Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 5
NejhoršíNejlepší 

Původní název: Lynne's AU Ending to The Marriage Stone
Autorka: lynned0101

Překlad: larkinh
Beta-reader:  angie77 a Nixerwil

Párování:  Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating: slash, 15+

V neděli hned po snídani zašel Neville do skleníků, aby se postaral o své neobyčejné rostliny a zkontroloval zásoby na příští týden. Měl docela dlouhý seznam týkající se všech možných dodávek. Motáci nebyli na své nářadí dost opatrní, nebo možná spíše nebyli dost rychlí, aby se včas dostali z dosahu některých agresivnějších rostlin. Ať už to bylo jakkoliv, bylo docela náročné udržovat dostatečné zásoby nůžek, lopat a rukavic. Také jim docházelo hnojivo z dračího trusu. Neville před dvěma týdny požádal profesorku Prýtovou o objednání poměrně velkého množství hnojiva, které mělo vydržet několik měsíců, jenže z nějakého důvodu docházelo, a to mu dělalo starosti. Zkontroloval bednu, v níž ho skladovali. Podle očekávání byla zavřená. Stála pod oknem, které umožňovalo cirkulaci vzduchu mezi skladištěm a skleníkem, ke kterému skladiště patřilo. Když se už otáčel k odchodu, koutkem oka zachytil nějaký pohyb - a získal odpověď na záhadu mizejícího hnojiva. Malá větvička nesytníku rostoucího hned vedle okna se natahovala dovnitř. Kdo se zdravým rozumem by vysadil nesytník v blízkosti nádoby s hnojivem? Tenhle strom byl notoricky známý svou schopností se dostat k jakékoli výživě - kradl ji jiným rostlinám, vyprazdňoval nádoby ve svém okolí, dokázal téměř cokoliv. Vlastně nebyl vůbec vybíravý, co se jídla týče - Neville si byl jistý, že mu dokonce vzal i koblihu se šlehačkou, kterou si jednou odložil na stůl! Jisté bylo, že tenhle konkrétní nesytník byl větší než ostatní stromy, takže se drahým dračím hnojivem musel živit už nějakou dobu.

S povzdechem si všiml, že někdo tento konkrétní stromek přesunul na místo, kam odpoledne svítilo slunce, pravděpodobně někdo, kdo neměl o jeho stravovacích návycích ponětí. Neville odlevitoval strom i s květináčem do dostatečné vzdálenosti od okna a pak se vydal za profesorkou Prýtovou, aby jí o tom pověděl a probral s ní nákupy, které bylo potřeba obstarat.

Našel ji v její kanceláři nedaleko mrzimorské společenské místnosti, kde opravovala hromadu esejí. „Omlouvám se, že ruším, paní profesorko, ale ve sklenících se vyskytly nějaké problémy. Docházejí zahradnické lopatky, nůžek máme poslední tři kusy a někdo přesunul jeden stromek nesytníku do blízkosti bedny na hnojivo, takže nám dochází i to.“

Madame Prýtová si četla Nevillův seznam a vrtěla přitom hlavou. „Není divu, že nám dochází nářadí - někteří motáci se ještě pořád nenaučili, jak rychle uhnout, když se rostlina naštve. S tím dračím hnojivem je to špatné, ale myslím, že na jeho dokoupení ještě nějaké peníze najdeme. Pošlu sovu s objednávkou Kujpolemu do Prasinek.“

„Také bychom měli koupit některé z těch rostlin, které chceme v létě zasadit. Řekl bych, že se sázením bychom měli začít už příští týden. Pamatujete si, co Kujpole loni provedl s naší objednávkou. Raději bych tam dnes zašel a zboží osobně vybral.“

Profesorka Prýtová pohlédla na svého nejoblíbenějšího studenta s rostoucím respektem. O rostlinách věděl skoro všechno, a poslední dobou se choval tak dospěle a zodpovědně!

„Máš pravdu, chlapče. Poslali nám ty nejhorší rostliny, jaké jsem kdy viděla. Nemyslím, že by mohli něco zkazit při výběru lopatek a nůžek, a hnojiva z dračího trusu mají jen jeden druh, ale nevěřím jim, co se týče výběru životaschopných rostlin. To je chyba, kterou nebudu podruhé opakovat. Nechci ale, abys tam šel sám. Odlož tu pochůzku na odpoledne a já si zatím o tom promluvím s ředitelem.“

Albuse, který si vzpomněl na svoje vlastní zklamání z loňské sklizně tuřínu, překvapil a zároveň i potěšil Pomonin návrh, jak zabránit podobnému nepříznivému výsledku - školními nákupy u Kujpoleho pověří Nevilla. Také souhlasil s tím, že by ho měl do Prasinek někdo doprovázet. „Myslím, že jeden z válečníků ze Zimních zemí s ním půjde rád.“

Madame Prýtová dodala: „Možná by byl ochotný Nevilla doprovodit Charlie Weasley, včera jsem ho tu zahlédla.“

Nakonec se ukázalo, že do města na nákupy chtělo jít se svým oblíbeným bradavickým studentem hned několik Vikingů - Nevillův úspěch při obnově jejich farem mu zajistil jejich úctu a přátelství. Charlie se k nim také rád přidal. Draco se necítil zrovna v pohodě při představě, že navštíví obchod se zahradnickými potřebami - Malfoyovi na obstarávání podobných věcí zaměstnávají lidi. Nicméně, stejně jako většinu bradavických studentů, ho válečníci fascinovali, a kromě toho by mohl strávit víc času s Charliem, takže prohlásil, že půjde též.

