Hodnocení uživatelů:  / 3
NejhoršíNejlepší 

Fandom:  Harry Potter
Autor:  Quill Lumos
Originál:  For Services Rendered   

Překladatel:  Alcea
Beta:  Georgia
Páry:  Harry Potter/Severus Snape

Varování:  18+, slash, násilí, vulgární výrazy, sexuální scény, nedobrovolný sex (znásilnění), alternativní vesmír.

 

Když nadešlo ráno, Farid se probudil tím, že mu ústa plenil jeho pán. Severus se na něj usmál: „Dobré ráno, maličký,“ broukl. „Jak se dnes cítíš?“

„Páne, může ténto otrrok vám slóužit?“ zeptal se Farid rozespale.

„Hmmmm,“ řekl Severus, když ho líbal intenzivněji a spustil svou ruku k Faridovu penisu. Ustal ve svém zkoumání, když uslyšel hlasitý bublavý zvuk. Krátce byl zmatený, ale pak si uvědomil, že to bylo kručení ve Faridově žaludku. Samozřejmě - chudák kluk neměl nic k jídlu už druhý den; už musel být hladový jako vlk. Severus se podíval na hocha, aby něco řekl a uviděl, že Farid silně zčervenal, zvrátil hlavu a nahlas se smál.

„Já omlouvám, páne. Já špatný otrrok,“ řekl Farid smutně a sklopil oči, ale Severus ho jen znovu políbil.

„Ne, Faride, jsi dobrý otrok.“ A pak, když ukázal na sebe, řekl: „Já jsem špatný pán.“

„Emes, ne, ne, pán dobrý.“ Farid se stále tvářil ustaraně. Vyděsil se a vytřeštil oči, když si uvědomil, že právě nesouhlasil s mužem, jenž vlastní jeho tělo a duši. Jeho pán si všiml jeho znepokojení a jemně položil prst na Faridovy rty, a tak Farid věděl, že to bude v pořádku, že jeho pán není rozzlobený.

„Najíme se, maličký. Nechal jsem pro nás připravit snídani.“

Farid si pomyslel, že rozuměl o něco víc než včera; některá slova mu připadala docela známá. Ve skutečnosti si nepamatoval na svůj život předtím, než se dostal sem, ale věděl, že toto místo je lepší. Ano, používali ho tady na sex - a to již dlouho - ale dostával najíst, tak často nebyl bitý a nikdo mu neprojevoval nenávist. Ale když vzpomínal na to, co bylo předtím, než ho pán Jusuf zachránil, otřásl se. Vybavoval si muže s brunátnou tváří, který na něj řval a velkého kluka, který se smál, když měl bolesti; oba ho mlátili, lámali mu kosti a říkali mu ‚zrůdo‘.

Nenáviděli jeho magii, a snažili se ji z něj dostat bitím a mučením, když ho ponořovali do ledové vody, pálili ho žhavými předměty, zabodávali do něj další předměty a myli ho bělidlem. Dlouho se děsil své magie a modlil se, aby zmizela, a on by tak byl normální, nebyl zrůda, a měl svou rodinu, která by ho milovala. Ale jeho magie nezmizela; proto ji skrýval, a stále ji skrývá, i tady před svými pány. Věděl, že kdyby to zjistili, přeměnili by ho, a Farid nechtěl být přeměněný; nechtěl být netvor jako oni.

Upíři byli mnohdy laskavější k Faridovi, než ten tlustý muž, ale i přesto ubližovali lidem a zabíjeli je. Tohle Farid nechtěl dělat. Pán Jusuf zbožňoval moc a Farid takovou moc měl - jen netušil, co by si s ní měl počít, jak ji usměrnit. Zde se naučil, že magie není špatná; co bylo špatné, byl způsob, jakým byla používána, a on nechtěl svou moc používat ke stvoření dalších otroků jako je on sám.

Ale teď má nového pána, a Farid by si to měl rozmyslet. Měl to říct tomuto pánovi, ale ještě to nemohl prozradit; věděl, že pokud to na tomto místě řekne pánovi, pak by si ho Jusuf vzal zpátky, a pán by byl v nebezpečí. Od chvíle, kdy se setkal s tímto mužem, by Farid raději zemřel, než ho viděl zraněného, nebo aby se vše vrátilo k tomu, jak to bylo dříve. Tento pán mu může pomoci, může mu ukázat co dělat, poněvadž Farid často planul surovou energií, která jím proudila, a to ho děsilo.

Silně se otřásl při pomyšlení, že se jeho moc vymkne kontrole, ale pán si toho všiml a vtáhl ho do objetí. Faridovi se chtělo po velmi dlouhé době plakat; tento muž se o něj staral, a Farid by udělal cokoli, aby ho potěšil. Proto se svým vlídným způsobem usmál a vzhlédl na pána, a nechal se odvést k nízkému stolku, z něhož byl výhled na hory a jezera, jež je obklopovaly.

U stolku stály dvě židle a Farid si říkal, kdo se k nim asi připojí, zatímco si klekal k nohám svého pána, ale pán ho chytil za jeho nadloktí, když klesal dolů.

„Ne, Faride,“ řekl. „V hlavní části hradu, kde jsou ostatní, to musíš dělat. Ale ty nejsi pes, a zde v našich komnatách budeš jíst a sedět na židli.“

Farid slyšel pánova slova, ale ve skutečnosti jim nerozuměl a nevěděl, co dělat. I na jiném místě, kde měl jméno, na něž si nemohl vůbec vzpomenout, mu nebylo dovoleno se dotýkat nábytku. Pouze někdy mu bylo dovoleno být na posteli a to od doby, co se dostal sem; a i pak jen tehdy, když si ho někdo bral, nebo když někdo chtěl na chvíli jeho teplé tělo.

Vytřeštil oči a zuby si zase začal skousávat ret. Pán se usmál, pohladil Faridovy vlasy, a jemně ho vedl k vyřezávané dřevěné židli s měkkou červenou poduškou. Stále svíral jeho paže, když ho pomalu tlačil dolů, dokud si nesedl. Farid šokovaně zalapal po dechu.

Bylo to tak pohodlné, hlavně pro jeho bolavý zadek. Farid netušil, že jsou tak pohodlné věci jako tato židle, která byla nejpohodlnější na celém světě; a jeho pán chtěl, aby na ní seděl, zatímco seděl na vlastní židli?

Pak si Farid uvědomil, že pán také něco skrývá. Možná by se na něj nezlobil, kdyby se dověděl o jeho magii; Pán se lišil od upírského klanu a od tlustého muže s brunátnou tváří. Nikdy, za celý svůj život, na který si Farid dokázal vzpomenout, mu nebylo dovoleno sedět v něčem tak nádherném; pak bylo všechno ještě úžasnější, když mu pán dovolil, aby se sám napil studené šťávy, horké kávy a snědl teplou, jemnou kaši, a to mu dokonce dovolil používat lžičku!

Šťáva byla znamenitá, sladká a studená; Farid dosud pil vždy jen vodu, ale toto byl božský nápoj. Když pozoroval pána, jak mu nalévá kávu, tak se Farid snažil porozumět tomu, co říkal: „Přidám ti do ní trochu smetany a cukru, protože nejsi zvyklý pít černou a hořkou kávu jako já.“ Vzal si šálek, který mu pán podal, obtočil ruce kolem něj a opatrně se napil; jeho oči se rozšířily, když hustá, sametová tekutina protékala jeho hrdlem. A ta chuť! Farid byl tak překvapený její teplotou a její hladkostí, že se málem zakuckal.

Pak opatrně odložil šálek, zvedl stříbrnou lžičku a vnořil ji do jemné, sladké, ovesné kaše, která stála před ním. Byla posypána bobulemi a zalitá medem. Pomalu, zprvu opatrně, zvedl lžičku k ústům a ochutnal kaši. Tentokrát zavřel oči, poněvadž on tohle dělal; on sám jedl, a ne studený ajntopf z těžké, dřevěné mísy, a ani lahůdky, které upadly svému majiteli. Toto bylo více svobody, než si Farid pamatoval, že kdy měl, a nedokázal je déle zadržet: velké slzy nekontrolovaně stékaly po jeho hladkých tvářích, protože se nikdy ve svém životě necítil tak opečovávaný nebo tak šťastný.

Včera v noci, když se s ním pán miloval, cítil více potěšení, než si kdy myslel, že je možné. Ale toto, toto bylo pro Farida nepředstavitelným požitkem.

A teď ho jeho pán opět držel, tak jemně, jako by se mohl zlomit, a Farid začal vzlykat, jako by jeho srdce puklo ve dví. Znenadání toho měl tolik a netušil, co si má počít s takovou hojností a takovou laskavostí.

Pán se na něj díval ustaranýma černýma očima, a Farid cítil, že by mu měl nějak říct, že se nezbláznil, že je v pořádku a plakal štěstím. Těžce si vzpomínal na své dětství, na ta anglická slova, která si matně pamatoval, a řekl: „Dékuji vám, páne, Farid moc šťastný, dékuji vám.“ Pak svraštil čelo, když si pracně vybavoval slova, která byla vždy řečena jen tomu velkému klukovi, jenž ho mlátil, ale která kdysi toužil slyšet: „Miluju tě, páne.“

A pak, když sebral veškerou svou odvahu, zavřel oči, postavil se na špičky, a políbil pánovy rty. Cítil, jak se mu dělá špatně, jako by se propadal jeho svět - taková drzost od pouhého otroka. Pán chvíli nereagoval. Farid věděl, že zašel moc daleko, usoudil, až moc, a že bude odehnán nebo prodán. Ale najednou ho pán pevně popadl a opětoval mu polibek, mnohem intenzivněji a vášnivěji, než jak ho líbal kdy dřív. A Farid se konečně cítil v bezpečí.

 

Za poskytnuté služby - 3. kapitola

Za poskytnuté služby - 5. kapitola