Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 7
NejhoršíNejlepší 

Původní název: Lynne's AU Ending to The Marriage Stone
Autorka: lynned0101

Překlad: larkinh
Beta-reader:  angie77

Párování:  Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating: slash, 15+

 

Ti, kteří nyní mířili k posádkám nefunkčních vrtulníků, považovali za vhodné se kvůli krytí držet pokud možno při kraji lesa, teď, když se roznesly řeči, proč jdou pěšky místo aby použili vozidla. To samé napadlo i muže čekající v blízkosti hradu – cítili se přímo na ráně, a tak se pro všechny případy raději ukryli pod korunami stromů.

Naneštěstí hluk z útoku přitáhl pozornost různých v lese žijících kouzelných bytostí.

Mezi prvními, kteří se na vetřelce přišli podívat, byli jednorožci, kteří měli zvídavost už ve své povaze, přestože jejich ostýchavost jim velela, aby zůstali skrytí za kmeny stromů. Kentauři byli odvážnější, ačkoliv někteří z nich konzultovali znamení na nebi. Jejich stádo klusalo ke kraji lesa s jistotou, přestože nepolevili v pozornosti a luky a šípy měli připravené ke střelbě. Ke kentaurům se připojil i zdivočelý Ford Anglia, jenž žil v lese od té doby, co s ním přiletěli Ron Weasley a Harry Potter. Kentauři projevovali vůči novému obyvateli Zakázaného lesa největší toleranci, proto auto dávalo přednost jejich společnosti.

Ke kraji lesa se také plazily, kráčely a hopsaly i další věci, mezi nimi čtyři výtisky Obludného obludária, které utekly Hagridovým studentům, obrovští hadi i pavouci, velké množství chlupatých věcí vykukujících ze stínů stromů, a dokonce se sem připlížil i malý démonek. Tomu se podařilo proklouznout závojem, když byl loni v Prasinkách vyvolán pradávný démon. Když pak toho velkého démona zapudil Neville Longbottom, tato malá nestvůrka se rychle ukryla v lese. Nenašla tam mnoho duší, jimiž by se mohla živit, takže nijak nerostla. Teď se s nadějí plížila ke kraji lesa – možná tam najde něco k snědku?

Dlouho před tím, než pochodující muži vůbec něco zahlédli, kouzelné bytosti je pozorně sledovaly. Bylo jen otázkou času, kdy si jich také všimnou.

Když pak jeden jednorožec vykouknul zpoza stromu, jeden muž si všiml odlesku světla prodírajícího se skrze listoví korun stromů, jež se odrazilo v jeho perleťově bílé srsti, stříbrném rohu a zlatých kopytech. Okamžitě na mimořádnou podívanou upozornil své kamarády a společně vešli do lesa. Jak se zvěst o podivném zvířeti šířila, následovali je další a další.

Těm čtyřem, kteří se jako první vydali jednorožce prozkoumat, vstoupilo do cesty něco, co nejprve považovali za divokého koně. Trvalo jim hodnou chvíli, než jejich mozky zpracovaly zrakový vjem: to nebyl muž jedoucí na koni, to byl trup muže vyrůstající z koňského těla tam, kde měl kůň normálně hlavu. Zpočátku si ani nevšimli, že to stvoření a další jemu podobná drží v rukách luky a šípy. Když jim došlo, že koňům podobné bytosti se na ně zřejmě chystají zaútočit, únikovou cestu jim již blokoval zbytek mužstva, zmatený jejich výkřiky zděšení.

Zdálo se, že v panice, která následovala, každý viděl něco jiného.

Mnoho vojáků vyděsil pohled na kentaury, kteří zaujali útočnou formaci a hnali nezvané vetřelce z lesa, a byli tedy nejvíce nápadní. Jiní si všimli gigantických pavouků, vykukujících za zády kentaurů. Někdo další zahlédl modré auto – na tom by nebylo nic divného, kdyby je na útěku nepronásledovalo a dotyčný si nebyl naprosto jistý, že za volantem nikdo neseděl. Jiný se zase podíval k nebi a všiml si ve větvích stromů obrovských hadů – tak velkých, že by byli schopni spolknout ty velikánské pavouky. Viděli také chlupaté věci, vydávající děsivé kvílivé zvuky, a blýskající se ostré zuby, ačkoliv ty se naštěstí nacházely dále od nich.

Jeden voják se vydal pronásledovat jednorožce a dostal se tak nepozorován hlouběji do lesa. Všiml si tam něčeho tak černého, že takovou černo-černou ještě nikdy neviděl. Trochu se k tomu přiblížil, aby si to mohl lépe prohlédnout, a zděsil se, když mu ta temnota oplácela pohled tmavě rudýma očima. Pokusil se utéci, ale zakopl a upadl, a s hrůzou sledoval, jak se to k němu blíží, zatímco se snažil znovu postavit na nohy. Slyšel, jak tomu cvakají zuby, a pak uviděl, že ta věc nemá jen jedny ústa, ale má jich mnoho. Nedokázal se pohnout a v očekávání nevyhnutelného osudu se díval do těch rudých očí. Pak se ale kolem mihlo něco velkého a vlasatého a s pozdviženým růžovým deštníkem vyhubovalo té temné bytosti. V tom okamžiku voják hrůzou omdlel.

Vojáci vyhnaní z lesa (nebo sami pro jistotu prchající jako o život) se shromáždili na druhé straně louky a lapali po dechu. Mnozí mumlali něco o tom, že nemůžou uvěřit vlastním očím a co za divné místo to je.

Generál a sir Harold vyděšeně naslouchali vyprávění o tom, co se skrývá v lese. Teprve po delší době generála napadlo, že by měli zjistit, zda se jim v lese nikdo neztratil. To aspoň na chvíli rozptýlilo pozornost ostatních. Bohužel tato narychlo sestavená armáda postrádala jakoukoliv strukturu, nebyli v ní žádní desátníci či kapitáni zodpovědní za své muže.

"Já jsem šel za vámi dvěma," začal jeden voják a ukazoval na své kamarády.

"Nás bylo celkem pět," dodal druhý a rozhlédl se. "A jsme tady všichni."

Po několika minutách podobného dohadování zjistili, že jeden muž chybí. Vojáci si mezi sebou vyměňovali nervózní pohledy, protože ani jeden z nich se nechtěl dobrovolně nabídnout, že ho půjde hledat. Úkolu se tedy ujal generál, k němuž se připojilo pár jeho přátel, s nimiž v minulosti bojoval a kteří znali své povinnosti jako vedoucí mužstva.

Velice zvolna přecházeli louku s tím, že musí něco udělat, ačkoliv neměli nejmenší tušení, co. Než však došli k okraji lesa, jejich problém se vyřešil sám.

Z lesa vyšla zarostlá postava skoro tři metry vysoká a nesla v náruči chybějícího vojáka - dospělého muže v plné polní, jako by to bylo malé dítě. Jemně ho položila na trávu v dostatečné vzdálenosti od lesa. Potom se narovnala a podívala se přímo na generála a jeho malou skupinku, kteří to všechno omámeně a trochu obezřetně sledovali.

"Tendle tady se nějak zatoulal pryč vod vostatních," řekl - vážně je to člověk? "Naštěstí sem ho našel. Les není místo pro mudly nebo děti, aby se v něm jen tak procházeli. Narazil na malýho démona, kerej se sem přistěhoval před pár měsícema. Tak se vo něj postarejte. Démoni můžou s lidma udělat hrozný věci, i když tendle se vašeho kameráda vůbec nedotk."

Vojáci na něj ohromeně zírali. Normální lidé nedorostou do takové výšky a nejsou schopni hravě unést dospělého člověka! Navíc se ani nezdálo, že by dotyčný měl sebemenší strach z toho, že je sám před ozbrojenou skupinou, jejíž členové jsou vycvičení v boji muže proti muži a to, že nefungují střelné zbraně, považují jen za malou nepříjemnost.

Vojáci se podívali jeden na druhého a pak se začali pomalu přesouvat tak, aby obklíčili obrovského muže a zároveň ho oddělili od svého padlého kamaráda. Několik z nich se jich začalo nepěkně usmívat. Dneska zažili několik nepříjemných překvapení, ale mohli si náladu vylepšit tím, že někomu dají pořádnou nakládačku. Tenhle chlap, či co to bylo, bude ještě litovat, že se tu ukázal.

Než mohl Hagrid vůbec zareagovat na jejich kradmé pohyby, ozval se zvuk cválajících kopyt. Na louku vyběhl Firenze se třemi dalšími kentaury, v rukou připravené luky a šípy, vzepjali se však na zadní, aby předníma nohama mohli zahnat ty, kteří ohrožovali Hagrida.

Když Firenze usoudil, že Hagrid je před tou sebrankou v bezpečí, dal znamení ostatním kentaurům, aby se stáhli. Pak se podíval na mrzuté muže shluknuté kolem svého stále bezvědomého kamaráda a promluvil: "Prokázali jste ostudný nedostatek respektu vůči muži, který zachránil život vašeho přítele. Hagrid zabránil tomu, aby tento muž byl pohlcen démonem, a odnesl ho do bezpečí, a vy jste se na něj chystali zaútočit? Hvězdy s velkou nelibostí shlížejí na všechny, kteří neprokazují vděčnost za svůj šťastný osud."

