Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 5
NejhoršíNejlepší 

Původní název: Lynne's AU Ending to The Marriage Stone
Autorka: lynned0101

Překlad: larkinh
Beta-reader:  angie77 a Nixerwil

Párování:  Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating: slash, 15+

Severus se probudil rychle, jak bylo jeho zvykem, ze spánku se dostal hned do naprosté bdělosti. Nicméně si byl - i když poněkud nejasně - vědom toho, že je něco jinak. Jeho ruce instinktivně objímaly Harryho, jenž byl stále uveleben v jeho náručí a pochrupával s uchem přitisknutým k Severusově hrudi. Dovolil svým prstům pročesávat rozcuchané tmavé vlasy, zatímco rozjímal o událostech předchozího večera. Navždy bude opatrovat s láskou intimitu, kterou sdíleli, a už se těšil na budoucí vaření s Harrym. Ačkoli by moc rád o těchto dvou věcech přemítal stále dokola, bude se muset zaměřit i na to, co mu Harry řekl, když seděli u jezera. Je tu podobnost s Odinovým okem, která znovu posílila podezření, jež sdílel s Albusem. Možná tomu budou moci nějak porozumět a pochopit, co to znamená.

Přesto mu tu něco nesedělo. Vadilo mu, že na to nemůže hned teď přijít, ale uklidnil ho fakt, že věci, které si vyžadovaly jeho okamžitou pozornost, se zdály být v pořádku. Bude o tom moci přemýšlet, až se bude zabývat věcmi, které dnes musí udělat.

Severus se opatrně vyprostil z Harryho objetí a dával si záležet, aby ho nevzbudil, přesto jeho pohyb nastartoval pomalý proces Harryho postupného probouzení.

Než Harry vstal, oblékl se a připojil se k němu v obývacím pokoji, prošel už Severus polovinu dopisů z Cechu výrobců lektvarů, jež ho informovaly o pokroku v přezkoumávání lektvaru na léčbu lykantropie, který jim zaslal k posouzení. Byl překvapen rychlostí, s jakou se tato obvykle pomalá instituce vrhla do výzkumu; byla ovšem pravda, že jen málo žádostí, které cech obdržel, bylo doprovázeno takovým stupněm publicity a veřejného zájmu.

Severus vzhlédl od práce, jakmile Harry vešel do pokoje, a hned si všiml jeho nejistoty a ostýchavosti. V duchu si povzdechl. Už zase? Proč Nebelvíři vždycky udělají jeden krok dopředu a dva zpátky? Mají to snad v genech?

Naštěstí, protože byl Zmijozel, měl Severus schopnost tyto vzorce chování v druhých lidech vypozorovat, a nyní byl i o něco lépe připravený. Nebelvíři samozřejmě nebyli zcela předvídatelní, ale zjistil, že když si podobného rozpoložení, jako bylo toto, nebude všímat, věci se ještě zhorší. Uměl si představit Harryho vnitřní rozhovor, který se v něm bude odehrávat do nekonečna, dokud nevybuchne a jeho myšlenky z něj nevyletí nějakým naprosto nepředvídatelným směrem.

Když kolem něho Harry procházel pro svůj šálek čaje, postavil se a zastavil ho. Zvedl mu bradu, aby se nemohl věnovat svému otravnému zvyku studovat podlahu, usmál se na něj, popřál mu dobré ráno a políbil ho. Potom mu položil ruce na ramena a zeptal se: „Dělá ti něco starosti, Harry?“

Mladý muž pokrčil rameny, ale výraz nejistoty v jeho tváři zůstal.

Co Harry nedokázal vysvětlit ani sobě, byl smutek, který cítil, když se probudil v prázdné posteli a musel sám absolvovat celou ranní hygienu v koupelně. Stalo se to jen jednou, včera, ale opravdu se mu líbilo být hned časně zrána se Severusem. Společné sprchování bylo naprosto úžasné a jemu se líbila ta intimita, již při tom zakusil. Harry chápal, že něco takového nebude zažívat každý den, ale doufal, že si to zopakují. Díky tomu se začal také opět cítit nejistě ohledně svého těla. Možná byl Severus včera večer tak nespokojený, že se nedokázal druhý den ráno na něj ani podívat - musel vstát, obléknout se a odejít z ložnice dřív, než se Harry probudil a odhalil své hubené tělo?

Severus neměl ani ponětí, co se děje v Harryho nádherné hlavě, ale pamatoval si na nehodu s Kamenem srdce. Harry se domníval, že Severus zahodil jeho dárek, poté, co ho našel ležet na podlaze, a byl opravdu překvapen, když se Severusovi podařilo mu vysvětlit, že Kámen nosil po celou dobu na krku a musel ho nešťastnou náhodou strhnout v tu noc, co se zběsile pokoušel odstranit si Znamení zla, aby mohl odpovědět na Volání. Se štěstím, jaké Severus obvykle měl, se Harry právě teď snažil sám sebe přesvědčit o něčem, co naprosto popíralo včerejší večer.

Severus pevně a přesto jemně stiskl Harryho ramena. „Ještě jednou ti děkuji, že jsi včera přišel na naši speciální večeři, Harry. Byl to moc příjemný večer. Myslíš, že bychom to mohli brzy zopakovat?“

Harry si viditelně oddechl. Severus se musel držet, aby nezačal oslavovat to, jak rychle uhodl důvod jeho rozrušení. Harry potřeboval ujištění, a on mu ho dal! Protože Harry váhal s odpovědí na jeho otázku, zapředl „Hmmmm?“ a zvedl mu hlavu, aby si ukradl další polibek. Když se po tomto slastném přerušení oddělili, Harry šťastně přikývl.

Snídaně ve Velké síni probíhala jako každou sobotu. Určité množství studentů zůstalo v pátek v noci dlouho vzhůru a nyní vrávoravě přicházeli sníst cokoliv, co se nacházelo přímo před nimi. Jiní studenti byli zase nadšení. Vzhledem k tomu, že většina vyučovacích hodin v týdnu byla zrušena, se tento den nijak nelišil od všech předchozích, ale pořád byla sobota ráno a to ho činilo něčím speciálním. Ron byl tišší než kdy jindy a Hermiona byla trochu podrážděná, ale Neville byl více než z jejich mlčení nervózní z odpoledního čajového dýchánku se svou babičkou. Harry byl rád, že Neville měl pořád co dělat ve sklenících, protože to aspoň trochu odvádělo jeho pozornost někam jinam. Když si válečníci ze Zimních zemí všimli, jak moc profesorka Prýtová věří Nevillovi ohledně péče o rostliny a o všechny bradavické skleníky, několik z nich se s ním přišlo poradit, jaké rostliny vybrat pro jejich znovu obnovené farmy. Jak Neville, tak bojovníci s překvapením zjistili, že mají společné zájmy, a jakmile rozdělil práci motákům, strávil s válečníky nějaký čas shromažďováním rostlinných řízků, které si budou moci vzít s sebou domů.

„Musím jít nahoru překládat. Chce jít někdo se mnou?“

Ron se rozhodl, že si půjde zalétat - venku byl nádherný den a jemu chyběly chvíle nespoutanosti strávené na koštěti, ale Hermiona se k němu ráda přidala. Charlie se musel na několik hodin vrátit zpět do Rumunska. Věděl, že rozptýlení udrží Draca v lepší náladě, zatímco bude pryč. Navrhl proto, aby se Draco k Harrymu a Hermioně přidal, a ten po krátkém váhání souhlasil.

Albus všem zaměstnancům školy potvrdil, že vyučování se obnoví v pondělí. Pro všechny ředitele kolejí to byla vítaná úleva. Většina starších studentů někde pomáhala, buď ve škole nebo v ministerských týmech, ale mladší žáci pobíhali kolem a bylo nutné na ně neustále dohlížet. Potřebovali také vyřešit, jak nadále podporovat Ministerstvo kouzel a zároveň připravit studenty na jejich závěrečné zkoušky - NKÚ a OVCE.

Po snídani se Severus připojil k Albusovi, aby s ním prodiskutoval některé věci, které mu řekl Harry předchozí večer.

Když se usadili do svých křesel, Albus za svým stolem a Severus v jednom s opěrkami na druhé straně stolu, rozhovořil se Severus o svých obavách. „Harry se mi svěřil s několika dalšími záležitostmi týkajícími se havranů - jak mu pomáhají se soustředit na věci, jež si vyžadují jeho pozornost v určitém čase nebo ho na ně upozorňují. A také jsme se bavili o jeho schopnosti vidět životní cestu. Pokusí se ověřit, jestli může stezku života vidět pokaždé, když si to bude přát. Řekl mi, že zatím se cesty před ním objevily samy, a když jsem se ho zeptal, jestli si ty vize může podle libosti přivolat, souhlasil, že se pokusí zjistit, jestli to může nějak ovlivnit. Co si, Albusi, myslíš, že to znamená?“

„Hodně jsem o tom přemýšlel, chlapče. Obávám se, že tu jsou jisté souvislosti mezi tím, co se děje nyní a tím, co se stalo před patnácti lety, když se Voldemort pokusil Harryho zabít. Při uvolnění energie, když se Avada Kedavra odrazila od Harryho, se přenesly některé Voldemortovy síly a schopnosti do Harryho, například hadí jazyk. Možná je to stejný případ.“

„Ale ta exploze, když Harry ukradl Odinovo oko, to byl pouze explodující kámen, ne mocný čaroděj poslaný mimo svou existenci!“

„Ano, ale vzpomeň si, Severusi, Odinovo oko bylo pokládáno za jeho skutečné levé oko, obětované u Mímovy studny1), výměnou za Mímovu moudrost. Mohlo klidně v sobě obsahovat Odinovu magii. Není možné, aby se při uvolnění energie, která provázela zničení Odinova oka, přenesla část Odinovy magie do Harryho? To by vysvětlovalo, proč se mu zjevují havrani jako dva důvěrníci a proč najednou má schopnost vidět věci spojované s Odinovou moudrostí.“

„Domníváš se, že se jedná o blahodárný přenos nebo o něco, co by mohlo Harrymu způsobit potíže? Zejména když už se to jednou stalo?“

„Uvažuj - dokonce i moc, kterou získal od Voldemorta, Harrymu nezpůsobila problémy. Pouto mezi nimi se vytvořilo pravděpodobně ve stejnou chvíli, ale domnívám se, že s předáním sil nesouviselo. Harry je hadí jazyk, no a co - je to jen dovednost, kterou získal a kterou předtím neměl. Není to ani dobré ani špatné, prostě to jenom je. Je možné, že tohle je to samé. Nyní má přístup k některým vizím, které měl Odin, jednak havrany, kteří mu sdělují informace, jež sesbírají při svém létání po světě, a pak schopnost občas vidět vlákna osudu. Je vysoce pravděpodobné, že s postupem času dokáže tyto věci snáze kontrolovat, třeba zavolat havrany, když si bude přát je vidět nebo vyhledávat stezky osudu a ne jen pasivně čekat, až se mu ukážou. Opakuji, je to jen schopnost, kterou předtím neměl.“

Severus toto vysvětlení přijal. Sám strávil dost času přemítáním o tom, co to znamená, a dost ho to znepokojovalo. Vždycky si spojoval Odinovo oko s bitvami a se schopností donutit ostatní podrobit se vůli jeho vlastníka. Albus alespoň našel jiné hledisko, jež je třeba zvážit, které však nebylo tak děsivé. Harry už předtím vstřebal síly a musel to nějak zvládnout, a když se to teď přihodilo znovu, vyrovná se s tím rychleji. Rozhodně tohle bylo lepší než myšlenky, které ho až dosud mučily!

„Děkuji za rozhovor, Albusi. Tvoje pojetí je mnohem víc uklidňující než to, co mě napadlo jako první. Budu o tom víc přemýšlet.“

„Než odejdeš, Severusi, chtěl bych s tebou mluvit ještě o něčem jiném.“ Mladší kouzelník se se zvědavostí posadil zpět do křesla, ze kterého právě vstal.

„Od šéfredaktora Denního věštce mi dnes ráno přišla urgentní zpráva. Prohlásil, že lidé v kouzelnickém světě mají strach a proto cítí potřebu přidat sloupek o praktických obranných kouzlech.“

Tohle už Severus slyšel, a jak už jednou vysvětlil slečně Grangerové, průměrný kouzelník je naprosto nepoužitelný při obraně před čímkoliv temným, nebo možná ještě přesněji, při obraně proti čemukoliv. S rozmrzelým pohledem (který zvládal obzvláště skvěle) odpověděl: „Už zase! Albusi, víš stejně dobře jako já, že lidé dožadující se této informace jsou právě ti, kteří ji s největší pravděpodobností vůbec nevyužijí. Většina čarodějů na to prostě nestačí. Viděl jsi, co se stalo v Prasinkách!“

„Já vím, já vím. Nicméně v těchto mimořádných časech samotný pocit, že mají alespoň nějakou kontrolu či schopnost zůstat v bezpečí, pomůže lidem cítit se lépe, a kdo ví, někdo může zjistit, že je schopný se bránit, ocitne-li se tváří v tvář hrozbě. Abych řekl pravdu, raději bych do těchto článků přispíval, abychom se ujistili, že Denní věštec zveřejňuje věrohodné informace, než to přenechat někomu, kdo o věci vůbec nic neví, ale vydává se za odborníka.“

Severusovi se před očima vynořil obrázek Zlatoslava Lockharta, ale moudře se rozhodl to nezmiňovat.

„Myslel jsem, že bych o to mohl požádat Augustu Longbottomovou. Před mnoha lety byla bystrozorem a je to velice praktická osoba.“

Pokud si Albus myslel, že Severus bude něco namítat proti paní Longbottomové, protože on je přece v obranných kouzlech lepší, mýlil se. Severus toho měl na práci dost, děkuji pěkně, a pokud chce Albus dohnat polovinu zeměkoule k slzám tou odpornou neomaleností, kterou byla ta žena známa, je to jeho věc. „Jsem si jistý, že bude dobrým rádcem všem, kteří cítí potřebu pomoci v této oblasti.“

„Dobře, uvidíme, jestli bude ochotná se toho ujmout. Požádala mě o schůzku - hádám, že se teď nechce vracet domů. Připojíš se k Harrymu v jeho kanceláři dnes odpoledne?“ zeptal se Albus, zatímco se mladší kouzelník postavil. Severus přikývl a odešel se strohým pozdravem „Nashledanou, Albusi.“

Hned, jak vyšel z ředitelovy kanceláře, potkal madame Prýtovou doprovázenou mladou ženou, která mu byla povědomá. Domníval se, že je to Amarantha Ellisfordová, přinejmenším tak se jmenovala, když navštěvovala Bradavice. Měla docela ucházející výsledky v lektvarech, ale dávala přednost přísadám do lektvarů a většinu času trávila na bylinkářství. Přívětivě oběma ženám pokynul, když je míjel, a šel zkontrolovat Harryho.

Profesorka Prýtová představila Amaranthu Ellisfordovou-Savoyovou řediteli, který si okamžitě vzpomněl na její studentská léta a o několik vzpomínek se s ní podělil. „Albusi, paní Savoyová ke mně přišla s programem, který motákům, již se tu poprvé setkali s magií, umožní se obeznámit s naším světem. Dozvěděly jsme se, že příští týden začne studentům zase vyučování a mnoho dalších kouzelníků bydlících nyní na hradě bude pomáhat ministerstvu s kontrolou poškození a obnovou mudlovského světa, takže bychom rády nabídly nějaký večerní program po večeři, něco neformálního.“

Amarantha se přidala se svými nápady. „Pozvala jsem jednu motáckou ženu k sobě do stanu na oběd, protože ještě nikdy neviděla kouzelný prostor, a myslím, že se jí to líbilo. Naneštěstí jsem zavolala jednoho z mých domácích skřítků a ona omdlela.“ Albus přikývl - on, stejně jako všichni ostatní, slyšel o té nehodě. „Zůstávám na hradě se svými dětmi a budu pomáhat profesorce Prýtové ve sklenících. Ráda bych vypracovala přehled věcí z kouzelnického světa, které mohou vyžadovat vysvětlení, a našla někoho, kdo o nich promluví.“

„Paní Savoyová, to je ale ušlechtilý nápad! Máme nějaké prostředky, které používáme pro doručování pozvánek ke studiu dětem narozeným u mudlů, věřím, že profesorka Prýtová vás s nimi seznámí. Pokud si přejete tento program zavést, můžeme k tomu přizpůsobit jednu z učeben nedaleko Velké síně. Dejte mi vědět, kdy budete chtít začít a jak často budou lekce probíhat. Oznámím to při obědě a večeři v den první přednášky.“

Obě ženy byly nadšené ředitelovou podporou tomuto projektu; odešly z jeho kanceláře hluboce zabrané do rozhovoru o tom, co říci motákům jako první, jak to prezentovat a kdo by mohl být ochotný jim s tím pomoci. Ani si nevšimli malé ženy ve zvláštně vypadajících šatech a extravagantním klobouku stojící stranou v chodbě před ředitelovou kanceláří a obdivující výhled z okna. Jakmile slyšela, že odešly, otočila se a vešla k řediteli.

„Albusi, děkuji, že jste souhlasil se schůzkou tak narychlo.“

„Augusto, vidět vás je pro mě vždy potěšením,“ odpověděl ředitel, zatímco ji doprovázel ke křeslu u krbu. „Čaj? Citronové bonbony?“ Přikývla na obojí. Vzala si šálek černého čaje a na podšálek si položila několik bonbonů.

„Jednou musím zjistit, kdo je pro vás vyrábí, Albusi. Nikde jsem nesehnala tak dobré citronové bonbony jako máte vy.“ Starší muž při chvále jeho oblíbené cukrovinky zazářil. Vždycky se mu zdálo, že tuto vzácnost vnucuje lidem, kteří ji přijmou jen ze zdvořilosti, a byl rád, že našel někoho stejně nadšeného jako on.

Augustin pohled zvážněl, což vyvolalo Albusovu zvědavost. „Hodně jsem po Volání o všem přemýšlela, Albusi. Vždycky jsem věděla, že jsem silná čarodějka, a jako bystrozorka jsem se dokázala sama dostat z každé situace. Začalo to, když byl Grindewald u moci, krátce předtím, než jste ho porazil. Dělo se něco zvláštního. Většinu svých schopností jsem považovala za dané. Když se můj syn a snacha nemohli dále starat o mého vnuka, nepovažovala jsem za problém odejít z bystrozorského oddělení a převzít jeho výchovu. Ale teď je starší a brzy bude stát na svých nohou. Nemyslím, že bych chtěla být znovu bystrozorem. Vím, že mám na to schopnosti, ale to je hra pro mladé. Ale když jsem se při Volání dívala kolem sebe a přemýšlela o svém místě na světě, zjistila jsem, že přišel čas vystoupit a něco udělat.“

Oba dva pokračovali v rozhovoru, který nakonec trval více než hodinu. Diskutovali o dvou důležitých věcech, u nichž se shodli na výsledku. První z nich bylo, že Albus ihned po setkání odvedl paní Longbottomovou do Harryho kanceláře, aby ji představil Hermioně Grangerové.

Když Albus požádal Augustu o napsání článků do Denního věštce týkajících se praktických obranných kouzel, byla tím potěšená, ale požadovala, aby jí s tím pomáhal ještě někdo jiný. Psaní nebyla její silná stránka a v minulosti jí bylo několikrát řečeno, že její písemný projev je neotesaný a příliš hrubý. Požádala tedy o asistenci talentovaného studenta, který by její články přepsal živým a moderním stylem, pro čtenáře Věštce lépe pochopitelným. Byla potěšena tím, že Albus navrhl Hermionu, kterou Neville několikrát zmínil jako jednoho z přátel Harryho Pottera.

Přesně jak očekával, našli Harryho se Severusem, Hermionou a Dracem Malfoyem sedět u velkého stolu a pracovat každého na svém projektu. Harry potichu diktoval očarovanému brku, který přepisoval jeho slova na pergamen, zatímco četl starodávný text. Severus měl před sebou rozložené pergameny z Cechu výrobců lektvarů, ze kterých si dělal poznámky. Hermiona a Draco diskutovali nad hromadou svitků a knih. Paní Longbottomová byla potěšena nejenom tím, že si ji Harry z Volání pamatoval, ale že její přítomnost tam zmínil před ostatními. Při zdravení Draca Malfoye byla docela rezervovaná kvůli jeho rodinným vztahům k Bellatrix Lestrangeové. Hermiona se před starší ženou nekrčila - to bylo něco, co zanechalo dojem ve všech přítomných mužích. Měla radost z toho, že může pomoci paní Longbottomové s články do novin. Udělala místo u stolu hned vedle sebe a vyzvala ji, aby se připojila k ní a Dracovi při kontrole toho, na čem ona, Ron a Harry pracovali minulý rok.

Podle Severuse vypadal Albus mimořádně spokojený sám se sebou, když u nich zanechal paní Longbottomovou a vracel se do ředitelny.

- - - - -

Amarantha si našla volné místo vedle Petunie Dursleyové při obědě ve Velké síni. „Petunie, jsem tak ráda, že vás tu vidím! Moc mě mrzí, že vás můj domácí skřítek tak vyděsil! Mohla byste mi to odpustit? Jste už v pořádku?“

Petunie nebyla schopná dostat ze sebe ani hlásku, přemožená něčím z té palby slov mladší ženy. Když se nedočkala odpovědi, začala Amarantha po chvíli znovu mluvit.

"Právě jsme s profesorkou Prýtovou mluvily s ředitelem o tom, že bychom mohli zavést večerní program pro všechny, kteří jsou v magii noví. Cílem je uvést je do kouzelnického světa a obeznámit je s věcmi, které tu mohou vidět. Je to hodně vzrušující. Jsem si jistá, že účast přinese užitek všem. Vlastně bychom možná spolu mohly dnes odpoledne pracovat ve sklenících a popovídat si o tom, o čem si myslíte, že by mohlo nejvíce zajímat někoho nového v našem světě. Moc by nám to pomohlo.“

Právě v tu chvíli největší starostí Petunie bylo, že měla potíže udržet příbor - pokaždé, když uchopila vidličku nebo lžíci, ruka ji příšerně bolela. Poprvé si toho všimla těsně předtím, než ji propustili z ošetřovny, a požádala zdravotní sestru (nebo čím ta žena vlastně byla), zda by ji mohla prohlédnout - mohla se nějak poranit při pádu. Zatímco Petunie ani za mák nevěřila všemu tomu nesmyslnému mávání hůlkou, kterým tady zřejmě diagnostikovali problémy, zdravotní sestra neústupně tvrdila, že k žádnému zranění nedošlo. Protože ji ruka vůbec nebolela kromě případů, kdy se pokusila uchopit lžíci nebo vidličku, nebyla si Petunie vůbec jistá, co se vlastně děje. Občas přikývla mladé čarodějce, která ihned vycítila její nepohodlí, ale nepochopila důvod jejího rozrušení.

S mnohem jemnějším tónem řeči a chápavým pohledem se k ní naklonila. „Já vím, zvyknout si na jídlo tady může být docela náročné. Bradavičtí domácí skřítkové mají svůj styl vaření - velmi tučné a těžké jídlo, a pokud na to nejste zvyklá, může chvíli trvat, než se váš organismus tomu přizpůsobí. Jsem si jistá, že si za chvíli zvyknete.“

Když se Petunie chystala odpovědět, že nikdo, kdo není člověk, nemůže připravit opravdu chutné jídlo, uniklo jí hlasité říhnutí, které jí vysloužilo další soucitný pohled a poplácání po ruce. Tím se objasnilo, proč s ní mladší žena tak soucítí, a Petunie se cítila ještě hůř.

S bolestivým výrazem se vrátila ke sledování svého stříbrného příboru. Kolem právě procházel mladý muž, ze kterého se vyklubal Amaranthin rodinný přítel a kterého Amarantha pozvala, aby se k nim posadil. „To jsou už roky, Eustace! Vypadáš dobře. Řekni, pracuješ pořád v rodinné firmě?“ Mladý muž (kde proboha přišli jeho rodiče na jméno „Eustace“?) se posadil na místo, které mu Amarantha nabídla a kde na něj Petunie dobře viděla. Vypadal dost mile, i když trochu nafoukaně. Bylo zřejmé, že jeho šaty byly dost drahé - byly vyrobené na míru a z přepychové látky. Když už musí sedět s někým, kdo nosí to směšné oblečení, jež zde všichni preferují, tento muž na něm aspoň nešetřil penězi.

Amarantha udržovala konverzaci. Řekla Petunii, že Eustace Landon a její bratr byli přátelé na šermířské akademii, že je velmi často navštěvoval, ale pak odešel pracovat do rodinného podniku, ve kterém obstarával vysoce kvalitní přísady do lektvarů. Potom informovala Eustaceho, že Petunie je teta bradavického studenta, že právě zjistila, že má magii a teď se učí o kouzelnickém světě.

Eustace si všiml, že Petunie má problémy udržet příbor, a zeptal se na to. Neuměl vysvětlit, proč jí to činí potíže, protože jemu se příbor zdál být v pořádku, ale navrhl jí řešení. „Některé starobylé čistokrevné rodiny vůbec nepoužívají stříbrné příbory, místo toho používají příbory pocházející z mnohem starších dob, dříve než přišlo tohle zboží do módy.“ Vzal tenký nůž, který ležel vedle její ruky a nabídl jí ho. „Tohle je scramasax, dýka. Mnoho lidí považuje za slušné napíchnout jídlo na dýku a z ní ho sníst. S trochou praxe tím můžete krájet maso nebo jiné jídlo a pak nakrájené kousky napíchnout a sníst. Nemusíte vidličku používat vůbec a lžíci jen minimálně. Jenom buďte opatrná, abyste si nepořezala ústa.“

Petunii se značně ulevilo, že necítila v ruce žádnou bolest, když držela dýku, a poděkovala mladému muži za jeho radu. Soustředila se na zvládnutí tohoto nového kusu příboru, zatímco zbylí dva si povídali o svých rodinách, takže ji to zbavilo povinnosti přispívat do konverzace a tím i vlastně ušetřilo nepříjemných „situací“, pokud by měla nutkání vyjádřit své mínění o kouzelnickém světě. Mladý muž byl očividně ctižádostivý člověk, už jenom podle toho, jak zmiňoval různá jména, i když u většiny z nich neměla ani tušení, o koho se jedná. Byl nadšený tím, že se setkal s tím hrozným Snapem, Harryho manželem, a také se chlubil tím, že se setkal s Harrym Potterem. Jak se zdálo, to udělalo na Amaranthu dojem. Petunie byla příliš zaneprázdněná svými pokusy nabodnout malý kousek hovězího, aby to mohla nějak komentovat, ale alespoň protočila oči.

Po jídle se Eustace rozloučil s domýšlivým komentářem, že má schůzku s někým, jehož jméno Petunie nikdy neslyšela. Amarantha se na ni podezřívavě podívala, protože si všimla, jak protočila oči při zmínce Harryho Pottera a profesora Snapea. Zeptala se na to, když šly dolů ke skleníkům.

„Všimla jsem si, že jste protočila oči, když Eustace mluvil o setkání s profesorem Snapem a Harrym Potterem. Někdy trochu přehání s domýšlivostí a tak. Ale s ohledem na jeho rodinný podnik, setkání s jedním z nejproslulejších mistrů lektvarů na světě pro něj určitě bylo vzrušující, a samozřejmě, potkat se s Harrym Potterem - každý z kouzelnického světa by se s ním chtěl setkat. Proč jste tak zareagovala, když to Eustace zmínil?“

Petunie byla rozpolcená. Víc než cokoliv chtěla této mladé ženě říct, jak nenormální a nechutné jsou ty dvě zrůdy a jak Harry bledne ve srovnání s jejím úžasným Dudleym. Na druhou stranu jí bylo jasné, že její slova by doprovázely nepříjemné záchvaty nadýmání. Byla už tak dost ponížená tím, že ostatní věděli o jejím „problému“ a mysleli si, že je způsoben jídlem.

Zhluboka se nadechla. Nemohla se zbavit kyselého pohledu, ale snažila se o neutrální komentář. „Potter je můj synovec. Nevycházíme spolu. Se Snapem jsem se setkala jednou a to také neproběhlo moc dobře.“

Tak - řekla to - a uniklo jí jenom malé škytnutí. Nic víc! Její kyselý výraz se změnil v úlevný.

„Je to smutné, když spolu členové rodiny nevycházejí, Petunie. Ale byl to on, kdo vás sem vzal, neříkala jste to?“

Další hluboký nádech. „Ve skutečnosti mě a mou rodinu vyzvedli dva muži, kteří znali mou sestru ze studií v Bradavicích, a vzali nás sem. Já jsem byla jediná vzhůru. To také neproběhlo moc dobře.“ Fajn. Může to zvládnout. Musí si dávat pozor a opravdu neříkat, co si myslí, ale dokáže se kontrolovat natolik, aby její slova byla neutrální.

Amarantha moudře opustila téma Petuniiných vztahů s kýmkoliv, kdo by mohl být kouzelník, protože se zdálo, že všechny tyto vztahy „nebyly dobré“, jak Petunie neustále opakovala. „Takže, myslíte, že bych na večerních lekcích měla mluvit o hýbajících se obrazech a fotografiích? Co třeba o kouzelném prostoru?“

- - - - -

Přišel čas, kdy se měl Neville připojit k babičce na čaj. Udělal, co mohl, aby v sobě potlačil paniku, a šel podle instrukcí dolů do vestibulu Velké síně. Impozantní Augusta Longbottomová už na něj čekala, ignorujíc zděšené pohledy procházejících věnované vycpanému supovi na jejím klobouku.

Neville se sklonil, aby ji políbil na tvář. „Ahoj babičko. Doufám, že jsi na mě nečekala dlouho.“ Pokývla mu s malým úsměvem na jinak strohé tváři. Neville zadoufal - možná nemá vůbec problém, ačkoliv si neuměl představit, proč by se s ním chtěla vidět.

Augusta ho odvedla do malého salonku hned vedle vestibulu, o kterém si byl Neville jistý, že tam až donedávna nebyl. Byl zařízený jako salon u nich doma - beztvarý gauč, několik nepohodlných křesel, stolek s čajovou konvicí a příliš mnoho kapradin a jiných rostlin. Augusta je usadila a nalila čaj. Neville byl potichu, čekal, až začne mluvit jeho babička, což obvykle netrvalo dlouho.

„Udělala jsem několik rozhodnutí, která bych s tebou ráda probrala, mladý muži. Když jsem při Volání stála v kruhu, byla jsem pyšná a zároveň i zahanbená tím, že jsem se dostala do tak pozoruhodné skupiny. Cítila jsem, že musím najít něco, čím bych byla prospěšná našemu světu, ale nebyla jsem si jistá tím, co by mohlo být přijatelné. Nyní - v důsledku několika nedávných událostí - si myslím, že vím, co bych měla udělat.“

„Před mnoha lety jsem byla bystrozorem.“ Neville si nepamatoval, že by o tom jeho babička někdy hovořila, a jeho bezprostřední reakcí na toto prohlášení byla nervozita - opravdu plánuje - ve svém věku a v této době - vrátit se do tak nebezpečného povolání? Augusta zachytila výraz, který přeběhl po jeho tváři, a rychle dodala: „Nemám vůbec v úmyslu se do té práce vrátit, nedělej si starosti.“

Napila se čaje. „Moje kariéra bystrozora začala během velmi nebezpečných časů. Poslední velký temný čaroděj, Grindewald, právě povstával. Vyléval si svou zlost na našem i na mudlovském světě. Byl nelítostný a víceméně šílený. Chyběla mu chytrost a obratnost současného chlápka, který přišel na způsob, jak si k sobě připoutat následovníky a čerpat jejich sílu, ale i jen se svou vlastní mocí dokázal vytvořit chaos. Museli jsme využít všech našich schopností a být připraveni úplně na všechno, když jsme měli co do činění s Grindewaldem nebo jeho nohsledy. Pravidelně vyvolávali démony - ne to monstrum dávného démona, jako to udělal Raddle. Víš, opravdu musíš spojit sílu a moc mnoha kouzelníků, pokud chceš něco takového provést. Ale i ti menší démoni děsili lidi a zanechávali za sebou zkázu. Zjistila jsem, že jsem byla ve vypuzování nebo ničení těchto bytostí velmi dobrá. Docela zajímavá dovednost, ale pokračujme. Nemyslím, že bych slyšela o nějakém vyvolaném démonovi od dob Grindewalda, dokud jednoho nezavolal Raddle.“

„Myslím, že Harry použil jedno ze svých královských kouzel, aby ho vypudil, babi. Můžou obyčejní kouzelníci zahnat démony?“

„Obyčejní kouzelníci toho mohou udělat docela dost. Ne v takovém rozměru, jako Harry Potter se svým Královským vypuzením, ale můžeme udělat jiné věci, jak udržet náš svět v bezpečí. A ti nejsilnější z nás musí jít příkladem. Dnes ráno jsem se sešla s Albusem Brumbálem a nabídla mu, že zůstanu v Bradavicích a budu učit studenty a dospělé v doplňkových kurzech obranná kouzla a taktiku. Budeme zvát i hosty ze zahraničí. Zdá se, že Raddle znovu objevil některá dlouho zapomenutá kouzla temné magie, která mnoho mladších kouzelníků a čarodějek nezná a nikdy o nich neslyšeli. Já tuhle magii znám a vím, jak se jí bránit. Nemusím být schopná bojovat, ale můžu to naučit další, a to je to, co jsem Albusovi nabídla a on to přijal.“

Neville byl na svou babičku pyšný. Vlastně byl na ni pyšný vždycky, i když mu naháněla strach a někdy ho přímo děsila, ale tohle bylo jiné. Dojalo ji, že byla mezi Zavolanými a už to před ním několikrát zmínila. Nikdy předtím ji neslyšel mluvit o svém povolání bystrozora, ale hádal, že to bylo kvůli tomu, co se stalo jeho rodičům. Nikdy si vlastně neuvědomil, že patří mezi nejmocnější kouzelníky na světě, a zjištění, že bojovala proti Grindewaldovi, bylo pro něj docela velkým překvapením.

„Babičko, rozhodla jsi se pro správnou věc. Máma a táta by na tebe byli pyšní. Sám brzy ukončím Bradavice, je tedy nejlepší čas, abys šla za věcmi, které pro tebe něco znamenají. Je naprosto úžasné, že chceš pomáhat tímto způsobem. Jsem na tebe opravdu hrdý.“

Houževnatá stará čarodějka si musela otřít oči kapesníkem, který vytáhla ze svého rukávu. Neville byl její chloubou a radostí už od té doby, co se narodil, a zvláště pak v době, kdy ho vychovávala, protože jejího syna a snachu nenávratně zranila ta Lestrangeovic ženská. Bylo jí jasné, že chlapci nebyla starostlivou matkou, ale dělala, jak nejlépe mohla, a proto ji potěšilo, že je její vnuk na ni pyšný.

„Albus mě také požádal, abych psala do Denního věštce články o praktických obranných kouzlech a podobně, a budu na tom pracovat s tvou kamarádkou Hermionou Grangerovou. Potkaly jsme se dnes ráno v kanceláři pana Pottera. Ukázala mi některá z kouzel, která našla v minulém roce.“

„Ano, Harry říkal, že ho naučila všechna ta královská kouzla. Našla o nich zmínku ve svých knihách, ale ona a Ron je nedokázali provést, jenom Harry. Je to legrační, viď, že většina čistokrevných, kteří jako děti slyšeli všechny ty pohádky, je považovali za legendu, ale ji napadlo je vyzkoušet.“

„Je to velice bystrá mladá žena. Hledala s mladším Malfoyem v těch starých knihách zapomenutá kouzla, která by se dala využít. Její výzkum mi pomůže s mými kurzy a některá kouzla by mohla být také dostatečně jednoduchá pro čtenáře Denního věštce. A Neville, chci, abys mi v hodinách také pomáhal. Budeš mým asistentem.“

Nevillovo zděšení, které se během rozhovoru s babičkou postupně vytrácelo, se vrátilo v plné síle. „Ale.. ale.. babi - nemůžu učit! Nemám tvé schopnosti, a pravděpodobně ani nemůžu - “

„To je nesmysl, chlapče. Jsi Longbottom a je nejvyšší čas, aby ses předvedl. Půjde ti to dobře.“

- - - - - - - - - - - - - - - - - -

Poznámka autorky:
Děkuji dead feather za nápad školy nebo kurzů pro motáky, kde by se seznámili s kouzelnickým světem.

Poznámka překladatele:1) Mími je vodní bůh severské mytologie, který střežil pramen moudrosti pod jedním z kořenů stromu Yggdrasilu. Jednou Ódin zatoužil napít se z pramene. Výměnou za své levé oko tak získal nesmírnou moudrost.

 Vášeň - 87. kapitola

Odjezdy a příjezdy - 89. kapitola

 

Komentáře   

0 # Odp.: Zpátky do práce - 88. kapitolasisi 2018-03-02 19:12
Jsem všemi deseti pro jakékoliv vyučování motáků, neformální večerní setkání a organizovanou práci ve skleníku, kuchyni, dílnách ministewrstva, na ošetřovně, či v laboratoři.
Já vím, že toto není originál od Josephíny D., ale ještě pořád to jde. Hlvně, že se Harry a Severus lépe poznávají.
Děkuji za překlad. kámen i Pokračování jsou ff poklad.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

Vyhledávání

Štítky