Hodnocení uživatelů:  / 3
NejhoršíNejlepší 

Fandom:  Harry Potter
Autor:  Quill Lumos
Originál:  For Services Rendered   

Překladatel:  Alcea
Beta:  Georgia
Páry:  Harry Potter/Severus Snape

Varování:  18+, slash, násilí, vulgární výrazy, sexuální scény, nedobrovolný sex (znásilnění), alternativní vesmír.

 

Farid byl zmatený a trošku vystrašený. Dřívější bičování bylo dost brutální, ale zažil i horší, ačkoli ne tak krátké. To, co ho vystrašilo, byla reakce jeho pána na jeho bolest, a Farid měl bolesti. Věděl, že má velmi tvrdohlavou povahu, a že upírům trvalo neobvykle dlouho ho zlomit, i když byl jen dítě. Byli pyšní na jeho tvrdohlavost, chlubili se jím návštěvníkům a předváděli svou nadvládu nad ním stejně jako pán Jusuf dnes.

Mezi nimi to byla hra, hra mezi alfa upírem a Faridem. Nařizoval Faridovi předvádět předepsané pózy, jež měl otrok zaujmout, a trestal ho, i když se jen trochu odchýlil ze správné pozice. Farid si umanul, že v tom bude dokonalý, aby nebyl kvůli ničemu potrestán a trest by tak byl jen kvůli pánovu potěšení a ne kvůli chybě. Pak když ho Jusuf bil, vydržel tak dlouho jak mohl, než začal křičet a prosit. Jusuf nepolevil, dokud se nepoddal a on se poddal obvykle až tehdy, když bolest byla nakonec nesnesitelná.

Už si ho brali mnohem surověji než dnes, pošklebovali se a vysmívali se mu, ale v tuto chvíli se cítil ublíženěji a zranitelněji, jak se velmi dlouho necítil. Upíři považovali Farida za zlomeného, úplně poslušného, a v mnoha ohledech věděl, že tomu tak je. Měli kontrolu nad každou jeho částí, jeho tělo mu nepatřilo, věděl, že mu přinášejí potěšení, že mu přinášejí bolest a nic, nic co udělal nebo neudělal, to nikdy nezměnilo. Ale vždycky si uchovával malou část sebe sama, k níž se nebyl nikdo s to dostat.

Až do nedávné doby.

Farid nikomu dříve nedal své srdce, nikdy se nezamiloval. Tak hloupě a pošetile přijal laskavost, kterou mu pán dal a přilnul k anglickému kouzelníkovi jako nějaké kachňátko. Byl sám sebou znechucený. Poprvé za celý svůj život, co si vzpomínal, mu nějaký člověk ukázal trochu laskavosti, a byl ten, jemuž Farid dal svou lásku, a s tím, co se stalo, nemohl už nic udělat. Bylo příliš pozdě se vrátit k tomu, jak to bylo dřív, k poslušnému Faridovi, jenž se poddává čemukoli, co mu bylo děláno, ale uchovává si srdce v bezpečí a chráněné.

Farid nemohl uvěřit, že byl tak hloupý, protože tohle už mnohokrát viděl v minulosti. Kouzelníci sem přicházeli, zděšeně se vyjadřovali nad jednáním s otroky a nakonec, dříve či později, se začlenili do řad upírů. Farid věděl, jak byla lákavá taková moc, když viděl kolik jich zkazila. Skrýval svou vlastní moc, poněvadž si byl vědom, že i v něm byl stín temnoty, jenž nemohl popřít a cítil, že kdyby byl přeměněn, kdyby ztratil své svědomí a byl tak nemorální jako Jusuf, pak by na světě nebyla žádná naděje. Proto místo toho, aby způsoboval bolest, ji raději přijímal.

Ale o tomto kouzelníkovi si myslel, že je jiný. Byl milý a starostlivý, mimo jejich pokoje hrál pána a Farid se k jejich hře šťastně připojil, zato uvnitř pokoje měl Farid více svobody, než kdy poznal, a jeho pán byl něžný a škádlivý. Ponoukal Farida, aby převzal iniciativu v líbání a laskání. Začal ho učit anglická slova, aby mohli spolu lépe komunikovat. Vzbuzoval ve Faridovi pocit, že není zrůda nebo věc, ale lidská bytost schopná volby a lásky.

Když si ho jeho pán tak brutálně bral, vyvolal v něm takovou bolest, že si Farid myslel, že jeho srdce pukne ve dví. Udělal se na příkaz, vyhověl jako vždy, ale orgasmus byl agonií, hořký a vypáčený z něj proti jeho vůli. Přál si, aby ho jeho pán zabil, aby už nic necítil.

Když ho pán odnesl zpět do komnaty, nebyl s to si pomoci, natočil se k němu kvůli pohodlí, protože tam nebyl nikdo jiný. A pán byl milý, vykoupal ho, hladil ho a uklidňoval jeho pláč stejně jako dřív. Ale pak ho přiměl kleknout, aby ho nakrmil, a krmil ho ze své ruky. Farid pochopil, že svoboda, o níž si myslel, že má, byla jen iluze, která mohla být odebrána tak snadno jako byla dána, a že neměl víc práv s tímto pánem, než měl kdy jindy, a ta troška radosti, která vzrostla v lásku, na kterou spoléhal, mohla zmizet mrknutím oka.

Z koutků jeho očí stékaly velké slzy, v jeho hrdle se vytvořil velký bodavý knedlík bolesti, a skoro se ztratil v zoufalství. Ale pak ucítil ruku svého pána, která konejšivě hladila jeho tvář, a dlouhý, útlý prst jemně zachytil slzu a setřel ji.

„Pšt, Faride,“ říkal jeho pán, „Pšt, Pšt, můj drahý chlapče, je mi to strašně líto, moc se ti omlouvám, Faride, za to, co jsem ti udělal. Prosím, odpusť mi, prosím, můj milý chlapče. Rozumíš? Faride, prosím, pochop to.“

A Farid rozuměl. Před jedním dnem by nerozuměl, před dvěma dny by rozuměl ještě míň. Ale věděl, že se mu jeho pán omlouval. Jemu. A netušil, co si má teď myslet.

Ale pán zabořil svou hlavu do jeho vlasů a plakal, jemně ho hladil a laskal, a Farid si pomyslel, že možná, možná je to jeho pánovi líto, ale nevěděl, co dělat, co říct, poněvadž se Faridovi za celý jeho život nikdo neomlouval.



Druhý den ráno odešli.

Snape je odváděl z tohoto zatraceného místa krutosti a trýzně tak rychle jak bylo možné, jako by jim v patách byli pekelní psi. Rozloučil se s Jusufem tak zdvořile jak mohl zvládnout s někým, jehož hrdlo chtěl rozervat vlastníma holýma rukama, a pak s Faridem odešli.

Šli pěšky a ještě po nějakou dobu půjdou. Měli před sebou den nebo dva dny cesty, než se budou moci přemístit, protože hrad a tato část lesa byly pod protipřemísťovacím kouzlem, a přestože měl koště, nemohl ho použít, poněvadž si nebyl jistý, jak by se jeho mudlovský otrok dokázal vyrovnat s kouzelnou věcí. Na zádech si nesli batohy se vším, co mohli potřebovat na několik dní. O toto břímě se mezi sebou dělili a bylo kouzelně odlehčeno, ale přesto ho bylo nutné nést - potřebují jíst a někde v bezpečí spát.

Teď, když odešli, a úleva, kterou cítil, když se dostali ze zkázonosné atmosféry upírského hradu, se začínala rozptylovat, obavy, které potlačil, vytanuly v popředí jeho mysli. Jak se Farid vypořádá s Bradavicemi, bude vůbec s to vidět hrad? Jak si Bradavice poradí s Faridem? Co by mohl Brumbál udělat? A to nejdůležitější ze všeho, odpustí mu Farid někdy, a jak by to mohl mezi nimi zlepšit po tom, co včera udělal?

Severus cítil, že zničil něco drahého, když nesl Farida zpět do jejich pokoje, a viděl, jak byl chlapec rozrušený. Ve skutečnosti se díval na jizvy, jež upír způsobil a náhle si uvědomil, že Farid je skutečně otrok a byl jím po většinu svého života. Chlapec, který byl strašlivě zneužívaný, a který na něm lpěl jako na své záchraně a Severus se ke chlapci otočil zády a použil ho pro své vlastní potěšení, stejně jako kdokoli jiný.

Severus jako většina lidí jeho věku znal milostné hry. Ale pro ně to byla legrace, bezpečná, za použití hedvábných šátků a pout a občas plácačky nebo důtek. To, co se stalo Faridovi, co bylo děláno Faridovi, bylo něco mnohem, mnohem vážnější, mnohem drsnější než hra. Bylo to skutečné otroctví a chlapec opravdu neměl žádná práva, žádné odvolání a žádnou naději na svobodu, volbu nebo aktivní účast na sexuálním styku, který byl nucen snášet. Farid si nevybral podrobení; nemohl své potřeby a touhy vložit do rukou důvěryhodného milence. Farid byl poslušný, protože jinak ho čekala smrt, nechtěného, lítosti nehodného zvířete používaného jen na sex.

Vina, kterou Severus prožíval okamžitě poté, co znásilnil Farida, byla dost zlá, ale lítost, kterou cítil poté, byla mnohem horší. Protože i když stále vlastnil Faridovo tělo, už to nevypadalo, že má jakýkoli nárok na chlapcovu duši. Farid byl stále povolný; ochotný udělat cokoli, co jeho pán chtěl, pokorně, poslušně. Ale to odhalení duše, které Severus viděl, rošťácké záblesky radosti. To úplně zmizelo. A Severus to chtěl zpátky; domníval se, že ve Faridovi zlomil něco, čeho se nikomu dřív nepodařilo dotknout, a Severus se potřeboval zprostit viny a potřeboval to učinit správně.

Šel rychleji než chlapec. Farid léta neopustil hrad a po celou dobu chodil nahý a bosý. Nyní následoval svého pána oděný v Severusově oblečení, jež bylo příliš velké na jeho štíhlé tělo. Z pod vyhrnutých rukávů Severusovy košile byly viditelné chlapcovy náramky a kalhoty byly zastřižené o několik palců, tak aby Farid o ně nemohl zakopnout a byly upevněné kolem jeho štíhlého pasu provázkem. Vypadal prostě rozkošně a Severus ho toužil drtit ve své náruči a líbat ho do bezvědomí, ale to si nemohl dovolit, ještě ne.

Boty, v nichž Farid šel, byly zmenšeny, aby mu padly, ale i tak chlapec trochu klopýtal, protože samozřejmě nebyl zvyklý na jakoukoli obuv, natož na takové těžkopádné boty. Když je Severus otrokovi nazouval, měl v tu chvíli na tváři legrační výraz, ale pak ho pevně skryl za „masku otroka“. Severus skousl škádlivou poznámku, kterou měl na špičce jazyka, poněvadž cítil, že by nesnesl vidět, že křehký vztah, kterého si dost nevážil, je pryč, promarněný a zničený.

A tak chlapce pozoroval, když lezl přes skály, a věrně následoval svého pána, i když netušil, kam jde nebo co by se s ním mohlo stát a neměl ani jedinou námitku nebo stížnost, ačkoli trochu kulhal, jak mu boty musely vadit. Přemýšlel o tom, co by měl udělat, aby se přiblížil k Faridovi, a obnovil jejich vzájemný vztah; dal chlapci najevo, že je mu to líto.

Šli několik hodin lesem po mechovém koberci, obklopeni borovicovou vůní, až Severus pocítil, že je čas na odpočinek. Byl dost daleko od toho strašného místa, aby udělal to, co chtěl udělat předchozí noc, když Farid vedle něj klečel u poslední večeře v sále s klanem, a ještě nebyl s to se posadit kvůli zraněním, nebo když u snídaně seděl ustrašeně a obezřetně na židli vyhrazené pro něj, jedl a ostražitě udržoval většinu své pozornosti na svém pánovi, místo aby se těšil ze svého jídla, jak to dělal den předtím.

Jakmile chlapec nakonec dohnal svého pána, tázavě se na něj díval a Severus mu naznačil, aby si sedl vedle něj. Zřejmě měl ještě bolesti, když si klekal, ale Severus velmi pečlivě vybral skály porostlé mechem, aby to pro Faridovo pozadí bylo co nejpohodlnější. Poplácal takové místo vedle sebe, kde chtěl, aby byl a řekl: „Sedni si sem, Faride, vedle mě.“ A chlapec si opatrně sedl, jeho oči přelétly vzhůru, aby se koukl na svého pána, a pak je opět sklopil a čekal na to, co má dělat dál.

Severus se zhluboka nadechl. Velmi mu záleželo na tom, co se stane teď, a tak promluvil, pomalu a pečlivě vážil každé slovo, aby Farid mohl lépe rozumět:

„Faride, ty víš, že jsi můj otrok?“

„Áno, páne?“ Tichý, tázavý, bázlivý.

„Včera jsem s tebou zacházel velmi špatně a za to se moc omlouvám. Ublížil jsem ti a je mi to líto, rozumíš?“

„Áno, páne.“

„Jsi můj, Faride, patříš mi. Ale ty nejsi zvíře.“

Severus si prohlížel chlapce, aby viděl jeho reakci, ale hlavu měl skloněnou, oči stále sklopené a jeho dýchání bylo klidné, když ho poslouchal, ale ještě nedal najevo žádnou reakci.

„Faride, vzal jsem si tě násilím a ublížil jsem ti.“

Zachvění od chlapce při tomto prohlášení, lítost, smutek?

„Slibuji ti, že už to nikdy znovu neudělám.“

Prchavý kosý pohled, zmatený, nejistý.

„Nemusíš nosit obojek, abych věděl, že jsi můj.“

Lehký dotek na zátylku jeho hůlkou a zašeptaná Alohomora a stříbrný obojek, jenž Farid nosil, odpadl.

Tentokrát se jeho oči vytřeštily překvapením, když se na vteřinu setkal s jeho, než je znovu rychle sklopil a díval se na obojek, jenž mu dopadl do klína.

Pak Severus vzal jeho ruce do svých a zopakoval kouzlo na Faridových náramcích, pak ještě jednou zašeptal kouzlo a vlasy, které byly zapletené do copů, používaných k jeho svazování a mučení, se uvolnily a stříbrné zvonečky a ozdoby se doširoka rozlétly. Jeho vlasy teď spadaly přes jeho ramena a záda v tmavých a nezkrotných vlnách.

Farid teď těžce dýchal, do rukou si vzal obojek a držel ho, nejistý, co dělat dál. Severus klesnul na kolena na zem před svého otroka a jemně vzal ty ruce do svých. Hleděl do jeho očí a pevně a pomalu řekl:

„Zahrajeme si hru, Faride, chci se těšit z tvého těla, je krásné, ale chci, aby se ti to také líbilo. Nikdy tě nebudu bít jako Jusuf, nebo ti neublížím jako včera. Budeme mít zvláštní slovo, které můžeš říct, kdybys chtěl přestat. Rozumíš?“

Tentokrát trhavé dýchání a bázlivé kývnutí.

„Nebudeme se už milovat, dokud ti nebude lépe, dokud se nerozhodneš. Dokud, Faride, neřekneš ano.“

Faridovy oči již vytřeštěné šokem, se nyní zalily slzami.

Pomalu a opatrně se zeptal: „Hrrajeme hrru, áno, jako předtím?“

Severus přikývl.

„Pán neublíží Faridovi?“

Severus zavrtěl hlavou.

„Ne…“ a Farid zvedl obojek, protože neznal správné slovo v angličtině.

A beze slova si Severus vzal od něj obojek a hodil ho do hlubin lesa.

Chlapec zmateně a nejistě sledoval, kam obojek letí, přitom se mu čelo svraštilo roztomilým zamračením. Severus se na něj díval a všemi póry nasával jeho krásu, živost a duši, která tak mocně planula v tomto zvláštním, silném a křehkém chlapci. Jeho vlasy tančily kolem tváře jako temný mrak, volné, neomezené, jak měly být, jak měly vždycky být. Cítil, jak se mu srdce svírá pocitem, jenž ho téměř přemohl, protože za celý svůj život nikdy nic necítil s takovou intenzitou. Byl to pocit, o němž věděl, že je to láska.

A pak Severus nemohl dlouho na nic myslet, protože jeho náruč byla zaplněná smějícím se a veselým chlapcem, jenž ho pokrýval polibky a skrápěl slzami.

 

Za poskytnuté služby - 5. kapitola

Za poskytnuté služby - 7. kapitola