Nedůvěra mezi vojáky se přeměnila v údiv. Tenhle napůl kůň, napůl člověk mluví anglicky a dokonce lépe než ten obr? Co je tohle za místo? V tom generálovi došlo, že kentauři budou zřejmě v zacházení se svými zbraněmi stejně zkušení jako v používání svých předních nohou, když je donutili k ústupu. Přestože se luky a šípy nemohly vyrovnat puškám a granátům, jejich zbraně tu nefungovaly, zatímco kentaurové nebudou mít s použitím těch svých zřejmě žádné problémy. Pokusil se své muže uklidnit a zmírnit napětí.

"Omlouváme se, pane, neměli jsme v úmyslu chovat se neuctivě," začal v naději, že tím kentaura usmíří. "Ten velký muž, Hagrid, jak jste ho nazval, přinesl našeho přítele a my se domnívali, že to byl on, kdo mu ublížil."

Firenzeho však neošálil. "Nyní projevuješ neúctu ke mně svou neupřímností," odpověděl s ještě větší zlobou kentaur. "Nic, co Hagrid řekl, vás nemohlo přimět myslet si, že tomu muži ublížil. Z jeho slov jasně vyplynulo, že muže zachránil před démonem. Víte, co démoni dělají lidem, mudlům i kouzelníkům? Snědí je, tělo i duši. Nezůstane vůbec nic, kromě nářku pozřených duší, který se ozvěnou ozývá zvnitřku démona. A tak to zůstane na celou věčnost, hvězdy jsou v tomto bodě jednoznačné. Osud horší než smrt. A přesně tohoto osudu Hagrid vašeho muže ušetřil."

Vojáci byli nyní tiší a zcela v rozpacích z toho, co démon mohl provést jejich kolegovi. Jeden po druhém začali sklápět zrak k zemi.

Firenze se obrátil k Hagridovi, který stál opodál se zbylými kentaury. "Hagride, příteli, nyní jsi v bezpečí. Tito muži ti již nechtějí ublížit - vidím to nyní zcela jasně. Rozloučíme se s tebou." S posledním pohledem plným hrozby věnovaným vojákům kentauři odklusali do Zakázaného lesa a Hagrid se vydal do hradu.

Všichni vojáci se dívali za ním se zvědavostí - kam to jde? Vždyť i jejich nejúčinnější zbraně nedokázaly proniknout tou zvláštní bariérou. I listy rotoru to ohnulo, jako by tam byla kamenná stěna. Jak by se tedy ten obr mohl dostat skrz?

Zbývající vojáci, kteří zpovzdálí sledovali výměnu mezi kentaury a skupinou kolem generála, se nyní ke svým spolubojovníkům přidali a dívali se také za Hagridem. Byl to docela děsivý pohled vidět, jak se vzduch zavlnil a zajiskřil a jakoby uhnul stranou, aby obrovi umožnil projít a připojit se k podivínům před hradem, již ho nyní mezi sebou vítali.

Dívali se, jak se baví nebo možná dokonce hádají. Nakonec se od nich oddělil starý muž v dlouhém plášti a překvapivě čile kráčel směrem k nim. Stáli teď nedaleko té podivné bariéry. Někteří vojáci dokonce natáhli ruku a ucítili pevnou stěnu, navzdory tomu, že byla průhledná a nedala se vizuálně odlišit od okolního vzduchu. Starý muž je obezřetně pozoroval a pak zřejmě dospěl k názoru, že starší muž s vojenskými odznaky bude nejspíš jejich velitel, a oslovil ho.

"Dobrý den, pane." Brumbál zdvořile pozdravil muže stojícího hned na druhé straně ochran. "Jmenuji se Albus Brumbál a jsem ředitelem Školy čar a kouzel v Bradavicích. Mrzí mě okolnosti našeho setkání, ale chtěl bych vás ujistit, že jakékoli útoky na naši školu jsou zcela marné. Kolem hradu jsou umístěny značné ochrany. První z nich je kouzlo, které vám tak ztížilo školu vůbec najít. Je jasné, že vám někdo pomohl, protože jakmile víte, kam se dívat a co hledat, můžete nás vidět. To platí dokonce i pro mudly, tedy nemagické lidi jako jste vy. Tyto ochrany tady sice vidět nelze, ale ujišťuji vás, že jimi neprojde nikdo, kdo není v Bradavicích vítán."

Jeden muž vzadu vykřikl nahlas otázku, která jim všem ležela v hlavě: "Jak se tedy ten obr dostal dovnitř?"

Albus se vlídně usmál. "Ach, Hagrid. To je náš profesor péče o kouzelné tvory a šafář. Řekl bych, že ho ochrany poznaly a propustily."

Generál se zeptal: "To kvůli vám nefungují naše zbraně a motory?"

Ředitel přikývl. "Nechtěli jsme, abyste se zranili, navzdory vaší pochybné akci. Nás nemohlo ohrozit nic, ale vy jste mohli zranit sami sebe. Proto jsme seslali kouzlo zabraňující zapálení střelného prachu. Netušili jsme, že přestanou fungovat i ty... motory, jak jste je nazval. Stroje, které létají - nu, dovolte mi vám nejprve složit poklonu kvůli tak fascinujícím zařízením. Udělaly na nás velký dojem. Ten první narazil do našich ochran a to ho poškodilo. Ale hned poté, co jsme si uvědomili, že spadne na zem, použili jsme jiné kouzlo, díky němuž dosedl velice jemně na trávník."

Přestože se Albus choval přátelsky a mluvil smířlivě, vojáci stále udržovali nepřátelský postoj. Několik mužů se vzteky rozeběhlo k řediteli, ale tvrdě narazili na ochranu a upadli. Albus jen zavrtěl hlavou a otočil se k odchodu. Přes rameno ještě poznamenal: "Lituji, ale kouzlo, které jsme seslali na vaše zbraně, bude působit několik dní. K návratu nebudete moci své vozy využít."

Vojáci se nakonec odplahočili zpět na druhý konec louky. Generál se rádiem spojil se základnou na pozemcích sira Harolda, odkud vypravili malý konvoj autobusů. Vojáky měly vyzvednout na nejbližší veřejné silnici. Od hradu to bylo dobrou hodinku pochodu skrz místy těžce průchozí terén. Během chůze si vojáci vyprávěli své zážitky, a tak pomalu vykrystalizovala oficiální verze o průběhu bitvy, jež se podstatně lišila od toho, čeho byli kouzelníci svědky.

 

První vlna – 129. kapitola - část první

Úklid - 130. kapitola - část první

Komentáře   

+1 # je to ještě kámen?sisi 2015-09-26 00:40
V prvé řadě chci moc poděkovat za parádní překlad. Myslím, že se ke čtení originálu neuchýlím ani omylem, neboť by mi překážel při čtení překladu :-D :lol Jak se vracím k začátku příběhu aby mi to navazovalo, tak posledních dost kapitol už není o Severusovi, Harrym a jejich společném životu. To je mi moc líto, že se Lynn tolik oddálila od Josephinina námětu. Už jen pro pietu k jejímu dílu jež bylo myšleno jako romance se Snarry obsazením, ano, vyčkám další kapitolku, ale pro Merlina, ať se to nějak usadí.Mě ta válka nějak nebere.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
0 # Příštělarkinh 2015-10-10 15:14
Další kapitola bude lepší, tam se aspoň trochu vrátíme k původní zápletce. Také se mi zdá, že se to Lynn trošku vymklo z rukou.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
0 # Odp.: První vlna – 129. kapitola - část druháElis 2015-09-25 12:04
Ta jejich výprava do zapovězeného lesa se mi líbila.. hlavně ten démonek! :) a chudák Hagrid se dostal do potíží a ani nevěděl jak :D
o dost víc se mi líbí, že přidáváš kapitoly takhle na části, aspoň mám častěji co číst :)
Moc pěkný překlad, zkoušela jsem to dočíst v originále, ale na to je moje angličtina slabá

Nevíte někdo, jestli Lynne ten Kámen dokončila? Poslední kapitola je 143, ale nijak jsem ji nečetla, takže nevím, jestli je poslední? doufám, že ano, protože pokud ne, tak bysme se konce nedočkali nikdy :/
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
0 # Lynnlarkinh 2015-10-10 15:13
Pokud vím, tak Lynn povídku hodlá dopsat - ještě snad 2 kapitoly do konce. Přidává pomalu, ale snad to dokončí.
Jinak existuje ještě jedno dokončení KM, které také není ještě dopsané a které přibývá velice pomalu, ale co jsem slyšela, tak je prý dost dobré. Nečetla jsem, hodlám se na něj podívat, až dokončím tenhle překlad. Je taky v AJ.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

Vyhledávání

Štítky

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat