Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 

Autor:  Darkness deStination
Páry:  Severus Snape/ Harry Potter, Hermiona Grangerová/Theadora Woodová
Shrnutí:  Voldemort padl, Bradavice byly zničeny. Musí to tak zůstat na věky?
Poznámka:   Všechno je to Rowlingové

 

 

Procházeli se po školních chodbách.
Vše dýchalo novotou a přestože byl hrad v zásadě z kamene, působil útulným dojmem. Harrymu to připomnělo jeho první den v Bradavicích. Procházka a víceméně i poslední prohlídka před zahájením vyučování začínala ve sklepení.
„Nechápu vás, Severusi,“ ozvala se Theadora. „Vždycky jsme si říkali, že bydlíte ve sklepení, protože jste takový… takový…“ začervenala se. „No, prostě že do sklepení,“ dodala nepříliš souvisle.
„Teď vím, že takový nejste, ale stejně se zase stěhujete sem.“
„Nehledě k tomu, že to budete mít daleko do ředitelny,“ odtušila tiše Hermiona.
Ano, tomu se vlastně všichni pečlivě vyhýbali. Tak nějak přijali, že Snape bude ředitelem školy. Ale teprve teď, když se to stalo i fakticky, si uvědomovali, že vystřídá Brumbála. Tedy, mezi nimi tuto funkci zastávala profesorka McGonagallová, ale ta nijak nezapůsobila.
Snape se ušklíbl. „To nebyl můj výběr, Theadoro. Učebna lektvarů a laboratoře byly vždy ve sklepení, už od Salazara. Vzhledem k tomu, že přípravami lektvarů trávím všechen volný čas, pokud tedy zrovna nestavím školu nebo tak něco, tak jsem tu i bydlel. Co se ředitelny týče, mám za to, že ji budu využívat jen velmi zřídka. Alespoň v prvních letech.“
Vstoupili do učebny. Vypadala úplně stejně, jako v Harryho vzpomínkách. Co naplat, ze Snapea se vyklubal naprostý konzervativec. Rozhlíželi se kolem. Snape pomalu přešel ke katedře, o kterou se v charakteristickém postoji opřel. Díval se na ‚děti' a bylo mu tak nějak smutno. Všeho všudy dvanáct let uplynulo od okamžiku, kdy je viděl poprvé. Co všechno se od té doby přihodilo!
Jeho rozjímání přerušil Potterův hlas. „Naše.Nová.Celebrita.“ řekl s dokonalou intonací.
Snape zvedl v ironickém úšklebku levý koutek úst.
„Alespoň něco jste si z mých hodin zapamatoval, Pottere. Chvályhodné.“
Harrymu z toho všeho běhal mráz po zádech. Snape se změnil jako mávnutím proutku. Znovu ho nutil, aby si připadal, jako jedenáctiletý vyjukaný kluk, který se právě dozvěděl, že má zachránit svět od jednoho psychopatického idiota.
Pohled na Hermionu a Theu mu potvrdil, že to cítí stejně. Snad s výjimkou té záchrany světa.
„Každopádně doufám, že se v této učebně budete zdržovat co nejméně. Zvlášť, když je teď tak nová, čistá, nerozbitá…“ protáhl jízlivě a Harry začal uvažovat o tom, že to možná nebyl až tak dobrý nápad s tím obnovením Bradavic. Tedy, samozřejmě obrazně.
„E-e-e,“ řekl, když to vypadalo, že Snape čeká na odpověď.
„Výřečný jako vždy, že pane Pottere.“
„Nechte toho,“ vložila se do hovoru Hermiona a pro jistotu se na Snapea zamračila. Odpovědí jí bylo pouze tázavě zvednuté obočí. „Jdeme dál!“ přikázala.

„Tak, tohle je můj kabinet,“ pozval je dál Harry. Bylo to skutečně ‚pozval'. Sice se na stavbě podíleli všichni čtyři, ale své kabinety a své pokoje si každý zařizoval podle svého, „spojil jsem ho schodama s učebnou, tak, jako to bylo dřív.“
Vstoupili a rozhlíželi se kolem. Po stěnách bylo spoustu akvárií, terárií a jiných -ií- připravených pro své budoucí obyvatele.
„Nechtěl jsem živé tvory dávat dolů do učebny, bůh ví, co by se s nimi mohlo stát. Pokud budu o někom z nich přednášet, vezmu ho dolů až těsně před hodinou.“
„Co je tohle?“ zeptal se po chvíli Snape a ukázal na velkou černou truhlu stojící v rohu.
„To je bubák,“ informoval Harry. Najednou se začal smát. Nejdřív mu jen tak pocukávaly koutky úst, pak to ale už nezvládl a smál se na celé kolo. Hermiona ho chvíli pozorovala, pak jí to došlo a ke smíchu se přidala.
Theadora nevěděla, čemu se smějí a Snape… ten se tvářil jako Snape když má blbej den.
„Pamatuješ na Nevillova bubáka?“ řekl Harry tu strašnou věc nahlas. Smíchy mu tekly slzy z očí.
„No tak, Severusi, netvařte se tak nemožně…“
„Jakého bubáka?“ zeptala se Theadora.
„Nemyslím, že…“ začal Snape podrážděně vrčet.
„Mu-mu-musíte uznat,“ vyrážel ze sebe se smíchem Harry, „ž-ž-že to bylo ú-úžasné.“
Snape se dál mračil, ale když si pečlivě prohlédl Harryho, jak mu ten smích sluší… no, trochu ve svém mračení slevil.
„Co bylo úžasné?“ dožadovala se vysvětlení Theadora. Když ji pohled na smíchy brečícího Harryho a Hermionu složenou někde v koutě přesvědčil, že od nich se nic nedozví, tázavě se zahleděla na Snapea.
„Profesor Lupin učil třetí ročníky vypořádat se s bubáky.“
„Ridigulus,“ přikývla Theadora.
„Jistý Neville Longbottom…“ další výbuchy smíchu Snapeův výklad na chvíli přerušily.
„Jsem rád, že se bavíte, Pottere,“ zavrčel ze zvyku. „Bubák Nevilla Longbottoma měl mou podobu. Aby toho bubáka zesměšnil, oblékl ho do šatů své babičky… Na tom není nic k smíchu, vůbec mi neslušely!“ bránil se.
„Jo a Nebelvír to stálo hafo tišic bodů,“ uklidnil se konečně Harry. Sotva to dořekl, všichni ztuhli…
„No jo, body! Jak to bude s bodama?“
„To probereme večer,“ řekl po chvíli Snape. „Zřejmě jsem vám to opomenul sdělit, ale na dnešní večer jsem svolal první poradu učitelů.“
„Ještě jsme nemluvili o tom, jestli přijmeme někoho dalšího do profesorského sboru,“ nadhodila Hermiona, která se už také přestala smát a jen zarudlá tvář i oči mluvily o nedávném záchvatu smíchu.

Další zastávka byla v nebelvírské věži. Byla o jedno patro nižší, než jak si ji Harry pamatoval, ale v zásadě se příliš nelišila. Nejdřív si prohlédli společenskou místnost.
„Odkud to máte?“ zeptal se překvapený Snape, když se díval na stěnu nad krbem - vyzdobenou zajímavou malbou.
„Harry!“ obrátila se Hermiona na Harryho, který se začal červenat.
„To vy sám, Pottere?“
„No… myslel jsem, že… já vím, že…“
„Zmlkněte, Pottere, když nedokážete dát dohromady souvislou větu,“ vrčel Snape a dál okouzleně hleděl na zeď.

Obraz zobrazoval stavbu školy. Tu současnou. Byli tam všichni čtyři. Vlastně všech pět, uvědomil si, když v horním rohu zahlédl Molly Weasleyovou, která jim nese na stavbu jídlo. On, Snape, stojí na zemi a hůlkou naviguje trámy, které Potter pokládá na budoucí střechu zmijozelské věže. Zamyslel se. Ano, byl tenkrát krásný den. Práce jim šla od ruky. Nešlo ani tak o to, že Snape kouzlem odlehčil trámy tak, aby s nimi mohl Potter snadno manipulovat; teprve po správném ukotvení získaly původní váhu. Šlo o to, že Potter měl prostě na podobnou práci talent. Snadno ukládal trámy na požadovaná místa, jejich ukotvení mu nedalo téměř žádnou práci.
Pak, když byly všechny trámy na svém místě, následovaly laťky, které Potter přitloukal naprosto hravě. Pak zavolal dolů na Snapea „chytej!“ a skočil z věže.
Jen tak tak že Severus stačil zareagovat levitačním kouzlem. Sotva postavil Pottera na zem, přiběhl k němu, chytil ho za ramena a pořádně jím zatřásl.
„Mohl ses zabít, ty malej pitomče!“
Harry se jen usmíval. Dodnes si Snape ten úsměv vybavoval.
„Nemohl. Vy byste to nepřipustil!“

Na protější straně obrazu stála Hermiona a v ruce držela plány. Něco v nich ukazovala Thee, která seděla na nízké zídce - dnes to je vnitřek atria - hned vedle.
Malba možná nebyla po umělecké stránce dokonalá, přestože vykazovala velký talent. Byla však dokonalá lidsky.

„Co je to?“ zeptala se najednou Thea a ukazovala na krbovou římsu. Všichni se nahrnuli blíž, aby viděli.
„Meč Godrica Nebelvíra,“ řekl, ne bez známek hrdosti v hlase, Harry.
„Nesahat!“ řekl, když se ho chtěl Snape dotknout.
Pozdě.
Snape odletěl na druhou stranu místnosti a jen s obtížemi se zvedal.
„Snad jste si nemyslel, Severusi, že tu takovou cennou věc nechám jen tak ležet?“
„Skvělé,“ odtušil, zatímco si nenápadně třel naražená místa na těle.

Pokračovali dál. Došli až do ložnic.
Harry se usmíval, když se všichni posadili, každý na jednu postel.
„Co je zase,“ vrčel pořád ještě trochu rozzlobený Snape.
„Možná bychom se tu jednou měli všichni vyspat, abychom pochopili chudáky studenty. U některých z nás je to už dlouhá doba, co tu spali, tak aby si obnovili vzpomínky.“
„Pottere!“
„To je skvělý nápad,“ chytila se toho Hermiona.
„Uděláme si takový malý noční piknik.“ Snape obrátil oči v sloup.
„Víte, že když byl profesor Brumbál ve čtvrtém ročníku, tak tyhle závěsy podpálil?“ zeptal se Harry po chvíli. Odpovědí mu byly tři nevěřící, naprosto užaslé pohledy.
„Samozřejmě omylem…“ pospíšil si s vysvětlením.
„Můžeme tu tedy zůstat dnes,“ rozhodl nakonec Snape. Stejně se tu zdržíme dlouho.

Všichni se sešli ve sborovně.
V krbu hořel oheň, místnost byla navíc osvětlená několika svícny. Seděli a jen si povídali, zatímco Snape ještě hledal něco v nějakých lejstrech. Harry si najednou uvědomil, že stejná kniha, jako leží před ním, leží i před ostatními.
I před Snapem. Zajímalo by ho, jestli…
„Harry,“ oslovila ho Hermiona. „Ty sis psal deník?“
Usmál se. „Myslel jsem, že by se třeba mohl hodit.“
„Já taky…“ usmála se Hermiona v odpověď.
„Thea zřejmě taky a Severus…“
„Ano, Hermiono. I já jsem si ho psal. Myslím, že by bylo vhodné zaznamenávat události, ke kterým v počátku školy došlo. Já sám jsem mnohokrát listoval v Salazarových denících. Ne že bych si nechtěl přečíst deník někoho jiného, naopak, velmi by mě zajímaly ostatní úhly pohledu na stejné události, ale faktem je, že nikdo další deníky nepsal. Škoda. Tak je dobré vědět, že se v tomto od svých předchůdců lišíte.“
Podíval se na knihy ležící na stole a skoro se usmál. Knihy vypadaly úplně stejně, až na to, že každá byla v barvě té které koleje. Chvíli se odmlčel a vytáhl odněkud další knihu. Mnohem větší, silnější, její kožená vazba byla protkána stužkami v barvách všech čtyř kolejí, ozdobená znakem Bradavic.
Beze slov ji otevřel a z hromady lejster se zvedl bleskobrk, který se vyčkávavě zastavil nad první stránkou knihy.
„Tak tedy…“

