Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 

Autor:  Darkness deStination
Páry:  Severus Snape/ Harry Potter, Hermiona Grangerová/Theadora Woodová
Shrnutí:  Voldemort padl, Bradavice byly zničeny. Musí to tak zůstat na věky?
Poznámka:   Všechno je to Rowlingové

 

 

Severus pracoval na lektvaru pro Harryho a mračil se, jako peklo samo. Na spánku mu naběhla žilka a nervózně tepala. Čelisti měl pevně semknuté a rty stažené do vzteklého výrazu.
Zlobil se. Zlobil se na Brumbála, za to, že vymyslel takový nebezpečný plán a zlobil se na Harryho, že s Brumbálovým plánem souhlasil.
Severus nebyl přesvědčen o úspěchu záchranné akce. Souhlasil s tím, že se pokusí kolegyni profesorku zachránit, ale chtěl to jinak. Chtěl, aby Harry zůstal v bezpečí. Jenže žádný jiný způsob nemohl vymyslet.
Ještě přidal poslední přísadu, zamíchal podle předepsaného postupu devětkrát doleva, třináctkrát doprava a odstavil kotlík s lektvarem stranou od ohniště, aby se tekutina ustálila.
Severus se posadil na křeslo a zavřel oči. Hlavou mu běželo:
Proč já to vlastně všechno dělám? Co budu dělat, jestli to nevyjde?

„Soustřeď se, Harry, ještě...„ povzbuzoval Brumbál mladého muže, který se snažil kolem sebe udržet jakousi auru. Do toho metal Brumbál na Harryho jednu kletbu za druhou. Všechny se tříštily o ochrannou bariéru a ani jediná nepronikla skrz.
Harry dokázal poměrně slušně ovládnout tuto část Brumbálova daru. Ze začátku nemohl přijít na to, jak auru vyvolat, ale když mu Brumbálův duch poradil, aby postupoval jako při vyvolání patrona, najednou to šlo lehce.
Harryho vysvobodilo zaklepání a do místnosti se vbelhal Moody.
„Doufám, že neruším...„
„Právě včas, Alastore,„ přivítal ho Brumbálův duch.

Severus opatrně přelil vychladlý lektvar do poháru a s permanentně podmračeným pohledem vyšel ze své sklepní laboratoře.
Už na něj všichni čekali na ošetřovně. Proč zrovna tam? Brumbál usoudil, že ošetřovna je nejvhodnější místo, kde má Harry odesnít svou návštěvu u Voldemorta.
Všechno bylo připraveno, všechno bylo naplánováno, přesto se místnost naplnila napětím. Harry cítil odpovědnost za Theu. No ovšem, pravý Nebelvír s tou svou samaritánskou povahou.
„Neusnu. Nedokážu to...„ hlesl nešťastně.
„Nezapomeň, že tento lektvar nevařil pan Longbottom, ale já,„ skrýval Severus své rozpoložení pod maskou sarkasmu.
„Jak bych mohl zapomenout?„ usmál se na něj Harry.
I přes úsměv se cítil poněkud divně. Seděl na posteli, nachystán k spánku a zároveň k nebezpečné akci. U něj stál Snape, paní Weasleyová, Charlie, Hoochová... prostě všichni. Nechyběl ani Firenze. Kousek nad postelí se vznášel Brumbál. Všichni byli připraveni zasáhnout, kdyby se s Harrym dělo něco zlého.
Na okno zaklepala zobákem malá sovička. Charlie ji pustil dovnitř. Z nožky jí odvázal kousek pergamenu. Rozbalil ho, přečetl dvě slova:„Jsme tu,„ a kývl na Severuse na znamení, že může Harrymu podat lektvar.
Pohár s blankytně modrou tekutinou byl předán a spolu s ním němé poselství. Pohled Severusových očí řekl Harrymu : „Opovaž se, aby se ti něco stalo.„
Mladík velice dobře rozuměl nevyřčenému. Usmál se, nadechl, vydechl a vypil pohár do dna.

To už se Moody se svou skupinou bystrozorů krčil v úkrytu opodál sídla Pána Zla. Pozoroval dva Křížence, kteří stáli na stráži před vchodem do tvrze. Ještě, že jejich záchranný tým přišel od východu. Vítr totiž vál západní, takže je Kříženci nedokázali ucítit. Alastor dal pokyn k vyčkávání a všichni jakoby zkameněli. Nikomu se nepohnul ani sval na tváři.

Jen Alastorovo kouzelné oko se v pravidelných intervalech protáčelo. Někdo by to snad mohl nazvat tikem, avšak v jeho případě to byl jasný signál toho, že přemýšlí. Zvláštní, takhle Nahimana. Když ji Moody poprvé uviděl, příliš jí nedůvěřoval. Což sice nic neznamenalo, Moody nedůvěřoval nikomu. Když se pak na jedné schůzi Řádu dozvěděl, že dívka nejenže disponuje zvláštním typem magie, ale zvládla i tak složitý obor, jako je zvěromagie… a úplně nakonec, že své schopnosti v tomto směru nabídla Řádu, byl velmi překvapen. Ne že by si někdy myslel, že od dívek žádná pomoc nepřijde, život ho naučil lidi nepodceňovat, ale zrovna od ní to prostě nečekal.

Nezačal jí věřit hned, to ne. Trochu si ji proklepl. Poslal ji na několik misí, které dopředu pečlivě připravil tak, aby si mohl být jist, že ona splnila, co se od ní očekávalo. Teprve potom byl ochoten přijmout její informace za věrohodné. Ovšem nutno podotknout, že pokud by se měl rozhodovat pouze podle nich, byl by lehce znepokojen.

A tak tomu také bylo. Byl znepokojen. Když Nahimana přišla s informací, kde přesně Voldemort drží profesorku Woodovou, snažil se získat ještě nějaký zdroj, který by tuto informaci potvrdil. No dobře, byl tu Nicolae a jeho děti. O jejich důvěryhodnosti si však myslel své. Ale Harry rozhodl, že jim je možné věřit. Alespoň v tomto směru.

Když by bylo na čase začít s upřímností, bylo tu víc lidí, o jejichž důvěryhodnosti Moody nikdy nepřestal pochybovat…

Ihned, jak Harry polkl poslední lok lektvaru, zhroutil se na postel a už spal. Okolo stojící kolegové ztuhli přesně v tom samém očekávání, jako bystrozoři na místě akce.
Harry sebou několikrát škubl a v obličeji se mu usadil soustředěný výraz. Severus vypadal, jakoby už chtěl spáče probudit, ale Brumbál ho zadržel.
„Severusi, ještě ne, ještě se nic neděje,„ konejšivě řekl.
„Vím,„ zavrčel Snape.
A dál bedlivě sledoval Harryho tvář.

Zatím se Harry ve snu ocitl uvnitř Voldemortovy tvrze. Prošel dlouhou temnou chodbou až k sálu, o němž už věděl, že tam je Ten, jehož přišel podvést.
Vešel do místnost bez zaklepání.
„Jsem tady,„ podařilo se mu vyslovit nahlas.
Dokonce tak nahlas, že ho zřetelně slyšeli i ti, kteří hlídali jeho spící tělo.
Voldemort byl překvapen, ale hned se jeho výraz změnil ve spokojenost.
„A co má být?„ vyštěkl a zkřivil tvář v nervovém tiku.
„Vítám tě, Harry Pottere,„ zazněl z těch samých úst úplně jiný hlas.
Mladý kouzelník zůstal stát a čekal na obvyklý Voldemortův proslov. Temný čaroděj ho nezklamal.
Vstal ze svého trůnu, několikrát Harryho obešel a pak se zase posadil. Zatímco s důkladným pathosem vykládal něco o chvíli, na kterou tak dlouho čekal, vytáhl svou hůlku, přivolal nejblíže stojícího Křížence a dotkl se jeho znamení zla. Sál se začal plnit ostatními Kříženci, včetně těch, co stáli na stráži. Z toho bylo poznat, že Voldemort zcela neovládá hostitelské tělo, protože tohle by on nikdy neudělal, aby nechal vstup do svého sídla nehlídaný.
Když se všichni shromáždili, Voldemort se opět postavil. Zkusmo vrhl po Harrym cruciatus.
Harry očekával známou bolest, ale nic necítil. No ovšem, jeho tělo bylo jinde. Naštěstí nevypadl z role a předvedl ukázkový pád na zem a válení se v křečích. Voldemort se pobaveně rozesmál.
Netušil, že má ještě i jinou návštěvu.
Alastor Moody, skryt pod neviditelným pláštěm a již předem poučen Nahimanou, zamířil přímo k Theadořině cele. Kouzlem odhalil a otevřel utajené dveře, vstoupil dovnitř a za malý okamžik byl na odchodu se vzácným nákladem. V náručí nesl omdlelou Theadoru.
Bystrozoři venku si oddechli, když se jim venku Moody odhalil a urychleně se odebrali o kus dál, odkud se mohli přemístit rovnou k místu, kde již bylo možno dojít do Bradavického hradu.
Alastor ihned poslal svého patrona, aby zvěstoval konec akce a Harry mohl být probuzen.
Už bylo na čase, protože Voldemorta přestávalo bavit „Crucio,„ a hodlal přejít ke konečné „Avada...„ Když mu najednou jeho domnělá oběť zmizela před očima, zařval vzteky a jak byl v ráži, metal okolo sebe jednu smrtící kletbu za druhou a Kříženci, kteří se nestačili schovat nebo utéct, měli smůlu.

****

Bylo to zvláštní, ale bylo to tak. Navzdory tomu, že neuplynulo ani dvacet čtyři hodin od osvobození profesorky Woodové, navzdory tomu, že je bitva na spadnutí, svatba Ronalda Weasleyho a Nahimany z rodu Černých Lišek se konala a konala se se vším všudy. Slavily celé Bradavice. Dokonce se objevila paní Parkerová se svými dětmi. Bylo to dojemné. Chlapečci vypadali jako andílci a dokreslovali tak romantický rámec celé akce. Paní Weasleyová plakala, Ron byl nervózní, Nahimana šťastná, Brumbál nesnesitelný (pozn.Severuse) a tak vůbec. Prostě jako vždy. Hermiona a Thea seděly stranou, Hermiona se snažila přimět Theu, aby se trochu zapojila. Překvapivě to šlo celkem dobře. Tedy, ne že by jásala a smála se a bylo jí všude plno, ale občas se trochu plaše usmála. Většinou na Harryho. Severus si jejích pohledů a úsměvů vržených po Harrym dobře všiml, ale nevadily mu. Dobře věděl, co je toho příčinou. Sakra! Ještě teď by ho šlak trefil, když si na to vzpomněl.

Harry, k smrti vyčerpaný tím nemožným nápadem ještě nemožnějšího Brumbála, upadl hned po akci do hlubokého bezesného spánku. Severus předpokládal, že v něm také zůstane. Proto se věnoval ostatním záležitostem, mezi které patřilo například vedení školy a tak různě. Jaké bylo jeho překvapení - i když, co překvapení, měl to čekat, to jsou ti Nebelvíři - když se po pár hodinách vrátil do Harryho ložnice a po něm ni vidu ni slechu. Vzburcoval celý hrad, než přišel na to, že pan Dokonalý, Jedinečný, Obětavý, Naprosto nemožný sedí v ložnici profesorky Woodové a provádí různé věci s její pamětí.

Ne, nevymazal jí paměť ani ji nezměnil. Theadora si to nepřála. Jen… trochu zmírnil ostrost a palčivost jejích vzpomínek.

Když to Severus zjistil, neřekl ani slovo, popadl nezbedného Nebelvíra - samozřejmě až poté, co dokončil svou práci - odvedl ho do ložnice, svlékl ho, přehnul si ho přes koleno a naplácal mu na holou. Celé se to zvrhlo v nádherný sex plný zoufalství a Harry usnul hned, jak dosáhl orgasmu. Nerušilo ho ani, že si ho Severus dalších pár hodin soustředěně prohlížel. Ani že ho občas pohladil po vlasech, ani to, že nakonec odešel a opatřil Harryho postel nejsilnějšími kouzly, jaká znal, aby ho v posteli ještě alespoň pár hodin udržel. Klidně pak o osm hodin později snášel křik a výčitky svého milence, svého zástupce, ředitele Nebelvírské koleje. Prostě čekal, až se vyvzteká. Oba přece věděli, že Harry mohl jeho kouzla když ne zrušit, tak třeba obejít. Šlo o princip a tady Severus věděl, že nemůže prohrát. Skončilo to tím, že se Harry uprostřed věty zarazil, zřejmě mu došla absurdita celé té záležitosti a začal se smát. Když pak v odpověď na svůj smích zahlédl hřejivý záblesk v Severusových očích, na okamžik ho objal a zašeptal: Děkuji.

Během poslední války s Voldemortem byla velká část Zakázaného lesa zničena. Zůstal nakonec jen střed nejtemnější z temných. Byl natolik prodchnut všemi druhy magie, že ani Voldemort se vší svou silou ho nedokázal smést. Kdykoli se Severus podíval tím směrem, cítil magii každou buňkou svého těla. Tam, na několika hektarech, se pak tiskli všichni ti magičtí tvorové, kteří přežili Voldemortův útok na oblast kolem Bradavic. Jednorožci, vlkodlaci, kentauři, akromantule, svlečuchy, žibřidy obecné a mnoho dalších. Nad lesem se neustále blýskalo, jak docházelo k tření jednotlivých druhů magie. Celé to pak působilo jako časovaná bomba.

Jedním z důvodů, proč Severus navrhl výsadbu nového budoucího zakázaného lesa bylo i to, aby se zvýšil životní prostor všech těch úžasných tvorů a poskytla se vhodná půda pro růst fantastických bylin do zakázaných a ještě zakázanějších lektvarů. Nebo do docela obyčejného čaje. Celé akce se chopil Harry, který starost o vznik nového Zakázaného lesa pojal jako své hobby. Způsob, jak se odreagovával od starostí se školou a teď i s obnoveným Řádem. Po technické stránce mu s tím pomáhal Lobo, i když ten, pokud to Severus správně pochopil, teď trávil většinu času s Molly. Místo aby v lese něco dělali, akorát sváleli trávu, které se podařilo vyrůst navzdory Harryho péči. No dobře, určitě to tak nebylo doslova, ale Harry pokaždé prskal. Zdálo se totiž, že si Lobo a Molly pro své hrátky vybírali právě Harryho nejoblíbenější místa. Když na milenecký pár narazíte jednou, dá se to pochopit. Když se z toho stane zvyk, začíná to působit nevhodně.

Z pochopitelných důvodů nebylo možné použít při výsadbě a péči o les magii. Alespoň ne nějak příliš. To proto, že by se mohla tlouct s magií tvorů, kteří v něm posléze budou bydlet. Proto byly sazenice očarovány jen velmi zlehka. Měly odpuzovat škůdce a jejich zrychlený růst se měl zastavit po deseti letech. Poté všechna magie vyprchá a dál stromy porostou svým vlastním tempem. Severus věděl, že on sám se už vzrostlého Zakázaného lesa nedožije, ale bylo hezké vědět, že tu jednou zase bude. Ne, ne hezké. Bylo to uspokojivé a jistým způsobem uklidňující.

Tak přesně v tomhle lese se, v rozporu se Severusovým doporučením, obřad konal. Tedy v té části, kterou teprve sázeli. Takže vlastně v takovém mladém háji. Od rybníka, který vytvořili s Harrym, se ozývaly žáby a nejrůznější vodní havěť, voněly květy stromů a rostlin, které se dožadovaly včelí pozornosti.

Ron měl na sobě sváteční hábit. Harry v něm poznal ten, který mu kdysi koupila dvojčata z peněz, které vyhrál v Poháru kouzelníků. Samozřejmě, že nedal nikterak najevo, že by ten hábit znal. Dvojčata si jejich tajemství vzala do hrobu. Zahnal tu vzpomínku. Teď byla svatba, tedy začátek. Nechtěl myslet na smrt. Ano. Začátek. Přestože se Harry probudil až nějaké tři hodiny před svatbou, našel si chvíli, aby za Ronem zaskočil a přesvědčil se, jak moc je jeho starý kamarád nervózní. Hrozně moc. Málem se zamotal do hábitu a téměř si srazil vaz, když pak zakopl o vlastní nohu. To všechno dřív, než si se svou vyvolenou řekne ano. Harry se mu smál a dobíral si ho, že měl raději rovnou říci, že se ženit nechce, než aby páchal sebevraždu pod trapnou záminkou, že se samým štěstím zamotal do hábitu a spadl z věže.
„Chci se ženit,„ vyhrkl tehdy Ron. „Ani nevíš, jak moc. Miluju Nahimanu a nechci o ni přijít. Nechtěl jsem, aby se do toho všeho zamotala, nenáviděl jsem Snapea za to, že ji přiměl, aby pro něj začala aktivně pracovat…„
„Rone…„
„Nech mě domluvit, Harry. Pochopil jsem, jak to bylo. To Nahimana sama nabídla své služby a nejen to. Podle toho, co říkala, se Snapeovi přímo vnutila. A víš co? Já to vlastně věděl od začátku. Ona je prostě živel. Nemohl bych ji milovat, kdyby byla jiná. Jen… mám o ní strach, Harry.„
Harry pokýval hlavou a vzal kamaráda kolem ramen. „Rád bych ti řekl, že se bát nemusíš, že to všechno dobře dopadne. Ale víš, jak to je.„
„Vím,„ přikývl Ron odhodlaně.
„Mohu ti jen slíbit, že dopadne dobře všechno to, co bude záležet na mě. Nemám ve zvyku opouštět lidi, kteří mi věří. A ať už si myslíš cokoli, Rone, pro Severuse to platí také.„
Ron se chtěl zamračit, ale moc se mu to nedařilo. Přece jen, den jako dnešní se naskytne jednou za život. „Ty, Harry,„ začal najednou trochu nejistě.
„Co?„ zeptal se Harry ve zlé předtuše.
„Kdyby se mi něco stalo…„
„Ať tě to ani nenapadne!„
Ron zavrtěl hlavou a úpěnlivě se na něj podíval.
„Dobrá, povídej,„ vzdal to Harry.
„Kdyby se mi něco stalo, mohl by ses o Nahi postarat? Víš, je to tu pro ni cizí, nikoho tu nezná. Nechtěl bych, aby zůstala úplně sama. Máma má Loba a nechci ji obtěžovat tím, že by se měla starat ještě o Nahi…„
„Já mám Severuse a ty máš Nahimanu. Tak koukej, ať při tom zůstane,„ odbyl ho Harry trochu drsněji, než měl původně v úmyslu. Pohledem to však Ronovi slíbil. „A teď už pojď,„ rozhodl Harry, protože měl pocit, že se Ron snad na určené místo nikdy nedostane.

Přišli na určené místo. Nahimana už na ně čekala. Tedy, čekala na ně v doprovodu Severuse. Tomu to, jako obvykle, šíleně slušelo, řekl si Harry v duchu. Jeho hábit byl, jako obvykle, černý. Z velmi kvalitní, lehké látky. Mírný větřík, který vál, si pohrával s jeho hábitem a Harryho na okamžik napadlo, že to od něj se Severus naučil tak působivě rozpohybovat svůj hábit.

Když se podařilo osvobodit Theadoru, nadšení Hermiony neznalo mezí. Proto se jí podařilo vykouzlit nádherné svatební šaty hned napodruhé. Byly „civilizované„, jak se vyjádřila Molly, ale prosté. Bílé s jemnou bílou výšivkou přírodních motivů. Nahimana si rozpustila své dlouhé černé vlasy a propletla je žlutými kvítky pryskyřníku. Vypadala, no prostě nádherně. Ostatní šaty Molly přebarvila na různé pastelové barvy a nastrojila do nich bradavické studentky, které byly za drůžičky.

Ron doklopýtal k místu, kde se vznášel Brumbál, který souhlasil s tím, že je oddá. Koneckonců, toto oprávnění mu zatím nikdo neodejmul. Bez ohledu na to, že zemřel. Podle zvyklostí nestačí smrt na to, aby se dotyčný zbavil svých hodností, funkcí, zařazení, oprávnění atp. Jenže když Brumbál zemřel, byl všude obrovský zmatek a nikdo na to nevzpomněl.Teď už nebyl nikdo, kdo by vzpomenout mohl. Takže byl i nadále Nejhlavnějším hlavounem Mezinárodní společnosti kouzelníků, Hlavním Divotvorcem Starostolce… a také mohl oddávat, pohřbívat, křtít, resp. provádět křtu podobný obřad. Nutno podotknout, že jakkoli se snažil oddávat a křtít, pohřby ho stíhaly nejčastěji. Rozhodně v posledních dvaceti letech. Teď si ovšem dával záležet, aby se tato svatba skutečně podařila. Mile se usmál na Rona, čímž ho ještě víc znervóznil.

Severus přivedl Nahimanu a předal ji Ronovi a obřad mohl začít. Teprve teď se hosté dozvěděli, čím bude tato svatba zvláštní.
„Nechtěl jsem vám to říkat dopředu,„ začal Brumbál s potměšilým úsměvem, „ale tato svatba bude opravdu tak trochu zvláštní. Stejně jako pár, který jí chce projít. Pana Weasleyho všichni známe, pochází z dobré rodiny a byl vždy naším přítelem, kamarádem. Z dalekých prérií si přivedl ženu Nahimanu. O ní a o jejím lidu však nevíme nic. Některým z nás by to mohlo vadit. Kdo je ta žena? ptali byste se stále znovu a znovu. Proto jsem se rozhodl, že je ta pravá chvíle pro Tanec slunce.

Dav zašuměl překvapením. Soudě dle výrazu ve tváři Nahimany, bylo to překvapení i pro ni. Šťastné překvapení.
„Chtěl bych požádat Nahimanu, aby se stala ručitelem tohoto tance,„ mladé ženě zazářily oči pýchou. „Avšak,„ pokračoval Brumbál, „protože ještě hodně krve poteče v bitvě, nerad bych, aby tekla i tady. Aniž bych se chtěl Nahimany dotknout, navrhuji použít obměněnou formu, jak byla popsána u kmene Arikara po Velké změně v době Zakrytého slunce.„
Nahimana souhlasně přikývla.
Ostatní tiše stáli a čekali, co bude.
„Posaďte se,„ požádala je. Pak se otočila k Ronovi. „Vím, že jsi překvapen, ale prostě jen buď se mnou.„
„Pořád, vždyť víš,„ stiskl jí ruku a uklidnil se. Miloval svou nastávající a pokud je chtěla seznámit s nějakým rituálem svého lidu, bude s ní.
„Tanec slunce,„ začala vysvětlovat Nahimana. Slunce vycházelo a jeho paprsky vytvářely kolem jejího těla svatozář, „není jen obyčejný tanec. Je to obřad. Rituál, během kterého si znovu a znovu uvědomujeme, že jsme součástí přírody. Nazýváme ho Wakan-Tanka, ale ve skutečnosti mluvíme o přírodě. O Zemi. Nejdůležitějšími účastníky celého obřadu jsou orel a bizon. Orel mých předků již vyhynul, ale jeho duchovní obraz žije dál. Orel a bizon byli důležití pro život mého lidu, proto jsou považováni za posvátné. Obřad samotný pak dále obsahuje obětování. Dobrovolné mučení, které má ukázat ne naši odvahu, ale naši pokoru.„ Ron se znepokojeně podíval na Nahimanu. „Úprava obřadu, kterou navrhl profesor Brumbál, obsahuje již jen náznak této oběti a obětováno je něco jiného….„

Čas pokročil a slunce už se naklonilo nad obzor. Nikdo to však nevnímal. Účastníci obřadu byli naprosto pohlceni probíhajícím, propadli monotónním úderům bubnů, slyšeli, jak jim krev tepe v žilách. Uprostřed jejich kruhu tančila Nahimana. Neúnavně. Brzy se k ní připojil i Ron. Nejprve se snažil Nahimanu napodobovat, pak ale začal vytvářet vlastní variace na dané téma. Postupně se přidávali ostatní…

Slunce se dotklo obzoru, když se do obluzeného vědomí tančících zařízl výkřik Nahimany. Zastavili se a podívali se na ni. Stála, tváří otočená k zapadajícímu slunci. „Ty jsi nás poučil o vztazích se všemi bytostmi, a proto ti vzdáváme díky... Budeme si ustavičně připomínat tento vztah který existuje mezi čtyřnohými, dvounohými a okřídlenci. Nechť se všichni radují se a žijí v míru!„

Slunce zapadlo. Všichni stáli v nastupujícím šeru a pomalu se začaly probírat z exaltického vytržení, které právě prožili. S údivem zjistili, že jsou sice fyzicky vyčerpaní, ale celková únava jako by z nich dávno zmizela.
„Rone, Nahimano,„ ozval se Brumbál a když získal jejich pozornost, pokračoval, „pojďte sem. Je na čase učinit i našim zvyklostem zadost.„

Brumbál se překonával a tak byl svatební obřad naprosto dokonalý. Do hradu se všichni vrátili až za tmy. V rozporu se Severusovými obavami se nikomu nic nestalo.

Druhý den nebyl nikdo zvlášť čilý. Když se Harry ujistil, že jsou všichni v pořádku, studenty nevyjímaje, rozhodl, že je na čase fakticky připravit bitvu. Svolal proto mimořádnou schůzi Řádu, resp. některých členů.
„Voldemorta jsme pořádně nas…„
„Harry!„ přerušila ho prudce Molly.
„Omlouvám se, paní Weasleyová,„ řekl pokorně. „Tedy, naštvali jsme ho. Takže je jen otázkou několika málo hodin, kdy zaútočí…„

Nové Bradavice 20. Nové Bradavice 22.

Vyhledávání

Štítky