Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 

Autor: Jean-Paul
Web:
 http://jean-paul-slash.narod.ru/holmes_nikogda_ne_revnuet.html
Překlad:  Pavel
Beta-reader:  Istar Halabába, Mandragora
Párování:  Sherlock Holmes / John Watson
Rating:  slash, 13+
Shrnutí:   Během návštěvy tureckých lázní Holmes žádá Watsona, aby mu vyprávěl o zvycích Blízkého východu. Poznámka:   tato povídka získala ocenění "Бронзовое перо" na Slashconu 2007

 

 

Toho dne jsme se s Holmesem rozhodli odpočívat. V poslední době se zabýval podivnými úvahami a dnešní den nebyl výjimkou.
„Jak je ten Východ zvláštní! To, co my považujeme za zločin a ještě nedávno bylo trestán smrtí, je u nich samozřejmostí,“ pronesl zamyšleně, když jsme odpočívali na pohovkách v tureckých lázních.
„Co myslíte?“ zeptal jsem se.
„Je pravdou,“ otočil se ke mně, „že britské vojáky pronásledují domorodí mladíci, kteří si přejí zjistit, v čem se liší od blondýnů?“
„Nerozumím.“
„Vždyť se podívejte na Kasima, našeho lazebníka.“
Podíval jsem se přes místnost, kde mladý Kasim, náš stálý lazebník, podával župan jednomu z hostů.
„Je mladý, ale jeho sláva se šíří po celém Londýně. Vydělává to, o čem mně se ani nezdá. A to, čím si vydělává, je u nás zločin, ale u nich je to normální.“
„Bože, Holmesi! Tak vy mluvíte o tomhle,“ zasmál jsem se a znovu se pohodlně uložil na pohovku. „Ano, i v našem oddílu bylo několik takových případů, ale jak víte, nebyl jsem dlouho v přední linii. Navíc jsem lékař, ne obyčejný voják. Ale přiznávám, že jsem musel řešit následky takových zkušeností.“
„Vyprávějte…“
„O nic nešlo. Až na to, že naši, jak říkáte – blondýni, nejsou zvyklí na techniky arabské lásky.“
„Ono se to nějak liší?“ v Holmesově hlase jsem zaslechl zvědavost.
„V zásadě ne, ale… tohle není rozhovor vhodný pro veřejná místa.“
„Máte pravdu. Stejně musíme jít, abychom stihli operu.“
„Správně. Kasime!“ zavolal jsem Araba, aby mi pomohl s oblékáním. Když poklekl k mým nohám, aby mi zavázal tkaničky, prvně jsem si pozorněji prohlížel jeho polonahé tělo. Hubený, s nádherným tělem antických bohů, měkkými, pravidelnými rysy tváře a velkýma černýma očima. Uměl své půvaby využívat. Naše pohledy se setkaly a já se najednou cítil nepříjemně, zvlášť když jsem si vzpomněl, co říkal Holmes o Kasimově pověsti.
„Bude si pán ještě něco přát?“ donesl se ke mně sametový hlas s měkkým přízvukem.
„Ne, Kasime, děkuji,“ zvedl jsem se, do ruky jsem mu strčil pár mincí a zamířil k Holmesovi, který na mě čekal u východu.
„Drahý Watsone, jste dnes velmi úspěšný…“
„Jak to myslíte?“
„Kasim vás probodává pohledem.“
Prudce jsem se obrátil a zadíval se na druhý konec chodby. Kasim stál pořád tam, kde jsem ho zanechal, ale nemohl bych se dušovat, že se dívá přímo na mě. Na to bylo velké šero. „Myslíte, že jsem mu nechal malé spropitné? Vždyť dostal tolik, jako vždy…“ Holmes se místo odpovědi pouze usmál.

+++

Vrátili jsme se hodně po půlnoci. V hlavě mi zněly úryvky jednotlivých árií a nadšeně jsem souhlasil s Holmesovým návrhem, že před spaním je vhodná chvíle na sklenku brandy. Usadili jsme se do křesel a povídali si o různých věcech a pak jsme se nějakým způsobem vrátili ke zvykům Východu.
„Je zřejmé, že na Východě je divočejší krev. Znal jsem jednoho člověka původem ze Shetland, který prožil mnoho let v koloniích a vrátil se s přesvědčením, že doma jsou mírní jako beránci ve srovnání s domorodci. U soudu vypovídal, že zastřelil svou nevěrnou ženu a že to bylo velmi milosrdné. Kdyby se to stalo v Indii či Afghanistánu, nikdo by ho nesoudil, ba právě naopak, považovali by ho za dobrého člověka.
„Ano. Naše zvyky se liší stejně, jako se liší názory na to, co je zločinem a co ne.“
„Žhavé slunce rozpaluje krev. Vyprávějte mi o arabské sodomii.“
„Oh! Už jsem vám přece řekl vše, co jsem věděl.“
„Pouze jste začal vyprávět. Slíbil jste podrobnosti.“
„Nechápu, proč to chcete slyšet. Proč vás to tak zajímá?“
„Prostě zajímá. Tak co se stalo těm vašim vojákům?“
„Prostě jednoduché. Ti, kteří se nechali sbalit, nevěděli, že tam se tomuto umění učí od malička. Vojáci jen obtížně hledali ženy, ty byly již od desíti let vdané. Navíc, ve válce nejsou ženy vůbec. Dvanáctiletí mladíci, tak do šestnácti let, nahrazují ženy. Když vyrostou, stanou se vojáky a na jejich místa nastoupí další děti. Z našeho pohledu je to zrůdné, ale jim to všem vyhovuje. Chlapci se snaží najít si bohaté milence, aby něco vydělali.“
„Přesně jako Kasim.“
„Ano,“ trochu jsem se začervenal, když jsem si vzpomněl na lazebníka zavazujícího tkaničky u mých bot. „V mé praxi se mi několikrát stalo, že jsem musel… hm… sešívat to místo…“
„To se tolik Britů nechalo sbalit domorodci?“
„Jste tak hrubý, Holmesi! Chcete tvrdit, že je tohle v britské armádě rozšířené? Ale to je velký omyl. Většina vojáků nezjistí, že je sbalil chlapec místo dívky, dokud nezajdou příliš daleko. A mnoho těch, kteří do toho šli dobrovolně, to měli ještě bolestivější.“
„Chcete říci, že chlapec mohl znásilnit vojáka?“
„Nevím, jak se jim to podařilo, Holmesi, viděl jsem pouze následky.“
„Mohl jste napsat monografii, kdyby se to tak bolestivě nedotýkalo pacientů.“
Jen jsem se unaveně usmál.
Holmes mlčky kouřil a dopíjel brandy. Díval jsem se do ohně, oči se mi klížily a v duchu jsem si vybavoval tváře vojáků, které jsem ošetřoval. Splývaly s arabskými tvářemi a nad tím vším vynikaly Kasimovy oči.

+ + +

Dva týdny po našem rozhovoru v tureckých lázních, které jsem pravidelně navštěvoval, vypukl skandál a do vězení se tak dostalo několik zaměstnanců lázní, mimo jiné i náš lazebník. Byli obviněni z krádeží a vydírání. Scotland Yard se pyšnil svým úspěchem, ale v novinách toho moc nebylo.
Den poté jsem se tedy snažil dostat nějaké podrobnosti z Holmese, ale ten přede mnou doslova utekl a odjel z města. Vrátil se až za pár dnů. Teprve tehdy, po dlouhém přemlouvání mi řekl, co se vlastně dělo. Také to, že jen díky němu neobvinili Kasima ze sodomie. To mě velmi překvapilo. Ve skutečnosti mi nějak unikalo spojení mezi Holmesem a tímto případem.
„Nemám s tím nic společného, Watsone,“ řekl Holmes podrážděně. Seděl u stolu a vyklepával dýmku do popelníku. „Ale byl jsem ve vězení a vyslechl Kasima, který mě poznal a požádal mě o pomoc.“
„Jste na toho chlapce hodný.“
Holmes se na mě pozorně podíval. Jeho obočí se pohnulo, pohled ztvrdl. „Musím vám položit osobní otázku, Watsone.“
„Poslouchám.“
„Využíval jste Kasimových služeb?“
„Samozřejmě.“
„Myslel jsem si to. Šel jsem do toho vězení, abych si to potvrdil,“ Holmes se ode mne prudce odvrátil a odmlčel se.
Zdálo se mi, jak mi zem ujíždí pod nohama. Na okamžik se mi zatmělo před očima a já pochopil, že se stala chyba. „Holmesi!“ začal jsem, ale on se zvedl a zamířil k oknu, aniž by se na mě podíval. Musel jsem jít až k němu. „Špatně jste mě pochopil.“
„Pochopil jsem vás správně,“ řekl přesvědčeně a otočil se. Byl jsem u něj tak blízko, téměř jsme se dotýkali. Viděl jsem jeho duhovky, šedé s černými tečkami a modrými jiskřičkami. Stál tak blízko, že jsem cítil jeho zlost a vztek a matně jsem si uvědomil, že Kasimova krása není ničím ve srovnání s krásou těchto očí a rozhněvané tváře. Možná si něco přečetl v mých očích, protože najednou promluvil velmi potichu. „Měl jste mi to říci.“
„Co přesně, Holmesi?“ zeptal jsem se, rovněž šeptem.
„Že využíváte Kasimových služeb,“ sklonil pohled a pokusil se odstoupit, jenže za ním bylo okno a já se ještě o kousek přiblížil a tím ho přitiskl k parapetu.
„Mýlíte se. Nevím, co vám ten mladík řekl, ale jeho služby jste využíval i vy, drahý příteli.“
„Nikdy!“ vykřikl.
„Skutečně? Měl jsem pocit…“ usmál jsem se a začal hrát podle něj.
„Watsone, nemluvte o něčem, o čem nic nevíte,“ řekl klidně.
„Skutečně něco nevím?“ pokračoval jsem šeptem.
„Nemohu být s nikým, kromě vás,“ začal prudce, ale zarazil se. Pochopil jsem, že řekl něco, co nechtěl říci. Že to, co řekl, se dá vysvětlit pouze jedním způsobem a v něm není nic nevinného. A také to, že pochopil, že jsem to pochopil. Jeho zrak ochladl a naplnil se zlostí. „Odstupte ode mne, Watsone!“ přikázal. Poslechl jsem.
„Holmesi! Kam jdete?“ díval jsem se, jak rychle bere plášť a klobouk a zavírá za sebou dveře. Nemohl jsem ho pustit a vyběhl jsem za ním. Dohonil jsem ho na schodech. Uchopil jsem ho za rameno a prudce ho otočil čelem k sobě. Nečekal to a zavrávoral. Chytil se mě, aby neupadl. Takže jsme upadli oba a skutáleli se po schodech dolů.

+++

„Promiňte, Watsone, ale vás se to netýká,“ hodil plášť na podlahu.
„Chováte se divně, Holmesi. Nemyslel jsem to tak, jak jste to pochopil.“
„Samozřejmě. Ale já to myslel přesně takhle. A díky vám jsme oba málem zemřeli.“
„Uklidněte se, Holmesi. Stejně vás nechápu. Tady, napijte se,“ rychle jsem nalil brandy a podal mu sklenku, kterou si nevzal. „Napijte se.“
„Já… já…“
Vnutil jsem mu pití. Nakonec vypil celou sklenku a začal mluvit, aniž by se zakoktával. „Nechte mě o samotě.“
„Ne, Holmesi. Chci, aby mezi námi bylo jasno.“
„Co chcete vědět?“ svezl se do křesla a unaveně zavřel oči. Posadil jsem se proti němu a mnul si koleno, které jsem si narazil při tom pádu ze schodů.
„Všechno.“
„Všechno?“ otevřel oči a udiveně pohnul obočím. „No co. Čas nadešel,“ odmlčel se a pokračoval. „Zlomený vaz by byl snadným útěkem od mého trápení,“ podíval se mi do očí. „Když jsem vás poprvé uviděl v tomto bytě, přesně na tomhle místě, já… Od té doby nemohu s nikým být.“
Rozhostilo se ticho. Čekal jsem, co bude dál, ale Holmes nepokračoval. Mlčky jsem ho sledoval a on, na oplátku, sledoval mě. Teprve po chvíli jsem pochopil, co vlastně řekl.
„Ale Holmesi, jak…“ nevěděl jsem, co říci.
„Jak to mám vědět. Tohle je přece váš obor, lásky…“ natáhl se pro dýmku.
„Lásky? Aha, lásky…“ i já si vzal svou dýmku. „Ale… nechápu, co s tím mám společného já.“
„Zeptejte se Kasima, až se o vás bude příště starat, nádherný modrooký blonďáku,“ v jeho hlase znovu zazněla zlá ironie.
„Nežertujte, Holmesi. Dobře víte, že nejsem jeho klientem. V tomto smyslu.“
„Vážně? Vždyť jste se před chvílí sám přiznal,“ se zájmem se naklonil v křesle.
„Nepřiznal jsem se!“ předklonil jsem se také. „Nenapadlo mě nic jiného, než že chodíme do lázní a tam se o nás stará. Nic jiného!“
„Aha. Takže nic, kromě tkaniček vašich bot, vás nesvazuje?“ náznak šílenství se mihl v jeho pohledu a já trochu couvl.
„Ne,“ odpověděl jsem klidně a po chvíli dodal, „nemáte důvod žárlit.“
Holmes se uklidnil a pokusil se o úsměv. Prohlížel jsem si svou dýmku a čekal, co bude.
„Watsone!“ vstal a udělal krok směrem ke mně. „Myslel jsem, že pokud budou Kasima vyslýchat v této věci, že by mohl říci vaše jméno. Promiňte, jsem nenormální.“
„Ano, Holmesi,“ i já se zvedl a udělal krok k němu. „Odpouštím vám to. Měl jste o mě strach, že?“
„Zapomeňte na ty hlouposti, co jsem tu říkal.“
„Dobře. Jen mi řekněte…“
„Co?“
„Uhádl jsem, že?“ zašeptal jsem, „vy žárlíte.“
„Nikdy nežárlím, Watsone,“ sklonil pohled. Už jsem to nemohl vydržet, tu krásu bezbranného, jindy tak silného člověka. Něco se přihodilo, vzal jsem ho za ramena a políbil ho na ústa.
„Vy jste se zbláznil!“ vykřikl, vytrhl se z mých rukou a prvně v životě jsem se seznámil s jeho skvělou ránou.

+++

Probral jsem se za pár vteřin. Ležel jsem na podlaze v obýváku, překvapilo mě, že Holmes sedí vedle mě.
„Jste blázen, Holmesi,“ zachraptěl jsem. „Blázen.“
„Vím,“ natáhl ruku a pomohl mi zvednout se. „Pojďte, pomohu vám do postele.“
„Nepotřebuji, stačím si sám.“
„Jak chcete.“
Zamířil jsem do koupelny a ujistil se, že nebudu mít na tváři příliš velkou modřinu. Ale bolelo to víc než dost. Umyl jsem se, došel si na záchod a pak šel do své ložnice. Svlékl jsem se. Chvíli jsem přemýšlel o noční košili, ale pak jsem ji odhodil na židli. Bylo velmi teplo, a tak jsem ji nepotřeboval.
Když jsem si lehl, chtěl jsem zhasnout světlo. V tu chvíli Holmes, převlečený do šedého domácího županu, zaklepal na dveře. „Chtěl jsem se přesvědčit, že jste v pořádku, Watsone,“ vešel a posadil se na kraj postele. „Promiňte, že jsem vás uhodil.“
„To nic. Vy promiňte, že jsem si dovolil příliš.“
„Dovolte mi,“ tak divně se na mě podíval, jako by se k něčemu závažnému odhodlával, „abych napravil svou vinu.“
„Jistě.“
Ano, co jiného jsem mohl říci? Nevěděl jsem, že „napravit vinu“ znamená „naklonit se“, „políbit“, „shodit župan“, „odhodit přikrývku“, „přitisknout se“ a říci:
„Nevěřte mi, Watsone. Žárlím. Strašně moc.“
„Skvěle, Holmesi. Takže…“
Byla to skvělá příležitost k objasnění rozdílů mezi zvyky Východu a Západu. Nejednou jsem Holmesovi říkal, že bez ohledu na cokoli, jsem voják. Má arabská zkušenost mě naučila, že když někoho uspokojíš, jsi sám uspokojen.

 

KONEC

Vyhledávání

Štítky

„Žití, to je největší umění na světě, neboť většina lidí pouze existuje.“ Oscar Wilde