Během cesty do Prasinek se všichni mezi sebou překvapivě bavili. Charlie dokázal vyjít s kýmkoli a líbily se mu všechny ty historky o životě v Zimních zemí, jež válečníci vyprávěli. Draca tyto příběhy lidí žijících v tak těsném sepjetí se zemí děsily, ale obecně ho statní a drsně vyhlížející muži uchvátili. Také ho překvapil fakt, že těm samým mužům na Nevillovi záleží. Neville byl nejšťastnější, když se o plynulou konverzaci staral někdo jiný, a tak mu Charlieho neustálé otázky a postřehy umožnily vychutnat si příběhy mužů bez nutnosti do rozhovoru přispívat.

„Ahoj, Jane,“ pozdravil Neville majitele firmy, pana Kujpoleho. „Potřebujeme pár věcí do skleníků a také je čas vybrat rostliny, které budeme letos sázet.“ Jan znal Nevilla jako pravidelného zákazníka, a kromě toho dostal před několika minutami sovu od profesorky Prýtové, že je oprávněn vybrat pro školu nářadí a rostliny. Také věděl, že když jedná s Nevillem, je lepší mu ukázat jen ty nejkvalitnější rostliny, protože ten chlapec měl zvláštní schopnost si hned všimnout jakékoliv známky nemoci či neduživosti i na nejmenších semenáčcích. Měl se také trochu na pozoru před jeho společníky - už o velkých bojovnících slyšel, přestože do města zřídkakdy přicházeli, a i když měřil dobrých sto osmdesát centimetrů, oproti vysokým Vikingům se cítil jako trpaslík. Dokonce Charlie Weasley měl impozantní postavu, protože díky fyzické námaze, vynaložené při krocení draků, mu zmohutněly svaly téměř do stejných rozměrů jako měli válečníci, i když byl o patnáct centimetrů menší než Jan. Ihned poznal Draca Malfoye, štíhlého blonďáka, jehož fotky viděl v Denním věštci. I na něj si dával pozor, ale z jiných důvodů.

Neville mu předložil seznam potřebného nářadí a Jan mávnutím hůlky naplnil jednu bednu požadovaným zbožím. Dohodli se na množství a době dodání dračího hnojiva. Jan a jeden z jeho zaměstnanců se zasmáli při vyprávění, jak jeden větší nesytník téměř vyjedl všechny školní zásoby. Nakonec se společně vydali na pole za obchodem, aby vybrali pro školu rostliny.

Neville svým vikinským přátelům spontánně vysvětloval, proč dal přednost té nebo oné rostlině před druhou, podle čeho pozná, že jedné rostlině se bude dařit, zatímco druhá bude skomírat, a mnoho dalších informací. Draco se nudil. Za chvíli se od nich odpojil a šel si raději prohlédnout okrasné květiny, které mu byly bližší než ječmen, okurka nebo jahodníky.

Charlie měl o zahradničení poměrně rozsáhlé znalosti, protože u Doupěte měli obrovský zeleninový záhon, který celou rodinu dobře zásobil. Každé z Weasleyových dětí na něm strávilo hodně času při setí a sázení, pletí plevele a odstraňování trpaslíků, buď v rámci jejich pravidelné pomoci nebo jako trest za nějakou lumpárnu. Některé z rostlin, které Neville vybíral, budou sloužit jako přísady do lektvarů, ale výnosy z mnohých jiných poputují přímo do hradní kuchyně. Charlie se tedy přidal k Dracovi a společně obdivovali nádherné hortenzie a pivoňky.

Najednou uslyšeli dunivý zvuk. Ztichli a otočili se, aby zjistili, odkud přichází. Z  ulice na opačné straně obchodu se ozval křik. Jan a jeho asistent kvapně zamířili do obchodu, následováni Nevillem, muži ze Zimních zemí a Charliem s Dracem - pro případ, že by bylo nutné zasáhnout.

A opravdu bylo. Když jejich malá skupinka vběhla do zadní části obchodu, uviděli skrze výlohu utíkající lidi. Všude vládla panika, lidé prchali všemi směry, dospělí křičeli hrůzou a děti plakaly strachem. Neville přistoupil k oknu, aby zjistil, co způsobilo tenhle zmatek, a okamžitě si všiml temného stvoření asi tři metry vysokého, s obrovskou tlamou plnou ostrých zubů. Tam, kde by měly být oči, byly jen žhnoucí rudé prohlubně. Jeho obrysy byly nejasné a jakoby rozmazané a dávaly tušit, že jeho podstata není hmotná. Démon.

Dokonce i oni začali podvědomě ustupovat dozadu, aby se vyhli bytosti, jež se teď pomalu pohybovala ulicí, rozbíjela okna, vydávala vrčivý zvuk a snažila se chytit každého ve svém dosahu. Jediný, kdo zůstal klidně stát, byl Neville. O tomhle mluvila jeho babička na svých lekcích, učila je, jak se bránit. Otřásl se, když si uvědomil, že je tu jediný, kdo se naučil kouzla na vyhánění těchto věcí. Bez dalšího přemýšlení vytáhl svou hůlku a vyšel na ulici. Bojovníci ze Zimních zemí šli s ním, naprosto beze strachu, ale také zcela bezmocní před stvořením, jako bylo toto. Nakonec se k nim přidali i Charlie a Draco, který úmyslně ignoroval Charlieho gesta, aby zůstal uvnitř.

Neville hůlku namířil na blížícího se tvora, opsal jí ve vzduchu složitý obrazec a zároveň pečlivě vyslovil kouzlo. Z  jejího konce vytrysklo jasné světlo a narazilo do temné bytosti. Neville stál s výrazem plného soustředění, zatímco světlo vyplňovalo všechny démonovy stíny.

Charlie a Draco před ním instinktivně vyčarovali ochranný štít, aby mu umožnili podržet kouzlo na vyhnání démona tak dlouho, jak bude potřeba. Jejich magie se spojila a vytvořila před nimi pevný štít. Nevillova tvář byla napjatá úsilím, jímž do kouzla vkládal všechnu svou magickou sílu, zatímco zářivé světlo pomalu, ale soustavně vyplňovalo skučícího démona, zuřivě mávajícího svými chapadly kolem sebe.

Když ho světlo vyplnilo úplně, netvor zmizel. Jakmile ustal jeho řev, vzduch naplnil křik a pláč obyvatel Prasinek. Vikingy stojící kolem Nevilla, Charlieho i Draca překvapila rychlost, s jakou nebezpečí zmizelo, ale odmítli přestat chránit Nevilla kvůli křiku, který neustával. Trvalo několik minut, než si lidé uvědomili, že démon je pryč, a teprve potom začal hluk slábnout.

Jan a jeho zaměstnanci vyšli z obchodu. Sledovali Nevillovo rozhodné jednání a byli šokováni i potěšeni, že temná bytost zmizela. Nevillovi se trochu podlomila kolena, když spustil ruku s hůlkou, a Charlie hned přiskočil a podepřel ho. Jan mu řekl: „Odveď chlapce do obchodu. Potřebuje si odpočinout. Pošlu do hradu sovu se zprávou.“ Dal znamení jednomu ze svých asistentů, který se právě vynořil zpod pultu, a dodal: „Dej mu něčeho napít, nejlepší bude asi ohnivá whisky - jsem si jistý, že si potřebuje po tom všem pořádně přihnout!“

Neville se cítil hodně unavený a byl Charliemu a jednomu z Vikingů vděčný, že mu pomohli do obchodu a posadili ho na převrácenou bednu. Zavrtěl hlavou, když mu chtěli dát ohnivou whisky, ale přikývl na šálek čaje, zatímco se pomalu vzpamatovával.

- - - - -

Po obědě zůstal Harry sedět u stolu ve Velké síni spolu s několika dalšími spolužáky z Nebelvíru.

„Myslím, že bychom se měli začít dopředu učit na příští týden, protože večer budeme mít hodiny s paní Longbottomovou a nebudeme mít čas na domácí úkoly,“ navrhla Hermiona. Nikoho nepřekvapilo, kromě jí samotné, že ji nikdo nepodpořil.

„Venku je nádherný den, Hermiono. Příští týden si moc čerstvého vzduchu neužijeme. Pojďme ven - mohli bychom si zalétat, ty si můžeš vzít knihu a sednout si do trávy pod strom,“ oponoval jí Ron. Ostatní s ním souhlasili.

Hermionu lákalo se k nim připojit, ale rozhodla se jít raději do knihovny. Bude v ní nádherné ticho a ona bude schopná dokončit většinu věcí, které nestihla minulý týden, a možná i zvládne nastudovat něco napřed. „Miono, doufám ale, že se k nám připojíš aspoň na svačinu. Nezůstávej celý den zahrabaná uvnitř,“ zavolal na ni ještě Harry, když odcházela.

Ostatní vycházeli za ní, jenže zatímco Hermiona se vydala po schodech nahoru do knihovny, oni vyšli předními dveřmi a zamířili k boudě na košťata, aby se mohli přidat ke spolužákům, kteří již kroužili nad loukou, jelikož famfrpálové hřiště bylo stále nepřístupné. Harry se rozhodl, že létat nebude. Nechtěl být nikde, kde by byl blízko hřiště, a bouda na košťata byla hned vedle něj. Místo toho se vydal k Hagridovi, protože viděl, že z komína jeho srubu stoupá tenký proužek dýmu.

Zaklepal na dveře, ale nikdo mu neodpověděl, proto zašel dozadu za srub, kde Hagrid pěstoval nějakou zeleninu a choval některé ze svých podivných zvířecích mazlíčků. Přesně podle očekávání našel poloobra klečet na zemi a zasévat nějaká semínka, která byla velká asi jako Harryho předloktí. „Ahoj, Hagride. Co to máš? To jsou ale obrovská semena!“

„Brý odpoledne, Harry! Tohle sou dýně, co pěstuju každý rok. Snad si nemyslíš, že bych moh vypěstovat tak ohromný dýně z malejch semínek? Každej rok si schovám nějaký semínka z největší dýně, kterou vypěstuju.“

Harry si přidřepl vedle Hagrida a obdivoval obrovská semena. Teď, když Hagrid řekl, že to jsou dýňová semena, je poznal, ale určitě je nikdy předtím neviděl v takové velikosti. Hagrid zatlačil do země posledních pár semen, které vytáhl z kapsy svého pláště, postavil se a utřel si do něj své špinavé ruce. „Poď dovnitř. Dal bych si hrnek čaje.“

Ve srubu si Hagrid nalil čaj, zatímco Harry se spokojil se sklenicí vody.

„Dík, že ses místo Severuse postaral o kouzelnou zlatici, Hagride. Docela se zlobil, že málem způsobil katastrofu, když ji přivezl do školy.“

„To nic není. Vodvez sem ji nahoru na jedno pustý místo. Pochybuju, že si někdo všimne, že je tam mrtvá plocha. Co tě sem v tenhle nádhernej den přivedlo?“

„Jen jsem chtěl být chvíli venku, dokud mám ještě čas. Neville šel dnes odpoledne do města a ostatní si šli zalétat. Nechtěl jsem jít do Prasinek a taky se necítím na koště, tak mě napadlo, že tě navštívím. Už jsem tě dost dlouho neviděl.“

Hagrid zářil radostí, že ho chlapec chtěl vidět. Harry se na něj usmál. Hagrid byl další neměnnou věcí v jeho životě, když teď o tom tak přemýšlel. Bylo na něm něco, co bylo jednoduché, ale zároveň moudré a mocné. Harry si toho téměř nevšiml, ale od samého začátku se jeho vnitřního dialogu účastnili oba havrani. Už je nějakou dobu neviděl, jenže najednou mu seděli každý na jednom rameni a souhlasili s jeho postřehy ohledně Hagrida, což ho vysloveně pobavilo. Zatímco Harry pokračoval v rozhovoru s bradavickým šafářem, havrani několik minut pozorně poslouchali, ale pak ho začali rušit. Chtěli upoutat jeho pozornost a sdělit mu něco naléhavého.

Harryho oči se stále dívaly na Hagrida, ale ve skutečnosti měl vize malých démonů - bylo jich nejméně pět, každý z nich na jiném místě na Zemi. Byli mnohem menší než pradávný démon, který se objevil na famfrpálovém hřišti, ale pořád dost velcí a hrozní. Harry začal těžce dýchat, zatímco se snažil tyto informace zpracovat, pochopit, co znamenají, ale hlavně, co s tím může udělat.

Po několika minutách si Hagrid uvědomil, že je Harry mimo, a to ho znepokojilo. Nevěděl, co by měl udělat. Dokázal si poradit s jakýmkoliv zvířetem a většinou bradavických studentů, ale výraz Harryho očí ho děsil.

„Harry? Harry! Slyšíš mě? Co se děje?“

Když nedostal odpověď, nabral trochu prášku z misky na římse krbu a zaletaxoval do ředitelny. „Brumbále, pane, vomlouvám se, že ruším, ale Harry je u mě na návštěvě a najednou dostal takový hodně rozzlobený výraz a přestal mluvit. Nemůžu ani upoutat jeho pozornost a zjistit, co se s ním děje.“

Starý kouzelník okamžitě zpozorněl. „Přiveď ho ke mně do ředitelny, Hagride. Otevřu ti letaxové spojení. Přijď hned teď.“

Hagrid pomohl Harrymu vstát. Během několika vteřin se zaktivovalo letaxové spojení. Vstrčil Harryho do krbu a pak vstoupil za ním do ředitelovy kanceláře.

Albus ihned uchopil Harryho za ramena a sklonil se, aby se mu podíval přímo do očí. Viděl v nich starost, ale ne paniku. „Harry, co se děje? Co vidíš?“ v Harryho tváři se jednoznačně zrcadlil strach a jeho světlá pokožka ještě víc zbledla. Albus s Hagridem mu pomohli posadit se do jednoho z křesel nedaleko ohniště.

Konečně Harry odpověděl. „Havrani, pane. Ukázali mi démony, myslím, že je jich pět. Jsou menší než ten dávný démon, ale pořád dost velcí, aby způsobili škody. Jsou na různých místech po Zemi.“

Albus se zhluboka nadechl. Zdá se, že už to zase začíná. „Ach. Poznáváš některé z těch míst?“

Harry v soustředění zavřel oči a přemýšlel. Zjistil, že si nemůže vědomě přivolat předchozí vize, a havrani nic neříkali, ačkoliv byli pořád u něj. Usilovně se snažil vzpomenout si, prohledával vzpomínky na vize a snažil se najít odpověď na ředitelovu otázku.

„Je mi líto, pane. Nic mě nenapadá. Jeden démon byl někde, kde je sníh, další stál v písku a jiní byli ve městech.“

Albus přemýšlel. Pro Voldemorta by nebylo nijak složité propojit své následovníky a nějak s nimi komunikovat, aby mohl zorganizovat něco podobného, a nebylo ani překvapením, že někteří z jeho příznivců byli schopni démony vyvolat. Zamířil ke krbu, aby zkontaktoval Ministerstvo kouzel, když plameny zezelenaly a objevil se v nich obličej. K Albusovu velkému překvapení patřil jeho bratru, Aberforthovi.

„Albusi, máme tady problém. Na hlavní ulici se objevil démon, rovnou před Prasečí hlavou. Vypuzování démonů mi nikdy moc nešlo, ale půjdu ven a uvidím, co zmůžu. Možná je na hradě někdo, kdo by mohl přijít a pomoci nám.“

Jako obvykle ukončil Aberforth rozhovor tím, že uzavřel spojení. Albus si na bratrovo neotesané chování zvykl už před mnoha lety, a vzhledem k tomu, co jim právě sdělil, ani nebyl čas na nějaké společenské způsoby.

„Hagride, jdu do Prasinek. Propojím svůj krb s krbem U prasečí hlavy a chci, abys propojení uzavřel hned, jak projdu. Pak odveď Harryho do sklepení a řekni Severusovi, co se stalo. Oni dva můžou informovat Kingsleyho a skrze něj i ministerstvo.“

Hagrid přikývl, že rozumí ředitelovým příkazům. Albus propojil svůj krb s Prasečí hlavou a zmizel v zelených plamenech. Hagrid spěchal - pomohl Harrymu vstát a jemně, ale pevně ho vedl k pohyblivému schodišti.

„Tak, slyšel si, co říkal ředitel. Von to tam už zvládne, ty se nemusíš vo nic starat. Najdem profesora Snapea a on ti pomůže na ministerstvu. Jen hezky pojď.“

Severus byl ve své laboratoři. Jeho radost z toho, že vidí Harryho tak brzy, byla utlumena Hagridovou přítomností, a zcela opadla, když mu Hagrid pověděl o Harryho vizi a Aberforthově zprávě z Prasinek.

„Děkuji, Hagride. Harry, cítíš se na to, promluvit si hned teď s Pastorkem? Musíme o tom ministerstvo informovat co nejdříve, a on bude schopný to předat těm správným lidem nejrychleji.“

Harry se trochu uklidnil, zvlášť když tu teď s ním byl Severus, a přikývl. „Budu v pořádku. Díky za pomoc, Hagride.“

Hagrid beze slov poklepal Harryho po zádech a přikývl Severusovi, který Harryho pevně a ochranářsky objal kolem ramen. Severus si nejdřív rychle prohlédl svého manžela, aby se přesvědčil, že je mu opravdu lépe, než ho odvedl do Pastorkovy kanceláře. Naštěstí tam Kingsley byl, propracovával se hromadou papírů, které se mu nahromadily během minulého týdne, když navštěvoval kurz paní Longbottomové. Stačil mu jeden pohled na Severuse, aby věděl, že mají problém.

„Už to začalo. Harry měl před chvílí vizi démonů na různých místech na světě. Hagrid ho přivedl do ředitelny a chvíli na to letaxovali z Prasinek, že ve městě je jeden z démonů. Ředitel tam hned odešel, aby se ujistil, že všechno bude v pořádku, a chce, abychom informovali ministerstvo o tom, že další útoky probíhají zřejmě i jinde.“

Pastorek byl v šoku. Byl v pokušení poznamenat něco o tom, že civilisti fušují do práce bystrozorům trénovaným právě pro takové případy, ale nakonec nic neřekl. Albus Brumbál je v této situaci rozhodně schopnější zasáhnout než jakýkoliv současný člen bystrozorského týmu.

„Neznám místa, na kterých jsem ve své vizi démony viděl. Myslím, že jsem napočítal pět démonů na pěti různých místech - jeden stál na sněhu, další v písku a tři zbývající byli ve městech. Vypadá to, že Prasinky byly jedním z těch míst,“ řekl Harry.

Severus dodal: „Předali jsme ministerstvu seznam všech účastníků kurzu paní Longbottomové, takže vědí, kdo je schopný vypudit démony. Pokud budou potřebovat pomoc, každý účastník by měl být schopný se zapojit.“

Pastorek neprodleně přešel ke krbu a zaletaxoval svému kontaktu v kanceláři ministra.

- - - - -

Pastorkův kontakt na ministerstvu se o démonech dozvěděl jen několik minut předtím, než se s ním Kingsley spojil.

Jeden z démonů se zhmotnil přímo uprostřed Příčné ulice před cukrárnou Floreana Fortescuea a okamžitě začal působit zkázu. Přestože dost poničil budovy, lidem se podařilo uniknout do přilehlých průchodů a uliček nebo do obchodů, z nichž většina měla zadní východ, a nikdo nebyl zabit nebo zraněn.

Byla neděle, a proto byla ministryně Bonesová informována osobně, místo aby se k ní zprávy dostaly až po přefiltrování řadou úředníků, asistentů a pomocníků, jak by tomu bylo v pracovní den. Mohla proto začít okamžitě jednat. Zaletaxovala do domu na Grimmauldově náměstí, protože Remus Lupin i Sirius Black prošli bradavickým kurzem. Za necelých pět minut potom byli Remus i Sirius v Příčné ulici.

Pastorkova zpráva je varovala, že podobné incidenty se dějí i jinde na světě. Předpokládali, že o temnou bytost v Prasinkách se postará někdo z Bradavic, ale jestli byla Harryho vize správná, znamená to, že na minimálně třech jiných místech mají podobný problém a mohou potřebovat pomoc. I na to byla ministryně Bonesová upozorněna.

- - - - -

Remus právě zasedl k obědu, když byl vyrušen Amelií Bonesovou.

„Ach, Reme, jsem tak ráda, že jsem tě našla doma. Máme velký problém a potřebujeme tvou i Siriovu pomoc. V Příčné ulici před zmrzlinářstvím se právě zhmotnil démon. Bystrozoři jsou už na cestě, ale je to démon! Možná že jeden nebo dva z nich četli něco o jejich vyhánění během svého tréninku, ale je to pořád jen teorie. Vy oba jste byli v kurzu Augusty Longbottomové a předpokládám, že toho víte víc než kdokoliv z bystrozorského týmu.“

Remus na víc nečekal. „Sirius je nahoře. Dojdu pro něj a hned jsme tam. Tohle přesně nás paní Longbottomová učila. Pak se vám ozvu.“

Zelené plameny ještě úplně nezhasly a Remus už byl pryč z kuchyně. Siria našel v obývacím pokoji.

„Sirie, rychle! Právě letaxovala Amelie Bonesová - v Příčné před Fortescuem je démon! Jsme jediní trénovaní v okolí. Dělej, musíme si pospíšit!“

Snad poprvé ve svém životě Sirius nevěděl, co říct. Rychle si oblékl bundu a klusal za Remem do kuchyně, odkud se letaxem dopravili k Děravému kotli, ve kterém byl nejbližší veřejný letax pro Příčnou ulici.

Tom pracoval jako každý jiný den - dohlížel na číšníky, kteří nosili jídlo a pití náhodným příchozím i stálým zákazníkům. Dvou kouzelníků, kteří vypadli z krbu a utíkali ke vchodu do Příčné ulice, si sotva všiml. Pro Siria s Remem bylo příjemné vidět, že zlé zprávy sem ještě nestihly dorazit.

Příčná ulice byla zničená a proto jim nečinilo potíže určit polohu démona podle jeho řevu. Oba kouzelníci se rozdělili - každý z nich se plížil po jedné straně ulice. Když postoupili až k místu, kde ulice zahýbala doprava, uviděli ho. Obrovská masa temnoty kráčela směrem od nich, mávala kolem sebe četnými chapadly a rozbíjela okna a zdi budov. Remus a Sirius se postavili doprostřed ulice, aby se jim lépe mířilo, a seslali na bytost z temnot kouzlo na vypuzení démona.

Jejich kouzla se spojila v jedno a světlo z jejich hůlek zasáhlo temné stvoření přímo doprostřed „těla“. Zdálo se, že démon po nárazu zakolísal. Náraz jasného světla jednoznačně upoutal jeho pozornost - stvůra se otočila a hleděla přímo na oba kouzelníky.

Teprve později si Sirius uvědomil, že jediný rozdíl mezi přední a zadní částí démona byla obrovská zející ústa s ostrými, špičatými zuby. Tento démon ještě nikoho v Příčné ulici nesežral, ale i přesto bylo zřejmé, že je plný křičících duší. Když démon vykročil směrem k nim, oba pevněji uchopili své hůlky. Světlo pomalu vyplňovalo stíny. Nebylo nic, co by mohlo proces urychlit, ale paní Longbottomová je na to upozornila, takže nezačali panikařit. Udržovali kouzlo, zatímco se k nim temná bytost přibližovala, až byla tak blízko, že mohli slyšet jednotlivé výkřiky duší zvnitřku temnoty a cítit zkažený dech tvora, ale nepolevili. Když už si začali myslet, že čekali příliš dlouho a démon je spolkne, světlo jejich hůlek tvora zcela vyplnilo. Démon nepatřil do tohoto světa a byl vyhnán v jediném oslepujícím záblesku. Řev a hluk způsobovaný démonem zmizel také. Jediným důkazem, že v Příčné ulici vůbec byl nějaký temný tvor, byly trosky budov.

Remus se Siriem sklonili hůlky a snažili se udržet na třesoucích se nohou a popadnout dech.

Z jedné boční ulice se vynořili tři bystrozoři a namířili na oba kouzelníky své hůlky. „Co se tady děje?“ zeptal se nejstarší z nich.

Remus se postavil před Siria. Znal jeho povahu a bál se, že se proti takovému obvinění ohradí, a nechtěl urovnávat následky, které by Siriův výbuch mohl mít. „Jsem Remus Lupin a tohle je Sirius Black. Jsme členy Starostolce. Před několika minutami nám zaletaxovala ministryně Bonesová, že v Příčné ulici je démon. Byli jsme vyškoleni v jejich vypuzování, proto nás požádala o pomoc.“

Obyvatelé Příčné ulice začali opatrně vystrkovat hlavy z oken a zpoza dveří a ulicí se nesla jejich vzrušená slova. „Je to pryč! Bylo to přímo tady - viděl jsem to! Bylo to děsivé!“

Remus stále promlouval k bystrozorům, kteří na ně nepřestali mířit svými hůlkami.

„Právě jsme vyhnali jednoho démona, jehož sem někdo povolal, aby působil zkázu. Můžete si u ministryně ověřit, že nás požádala o spolupráci. Ocenili bychom, kdybyste sklonili své hůlky,“ dodal mírně, ale důrazně Remus. Bystrozorům se do toho moc nechtělo ze strachu, aby nevypadali neschopní, ale stále více obyvatel i návštěvníků Příčné ulice vycházelo z domů a vděčně a uctivě zdravili oba podezřelé. Nakonec usoudili, že jejich vysvětlení mohou považovat za pravdivé.

Ministryně kouzel se objevila hned poté, co bystrozoři přestali na oba muže mířit hůlkami. Na její tváři byl výraz mimořádné úlevy, když je spatřila stát živé a zdravé uprostřed zničené ulice. Kývla hlavou na pozdrav nejstaršímu z bystrozorů a pak se obrátila k oběma kouzelníkům. „Reme, Sirie! Je to pryč? Vřelé díky!“ Potřásla oběma rukou. Také ostatní lidé jim děkovali, třásli jim rukama a poplácávali je po zádech. Ministryně bystrozorům přikázala, aby okolí zabezpečili a zařídili opravu zničených budov. Potom se společně s Remem a Siriem přemístila na ministersto.

- - - - -

Uprostřed nádvoří paláce ve Vesetu, sloužícího veřejnosti, se najednou objevil démon. Všichni, obyčejní kouzelníci i hodnostáři, se rozutekli do všech stran, jakmile zaslechli jeho řev. Nádvoří nebylo velké, takže většina lidí byla v dosahu řádící nestvůry a neměla se kam schovat. Nebylo mnoho míst, kam se ukrýt, a davová panika činila jakékoliv pokusy o únik ještě obtížnějšími. Démon tu měl prostřeno k hostině. Cpal si nešťastné oběti do chřtánu a jejich jekot a křik byl téměř nesnesitelný.

Okamžitě byla vyslána palácová stráž, ale žádný z těch mužů doopravdy nechápal podstatu bytosti, jíž měli čelit, a jejich tradiční metody obrany nezmohly proti démonu vůbec nic. Nejenže ho nedokázali zadržet, ale mnozí z nich se stali jeho oběťmi.

Bylo očividné, že egyptští kouzelníci a čarodějky doufají, že někdo bude vědět, jak se bránit, a zachrání je. V paláci se shromáždila celá královská rodina, aby přivítala faraonku Nitocris zpět z jejího výletu do Anglie. Předpokládali tedy, že oni nebo jejich stráže najdou způsob, jak stvoření zničit.

Princ Aktenat vzal svého nejstaršího syna Ramesse stranou. „Synu, ty jsi jeden z nejmocnějších kouzelníků své generace, tak jako já jsem nejmocnější v mé generaci. Pokud to budeš ty, kdo zničí démona, pomůže ti to přemluvit Nitocris ke sňatku a upevní to tvou pozici oblíbence lidu. Půjdu s tebou a pomohu ti, ale postarám se, aby veškeré zásluhy byly připsány tobě.“

„Otče, ta nestvůra je hrozně velká. Už zabila několik členů palácové stráže. Jak si myslíš, že bychom ji mohli porazit?“

„Můžeme ji porazit, protože jsme nejmocnější kouzelníci Egypta. Neboj se, tohle bude tvůj triumf!“

Povzbuzování k odvaze a ujištění, že všechno dopadne dobře, zmenšily strach mladého muže, který teď následoval svého otce. Oba okázale zaujali pozici daleko od temného stvoření a vyslali na démona obyčejné vypuzovací kouzlo.

Nitocris byla mezi ženami, které odvedli dále do paláce do bezpečí. Přesto zaslechla, co se venku děje, a také vyslechla rozhovor svých tetiček o tom, jak statečně Aktenat a Ramesse chrání království.

„Oni nevědí, proti čemu stojí! Ten démon je zabije!“ křičela a rozběhla se k východu na nádvoří. Byla si jistá, že to, co se v Anglii naučila, zachrání její lid. Stráž se jí pokusila zabránit v odchodu, ale ona se na ně obořila: „Já jsem právoplatný faraon Egypta - jak se opovažujete stavět se mi do cesty?“ Strážci ustoupili, když viděli její naléhavé jednání a naprosté odhodlání.

Nitocris na nádvoří doběhla v okamžiku, kdy démon požíral jejího strýce a bratrance, kteří podcenili rychlost jeho pohybů a zůstali hloupě stát na místě, když se otočil jejich směrem. Vyděšení lidé na ni upřeli své oči. Mnozí z nich se domnívali, že mladá žena se v zármutku zhroutí, protože byli léta přesvědčováni o tom, že je velmi zamilovaná do Ramesse, za nějž se měla brzy provdat, a že Aktenat je její oblíbený strýc. Ale faraonka je překvapila. S klidnou tváří se postavila čelem k démonu, zdvihla ruku s hůlkou a vyslala velmi složité kouzlo. Jasný a silný paprsek světla vytryskl z její hůlky a začal vyplňovat stíny, jež tvořily tělo nestvůry. Pak si všichni uvědomili, že ona jako první podniká skutečně něco, co démona ničí. Když se pak démon otočil a chystal se na ni zaútočit, zatajili dech. Ale Nitocris tam neochvějně stála a nepřestávala sesílat na temnou bytost světlo, které ji zabíjelo.

Světlo nakonec vyplnilo všechna tmavá zákoutí démonova těla a když zmizel poslední stín, nestvůra přestala existovat. Byla pryč. Chvíli bylo ticho, a pak, s úlevou a v rozechvění z moci, jíž byli právě svědky, začali všechni kouzelníci a čarodějky jásat.

Přesně tak, jak slíbila a jak se očekávalo od toho, kdo nosí egyptskou korunu, jejich faraonka je zachránila.

- - - - -

V Denním věštci dnes měli velký den.

Jejich fotograf byl v Příčné ulici a podařilo se mu pořídit několik hrůzostrašných fotografií dávného démona, jak na hlavní ulici způsobuje zkázu. Také vyfotil Rema Lupina a Siria Blacka, kterak ho společnými silami vypuzují. I když tyto fotky nejspíš přivodí celému pokolení kouzelníků a čarodějek noční můry, naprosto skvěle zvednou prodejnost novin.

Také v Prasinkách byl zrovna náhodou fotograf na volné noze, který pohotově vytáhl svůj fotoaparát a pak obrázky draze prodal Dennímu věštci. Šéfredaktor doufal, vzhledem k tomu, že Prasinky leží nedaleko bradavického hradu, že oním „mladým studentem z Bradavic“, který vypudil démona, by mohl být sám Harry Potter. Byl zklamaný, když zjistil, že šlo o Nevilla Longbottoma. Nicméně jejich tým pro obstarávání informací odněkud vytáhl staré články o Augustě Longbottomové, jeho babičce, a jejích hrdinských činech ve válce proti Gellertu Grindewaldovi, a někdo s hodně dobrou pamětí si dokonce vzpomněl na krátkou zprávu z ministerstva o programu, který ta stará žena měla v bradavické škole vést. Tohle všechno vydalo na poměrně dlouhý článek doprovázený dalším, noční můry vyvolávajícím obrázkem temného stvoření.

Ministerstvo dostalo zprávy z celého světa o dalších místech, na kterých zaútočili démoni. Všichni byli naštěstí vyhnáni. Tuto informaci Dennímu věštci prodal jeden ne příliš loajální úředník. Démoni terorizovali nezakreslitelnou kouzelnickou čtvrť v Ágře v Indii, ve městě Moose Jaw v kanadské provincii Saskatchewan a v královském paláci ve Vesetu v Egyptě. Celkově si ti, kteří v Bradavicích studovali pod vedením paní Longbottomové, vedli velmi dobře.

- - - - -

Voldemort měl celý den skvělou náladu. Konečně se mu podařilo oslovit dost bývalých Smrtijedů, kteří mu zůstali věrní a byli oddáni jeho vizi působivého útoku. Sešel se s nimi a řekl jim, co budou dělat, a pak každému z nich dal očarovaný uzávěr z máslového ležáku, který bude vibrovat, až se rozhodne, že přišel čas vyvolat démony.

S nostalgií si vzpomněl na svůj rozhovor s Harrym při Volání. Všechno, co mu řekl o lidech, kteří zabíjejí své krále, myslel naprosto vážně. Věděl, že Harry teď dokáže vyhánět démony - dokázal to na famfrpálovém hřišti, když vypudil staršího boha, jehož tam Voldemort poslal. Královské vypuzení vyžene všechno, co není součástí tohoto světa, dokonce i tisícileté bytosti. Ale jen Harry může tohle kouzlo použít. Dokonce i na ty malé, miloučké démony, které jeho následovníci dokáží sami vyvolat, nebude obyčejné vypuzovací zaklínadlo fungovat, a jen velmi málo kouzelníků bylo dost silných a schopných na to, aby zvládli vyčarovat ta ostatní kouzla, jimiž lze tyto bytosti vyhnat.

Voldemort se usmál při představě, jaký den Harry asi měl. Nejdřív musel jít do Prasinek, a pak do Londýna, a dokonce i ve vzdálené Ágře, ve Vesetu a v Moose Jaw měli démona. Ani Chlapec, který zůstal naživu nedokáže zvládnout tak extrémní vyčerpání svých sil, způsobené jak přemisťováním se na vzdálená místa, tak opakovaným sesíláním Královského vypuzení. Jestli ten kluk dnešek přežil, při zachraňování celého světa, další podobné dny už nepřežije, a on, Lord Voldemort, bude mít vyvolaných dalších pár démonů během několika dní.

Když pak poslouchal zprávy o tom, jak na pěti navzájem velmi vzdálených místech řádí bytosti z jiného světa, zalitoval, že mu po boku nestojí lidé, kteří vždy rozuměli velikosti jeho úspěchů a jejichž uznání bylo založeno na jejich vlastních dokonalých vědomostech a pochopení jeho výjimečných strategií a plánů. Ztráta Severuse Snapea a Lucia Malfoye ho mrzela nejvíc. Téměř se mu vyrovnali, co se schopnosti vidět celek týče. Jejich připomínky a postřehy mu opravdu chyběly - ne že by to někdy někomu řekl. Další byla Belatrix Lestrangeová. V ničem se příliš nevyznala, ale byla velmi silnou a naprosto oddanou čarodějkou. Také se mu líbil její bezpodmínečný obdiv. Stála mu po boku, když sesílal kouzlo spánku, ale naneštěstí byla jednou z těch, kteří nepřežili.

Odsunul stranou své sentimentální vzpomínky - dnes toho mnoho vykonal, koordinoval několik útoků a dal Potterovi šanci uvidět, jak nuzná a závislá je většina kouzelnické populace. Jeho smysl pro povinnost ho zničí.

Naštěstí pro všechny, kteří byli to odpoledne na Raddle Manor, byl Voldemort velmi zaneprázdněn vychutnáváním si svého domnělého vítězství a neměl čas přečíst si odpolední vydání Denního Věštce, který popisoval vypuzení démonů různými kouzelníky a čarodějkami.

- - - - -

Ten večer objímal Severus Harryho v posteli obzvláště pevně. Už u Albuse byl Harry naštvaný, a pak se dozvěděl o napadení Prasinek. A to byl teprve první z útoků.

Albus se vrátil na hrad s Nevillem, Charliem a Dracem. Všichni si úlevou oddechli a mnozí byli překvapeni, že to byl vlastně Neville, kdo démona vypudil. Nebelvíři z něj byli až nepřístojně nadšení, ještě víc, než jak byli obvykle nadšení z Harryho, uvědomil si Severus. Harry se usmíval při pomyšlení, že nikdo - snad kromě Hermiony - si nevšiml jeho snahy udržet pozornost na obvykle stydlivém mladíkovi, který teď přímo zářil.

Harryho také nepřekvapilo, že ministryně Bonesová zavolala na pomoc Siria a Rema. Věřil jim, že jsou schopni se postavit komukoliv, dokonce i démonovi, ale stejně byl nervózní z toho, že lidé, které miloval, byli vystaveni takovému nebezpečí. Kouzelníky ze zahraničí potkal jen na lekcích v Bradavicích, více času strávil jen s Nitocris, která byla dalším člověkem, jež zachránil situaci.

Severuse samozřejmě znepokojovalo, že mu měl o všem vyprávět, a dokonce sebou škubnul, když Harry chtěl vědět o všech smrtelných nehodách, kterých bylo naštěstí překvapivě málo. Harryho zpočátku velmi trápilo to, co se odehrávalo v Egyptě, třebaže z toho, co mu řekla Hermiona, pochopil, že Nitocris s velkou pravděpodobností nebylo dovoleno jít chránit svůj lid alespoň po část doby, kdy byl vypuštěn démon. Také se mu zmínila o tom, co jim Nitocris vyprávěla o svých strýcích a jejich snaze se zmocnit vlády. Harry se zděsil, že její strýc, kterého potkal při příjezdu Nitocris do Bradavic, je mrtvý, ale Hermiona mu připomněla, že zrovna tento strýc byl asi jedním z největších faraončiných nepřátel.

Zdálo se, že den nikdy neskončí, a když Albus konečně oznámil zprávy z ministerstva, že všechno je v pořádku, Harry se cítil naprosto vyždímaný. Nic nenamítal, když Severus navrhl, že povečeří v jejich pokojích, a když ho pak ještě usadil do vany plné teplé vody, byl mu nesmírně vděčný. Severus jejich společnou koupel zakončil masáží. Když se pak Harry dostal do postele, skoro se v ní rozpustil.

Už v polospánku si dal Harry hlavu na hruď svého manžela a mumlal něco o tom, že tlukot jeho srdce je ten nejvíc uklidňující zvuk na celém světě.

 Konec míru - 99. kapitola

První náznaky budoucnosti - 101. kapitola

Komentáře   

0 # Odp.: Nepřátelství začíná - 100. kapitolasisi 2018-03-07 15:03
Faraončin strýček a jeho syn byli poslední oběti démona v pouštní zemi. Ramesse se musel cítit velmi podvedený svým otcem, když ani jejich velká moc nestačila na zapuzení démona zpět. Navíc je pohltil a ukončil tak bídnou existenci založenou na pýše a mamonu. Strýček měl místo rozumu jen plno keců.
Děkuji za překlad, i když už to není rytířský román, ale válečné zpravodajství.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

Vyhledávání

Štítky

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat