Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 

Dvanáct dní v čase vánočním

Den sedmý: “Není klidu pro hříšné“

 

„Je sedmý den vánoční, osmý se blíží
a Fin letos dostane, po čem tak touží.“

 

Vánoční svátky byly vždycky hektické, obzvlášť pro Erestora, který nedohlížel pouze na svého syna, ale na celou Imladris, a kdyby mu Orophin nepomáhal, Elrondův hlavní poradce by během dvanácti vánočních dní nenašel minutu klidu.

Erestor byl vyčerpaný a bylo pro něj stále více obtížnější zůstávat během schůzí s lordem Elrondem vzhůru, a Glorfindel si dělal starosti.

„Jsi utahaný, drahý,“ řekl bojovník a zastrčil zbloudilý pramen vlasů za Erestorovo ucho. „Jsou Vánoce, čas smíchu, radosti a lásky, Erestore. Připravuješ se na dny v přítomnosti svých milovaných, ne na bitvu.“

Erestor si povzdechl a svěsil ramena.

„Fine - z tvého pohledu je to možná pravda, ale věř mi: dohlížení na přípravy vánočních oslav JE příprava na bitvu - musím myslet na tisíc věcí a jsem si jistý, že jsem na polovinu z nich zapomněl. Jídlo se musí objednat, sloužící musí dostat instrukce a Poslední domácký dům se musí uklidit. Jsem zodpovědný za veškerou organizaci, za zábavu během velké noci, a mezitím bych si měl najít trochu času na svého syna a manžela a ujistit se, že Gil-galad a Celeborn omezí své kohoutí zápasy na verbální urážky, a ne, Fine, NECHCI teď slyšet zřejmou slovní hříčku o kohoutích zápasech.

Glorfindel na vteřinu trucoval, protože to skutečně zamýšlel poznamenat, ale pohled na unaveného, bledého a očividně vyčerpaného manžela hezky rychle uhladil jeho peří.

„Slib mi, že si trochu odpočineš, Erestore, nechci, abys onemocněl - slíbíš mi to?“ zeptal se Fin velice ustaraně a pohladil tvář svého milovaného. Erestor přikývl, ale jeho mysl už se zabývala dekorací stolu a není třeba říkat, že si ani neodpočinul, ani nezvolnil. V důsledku toho jej Elrond ten samý večer našel v knihovně, jak leží přes svitky a byl tak vyčerpaný, že dokonce ani nezaznamenal, když pán Imladris poslal pro své sluhy, zvedl ho a osobně ho donesl do jeho pokojů.

Glorfindel byl velmi ustaraný, a když mu dal Elrond znamení, že si s ním přeje mluvit o samotě, poslechl, ale ne bez toho, aby se čtyřikrát neotočil a nepodíval se na tiché, bledé tělo, které v té velké posteli vypadalo tak malé a ztracené.

„Prosím tě, řekni mi, Elronde - co se s ním děje?“ zeptal se Fin a Elrond si povzdechl.

„To samé, co vždycky, Glorfindeli - prostě neví, kdy zpomalit. Já jsem mu to říkal, tys mu to říkal, všichni jsme mu to říkali - ale on neposlouchá. Musí se naučit přenechat některé povinnosti ostatním - například Melpomaen má šikovné ruce a cit pro výzdobu, mohl by ho pověřit aranžováním výzdoby a prostírání.“

Glorfindel zavrtěl hlavou a vypadal velice smutně.

„Já vím, Elronde, ale to je téměř nemožné. Erestor se vždycky strachuje, že se věci neudělají správně, pokud je neudělá on sám. Je to jedna z jeho největších slabostí a já mám velké obavy. Nikdy se plně nezotavil po Estorelově narození, jistě to víš líp než já.“

„Vím.“ Elrond se posadil do velkého křesla. Na chvíli o celé záležitosti přemýšlel a pak promluvil: „Můžu mu dát lektvary a nápoje na obnovení jeho síly, ale pokud jeho mysl nenajde trochu klidu, všechno bude marné. Musíš najít způsob jak mu zabránit, aby se vyčerpával, Glorfindeli. A začít dnes je stejně dobré jako kdykoliv jindy.“

S tím pokynul Orophinovi, který stál na hlídce před Erestorovými dveřmi, a strážce okamžitě přispěchal po bok svému pánovi.

„Orophine, mám prosbu - nebudu se zlobit, pokud to odmítneš, protože je to mimo tvé povinnosti a nežádal bych od tebe nic, co by se mohlo příčit přáním mého syna, ale myslíš, že je možné, abyste si na příštích pár dní vzali Estorela do svých komnat? Mistr Erestor potřebuje odpočívat a dokud to elfátko bude vzhůru, což je téměř pořád, bude kolem dítěte neustále pobíhat a obskakovat ho.“

Orophin se usmál.

„Oh, to není vůbec žádná přítěž, můj pane! Elladan i já toho malého zbožňujeme, bude radost mít ho u nás!“

Elrond opětoval úsměv a poplácal svého zetě po ruce.

„Děkuji, Orophine. A prosím - neříkej mi pořád 'můj pane'. Jsme teď rodina. Říkej mi nějak jinak, jak se ti líbí.“

„Ano, můj pane,“ odpověděl Orophin, otočil se a šel do dětského pokoje za Estorelem.

Fin se navzdory svým obavám musel uculit a Elrond protočil oči.

„Mohlo by to být horší, Elronde - mohl by ti říkat tykvičko,“ hihňal se a Elrond svého správce probodl pohledem.

„Pokud si nedáš pozor, velice brzy budeš potřebovat ranhojiče, drahý příteli,“ bručel.

„Ale zpět k Erestorovi - chci, aby odpočíval. ODPOČÍVAL. Jako: zůstal v posteli. Jako: dostatečně jedl. Jako: dostatečně spal. Jako: Poženu tě k zodpovědnosti, jestli zahlédnu byť jen špičku jeho dlouhého nosu na jakémkoli místě, které je spojeno s prací. Je to jasné, Glorfindeli?“

„Křišťálově jasné, můj pane,“ odpověděl Glorfindel, „mám poslat sluhu pro řetězy a pouta nebo byste radši, abych je vyzvedl osobně?“

Elrond se na Glorfindela poněkud zmateně podíval.

„Řetězy? Pouta? Proč - co chceš dělat? Stopovat zloděje koní?“

„Ne,“ odpověděl Glorfindel, „udržet Erestora v posteli.“

Elrond se usmál - byl to jemný, žertovný a taky dosti samolibý úsměv.

„Teda, teda - kdo by si pomyslel, že se dožiji dne, kdy Glorfindel z Gondolinu nebude schopen udržet někoho ve své posteli bez pomoci řetězů a pout… ai, asi všichni stárneme.“

S tím se otočil k odchodu a až když byl u dveří, obrátil se a udělal na Fina Obočí. „Prozraď mi, prosím, Glorfindeli - jak víš, že bych mohl poskytnout výstroj, o kterou jsi žádal?“ zeptal se a snažil se, jak mohl, aby působil vznešeně a přísně.

Teď to byl Fin, kdo se samolibě usmál.

„Ale Elronde - já jsem to nevěděl.“

Zamával řasami na svého pána a dodal:

„Až do dneška.“

S tím opustil místnost a šel se starat o Erestora, což ho připravilo o neobyčejný pohled na elfího lorda, jenž opakovaně bušil hlavou o knižní regál.

* * *

Když všichni sloužící odešli, Erestor se konečně vzbudil. Chvilku mu trvalo, než si uvědomil, kde je, ale když si nakonec všiml, že má na sobě noční oděv a leží ve své posteli, okamžitě se pokusil vstát.

„Ó, ne - zůstaneš tady, milovaný. Nařídil to léčitel a já souhlasím.“

Byl to Fin - proč tu byl v tuhle dobu? A proč tu byl on sám? Musel vstát, bylo potřeba udělat tolik práce, zorganizovat tolik věcí, napsat tolik dopisů - ale dvě něžné, ale nesmlouvavé ruce ho znovu stáhly do měkkých podušek.

„Fine, nemám čas na tyhle nesmysly - prosím tě, nech mě vstát,“ řekl Erestor trochu netrpělivě, ale jeho manžel jen zavrtěl hlavou.

„Ne. Elrond říkal, že si potřebuješ odpočinout, a u Valar, ty si odpočineš, i kdybych tě měl spoutat.“

„To je směšné - je mi dobře! Jen jsem si trochu zdříml, pro smilování Valar, neobskakuj mě takhle, nechci to!“

„Fajn,“ řekl Fin a pokrčil rameny, „pokud ti nevadí další zabíjení rodných - vstaň a jdi zpátky do práce, protože zabíjení rodných to bude, jestli se pokusíš odejít z této místnosti, protože odejdeš jen přes mou mrtvolu.“

Za normálních okolností by Erestor nedal svou kůži tak lacino, ale byl skutečně vyčerpaný a hebký polštář byl tak nádherný. Jak krásné by bylo prostě tu zůstat, odpočívat… ale to není možné, je tu příliš práce a samozřejmě dárek pro Glorfindela.

„Prosím, Fine - slibuji, že budu méně pracovat a víc odpočívat, ale mám tolik práce - skutečně si přeješ vidět na Štědrý večer celou Imladris sedět kolem prázdného stolu?“

Glorfindel Erestora objal a políbil jeho skráň.

„Drahoušku - stůl v Imladris nikdy nebyl prázdný. I kdybychom měli začít jíst nějaké divně vypadající dušené skřetí maso a lá Mauburz - nebudeme hladovět. Tvé zdraví je mnohem důležitější - pro mě, pro Estorela, pro nás všechny.“

Erestor se přivinul do Glorfindelova doteku, přitiskl svůj obličej na bojovníkovu hruď, třel si tvář o tmavě modrou semišovou vestu a zhluboka se nadechl. Miloval Glorfindelovu vůni - směs kůže, koně, čerstvého vzduchu, stromů a někdy, ačkoliv se to pokoušel skrývat, dýmkového koření. Erestor se v Glorfindelově náruči cítil v bezpečí, ochraňovaný a ze všech nejmilovanější, a tak zavřel oči a užíval si ten důvěrný okamžik.

Glorfindel ho jemně houpal, broukal melodii a hladil ho po zádech - jako to dělával s Estorelem, když jejich syna bolely rostoucí zoubky a nemohl spát. Bylo to uklidňující a úžasné a Erestor se ke svému manželovi tulil tak blízko, jak jen to šlo.

„Neumím dostatečně vyjádřit, jak moc tě miluji,“ řekl Glorfindel, bradu položenou na vršku Erestorovi hlavy, „nebo jak moc pro mě znamenáš. Jak prázdný byl můj život a jak osamělý. Když jsi šťastný, jsem šťastný i já, a když jsi smutný, i já pláču.“

Vzal Erestorovu tvář do dlaně a přiměl druhého elfa, aby se na něj podíval.

„Nežertuji, Erestore. Chci, abys odpočíval, chci, aby se ti vrátila síla. Nedovolím, aby tě tvá práce nebo povinnosti vyčerpali - jediný, kdo má dovoleno tě vyčerpat, jsem já, dbej na má slova!“

Vtiskl rozhodný polibek na Erestorovy rty a s potěšením si všiml úsměvu v očích svého manžela.

„Skláním se před tvými požadavky,“ povzdechl si Erestor a otřel se o Finovo ucho. „A taky ti teď chci dát svůj vánoční dárek.“

Glorfindel napřímil hlavu.

„Teď? Ale je teprve sedmý den vánoční, Erestore!“

Tajemný úsměv pohrával na Erestorových rtech.

„Já vím - ale cítím, že ti to musím dát teď. Je to tamhle, v mé truhle - zabalené v červeném sametu.“

Fin vstal a přešel ke kusu nábytku, kterému z legrace říkal “truhla Erestorových pokladů“, neboť obsahovala zvláštní sbírku položek, které by se ostatním mohly zdát jako odpad, ale pro Erestora měly velkou cenu. Otevřel víko a skutečně, byla tam velká věc, zabalená v tmavém sametu. Sehnul se, aby ji zvedl.

„Opatrně, Fine - je to těžké a rozbije se to, jestli ti to upadne!“ varoval ho Erestor.

„Drahoušku, co jsi mi to dal - mramorovou sochu Celeborna?“ brblal Fin a nesl balík k posteli, kde ho položil vedle Erestora a pak si vedle něj klekl.

„Co by to tak mohlo být,“ přemítal a prohlížel si dar ze všech úhlů.

„Když ho neotevřeš, nikdy se to nedozvíš,“ ušklíbl se Erestor.

„Dobrá poznámka.“

Fin rychle zatáhl za žlutou hedvábnou mašli, samet sklouzl dolů a bylo to tu.

„Hrnec?“ zeptal se Fin a tvářil se dost zmateně a, ano, taky trochu zklamaně.

Erestor mu položil ruku na rameno.

„Otevři to, Fine - ale velice opatrně, nebo bys to mohl rozlít.“

„Rozlít? Vloupal ses do Elrondova vinného sklípku?“

Glorfindel opatrně zvedl poklici - a pak zíral. Zíral na obsah, zíral na Erestora a ve vteřině pochopil, co tento dar znamená. Rychleji, než veverka chytí ořech, postavil hrnec na podlahu, pak objal Erestora a pokrýval jeho tvář polibky.

„To je ten nejkrásnější dárek, jaký jsi mi kdy dal, Erestore, ne, nejkrásnější dárek, jaký jsem kdy k Vánocům dostal!“ křičel a znovu Erestora políbil. Naneštěstí byl příliš nadšený a porazil hrnec nohou.

Ale protože byl příliš zaneprázdněný objímáním svého manžela, nevšiml si, že celá podlaha byla zaplavena lepkavou růžovou barvou. A i kdyby si všiml: nestaral by se.

* * *

„Den osmý
prověří vaši trpělivost,
tak vemte si příklad z elfů
a naberte síly na zítřejší skvost“


 

Den šestý: “Otcové a synové“

Den osmý: “Dárky a stromy“

 

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat