Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 4
NejhoršíNejlepší 

Autor: Darkness deStination
Fandom: Harry Potter
Hlavní postavy: Albus Severus Potter, Scorpius Malfoy, Tina Harschmanová, Lucius Malfoy
Shrnutí: Povídka na pokračování, plná děje, leč sexu nižádného...Možná...
Poznámka: Co k tomu dodat...toho sexu tam opravdu moc nebude

 

První ročník

 

 

Já z Bradavic jsem klobouk moudrý
žil jsem mnohé času proudy.
Snad je to věčnost, nebo chvíli
zlo když chtělo k svému cíli
dospět ohněm, kletbou, mocí,
zahalit svět temnou nocí.
Dnes je, zdá se, doba jiná,
lidstvo snadno zapomíná.
Dělá chybu, vím to, vážně,
o pozornost prosím snažně.
Zlo je stále mezi námi,
příčiny jsou dobře známy.
Jedna křivda druhou plodí,
nové zlo se snadno zrodí.
Krempa se mi chvěje smutně,
musím s vámi mluvit nutně.
Dejte, prosím, na mou radu,
nepřipusťte novou zradu.
Někdy stačí slovo křivé
je-li k tomu správná chvíle,
duši čistou, křehkou, srazí
byly děti, dnes jsou vrazi.
Vždy je lepší, tvrdím stále,
nejdřív myslet, mluvit dále.
Slovo může mile hladit,
stejně snadno ale zradit.
Teď už ale pojďme slavit,
nechci vás svou písní znavit.
As víte, čtyři že jsou místa,
každé z nich se na vás chystá.
Zmijozel tě lákat může,
z chlapců mocné dělá muže.
Jsi-li schopný, chytrý též
v tuto kolej rychle běž.
Nebelvír ten v čele stojí,
v lesklé zlaté pevné zbroji.
Jsi-li silný, věrný též
v tuto kolej rychle běž.
Mrzimor je přítel v tísni,
po přátelství z duše žízní.
Jsi-li věrný, vřelý též
v tuto kolej rychle běž.
Havraspár si chytrost žádá,
talent, pýcha má ho ráda.
Jsi-li bystrý, umný též
v tuto kolej rychle běž.
Tak pojďte ke mně, děti drahé,
já vím, co je pro vás pravé.

 

„Zmijozel a Havraspár jsou si tak podobní...“ zašeptal tichounce Albus Severus. V konsternovaném tichu, do kterého se propadl celý sál po šokující kloboukově písni, to však znělo jako úder obrovským kladivem do ještě větší kovadliny.
„Pšššt!“ okřikla ho okamžitě, neméně tiše, madam Hoochová, která budoucí prvňáky přivedla do Velkého sálu.

Vždycky to bylo úplně stejné. Budoucí prváci, vykulení, ohromení a někteří dokonce vyděšení, se pokoušeli shlédnout celou velikost Velkého sálu. Dlužno podotknout, že marně, protože detaily ve výzdobě se neustále měnily. Strop, začarovaný do podoby hvězdného nebe, skýtal opravdovou podívanou. Padající hvězdy, průlet komety, která se zdála proletět skoro těsně nad hlavami sedících studentů bradavické školy, vznik supernovy...to byl jen malý zlomek toho, co se dalo vidět, nemluvě o duze přes jednu boční zeď, zlatému či barevnému dešti, měnící se tu v nádherné sněhové vločky a v jednu chvíli dokonce v citronové bonbony...Brumbál byl vskutku velký kouzelník, protože celý hrad byl neustále jaksi „cítit“ jeho vlivem, kouzly a jakousi přítomností i po tolika letech od jeho smrti.
A začalo rozřazování.
Mocné dojmy způsobily omdlení některých nováčků a překotné úprky na toaletu. I dívka, stojící za Albem Severem se s rukou na ústech urychleně odebrala v onu místnost. Albus Severus si jí nevšiml. Soustředil se na okamžik, až přečtou jeho jméno.
„Potter, Albus Severus,“ přečetla madam Hoochová.
Tak a teď se to ukáže.
S velkými obavami Albus Severus došel k židli. Zavřel oči, srdce skoro až v krku a s vědomím, že se na něj všichni dívají, se posadil. Očekával verdikt Moudrého klobouku.
Vteřinu před tím, než se vůbec klobouk dotkl jeho hlavy si vzpomněl na Jamesovo popichování ohledně Zmijozelu.
To už se Moudrý klobouk poněkud zavrtěl na jeho hlavě.
„Potter? No ano, druhé dítě chlapce, jež se stal hrdinou...“
Albus Severus se nepatrně zavrtěl.
„...copak? Nedočkavý?“ v nakřáplém hlasu Moudrého klobouku bylo slyšet úsměv.
„Nechci do Nebelvíru,“ pomyslel si chlapec.
„Ty nechceš být s bratrem? Do Nebelvíru chodil tvůj otec, otec tvého otce, tvá matka...“ vypočítával Moudrý klobouk.
„Nechci,“ zatvrzele opakoval Albus Severus.
„A proč?“ zvědavě se zeptal Moudrý klobouk.
„Prostě proto,“ trval malý kouzelník na svém, „chci do Zmijozelu.“
Moudrý klobouk trochu smutně zavlnil krempou.
„Opravdu bys chtěl do Zmijozelu?“
„Ano, mám na to,“ pevně prohlásil chlapec.
„Samozřejmě,“ souhlasil Moudrý klobouk, „ale mám jisté obavy. Ne, do Zmijozelu tě nezařadím.“
„Proč ne?“ přimhouřil Albus Severus oči v návalu trucovitosti.
„Nabídl bych ti Havraspár,“ neodpověděl Moudrý klobouk na chlapcovu otázku.
Albus Severus okamžik přemýšlel. Už z písně Moudrého klobouku zjistil, že mezi Havraspárem a Zmijozelem je jen nepatrný rozdíl.
Kývl.
„Dobře, může být,“ dospěle odsouhlasil nabídku.
Moudrý klobouk výrazně posmutněl, jakoby věděl něco, co nikdo jiný ani netušil. A nebo to opravdu věděl? Nadechl se k verdiktu...
Ostatní přihlížející se už začínali zneklidňovat, proč se stále nic neděje a proč klobouk nevykřikuje, kam by chlapce zařadil. Dokonce Minerva McGonagallová, poněkud zneklidněna, povstala ze svého místa a už už chtěla oslovit Moudrý klobouk, zda náhodou nezdříml. Ostatně, je už velmi, velmi starý a nikdo by se mu nemohl divit, kdyby na něj uprostřed rozřazování padla dřímota.
V tom se ozvalo:
„Havraspár!“
Všichni tleskali, nejvíc od havraspárského stolu a když se Albus Severus odcházel posadit mezi své spolužáky, otočil se k nebelvírskému stolu a vyplázl na bratra jazyk. James udělal výhrůžnou grimasu.
Dosud to byla jen strkanice mezi sourozenci, ode dneška to bude boj.

Rozřazování pokračovalo už bez jakéhokoliv zádrhelu. Moudrý klobouk už s nikým z nováčků nevedl tak dlouhý rozhovor jako s Albem Severem.
Ten teď seděl u havraspárského stolu a pyšný na to, že teď už na něj starší bratr tolik nemůže, se rozhlížel po ostatních. Hledal toho blonďatého chlapce, co viděl na nádraží při odjezdu do Bradavic. Jak jen se jmenoval...? Jak to otec říkal? Malfoy? Ano! Scorpius Malfoy.
Albus Severus ani nepostřehl, kam klobouk pokračovatele Malfoyovic rodu zařadil.
Rozřazování už končilo, když si Albus Severus Scorpia konečně všiml u stolu zmijozelské koleje.
Trošku se zachmuřil. Poněkud mu zkazilo náladu, že Scorpius se v pohodě dostal do Zmijozelu, zatímco on ne.
Mezitím Minerva McGonagallová zahájila hostinu. Bylo to celkem krátké. Minerva nebyla Brumbál a tak jen sdělila studentům podstatné informace a tím její řečnický výstup končil.
Všichni se pustili do náhle se objevivšího jídla. Nováčci se užasle až vykuleně všemu divili, starší studenti se usmívali a všichni si dopřávali dobroty. Všichni, až na nového malého tmavovlasého chlapce u havraspárského stolu. Místo aby jedl, přemýšlel o tom, proč se nemůže přestat dívat na Malfoye nejmladšího.
Scorpius se zdál úplně klidný, ničím nepřekvapený, s výrazem, za nějž by se nemusel stydět ani ten nejlepší hráč pokeru.
Odkudsi přiletěl nějaký zákusek a trefil Alba Severa do zad.
Naštván tímto vyrušením se chlapec otočil a ani nemusel hledat viníka dlouho.
Od vedlejšího stolu na něj pokřikoval James: „Nemysli si, Ale, že ti to jen tak projde. Cos udělal, že nejsi tady, ale tam?“
Albus Severus se nadechl k odpovědi, ale pak zase vydechl a nasadil výraz ne nepodobný tomu Scorpiovu, jen se otočil a pomalu se pustil do jídla.
Po slavnostní večeři už někteří z nováčků pod tíhou dojmů a dobrého jídla usínali u stolů. McGonagallová tedy ohlásila konec večeře a instruovala kolejní prefekty, aby odvedli studenty do kolejí.
Tento organizovaný přesun se však, navzdory snaze prefektů, podobal spíš úprku stáda slonů, než tomu, co měla na mysli profesorka McGonagallová. James snadno využil situace, když studenti kráčeli po schodech, odtrhl se od svých spolužáků a proklouzl do havraspárských řad. Celkem snadno našel svého bratra. Pokud mu chtěl něco provést, nestihl to, protože byl objeven prefektkou Leandrou Weasleyovou.
„Jamesi, brratrránku, vrrať se laskavě ke své koleji, tady nemáš co dělat!“
James jen cosi zabručel, ovšem neodpustil si na odchodu vtípek:
„Hej, Ale, něco tu je malé!“
Tenhle vtip Albus Severus fakt nesnášel. No a co, že zatím příliš nevyrostl. Rozhodl se bratra ignorovat a usmál se na svou pefektku a sestřenici zároveň.

„Proč ti říká Ale?“ zeptala se drobná, plavovlasá dívenka s náznakem nervózního tiku pod levým okem.
Sledoval záda prvňáka, co před ním opatrně sestupoval se schodů, jen proto, aby vzápětí málem upadl. Zastavil se, aby na chlapce před sebou nešlápl. Vysloužil si tím pár štulců od těch za sebou, co nedávali pozor a tak neviděli, co se stalo. Otočil se k nim a změřil si je zamračeným pohledem. Neměl rád, když do něj někdo strkal. Merlin ví, že si toho užil dost doma.
„Dávejte pozorrr na cestu a pojďte,“ přikázala havraspárská prefektka a vedla je dál.
„Protože se tak jmenuji,“ odpověděl nové spolužačce, která nevypadala, že by na otázku zapomněla.
„Al? To je divné jméno.“
„Albus,“ opravil.
„Albus Severus Potter?“ zatvářila se kajícně. „Promiň. Vím, kdo jsi, ale neviděla jsem tě při zařazování. Já...“ zaváhala... „...bylo mi špatně, a...“
Nemusela domluvit. Pochopil, co dořekla svým zahanbeným zrudnutím. Věděl, že každoročně se mezi prvňáky najde někdo příliš nervózní, kdo nakonec slavnostní zařazování a večeři prožije na záchodě, nebo i na ošetřovně. „Chápu,“ řekl tedy prostě. Najednou už mu nepřipadala tak otravná. Byl rád, že potkal někoho, komu bylo během zařazování ještě hůř, než jemu.
„Jméno Albus se mi ale moc nelíbí,“ pokračovala. „Mohu ti říkat Seve?“
Teď mu byla ještě sympatičtější. Jemu se jméno Albus také nelíbilo. A nejen jméno. Nelíbil se mu ani člověk, po kterém to jméno měl. Ale, jak mu doma nejednou vysvětlili, je příliš mladý a příliš nezkušený, aby to mohl pochopit. Sice se jmenoval i Severus, ale to jméno jako by bylo jen do počtu. Neznal nikoho, kdo by projevil alespoň náznak ochoty toto jméno používat. Proto teď bez rozmýšlení souhlasil. „A jak se jmenuješ ty?“
„Tina Harschmanová.“
„Dobrou noc, Tino,“ rozloučil se s ní, když odcházela k dívčím ložnicím.
„Dobrou noc, Seve.“

Bylo to zvláštní. Jakkoli celou noc téměř nezamhouřil oka, nebyl ráno Albus Severus příliš unavený. Vlastně se cítil celkem dobře. Celou noc přemýšlel o tom, proč ho Moudrý klobouk nezařadil do Zmijozelu, ale do Havraspáru. Dobře si pamatoval, co mu říkal otec, že když požádá, pošle ho tam, kam chce. Tak proč to tentokrát nevyšlo? Bude se muset někoho zeptat. Jenže koho? Nebylo mnoho lidí, se kterými by se neostýchal probírat bolesti své duše. Jistě, mohl se zeptat maminky. Ta ho vždycky pochopila. Jenže, buďme upřímní, zrovna mamince tohle říci nemohl. Věděl, že by ji moc zklamal, kdyby se dozvěděla, že nechtěl do Nebelvíru. Ale nemohl si pomoci. Představa, že by byl v koleji, kam bez problémů zapadnou lidé, jako jeho bratr, se mu zkrátka nezamlouvala. Moc si přál být ve Zmijozelu. Chápal, že to někomu může přijít zcestné, že mnoho lidí Zmijozel nenávidí. U většiny z nich tato nenávist pramenila ze strachu, o tom byl přesvědčen. Z této koleje, až na výjimky, vycházeli velmi schopní kouzelníci. Bohužel, jak se často ukázalo, schopní všechno. Na druhou stranu, když viděl, jací lidé chodí do Nebelvíru, netušil, v čem je rozdíl. Snad jen, že ve Zmijozelu se používala hlava. A ne zrovna k otloukání zdi. To mu nějak v Nebelvíru chybělo. Tak tedy Havraspár. Na jednu stranu ho těšilo, že se Moudrý klobouk domnívá, že má potenciál nutný pro studium do této koleje. Tam chodili ti nejchytřejší. Bradavická škola měla sice čtyři koleje, ale většinou se všichni tvářili, že má pouze dvě. Nebelvír a Zmijozel. Havraspár a Mrzimor pak pouze do počtu. Dokud James nenastoupil do školy, doma se o Bradavicích příliš nemluvilo. Když pak ale přinesl domů učebnice (a samozřejmě je zapomněl vzít do školy), Albus Severus si přečetl alespoň Historii Bradavic. Proto nepovažoval Havraspár za nějakou vedlejší, nepodstatnou, kolej. Její historie byla stejně slavná, jako ostatních tří. Jen... proč zrovna sem?

Chvíli před tím, než nastal čas vstávat, vstal, umyl se a oblékl. Nechtěl se potom s ostatními tlačit. Pečlivě si připravil vše, co, podle rozvrhu, dnes bude potřebovat. Hned po snídani dvě hodiny lektvarů, potom dvě hodiny obrany proti černé magii, dvě hodiny přeměňování a nakonec létání na koštěti. Na to se moc netěšil. Ne, že by na koštěti někdy létal, ale nějak dopředu věděl, že to nebude zrovna nejpříjemnější. Stačilo mu, když viděl svého otce při každoročním utkání famfrpálových veteránů. Jistě, aby mohl člověk tuto hru hrát, musí dobře létat a nebát se rány. Jenže jemu nějak unikal smysl té hry. Hlavně do sebe všichni budeme mlátit, co to jde. Nějaká zlatonka není důležitá. Ať tak či onak, létat bude. Ale famfrpálu se vyhne velkým obloukem. Jeden Potter ostatně stačí. Nepřekvapovalo ho, že James je členem nebelvírského famfrpálového družstva. Nehodlal se zapojovat. Ostatní předměty, které dnes měli mít, ho zaujaly. Zvlášť ho lákaly lektvary. Nejen proto, že věděl, jak s nimi James zápasí. Nejprve mu připadalo zvláštní, že se někdo může věnovat lektvarům, když kouzlení je mnohem rychlejší. Když se zeptal doma, odpověď byla zajímavá. Otec se projevil mírně hystericky, zatímco matka byla trochu shovívavější, a tak, zatímco otec se o lektvarech odmítl bavit úplně, matka mu řekla pár věcí. Ale jemu to nesedělo. Proč byl otec tak podrážděný a vlastně i maminka vyprávěla, že výuka v Bradavicích je strašná a James sice nadával na lektvary v tom směru, že je stejně nikdy nebude potřebovat, ale jinak byl v pohodě. Teprve časem, a to ještě z náznaků, zjistil, že došlo ke změně vyučujícího. Pokrčil nad tím rameny. Jakkoli byl v mudlovské škole spíš lepší, než průměrný, chápal, jaké to může být, když si student a vyučující vzájemně nesednou. On měl takovou chemikářku. Byla zkrátka nesnesitelná. Chápal by, kdyby její nesnesitelnost byla průvodním jevem kupříkladu geniality, ale velmi brzy zjistil, že toho ví z chemie víc, než ona. Její nesnesitelnost tak byla hlavním povahovým rysem. Jediným povahovým rysem, když se nad tím tak zamýšlel.

Když mířili na snídani, pozdravil se s několika spolužáky, se kterými se potkal již včera. Usmál se na Tinu, když mu přála dobré ráno. Nebránil se, když si u stolu sedla k němu, i když se po nich spolužáci dívali a potutelně si něco šeptali.
„Milencíííí! Milencíííí!“ ozvalo se z druhé strany stolu a ostatní se začali pochechtávat nahlas. Dobře si všiml, jak se Tina začervenala.
„Odsednu si,“ navrhl gentlemansky.
„To nemusíš,“ zabránila mu, aby se zvedl. „Jsou ještě hloupí,“ dodala s náznakem mírné nadřazenosti a pustila se do snídaně.
S tím musel souhlasit. I když, bez té nadřazenosti. Ještě si pamatoval, když se choval stejně, jako děti naproti. Pravda, bylo to asi před třemi lety, ale byl ochotný to tolerovat. Přemýšlel, jestli si Tina sedne vedle něj i při vyučování. Docela by se mu to líbilo, ale určitě by z toho byly řeči. Namazal si toust máslem a marmeládou a s chutí se do něj zakousl.
Po snídani se ozval hluk křídel a otevřenými okny do sálu vlétli opeřenci nejrůznějšího druhu. Každý v pařátech srolovaný pergamen. Poznal Buba, ale překvapilo ho, že letí k němu a ne k Jamesovi. Převzal dopis a sovičku odměnil zbytkem své snídaně. Dopis byl od maminky: „Blahopřeji k zařazení do Havraspáru, můj maličký,“ v duchu si odfrkl. Věděl, že to maminka myslí dobře, ale už mu docela vadilo, když mu někdo připomínal, že nějak pozapomněl vyrůst. „Tatínka sice překvapilo, že nejsi v Nebelvíru, ale já jsem na tebe hrdá. Dobře se uč a snaž se tam najít nějaké kamarády. Tatínek říká, že máš poslouchat Jamese, je prý starší a už ví, jak to ve škole chodí.“ Znovu se ušklíbl. Jistě, tatínek nemůže říkat nic jiného. Tolik se v Jamesovi vidí, že naprosto ignoruje, jaký ve skutečnosti je. On, Albus Severus, by o tom mohl vyprávět. Ale líbilo se mu, že maminka cítila potřebu sdělit, že to říká otec a ne ona. „Pozdravuj strýčka Nevilla. Líbám tě, máma.“

 

Kruh - 2. kapitola

Vyhledávání

Štítky

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat