Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 5
NejhoršíNejlepší 

Autor: Darkness deStination
Fandom: Harry Potter
Hlavní postavy: Albus Severus Potter, Scorpius Malfoy, Tina Harschmanová, Lucius Malfoy
Shrnutí: Povídka na pokračování, plná děje, leč sexu nižádného...Možná...
Poznámka: Co k tomu dodat...toho sexu tam opravdu moc nebude

 

Albus Severus se otáčel pomalu dokola, aby si lépe mohl prohlédnout místo, kde se ocitl. Přitom zjistil, že se zeď opět uzavřela a tedy je tam uvězněn.
„Sakra!“ ulevil si.
Všiml si nějakého obrysu na stěně. Přistoupil blíže, aby si mohl lépe posvítit. Usmál se, našel starou louč. Jak bylo to oheň zapalující kouzlo?
„Incendio!“ mávl předpisově hůlkou a louč vzplanula. Nános prachu a pavučin způsobil krátkodobé začouzení a prskání, ale netrvalo dlouho a jasný plamen louče osvítil část místa, kde se právě Albus Severus nacházel.
Vypadalo to jako nějaké dávno nepoužívané skladiště. I když Albus Severus nemohl vidět dokonale celou místnost, došlo mu, že tu zřejmě kdysi kdosi uchovával nejspíš lektvary, protože regál s několika zaprášenými lahvičkami tomu zcela jistě nasvědčoval.
Místnost se asi v polovině rozšiřovala do dvou výklenků. Albus Seveus sundal louč ze zdi a nahlížel dál do místnosti.
Hm, tamhle je nějaké haraburdí, támhle pavučina ode zdi ke zdi, no, tak tam tedy nepoleze. Ten kout vypadá příliš tmavě a nezajímavě a stejně tam beztak zeď končí.Ovšem ta hromada čehosi vypadá docela zajímavě. Přistoupil s loučí blíže. Nějaké spisy, knihy, pergameny, ale proč jsou tady? Proč nejsou v knihovně?
Albus Severus se zachmuřil. Neměl rád takovéhle zacházení s knihami a dokumenty. Své knihy měl vždycky v naprostém pořádku ve své knihovničce, seřazené podle tématu a autora.
Vzal vrchní knihu do ruky, odfoukl prach. Kniha byla vázaná v nějaké jemné kůži, ovšem titulek byl zanesen plísní tak, že nebyl čitelný. Albus Severus knihu s povzdechem odložil. Bude se muset podívat, jestli nemá v učebnici s kouzelnými formulemi restaurační kouzlo.
Pak přistoupil k regálu s lahvičkami, upevnil louč do držáku vedle něj a vzal jednu do ruky. Byla tak moc zaprášená, že nebylo ani trochu možné přečíst nápis na zašlé cedulce. Uzávěr byl zalit voskem, což pouze podnítilo chlapcovu zvědavost a tak vosk nehtem opatrně oškrábal a zkusil pootočit uzávěrem. Nešlo to. Prsty už měl pěkně zkřehlé. Nebylo tam žádné teplo. Albus Severus lahvičku opatně postavil na místo, pořádně si dýchl do dlaní a chvilku třel ruce o sebe. Pak vzal lahvičku znova a zopakoval pokus o otevření. Po pár pokusech uzávěr povolil. Albus Severus jej oparně odšrouboval a pamětliv toho, že k neznámým lektvarům se nečichá přímo, nasál opatrně trochu pachu z takové dálky, jakou považoval za bezpečnou. Hm, slabý odér přemýšlivce a ropušího slizu. Tuhle kombinaci neznal. Možná by to chtělo prozkoumat. Na to by ale potřeboval svůj kotlík. Příště si ho přinese. Příště...No jo, ale to by se odsud musel také dostat ven.
Jenže jak?
Nepropadal panice, nějak si byl logicky jist, že když se dostal tam, musí se dostat i ven.
Co dělal, než sem propadl?
Utíkal, vlastně ne, takticky ustupoval před bandou z Nebelvíru pod vedením jeho drahého bratra. A také mu sebrali esej, co zrovna dopsal v knihovně. Bude ji muset udělat znova...Právě se vracel na svou kolej, když ho překvapili, podrazili mu nohy, naházeli pár štípancových kleteb a sebrali a zničili úkol. Kdyby se alespoň omezili na úkol. Tim, jeden z Jamesovi party, mu s náramným gustem zlomil brk, který používal ke psaní. James, snad aby se nenechal kamarádem zahanbit, roztrhl učebnici lektvarů. To jim jen tak neprojde.
Albus Severus znovu spravedlivě rozhořčen polohlasně zasyčel:
„Jamesi Pottere, já ti fakt ten blín nastrouhám do večeře.“
A zeď otevřela cestu ven..
Chlapec překvapeně hvízdl.Aha! Blín!

Albus Severus kráčel po chodbě a přemýšlel, co udělá se svým objevem. Mohl by to třeba říct Tině? Nesmysl. Sice Tina je kamarádka, ale holky neumí držet tajemství.
A nebo že by Scorpiovi? Hm, asi by neshledával vhodným, chodit se schovávat do sklepení.
No nic, -Albus Severu se lehce pousmál. Ano, bude to jen jeho skrýš.
Ale čí jen to byl nápad...Heslo „blín“

Zastavil se u dveří do své koleje.
„Kdo za to může?“ ozvala se otázka.
Albus Severus lehce zakroutil hlavou. Divil se, že tak jednoduché zabezpečení jejich koleje je tolik spolehlivé a odpověděl:
„Myšlenka.“
„Hezky řečeno,“ zaznělo a dveře se otevřely.
„Seve, kdes byl? Všude jsem tě hledala,“ hned jak vstoupil, vrhla se na něj Tina. Přítomní havraspárští se zasmály tomu výjevu. Albus Severus mírně od Tiny ustoupil.
„Zapomněl jsem se v knihovně, proto nemusíš dělat povyk,“ hlas zazněl suše, ale v očích mu zahrály jiskřičky smíchu.
Tina se taky usmála. Ano. Její kamarád nebyl zrovna příznivcem emocionálních projevů na veřejnosti. Ne, že by je neměl rád. Neměl rád pouze posměšky, které tyto jevy provázely.
„Jsem unavený, jdu si odpočinout. Uvidíme se na večeři,“ kývl na Tinu a odcházel směrem k chlapeckým ložnicím.
Tina jen pokrčila rameny. Sev je prostě takový. Už se znají skoro čtyři měsíce a nepojilo je jen vzájemné přátelství, ale i schopnost respektovat momentální nálady jednoho či druhého.
Tina se tedy zase posadila ke stolku a pokračovala v četbě o použití semínek létavice ostrolisté. Tentokrát se už soustředila mnohem lépe, protože už nemusela mít starost o svého kamaráda, který teď jistě stejně neodpočíval. Stihla ho natolik poznat, že jí bylo jasné, že se na esej na lektvary na zítřek nevykašle a také, že ho nebude chtít od ní opsat.

 

*****

 

Zvuk sovích křídel zaplnil Velký sál a před mnoha studenty přistály dopisy a balíčky. Albus Severus byl tentokrát výjimkou. Na jednu stranu ho to dost těšilo, příliš časté dopisy z domova byly dalším důvodem pro výsměch Jamese, který dopis dostával stejně často, ale nikoho nenapadlo se mu kvůli tomu smát. Na druhou stranu ho to celkem mrzelo. Rád a pravidelně si s maminkou dopisoval, měla pochopení pro jeho situaci. Prvně byl na delší dobu z domu a tak se ho snažila potěšit. Pravda, nemusela by přitom připomínat takové věci, jako byl jeho Teddy. Tedy, ne jejich Teddy, ale jeho Teddy. No dobrá, ne Teddy Lupin, ale plyšový medvídek Teddy. Kdykoli, co Albus Severus pamatoval, tady byl Teddy pro něj. Když mu bylo smutno, když byl nemocný. Přitom to byla obyčejná mudlovská hračka. Kdysi ji dostal od tety Miony a maminka mu upletla svetr s velkým T uprostřed. V této chvíli byl Teddy ukryt pod polštářem a navíc opatřem zastíracím kouzlem. Nepřežil by, kdyby se někdo o jeho medvídku dozvěděl. James, na štěstí, o existenci plyšového medvídka nevěděl. Pak by mu také maminka konečně mohla přestat říkat „maličký“. Ano, myslela to dobře a Albus Severus věděl, že mu tak bude říkat i až mu bude padesát, ale pořád se ho dotýkalo, že se mu nedařilo trochu víc vyrůst. Zvlášť, když zaslechl otce, kterak prohlásil, že takhle malý kluk se nehodí ani za chytače. Jistě, pouze konstatoval fakt. Nemínil to jako urážku. Navíc, při přístupu Alba Severa k famfrpálu, že... Nicméně i tak se ho to dotklo. A pak by se také nemusela pokaždé ptát na Tinu. Albus Severus si už skoro vyčítal, že se o ní znímil, když se maminka ptala na spolužáky a zda už si našel nějaké kamarády. Ještěže měl dost rozumu a nezmiňoval se o Scorpiovi. Soudě podle toho, co říkala Rose, by maminku asi moc nepotěšilo, kdyby se dozvěděla, že se se Scorpiem kamarádí a jeho společnost shledává příjemnější, než společnost vlastního bratra. Co na tom, že je to Malfoy a že ostatní mu to z nepochopitelných důvodů otloukají o hlavu. Skoro tak často, jako jemu to, že je Potter. To mu skutečně vadilo. Tedy, ne že by měl něco proti svému otci, ale mrzelo ho, že ho nikdo nebere takového, jaký je. To je celý Potter, jako by mu z oka vypadl. Tak tuhle větu už upřímně nenáviděl.
Najednou měl pocit, že ho někdo upřeně sleduje. Zvedl hlavu a jeho pohled se střetl s pohledem Scorpiovým. Zdálo se mu to, nebo ty zvláštně šedé oči na okamžik uhnuly? To se mu muselo zdát, protože zaprvé, Scorpius nikdy pohledem neuhýbal a zadruhé, ten pocit trval jen kratičký okamžik. Svým způsobem krásnou tváří dědice Malfoyova domu přelétl stín úsměvu. Albus Severus pozvedl obočí. Dojedl snídani a po chvíli odešel. Zamířil do knihovny. Tak nějak si se Scorpiem zvykli scházet se právě v knihovně. Vzhledem k přístupu ostatních studentů k učení si mohli být jisti, že je tam nikdo nebude obtěžovat.
Nemýlil se. Scorpius přišel do knihovny o pár minut později. Pokývli si hlavou na pozdrav a posadili se ke stolu proti sobě. „Všiml jsem si, že ti dnes nepřišla pošta,“ začal klidně Scorpius. „Stalo se něco?“ projevil zdvořile zájem.
Albus Severus, místo aby zavrtěl hlavou, jako donedávna, pouze naznačil toto gesto. Tak moc se snažil napodobit úžasný Scorpiův styl. „Nemyslím. Je to svým způsobem úleva.“
„To znám,“ připustil Scorpius. „Rodiče mi píší každý den a už mne to poněkud zmáhá.“
Albus Severus pokýval hlavou. „Všiml jsem si, že jsi dostal dopis i dnes. Jsi jediný student, který dostává dopisy častěji, než já. To je povzbudivé.“
„V dnešním dopise mi otec přikazuje ukončit naše vztahy,“ řekl něco vlastně ne až tak překvapivého.
Albus Severus si prohlížel téměř nehybnou tvář svého spolužáka. Ve chvílích, jako byla tato, si dobře všímal, že se nedokáže ještě úplně ovládat. Ale Albus Severus to neviděl jako selhání. Časem to bude lepší. I on se snažil. S bratrem se nesnažil diskutovat, jen hrdým mlčením přecházel jeho hlouposti. Vyhýbal se hrubým výrazům tolik charakteristickým pro jeho vrstevníky. Nekřičel, nevýskal, ani když byl zabrán do nějaké hry. Hrám se Albus Severus nevyhýbal, ale stavěl se k nim jinak, než ostatní ve škole. Věděl proto, jak je takové neustálé ovládání obtížné. Doufal, že mu to časem přejde do krve. Jak už řečeno, ve skutečnosti ho nepřekvapilo, že Scorpiův otec nesouhlasí s tím, že se spolu baví. Byl přesvědčen, že kdyby jeho otec věděl, že se baví se Scorpiem, rovněž by s tím nesouhlasil. „Tedy?“ pobídl Scorpia, když to nevypadalo, že chlapec bude pokračovat.
Scorpius se ještě víc narovnal. „Nemyslím si, že by měl určovat, s kým se bavím. Sám rozhodnu,“ na okamžik se zamyslel. „Navíc, můj děda nahlíží na naše občasné diskuse příznivě.“
Albus Severus mlčel. Zvažoval uslyšené. Věděl, co pro Scorpia názor jeho dědy, potažmo celý děda, znamená. Sice nabýval dojmu, že si ho Scorpius trochu glorifikuje, ale to chápal. On by si také chtěl někoho glorifikovat. Například svého druhého jmenovce, kdyby o něm věděl alespoň něco.
„Říkám ti to pro případ, že by můj otec cítil potřebu ti to sdělit osobně.“
„Abych byl na to připraven,“ zamyšleně podotkl Albus Severus. Věděl, co za těmi slovy je a byl rád. Scorpius se s ním chce kamarádit, i když to halí za všechna ta dospělácká slova a gesta. Albus Severus to tak hodlal brát. „Předpokládám, že až se to dozví můj otec, bude reagovat obdobně.“
Scorpius přikývl. „Jsme tedy domluveni.“
„Ano,“ potvrdil Albus Severus.
Zvedl se ze židle. „Teď mě omluv, za chvíli začíná přeměňování. Slíbil jsem profesoru Krolenu, že mu pomohu připravit nějaké předměty na hodinu.“

 

*****

 

Albus Severus byl tolik zamyšlen, že po pokynu profesora Longbottoma, aby přesadili svou první mandragoru, se pustil do přesazování ostatních a skončil teprve tehdy, když neměl co přesazovat. Od chvíle, kdy začal tak nějak uvažovat, zaráželo ho, proč má dvě jména, když mu každý používá pouze jedno. Rodiče mu nikdy nijak obsáhle nevyprávěli o tajemném Severovi, jehož jméno nosil. Pouze když odjížděl do Bradavic, řekl mu otec, že má jméno po dvou ředitelích školy. Brzy v Bradavicích zjistil, že ředitel školy Severus Snape kdysi přednášel lektvary a byl ředitelem Zmijozelu. O to víc ho mrzelo, že ho moudrý klobouk poslal do Havraspáru. Ještě si to s ním hodlal vyříkat. Ovšem tím jeho vědomosti v tomto směru končily. Hledal ve školní knihovně, prohledal všechny rodové knihy, ale evidentně žádný kouzelnický rod Snapeů neexistoval. Předpokládal, když už to jméno dostal, že to byl nějak významný člověk. Pročetl tedy zprávy o poslední válce. Nemohl si pomoci, ale tam žádný Severus Snape, nebo jiný Severus, nevystupoval. Pouze Albus Brumbál a jeho věrní. Protože si dobře všiml, jak jsou všichni z toho jména rozpačití, nechtěl se ptát. Když se teď před začátkem vyučování Scorpius zmínil o svém dědovi, napadlo ho, že by mohl Severa Snapea znát. Mohli být dokonce přátele. Třeba jako oni dva se Scorpiem. Konečně by našel někoho, kdo by mu řekl víc. Mělo to tedy dva háčky. Zaprvé, pokud se skutečně znali a zadruhé, pokud se někdy setká se Scorpiovým dědem. No a zatřetí také. Jestli vůbec bude mít náladu něco říkat. U těch Malfoyů člověk nikdy neví.

*****

„Co tu děláš?“ zaslechl klidný, hluboký hlas, doprovázený pravidelným ťukotem kopýtek. Vzhlédl a usmál se na profesora astrologie.
„Vracím se ze školního trestu. Leštil jsem školní trofeje,“ odpověděl podle pravdy.
Kentaur se rozhlédl. Chodba byla tichá, ostatně, bylo by spíš podezřelé, kdyby tu někdo byl. I tenhle človíček už měl dávno spát. „Dnes je jasná noc, hvězdy jsou připraveny se s námi podělit o svůj svit. Chceš se připojit, synu chlapce, který se stal hrdinou?“
Tak tuhle větu už nenáviděl taky. Na druhou stranu, pokud se mu doteď už klížily oči a toužil upadnout do své postele, teď byl vzhůru, jako snad ještě nikdy. Kolikrát se vám v životě poštěstí, aby vás kentaur vzal s sebou, když jde číst z hvězd? „Smím?“ špitl, téměř s posvátnou bázní.
„Jistě,“ zaťukal v jakémsi pouze jemu známém rytmu kopýtky profesor.
Vyšli spolu před hrad a pak ještě dál, aby nebyli oslněni světlem tu a tam probleskujícím z oken školy. Firenze zamyšleně hleděl ke hvězdám, Albus Severus následoval jeho příkladu.
„Proč sis nepřál být zařazen do Nebelvíru?“ překvapil chlapce. Než se Albus Severus vzmohl na nějakou výmluvu, pokračoval. „Kdyby sis přál být v Nebelvíru, moudrý klobouk by tě tam poslal. Místo toho jsi v Havraspáru. Povíš mi, proč?“ Neznělo to jako příkaz. Spíš taková výzva ke zpovědi.
„Nechtěl jsem být v koleji, do které bez problémů zapadne někdo, jako je můj bratr,“ odpověděl tedy podle pravdy. „Chci něco dokázat. Chci být dobrý v tom, co budu dělat. Pokud stačí dobře létat na koštěti, být hezký, vtipný a oblíbený, tak taková kolej není pro mě.“
„Možná,“ usoudil Firenze.
„Profesore,“ ostýchavě se dotkl jeho ramene, aby na sebe upozornil. Zdálo se mu totiž, že se Firenze podezřele ponořil do sledování oblohy.
„Ano, chlapče?“
„Vy jste znal toho Severa Snapea?“
Chvíli bylo ticho. „Dnes jsou hvězdy opravdu velmi výmluvné.“
Nenechal se odbýt. „Profesore, prosím. Já to nechápu. Proč mi dali jeho jméno, když mi o něm nic neřekli?“
Přestal sledovat hvězdy a podíval se chlapci do očí. „Špatné říci nechtěli a dobré neznají.“
„On byl špatný?“ na čele se mu objevily vrásky od přemýšlení.
Firenze se tak záhadně usmál. „Byl to člověk,“ odpověděl.
Teď byla řada na Albu Severovi, aby mlčel. Skoro pochopil, co tím chtěl Firenze říci. Což bylo s podivem, protože měl pocit, že jinak nikdy nechápe nic z toho, co profesor Firenze říká. Ať tak či onak, jeho jmenovec byl rozhodně zajímavý a jeho touha dozvědět se víc se ještě prohloubila.
„Už je čas, chlapče, musíš jít spát.“
Proč měl pocit, že tohle znělo tak trochu smutně?

 

*****

 

Nádvořím prošel pokud možno co nejrychleji. Neměl to tu rád. Sychravá zima zalézající až do morku kostí tu číhala všude kolem a vrhala se na každého teplokrevného živočicha, který se objevil v jejím dosahu. Vysoké věže zbudované z chladného kamene porostlého zbytky starého lišejníků, který se na nich kdysi usadil v marné naději na přežití, se tyčily kolem. Uvědomil si, ne poprvé, že pro něj mají úplně jiný význam, než pro kolem postávající hloučky nadšených mudlovských turistů.
„Kdysi, ve středověku, tu bývalo ukrutné vězení, ale teď už tady jenom straší. Až si prohlédnete nádvoří, následujte mě, laskavě, k třetí hradní bráně.“
„To je tak lááávly, Džooordž, to musíme koupit a převézt k nám do Texasu!“
„Á, mladý pan Malfoy,“ protáhl kastelán, ve skutečnosti velitel dnešní hlídky.
„Na návštěvu za Luciem Malfoyem,“ řekl chladně Scorpius. Odložil hůlku a nechal se prohledat.
„Jistě, za kým jiným,“ ušklíbl se kastelán a když se rozhlédl, aby se ujistil, že poslední skupina turistických návštěvníků zmizela, rychle postrčil Scorpia do výklenku ukrývajícího vstup do podzemí hradu.
Oklepal se. Měl z těch chodeb hrůzu. Věděl, že kdysi to tu bylo ještě horší, to když tu pobývali mozkomoři, ale i tohle bylo dost. Nenáviděl svět za to, že jeho děda tráví v těchto zdech posledních devatenáct let. Nebýt návštěv, které měl povoleny, Scorpius by ho vůbec neznal. I tak se s ním vídal málokdy. Měl ho rád a měl pocit, že i děda má rád jeho. Jak se tedy mohou mít rádi lidé Malfoyovy rodiny. Snažil se mu dělat radost. Snažil se být jako on. Jako Malfoy. Ne jako ta směšná karikatura, která si říkala jeho otec. Bolelo ho, jak se otec chová a o to víc se upínal k dědovi, který v jeho dětských očích zosobňoval dokonalost. Jistě, věděl, co se za války dělo a to všechno kolem. Ale ještě si nedokázal srovnat, co je dobré a co je špatné. Nikomu by netvrdil, že jeho děd je svatý a nikdy nikomu neublížil. Ovšem rval by se s celým světem o to, že nebýt vy-víte-koho, jeho děda by takový nebyl. Byl přesvědčen, že okamžik, kdy se vy-víte-kdo (Scorpius sám dlouho nevěděl, kdo) vrátil v době, kdy jeho otec chodil do prvního ročníku bradavické školy, byl nejhorším okamžikem v životě Lucia Malfoye. Ale to ostatní. To, jak se choval. Vychování. Ctižádost. Schopnost analyzovat, logicky uvažovat...to všechno na něm Scorpius obdivoval a tomu všemu se toužil alespoň přiblížit. Když babička vzala do svých rukou vedení Malfoyova domu a matka se na Scorpia definitivně vykašlala (i na otce, ale ten to odmítal vidět), měl Scorpius větší volnost v rozhodování, kdy a jak často svého dědu navštíví. A toho maximálně využíval. Zvlášť, když měl pocit, že jeho návštěvy dědu těší.
„...dobře, dost bylo zlých zpráv,“ přerušil Lucius svého vnuka, když mu popisoval vývoj na domácí frontě. „Teď něco veselejšího. Jak je ve škole?“
Tak přesně na tohle nechtěl Scorpius odpovídat. Nechtěl na to ani myslet. Nechápal to. On přece nemůže za to, co se dělo před dvaceti lety! „Zatím to vypadá dobře. Nemám problémy s učením,“ odpověděl nicneříkajícím způsobem.
„Nějaké přátele sis už našel?“
Ó ano. Jednoho, pomyslel si a v duchu si představil malého Severa skloněného nad kotlíkem, nebo soustředěně provádějícího správný tah hůlkou. Nebo padajícího z koštěte, chtěl by se usmát, ale neudělal to. Stačí, že se Severovi smáli všichni ostatní. „Ano. Dva studenty z Havraspáru. Jsme v týmu, který chce profesor Křiklan poslat ve druhém ročníku do soutěže o Zlatý kotlíček.“
„Tak? Povídej. Vyprávěj mi o nich,“ povzbuzoval ho Lucius a v duchu se zamračil. Jeho vnuk by měl mít hromadu přátel. Ne jen dva, navíc z Havraspáru, o kterých zřejmě nechce příliš mluvit. Co to tam ten Draco sakra dělá, že se ke Scorpiovi chovají jako k nějakému motákovi... Ale informace o tom, že bude zastupovat školu v soutěži, i když jako člen týmu, po potěšila.
„Otec není rád, že se s nimi přátelím.“
Tázavý pohled šedých očí.
„Je to Potter,“ řekl a tentokrát se vědomě snažil o co největší klid. Hrozně by ho mrzelo, kdyby se proti tomuto přátelství postavil i děda, ale hodlal za něj bojovat. Věděl, že kdyby se vzdal Severa, neměl by už vůbec nikoho. S ním by totiž, o tom byl přesvědčen, odešla i Tina. Jistě, je to jen holka, ale... Když si uvědomil, že děda čeká na vysvětlení, honem pokračoval. „Je ve stejném ročníku. On je... je trochu jiný, než jeho starší bratr. Už tím, že je v Havraspáru a...“
„Klid, Scorpie,“ napomenul ho tiše Lucius. „Zhluboka se nadechni, vydechni, tak... a mluv klidně. Neboj, nebudu se rozčilovat,“ odhadl naprosto přesně situaci v okamžiku, kdy ze sebe začal chlapec chrlit informace naprosto zbrkle, až lehce hystericky. „Otec řekl, že když nepřeruším kontakt s Potterem, že mě potrestá. Ale já si nepřeji, aby rozhodoval, s kým se mohu přátelit a s kým ne. Zvlášť, když Potter je jediný, kdo...“ tady se zarazil. Tak přesně tohle říci nechtěl.
„...kdo...“ pobídl ho dál Lucius.
„...kdo mi nepředhazuje, kdo jsem,“ řekl tiše Scorpius. Jako by se styděl. „Pomohl mi proti vlastnímu bratrovi...“
Chvíli bylo ticho. Scorpius měl strach, že dědu zklamal, ale prostě tohle si musel prosadit, i kdyby...
„Važ si přátel, kteří přichází v době, kdy nemáš co nabídnout.“
Hrdě se narovnal. „Ale já mám co nabídnout. Své přátelství.“
Ukryl shovívavý úsměv. Věděl, jak se věci mají a nechtěl brát vnukovi iluze v tak útlém věku. Jistě, překvapilo ho, že nějaký Potter se choval ke Scorpiovi dobře. Ale když může být nějaký Potter v Havraspáru, tak už je možné cokoli. „Dobře. A jak se jmenuje ten úplně jiný Potter?“ pokračoval po chvíli Lucius. Byl vážně zvědavý. Scorpius vypadal tak odhodlaně, jak to ještě nikdy neviděl. Což samozřejmě nemuselo nic znamenat, protože ho nevídal příliš často.
„Albus Severus. Všichni mu říkají Al nebo Albí, ale já vím, že to jméno nemá rád. Proto mu říkám Severus. Tina mu říká Sev.“
„Tina?“ zajímal se Malfoy starší dál. Tak tedy Severus...
„Tina Harschmanová, Severova spolužačka a kamarádka. Je s námi v tom lektvarovém týmu.“
Na kratičký okamžik se zamyslel. „Vnučka Gerdharda Harschmana?“ zeptal se potom překvapeně.
„Myslím, že to jméno tam padlo,“ přikývl zamyšleně Scorpius.
Zavrtěl nevěřícně hlavou. „Je to starý kouzelnický rod. A čestný. Drž se jí, Scorpie. A Severa také. Kluk má jméno po dvou ředitelích Bradavic, a co tak slyším, bude jednou velmi schopný. Kdyby v životě dokázal byť jen polovinu toho, co jeho jmenovci, je dobré být na jeho straně.“
„Je to můj přítel,“ řekl se vzdorem Scorpius.
„Ano, ano, já vím. Ale nezapomeň na to.“
Pohodlněji se usadil na pohovce vedle svého dědy. „Vyprávěl jsem mu o tobě. Myslím, že mi záviděl...“
Malfoy starší si téměř povzdechl. „Jsem rád, že se snažíš vidět mě v lepším světle, Scorpie, ale nemyslím si, že by mě tak viděli i ostatní...“
Zavrtěl hlavou, teď už vůbec ne jako Malfoy, ale jako malé dítě, kterým ostatně stále byl. „Víš, dědo, on nemá nikoho, jako jsi ty. Myslím, že právě proto mi tě závidí.“
„A co chlapec, který se stal hrdinou?“ nedůvěřivě se zeptal Lucius. Také trochu slevil ze svého malfoyovství. Tohle ho skutečně překvapilo.
Scorpius se usmál. „Tak myslím, že přesně tohle mu vadí. Všichni mu předhazují, čí je syn a že se nepovedl. Nevidí ho kvůli stínu, který vrhá jeho otec. Jsme na tom stejně, zdá se,“ dodal nakonec. „Dědo, proč jsi pořád tady,“ důvěřivě se na něj podíval. „Jsi přece Malfoy, nemohou tě tu držet, když by ses rozhodl, že tu nechceš být...“
Díval se do šedých očí, stejně šedých, jako byly ty jeho. A také jeho syna. Poslední dobou, kdykoli si na Draca vzpomněl, se mu udělalo téměř fyzicky nevolno. Jak je možné, že zrovna jeho syn se tak strašně nepovedl? Teď to však vypadalo, že Scorpius mu to zklamání vynahradí. Jak rozkošně se snaží chovat se dospěle... Ale je něco špatného v tom, když se o to snaží proto, že je to jediný způsob, jak přežít. Ne, tohle se Luciovi nelíbilo. „Měl bych tedy být na Malfoy Manor?“
Několikrát přikývl hlavou. „Moc nám s babičkou chybíš.“
Pohladil ho po hlavě. Viděl, že ho tím moc překvapil. Chudák kluk toho citu asi moc nemá. Jistě, je to Malfoy. Ale on, Lucius, měl alespoň milující matku, která ho, sice zřídka, ale přesto, objala, pohladila, pofoukala bebí... tak, jak to matky dělávají. Jenže Scorpiova matka je pouze nechutná karikatura rodiče, ostatně stejně, jako Draco. Proto je teď Scorpius vděčný za přátelství i někoho takového, jako je Potter. „Popřemýšlím o tom,“ řekl nakonec. Možná je na čase opustit relativní přepych, pohodu a klid velmi pečlivě upravených komnat zde, v Azkabanu a vrátit se do kruté reality všedního dne, ke stále milující Narcisse, slabošskému synovi a zhýralé snaše. Konečně začít dohlížet na Scorpiovu výchovu. Sice to ještě tolik nespěchá, ale možná by bylo vhodné alespoň popřemýšlet o lidech, kteří mu něco dluží.

 

Kruh - 2. kapitola

Kruh - 4. kapitola

Vyhledávání

Štítky

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat