Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 4
NejhoršíNejlepší 

Původní název: Lynne's AU Ending to The Marriage Stone
Autorka: lynned0101

Překlad: larkinh
Beta-reader:  angie77 a Nixerwil

Párování:  Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating: slash, 15+

Harry jen zřídka snil tak, jak sní obvykle jiní lidé. Často měl noční můry, v nichž znovu prožíval okamžiky, při kterých někdo zemřel, znovu a znovu zažíval děs, hrůzu a pocit marnosti každé bitvy. Pokud užil Doušek bezesného spánku, neměl v noci vůbec žádné sny. Později byl schopný usnout vedle Severuse bez Doušku a obvykle spal celou noc bez nočních můr. Harry si myslel, že to Severusova magie udržuje děsivé sny daleko od něj. Vždycky se cítil nějak víc v bezpečí, když usnul v jeho náručí nebo s hlavou položenou na jeho hrudi.

Nedělní noc byla právě takovou nocí. Harry spal zdravě a pohodlně téměř celou dobu, ale zdál se mu sen. Alespoň si myslel, že to byl sen. Nebyl příjemný, ale neobsahoval žádnou z těch hrůz, které obvykle přinášely jeho noční můry.

Opět k němu přiletěli havrani. Harry sledoval bitvu, tím si byl jistý, ale nedokázal určit, kdo bojuje proti komu. Určitě tam byli kouzelníci, to poznal podle použitých zbraní - oblohou létaly šípy, poznal trebuchety1 a viděl, jak vrhají kameny, občas také zahlédl paprsky světla vycházející z hůlek. Bylo tam hodně hluku - hodně ho to mátlo a rozčilovalo, protože kvůli tomu si nedokázal všimnout žádných detailů. Nebyl si ani jistý, jestli všichni bojovníci jsou kouzelníci a čarodějky - byli tam motáci? Nebo dokonce mudlové? Havrani se mu opět pokoušeli sdělit nějaká tajemství, ale buď je kvůli hluku neslyšel, nebo nechápal, co se mu snaží říct.

Později měl problémy určit, jak dlouho jeho sen trval. Nakonec skončil, a Harry znovu upadl do ničím nerušeného spánku, ačkoliv po probuzení byl překvapen, že si sen mohl živě vybavit.

Severus byl už vzhůru a oblékal se. Harry rychle prošel všemi svými obvyklými ranními činnostmi a pak se v obývacím pokoji připojil k Severusovi, jenž seděl před krbem s šálkem čaje v ruce a četl si nějaký časopis. Když Harry vešel, vzhlédl.

„Spal jsi dobře?“ zeptal se tónem, který naznačoval, že otázka byla vyslovena s opravdovým zájmem.

„Zdál se mi sen, nebo to možná byla vize. Už zase, Severusi,“ svěřil se mu Harry a okamžitě toho zalitoval, když uviděl, že to jeho manžela znepokojilo. „Nebylo to nic děsivého, vlastně jsem to vůbec nepochopil. Viděl jsem bitvu na velkém válečném poli. Nedokázal jsem zaostřit na žádné detaily. Nevím, kdo v ní bojoval nebo kde se bojovalo. Viděl jsem šípy a kameny vrhané trebuchety a světlo z hůlek, takže to mělo něco společného s magií, ale…“

Severus se s úlevou postavil, objal Harryho a hladil ho po zádech. „I tak bych to řekl řediteli, Harry, jestli souhlasíš. Musíme tvé vize brát vážně, dokonce i tehdy, když jim nerozumíme. Máš nepochybně přístup k nějakému zdroji informací, které by nám mohly pomoci. Albus má velmi obsáhlý a všestranný náhled na svět a světové události. Souhlasíš? Bylo to stejné, jako když začaly tvoje vize?“

Harry o tom přemýšlel. „Pokud ta vize obsahuje důležitou informaci, tak ředitel bude první, kdo si jí všimne, takže ano, řekni mu to. Co se toho druhého týče, myslím, že je to alespoň z části stejné. Nejdřív přijdnou nějaké neurčité obrazy, které se časem vyjasní.“

Severus přikývl. „Řeknu mu to při snídani. Jsi připraven jít?“ Když Harry přitakal, Severus mu pomohl do pláště a pak se vydali do Velké síně.

Celá škola ještě žila včerejškem. Každý studoval ranní vydání Denního věštce, jehož titulní strana byla plná obrázků a článků o událostech v Prasinkách a Londýně. Hodně prostoru bylo věnováno i ostatním místům, kde se objevil démon. Harry se v duchu radoval, že Neville zůstal v centru pozornosti a že, jak se zdálo, si to užívá a není tak nervózní jako dřív. Draco seděl s ostatními Zmijozely a byl také centrem jejich pozornosti, když jim pořád dokola vyprávěl o útoku a o své roli (která se s každým vyprávěním trochu nafoukla) ve vypuzení démona z Prasinek.

Hermiona pozorně sledovala výraz Harryho tváře. „Jsi v pořádku, Harry? Vypadáš, já nevím, trochu nervózně. Stalo se něco?“

Harry se usmál - chlap, který skončí jako Hermionin manžel, nebude mít žádná tajemství, to bylo jisté. „Všechno je fajn. Jen se mi v noci zdál sen, nic víc.“

Když uvážil, že ona jediná z jeho přátel s ním posledních pět let nespala v jedné místnosti, musel její děsivé vnímavosti vzdát poctu, protože si jako jediná uvědomila, že jeho prohlášení je divné, vzhledem k jeho obvyklým problémům se spaním. „Ty už neužíváš Doušek bezesného spánku, Harry?“ zeptala se opatrně.

„Už ho nepotřebuju pít každý večer.“ Harry odhadl její další otázku a dodal: „Už nemám noční můry, takže vůbec nevadí, když si ho občas zapomenu vzít. Stejně to byl jenom sen.“

Hermioně se jeho odpověď nezdála ani zdaleka dostatečně podrobná a její výraz ve tváři Harrymu jednoznačně prozradil, že vůbec neuvěřila, že by jí řekl všechno. Jelikož kolem nich probíhala hlasitá konverzace o včerejších událostech, mohl se k ní naklonit a získat tak trochu soukromí, proto potichu pokračoval: „Zase jsem viděl havrany. Ukázali mi velkou bitvu, ale neviděl jsem žádné podrobnosti. Severus o tom řekne řediteli, ale ta vize byla tak vágní, že si nemyslím, že by nám mohla nějak pomoci.“

Hermiona poplácala Harryho po ruce: „Je dobře, že to povíte řediteli. Pokud to s něčím souvisí, on na to přijde nejrychleji.“

- - - - -

Albus se se Severusem dohodl, že se s ním sejde hned po obědě, v době, kdy Severus neměl žádnou hodinu.

Posadili se do křesel u krbu, každý s šálkem čaje, a Albus vytáhl misku s citronovými dropsy. „Trápí tě něco, chlapče?“ zeptal se starší kouzelník.

„Jde o Harryho,“ začal Severus. „Minulou noc měl vizi, možná sen. Byli v něm havrani a ukázali mu bitvu. Harry říkal, že to bylo hodně neurčité, ale poznal, že se jedná o bitvu a byl si jistý, že je do toho zapletená magie. Nedokázal však určit, kdo bojuje ani kde se bitva odehrává ani žádný jiný detail. To je všechno, co si dokázal vybavit, i když připustil, že je pro něj velmi nezvyklé, pamatovat si sny.“

Albus chvíli přemýšlel a pak řekl: „Jak vypadaly jeho vize na začátku, když je teprve začínal mít?“

„Byly hodně podobné, jak jsem pochopil. Nejprve velmi vágní, teprve časem se vyjasňovaly. Harry říkal, že takovouhle vizi měl poprvé a že v ní bylo málo detailů.“

„Pak si myslím, že musíme počkat. Pokud by viděl něco určitějšího, dej mi hned vědět. Ale teď, jak se zdá, nemůžeme udělat nic.“

Albus si usrkl čaje, vzal si jeden bonbon a vychutnával si hořkou chuť s příchutí sladkosti. „Je tu něco, co bych s tebou rád probral, Severusi. Myslím, že by tě mohl zajímat rozhovor, který jsem vedl s ministryní Bonesovou.“

Severus se trochu napjal - záležitosti zahrnující ministerstvo byly málokdy příjemné.

„Ministryně sestavila skupinu, složenou ze svých služebně nejstarších a ostřílených poradců, která má za úkol zabývat se budoucími vztahy mezi kouzelnickým a mudlovským světem, s ohledem na poslední události. Pokud bychom byli schopni uchovat svět s mudly jako jeho součástí, budeme i nadále schopni udržet náš svět v tajnosti, jako předtím? Ve světě se chystají velké změny, a nemůžeme očekávat, že je mudlové budou ignorovat. Některé změny budou nápadné, a navíc oni jsou dost bystří a všímaví a okamžitě poznají, že se jim ze života ztratilo několik měsíců. A pak tu jsou motáci. Vždycky tu byli nějací motáci, ale ti, kteří o magickém světě věděli, se do něj narodili. Nyní jsou tu tisíce lidí, kteří žili v mudlovském světě a neměli ani ponětí o magii, a kteří se o ní teď dozvěděli. Ministerstvo ještě nepřišlo s žádným návrhem nebo závěrem, ale chtěl jsem, abys věděl, že o tom přemýšlejí.“

„Děkuji, Albusi. Nechce se mi to teď Harrymu říkat, ale nedivil bych se, kdyby o tom někdy začal uvažovat. Nebo to bude dělat starosti slečně Grangerové a ta mu to poví. Raději mu to tedy řeknu. Souhlasíš s tím, že?“ zeptal se Severus.

Albus se usmál, když Severus zmínil Hermionu. Ta dívka ho neustále překvapovala, nikdy jí nic neuniklo. Když Albus souhlasil, Severus se zvedl a chystal se odejít, ale pak si vzpomněl, že je ještě něco, o čem chtěl s ředitelem mluvit.

„Dostal jsem sovu z Cechu výrobců lektvarů. Už téměř dokončili protivlkodlačí lektvar.“ Albus mu věnoval pohled plný překvapení. „Já vím, na ně je to rekordní rychlost,“ pokračoval Severus. „Chtějí, abych se s nimi co nejdříve sešel v jejich kanceláři na ministerstvu, mají několik otázek. Lektvar bude muset samozřejmě zrát nejméně osm týdnů, než ho budou moci otestovat, a to musí udělat předtím, než ho uznají jako vhodnou léčbu některých případů lykantropie. Mluvil jsem o tom s Harrym, protože očekávám dotazy na zdrojový text, a obávám se, že budu muset zmínit, že Harry přeložil Salazarovy deníky. Naštěstí mu vůbec nevadí, když prozradím, jakou roli v tom sehrál.“

„Jenže ty nejsi příliš ochotný, Severusi! Nechceme odhalit existenci Tajemné komnaty nebo jim sdělit příliš mnoho informací.“

„Přesně tak, Albusi. Hodně jsem o tom přemýšlel a myslím, že jim řeknu, že Harry Potter objevil ztracenou soukromou knihovnu Salazara Zmijozela a že všechny knihy z ní byly přemístěny do hlídaného skladu v Bradavicích, kvůli uchování a výzkumu. Mezi těmi knihami byly deníky se Salazarovými poznámkami, týkajícími se různých problémů, a jeden z nich popisoval jeho úvahy o lykantropii a léčbu, kterou navrhl. Harry tento deník přeložil z hadího jazyka a překlad mi věnoval, a já využil Salazarovy poznámky ve svém vlastním výzkumu a při vývoji lektvaru.“

„To zní dobře. Pokud správně rozumím jak kouzelnickým, tak mudlovským zákonům o objevech pokladů, tak se Harry stal majitelem knih v okamžiku, kdy je našel. Předpokládám, že by si Bradavice mohly nárokovat jejich vlastnictví, protože se knihovna nacházela na jejich pozemcích, třebaže na nezakreslitelném a nedostupném místě pro ty, kdo nemluví hadím jazykem. Nicméně, Harry nám ty knihy dal, takže to není podstatné. V každém případě překlad je jeho vlastnictvím, takže nikdo nemůže napadnout, že ti byl darován. Pokud ti něco z toho přesto dělá starosti, můžeme to zkonzultovat s naším právníkem, jen pro jistotu,“ nabídl Albus.

„Ne, to nebude třeba, jsem si jistý, že moje vlastnictví lektvaru je v souladu se zákonem,“ odpověděl Severus. „Vlastně chci tím vším projít kvůli tomu, aby se lektvar mohl vyrábět a podávat těm nakaženým, kteří zvládnou provést kouzlo nutné pro vyléčení. Spíš mi dělalo starosti to, co si myslíš o odhalení existence Salazarovy knihovny a jeho deníků.“

Albus zamyšleně přikývl. „Myslím, že tvůj postup bude dobrý. Pokud se budou ptát na umístění knihovny nebo kdo knihy vlastní, odkaž se na mě. Pokud budou chtít se mnou mluvit, buď se s nimi sejdu nebo si s nimi domluvím schůzku na později. Buď jak buď, dal bych přednost tomu, abys na ministerstvo nechodil, s ohledem na to, co se dělo včera. Mohl bys vedoucímu cechu vysvětlit, že jsem trval na odpovídajících bezpečnostních opatřeních a zrovna teď jsi jeden z mála lidí na hradě, kteří dokončili Augustin kurz. Kdybych tě potřeboval, je lepší, abys byl tady než v Londýně. Proč jim nenavrhneš, aby použili krb v čekací hale v bočním křídle ministerstva - jsem si jistý, že je přímo napojen na ministerskou kancelář tady v Bradavicích a Kingsley jim určitě vyjde vstříc. Řeknu domácím skřítkům, aby dole předělali jednu místnost na konferenční, kterou budeš moci používat a tak nenarušovat chod školy.“

Severus se postavil. „Jak si přejete, řediteli. Měl bych jim hned poslat sovu s návrhem, že se tu setkáme zítra odpoledne.“ s efektním zavlátím svého učitelského pláště se Severus otočil a odešel.

Albus ještě chvíli hleděl za Severusem, i když ten byl už pryč, a v jeho očích plály divoké plamínky. Byl opravdu moc rád, že Cech výrobců lektvarů prověřuje ten lektvar a že oba, Harry i Severus, souhlasili s tím, že projdou celým tím schvalovacím procesem z nesobeckých důvodů. Taky si všiml Severusových lesknoucích se vlasů, které se mu lehce zavlnily kolem hlavy, když se otočil k odchodu, a které svědčily o další pozitivní stránce vztahu mezi jeho dvěma nejoblíbenějšími kouzelníky.

- - - - -

Všichni studenti, kteří se zapsali do kurzu paní Longbottomové, přišli včas, někteří dokonce i o několik minut dříve, a všichni se velice těšili. Hned na začátku hodiny je seznámila s osnovami kurzu, a tím si získala jejich plnou pozornost. Alespoň desetkrát jim během první hodiny připomněla, že to byli její studenti, kteří předchozího dne vypudili pět démonů, jenže všichni byli z jejího kurzu tak nadšení, že to ani nezpozorovali. Všimli si ale, že je velmi pyšná na svého vnuka, nicméně byli ochotní to tolerovat.

Povídačky o tom, jak náročné vyučování je, se ukázaly být pravdivé - hradní zdi musely odolávat mnoha špatně zamířeným kouzlům. Hodně studentů muselo také omezit svůj spánek, protože bylo velmi náročné skloubit normální vyučování a přípravu na doplňkové hodiny obrany.

Jako by toho nebylo dost, program pro motáky nazvaný „Úvod do světa kouzelníků“ měl začít ten samý týden ve středu večer. Profesor Brumbál s madame Prýtovou si nejprve mysleli, že mezi těmi dvěma kurzy nebudou vznikat žádné kolize, takže se konaly ve stejnou dobu. Ale když se o tom dozvěděl Harry, poprosil ředitele, jestli by lekce paní Longbottomové nemohly začít dříve, takže by se lidé mohli účastnit obou.

Harry to zdůvodnil: „Minulé Vánoce u Weasleyů jsem o světě kouzelníků zjistil věci, o kterých jsem neměl ani nejmenší tušení, a to v něm žiju už víc než pět let. Remus byl ve vysvětlování úžasný, ale každý, kdo v kouzelnickém světě vyrůstal, mi řekl svoje postřehy. Jsem si jistý, že přednášející odvedou skvělou práci, a já o ty informace opravdu nechci přijít.“

Albus si nedokázal představit, že by nějaký bradavický student mohl mít o tak základní kurz zájem. Samozřejmě, že když se Harry rozhodl lekce navštěvovat, všichni mudlorození a poměrně velké množství čistokrevných tam muselo chodit také. Nakonec, není důvod, proč by se přednášky nemohly konat ve Velké síni, a hradu kvůli nim také žádná újma nehrozí. Promluvil si s Augustou, kterou to trochu rozzlobilo, ale když Albus zmínil Harryho jméno, začala spolupracovat a nakonec souhlasila s tím, že středeční hodiny ukončí dříve.

Severus byl Harryho zájmem také překvapen. Zeptal se ho na to v úterý večer. „Neviděl jsem jejich osnovy, ale Harry, to jsou opravdu přednášky pro lidi, kteří se teprve před několika týdny dozvěděli o světě kouzelníků. Proč tam chceš chodit?“

„Vzpomínáš si na náš rozhovor o věcech, které se každé pětileté kouzelnické dítě naučí v matčině kuchyni?“ Severus byl v rozpacích, že si ho pamatoval.

„Předpokládá se, že děti, přicházející studovat do Bradavic, mají určité základní znalosti o kouzelnickém světě. Když se člověk narodí u mudlů, tak nabírá informace tak rychle, jak to jde, ale vždycky se najde něco, co se nedozví nebo to zapomene. Byl jsem ohromen tím, co všechno jsem zjistil, když jste ty a Remus o Vánocích vysvětlovali věci Grangerovým. Doslechl jsem se, že tohle bude podobné. Lidé se znalostmi z různých oborů budou na základní úrovni vysvětlovat různé věci. Myslím, že spoustu věcí už znám, ale vsadím se, že toho je ještě hodně, co mi zatím uniká, a tohle je moje šance se o tom dozvědět.“

Severus zamyšleně přikývl. Musel si přiznat, že rozhovor, na který se odvolával Harry, ho přivedl na myšlenku, že škola potřebuje přinejmenším dva různé kurzy studia mudlů, z nichž jeden by mudlorozené studenty lépe uvedl do kouzelnického světa. Zdá se, že tyto přednášky pro motáky zahrnují základ osnov, které zamýšlel navrhnout pro nový učební předmět. Začal zvažovat, že se těch lekcí také zúčastní, protože by mu to mohlo pomoci v určení náplně nového předmětu.

„Málem bych zapomněl - dnes odpoledne jsem se sešel se zástupci Cechu výrobců lektvarů. Ředitel nechtěl, abych opouštěl hrad, takže se sem přeletaxovali z kanceláře na ministerstvu.“

Harry se usmál - co se týče udržení Severuse mimo zdi ministerstva, nemohl s ředitelem nesouhlasit. „Jak to šlo?“

„Lépe, než jsem očekával,“ připustil Severus a zasmál se, když si vzpomenul na dvouhodinové setkání.

Formální uvítání každého příchozího, od mistra Dorestera, přes šest mistrů lektvarů, kteří tvořili testovací komisi, až po různé úředníky, jako byl André Serrent, asistent mistra Dorestera, zabralo dost času, protože Severus všechny znal a bylo zdvořilé s každým prohodit několik osobních vět.

Severus je přivítal v Pastorkově kanceláři ve svém učitelském hábitu. S uspokojením zaznamenal jejich reakci na to, že si vybral kariéru učitele. Pak je odvedl do nově vytvořené místnosti hned vedle, ve které stál velký, pečlivě vyleštěný mahagonový stůl s pohodlnými koženými křesílky. Zástupci cechu byli překvapeni - žádný z nich neočekával, že škola vlastní takový nábytek.

Jakmile se všichni usadili, přišlo další překvapení. Na školu se přeletaxovali Lucius Malfoy a Lord Volpine s přáním jednání sledovat. Severus je přivítal stejně srdečně jako ostatní a nabídl jim židle na konci stolu, ale byl velice zvědavý na důvod, proč se chtějí setkání zúčastnit.

Na začátku jednání mistr Dorester vysvětlil kvůli zápisu všechny formality. Jak Severus věděl, cech měl při zkoumání jeho lektvaru dva cíle - musel ověřit, že lektvar slouží účelu a má účinek, jak tvrdí předkladatel, a že opakovanou přípravou podle receptu lze dosáhnout stejných výsledků. Už bylo veřejně ověřeno, že Remus Lupin byl vyléčen poté, co požil lektvar a provedl příslušné kouzlo. Severus se domníval, že dnešní setkání má zodpovědět otázky testovací komise, složené z mistrů lektvarů, kteří ho měli vařit podle poznámek, jež jim Severus předal před několika týdny při Remově procesu.

„Pozval jsem sem těchto šest mistrů lektvarů, aby zasedli v testovací komisi a pokusili se znovu uvařit lektvar podle vašich poznámek, lorde Snape. Předpokládám, že představení není třeba, ale jejich jména jsou Evan McCorquedale, Walter Mason, Filoména Millsová, Warren Wren, Mabel Bittersonová a Chester Coleman.“ Každý z jmenovaných přikývl na pozdrav, když zazněho jeho jméno, a Severus jim pozdrav oplatil, ale při jméně Chester Coleman v duchu zaúpěl.

Už dávno si vypěstoval zvyk, že kdykoliv pracoval na lektvaru, který pak měl učit své studenty, identifikoval místa v procesu vaření, při nichž by neschopní studenti mohli udělat chybu. Dokonce i ty nejjednodušší lektvary měly „fázi idiotů“, jak Neville Longbottom několikrát dokázal. Tohle byl ten nejkomplikovanější lektvar, který kdy připravoval, a měl alespoň půl tuctu podobných míst. Severus by se vsadil, že Chester v každém z nich něco pokazil. Když studoval na mistra lektvarů, byl s Chesterem v jednom ročníku, i když on studoval pod vedením mistra Dorestera, zatímco Chester pod vedením Abnera Galesona. Oba lektvaroví mistři často spolupracovali, takže měl dost příležitostí s Chesterem pracovat. Bylo pro něj záhadou, jak mohl získat titul Mistra - podle jeho názoru byl naprosto neschopný.

„Děkuji, mistře Dorestere,“ odpověděl Severus. „Předpokládám, že členové testovací komise už s vařením lektvaru začali a právě se nacházejí ve fázi, kdy lektvar musí dozrávat?“ Starší muž přikývl. „Máte nějaké konkrétní otázky ohledně procesu přípravy? Lektvar jste ještě nemohli vyzkoušet, protože dozraje až po dvou měsících od skončení vaření.“

Severus dostal svazek pergamenů. Byly to poznámky o průběhu vaření od každého člena komise, přesně popisující jejich postup a výsledky, kterých dosáhli. Pět z nich došlo k zcela stejným výsledkům jako Severus. Bylo realistické očekávat, že až dozrají, jejich lektvary budou mít naprosto tentýž účinek. Šestý lektvar, vařený Chesterem Colemanem, se pravděpodobně zkazí, pokud už nezpůsobil výbuch kotlíku.

Severus řekl pěti dostatečně schopným členům komise: „Věřím, že jste uvařili lektvar, který jsem vám předložil ke schválení, a že bude mít stejné účinky jako můj. Lorde Colemane, obávám se, že vám se zcela nepodařilo uvařit lektvar přesně podle návodu. Podle těchto poznámek měl váš lektvar ve třetím kroku temně karmínovou barvu, nikoli limetkově zelenou. Třetí krok je velmi důležitý, protože přidání přesného množství nadrobno nakrájeného mločího jazyka ve správný okamžik a přesné míchání lektvaru po i proti směru hodinových ručiček, jsou pro kontrolu kyselosti lektvaru zásadní. Limetkově zelená barva naznačuje, že kyselost byla náležitě snížena. Karmínová barva v tomto kroku je naopak způsobena příliš vysokou kyselostí, pravděpodobně buď v důsledku nesprávně připraveného mločího jazyka nebo nedodržením instrukcí ohledně jeho přidání.“

Severus znovu prošel jeho poznámkami a zastavil se u každé z „fáze idiotů“. Chester v každé z nich udělal chybu, kterou Severus předpovídal. Tam, kde ostatní mistři měli nyní krystalově průzračný lektvar, připomínající pramenitou vodu, jenž nyní bude za nepřítomnosti světla dozrávat dva měsíce v uzavřených lahvích, Chester vyrobil neprůhlednou, jasně oranžovou substanci konzistence třeného těsta.

Mistr Dorester věnoval Chesterovi zklamaný pohled, když si bral od Severuse zpátky pergameny. „Omlouvám se, Severusi. Vždy jsem pracoval s komisí o šesti členech, protože pravidla Cechu vyžadují, že nový lektvar může být schválen, pouze pokud ho ve stejné kvalitě uvaří alespoň pět lektvarových mistrů. Lorde Colemane, váš lektvar i vaše poznámky prozkoumáme v našich laboratořích.“ Pak pergameny předal Andrému, který je uložil do velké obálky.

Filoména Millsová, čarodějka jen o několik let mladší než Severus, jež si vydobyla jméno v oblasti teoretických lektvarů, se zeptala: „Lorde Snape, pokud smím, velmi by mě zajímalo, kde jste získal inspiraci pro tento přístup a hlavně pro velice neobvyklou kombinaci lektvaru a zvěromágského transformačního kouzla.“

Tuto otázku Severus celou dobu očekával a překvapilo ho, že byla položena teprve asi až po hodině od zahájení setkání.

„Mistryně Millsová, mám přístup k několika asi tisíc let starým knihám, jež byly pro mne nedávno přeloženy. Byly napsány někým, kdo měl povědomí o nehodě, díky níž vznikl první vlkodlak. Jelikož dotyčný věděl, čeho chtěl přeměněný kouzelník dosáhnout, a byly mu známy kroky, které pro dosažení svého cíle podnikl, získal velice výjimečný vhled do situace, jež vyústila v lykantropii. Pisatel prozkoumal, co se v daném experimentu nepovedlo, navrhl kroky, které měly odstranit následky předchozího nezdaru a tím vlastně dosáhl původního záměru.“

Madame Millsová byla jeho odpovědí dost zmatena, stejně jako všichni ostatní v místnosti. Severus se usmál a dodal: „Dovolte mi začít od začátku.“

Severus jim pak vyprávěl o kouzelníkovi, který chtěl mít jako zvěromágskou podobu kouzelného tvora. Řekl jim, jak tento kouzelník přišel na teoretické úrovni na lektvar, který by mu umožnil udržet spojení mezi jeho myslí a jeho magickým jádrem. Vyprávěl o chybách, které udělal - že použil několik lunárních rostlin a že sám nebyl dostatečně magicky silný, aby řádně dokončil transformaci. Řekl jim, že autor knihy lektvar úspěšně modifikoval a vyzkoušel ho na několika vlkodlacích s dostatečně silným magickým jádrem. „Záznamy o tomto lektvaru zůstaly ztraceny až do nedávné doby, kdy byly nalezeny a přeloženy. Navíc některé dnešní přísady a techniky vaření se liší od těch, jež byly před tisíci lety běžné, takže jsem původní recept a způsob přípravy upravil na moderní podmínky. Z  tohoto důvodu by tento lektvar měl být posuzován jako původní práce a proto vám také nebyl zaslán k přezkoumání jako adaptace již existujícího lektvaru.“

Tím technicky otázku zcela zodpověděl, ale Severus věděl, že nevyhnutelně bude následovat minimálně jedna další otázka, a byl zvědavý, kdo s ní přijde. Byl překvapen, že to byl André, kdo promluvil jako další.

„Lorde Snape, mohl byste jmenovat toho dávno zapomenutého kouzelníka, jehož ztracená kniha byla nyní nalezena, a také toho, kdo ji přeložil?“

Severus se v duchu usmál. „Mistře Serrente, kouzelník, jenž napsal tu knihu, je daleko od zapomenutí. Salazar Zmijozel byl jedním ze zakladatelů Bradavic a jedna z kolejí školy stále nese jeho jméno. Jeho osobní knihovna se nachází zde na hradě, byla však skryta za ochrannými kouzly, která mohl překonat pouze člověk mluvící hadím jazykem. V Bradavicích od jeho doby studovalo mnoho Hadích jazyků, ale vím pouze o dvou, kteří jeho knihovnu našli a knihy přečetli. Jako poslední ji nalezl Harry Potter a její obsah věnoval škole za účelem jejího prozkoumání a zachování. On je ten, kdo staré texty nalezl a daroval mi překlad jednoho z nich - toho, ve kterém Salazar pojednává o lykantropii. Salazar napsal své poznámky hadím jazykem, odtud tedy nutnost překladu.“

Všichni přítomní začali mluvit jeden přes druhého. Severus se posadil s malým úsměvem na rtech a zbavoval rukáv svého hábitu od neexistujících nečistot, zatímco čekal, až povyk utichne. Naštěstí všechny otázky, které následovaly, byly ty, které podle jejich dohody měl zodpovědět Albus. Zbytek setkání už pak proběhl rychle. Severus odhadoval, že těch pět povedených lektvarů bude zrát ještě asi šest týdnů, a pak se zřejmě uskuteční ještě jedno setkání, na kterém prodiskutují vlastní otestování lektvaru. Než bylo jednání ukončeno a všichni se rozešli, překvapivě promluvil lord Volpine.

„Lord Malfoy a já bychom rádi zahájili komerční výrobu tohoto lektvaru hned, jakmile bude schválen Cechem výrobců lektvarů. S lordem Snapem později projednáme licenční smlouvu. Nicméně bych se rád nabídl jako dobrovolník při testování lektvarů, které uvařili vážení členové testovací komise.“

Jeho prohlášení jim doslova vytrhlo trn z paty. Bylo známo pouze několik málo vlkodlaků, protože většina postižených svou nemoc tajila. Mohlo se stát téměř nemožným někoho najít a přesvědčit ho, aby se veřejně přiznal k lykantropii, vezmou-li se v úvahu všechna ta omezení a zákazy a předpojaté názory, jež měla společnost vůči vlkodlakům. Volpinova nabídka jim umožnila dokončit testování bez zbytečné prodlevy.

Jakmile se členové cechu odletaxovali zpět do svých kanceláří na ministerstvu, Severus osobně poděkoval lordu Volpinovi i Luciovi, který nedokázal skrýt své překvapení.

„Jsem velmi potěšen vaším záměrem lektvar vyrábět, ale musím vás varovat. Už jsem o tom mluvil s lordem Potterem a ten očekává, že lektvar bude běžně k dostání za příznivou cenu.“

Severus čekal, že Lucius ztratí zájem, ale ten ho povzneseným tónem ujistil: „To je i naším záměrem, lorde Snape.“

Když to později vyprávěl Harrymu, litoval, že se jednání nezúčastnil také, protože ho Harry zasypal otázkami na to, kdo se ptal, na co se ptal, jak reagovali, a mnoha dalšími. Úplně nakonec se Harry vyjádřil ohledně Lucia. „Říkal jsem ti, Severusi, že se změnil. Je na nové cestě a nesejde z ní ani omylem.“

Severus si tím sice nebyl stále jistý, ale Harry byl neoblomný. „Opravdu, Severusi, jsem si tím jistý úplně stejně jako tím, že jsi mi dneska chyběl.“ Jeho oči svítily chtíčem a odhodlaností, zatímco zvedal Severuse z místa, kde seděl, a přitáhl si jeho obličej, aby ho mohl vášnivě políbit.

- - - - -

První středu skončil kurz obrany proti temné magii pro bystrozory o něco dříve. Maxwell Darmut se zastavil v Pastorkově kanceláři a zeptal se: „Proč jsme dneska končili dřív? Tihle lidé patří k nejmocnějším kouzelníkům a čarodějkám ve Velké Británii. Co může někdo očekávat, že se naučí na přednáškách pro motáky?“

Kingsley se na svého kolegu usmál. „To bylo přání pana Pottera. To on se chce zúčastnit těch přednášek. Vychovávali ho mudlové, jak možná víš, neměl ani ponětí o kouzelnickém světě, dokud mu nepřišla pozvánka do Bradavic. Chce se dozvědět víc o obyčejných stránkách magie.“

Darmut o tom přemýšlel a rozhodl se, že se tam také podívá. Jeho žena je nadšená vším, co zahrnuje Harryho Pottera, takže jí nebude vadit, když nevyužije příležitosti být doma dřív.

Petunie Dursleyová seděla sama trochu stranou. Cítila se osamělá, zvlášť po tom, co viděla, jakého vřelého přivítání se některým motákům dostalo. Jeden pár tu byl dokonce přivítán, jako by byli starými přáteli zdejších studentů! Petunie se cítila povinná zúčastnit se těchto přednášek, protože Amaranta Savoyová k ní byla opravdu milá a dalo jí hodně práce sestavit program. Vůbec netoužila po tom, dozvědět se víc o kouzelnickém světě, poněvadž se chtěla vrátit do svého starého, normálního života hned, jak se Vernon a Dudley probudí a budou schopni odejít. Jenže celý tenhle kurz pro Amarantu hodně znamenal a ona měla pocit, že že to mladé ženě dluží, že jí musí ukázat alespoň nějakou podporu.

Zděsila se, když viděla lidi, kteří jim měli dnes přednášet. Jako první měla mluvit ta příšerná Molly, jejíž manžel ji napadl. Petunie ze začátku chvíli trucovala a zaslechla tak jen část její přednášky. Nicméně musela, ač nerada, uznat, že některá z těch kouzel pro domácnost, která Molly předváděla, byla docela zajímavá. Pak mluvil ten divný muž, který tu byl ředitelem. Rozhodně vypadal praštěně, jak s oblibou popisoval lidi Vernon. A potom jim předášel duch! Petunie se nemohla dočkat, až bude moci konečně odejít.

Harry se posadil dopředu vedle prince Harryho a jeho staršího bratra, kteří sem přišli z Ministerstva kouzel, kde vypomáhali, a s oběma se přivítal. „Je milé vás zase vidět. Co děláte na ministerstvu? Něco zajímavého?“

Jako první promluvil starší mladík. „Dali nám za úkol identifikovat ta mudlovská zařízení, která budou potřebovat opravit nebo se musí udržet funkční. Hodně času jsme strávili s motáky s odpovídajícími technickými znalostmi, abychom se ujistili, že rozumějí, co mají dělat. Kouzelníci totiž zjistili, že je mnohem rychlejší, když jednáme s motáky, kteří nás už znají.“

Harry Potter s tím souhlasil. „Někteří týpci z ministerstva chtějí mít všechno pod kontrolou, takže je musí docela štvát, že v tomhle jsou závislí na vás.“

Druhý Harry podotkl: „No, my jsme vytrénovaní ze škol a z mudlovské armády, takže jsme schopni vidět věci z mudlovské perspektivy, které kouzelníci nerozumí. Máš pravdu - ze začátku někteří z nich vypadali vážně rozzlobení, ale postupně si na to zvykli.“ Najednou si uvědomil, s kým se to na přednáškách pro motáky baví. „Co vlastně vůbec děláš v tomhle kurzu, Harry?“

„Vyrůstal jsem u mudlů. Nikdy jsem se neučil věci, které se kouzelnické děti doma přirozeně naučí. Během těch let, co studuju v Bradavicích, jsem sem tam něco pochopil, ale je ještě spousta dalších věcí, které neznám a o kterých se předpokládá, že bych je měl znát. Už několikrát mi bylo trapně kvůli věcem, o kterých jsem se nikdy nedozvěděl. Když jsem se dozvěděl o tomhle programu pro motáky, věděl jsem, že se musím zúčastnit. Budete sem chodit každý týden, ne?“

„Nemůžeme si to nechat ujít. S bratrem jsme se o některých věcech bavili a usnesli jsme se, že i kdybychom se vrátili zpátky a neznali nic jiného, než to, co jsme viděli na vlastní oči, bude to vzrušující. Ale šance zjistit více o kouzelnickém světě je něco, co si člověk nemůže nechat ujít.“

„Takže se uvidíme příští týden,“ rozloučil se s nimi Harry Potter, než se vydal domů do sklepení. Dnes to byl dlouhý den.

Druhého dne se motáckou klevetnickou sítí šířily zprávy, že oba princové se zúčastnili kurzu pro motáky. V tu chvíli se každý, kdo byl do kurzu pozván, ale neobtěžoval se přijít na první hodinu, rozhodl nechybět na žádné další přednášce. Podobně zafungovala informace o tom, že se „Úvodu do světa kouzelníků“ účastnil Harry Potter. Bylo dost obtížné zařídit si vstup do Bradavic uprostřed týdne, ale lidé uváděli i ty nejmenší důvody, proč by měli dostat povolení k návštěvě. Následující středu všichni, kteří navštěvovali kurz paní Longbottomové, šli i na přednášky určené motákům a připojili se k zástupu motáků, přátel a rodinných příslušníků přednášejících, studentů a jiných zájemců o přednášky. Počet účastníků se tak oproti minulému týdnu ztrojnásobil.

Petunie seděla úplně vzadu vedle sebevědomého muže v těch zvláštních šatech, kterým tihle lidé dávali přednost, ačkoliv jeho oblečení bylo z kvalitní látky a ušité velice dobrým krejčím. Trochu jí připomínal Eustaceho. Oba dva se tam usadili již několik minut před začátkem a dali se do hovoru.

Muž ji přivítal pokývnutím hlavy a podal jí ruku. „Madam, rád vás poznávám. Dovolte mi se představit. Thurston Landon. Můj syn, Eustace, bude dnes přednášet, a já jsem ho přišel podpořit.“

Petunie se usmála. Potěšilo ji, že správně rozpoznala podobnost mezi tímto mužem a Eustacem, a byla i okouzlena jeho zdvořilým představením se. „Paní Petunie Dursleyová. Bydlím zde na hradě a pomáhala jsem Amarantě Savoyové s přípravou tohoto kurzu. Také jsem ji přišla podpořit. S vaším synem Eustacem jsem se již setkala. Myslím, že je to přítel bratra paní Savoyové - jednou se zastavil u našeho stolu, aby Amarantu pozdravil, a ona nás představila. Je to velice milý mladý muž.“

Ještě několik minut, než začaly přednášky, se bavili na neutrální témata. Eustace byl opravdu jedním z přednášejících. Dalšími pak bylo několik učitelů. Petunie by ráda pokračovala v rozhovoru s panem Landonem, ale ten se hned po skončení hodiny zvedl, aby šel pozdravit syna. Petunie mu tedy jen zamávala na pozdrav a sledovala, jak se muž prodírá davem do přední části třídy, kde se shromáždili všichni přednášející.

Poznámka překladatele: 1) - Trebuchet je obléhací zbraň na principu vahadla - více ZDE

 Nepřátelství začíná - 100. kapitola

Lekce pokračují - 102. kapitola

Komentáře   

-1 # přidáme si trochu slashe?sisi 2018-03-07 15:59
Chtělo by to trochu okořenit detaily z podzemního obydlí mistra lektvarů a lorda Pottera. Myslím, že po skončení učené disputace o novém lektvaru na léčbu vlkodlačího prokletí to ve sklepním bytečku jiskřilo dozlatova a do červena. Určitě nezůstali u jednoho jediného polibku, následovala snad tichá slůvka a něžnosti těžšího kalibru. Do vany plné bublinek a vůně se museli navzájem přikouzlit, protože nebylo možné se ani na chvilku odtrhnout od vstřícného těla.
Domácí skřítkové měli tu noc na pilno s úklidem po vášnivé koupeli, z níž většina vody zůstala mimo nyní již opět malý keramický šálek.
Děkuji za překlad. Lynne nám může dávkovat příběh i méně cenzurovaný.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

Vyhledávání

Štítky

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat