Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 4
NejhoršíNejlepší 

Autoři:  Zuzka a Kája
Páry:   HP/Smrtijed
Varování:  pre-slash
Shrnutí:  Neočekávané spojenectví a neočekávané přiznání.

 

Když člověk nemá strach, je to blázen.
Když strach má a dokáže ho přemoci, je to hrdina...

 


Harry věděl, že nebýt „přátelského“ Smrtijeda, který se v jednu chvíli téměř přitiskl zády k jeho zádům a svými přesnými údery působil v řadách svých, teď již bývalých, druhů značné škody, už by byl dávno po smrti.

Tato bitva se ukázala být největším omylem v celé válce proti Voldemortovi. Původní Snapeova informace byla přesná. Jak ohledně místa a času, tak ohledně síly Voldemortovy armády. Ještě teď si Harry vybavoval, jak Snape vypadal, když to přišel na ústředí Fénixova řádu sdělit. Tehdy Harry spolkl všechny kousavé poznámky, které pro něj vždy měl. Ta tvář, ten výraz. Nikdy nezapomene, co tenkrát viděl. Snape měl strach. Přímo hmatatelný. Přesto, když tichým hlasem informoval Minervu o Voldemortových plánech, měl se k odchodu. Když míjel Harryho opřeného o futro dveří do kuchyně, tak zvláštně se na něj podíval. Ano. Měl strach. Harry najednou také. Ne z Voldemorta, ne ze své smrti. Měl strach o něj, o Snapea. Jejich vztah se od školních dob příliš nezměnil. Rozhodně ne navenek. Harry ho pořád neměl rád, ale dokázal připustit, že Snape je sice hajzl, avšak dojde-li na lámání chleba, ví, kde je jeho místo. Časem si Harry uvědomil, že si Snapea v mnoha ohledech váží. A v mnoha také ne. Zvláštní. Když se ke Snapeovi přestal chovat jako idiot, přestal se k němu Snape chovat jako k idiotu. Ne, že by to bylo příliš vidět. Když teď Snape odcházel, pocítil Harry nepřekonatelnou touhu ho zadržet. Sice se okamžitě pokáral, vždyť kdyby se teď Snape k Voldemortovi nevrátil, bylo by to všechno zbytečné. Nicméně pořád se nemohl zbavit dojmu, že něco není v pořádku. Že se něco ošklivě nepodařilo. Následoval Snapea až ke krbu. Než vstoupil do krbu, Snape se znovu podíval na Harryho. Tíha toho pohledu přiměla Harryho zamrkat. To aby se zbavil podivně palčivého pocitu v očích. Pak v uctivém gestu sklonil hlavu. Slov nebylo zapotřebí.

Jak už bylo řečeno, informace byla přesná. Jenže se ukázalo, že tábor bojovníků proti Voldemortovi není jednotný. Harry by se z toho vztekl. To, že se stáhlo ministerstvo a tím i většina bystrozorů, vlastně očekával. Jenže i někteří z těch, kterým věřil, zaváhali. Co hůř, nikomu o tom neřekli. Až když měli v bitvě zasáhnout, ukázalo se, že nejsou na svých místech. Proti Fénixovu řádu a jeho spojencům tak stála velká přesila. Harry doufal, že přežije. Ani ne tak kvůli své povinnosti stran bezžití Voldemorta, jako spíš kvůli rozhovoru se zrádci, který si rozhodně nechtěl nechat ujít. Svou smrt rozhodně nepovažoval za důvod, proč si s nimi nepopovídat, přesto by raději zůstal naživu. Smrtijedů bylo jako much. Jednoho zabil, dva se postavili na jeho místo. Harryho lidé byli ušetřeni „drobných“ poranění díky lektvaru přežití, který se nakonec podařilo vyrobit Jamie ze třetího ročníku. O Snapea se tehdy pokoušel infarkt. Takový lektvar a vyrobí ho nějaká mrňavá Nebelvírka! Možná to nějak souviselo s tím, že tahle mrňavá Nebelvírka měla skvělého učitele a několik kamarádů mezi jednorožci. Tři kapky krve jednorožce není, pravda, mnoho, ale když potřebujete lektvar pro celou armádu, je na místě kotlík dávno nestandardní velikosti. Jednorožci se, k překvapení všech, spojili a každý věnoval svou krev. Na mýtině u Rowenina pramene to tu noc vypadalo jako na mudlovské transfúzní stanici. To o tom dobrém učiteli pronesl Ron. Jistě tím nic nezamýšlel, už vůbec ne zahubení Snapea, ale ten skutečně vypadal, jako že nastala jeho poslední hodinka. Tohle od Weasleyho skutečně nečekal. Prostě šok! Jenže ani lektvar přežití není všemocný. Před Avadou neochrání. Naštěstí používání zakázaných kleteb je pro útočníka poměrně namáhavé a nelze metat jednu Avadu za druhou. Jen to zachránilo bojovníky protivoldemortské armády před okamžitou záhubou. A pak také oddíl motáků, kteří se do bitvy zapojili s maximální vervou a nasazením. Voldemortovy vojáky kosili zbraněmi, které mohli ovládat. Poctivá olověná kulka nikdy není na škodu a, je-li dokonce odlita ze stříbra, zastaví i vlkodlaka.
Přesto jich bylo málo a Harry viděl příliš mnoho mrtvých. Věděl, že jediný způsob, jak to zastavit dřív, než všichni zemřou, je konečně zabít Voldemorta. Jenže Smrtijedi na něj dotírali ze všech stran, jako by vycítili, k čemu se odhodlal. V jednu chvíli ho málem zahubil Zabini starší. Jen čísi ruka, která jej prudce strhla stranou, ho dostala bezpečně z trasy smrtící kletby. Podíval se, kdo že ho to zachránil. Vděčně se usmál na smrtijedskou masku a otočil se, s ještě větším zápalem, proti ostatním Smrtijedům. Ti byli vývojem situace poněkud zaskočeni, zmateni, avšak brzy se zorientovali a přizpůsobili. Útočili teď i na bývalého Smrtijeda. I to krátké zaváhání však stálo život několika z nich. Harry cítil, jak mu velký kámen spadl ze srdce. Už nedoufal, že Snapea ještě někdy uvidí. A teď tu byl a kryl mu záda. A Harry jemu. Bojovali společně, tak, jako by celý život nedělali nic jiného. Byli dokonale sehraní, chvílemi to až Harryho mátlo.

Společnými silami, rovněž za pomoci zbytků Brumbálovy armády, prorazili kruh, kterým byli dosud sevřeni. Obtížně se vyhýbali mrtvým, sami si jen v rychlosti zaléčili několik lehčích poranění. Když se postava v masce obrátila k Harrymu s hůlkou v ruce, rozhodně to nebyl nejlepší pocit. Pak ale přestala téct krev a Harry měl dokonce pocit, že zaslechl něco jako tlumený smích.
Sotva si trochu vydechl, chytil ho Smrtijed za ruku. Harrymu se to sice nějak nezdálo, ale brzy pochopil, kam ho táhne. Jistě, Voldemort se bitvy neúčastnil. Nechal své lidi, aby za něj umírali. Proto byl svému průvodci vděčný, že mu ukázal, kam jít.
A také že mu pomáhal čistit chodby, kterými se blížili k Voldemortovi. Bylo skvělé mít s sebou někoho, kdo to tu znal. I tak utržili oba nějaká zranění, naštěstí to nebylo tak vážné, aby nemohli jít dál.

Harryho dost překvapilo, jak proběhlo toto setkání. Díky zničeným viteálům to už nebyl ten Voldemort jako dřív. A Harry měl neodbytný pocit, že on to ví. Poprvé se přestal ovládat v okamžiku, kdy je uviděl. Až po chvíli Harry pochopil, že ho nepřekvapil ani tak jejich příchod, jako spíš...
„Ty?!“ otočil se na Harryho průvodce, který sice nic neříkal, ale v mžiku zlikvidoval posledního člena Voldemortovy osobní ochranky. Ten vypadal, jako že se morálně rozložil. Tedy, pokud by nějakou morálku měl. Harry předpokládal, že bude zase diskutovat a snažit se hrát o čas. Ale Voldemort ho překvapil. Vlastně se ani nijak zvlášť nepokusil bránit.
Čekal, že se něco takového stane. V okamžiku, kdy Voldemort umíral, začalo se něco dít i s jeho lidmi. Zřejmě byli ke svému pánu tolik připoutaní, že je stahoval s sebou. I Harryho průvodce se se zaúpěním zhroutil k zemi. Přiběhl k němu. „Teď nesmíš umřít, Severe,“ přemlouval ho. Smrtijed sebou trhl, ale kromě dalšího zaúpění nevydal ani hlásku. Harry ho bezradně pozoroval. Pak, byl to jen okamžik... Jejich oči se setkaly...

Harryho zklamání bylo obrovské. Zavrávoral, aby našel oporu a nespadl, opřel se o Smrtijedovo předloktí. Jeho dlaň tak zakryla odporné Voldemortovo znamení. Podvědomě si Harry uvědomoval, že se Smrtijed přestal svíjet, přestal úpět a jen rychle oddechoval. Harry nereagoval. Nechtěl otevřít oči, nechtěl vidět pravdu. Ale nakonec to udělal.
„Kde je Severus?“ zeptal se unaveně.
„U mě doma,“ zazněla tichá odpověď.
Vcelku zajímavá odpověď, že. Může znamenat cokoli. Ale tón, jakým byla vyslovena, vzal Harrymu všechny naděje. „Je...“ začal přesto.
„Mrtvý...“
Kousl se do rtů, aby nevykřikl. Nebo nezaúpěl. Nevěděl, co spíš. Ale snažil se ublížit si a odvést tak bolest jinam.
Oba se nadechli, aby něco řekli, ale v tu chvíli vběhl dovnitř Remus. Harry si přikázal zaradovat se, že je Remus živý. „Dokázal jsi to!“ vykřikl Remus a přiskočil blíž. Pak se zarazil, když viděl ležícího Smrtijeda. „Severe?“
Harryho pohled sklouzl na nic neříkající masku. „Je zraněný, Reme,“ řekl rychle, jak se náhle rozhodl. „Raději se s ním přemístím, než tady začne být příliš živo.“ Remus znepokojeně přikývl. Nic neříkal, když se Harry položil na ležící tělo a oba přenesl. Jen zůstal stát a zamyšleně se díval na teď již prázdnou podlahu. Pak udělal pár kroků blíž a pečlivě si prohlížel místo, kde maskovaný muž ležel. Rychle přidřepl, jak jeho pozornost něco přilákalo. Zvedl tu věc. Taková maličkost, vyloženě drobnost. Ale jemu řekla vše, co nikdy nechtěl vědět. Zvedl se. Prázdným pohledem zavadil o hromádku prachu, který zbyl z Voldemorta. Pomalu odešel.

Cítil, že to není on, kdo vede jejich společné přemístění. Ale nebránil se tomu. Ve skutečnosti to obdivoval. Po tom, co s ním udělal umírající Voldemort, se Smrtijed ještě dost držel. Poznal dům, do kterého se přemístili. Tedy, ne, že by tu někdy byl, ale kam jinam by ho také mohl přemístit? Následoval svého průvodce, podle jeho pohybů odhadoval, jak na tom je. Bídně. Nicméně dovedl Harryho do pokoje, kde, na bílé pohovce, ležel Snape. Harry se rozběhl k němu, ale Smrtijed ho zastavil. „Nedívej se na něj, Harry,“ řekl tiše a snažil se ho od mrtvého těla odtáhnout.
Jenže to by spíš zastavil hypogrifa. Harry se mu vytrhl ze slábnoucí náruče a vrhl se k pohovce. Merline! Slyšel, jak se za ním Smrtijed sesunul na podlahu. Možná by mu měl pomoci, ale nemohl se odtrhnout od mrtvého. Kdyby tohle věděl, jistě by to s Voldemortem neskončil tak rychle. Neotočil se, když zadal otázku života a smrti. „Ty?“
„Ne!“ ozvalo se rázně, jakkoli nebyl schopen se postavit na nohy. „Jen jsem dostal za úkol ho... uklidit,“ to už bylo zase potichu.
Trvalo dlouho, než se vzpamatoval. Vrátil se k muži, který na podlaze téměř usnul. „Musíš odejít,“ říkal věcně. Bez emocí. Byl to způsob, jak přežít.
„Jenom pár věcí,“ řekl. „Nepočítal jsem s tím,“ pokusil se o úšklebek. Harry to slyšel, muž měl stále masku. I když, teď už to bylo jedno. Sundal mu masku a pomohl mu zvednout se. Pak na něj dohlížel, aby neupadl, zatímco si balil. Netrvalo to dlouho, skutečně bral jen to nejnutnější.
Obsáhlým gestem přejel přes celý dům. „Co chceš si vezmi, já už to nebudu potřebovat.“
O tom nechtěl přemýšlet. I když, třeba by se mohl podívat do knihovny... překvapil sám sebe. „Běž,“ pobídl ho místo pozdravu. „Budou si myslet, že jsi umřel s ostatními.“
Neměl se k odchodu. Pořád si Harryho pátravě prohlížel. „Miloval jsi ho?“ zeptal se nakonec.
Harry chtěl nejdřív odseknout, ale pak se zarazil. Zkoušel přemýšlet. Jistě, už to nebylo jako ve škole. Už neobviňoval Snapea ze všeho špatného na světě. Ale milovat ho? Povzdechl si a zakašláním pročistil hrdlo. „Ne. Ale měl jsem k tomu solidně nakročeno.“
Naposledy se rozhlédl. Sevřel v ruce hůlku a...
„Proč jsi mě chránil?“ chtěl vědět Harry. Pořád to nechápal.
Váhal s odpovědí, ale nakonec se k ní odhodlal. I když sám netušil proč. „Protože jsem mu to slíbil,“ řekl, zase tak divně tiše. Pak se beze slov přemístil. Harry se obrátil k mrtvému tělu, které chránilo kouzlo proti času. Znovu si položil palčivou otázku. Miloval ho? A znovu dospěl ke stejné odpovědi. Kdyby měli víc času, který by navíc trávili spolu, tak by ho s největší pravděpodobností milovat začal. Jenže to už je teď jedno. Jediné, co pro něj může teď udělat, je postarat se o důstojný pohřeb. A Harry přísahal, že důstojný bude. Ne se spoustou lidí, falešného smutku a pokryteckých řečí. Jen pár přátel. Určitě nějaké má. A i kdyby neměl, Harry tam bude.

Harry se přemístil na Grimmaldovo náměstí. Nechtěl se prostě jen tak vysypat z krbu. Ne s drahocenným nákladem ve své náruči. Jeho cynické já mu říkalo, že Snapeovi už je to jedno, ale Harry by to cítil jako znesvěcení. Nesl ho domů. Opatrně vstoupil a nikým nepovšimnut došel až do haly, kde se právě bavili přeživší členové řádu. Umlkali, jak si ho postupně všímali. Remus sklonil hlavu, Hermiona si dala ruku před ústa, aby nevykřikla. Z očí jí tekly slzy, které se nesnažila nějak zastavit. Molly se zastavila uprostřed pohybu a následovala Hermionina příkladu. Minerva přišla až k Harrymu, chvíli se mu dívala upřeně do očí, pak její pohled sklouzl k bledé tváři lemované dlouhými černými vlasy. Ještě teď ta tvář nesla stopy utrpení. A tehdy poprvé uviděl Harry, jak se stará čarodějka začala chvět. Ano. Teď bylo víc než kdykoli předtím zřejmé, jak je stará. Jako lidstvo samo. Artur přišel až k ní, objal ji kolem ramen a odvedl stranou. Pomohl jí posadit se do křesla. To probralo Molly, která se hnala k Minervě, aby se o ni postarala.
„Přenesu ho do Bradavic,“ řekl po chvíli Harry do třeskutého ticha.
Všichni přikývli.
„Kde jsi ho našel?“ ozval se Pošuk. Nezklamal. Ale je třeba přičíst mu k dobru, že se snažil svůj hlas zjemnit.
Pokrčil rameny. Uvědomoval si, že držet v náručí dospělého muže, navíc mrtvého, není příliš snadné. Ale ještě mu to nedocházelo. Podíval se na Pošuka, který jeho pohled bez mrknutí oka vydržel. „Neznám to tam,“ odpověděl klidně, jako by se bavili o počasí. Ale pod klidným tónem byla cítit nesrdečnost.
„Děláš si legraci?“ nenechal se odbýt Alastor. „Co to bylo za chlapa, se kterým jsi zmizel? Co nám tajíš, Harry?“
„Nech ho být, Alastore,“ vložil se do hovoru Remus. „Už je to stejně jedno, teď se musíme postarat o pohřeb. Proto jsi ho přinesl, ne?“ obrátil se k Harrymu. Ten jen mlčky přikývl.
„Nedaleko Hagridovy chýše roste oměj šalamounek,“ ozvala se Hermiona. Harry se na ni vděčně usmál. Ano. To je to pravé místo. Sice ve škole, kde byl relativně v bezpečí, ale daleko od křičících dětí, které ho vždy tak rozčilovaly. A...
„Oměj šalamounek?“ ozval se podrážděně, trochu nechápavě, Moody.
Harry přikývl. „Šalamounek, mordovník, je to táž rostlina. Nikdy ses neučil lektvary, Alastore?“
Pak skutečně odešel.

Uběhla dvě léta. Oměj šalamounek nedaleko Hagridovy chýše se bujně rozrůstal. Jen nepatrně opracovaný kámen se jménem a letopočty připomínal, že tu byl kdosi pohřben.

Harry seděl v kuchyni a snídal. Dnes nešel do práce. Vlastně, poslední dobou vůbec nechodil do práce. Soukromně doučoval obranu proti černé magii. Docela mu to vynášelo. Rozhodně natolik, aby nemusel sahat na peníze, které mu odkázal Sirius. To ho dostatečně uspokojovalo. Remus, který s ním bydlel, se sice zpočátku snažil přispívat na nájem, jak tomu on říkal, ale Harry to nepřipustil. Takže se Remus začal chovat jako domácí skřítek a staral se o domácnost. Harry mu byl vděčný, protože on sám by brzy zašel ve špíně nebo umřel hlady. Koexistovali spolu celkem normálně. Ani Removy občasné milostné eskapády do jejich přátelství nezasáhly. Ostatně, dům byl dost velký, takže kdyby Harry chtěl, vůbec by nezjistil, že tu Remus má občas nějakou návštěvu.
„Harry!“ slyšel Remův hlas z haly. Raději neodpovídal, měl plnou pusu a Rema se vždy dotklo, když Harry zapomněl na slušné vychování. Takže se snažil rychle spolknout kus snídaně. To už Remus vešel do kuchyně. „Přišla ti pošta, Harry,“ hlaholil, když zkontroloval, jestli Harry jí slušně.
„Pošta? Mně?“ nevěřil vlastním uším. Hedvika přece nikde nebyla a cizí sova nepřiletěla.
„Mudlovská pošta,“ vysvětloval Remus.
Tím ovšem akorát vzbudil Harryho zvědavost. Rychle si utřel ruce a ústa do ubrousku. „Ukaž!“ žadonil, zatímco mu Remus mával dopisem před nosem.
„Píší ti z Francie,“ zjišťoval Remus. Jeho nadšení lehce opadlo. Podal dopis Harrymu a bedlivě ho sledoval.
Harry neváhal a dopis otevřel.

„Měl jsem zemřít přede dvěma lety, ale něco se stalo a já zůstal žít. I tvou zásluhou. Ochránil jsi mě před svými přáteli, ale ne před samotou. Kdybys chtěl, mohli bychom se pokusit zahnat ji společně...“


Harry vystoupil z vlaku. Sice si o sobě nikdy nemyslel, že by byl bůh ví jak zběhlý v zeměpise, ale když zjistil, že Sarpourenx není ani na mapě, začal být zvědavý. Cesta trvala dlouho, ani ne tak kvůli vzdálenosti, jako kvůli věčnému přestupování. Nakonec se vezl naříkajícím motoráčkem. Neustále se obával, že nedojede. Když nakonec usměvavá průvodčí zpěvavě ohlásila konečnou zastávku, popadl svá tři zavazadla a vystoupil. Snažil se být se zavazadly opatrný, nechtěl poškodit sazeničku oměje šalamounku, kterou si vezl s sebou. Snad tu najde místo, kde by ji mohl zasadit. Z vláčku s ním vystoupila ještě nějaká starší žena s nůší na zádech. Vracela se z trhu.
Rozhlédl se. Téměř okamžitě zahlédl známou postavu. Stál tam, zahalen do pláště, vítr si pohrával s jeho vlasy. Ten pohled Harryho fascinoval. Ještě chvíli zaváhal, i když si uvědomoval, že teď váhat je už trochu pozdě. Vyšel tím směrem.
Potkali se uprostřed nástupiště. Přikývli si na pozdrav. Harryho překvapilo, že se bez řečí zmocnil jednoho z jeho zavazadel. Toho největšího. Zamířili k východu. A pak cestou, která snad kdysi byla z asfaltu, směrem mezi pole. Léto se pomalu chýlilo ke konci, blížila se sklizeň. Obilí bylo zlaté, těžké, plné klasy se klonily k zemi. Vonělo koření, které tu rostlo jako polní tráva. Nedaleko byl slyšet zvuk přebrušované kosy, ze stavení po pravé straně vyběhla mladá dívka a něco laškovně křičela na mladíka, který šel kolem.
Idylické ticho nakonec přerušil Harry. Podíval se na svého společníka, trochu se usmál. „Rád tě zase vidím, Lucie.“

 

KONEC

Vyhledávání

Štítky