Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 

Autor:  Darkness deStination
Páry:  Severus Snape/ Harry Potter, Hermiona Grangerová/Theadora Woodová
Shrnutí:  Voldemort padl, Bradavice byly zničeny. Musí to tak zůstat na věky?
Poznámka:   Všechno je to Rowlingové

 

 

„Myslel jsem, že trochu pomůžu s vysazováním nového Zakázaného lesa,“ odpověděl Lycaon na Harryho otázku.
Ten se chvíli díval a pak se k němu přidal.
„Budou tu žít různí kouzelní tvorové, nerad bych používal magii při výsadbě,“ pokračoval vlkodlak.
„Mohla by je odpuzovat. „Navíc, mám rád fyzickou práci.“
„Já také,“ zazubil se Harry. „Nehledě k tomu, že teď mi přijde trocha dřiny vhod.“
Vlkodlak si ho pečlivě prohlédl.
„Hm… vypadáš, že jsi strávil bouřlivou noc. Ohnivá whisky?“ pokračoval, když nasál Harryho vůni.
„Myslel jsem, že to pijí akorát výrostci. Je dobrá jen na bolení hlavy…“
„A také když se chceš rychle a levně přivést do bezvědomí…“ přerušil jeho úvahy Harry. Vzal nedaleko ležící rýč a vyrýpl hlubokou jámu. Vyhrabanou zeminu a drn, který ji držel pohromadě, rozsekal ostrou hranou rýče.
Vlkodlak popadl sazenici dubu a zahrabal na místo. To už Harry rýpal druhou jámu.
Do večera zasázeli první řadu nových stromků.
Harry zavzpomínal na dobu, kdy chodil ještě do mudlovské školy. Matematika mu nikdy nijak zvlášť nešla, ale počítat uměl. Jestliže v jedné řadě je 250 stromů, bude 250 řad, to je 62500 stromů.
Trochu se zarazil u toho, že když jim jedna řada trvala jeden den, 250 řad bude trvat, no, hodně dlouho. 69,5 % roku, doplnil ho Lycaon s úsměvem. Prostě 250 dní.
„A co kdybychom vysadili i jiné věci, než stromy? Byliny a tak. A třeba udělali jezero?“ navrhl nadšeně Harry, když se vraceli podél čerstvě vysázené hranice nového Zakázaného lesa.
U Lycaonova domku potkali Severuse. Ten se tvářil jako Snape.
„Molly připravila večeři, Harry,“ oslovil chlapce, který si nevšiml lehké nevole v jeho tváři, která se tam objevila v okamžiku, když ho spatřil ve společnosti vlkodlaka.
„Už jdu, díky. Jen se opláchnu…“ odpověděl Harry a gestem ukázal na své zpocené, od hlíny špinavé tělo.
„Můžeš použít moji koupelnu,“ nabídl Lycaon, který si však Snapeova rozpoložení všiml velmi dobře.
„Díky,“ přijal Harry. „Budu hned,“ otočil se ke Snapeovi.
„Nemám čas čekat, až se uráčíš vrátit domů. Vyřiď si to s Molly,“ odsekl Snape a přemístil se pryč.
Lycaon se ušklíbl, než vešel za Harrym do svého domu. Ve skutečnosti nechtěl Snapea naštvat, na to byli příliš dobrými přáteli. Ale usoudil, že mu trocha žárlivosti neuškodí.

„Ty, Theo, nepřipomíná ti Lycaon někoho?“ zamyšleně se ptala Hermiona své přítelkyně.
„Když o tom mluvíš... No...Možná trochu Lupina?“ přemýšlela Thea.
„Myslíš?“ Udiveně opáčila Miona.
Theadora zkoumavě pohlédla na kamarádku. Proč tolik přemýšlí o novém bradavickém šafáři?
„Možná. Ale určitě si to myslí Harry,“ ještě víc ztišila hlas.

Slavnostní den otevření Bradavic a zahájení výuky se blížil mílovými kroky.
Moudrý klobouk si neustále cosi pobrukoval, ale zbytek nově a staronově jmenovaného personálu byl značně nervózní.
Severus neustále někde přecházel, kontroloval, jestli je vše v pořádku, zda někde něco nechybí a každému jen odsekával. Všichni to přičítali dojmům ze znovuotevření školy, ale nebylo tomu tak.
Severus cítil obrovský neklid. Pozoroval Loba a Harryho. Srdce mu svíral neodbytný pocit, že se mu Harry vzdaluje a že za to navíc může on sám.
Kdoví, co za neřád mu nakukalo, aby sem přivedl toho vlkodlaka.

Ani Harry nebyl moc v klidu, ač se to na první pohled nezdálo.
Nemohl ze své mysli vyhodit ty malé, protivné hlásky, které mu neustále našeptávaly - Co bylo mezi Lycaonem a Snapem? A trvá to stále?
Do toho zase zaslechl hlas umírajícího Remuse: „Miluji tě Harry„.
A v neposlední řadě vzpomínky na Draca...Bylo toho strašně moc a Harry byl zmatený.

Firenze každou noc chodil pozorovat hvězdy, zda mají příznivá postavení, madam Hoochová zkoušela nová školní košťata a stále byla trochu nespokojena a opatřovala je ochrannými kouzly.
Charlie Weasley v knihovně doplňoval své vědomosti o kouzelných tvorech a měl trochu obavy, že jeho znalosti se posledních pár let omezili jen na draky.
Hermiona propadala hysterii, protože najednou měla pocit, že nezvládne vést celou kolej a Thea nebyla nikde k nalezení, aby jí to mohla vymlouvat.

Theadora totiž právě seděla ve svých komnatách, na klíně dopis a plakala.
Dopis byl od Thomase. Nesmírně nadšeně jí sděloval, že se nejspíš zamiloval do Hermiony. Její Hermiony!
K dopisu byl přiložený ještě jeden, adresovaný právě Hermioně.
Thea nejprve přemýšlela, že jej Mioně vůbec nedá, ale její svědomí to nedokázalo akceptovat. Jenže když ten dopis předá, ztratí všechno, co dosud mezi nimi bylo.
Na druhou stranu, nepředá-li ho, Mia se to stejně dozví a potom ji ztratí už nejspíš navždy. Těžké rozhodnutí a proto ty slzy.

No jediní, kdo byli jakž takž ve výborné náladě, byla Molly Weaslyová, protože měla kolem sebe zase spoustu dětí a mohla se o ně starat a duch profesora Brumbála.
Proplouval hradem a na všechny se oslnivě usmíval.

Dnes, ano, dnes se bude zařazovat.
Dorazily poslední zbytky dětí, Lobo je podle pravidel odvedl do hradu, kde je od něj převzala Hermiona.
Ve světle kouzelného ohně vypadala skoro stejně přísně, jako kdysi profesorka McGonnagalová.
Všechny děti, ti nejmladší i ti téměř šestnáctiletí a dokonce se tam vyskytlo i pár těch, kteří školu již navštěvovali tenkrát, byli natěšení a s jen malinkatými obavami očekávali verdikt.

Severus, vědom si, že Brumbál vždycky zahajoval slavnostní večer proslovem dostal báječný nápad.
Nerad mluvil a nerad mluvil příliš, takže se jen postavil, sonorem upravil sílu svého hlasu a řekl:
„Zahajuji po dlouhé době chod školy Čar a kouzel v Bradavicích a žádám bývalého ředitele, profesora Brumbála o úvodní proslov, kterým on vždy zahajoval zařazovací slavnost jedinečným a neopakovatelným způsobem.“ Pak se posadil.
Harry se na něj pobaveně podíval, ale vrácen mu byl nic neříkající pohled temných, hlubokých očí.
Úsměv z Harryho tváře pomalu zmizel a mladík se otočil k Brumbálovi. Ten už začal mluvit.
Vyprávěl o chodu bývalé školy a vyjádřil naději, že na stejné, ne-li lepší úrovni bude fungovat ta nynější.

Hermiona přinesla Moudrý klobouk, položila ho na židli a v ten okamžik bylo takové ticho, že každý zřetelně slyšel tlukot svého srdce.
Moudrý klobouk se zavrtěl, zívl, něco zamumlal, odkašlal si a začal zpívat:

Skončily boje a nastal míru čas,
já znovu se objevil,
nalezl mě jeden z vás.
Nová čtveřice ujala se díla,
vychovat mládež, která nám zbyla.
Jak těžký úkol vzali na svá bedra,
zatím se práce nádherně vedla.
Pár stínů ale vstoupilo mezi ně,
tak doufejme, že to dobře dopadne.
Je tu ale temná síla,
tak, která tu vždycky byla.
Proto pozor na své činy,
ať jsi profesor, či žák,
Urovnej si vztahy s lidmi,
budiž z tebe moudrý mág.
A teď už přistup, dětská duše,
z vesnice i z města,
nasaď si mě, já ti povím,
kam povede tě cesta.
Třeba to bude Nebelvír,
kam odvahy je třeba,
ruku v ruce s odvahou,
rytířů je třeba.
Nebo snad čekáš Mrzimor?
Máš jejich mravní sílu?
Dokážeš být čestný a ochotný
přiložit ruku k dílu?
A starý moudrý Havraspár,
jen zda máš důvtip, čeká.
A je tu ještě Zmijozel,
co dnes nás všechny leká.
Však i on
na studenty své dnes čeká.
Pokud ale talent svůj,
nepropůjčíš zlu,
pak uplatnit své nadání
můžeš jenom tu.
Nebojte se ničeho,
co vás tu snad leká,
Já, Moudrý klobouk z Bradavic,
řeknu, co vás čeká.

„Jak jsi to myslela s tím, že si to Harry myslí?“ zeptala se Hermiona Theadory, když jí konečně došlo, o čem se před pár dny bavily.
„Co myslíš?“ nechápala Thea a natáhla se pro vařenou kukuřici.
„No,“ ztišila hlas, „že si Harry myslí, že má v sobě Lycaon něco z profesora Lupina.“
Udiveně položila kukuřici na talíř a otočila se ke kamarádce. „Ty to nevidíš?“
„Co nevidím? Jistě, měla jsem pocit, jako by mi Lycaon někoho připomínal, ale…“
Theadora jí položila dlaň na paži. „Poslyš, ty znáš Harryho lépe než já. Už jsi viděla, aby k někomu tak…“ chvíli přemýšlela o vhodném slově, „…přilnul? Za pár dní?“
Hermiona bezmyšlenkovitě míchala lžící slepičí polévku s játrovými knedlíčky a domácími nudlemi.
Dobby si dal na polévce záležet. Sledovala přitom mastná oka, která se na povrchu polévky nacházela.
„A co Severus?“ Vyměnily si znepokojené pohledy a zároveň pokrčily rameny.

Harryho místo bylo po pravé ruce Severuse.
Od okamžiku, kdy Severus pronesl tolik očekávané „jezte„, dělal přesně to, co se mu řeklo. Ale nebyl přítomen. Snape si ho po očku prohlížel.
Musel připustit, že se Harry snaží a jí velmi civilizovaně. Jenže si všiml také toho, že se Harry v myšlenkách nachází bůh ví, kde. Vypadal, že se soustředí na jídlo, ale Severus dokázal v jeho tváři velmi dobře číst.
A ještě něčeho si všiml. Nebyl jediný, kdo si Harryho upřeně prohlížel.
Z druhé strany zasvítily vlkodlačí zlatisté oči.

„Takže,“ zvedl se Severus ze svého místa, když večeře skončila, „teď vás ředitelé vašich kolejí odvedou do ložnic. Zavazadla už máte na místě.
Vyučování začíná již zítra, takže přeji všem dobrou noc a hodně úspěchů ve studiu.
Pokynul svým ‚dětem', teď vlastně už skutečným kolegům, aby se ujali svých úkolů. Sám zamířil ke zmijozelskému stolu.

Když vystoupali po nekonečných schodech, zastavil se zástup nových Nebelvírů u obrazu, který střežil vstup do nebelvírské věže.
Harry se trochu styděl. Protože všechny obrazy utekly nebo byly zničeny spolu s Bradavicemi, musel namalovat nové.
Nechtěl. Vážně se tomu bránil. Nikdy se neučil malovat a s výjimkou toho výjevu na zdi nebelvírské společenské místnosti nikdy nenamaloval nic, co by veřejně vystavoval.
Ale ostatní trvali na tom, že nutně musí namalovat čtyři obrazy. Teď hned, okamžitě a střelhbitě.
Tak ustoupil hrubému násilí…
Pro zmijozelský obraz mu stála modelem Ssslissilisssi. Celou dobu ho štvala nejrůznějšími poznámkami o zbytečné skromnosti a neustále se ho ptala, zda jí na obraze udělal hodně místa pro smotávání smyček.
Neopomněla ho upozornit na fakt, že obraz, který teď maluje, tu bude viset hodně dlouho…
Fakt ví, jak zvýšit člověku sebevědomí.
Pro Mrzimor se pokusil o něco, co představovalo Theadoru a hromadu šťastných dětí.
I on si říkal, že se mu obraz povedl.
Hermiona dostala studenta sedícího v knihovně nad otevřenou knihou a pro sebe namaloval… jelena.
Lesík, kterým protékal potůček a u něho jelen, který se občas sklonil, aby se napil.
Všichni byli se svými obrazy spokojení.
To byla jedna z věcí, která se od Bradavic jejich dětství, změnila. V těch současných byly všechny vstupy na jednotlivá teritoria hlídány obrazy.

„Heslo pro tento týden je bazilišek,“ řekl, když se všichni shromáždili kolem něj v nebelvírské společenské místnosti.
„Pak už se bude měnit každý den. Tudy po schodech jsou chlapecké ložnice, na druhou stranu dívčí. Zítřejší první hodiny se nemusíte bát, máte mě. Nezačneme hned s výukou, ale probereme, jak to tu chodí a ukážu vám pár věcí, ano?“
„Ano,“ ozvalo se jednohlasně.
„Tak běžte spát. Dobrou noc.“
„Dobrou noc, profesore Pottere…“

„Ssssseverus nepřijde?“ ozvala se Ssslissilisssi, když se uvelebila na svém oblíbeném místě na Harryho krku. Ocas omotala kolem jeho ramene, jednu z hlav strčila do vlasů, jejichž dotek jí připadal tak příjemný.
„Ne!“ odsekl rychle Harry. Příliš rychle a příliš odsekl.
„Sssssssssstrach mám o tebe,“ pokračoval had, jazykem jemně lechtal Harryho na uchu.
„Nemusíš,“ zamračil se. Nelíbilo se mu, jak se rozhovor vyvíjel. Ne jak se rozhovor vyvíjel, jak ho Ssslissilisssi vedla.
„Něco se ssstalo?“
„Ne. A jdu sssssspát,“ zasyčel v odpověď naštvaně.
I když, na Ssslissilisssi nemohl být naštvaný. Byl naštvaný na sebe, na Severuse, na celou tu podělanou situaci. Ale Ssslissilisssi za to nemohla. Těšilo ho, že si o něj dělá strach.
Zřejmě byla jediná, koho skutečně zajímalo, co cítí. Ale Harry jí to říci nemohl. Nemohl, protože v tom všem sám neměl jasno.
„Ssstulím se,“ navrhla Ssslissilisssi a už se motala v rohu postele u Harryho hlavy.
Ten zamířil do koupelny a když se odtamtud vrátil, už viděl jen zamotanou hromadu černo-červeno- hnědých smyček. Lehce ji pohladil a vlezl do postele.
„Dobrou noc, Ssslissilisssi a připrav se na zítřejší vyučování. Vezmu tě s sebou…“
„Dobrou noc, Harry.“

Když se Severus dotkl svými rty jeho, považoval za naprosto samozřejmé, že pootevře ústa, aby pátravý jazyk pozval dál.
Nic, co v životě zažil, se nemohlo rovnat pocitům, které v něm Severusův polibek probouzel.
Žádostivě mu vycházel vstříc dalším a dalším polibkům, omotal se kolem štíhlého těla, jako by se snažil napodobit Ssslissilisssi.
Za okamžik strhl Severuse k sobě do postele. Aniž by přerušil polibek, začal staršího muže svlékat.
Byla to jen chvilka a Harry si, již poněkolikáté v životě, řekl, že miluje kouzla.
Hladil to fantastické tělo všude, kam dosáhl a přemýšlel, jak to udělat, aby se mohl obalit kolem Snapea, aby se ho dotýkal co největší částí těla.
„Lež, Harry,“ zamumlal Snape, když se chtěl zvednout a začít ‚něco' dělat.
„Postarám se o tebe,“ řekl někam do jeho podpaží. Vzápětí už vlhká stopa ukazovala směr pohybu Severusova hbitého jazyka.
Trvalo k nepřečkání dlouho, než se dostal ke slabinám a pak se poprvé dotkl jazykem Harryho penisu…
Bože! vyhrkl Harry nahlas, když si uvědomil, že to byl jen sen.
Vyskočil z postele a málem se přerazil, když se mu nohy zamotaly do přikrývky.
Nakonec se znovu postavil na nohy a zamířil do koupelny. V mžiku byl ve sprše, oblečení poztrácel cestou. Sáhl mezi nohy a bolestivě zasykl, když sevřel tvrdý penis.
Rychle po něm začal přejíždět, občas zajel mezi nohy, aby se dotkl kulek. Přímo cítil dotek Severusových úst a velmi rychle se s výkřikem, ve kterém se mísila touha, úleva a smutek, udělal.
Pomalu se sesunul po zdi a udýchaně seděl na studené podlaze sprchy. Tam ho také po chvíli našla Ssslissilisssi.
„Ssssen o Ssseverusovi?“ chtěla vědět a v předstíraném zoufalství zavřela všech šest očí.
„Jo,“ odpověděl, když popadl dech.
„Mussssíš s tím něco udělat,“ radila Ssslissilisssi přemoudřele.
Aby ne, když má o dvě hlavy víc, než normální hadi.
Harry se zvedl, opatrně odsunul hada z možného dosahu vody a pustil na sebe prudký proud teplé vody. Doufal, že ho to drobet uklidní.
Pak se skrz padající vodu podíval na čekající Ssslissilisssi.
„Už se mnou ani nemluví,“ řekl a snažil se tvářit, jako že je mu to úplně jedno.
Had zavrtěl všemi třemi hlavami a odplazil se zpět do Harryho postele.

První hodina prošla skvěle. Měl obranu s Nebelvírem.
Na rozdíl od předchozí organizace výuky nebyly jednotlivé ročníky, ale prostě koleje. Každá kolej měla něco přes třicet studentů a všichni byli na stejné úrovni - na žádné.
Proto se rozhodli učit prostě furt pryč a až se studenti něco naučí, prostě pokračovat v jejich vzdělávání.
V každé třídě tedy nakonec bude sedm úrovní studentů a ti lepší budou profesorům pomáhat s těmi horšími nebo mladšími.
Studenti byli nadšení Ssslissilisssi, která se vážně předvedla. Dokonce malé Jeniffer věnovala jedno ze svých vajíček.
Probral s nimi všechny organizační záležitosti. Všechno sice bylo podrobně napsáno v dopisech, které dostali, ale přece jen se chtěl ujistit, jestli nejsou nějaké nejasnosti.
Pro všechny případy jim sdělil, kdy za ním mohou přijít.

Další hodinu bylo přeměňování s Mrzimorem.
V duchu se ušklíbl. Nemusel znát rozvrh, aby poznal, že minulou hodinu měli lektvary.
Paradoxně ho to trochu uklidnilo. Vše je tedy při starém.
„Předpokládám, že nikdo z vás nezná rozdíl mezi mordovníkem a šalamounkem,“ zkusil.
Studenti ještě víc zbledli. Zachoval vážnou tvář.
„Tak tedy, teď trochu toho pošetilého mávání hůlkou…“

Na obědě ve Velkém sále Harryho odchytl Charlie.
„Poslyš, Harry. V pátek je úplněk. Potřeboval bych, abys mi pomohl…“
„Povídej,“ vybídl ho dobromyslně Harry a ulomil kus kukuřičné placky.
„Chci studentům ukázat vlkodlaka… eee Loba a…“
„Cože chceš?“ vypěnil málem nahlas Harry.
„Znáš snad jiného vlkodlaka, kterého bych jim mohl ukázat? Je to kouzelný tvor, ale navzdory všem zabezpečením bych byl rád, kdybys tam byl se mnou…“
Harry se zvedl ze svého místa. „Pojď ven,“ zavrčel a zamířil ven z Velkého sálu. Nestál o to, aby studenti sledovali jejich rozepři.
Sotva vyšli na chodbu, pustil se do Weasleyho.
„Co sis to zase usmyslel, Charlie? Vždyť je to člověk! Ty ho chceš vystavovat jako cvičeného medvěda!“
„Eee…“
„…To je jedno. Prostě jako kdyby byl nějaké zvíře!“
„Harry, prober se. Je to vlkodlak, nehledě k tomu, že mi to sám dovolil…“
„Je to člověk,“ přerušil ho, „nešťastný člověk, na kterého se každý dívá, jako na zrůdu nebo na učební pomůcku. A co jeho sebeúcta? Napadlo tě to někdy? Jak se asi cítí, když k němu vodíš studenty, aby se na něj podívali? Proč je nevedeš do sklepení, abys jim ukázal smrtijeda?!“ Harry se rozběsnil.
„Víš, jaké to je, když na tebe každý civí? Jen proto, že jsi jiný, než ostatní? Nech ho být, Charlie. Já tě o to moc prosím…“
„Ale Harry…“

„Uklidněte se, Pottere,“ ozval se za nimi chladný Snapeův hlas.
„Sice máte dost rozvahy, abyste se hádal v nepřítomnosti studentů, ale mohl byste konečně dospět a chovat se jako normální člověk.“
Teprve v tu chvíli si Harry uvědomil, že drží Charlieho za hábit u krku a tiskne ho ke zdi.
Rozpačitě ho pustil.
„Omlouvám se,“ zamumlal.
„To je v pořádku,“ přikývl Charlie a zmizel.
Chvíli bylo ticho.
„Možná byste měl přestat mlátit každého, kdo se zmíní o vlkodlacích jinak, než si přejete, Pottere. Jednou je to kouzelný tvor a s tím nic nenaděláte. Neříkal jste sám, že se studenti musí učit praxí? Půjdou se na Lycaona podívat.“
„On mě miloval,“ řekl hluše Harry. Pak se podíval na Snapea a dodal.
„Víte vůbec, co to slovo znamená?“ Otočil se a odešel.

Kdyby se jen okamžik zdržel, mohl by vidět, jak stín bolesti ovládl Severusův pohled.
To nebylo fér.

Nové Bradavice 7. Nové Bradavice 9.

Vyhledávání

Štítky