„Takže máme školu,“ zahájil Snape. Nepříliš inteligentně, ovšem jen na první pohled.
Následovalo vysvětlení, které jeho první větu v novodobé historii Bradavic poněkud vylepšilo.
„Máme i studenty?“ podíval se tázavě na Hermionu.
Ta zahrabošila ve svých věcech.
„Ano. Když pomineme těch čtyřicet sedm dětí od They, máme ještě dalších třicet šest dětí.
Nejsou to vlastně děti, některým je šestnáct. Za pět dní budou všechny čekat na nádraží 9 3 . Zásluhou rakouské společnosti Henschel Kassel máme nový Bradavický expres, který vyjede na minutu přesně.“
„Sakra!“ přerušil ji v tu chvíli Harry. Všichni se na něj tázavě podívali.
„Nemáme šafáře. Kdo pro ně pojede? Kdo je převeze přes jezero?“
Trvalo dlouho, než Snape ticho přerušil.
„Možná bych o někom věděl. Pošlu Mordreda s dopisem ještě dnes.“
„Kdo je to?“ chtěl vědět Harry. I když mu to bylo lhostejné. Hagrida nikdo nenahradí.
„Neznáte ho. Vím, že je spolehlivý. Svěřil bych mu vlastní život. Počkejte a uvidíte,“ řekl Snape.
Znovu se na okamžik rozhostilo ticho.
„Hermiono,“ obrátil se Snape na dívku po své pravé straně ve snaze pokračovat.
„Přišla ta poslední zásilka z Oslího ucha?“
Hermiona zavrtěla hlavou a zaznamenala do svých poznámek poslední bod, než odpověděla.
„Jen půlka. Pan Gensfleisch říká, že se zpozdila dodávka od jeho obchodního partnera z Malmö. Poslal tedy jen část. Prý osobně vyrazil do Malmö, aby ty knihy přinesl. Zítra tu budou.“
„Dobře. Harry? Co paní Olivanderová a její dcery? Jsou připraveny na ten nával?“
„Mluvil jsem s nimi už včera, jen jsem to zapomněl říci.
Hůlky budou. Dokonce, když jim dáme vědět dopředu, můžeme přivést všechny děti od They najednou.
Udělají si na ně čas.“
„Děti už se nemohou dočkat,“ přikývla Thea. „Zvlášť Joanne, moc se na vás těší, Severusi.“
„Jenom to ne,“ vrčel Severus.
„Pořád se mě ptá, jak se vám má omluvit za to, co vám řekla,“ pokračovala Thea.
„Ať se dobře učí,“ odpověděl Severus, když přestal vrčet. „To bude to nejlepší, co pro mě, potažmo pro sebe a nás všechny, může udělat.“
Všichni moudře pokývali hlavami. Svými hlavami.
„Hermi,“ ozval se Harry, „jak je to s těmi skřítky?“
Hermiona se začervenala.
„Tak se pochlub, Miono,“ rýpla si Thea.
„No… ehm… totiž… Tak jo. Žádný se neozval.“
„Cože?“
„Jenom Dobby se objevil. Že prý žádný nechce pracovat za peníze a s volnými víkendy a dovolenou.“
„Nechtěl jsem vám do toho mluvit, Hermiono,“ řekl Snape, když se utišil smích Harryho a They, „vaše úsilí stran nezadatelných skřítčích práv je hodno obdivu. Ale vy je svým přístupem urážíte. Oni jsou prostě takoví. Nikdy jsem se ke skřítkům nechoval jako bylo zvykem u Malfoyů, ale brzy jsem pochopil, že když k nim budu příliš milý, dotknu se jich. S tím nic nenaděláte. Protože škola skřítky potřebuje, beru si to na starost.“
„Ale…“
„Klidně si veďte dál ten svůj boj, ale skřítky tady ve škole laskavě vynechte.
Nebo budete vařit, uklízet, prát a všechno ostatní sama. Pro všechny!“ zahrozil Snape a vypadal v tu chvíli jako Zeus Hromovládný, kterému šlápli na kuří oko.
„Ano, pane,“ zamumlala.

Když Harry vstoupil do nebelvírské ložnice, zamířil ke ‚své' posteli.
Ostatní se už připravovali ke spaní. I když, Harry pochyboval, že budou spát. Přece jen, bylo to něco … něco… Harry nenacházel slov pro to, jak ten pocit popsat. Dnes poprvé budou spát v nové nebelvírské ložnici.
Odložil své věci na stolek vedle své postele.
„Skutečně, Pottere,“ ozval se Snapeův hlas hned odvedle. Harryho na okamžik zatajil dech. Snape si vzal postel hned vedle něj…
„Bylo od vás moc pěkné, že jste zvětšil stolky mezi postelema, ale to vážně myslíte, že je někdo využije?“
„Někdo by třeba mohl,“ vstoupila do toho Hermiona.
„Třeba by se někdo chtěl učit v klidu a ne se dohadovat s ostatními o místo ve společenské místnosti nebo v knihovně.“
„Nesdílím váš názor, slečno Grangerová, na to jsem příliš času strávil snahou něco studenty naučit,“ ozval se profesor Snape, „ale nechám vás vašim iluzím."
„Poslyšte,“ obrátil se k nim Harry, když zalezl do postele. Závěsy zatím nechal roztažené.
„Zbytek života se budeme bavit už jen o škole. Co si teď užít rozhovor o jiných věcech?“
„O kterých?“ zeptal se skepticky Snape.
„Třeba o tom, že se Narcisa Malfoyová znovu vdala,“ navrhl Harry. Pohledy jeho tří kolegů ho však přesvědčily o tom, že jim řekl naprostou novinu.
„Myslel jsem, že to víte…“ dodal tedy naprosto zbytečně.
„Vůbec jsem nevěděla, že přežila?“ přiznala se Hermiona po chvíli.
„Přežila. Ona…“ Snape se na okamžik odmlčel, „… když zemřel Draco, psychicky se složila. Dva roky byla v sanatoriu někde ve Švýcarsku…“
„Tam právě potkala svého současného muže. A, co je na tom nejlepší, je to čistokrevný mudla. Viděl jsem je pohromadě. Vypadá to, že ji ten muž má skutečně rád.“
„Zřejmě si to zaslouží,“ ozvala se Thea. „Moc štěstí asi v životě nezažila.“
„Pojďme raději spát,“ rozhodl Snape a zalezl do své postele. „Nox!“

Harry se zamotal do přikrývky, když pečlivě zatáhl závěsy. Byl to letitý zvyk. Pocit soukromí. Nic ho nerušilo od jeho vzpomínek. Draco… Další hloupá, zbytečná smrt.
Jaké by to bylo, kdyby přežil? Otevírali by teď novou školu? Všiml by si vůbec Severuse, kdyby tu teď byl Draco? Někde v této fázi úvah ho vyrušilo tiché zašustění závěsů.
Ucítil jemný dotyk a vzápětí ležel Severus v jeho posteli. Objal Harryho a oba přikryl.
Jen objal, nic víc. Jak to ten chlap sakra dělá, uvažoval Harry, když se choulil v jeho objetí, že pokaždé ví, kdy potřebuji zrovna tohle?

Za chvíli se v jeho objetí zahřál.
Jednu ruku položil kolem Severusova pasu. Chtěl se k němu přitisknout, ale Snape mu v tom zabránil. Tak Harry jen pokrčil rameny a spokojil se s tím, co má.
Vdechoval Snapeovu vůni, cítil na tváři dotyk jeho vlasů. Stejně by ho zajímalo, co Snape s těmi vlasy dělá, že pořád vypadají tak mastně.
Evidentně nejsou.
Nakonec se otočil ke Snapeovi zády, jednu jeho ruku si položil kolem těla, hlavu zabořil do polštáře a za okamžik usnul.
Ještě v polospánku měl pocit, jako by ho někdo hladil po hlavě…

Ráno Harryho probudilo dloubnutí do žeber.
Cítil ruku na svých ústech.
Otevřel oči. Když se Snape ujistil, že Harry nebude vydávat žádné hlasité zvuky, ukázal mu na Hermioninu postel. Tam, v objetí, spala obě děvčata.
Harry se začal tiše smát. Snape… Snape také. Seděli v Harryho posteli a dívali se na své dvě kolegyně… které vlastně dělaly totéž, co oni.
Jedno hnědé oko patřící Hermioně se otevřelo. Okamžitě otevřela i druhé.
Sledovala své dva kolegy, kteří v Harryho posteli, každý ve své noční košili, vypadali opravdu úchvatně.
Pak její pohled padl na Theu, která stále ještě sladce spala. Chtěla ji probudit a ukončit tak tuhle úsměvnou situaci.
Zachytila však Snapeovo gesto, kterým dával najevo, aby nechala dívku spát. Znovu se všichni uložili a pokračovali tam, kde přestali.
Tedy ve spánku.

Když se Harry probudil to ráno podruhé, byl v posteli sám.
Chvíli se protahoval, ale nakonec se odhodlal vstát. Umyl se, pokusil se učesat, pak to ale vzdal a jednoduše sepjal vlasy do gumičky.
Oblékl se a sešel po schodech do společenské místnosti. Všichni už seděli u stolu v rohu.
Stůl byl prostřen ke snídani.

Snídali mlčky, jen tu a tam po sobě navzájem pokukovali.
Všichni mysleli na to první ranní probuzení, ale nikdo se o tom ani slůvkem nezmínil.
Všichni, až na Theadoru. Ta si ostatní zmateně prohlížela.
„Co se stalo?“ chtěla vědět, když to nevypadalo, že někdo něco řekne.
„Eee…“ začala Hermiona.
„Spala jste dobře, Theadoro?“ zeptal se tedy klidně Snape a velkoryse přehlížel ruměnec, který svou otázkou na její tváři vyvolal.
„Abys rozuměla,“ obrátila se k ní Hermiona, „když se tady Severus probudil v Harryho posteli, viděl nás dvě v té mé…“
„Touché,“ přikývl Hermioně na znak uznání.
Napětí téměř zmizelo a to, co zbylo, bylo spíš projevem očekávání.
Ticho přerušila Hermiona.
„Budeme muset požádat pár známých, jestli by vzali profesorská místa, protože to sami nemůžeme zvládnout.“
Pak se otočila na Molly.
„Paní Weaslyová, myslíte, že by byl Charlie ochoten učit u nás péči o kouzelné tvory?“
Molly Weaslyové se zaleskly oči slzami a dojatě zaštkala.
„Určitě ano, drahoušku, moc ráda bych ho měla zase u sebe. Vždyť už mi zůstal jen Ron a Charlie...“
Poslední slova už Molly vzlykala do kapesníku.
„Pošlu mu sovu,“ nabídl se Harry. Molly jen kývla a dál smrkala a slzela.
„Když už jsme u toho, nechtěla byste, Molly zastávat místo ošetřovatelky?“ nadhodil Severus.
„To mě napadlo hned, jak jsem se dozvěděla o plánu obnovit školu!“ zvolala Miona.
Molly se rozeštkala ještě víc.
Harry ji objal kolem ramen a utěšoval slovy:
„Paní Weaslyová, no tak, vždyť kde bychom bez vás byli?“
Molly se pomalu uklidňovala.
„Děti moje,“ omluvně se usmála na Snapea za to oslovení, „udělali jste mi ohromnou radost.“
„Taky mě napadlo,“ opět se ujala slova Hermiona, „ požádat Firenze na jasnovidectví. Slyšela jsem, že pracuje pro nějaký mudlovský astročasopis, jako poradce…“
„K čemu se ta mula snížila…“ vrčel pohrdavě Snape.
„Náhodou, je to velmi renomovaný časopis…“ bránila kentaurovo rozhodnutí Hermiona.
„Od té doby, co pro ně Firenze pracuje, se v něm málokdy objeví nějaký nesmysl…“
„Jo. Rád bych věděl, co by řekli tomu, kdyby zjistili, že jejich externí zaměstnanec je kentaur,“ bručel dál Snape, ale nechal Hermionu, aby pokračovala ve výčtu.
„Nenapadá mě nikdo na Létání na koštěti. Myslíte, že by se madam Hoochová vrátila, když teď dělá trenérku irského famfrpálového mužstva?“
„Se mnou se jako už nepočítá?“ zeptal se Harry podrážděně.
Snape si znuděně povzdechl.
„Nebuď jako malé dítě, Harry. Jsi ředitel Nebelvíru. Máš obranu. Přeměňování. Také budeš zastupovat školu na veřejnosti. Musím ještě něco dodávat?“
„Eee?“
„No tak, Harry,“ rozčílil se Snape. „Jak si asi myslíš, že by to vypadalo, kdyby za školu jednal smrtijed?“
„Bývalý!“ ozvalo se ze čtyř úst sborově.
Snape se na okamžik odmlčel, s překvapením si uvědomil, že bojuje s něčím, co nebezpečně připomíná dojetí. Odkašlal si a pokračoval.
„To je jedno. Nepůsobilo by to dobře. Proto s veřejností bude jednat chlapec-který-zabil-vy-víte- koho.“
„Severus má pravdu, Harry. Budeš toho mít víc, než dost. Nikdo ti nebrání občas si zalétat na koštěti, ale…“
Mioninu řeč přetrhla Thea výkřikem.
To, co ji vyděsilo, bylo průhledné a vznášelo se to nad stolem.
Harry se zasmál.
„Zapomněl jsem vám říct, že tu máme prvního školního ducha. Vítejte, Brumbále.“
Duch se usmál.
„Vidím, že vám jde všechno ve vzájemném souladu. Tak to má být.
Dobrý den, Severusi, Molly, Hermiono, Harry, Theadoro,“ kývl na všechny na pozdrav.
Chvilku si povídali s Brumbálem a bylo jim dobře.
Nejen proto, že je vlastně svým způsobem bývalý bradavický ředitel zpátky, ale prostě jim bylo všem spolu dobře.
Už se chystali ukončit jak snídani, tak příjemný hovor, když se do něj vložil Harry.
„Totiž… já-já…“ toto zajíknutí dávalo znát, že mladík přijde s návrhem, který sice on sám považuje za skvělý, ale není si jist, jak ho přijmou ostatní.
„Přestaň koktat, Harry. Už jsi jak Longbottom,“ napomenul ho Snape.
Odměnou mu byly nasupené pohledy ostatních přítomných.
„Já-já myslel, jestli by třeba profesor Brumbál nemohl přednášet kouzelné formule nebo dějiny čar a kouzel. Nebo obojí,“ vysypal ze sebe Harry.
Všichni zmlkli a začali přemýšlet o tom, co vlastně Harry řekl.
„S dějinami jsme původně nepočítali,“ ozval se Snape, ale pokračoval dřív, než se na něj stačili ostatní obořit, „prostě proto, že nebylo v našich silách zajistit kvalifikovaného vyučujícího. Pokud by se však profesor Brumbál uvolil…“
„Víte, když je člověk duch, moc povyražení zrovna nemá, takže…“ začal Brumbál, viditelně potěšený, že mu bylo něco takového nabídnuto.
„Myslím, že bych zvládl obojí. Alespoň dokud neseženete někoho jiného.“
„Obávám se, Albusi, že nikoho jiného hledat nebudeme,“ varoval potměšile Snape.
„Ale…“ ozvala se nesměle Theadora, „jak je to s hůlkou? Duch přece nemůže…“
Brumbál vytáhl hůlku a vzápětí kolem dívky létal tucet nádherných motýlů.
„Ještě něco, mladá dámo?“ zeptal se bývalý ředitel s téměř dětským úsměvem.
„Ne,“ odpověděla rychle.
„Tohle ale není běžné,“ zastala se Hermiona trochu své kamarádky.
Teď se Brumbál tvářil velmi sebevědomě.
„Není. Při vší skromnosti musím podotknout, že zvládám mnoho na ducha nezvyklých věcí.“
„Stačí!“ zavelel Snape. „Máme ještě hodně na práci.“

Nové Bradavice 5. Nové Bradavice 7.

Vyhledávání

Štítky