Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 5
NejhoršíNejlepší 

Autor:  Matsubara Washiru
Páry:  žádné
Varování:  humor
Shrnutí: Jedno špatně vyslovené slovíčko a co z toho vzešlo.



Blížil se konec března a slunce už mělo skoro letní sílu. Studenti Bradavické školy jakoby se nedokázali rozhodnout, jestli už jsou prázdniny nebo ještě trvá škola. Bylo je možno potkat všude jinde, jen ne ve studovnách nebo v knihovně. I ve Velké síni Bradavického hradu bylo tou dobou jen pár studentů, a i ti byli duchem spíš za velkým hradním oknem než u svitků a knih rozházených tu a tam po stolech.

U nebelvírského stolu seděli jen Harry s Ronem a Hermionou. Harry s Ronem hráli kouzelnické šachy a Ron se stále marně pokoušel zasvětit Harryho do zákonů pohybu šachových figurek po hrací desce. Hermiona si četla ve velké, v černé kůži vázané, knize s vyrytým názvem na deskách: „Magie středního Devonshiru se zvláštním ohledem na skřetí subkulturu Chastrefieldských blat a rašelinišť“ a nervózně si natáčela pramen vlasů na ukazováček.

„Tak nemůžeš!“ Zakřičel zrovna na Harryho jeho bílý kůň, když se s ním snažil postoupit o tři políčka šikmo.

„Proč ne? Vždyť jsi mě to tak učil.“ Podíval se Harry nechápavě na Rona.

„Učil, to jo. Ale ne takhle. Kůň jde vždycky do el. Takže sice šikmo, ale vždycky do el. Tři políčka, dvě políčka. Tak jak se to snažíš udělat ty, může jít jenom střelec.“

Harry zabořil čelo do dlaní. „Já se to snad nikdy nenaučím. Každá figurka se chová jinak a já mám vymýšlet tři - čtyři tahy dopředu co mají dělat. Jak to mám zvládnout?“

„No, spíš šest - sedm tahů dopředu, ale jinak je to jako normálně v reálu. Tady se taky chová každý jinak a ty musíš zvládnout život mezi nimi, ne?“ Ron byl pyšný na to, že je v něčem lepší než Harry. Byl to ale kamarád a tak se ho snažil naučit z šachového umění co možná nejvíc. Párkrát píchl ukazováčkem doprostřed šachovnice, aby zdůraznil svou příští úvahu: „Navíc, když zvládneš šachy, pomůže ti to v boji s Ty-víš-kým.“

„Jak asi? Vyzvu Voldemorta na šachový turnaj a on se potrhá smíchy? Nebo jak to myslíš?“

„Neříkej to jméno! Víš, že to normální lidi nesnáší.“ Ron naštvaně sklapl krabičku od šachů, do které se mezitím ve strachu z vysloveného jména schovaly všechny figurky. „A neubližuj mým panáčkům!“

„Přestaňte si hrát jak malí kouzelníčci a najděte si něco užitečného ke čtení, když se nám tak rychle blíží zkoušky.“ Hermiona, která považovala šachy za ztrátu času, se durdila, že si kluci hrají v době, kdy by se mohli učit.

„Blíží se zkoušky?“ Harry se nechápavě podíval na Hermionu. „Vždyť ty jsou až na konci ročníku. Nebo ne?“ Obrátil se na Rona pro podporu.

„Jo, a to je ještě skoro půl roku.“ Ron byl evidentně na jeho straně a nehodlal si kazit příjemný den učením.

„Jednak je to už za necelé tři a jednak je to o půl roku blíž, než na začátku školy. Strašně se nám to krátí. Už tak to těžko zvládáme.“ Přesto, že měla v hlase známky hysterie, Hermionina logika byla neotřesitelná. Proti tomu se opravdu nedalo nic namítat. Ron jenom protočil oči a schoval šachy do tašky.

„Co to máš za knížky?“ Hermiona si poprvé všimla, že vedle Harryho na stole leží dvě zjevně často používané knížky a zarazilo ji, že si je nemůže vybavit. „Ty neznám. Určitě nejsou z knihovny. Odkud je máš?“

Ron s úžasem v očích zíral na Harryho. „To koukám! Ty fakt máš knížky, které Hermiona nezná? Co to je?“

„Ty mám ještě z… od Dursleyů.“ Říkat svému bydlišti v Kvikálkově domov se nikdy nenaučil, ale nějak to vyplývalo z logiky věty. „V mudlovské škole jsme měli v poslední třídě informatiku. Byl to jeden z mála předmětů, který jsem měl rád. Byl to tak trochu útěk do jiné reality. Tohle jsem používal na procvičování programovacího jazyka.“ Vzal do ruky knížku, která ležela nahoře. „Tohle je Algol, a tohle…“ Ukázal na druhou. „To je Fortran. Občas je ještě otevřu. Nemyslím, že mi to k něčemu bude, ale nechci to úplně zapomenout. Když si v nich listuju, odpočinu si od problémů tady, ve škole.“

Ron na něj pořád zíral a vůbec netušil, co si má o tom myslet. „Ty víš, o čem to tady mluví? Ty jsi přece vyrůstala mezi mudly, ne?“ Zeptal se Hermiony, ale nepřestal přitom třeštit oči na Harryho.

„Jasně! Už jsem o tom slyšela. Mezi mudly to není moc rozšířené. Někteří z nich dokonce považují lidi, kteří to ovládají za šamany nebo tak něco. Je to opravdu ojedinělá schopnost.“ Hermiona se dívala na Harryho se směsí obdivu a znepokojení.

„Šamany? O těch jsme se učili v dějinách čar a…“ Ron se zarazil a podíval se někam za Harryho. „Co je? Co na nás tak čučíš?“

Harry se otočil a uviděl Ernieho Macmillana jak strnule stojí mezi stoly Nebelvíru a Mrzimoru a vyděšeně na něj zírá. „Co je Ernie? Snad ještě pořád nevěříš těm povídačkám o Zmijozelově dědici?“

Ernie se ani nehnul, jen v očích bylo vidět ještě víc hrůzy.

„No tak, běž, kam jsi šel před tím, než si nás začal šmírovat.“ Ron mávl hůlkou. Ozval se slabý třesk a ze špičky hůlky se vyvalil chomáč jisker. Pak hůlkou udělal ve vzduchu několik kliček a jiskry se rozlétly do stran, kde se rozprskly do barevného ohňostroje. Tohle kouzlo se naučil od dvojčat a rád se s ním při každé příležitosti chlubil.

Slabý třesk ohňostroje probral Ernieho z transu. Vyděšeně začal couvat, dokud se nesvalil přes lavici u Mrzimorského stolu. Chvilku se motal v hábitu, pak se vyhrabal na nohy a utekl z Velké síně.

„Teda, Ernie Macmillan byl vždycky tak trochu magor, ale tohle…“ Ron se zase obrátil na Hermionu. „Co´s to povídala o šamanech?“


* * * * *

O chvíli později se Ernie Macmillan klepal strachy v nepoužívané školní učebně a kolem něj stáli profesoři McGonagallová, Snape a Lockhart, na kterého Macmillan narazil, když vyběhl z Velké síně. Lockhart nadmíru vyděšeného Ernieho zavedl do této místnosti a snažil se zjistit, co tak děsivého mohl v bradavické Velké síni zažít. Jeho pokusy uklidnit Ernieho vedly pouze k tomu, že student byl teď na pokraji zhroucení a přivolaní profesoři jen těžko dávali dohromady příčinu jeho duševního stavu.

Do místnosti vstoupil Brumbál a rozhlédl se po přítomných.

„Tak copak se to tu děje?“ Usmál se na Ernieho a ukázal na židli u nejbližší lavice. „Posaďte se, pane Macmillane, a v klidu nám povězte, co se vám přihodilo.“

Ernie se v Brumbálově přítomnosti opravdu pomalu uklidnil. Pořád měl sice v očích děs, ale teď tu byl ředitel Brumbál a další profesoři a pokud sem Potter vtrhne, snad se jim ho podaří zastavit. Sedl si na židli, kterou mu ukázal Brumbál a po chvilce ticha začal vykládat.

„To Potter, pane řediteli. Nejenže má hadí jazyk, ale teď ještě…“ zaváhal, ale po chvíli si dodal odvahy. „Právě jsem potkal Pottera ve Velké síni. Vykládal zrovna Grangerové a Weasleymu, že před tím, než nastoupil sem, do Bradavic, studoval nějakou…“ chvíli si nemohl vzpomenout, ale pak si vybavil: „Informantiku.“

Profesoři se na sebe zmateně podívali. „Cože to studoval?“ Snape chytil Ernieho za rameno. „Opakujte to.“

„Informantiku. A díky tomu má…“ Ernie se nejistě rozhlédl kolem sebe, jako by čekal, že odněkud vylétne Harry Potter a na místě ho rozsápe na kusy. Pak se podíval Brumbálovi přímo do očí a potichu dořekl. „Díky tomu má pogromovací jazyk.“

V místnosti se rozhostilo ticho, ve kterém doznívala Macmillanova slova. Pak se profesorka McGonagallová obrátila na Brumbála. „Slyšel jste to, Albusi? Víte o co jde? Můžete nám to vysvětlit?“

Brumbál si pohladil svůj dlouhý bílý vous a zavrtěl hlavou. „Obávám se, Minervo, že v tomto případě pro vás nemám žádné vysvětlení. O informantice nebo pogromovacím jazyku slyším poprvé. A, se vší skromností, to už něco znamená. Vůbec netuším, o jakou oblast magie by mohlo jít.“

Všichni se zase obrátili na Ernieho Macmillana. „Co přesně jste slyšel a viděl? Popište nám to.“ Brumbál se na něj soustředil tak, že se Ernie znovu rozklepal.

„No, povídal o té informantice a ukazoval Grangerové a Weasleymu nějaké knížky.“

„Knížky? Jaké knížky? Jak vypadaly?“ Snape s novým zájmem udeřil na Macmillana. Knížky v rukou Harryho Pottera, o které se navíc zajímá Weasley, to už samo o sobě mohl být závažný problém.

„Vypadaly jako knížky...“ Ernie si uvědomil, jak idiotsky jeho odpověď musela znít. „Vypadaly jako učebnice, jen na nich byly znaky, které jsem nikdy před tím neviděl. Ani v hodinách, kde se učíme číst runy, nic takového nemáme.“ Ernie se zarazil, jakoby se snažil na něco vzpomenout. Pak rychle dodal. „Na těch knížkách byly i nápisy normálním písmem. Na jedné bylo napsáno algol a na té druhé fortran.“

Zlatoslav Lockhart vytušil v nastalé situaci příležitost pro sebe a přistoupil o krok blíž.

„Pogromovací jazyk? Ano! s tím jsem se už setkal. Narazil jsem na to při své populární cestě po přední Asii. Dávná perská černá magie. Magie z těch nejtemnějších. Zabíjí jediným slovem. To, co viděl tady pan Macmillan, to je jedna z nejstrašnějších kleteb. Ale vyslovuje s to trochu jinak.“ Na chvíli se odmlčel a pak s důležitým výrazem ve tváři pronesl: „Al-gol-for-tran!“ Chvíli nechal doznít to strašné slovo a pokračoval: „Ano, děsivá kletba. Celé vesnice vyvražděné jediným slovem. Já sám…“ Opět se odmlčel, aby zesílil pozornost posluchačů. „Já sám jsem se touto oblastí magie tenkrát podrobně zabýval. Odmala jsem měl vlohy pro pogromovací jazyk a během své cesty po přední Asii jsem se v tom zdokonaloval pod dohledem největších mágů v oboru. Ovšem, když jsem si uvědomil, jak temná je ta magie, samozřejmě jsem svá studia ukončil... Ale i tak jsem považován za znalce v tomto oboru. Určitě bych panu Macmillanovi mohl poskytnout některá ochranná kouzla proti tomu, čemu byl vystaven. Je to ovšem značně složitá soustava zaklínadel, a pokud si přečtete, mnou připravovanou, knihu Sám proti kletbám nejtemnějším zjistíte, že to pro mne bude velice nebezpečné. Jestli dovolíte, půjdu se do svého kabinetu připravit.“ Lockhart je chvíli významně pozoroval a sledoval, jaký na ostatní udělal jeho proslov dojem. Největší obdiv viděl v očích Macmillanových. Ještě chvíli se nechal omývat obdivem a pak se otočil a s vlajícím pláštěm odešel z místnosti.

„Tak, to bychom měli.“ Povzdechl si Brumbál a chvíli se díval za odcházejícím Lockhartem. „Nicméně, i přesto bychom měli zjistit, co to vlastně Harry dělá.“ Pak se obrátil na Ernieho a položil mu ruku na rameno. „Pane Macmillane, to co jste právě zažil je velice důležité a všichni učitelé na této škole, včetně mne, to budeme řešit. Ovšem…“ Brumbál se odmlčel a upřeně se mu zahleděl do očí, stisk jeho ruky na Ernieho rameni zesílil. „Je životně důležité, abyste o všem, co jste viděl nebo slyšel, pomlčel. Neříkejte nikomu, opakuji nikomu nic o tom, co zaznělo v této místnosti. A teď…“ Brumbál spustil ruku z Ernieho ramene a do tváře i očí se mu vrátil dobrácký úsměv. „Teď se vraťte na svou kolej a odpočiňte si. Můžu vás ujistit, pane Macmillane, že Bradavice jsou stále ještě bezpečné.“


* * * * *

Ernie Macmillan seděl ve společenské místnosti Mrzimorské koleje a většina studentů, kteří v této koleji studovali, se shromáždila kolem něj.

„Tak dělej, povídej, co se stalo. Ještě jsi nám nic pořádně neřekl.“ Dorážel na něj Josh McUlrich, který seděl na židli přímo před ním, a studenti kolem něj souhlasně zamručeli. Všichni chtěli vědět, co se stalo tak vážného, že Ernie po příchodu do Mrzimorské společenské haly omdlel.

„Když… já nesmím. Sám Brumbál mi to zakázal.“ Macmillan se tvářil nešťastně a snažil se ovládnout rostoucí potřebu podělit se s ostatními o to, co právě zažil. Na jednu stranu se bál porušit Brumbálův zákaz, ale na druhou, chtěl všem vyprávět příběh, kde sám byl dramatickou postavou.

„Brumbál? Přímo Brumbál ti to zakázal?“ Joshovu zvědavost, stejně jako zvědavost všech ostatních tím Ernie ještě posílil. „My ti rozumíme, ale uvědom si, že jsme tvoje kolej. To je něco jako rodina a Brumbál, na rozdíl od nás, není tvůj příbuzný.“ Joshova logika byla dost krkolomná, ale Erniemu to jako výmluva pro porušení Brumbálova zákazu stačilo.

„Všichni víte,“ začal „že Harry Potter má hadí jazyk! Támhle Justin to zažil na vlastní kůži.“ Pozornost všech se na chvíli přenesla na Justina Finch-Fletchleye, ale pak se zase všichni obrátili k Erniemu. „No a já jsem zjistil, že je všechno mnohem, mnohem horší. To, že je Potter dědicem Salazara Zmijozela a že umí štvát na lidi zabijácké hady je sice strašná věc, ale kdyby k něčemu došlo, tak učitelé tady na škole by si s tím poradili. Ale s tím, co jsem zjistil teď, si neví rady ani Brumbál.“

Společenská síň se zaplnila halasem a dohady nad tím, co právě Ernie řekl. Za chvíli nebylo v té vřavě slyšet vlastního slova. Josh McUlrych vylezl na židli a snažil se všechny uklidnit, ale moc se mu to nedařilo. Sáhl proto do kapsy a vyndal z ní měchuřinu mladého třaskavce. Jakmile se měchuřina dostala na světlo, s ochromujícím třeskem praskla, až celá místnost zavibrovala. Všichni ztichli a vyděšeně zírali na Joshe.

„Zatraceně! Co to bylo?“ Ernie, který byl výbuchu nejblíže, se držel za uši a snažil se kopnout Joshe do holeně.

„To mám od Finnigana z Nebelvíru. On se ve výbuších opravdu vyžívá. A tady…“ Poplácal se po kapse. „Mám ještě jednu. Když tu budete takhle pořvávat, tak se nikdy nedozvíme, co se vlastně stalo. Takže, vy mlčte a nechte Ernieho mluvit a ty si jich nevšímej a pokračuj.“

Všichni se zase usadili na židle a do křesel a Ernie pokračoval. „Tak teda… Jak jsem říkal. Harry Potter, kromě toho, co už o něm víme, studoval někde v Persii temnou informantiku a…“ Na chvíli se odmlčel, aby zvýšil drama okamžiku a pak pomalu dodal: „má pogromovací jazyk.“

Mrzimorskou společenskou místnost opět zaplavil šum. Josh vstal a významně si položil ruku na kapsu. Všichni rychle ztichli a Josh se obrátil na Ernieho. „Co´s to povídal? Co, že to má?“

„Má pogromovací jazyk! Nikdo z profesorů, ani ředitel Brumbál, netuší co to je. Jenom profesor Lockhart věděl, o co se jedná. Je to prostě třída! Říkal, že kdo má tuhle schopnost, dokáže jediným slovem vyvraždit celou vesnici. Taky říkal, že zná obranná kouzla a že by dokázal ty vesničany zachránit, ale že se o tom masakru dozvěděl pozdě a že tam dorazil, až když byl Potter pryč a nic se nedalo dělat.“ Ernie se nechal unést svým vyprávěním a vylezl na židli, na které dosud seděl. „Byli tam Brumbál, Snape a McGonagallová a nevěděli, co mají dělat. Bylo vidět, jaký mají strach. Jenom profesor Lockhart okamžitě věděl, co se má udělat. Říkal, že pro mne udělá nějaká protikouzla a ochrání mě před Potterem. Určitě ho přemůže a dostane ho do Azkabanu. Vždyť je to masový vrah!“

Mrzimorská síň se zaplnila takovým povykem, že druhou měchuřinu třaskavce už nikdo neslyšel.


* * * * *

Brzo se po škole rozneslo, že Harry Potter má pogromovací jazyk, proti kterému je hadí jazyk a z toho plynoucí schopnosti, čajíčkem pro malé kouzelníčky před spaním. Od ucha k uchu se nesla příšerná kletba Al-gol-for-tran a s ní i obraz zmasakrované perské vesnice. Dokonce i studenti z Nebelvíru se s Potterem přestávali bavit a když někdy zachytil jejich pohled, vyděšeně se od něj odvraceli. Několikrát si všiml, že raději obešli celé hradní nádvoří, než aby prošli kolem něj. Harry to pořád připisoval báchorkám o Zmijozelově dědici a nehodlal se tím zabývat. Hermiona, ani Ron také nic netušili. Ani s nimi se totiž část studentů, hlavně ti z Mrzimorské koleje, nechtěla bavit. Byli to přece nejbližší kamarádi Toho-co-má-pogromovací-jazyk a tak se i jich hodně studentů bálo.

Ernie Macmillan, všude kam se hnul, nosil teď na krku zlatou větvičku Juniperus communis, o které tvrdil, že je to ochranný amulet od profesora Lockharta. Kdykoliv se blížil k Potterovi, namířil na něj svou větvičku a něco si mumlal pod nos. Fakt, že ho Potter ignoruje, byl jasným důkazem mocné magie větvičky. Většina studentů z Mrzimorské koleje obdivovala jeho odvahu a snažila se ho přimět k tomu, aby od profesora Lockharta získal další větvičky i pro ostatní. Zlatoslav Lockhart se vyhříval na výsluní obdivu, aniž by tušil jeho původ. Na kletbu Al-gol-for-tran i pogromovací jazyk už dávno zapomněl a momentálně řešil zapeklitý problém s vlasovým kondicionérem.

Všechno prasklo až před famfrpálovým zápasem se Zmijozelem. Kapitán zmijozelského družstva Flint si u madame Hoochové stěžoval, že nikdo ze Zmijozelu nechce do zápasu nastoupit. Všichni se bojí, že je Potter zabije tou kletbou Al-gol-for-tran. Každý přece ví, že Potter má pogromovací jazyk. Zmijozelské družstvo se zápasu zúčastní pouze pod podmínkou, že Nebelvír nastoupí bez chytače nebo že profesor Lockhart opatří všechny ze Zmijozelu ochrannou magií zlaté větvičky.

Harry seděl na lavici nebelvírského družstva a netrpělivě vyhlížel Wooda, který byl odvolán na poradu u madame Hoochové. Wood se vrátil asi za čtvrt hodiny a v jeho pohledu Harry neviděl nic dobrého.

„Tak jsme prohráli z pravidel, bez zápasu. Nedá se nic dělat.“ Wood stál před svým družstvem a vypadal, že každou chvíli bouchne jako tlakový hrnec.

Harry mu ten výbuch ulehčil. Vyskočil z lavice a dožadoval se vysvětlení. „Jak prohráli? Vždyť zápas vůbec neproběhl. Co je to zase za podraz?“

Wood, spokojený s tím, že má důvod bouchnout na Harryho, zařval: „Žádnej podraz! A pokud ano, tak jenom z tvé strany! Proč jsi nikomu nic neřekl? Mohli jsme se na to alespoň připravit.“ Pak si uvědomil, že mluví s Tím-kdo-má-pogromovací-jazyk a rychle se začal omlouvat. „Hele, Harry, já to tak nemyslel. Jenom mě to prostě naštvalo, jako všechny tady.“ Rozhlížel se po družstvu s prosbou o pomoc v očích. „Že jo.“ Nikdo se na něj nepodíval. Všichni sklopili zrak k zemi.

Harry je chvíli sledoval, jednoho po druhém a začalo v něm sílit podezření. „Tak počkat! Co se to tady děje? Tohle mi musíte vysvětlit.“

Všichni mlčeli až se Fred Weasley podíval Harrymu do očí, ale hned zase pohledem uhnul. „Harry, nedělej, že o ničem nevíš. Všechno už dávno prasklo. Všichni ví, že jsi studoval temnou informantiku.“ Harry na něj zíral a netušil co je to za blábol. „No přece, že máš pogromovací jazyk.“ Fred se díval někam do trávy vedle Harryho bot a čekal, jak to dopadne. Jestli ho Harry sejme hned nebo, díky starému kamarádství, celá ta věc nějak vyšumí.

„Co to blábolíš, Frede? Jaká informantika? Jaký pogromovací jazyk? Copak se tady všichni zbláznili? Co se to tady…“

„Harry Potter!“ uslyšel Harry za sebou hlas profesorky McGonagallové. Prudce se otočil a díval se jí do očí. „Pottere, vy a …“ přenesla zrak na nebelvírskou tribunu a dodala: „pan Weasley a slečna Grangerová půjdete se mnou.“

„Co se to děje, paní profesorko? Já…“

„Mne se neptejte, Pottere. To už jde mimo mne. Teď se budete zodpovídat jiným.“ Dívala se na něj pořád stejně, ale Harry, ke svému údivu, v jejích očích zahlédl stín strachu.

Když k nim dorazili z nebelvírské tribuny Ron s Hermionou, chtěl jim Harry říct, co se tu odehrálo. Profesorka McGonagallová ho ale předešla: „Tak jste tu všichni. Jdeme!“ a hůlkou mávla k hradu.

Wood se za nimi díval, dokud se neztratili za zátočinou cesty ke škole. Pak se otočil ke svému družstvu a se slabou nadějí v hlase je vybídl: „Tak… Teď, když jsme se zbavili Pottera, můžeme, i když bez chytače, nastoupit k zápasu. Je lepší prohrát zápas než dopadnout takhle. Já si s madame Hoochovou promluvím. Třeba nám to ještě dovolí. Co říkáte?“

Fred ho násadou svého koštěte klepnul do hlavy. „Ty jsi ale kretén, Woode!“


* * * * *

Tou dobou se Harry, Ron a Hermiona s profesorkou McGonagallovou blížili k hradu. Harry vztekle počítal, jak si Nebelvír stojí ve famfrpálovém poháru, když tak ostudně přišli o body. Ron si v duchu lámal hlavu s tím, proč u každého průšvihu, ke kterému ve škole dojde, musí být právě oni tři a Hermiona přemýšlela, jestli je už konečně vyhodí ze školy.

Těsně před tím než došli k mohutným vstupním vratům je profesorka McGonagallová zastavila. Otočila se na Harryho a s vážným výrazem ve tváři mu oznámila: „Nevím, co přesně vás tam, Pottere, čeká, ale situaci kolem vás přijel řešit sám Kornelius Popletal, ministr kouzel. Má sebou několik elitních bystrozorů včetně obávaného Pošuka…, tedy…Alastora Moodyho. Taky tam bude za školní radu Lucius Malfoy a samozřejmě ředitel Brumbál. Dál se toho bude účastnit náš učitel obrany proti černé magii Lockhard a profesor Snape, který…“ Trochu zaváhala, jakoby nevěděla jak vyjádřit myšlenku. „Který má s černou magií své zkušenosti. Pottere, ať už si myslíte, že díky svým informantickým schopnostem máte navrch nebo ne, tam ve Velké síni, to je silný kalibr i na vás. Dávejte pozor, jak se budete chovat a co jim řeknete.“

„Paní profesorko, já vůbec netuším, co se tady děje. Od rána mám pocit, že se celý svět zbláznil.“ Harry rozhodil ruce a pak si prsty obou rukou vjel do vlasů. „Nebo že jsem se zbláznil já.“

„Ten pocit má občas každý, Harry. Občas každý.“ Povzdechla si profesorka McGonagallová a mávnutím hůlky otevřela mohutná hradní vrata.

Velká Bradavická síň vypadala zcela jinak, než ji Harry znal. Tři kolejní stoly byly uspořádány do čtverce, jehož čtvrtou stranu uzavíral učitelský stůl. Čtvrtý kolejí stůl přepažoval místnost a vypadal, že je připraven pro publikum. Zatím za ním seděli jen kolejní duchové Sir Nicholas, Šedá dáma, Mnich a Krvavý Baron. Uprostřed čtverce stolů stála jakási ohrádka se židlí. Celá místnost se utápěla v temnotě, jen prostor kolem stolů byl osvětlen pochodněmi. Na učitelském stolu, před Brumbálovým křeslem stála mohutná svíce. Velké hradní okno zakrývala obrovská ministerská zástava a vedle ní, vždy dva a dva po obou stranách, vysely kolejní prapory. Prapor Nebelvíru byl, oproti ostatním, spuštěn o dva lokty níž. Kromě kolejních duchů nebyl v místnosti nikdo. Ron a Hermiona byli z té scény k smrti vyděšení, a Harry, ač nerad, musel uznat, že cítí totéž. Profesorka McGonagallová je zavedla ke stolu, kde obyčejně sedávala Zmijozelská kolej a přešla k protějšímu, kde zůstala stát za první z židlí, které nahradily dlouhé lavice.

Do Velké síně důstojně vstoupil pan Filch v slavnostně zaprášeném hábitu. Zastavil se deset kroků ode dveří a dva kroky ustoupil stranou, pak s patosem zavolal: „Povstaňte, soud přichází!“

Všichni v síni se zvedli ze svých židlí a sledovali průvod, který pomalu procházel vstupními dveřmi. Jako první vstoupil Alastor Moody a svým okem v mžiku obhlédl celou síň. Když nezahlédl žádné zjevné nebezpečí, trochu zklamán přešel podél pravé stěny k učitelskému stolu. Za ním vstoupil Lucius Malfoy a s náležitou pompou také on přešel ke svému místu. Za Malfoyem vstoupil do síně ministr kouzel Kornelius Popletal v slavnostním soudním hábitu s baretem. I on pomalu a důstojně došel ke křeslu uprostřed učitelského stolu. Za ministrem do síně vklouzlo asi dvacet bystrozorů a rozestavěli se podél stěn. Jako poslední do síně vešli Brumbál s Lockhardem následováni Snapem. Nikdo z nich nemněl potřebu svůj vstup nějak dramatizovat a tak trochu pokazili velkolepý dojem z celého zahajovacího ceremoniálu. I když na Lockhardovi bylo vidět, že se v tom jen s velkým úsilím podřizuje vyšší autoritě. Všichni za učitelským stolem se posadili na své židle, ministr do Brumbálova křesla. Pak špičkou hůlky zapálil mohutnou svíci před sebou a do ticha prohlásil: „Toto soudní přelíčení považuji za zahájené! Posaďte se.“

Ještě, než si kdokoliv v síni stačil sednout, vztyčil se Brumbál ze svého místa a vzal si slovo.

„Chtěl bych upozornit, že i přes okázalé zahájení a poněkud přehnanou výzdobu síně, za kterou vděčíme naší školní radě,“ Brumbál se mírně uklonil směrem k Luciusi Malfoyovi, „nejedná se tady o žádné soudní přelíčení, ale pouze o vyšetření naléhavé stížnosti některých členů správní rady Bradavické školy.“ Brumbál se opět uklonil směrem k Luciusi Malfoyovi, který už začal nahlas skřípat zuby. „Proto, například, není ani důvod, proč by měl prapor Nebelvírské koleje viset o dva lokty níže než ostatní, jak tomu bývá při vyšetřování vysoce závažných přestupků studenta té které koleje.“ Brumbál mávl rukou a prapor Nebelvíru se vznesl na úroveň ostatních. „Také si myslím, že bude lépe si na celou věc pořádně posvítit, aby se nám nějaký důkaz nezakutálel pod stůl.“ Další mávnutí rukou a zavřené okenice na všech oknech Velké síně se doširoka rozevřely a celou místnost zalila záře odpoledního slunce. „Dále předpokládám, že tady budeme jednat delší dobu a pořádně nám vyschne v krku. Takže…“ Potřetí mávl rukou a před každým se objevil tuplák máslového ležáku. „No, a nyní můžeme přejít k projednávání našeho malého problému.“

„No… ano. Tedy… v zásadě máte Brumbále pravdu, ale původní stav více odrážel postavení ministerstva v kouzelnickém společenství a zároveň závažnost té… situace, kterou tu máme řešit.“ Celé shromáždění teď vypadalo spíš jako pivní společnost od Tří košťat v Prasinkách a Popletal to považoval za další znevážení svého postavení a autority ze strany Brumbála.

Také Malfoy, vzteky zarudlý v obličeji, střílel na Brumbála nenávistné pohledy. Celá složitá příprava scény, která neměla nikoho nechat na pochybách o jak temný a závažný případ jde, teď přišla vniveč. Už jen chybělo, aby je Brumbál všechny přenesl do cirkusového šapitó. Jen co ho to napadlo, měl Malfoy pocit, jakoby slyšel uvnitř své hlavy Brumbálův pobavený hlas: „Jak inspirativní myšlenka, Luciusi!“ Rychle se na něj podíval, ale Brumbál vypadal, že se zcela soustředí na svitky pergamenu na stole před sebou. Malfoy sledoval Brumbála a přemýšlel, jestli je skutečně schopen tak hluboko proniknout lidem do mysli nebo jestli se to jen jeho černé svědomí ozvalo Brumbálovým hlasem. Nemohl se rozhodnout, co je horší, jestli to, že má Brumbála v hlavě nebo to, že má svědomí, byť jakéhokoliv odstínu. Z  řešení tohoto, vpravdě malfoyovského dilematu ho vytrhl nervózní Popletalův hlas.

„Luciusi, znovu opakuji, z čeho obviňuje školní rada pana Pottera?“

Lucius Malfoy důstojně povstal a chvíli čekal, než dozní ozvěna Popletalova hlasu. V nastalém tichu se mírně uklonil směrem k ministrovi kouzel a silným hlasem zahájil svou pečlivě připravenou řeč.

„Pane ministře…, řediteli Brumbále…, přítomní profesoři… Školní rada tohoto staroslavného vzdělávacího ústavu, této školy čar a kouzel, vznáší, mou osobou, obvinění proti přítomnému Harrymu Jamesi Potterovi ve věci nepřípustného užívání kouzel nezletilým kouzelníkem a to kouzel té nejtemnější magie, magie informantiky. Dále ho viní z provozování černé magie ve zdech této školy a to proti bezbranným studentům a zároveň z šíření znalostí získaných při studiu této magie mezi jím vybrané studenty. Dále z přechovávání předmětů zasvěcených informantice a provozování zrůdných rituálů jejich prostřednictvím. Dále ze zlovolného užívání pogromovacího jazyka, jako jednoho z nejnebezpečnějších nástrojů informantiky. Na závěr ho školní rada viní ze zločinu nejtěžšího - vyvolání pogromu a vyvraždění nevinných obyvatel známé perské vesnice děsivou kletbou, jejíž jméno se ani neodvažuji v této společnosti vyslovit. Školní rada je, mou osobou, připravena dokázat svá tvrzení svědeckými výpověďmi důvěryhodných svědků a hmotnými i nehmotnými důkazy, které hodlá předložit. Školní rada zároveň požaduje, aby toto zasedání, pravomocí jemu svěřenou ministerstvem kouzel, ochránilo kouzelnické společenství před řáděním nebezpečného zločince tím, že pana Pottera separuje v Azkabanském vězení na dožití a přetrhlo tím přadeno skutků nejtemnějších.“

Dojem z Malfoyovi řeči byl skutečně ohromující. Dokonce i Harry měl chuť si od sebe odsednout. Otočil se na Rona s Hermionou, aby zjistil, jaký na ně Malfoy udělal dojem. Ron se od něj podvědomě odtahoval, div nespadl na Hermionu. Ta se hryzala do špičky jazyka, jak to dělávala vždy, když se úporně snažila vzpomenout si na některou načtenou informaci. Harry se podíval na profesorku McGonagallovou u protějšího stolu. Ani ta se na něj nedívala. Jen urputně sledovala kamennou dlažbu podlahy někde uprostřed mezi stoly. Harry se najednou cítil velice osaměle, opuštěně. Z  depresivních myšlenek ho vytrhl Brumbálův hlas.

„Děkuji za názor školní rady, pronesený osobou Luciuse Malfoye.“ Harry si všiml, že profesoru Snapovi, který seděl vedle Brumbála, zacukal koutek úst. Proti své vůli k němu na chvíli pocítil závan sympatií, ale pak se zase soustředil na Brumbála.

Obvinění vznesená školní radou proti Harrymu jsou vážná, skutečně vážná, a je třeba je pečlivě prošetřit. Ovšem hovořit už nyní o zločincích nebo dokonce o Azkabanu, je, obávám se… předčasné. Jako první krok, bychom si měli ujasnit, co to vlastně informantika je a jaká je podstata pogromovacího jazyka. V posledních týdnech, vlastně od doby, kdy se nám pan Macmillan svěřil se svým zážitkem, jsem se tomuto tématu věnoval velice pečlivě a do pátrání jsem zapojil i některé z mých dobrých přátel. Výsledky našeho pátrání jsou… nulové. Spojili jsme se i se znalci skřetí magie, magie domácích skřítků a elfí magie, které, jak známo, jsou značně odlišné od magie kouzelníků. A… opět nic. Dokonce ani na odboru dějin a archivnictví našeho ministerstva nikdo nebyl schopen nalézt jedinou zmínku o vyvraždění nějaké perské vesnice tou záhadnou kletbou a to přes to, že si vyžádali rešerše v Bagdádu a Tripolisu. Nakonec z toho mám pocit, že o informantice a pogromovacím jazyku nikdo mimo zdi této školy nic neslyšel. Měli bychom si ujasnit, jestli jsme se tu sešli kvůli skutečnému problému nebo kvůli bájím a pověrám.“ Brumbál se usadil na své místo za učitelským stolem a přes měsíčkové brýle se podíval na Malfoye.

Ten okamžitě vyskočil a zaútočil na Brumbála: „Nevím, řediteli Brumbále, proč jste zbytečně utrácel tolik času a energie své i pracovníků ministerstva, když přímo ve svém profesorském sboru máte znalce nad jiné povolaného a dokonce očitého svědka? Proč tyto otázky nepoložíte svému učiteli obrany proti černé magii profesoru Lockhartovi?“

Když Zlatoslav Lockhart uslyšel své jméno, zamával odmítavě rukama. „P-p-proč já? Co já mám společného s informantikou nebo pogromovacím jazykem? Já jsem tady jenom jako poradce. Jako učitel obrany proti černé magii. Ne jako svědek. Mne s tím nespojujte.“

Brumbál překvapeně povytáhl obočí. „Ale Zlatoslave! Vždyť to jste byl přece vy, kdo tvrdil, jaké má zkušenosti s pogromovacím jazykem. Vy jste tvrdil, že jste studoval informantiku a že jste byl svědkem vyvraždění té vesnice.“

Lockhart se kroutil jako červík na háčku a snažil se najít cestu z trapné situace.

„Eeé… Já… Ale božínku, to jste všechno špatně pochopili. Já jsem nemluvil o sobě. Já jsem jen říkal, že jsem o tom slyšel. Že učitelé, u kterých jsem studoval, o tom slyšeli. Ale já… Kdepak! Copak někdo, kdo vypadá tak dobře jako já, by mohl studovat černou magii. Ne! Určitě ne.“

Kornelius Popletal seděl ve svém křesle, hlavu zabořenou v dlaních rukou, kterými se lokty opíral o stůl. „Já jsem zmaten! Může mi tu někdo vysvětlit, co se děje? Tak existuje informantika a smrtící kletba nebo ne? Dopustil se tady pan Potter vůbec něčeho? A proč tu tedy všichni sedíme?“ Ministr kouzel byl zjevně zmaten víc, než je u něj obvyklé.

„Pane řediteli! Pane řediteli!“ v nastalém rozpačitém tichu se slabý hlásek Hermiony rozléhal Velkou síní jako trolí řev. Hermiona se vytahovala ze svého místa a ruka se jí ve vzduchu třepetala, jako by se hlásila při vyučování. „Pane řediteli, já vám to, myslím, mohu vysvětlit.“

Brumbál se na ní podíval a káravým hlasem, který ovšem vůbec nekorespondoval s úsměvem v očích, ji mírně opravil. „Slečno Grangerová, při tomto zasedání se vždy obracejte jen na pana předsedajícího. Tedy na ministra kouzel.“ Pak se odmlčel a tázavě pohlédl na Popletala. „Nicméně si myslím, že pokud máte k celé věci nějaké vysvětlení, rádi si ho vyslechneme i bez obvyklých formalit. Kornelie?“

Popletal jen mávl rukou a tak se všichni soustředili na Hermionu.

„Pane řediteli…éé…pane ministře…“ Chvíli zmateně těkala z Brumbála na Popletala a zpátky. Pak se očima soustředila na hořící svíci před Popletalem a pokračovala: „Myslím, že vím, jak k celému tomu nedorozumění došlo.“

Lucius Malfoy při slově nedorozumění znechuceně odsykl koutkem úst.

Hermiona se už nenechala znervóznit a pokračovala: „Na začátku jsme ani já ani Ron a ani Harry netušili, proč se toto zasedání koná. Když jsem ale v průběhu jednání slyšela o informantice a o smrtelné kletbě, vzpomněla jsem si, že jsem v poslední době o tom, mezi studenty, občas něco zaslechla. Ovšem, nevěnovala jsem tomu pozornost. Člověk má tolik předmětů a tolik úkolů, tolik se musí učit na zkoušky a tak málo máme času než…“

„K věci, slečno Grangerová! k věci.“ Profesor Snape byl netrpělivý, jako všichni v místnosti, ovšem na rozdíl od nich, neměl problém skočit Hermioně do řeči a v půlce věty utnout její litanie.

„A-ano, pane profesore. Tedy… Asi před měsícem jsme seděli já, Ron a Harry ve Velké síni a Harry nám vyprávěl, jak ještě na mudlovské škole studoval informatiku…“

„Ha! Slyšíte?!“ Lucius Malfoy vyskočil ze svého místa a prstem na ni ukazoval. „Právě doznala, že Potter skutečně studoval informantiku!“

„Ne informantiku, pane Malfoyi, ale informatiku. Informatika je mudlovská věda o informacích a jejich strojovém zpracování. To jsou věci, které jim pomáhají žít bez magie. No a Harry tuto vědu studoval. Pogromovací jazyk je ve skutečnosti programovací jazyk, to je sled instrukcí pro zpracování informací a kletba Al-gol-for-tran není kletba, ale názvy dvou programovacích jazyků, algolu a fortranu, o kterých má Harry dvě knížky. No a Ernie Macmillan, který nás při tom poslouchal, to nepochopil a všechno popletl. Z  toho pak vzniklo to nedorozumění. Je to všechno jasné a logické, že?“ Hermiona se s nadšeným úsměvem rozhlédla po Velké síni.

Všichni vypadali, jako by je právě zasáhla kletbou Al-gol-for-tran.

Jako první se vzpamatoval Brumbál a párkrát zamrkal. „Tedy… Slečno Grangerová, pochybuji, že je v této síni někdo, kdo alespoň částečně pochopil, co jste právě řekla. Myslím, že především školní rada, bude vyžadovat poněkud… srozumitelnější výklad.“

Vedle Hermiony se zvedl Harry. „Pane profesore. Toho vysvětlování se ujmu já.“ Harry obešel stůl a došel k ohrádce se židlí mezi stoly. „V poslední době jsem skutečně zaslechl pár věcí, které mě měly upozornit na to, že se děje něco nedobrého, ale já jsem je ignoroval. Měl jsem hlavu plnou úplně jiných věcí. Takže to mohu napravit až tady. Jak říkala Hermiona, informantika ani pogromovací jazyk skutečně neexistují. Jsou to jen součásti umění, které ve světě čar a kouzel nemá obdoby. Proto se to tak těžko vysvětluje. Dokonce i většina mudlů má problém tyto věci pochopit. Ale ujišťuji vás, v žádném případě to není nebezpečné pro kohokoliv ať už v Bradavicích nebo kdekoliv jinde.“

„Řeči, řeči a zase jenom řeči!“ Lucius Malfoy se nechtěl vzdát tak slibné šance na odstranění Harryho Pottera. „Jak nám to chcete dokázat? Jak nás chcete přesvědčit?“

Harry stál bez hnutí na svém místě a zoufale se snažil vymyslet způsob, jak dokázat, že informatika není nebezpečná.

„No Harry, třeba nám něco z té… informatiky ukaž.“ Brumbál se snažil Harrymu pomoci i když vůbec netušil, co od něj může čekat.

„Jak vám mám něco ukázat, bez…“ Harry se zarazil a pak se otočil k učitelskému stolu zády. Vytáhl hůlku a mávl s ní do rohu mezi stoly. „Tabula scholastica!“ Ozval se zvuk, jako když praskne mýdlová bublina a v místě, kam ukazoval hůlkou, se objevila černá školní tabule. Před ní se ve vzduchu vznášela křída. Harry udělal pár kroků k tabuli, uchopil křídu do ruky a napsal:

DECLARE A INT

DECLARE B INT

DECLARE HARRY FUNCTION

HARRY SUM A B

RUN HARRY

PRINT HARRY VALUE

Harry se podíval k učitelskému stolu a pochopil, že to vzal za špatný konec. Opět nikdo nic nechápal a navíc vypadali, že mu věří čím dál míň. Pomoc přišla z nečekané strany, od profesora Snapea. „Tomuhle, pane Pottere, nerozumíme. Zkuste nějaký praktický příklad. Zkuste nám třeba říct v tom vašem programovacím jazyku, jak byste přemohl Pána Zla.“

Harry na něj chvíli zíral a pak pokrčil rameny. „Jak už jsem říkal. Informatika není nebezpečná. Nelze s ní nikomu ublížit. Ale, čistě teoreticky…“ Přistoupil opět k tabuli a křídou začal psát.

KILL FILE C:\VOLDEMORT\LIFE.VOL

Jakmile oddálil křídu od tabule, projela mu jizvou na čele neskutečná bolest. Jako by mu někdo vrážel do hlavy rozžhavené hřeby. Padl na zem a svíjel se v křečích, pomalu pozbýval vědomí, blížila se smrt. Najednou křeče i bolest zmizely a Harry mohl zase vstát ze země. Trochu se zapotácel a tak sedl si na židli v ohrádce mezi stoly. V tom uslyšel vyděšený hlas profesorky McGonagallové: „Albusi - Potter! Podívejte se na Harryho!“ Harry se prohlédl, jak jen to šlo. Pořád ale neviděl nic, co ji tak vyděsilo. Rukama si sáhl na hlavu, jestli na ní něco nevyrostlo. V dlaních ale ucítil je své nepoddajné vlasy. Pak rukama přejel čelo a obličej, ale ani tam nenahmatal žádný výrůstek nebo deformace. Pak si to uvědomil. Aby se ujistil, ještě jednou se dotkl své jizvy na čele. Nebyla tam. Prudce zvedl hlavu a podíval se na Brumbála. Ten stál za stolem, o který se opíral rukama a nevěřícně zíral na Harryho. Za Brumbálem pomáhal profesor Lockhart Snapeovi ze země. Ze Snapea se ještě kouřilo. Vlasy měl slepené smrtelným potem a obličej bílý jako křída, kterou Harry stále ještě svíral v prstech. Harry pochopil, že Snape před chvílí prožil něco podobného jako on sám. Snape odstrčil Lockharta a přistoupil ke stolu. Podíval se Harrymu do očí a ten si uvědomil, že to už také pochopil.

Brumbál chytil Snapea za rameno. „Severusi, co se vám stalo? Co se to stalo s vámi oběma?

Snape se na Brumbála kysele usmál. Pak si roztrhl rukáv hábitu na levé ruce a ukázal Brumbálovi čisté předloktí. „Tohle se stalo, Albusi. Pán Zla je mrtev!“

 

 

KONEC

Vyhledávání

Štítky