biologického otce. Chtěl bych se o něm něco dozvědět. O matce také... A zkuste zavřít pusy, ať vám nevyteče všechno kafe,“ dodal káravě.
Oba se začali smát. „Takhle se s profesorem nemluví,“ zakýval výstražně prstem Lupin.
„Nikdy,“ souhlasil Harry. „Ale skutečně netuším, proč jste oba tak překvapení. Není to normální? Jistě, táta mi o nich vyprávěl. Ale také řekl, že vy dva to určitě vidíte jinak. Zajímá mě, jak...“
To bylo další překvapení. Nikdo od Lucia neočekával takové sebezapření.
„No, to bylo tak...“ začal vysvětlovat profesor Lupin.

„O jakém plášti to mluvíte?“ zeptal se Harry nechápavě.
Teď se Sirius zarazil. Vyměnil si s Remem pohled, který Harry nedokázal zařadit. Ani se o to raději nesnažil. „Neviditelný plášť, patřil tvému... patřil Jamesovi.“
„Ale...“ váhal Harry, „...něco takového nemám. Nikdy jsem nic takového neměl.“
Sirius se usmál. „To se najde, Harry. Neboj. Postarám se o to.“
Harry přikývl se zdvořilým úsměvem. Chápal, že se pan Black snaží být tím dobrým kmotrem, kterého kdysi tolik postrádal. Také si uvědomoval, že není jeho chybou, že to nevychází. Proto se chtěl k panu Blackovi chovat vlídně, aby věděl, že si Harry jeho snahu uvědomuje. Pak se zase zaposlouchal do vyprávění.
„...no a jak tam tak visel za nohu...“ smál se Sirius. Harry si ho šokovaně prohlížel, „...bylo to prostě úžasné. James se zase jednou ukázal.“
Harry se podíval na profesora Lupina. Překvapilo ho, že i na jeho tváři vidí úsměv, byť se nesmál tak, jako Sirius. „Omlouvám se, ale já na tom nic vtipného nevidím. Jestli jsem to správně pochopil, tak vy čtyři jste šikanovali spolužáka.“
Sirius zmlknul. Takovou reakci nečekal. „Totiž... kdybys ho znal...“
„Znám ho, jaký je teď. Pořád jsem si říkal, kdo mu co udělal, že je, jaký je. Myslím, že už to vím. Víte, já tohle z duše nenávidím. Možná proto, že jsem toho dnes a denně sám svědkem. Snažil jsem se to změnit, ale...“
„Skutečně?“ zeptal se zvědavě Sirius. „Myslel jsem, že ve Zmijozelu je šikana zakázaná...“ podíval se na Lupina, zda ten potvrdí jeho názor. Potvrdil. Bylo známou skutečností, že ve Zmijozelu se šikana netolerovala. Jistě, mladší studenti posluhovali starším, ale ti se o ně na oplátku starali a pomáhali jim, když bylo třeba. Takový oboustranně výhodný vztah.
Harry podrážděně svraštil obočí. „To není ve Zmijozelu. To je v Nebelvíru. Weasley a jeho dva kamarádi šikanují Nevilla Longbottoma. Nemohu se ho zastat otevřeně, to bych si rovnou mohl kopnout s nimi. Tak jsem to řekl Brumbálovi, i profesorce McGonagallové, ale k ničemu to nevedlo.“
Lupin byl v šoku. „Ale... to jsem nevěděl.“
„Jistě. Zdá se, že vy vždycky raději nic nevíte. Možná je to tak pohodlnější. Připomínáte mi pštrosa, pane profesore,“ rozohnil se Harry. „Ten strčí hlavu do písku a myslí si, že když nevidí ostatní, ostatní nevidí jeho. Stejně jako on se domníváte, že když nebudete nic vědět o ostatních, ostatní nebudou vědět nic o vás.“ Lupin zbledl. „Jenže ono to nefunguje. Ostatní o vás ví dost.“
„Jak to myslíš,“ zeptal se Sirius stroze. Vysloužil si tím Harryho postranní pohled.
„Jak to říkám.“
Lupin se prudce opřel o opěradlo křesla, ve kterém seděl. Doteď si ani neuvědomil, jak se, při rozhovoru s Harrym, předklonil. „Severus a jeho úkol z obrany proti černé magii,“ odtušil rezignovaně.
„Hajzl!“ procedil skrz zuby Sirius.
Harry si je oba prohlížel, říkal si, že to snad není možné. „Ptal jsem se ho, proč to udělal. Podle mého názoru je profesor Lupin prvním učitelem obrany proti černé magii, který nás něco naučil. Profesor Snape řekl, že mi do toho nic není. Jestli je pravda to, co jste mi tu vyprávěli, tak jeho pohnutky chápu. Neříkám, že schvaluji, ale chápu.“
„Nikdy jsem mu neublížil!“ bránil se Lupin. „I když to jednou bylo o fous,“ dodal po chvíli.
Harry zavrtěl hlavou, jako by byl profesor Lupin malé dítě, které povídá nesmysly. „Ne. Vy jste se jen tvářil, že se nic neděje. Tak, jak to dělají ve škole Brumbál a McGonagallová. Zkuste to alespoň teď změnit. Jste přece učitel, je to vaše povinnost, sakra!“ začal Harry téměř křičet. Zvedl se od stolu.
„Harry...“ snažil se ho uchlácholit Sirius.
Harry zvedl pyšně hlavu. „Mám ještě nějakou práci. Hezký zbytek dne,“ rozloučil se.

Prošel obrovskými vraty, které Brumbál každý večer pečlivě zavíral, aby chránil školu před možným nebezpečím venkovní tmy. Byl pořád tak vzteklý. Věděl, že děti jsou kruté. Dobrá, jeho kmotrovi, otci a přátelům to vydrželo přes pubertu, ale jak je možné, že si toho nevšiml nikdo z dospělých? Vždyť to, co pan Black vyprávěl, že dělali nynějšímu profesoru Snapeovi, to nebylo nic, co by se dalo přehlédnout. To nebyla sem tam rána, sem tam rozbité pomůcky. To byla systematická šikana. Sakra, toho si přece musí někdo všimnout, ne? Stejně, jako teď s Nevillem. Řekl to přece jak Brumbálovi, tak McGonagallové. Proč s tím něco neudělali? To mají vůči Nevillovi nějaké výhrady, že si přejí, aby mu bylo ubližováno? Zavrtěl hlavou v nesouhlasu nad svými úvahami. Ať si lidé říkají o profesoru Snapeovi cokoli, tohle by se ve Zmijozelu stát nemohlo. Za normálních okolností by Harry považoval za normální, že občas něco udělá pro své starší spolužáky, všichni v jeho věku to tak dělali. Ti starší, na oplátku, pomáhali mladším s učením, nebo když bylo prvákům smutno po mamince, snažili se je utěšit, rozveselit. Harryho spolužáci z ročníku už pomalu zkoušeli, zda jim budou prváci posluhovat, ale nebylo to běžné. Třeťáci totiž ještě neměli co nabídnout na výměnu. Harry a Draco stáli stranou této zaběhané tradice. Nikdo si nedovolil po synech Lucia Malfoye něco požadovat. Pravda, nikdo se zrovna dvakrát nehrnul jim pomáhat. V tom na tom byl Harry o něco lépe, než Draco. Harry se totiž o mladší spolužáky staral, proto jej všichni měli raději, než Draca. A že by něco nevěděl ředitel koleje? To už bylo tuplem nemyslitelné. I když tak nevypadal, zajímal se o všechny své studenty, měl přehled o jejich radostech i trápeních, i když sám nezasáhl, nenápadně zařídil, aby se nešťastnému studentovi zjevil nějaký pomocník z vyššího ročníku. Případnou agresivitu si zmijozelští vybíjeli v pravidelných kolejních soutěžích, nebo v útocích proti studentům z ostatních kolejí. Jediným pravidlem bylo, že se o tom nikdo nesměl dozvědět. Ředitel Zmijozelu shlížel shovívavě na pirátské akce proti škole, jichž se členové jeho koleje dopouštěli, avšak jakmile byl někdo tak hloupý, že se nechal přistihnout, zle si to odskákal.

Ponořen do svých úvah málem zakopl o ležícího Nevilla Longbottoma. V mžiku se k němu shýbl. „Neville,“ zatřásl jím. Pochopil, že na chlapce kdosi použil omračovací kouzlo. Vytáhl proto hůlku, aby ho zrušil.
„Koukám, Malfoyi, že ses do toho opravdu obul. Co ti chudák Neville udělal, žes ho tak zřídil?“ ozval se Weasley. Brzy stál proti Harrymu, jeho věrní průvodci Seamus Finnigan a Dean Thomas nesměli chybět.
„Proč myslíš, že nemám nic jiného na práci, než se starat o nějakého Nebelvíra?“ opáčil Harry povýšeně.
Weasley se zasmál, ale znělo to dost uboze. „To je přece jasné, jsi Malfoy. Od začátku ses tady do Nevilla navážel. Teď jsme tě přistihli přímo při činu. To se bude starý McGonagallový líbit.“
„Volal jste mě, pane Weasley,“ ozval se přísný hlas ředitelky Nebelvíru. „Co se to tu děje? “Weasley byl rudější, než jeho vlasy. „Přistihli jsme Malfoye, jak ubližuje tady Nevillovi.“
McGonagallová se podívala na Harryho, pak na Nevilla. Její tvář získala ten nejpřísnější výraz, jaký v ní kdy Harry viděl. „To už přeháníte, pane Malfoyi,“ zvýšila hlas. „Myslíte si, že si můžete dovolit cokoli, ale to, na štěstí, není pravda. Mrzí mě, co z vás vyrostlo, Harry. Máte školní trest do odvolání. Po večeři se budete hlásit u pana Filche.“
Harry si ji překvapeně prohlížel. Tohle nečekal. Weasleyho pošklebování ignoroval, s ním si to hodlal vyřídit později. „Kdybyste o tom alespoň chvíli přemýšlela, paní profesorko, zjistila byste, že jsem neměl nejmenší důvod Nevillovi ubližovat. Případně jste mohla prověřit mou hůlku, abyste zjistila, jaká poslední kouzla jsem použil. Jenže vy to nechcete vědět, že? Mohla byste totiž zjistit, že ta vaše skvělá kolej není až tak bez kazu, jak byste ráda viděla. Upřímně, Godrik Nebelvír se obrací v hrobě. Prostě přivíráte oči nad tím, co dělají Weasley a jeho přátelé. Raději to hodíte na mě. Navíc, jak jsem slyšel, není to zdaleka poprvé...“
McGonagallová byla v šoku. Weasley a jeho nohsledi se snažili zmizet a po chvíli se jim to i podařilo. „O čem to mluvíte?“ spustila rozhořčeně. To znělo, jako by ji ten kluk z něčeho obviňoval.
Harry zaváhal jen okamžik. Tohle bylo tak nespravedlivé, že se musel bránit. „Dnes jsem šel místo do Prasinek navštívit svého kmotra. Chtěl jsem se dozvědět něco o Jamesi Potterovi, táta totiž říkal, že Potterovi přátelé jej určitě vidí jinak, než on. Vznesl jsem dotaz a následoval výklad, za který se upřímně stydím. Zdá se, že máte ve zvyku přehlížet, co dělají vaši adorovaní Nebelvíři, jak tráví svůj volný čas, co považují za nejlepší zábavu. Tváříte se, jako by se nic nedělo. Stejně, jako teď s Nevillem. Já vám i profesoru Brumbálovi říkal, že mu ubližují, ale jediné, co dokážete, je hodit to na mě. Jděte k čertu!“ vychrlil na ni a utekl pryč.
McGonagallová stála zmateně na místě. Nějak nemohla pobrat, co jí ten kluk říkal. Co mu asi tak mohl Sirius říci? Zavrtěla hlavou. Vykouzlila nosítka, naložila na ně Nevilla a opatrně dopravila na ošetřovnu.


„Pane Filchi,“ ozval se Harry za dveřmi Filchova kamrlíku. .
„Aaaaa,“ protáhl Filch, „taková vzácná návštěva. Už na vás čekám, pane Malfoyi,“ pokračoval. „Začnete tedy s leštěním trofejí, ano?“ pokračoval nepříjemně. „Tady máte náčiní, můžete se do toho pustit.“
Harry se nenechal vyvést z míry. Od táty věděl, co je Filch zač. Tedy, to, že je Filch moták, se tak nějak vědělo obecně, ovšem táta k tomu dodal několik málo pikantností. Harry necítil potřebu se do něj strefovat nevinnými poznámkami úmyslně nahlas pronášenými, když byl v doslechu, tak, jak to s oblibou dělali ostatní. Nevěděl, co si o Filchovi myslet. Harry si byl jist, že být motákem, vyhýbal by se nejen Bradavicím, ale celému kouzelnickému světu velkým obloukem. Na druhou stranu je možné, že Filch prostě nemá kam jít.
„Tak pohněte, pane Malfoyi,“ dloubl ho do zad Filch. Harry ho stihl takovým pohledem, že se Filch znovu vrátil ke svým oblíbeným úvahám stran fyzických trestů pro studenty. „Mám vás tedy požádat, abyste se laskavě ujal svého trestu?“ zeptal se jízlivě.
„Chápu, že nekouzlíte,“ spustil Harry. „Proč ale nepoužíváte očarované předměty?“
Filch zrudl, zalapal po dechu, vypadalo to, že se o něj pokouší infarkt. „Jak...“ spustil. Zřejmě chtěl dodat: se opovažujete, nicméně Harry ho nenechal.
„Nechtěl jsem se vás nijak dotknout. Ale často vás vidím, jak zametáte, myjete podlahu a tak vůbec, říkám si, tohle všechno by za vás mohly dělat očarované předměty. Koště, co samo zametá, kýbl by měl pořád čistou vodu, hadr by se sám ždímal...“
Filch našel hlas. „Jestli si myslíte, že vám prominu váš trest...“
„Vůbec ne. Ale, pokud byste měl pocit, že se musíme nějak vyrovnat... mohl byste mě pustit do svého archivu... víte, zajímá mě, jaké tresty, za co a jak často dostávali James Potter, Sirius Black a ti dva...“
Filch se opřel o zeď chodby, v zamyšleném gestu založil ruce na hrudi. „A leštění dlažby ve Velké síni?“ zeptal se po chvíli.
Harry přikývl. „Na to se ještě podívám, ale myslím, že to půjde.“


„Dále!“ podrážděně zopakoval Snape a zvedl se od stolu, aby šel otevřít a toho šíleného šprýmaře patřičně zepsul. Dveře se opatrně otevřely, když byl na půli cesty. „Longbottom?“ nevěřil Snape vlastním očím. Čekal kohokoli, jen ne právě Longbottoma. Zvláštní, natolik si zvykl, že večery tráví ve společnosti mladého Malfoye, tedy Harryho, a předává mu nejzákladnější základy svého vědění, že teď, když se upsal na bůh ví jak dlouho Filchovi, nějak nevěděl, co dělat s načatými večery. Nakonec se znovu ponořil do práce pro odborné časopisy. Takže vyrušení nevítal, když už konečně vytáhl tyhle kostlivce ze šuplíku. Ovšem skutečnost, že tím vyrušitelem byl právě Longbottom, dávala hrůze nový rozměr. Rozpadá se Bradavický hrad? Někdo srazil Brumbála z Astronomické věže? Vrátil se vy-víte-kdo?
„P-pane, o-o-omlouvám se,“ zajíkal se Longbottom.
„Děje se něco?“ zeptal se Snape. „Chcete něco na uklidnění?“ dodal, když viděl, v jakém je Longbottom rozpoložení.
„To kvůli Harrymu,“ sebral Longbottom veškerou odvahu. „On mi neublížil...“
Snape se nezamračil. Nechtěl kluka vyděsit. Bylo k nevíře, že vůbec přišel. „Proč jste to neřekl profesorce McGonagallové?“ zeptal se, na co se zeptat musel.
Neville zrudl, nejraději by se propadl. Ale když si začal... „Říkali, že jestli jí to řeknu, vyřídí si to se mnou,“ odpověděl pak tak tiše, že mu Snape téměř nerozuměl.
„Proč to tedy říkáte mě?“ pobídl ho k pokračování zpovědi.
Jakkoli byl Neville zděšen vlastní odvahou, trochu se ušklíbl. „O vás nepadlo ani slovo,“ řekl.
Chvíli bylo ticho, pak se začal Snape smát. Sice dost hořce, ale smích to byl. „Víte určitě, že nepatříte do Zmijozelu?“ zeptal se nakonec.
Neville se nervózně usmál.


* * *

„To není fér,“ vztekal se Ron ten večer už popáté. Byl by přísahal, že tuhle trofej drhnul snad už desetkrát, a to v rozmezí posledních tří hodin. Vztekle se podíval na hadr, jímž trofej cídil. Ten se na něj akorát výsměšně zašklebil.
„Není,“ přizvukovali Dean s Seamusem. Všimli si toho také. Za dnešní večer vyčistili zákoutí trofejní síně několikrát, ale výsledek jejich snahy nebyl žádný. Všechny trofeje byly umatlané, podlaha zablácená, jako by tudy prošlo hejno blátoplazů.
„To bude tím hadrem,“ napadlo Rona v záblesku jasnozřivosti. Pak se mu rozsvítilo. „Kluci, pojďte sem,“ vyzval je, aby přišli blíž a nemuseli na sebe křičet přes celou síň. „Když ještě táta dělal na ministerstvu, řešil případ, kdy Malfoy prodával mudlům očarované předměty. Je to zakázané.“
„Aha,“ reagovali oba kluci. Nějak nevěděli, o co Ronovi jde.
„Nechápete?“ rozčiloval se Ron. „Filch je moták. Neměl by používat očarované předměty. Neměl by je vůbec vlastnit. To je nezákonné.“ Otočil se a odcházel z trofejní síně.
„Kam jdeš?“ doběhli ho rychle. Všechny čistící prostředky a pomůcky zahodili tam, kde stáli. Hadr na ně vyplázl jazyk a rejžák pohrdavě zaklapal o kamennou podlahu.
„Za tátou. Tohle je třeba vyřešit,“ odpověděl rázně. Připojili tedy se k němu.

Pokoj, který Artur Weasley v Bradavicích obýval, se nacházel v nejstarší části hradu. Zdi zde byly široké mnohde ke dvaceti metrům. Kámen o takové síle má nepříjemnou schopnost. Sice dokáže kumulovat vlhost a chlad, ale se sluncem a teplem to nedokáže. Nízko při zemi byly stále vlhké zdi obývány nejrůznějšími plísněmi, mechy a lišejníky, tam, kde se chodba svažovala a vytvářela tak vhodné místo k zadržení vody, dokonce přežívali mloci a čolci. Bylo to oblíbené místo Nevillova Trevora. Pokoj samotný byl vybaven velmi skromně, velká postel byla opatřena těžkými závěsy blíže neurčité barvy, snad s přímění fialových odstínů, velký krb s otlučenou římsou zabíral třetinu zdi, měl tu výhodu, že měl komín sám pro sebe. Dřevěné dveře prévetu, nezbytného to doplněku v dobách, kdy byla tato část hradu postavena, nekladly profukujícímu větru žádný odpor. Když se do pokoje Artur Weasley nastěhoval, obohatil jeho výzdobu bednou lahví ohnivé whisky a několika obnošenými kousky šatstva.

Ron přiběhl ke dveřím do tátova pokoje. Zaklepal a, aniž čekal na vyzvání, vzal za kliku. Což o to, odemčeno bylo. Přesto však dveře nešly otevřít. V cestě jim totiž ležel majitel pokoje. Ron se o dveře opřel, jeho kamarádi mu přišli na pomoc, a soustředěným tlakem se jim podařilo dveře, tedy i za nimi ležícího Weasleyho, odsunout. Ron se vřítil do pokoje a okamžitě se shýbl ke svému otci. V tu chvíli Artur zachrápal, převalil se na druhou stranu, zamlaskal a strčil si ruku pod hlavu. Ron na nic nečekal a rozběhl se na ošetřovnu.

„Copak chceš?“ zeptala se léčitelka Rona, když si ho přeměřila přísným pohledem. Neměla ráda, když někdo takhle bezhlavě vtrhl na ošetřovnu, zvlášť, když tam odpočívali nemocní.
„Tátovi není dobře,“ vyhrkl. „Je u sebe, leží na zemi a...“
Léčitelka se zamračila. „Dobře, pane Weasley. Připravím mu nějaký lektvar. Ale potřebovala bych, abyste mi přinesl od profesora Snapea kapku krve dračí a deset kapek žluči. Pak ten lektvar mohu připravit.“
Ron souhlasil. Otočil se na obrtlíku a běžel do sklepení.
„Počkej,“ zastavili ho Dean a Seamus. „Za Snapem si jdi sám. My jdeme na kolej.“ Neměl čas se s nimi zdržovat, tak jen zabručel a pokračoval.
Ve sklepení bylo nepříjemně. Jako ostatně vždy. Ron si blahopřál, když mu tentokrát Snape otevřel už po patnácti minutách.
„Nemáte mít náhodou školní trest?“ zeptal se Snape jízlivě.
„Pane, posílá mě madam Pomfreyová.“
„A co chce madam Pomfreyová?“ zeptal se, tentokrát netrpělivě.
„Kapku krve dračí a deset kapek žluči...“ vychrlil a doufal, že to nespletl.
Tázavě pozvedl obočí. „K čemu jí to bude?“ zeptal se, i když od studenta odpověď nečekal.
Ron se nadechl. „Tátovi není dobře. Je u sebe, leží na zemi. Madam Pomfreyová mi slíbila, že připraví lektvar, ale potřebuje od vás ty dvě věci.“
Snape pokrčil rameny. „Žluč vám mohu připravit, ale nakládání s dračí krví podléhá velmi přísným kontrolám. Musím mít od ředitele Brumbála písemné povolení.“
Ron se sebral a utíkal do ředitelny. Sice neznal heslo, ale doufal, že se mu podaří dostat se k Brumbálovi i tak. Podařilo se. Nedbal na to, že se schody točí a vynášejí ho nahoru, sám se rozeběhl, aby tam byl co nejrychleji.
„A´, mladý pan Weasley,“ protáhl Lucius Malfoy, který seděl v křesle nedaleko dveří do ředitelny, na stolku před ním ležely rozprostřené plány školy, evidentně se tu řešilo něco důležitého.
„Do....dobrý den,“ vychrlil zadýchaně Ron.
Brumbál se na chlapce vlídně usmál. „Co pro tebe mohu udělat, chlapče?“ zeptal se přátelsky.
„Posílá mě Snape,“ vyhrkl.
„A co chce profesor Snape?“ Tentokrát bylo v Brumbálově hlase jemné pokárání.
„Potvrzení, že mi může dát kapku dračí krve.“
„K čemu ti bude?“
Ron se nadechl. „Tátovi není dobře. Je u sebe, leží na zemi. Madam Pomfreyová mi slíbila, že připraví lektvar, ale potřebuje dračí krev a žluč. Šel jsem za profesorem Snapem, ale ten říká, že na tu dračí krev potřebuje od vás písemné povolení.“
Brumbál pochopil. Zamířil ke svému pracovnímu stolu, našel čistý pergamen, hůlkou na něj vyčaroval hlavičku školy. Usadil se, vzal brk a chystal se začít psát. Pak se zarazil. „Promiňte, že vás tak využívám, mladý muži, ale potřeboval bych tady pro Fawkse trochu zrní. Mohl bys dojít za Hagridem? To povolení ti zatím napíšu.“
Ron vyběhl z ředitelny a utíkal směrem k východu ze školy. Blížila se večerka, doufal, že to ještě stihne. Když pak doběhl až k Hagridově chýši, měl pocit, že přišel o plíce a i srdce se ho chystá co nevidět opustit.
„Ha...Ha...Hagride,“ volal a bušil na dveře chýše.
Po chvíli Hagrid otevřel. „Rone!“ vítal ho nadšeně. „Co tu děláš, už bude večerka. “
„Brumbál potřebuje zrní pro Fawkse.“
„Teď? To nemohlo počkat do zítřka?“ divil se Hagrid, ale hned začal odsypávat speciální krmnou směs pro ředitelova ptáka.
Ron se nadechl. „Tátovi není dobře. Je u sebe, leží na zemi. Madam Pomfreyová mi slíbila, že připraví lektvar, ale potřebuje dračí krev a žluč. Šel jsem za Snapem, ale ten říká, že na tu dračí krev potřebuje od Brumbála písemné povolení. Šel jsem za Brumbálem a ten mi řekl, že by od tebe potřeboval to krmení.“
„Co jsi to říkal?“ Hagrid se díval poněkud nechápavě. Pak zavrtěl hlavou, mávl rukou a dal Ronovi vak se zrním. „To je vlastně jedno.“
„Děkuji Hagride,“ volal Ron už z otočky, jak se co nejrychleji rozběhl zpět ke škole.

„A mimochodem, pane Weaslye, zítra máte školní trest se školníkem, za potulku po školních chodbách v době po večerce,“ pronesl Snape, když předával Ronovi požadové ingredience do lektvaru pro madam Pomfreyvou. Přičemž jistá dávka škodolibosti se v jeho hlase nedala přeslechnout.
Když se Ron, celý uondaný doplazil na kolej, ujištěn madam Pomfreyovou, že s lektvarem pošle skřítka, tak si na očarované uklízecí předměty, až do dalšího trestu, ani nevzpomněl.

„Severe, můžete na okamžik.“ Snape nemohl. Ani na okamžik. Avšak byl si dobře vědom toho, že zástupkyni ředitele musí, alespoň občas, vyjít vstříc. „Kdo, co zase provedl,“ otázal se vlídně.
Minerva si o jím předstírané vlídnosti myslela své.
„Všimla jsem si, že pan Weaslye dostal další školní trest.“
„Kterého z nich máte konkrétně na mysli?“
„Ronalda.“
„Ach tak. Trest byl oprávněný a zcela přiměřený. Toulal se chodbami po večerce.“
„Měl strach o svého otce,“ namítala Minerva rozhořčeně.
„To ho neomlouvá, měl poslat skřítka.“
„A předevčírem? A předpředevčírem? A minulý týden?“
„Všechny tresty byly oprávněné a zcela přiměřené.“
„Tomu snad sám nevěříte, Severe.“
„Věřím tomu úplně stejně jako vy věříte tomu, že váš trest udělený panu Malfoyovi byl oprávněný a přiměřený.“
„Chcete mi snad naznačit, že si potrestání nezasloužil? Vždyť napadl studenta z mé koleje.“
„A viděla jste to?“
Minerva zaváhala. „Jistěže ne, jinak bych tomu přece zabránila.“
„A jak tedy víte, že to byl on?“ Nenechal ji vydechnout Snape.
Minervě se nelíbilo, kam ji svými dotazy mladší kolega tlačil.
„Načapala jsem ho s hůlkou přímo nad bezvládným tělem pana Longbottoma.“
„A to tam byl sám?“
„Ještě tam byli pánové Weasley, Finnigen a Thomas.“
Ušklíbl se. „Vám nepřišlo divné, že by tito tři, spolu s Longbottomem, byli napadeni mladým panem Malfoyem, přičemž výsledkem by byl pouze bezvládný Longbottom? Lichotíte mé koleji, Minervo, ale tak skvělé bojovníky v ní nemám.“
Profesorka McGonagallová se nafoukla tak, že spíš než kočku připomínala páně Longbottomovu žábu. „Podezříváte snad studenty mé koleje, že by napadli spolužáka?“
Zamračil se tak, až jí začalo být chladno. „Nebylo by to poprvé, jak oba víme. Takže, zkuste si nejprve zamést před vlastním prahem, Minervo, teprve potom za mnou choďte orodovat za své jedinečné studenty. Přeji hezký den.“


* * *

„Harry!“ zavolal Neville.
Harry se okamžitě otočil tím směrem. Od chvíle, kdy zjistil, že Neville přemohl svůj strach a řekl profesoru Snapeovi, jak to bylo s tou šikanou, díval se na Nevilla s větším respektem. Ne, že by si ho dřív nevážil, záhy zjistil, že Neville toho ví o bylinkách víc, než zbytek školy dohromady kdy vědět bude, ale pořád mu vadilo, jak se třese před Snapem, aniž by mu cokoli dělal. Jistě, hromoval, kdykoli Nevilla spatřil a dost nevybíravým způsobem se vyjadřoval o jeho lektvarovém umění. Ale tak se prostě Snape choval ke všem. Jen Nevilla to tolik bralo. Ovšem tím víc si vážil jejich tajného přátelství, když Neville dokázal jít za Snapem a říci, jak to ve skutečnosti bylo. „Co se děje?“ zeptal se, když ho Neville na chodbě dohnal.
Neville se rozhlédl, jestli je někdo nesleduje. „Co plánuješ na jarní rovnodennost?“ zeptal se.
Harry pokrčil rameny. „Budu doma. Oběd a tak, vždyť víš.“
Neville najednou zrozpačitěl. Přešlapoval z nohy na nohu, červenal se. „Víš, totiž, myslel jsem, ale jenom jestli bys měl čas, nechtěl bych, abys kvůli tomu...“
„Neville, prostě mi to řekni,“ přerušil ho Harry.
Neville se tedy sebral. „Myslel jsem, jestli bys nepřišel k nám na návštěvu. Bydlíme s babičkou v malém, ale hezkém domě. Ten svátek je i o přátelích a já nikdy žádného neměl, tak třeba, kdybys měl čas...“
Harry se zamyslel, aby si vybavil program na ty tři volné dny. „Určitě budu mít volno celé dopoledne před obědem, ale to se nehodí chodit na návštěvy a pak po obědě až do večera. Jenže večer tvá babička bude pořádat obřad, tak to bych tam překážel. Ale na pár hodin by to šlo.“
Neville se rozzářil, chytil Harryho za ruku. „To je skvělé. Babička bude mít radost, pořád o tobě mluví. Děkuju, jdu jí to napsat a...“

Oslava jarní rovnodennosti patřila mezi rodinné rituály většiny čistokrevných rodin. Bylo pravidlem, že během těch tří dnů se sešla celá rodina, příbuzenstvo, přátelé. Hlavním bodem oslav byl slavnostní oběd v den rovnodennosti, po kterém, později v noci, následoval malý obřad, jehož se však účastnili pouze dospělí. Lucius přišel pro Harryho a Draca už den předem. Chlapci to uvítali. Přestože neměli problémy s učením, bylo příjemnější ve škole nebýt, než tam být.
Večer se začali scházet příbuzní, přišel i prastrýc Adalbert. Sotva se vysypal z krbu, vrhl se na Harryho a sevřel ho v pevném objetí. „Harry, tak rád tě vidím! Slíbil jsi, že mě přijdeš navštívit a zatím jsem to já, kdo musel přijít.“
Harry jeho objetí vřele opětoval. Měl pocit, že v téhle rodině je prastrýc Adalbert jediný, vyjma táty samozřejmě, kdo ho má rád.
„Ať mi ho neumačkáš, Adalberte,“ ozval se pobaveně Lucius. Byl rád, že právě tenhle podivný příbuzný si našel cestu k Harryho srdci. „Chlapec za to nemůže, to já naplánoval cestu k vám na sever až na konec školního roku.“
„Jen aby, jen aby,“ pochyboval Adalbert. Pak se přivítal s ostatními. „Aaa, vidím pana Blacka,“ obrátil se k naprosto konsternovanému Siriovi, který pořád ještě nedokázal vstřebat, že se Harry tak nadšeně vítá s nějakým Malfoyem. Adalbert byl Luciovi dost podobný, avšak jeho vlasy byly bílé, jak padlý sníh a jeho oči černé. O Adalbertovi se i v Siriově rodině hodně vyprávělo. Byl to takový Alphard, jenže Malfoy. Prostě černá ovce rodiny, jak s oblibou Sirius říkal. Trochu se vzdálil přísnému přístupu Malfoyů k čistotě krve. Ne, že by si vzal mudlorozenou čarodějku, nedej Merlin mudlu, ale nebránil své nejmladší dceři, aby se za mudlorozeného provdala. Zlé jazyky tvrdí, že příbuzní Malfoyů, kteří vzešli z té větve, jsou schopnějšími kouzelníky, než Lucius. Ale Adalberta nebylo možné nemít rád, uvědomil si, když v přítomnosti starého muže strávil několik hodin. Do zítřejšího slavnostního oběda sice zbývalo ještě mnoho hodin, ale Adalbert se rozhodl je strávit mezi přítomnými, jakkoli mu byla okamžitě připravena komnata, kdyby si chtěl, s ohledem na svůj pokročilý věk, trochu odpočinout. Evidentně to považoval za urážku. Jen se dotazoval Snapea, který sem, k Siriově nelibosti, rovněž přišel, zda má s sebou dostatek lektvaru proti kocovině.
Večer šly děti spát, dospělí se začali bavit. Harry využil chvíli, kdy byl Lucius o samotě, aby mu sdělil, že jej na zítřejší odpoledne pozval Neville Longbottom. Lucius souhlasil, avšak připomněl mu, aby se před začátkem obřadu vrátil domů, aby Nevillově babičce nepřekážel.
„Harry,“ zaslechl, když už šel do svého pokoje. To Sirius ho vyhledal na schodišti vedoucím do patra. Harry se zastavil, čekal, co bude. Dnes se již přivítali a prohodili spolu pár slov, byl tedy zvědav, o co půjde. „Před časem jsem ti něco slíbil. Teď plním svůj slib,“ řekl a dal Harrymu středně velký měkký balík. „Rozbal to až u sebe v pokoji, ať to nikdo nevidí,“ usmál se na něj a popřál dobrou noc. Harry odpověděl stejně a utíkal nedočkavě k sobě. Co to může být?
Balík rozbalil hned, jak z pokoje odešel Dobby, který si nenechal vymluvit, že musí dohlédnout na to, aby se pan Harry vysprchoval, vyčistil zuby, převlékl do pyžama a uložil. Harry se rozzářil, když zjistil, že se právě stal majitelem neviditelného pláště. Byl tak nadšen, že se rozhodl ho hned vyzkoušet. Vylezl z postele, obul se, přehodil přes sebe plášť a podíval se do zrcadla. Opravdu nebyl vidět. To ho nadchlo ještě víc. Otevřel dveře na chodbu, rozhlédl se, a když nikoho nezahlédl, vyklouzl z pokoje. Nikým neviděn pak procházel po domě.
Došel až do haly, kde se všichni bavili. Musel se smát, když viděl, jak nezávazně se tu klábosí, pije, jí, prostě slaví. Mrzelo ho, že je táta poslal spát, na druhou stranu, tady nebyl nikdo, kdo by si chtěl povídat právě s ním. Stál u stolu se sklenkami plnými vína. Rozhlédl se a když si byl jist, že ho nikdo nesleduje, pro jednu sáhl. Přikryt pláštěm pak ochutnal. Zachutnalo mu, tak brzy vypil celou sklenku. Začala se mu motat hlava a byl podivně veselý. Rozhlížel se kolem sebe, když tu si najednou uvědomil, že profesor Snape se dívá jeho směrem. Ne! uvědomil si v hrůze. On se určitě dívá na něj! v tu chvíli se dal Snape do pohybu. Pomalu šel k Harrymu. Ten ustupoval, až se dostal do místa, odkud už nemohl utéci. Snape se pořád blížil.
„Severe!“ ozval se Sirius Black stojící nedaleko. „Co je s tebou, ty se nebavíš?“
Snape se ještě jednou pátravě podíval na Harryho. Pak se otočil k Blackovi. „Co je ti po tom, Blacku,“ odsekl.
„Vidím tě tu, jak tu tak stojíš, pojď mezi nás,“ vybídl ho Sirius. Přitom přišel až do výklenku a postavil se tak, aby stál mezi Snapem a vnitřkem výklenku. Snape vrhl poslední pátravý pohled přes jeho rameno, otočil se a odešel. Chvíli se nic nedělo. „Jestli tu někde jsi, Harry, běž okamžitě spát,“ přikázal a udělal pár kroků vpřed, aby za ním mohl Harry proběhnout. Usmál se, když ucítil vůni dětské zubní pasty... Merline! … smíchané s vínem z Malfoyových sklepů.
Harry běžel, jako by mu za patami hořelo. Hlava se mu motala, ten zážitek ho dost vyděsil. Představil si, jak z něj Snape stáhne neviditelný plášť a on tam bude stát v pyžamu, s prázdnou sklenicí v ruce. Sakra! Co s tou sklenicí, pomyslel si. Když doběhl do svého pokoje, v návalu paniky ji strčil pod postel.


* * *

Sirius se podíval na navštívenku, kterou mu Krátura přinesl. Trochu v něm zatrnulo. „Uveď ho do...“
„Není třeba, uvedl jsem se sám,“ přerušil ho muž středního věku, který vstoupil do pracovny.
„Kávu, čaj, něco ostřejšího?“ zeptal se Sirius rezignovaně.
„Kávu, bez mléka, bez cukru,“ odpověděl a posadil se do nabídnutého křesla. Přitom se snažil příliš si neprohlížet kolem panující přepych.
„Co pro vás mohu udělat?“ zeptal se Sirius, když skřítek přinesl kávu, vodu a, pro jistotu, nějaké sušenky.
Pozorně si jej prohlížel. „Nemohlo se mi nedonést, že vaše jméno je velmi často uváděné spolu se jménem mé dcery. Jistě chápete, že jako její otec bych rád věděl, o co jde.“
Sirius pokýval hlavou, posadil se do svého křesla. „Málo věříte svému příteli, pane z Mladče. Nikdy by nepřipustil, abych udělal něco, co by mohlo ohrozit čest vaší dcery. Obávám se, že jsme se oba stali obětí mediální bouře, kterou rozpoutala novinářka zdejších novin. Ve skutečnosti jsem se slečnou Doubravkou mluvil dvakrát. Pokaždé na plese, tedy ve společnosti. Poprvé zde, podruhé na Malfoy manor.“ Při té vzpomínce zaskřípěl zuby. Lucius se skutečně předvedl. Ve srovnání s ním si teď Sirius připadal jako ochotník.
Častolov Strachata z Mladče se zarazil. „Omlouvám se, jestli jsem byl nepříjemný, ale...“
„Já vám přece rozumím,“ uklidňoval ho Sirius. „Mít dceru, měl bych o ni stejné obavy, jako vy. Ovšem, připouštím, že vaše dcera je nesmírně půvabná. Neznám ji, zatím soudím jen podle vzhledu. Pokud s ní nemáte nějaké konkrétní plány, dovolil byste, abych se jí dvořil?“
Pán z Mladče a na Vinicích byl v šoku. Slyšel právě, že by si tento muž chtěl vzít jeho dceru? To by bylo to nejlepší, co ji mohlo potkat. O takovém sňatku by nemohla nikdy ani snít, natož potom reálně uvažovat. „Nejsem si jist, do jaké míry jste obeznámen s poměry naší rodiny,“ spustil tedy opatrně.
„Nejsem,“ pokrčil rameny Sirius. „Snape mi nic neřekl a s vaší dcerou jsem mluvil o umění.“ Usmál se. „Líbila se jí výzdoba sálu,“ nebo to alespoň úspěšně předstírala, dodal, ale raději jen pro sebe.
Poposedl si. „Jsme stará šlechtická rodina. Naši předkové byli příbuzní s rodem Doudlebů, což pro vás nemusí být až tak důležité. Nicméně původ je jediné, co máme. Pracujeme, vyděláváme, jako normální lidé. Jsem mistrem lektvarů, mám zavedenou praxi, takže se o rodinu zvládnu postarat, ale co se týče věna...“ pokrčil rameny.
„Věno mě nezajímá,“ ujistil ho Sirius. „Budu k vám upřímný. Hledám ženu, která mi dá hodně dětí. Přitom musí pocházet z kouzelnické rodiny a zároveň nebýt příbuzná s Blacky. Musí být zdravá, plodná. Na oplátku nabízím jistotu, že se nikdy nebude muset zajímat o peníze nebo se bát, že se nedokážu postarat o ni a o děti. Takový vztah ovšem vyžaduje, abychom spolu vycházeli dobře, jinak by se pro nás společný život stal utrpením. Nevím, jestli by byla vaše dcera ochotna do něčeho takového jít. Nemluvil jsem s ní o tom. By mě Snape zabil.“
Tentokrát se usmál i otec dívky. „Promluvím se Severem, ať není tak přísný. Ale...“ zaváhal, „...spoléhám na vaši čest...“
Sirius vážně přikývl. „To vám slibuji.“


Po odchodu pána z Mladče Sirius procházel domem na Grimmauldově náměstí. Na chvíli se zastavil u obrazu své matky, aby jí sdělil, o čem v poslední době přemýšlí. Bylo to k neuvěření, ale Walburga se poslední dobou chovala celkem přijatelně. Teď přijala zprávu o možné svatbě a zachování rodu s rozporuplnými pocity. Pořád jí vadilo, že jako poslední tu zůstal Sirius, na druhé straně, je tohle skutečně ten Sirius, kterého kdysi porodila?


* * *

Školní rok se pomalu chýlil ke svému konci, během hodin probíhaly poslední přípravy k ročníkovým zkouškám, studenti se snažili vylepšit své skóre a zapůsobit na vyučující, snad aby dohnali to, na co celý rok zapomínali. Obrana proti černé magii nebyla výjimkou, byť nebyla přijímána s takovou nechutí, jako ostatní předměty. Profesor Lupin se ukázal být velmi schopným vyučujícím, nejenže toho hodně znal, ale dokázal to podat tak zábavným způsobem, že ho studenti měli rádi a učili se i během roku. Jistě, s výjimkou těch několika hodin, během kterých suploval Snape. Ty byly opravdu nechutné. Naštěstí profesor Lupin vždy zrušil veškeré úkoly, které Snape zadal a dal možnost získat body, které Snape srazil. „Kdo mi tedy poví něco o ochranných kouzlech proti magii lesních víl?“ zeptal se a přátelsky si přeměřoval studenty, kteří váhavě zvedali ruku. Nedivil se. Nebylo zvykem se běžně potkávat s vílami, už vůbec ne s těmi lesními. Nicméně Remus cítil potřebu i v tomto směru své studenty vzdělat. Viděl, jakou paseku dokáže nadělat kouzlo uražené lesní víly. Nakonec, když bylo zřejmé, že víc rukou se už nezvedne, rozhodl se ignorovat Hermionu Grangerovou a vyvolal ruku, která se hlásila nejvíc, hned po Grangerové. „Tak povídej, Neville,“ vybídl chlapce vlídně.
Neville se postavil, nadšeně se nadechl ke správné odpovědi a....nevydal ani hlásku. Výraz překvapení v jeho obličeji byl natolik směšný, že se všichni začali smát. Smích byl tím hlasitější, čím víc se Neville snažil promluvit. Prostě to nešlo.
Jen Harry se nesmál. Už toho měl tak akorát dost. Zvedl se ze svého místa. „Ticho, Zmijozele!“ vykřikl. V mžiku polovina třídy zmlkla. Vlastně víc, protože jeho zásah překvapil i Nebelvír, takže spousta nebelvírských zmlkla také. Nakonec se smál jen Ron. Ovšem jen do chvíle, než do něj prudce strčila Hermiona. „Zmlkni,“ procedila skrz zuby.
Harry zuřil, zvlášť, když viděl, jak se k tomu profesor Lupin nijak nevyjadřuje. Přešel k Nevillovi. „Pojď na ošetřovnu,“ řekl mu tiše. Neville by se už dávno rozbrečel, kdyby to jen trochu šlo. Jen přikývl, roztřesenýma rukama začal sbírat své věci a strkat je do batohu.
„Kam jdeš, Harry?“ ozval se profesor Lupin nespokojeně.
V Harrym bouchly saze. „Na ošetřovnu. Je evidentní, že Nevilla někdo uřkl, aby nemohl promluvit. Jenže místo toho, abyste zjistil, kdo to udělal, klidně dovolíte, aby se mu smáli. Jenže já už toho mám dost. Nechci se za dvacet let cítit stejně hloupě, jako se teď cítíte vy a jak se budou cítit tihle tady,“ kývl směrem k Ronovi a jeho přátelům. „Tady je má hůlka. Buďte tak laskav a prověřte ji, že jsem to nebyl já. Ať zase profesorka McGonagallová nevykládá nesmysly...“ vybídl Lupina. Lupin bezděčně poslechl. Prohlédl pár posledních kouzel, které Harry provedl. V pořádku. „Teď,“ pokračoval Harry, „kdybyste třeba prověřil i ty ostatní...“ navrhl.
„Harry...“ spustil Lupin.
„Jistě, vy to neuděláte. Mohl byste totiž třeba zjistit, jak to opravdu bylo. Ale vy zase nechcete, že. Ostatně, co také mohu očekávat od...“ zarazil se, ale jen nepatrně, „...někoho, jako jste vy.“ Otočil se a odvedl Nevilla ven z učebny. Sice si všiml, že se na něj Grangerová tak podezřele podívala, ale to hodlal řešit, až pomohou chudákovi Nevillovi.


* * *

Závěrečná slavnost byla nutnost, které se celý Zmijozel účastnil jen s maximálním sebezapřením. Nikomu se nechtělo poslouchat ty Brumbálovy kecy, ale když Malfoyové nevypadali, že by se účasti na slavnosti vzdali, nikdo si to nedovolil. Byli smířeni s tím, že budou poslední. Přestože zmijozelské famfrpálové družstvo zvítězilo ve všech zápasech, do kterých nastoupilo, nikdo se nijak zvlášť nesnažil takto získané body si udržet. V této chvíli tedy dělilo Zmijozel od vítězného Nebelvíru nějakých třista bodů, nicméně zmijozelští to neřešili. Už dávno ne.
V určený čas tedy všichni poslušně zamířili do Velké síně, z jejíž výzdoby šla hlava kolem a zvedal se žaludek. Pohledem k mrzimorskému stolu se Harry přesvědčil, že přehnaně nebelvírská výzdoba leze na nervy i těm věčně přátelským optimistům
Usadili se. Po chvíli, když se Brumbálovi podařilo utišit všechny přítomné, spustil. Harry si v tu chvíli uvědomil, že místo profesora Lupina je prázdné. „Jako vždy se tu setkáváme na konci školního roku, abychom se naposledy před prázdninami poveselili, popovídali, zažertovali, dobře se najedli a také, abychom si řekli, kdo letos vyhrál školní pohár. S radostí vidím, že se letos soutěže zúčastnili i Zmijozelští. Ti s jedním stem padesáti osmi body...“
Dveře do Velké síně se rozrazily. Dovnitř vstoupil profesor Lupin. Naprosto nezvykle rázným krokem kráčel ke stolu, za nímž seděl Brumbál. Svou ráznou chůzi ke stolu doprovázel přísnou řečí. „Myslím, že je třeba ještě trochu pozměnit bodové zisky kolejí. Primus z Nebelvíru mínus tři sta bodů za to, že nezabránil šikaně. Všichni prefekti z Nebelvíru mínus dvě stě bodů za totéž. Spolužáci z ročníku Nevilla Longbottoma, kteří věděli o tom, jak se k němu Ronald Weasley, Dean Thomas a Seamus Finnigan chovají a nic neřekli mínus jedno sto bodů každý. Ostatní Nebelvíři, kteří si toho všimnout měli, mínus padesát bodů. Jako třešnička na dortu pak pánové Weasley, Thomas a Finnigan, každý mínus pět set bodů.“ Došel až na své místo, kam se spokojeně posadil. „Je na čase, abychom se tu přestali chovat, jako že se nic neděje,“ dodal na vysvětlení, když si všiml Brumbálova šokovaného pohledu.
Prapory v barvách Nebelvíru se nervózně ošívaly, pokukovaly po sobě, po Brumbálovi, když se nic nestalo, pomalu se začaly měnit do havraspárských barev.
Lupin se natočil ke Snapeovi, který zíral před sebe a udržoval masku zdvořilého nezájmu. „A ty odpusť, jestli můžeš,“ řekl tiše Lupin.
Do konsternovaného ticha se ozvala rána. To profesoru Snapeovi upadla kávová lžička, se kterou si pohrával. Otočil se k Lupinovi. „Jsi si jist, že jsi v pořádku?“ zeptal se stejně tiše, ale jeho obvyklá jízlivost mu nějak nešla.
Velkou síní se ozval nadšený řev Havraspárských a Zmijozelských. Mrzimorští se jen tiše usmívali.
„Rád bych ještě přidal Harrymu alespoň pět set bodů za to, že mi otevřel oči, ale to už by mě asi prokleli,“ pokračoval Lupin v tichém rozhovoru.
„Harry?“ Snapeovi vyhovovalo, že mluví tiše. Příliš svému hlasu nevěřil.
„Ten,“ přikývl Lupin. „Bůh ví, po kom to má...“
Těm, kdo Snapea sledovali, se naskytl nevídaný pohled. Na jeho tváři se totiž objevil kratičký zasněný úsměv. „Přece po Lily...“

 

Prckové III.

Prckové V.

 

 

Komentáře   

0 # Odp.: Prckové IV.Karin 2018-04-10 09:50
Krásná povídka už jsem ji četla ale ráda se k ní vracím.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

Vyhledávání

Štítky